duben 1942
WW2
[align=center]Filipíny _ 1942[/align]
Situace válečných zajatců v Evropě a Asii byla odlišná. Na východní frontě v Evropě se válka přeměnila v rasový boj mezi Ruskem a Německem ve své nejhrůznější podobě, kde ze šesti milionů sovětských zajatců válku přežila jen jedna šestina. Podmínky zajatců byli nelidské. Buď byli hromadně zabíjeni již na frontě, či v týlu, nebo byli nuceni pracovat v nelidských podmínkách, kde pomalu umírali, vystaveni krutým povětrnostním podmínkám, hladovění a vyčerpání.
Přístup Japonců však byl zcela odlišný a možná ještě horší. Japonský vojenský kodex nebral válečné zajatce vůbec v úvahu. Od vojáka se očekávalo, že raději obětuje svůj život, než aby se smířil s potupou kapitulace. Ta prostě nepřipadala v úvahu. V opačném případě by uvrhla ponížení nejen na něho, ale i na celou jeho rodinu. Podle toho také jednali se zajatými vojáky. Bylo na ně nahlíženo jako by si sami upírali právo na život. Mnozí byli zabiti, většina pak musela pracovat v krutých podmínkách, bez přiměřené stravy, léků atd. Japonci nechávali vězně po tisících umírat postupným vyhladověním v hrozných podmínkách.
Trasa pochodu smrti
Duben 1942
Bataanský poloostrov_Filipíny
Nemnohým ze Spojeneckých zajatců bylo dopřáno přežít pochod do zajateckého tábora nebo míst otrocké práce. Bestiální zacházení ze strany Japonců stálo mnohé z nich životy již během těchto pochodů. V tomto smyslu se stal smutně proslulým bataanský pochod smrti v dubna 1942.
Počátkem dubna 1942 byli americké a filipínské jednotky pod neustálým tlakem Japonců zatlačeni k ústupu až k okraji Bataanského poloostrova. Po dlouhých obranných bojích bez dostatečných zásob vojenské výzbroje a jídla, byli tyto jednotky pod velením generálmajora Edwarda Kinga nuceny se v počtu 36.853 vzdát a vyhnout se tak totální likvidaci. Japonci postupně shromáždili všechny zajaté Filipínce a Američany, včetně těch z Bataanského poloostrova v Mariveles na jižním výběžku Bataanu. Celkem zde bylo shromážděno na 70.000 zajatců. Kapitulované jednotky byli šest dnů po vzdání se nuceni dne 15.dubna se vydat na cestu. Cesta byla vedena z jižní části Bataanu k železničním seřadištím v San Fernandu, který byl odtud vzdálen 100 km na sever. Zranění, vyhladovělí a dlouhým strádáním oslabení vojáci byli nuceni ve čtyřstupech, v nesnesitelném vedru a dusivém prachu pochodovat těchto sto kilometrů. Neměli možnost jakkoliv utišit žízeň, hlad…odpočinout si, léčit svá zranění. Ti kteří nevydrželi a vyčerpáním padli, byli bez milosti likvidování „uklízecími četama“, které postupovali na konci kolony. Vítězní japonští vojáci na své zajatce křičeli rozkazy ve svém mateřském jazyce, a kdokoliv ze zajatců okamžitě nepochopil smysl rozkazu, byl ihned probodnut bajonetem nebo zastřelen. Pokud měli zajatci žízeň byli nuceni pít vodu ze zablácených kaluží, což bylo příčinou infekcí a úmrtí mnoha dalších. Ten ze zajatců u kterého se našli japonské předměty nebo peníze, jež mohly pocházet z rabování od mrtvých japonských vojáků, byl bez milosti ubit k smrti. Všichni zajatci pak byli neustále podrobení zbavování svého i tak skromného majetku a osobních věcí. Celý pochod a jeho utrpení mělo trvat celých šest dní. Po šesti dnech, sto kilometrech pochodu, byli přeživší zajatci v San Fernandu nahnání do nevětraných železničních vagónů, zamčeni po 100 a více do vagónu a po třech hodinách jízdy je ještě čekalo 11 kilometrů pochodu do zajateckého tábora Camp O´Donnell, umístěného v džungli v provincii Arlac.
Z více jak 35.000 zajatců, kteří se Japoncům před třemi týdny vzdali, tento šestidenní pochod smrti nepřežila skoro třetina. Téměř každý třetí nepřežil. Více jak 10.000 zajatců nepřežilo. Stali se obětí nemocí, hladu, mučení a masových poprav. Pouze pár zajatců mělo takové štěstí, že se jim podařilo z pochodu vytratit a ztratit se v džungli. Z celkového počtu obětí však bylo americké národnosti přibližně 2.300 a zbytek byli filipínští vojáci.
Po válce
Po válce byl hnán k zodpovědnosti generálporučík Masaharu Homma, jež byl velitelem japonských vojsk na Filipínách a tudíž zodpovídal i za ukrutnosti a násilí, které páchali japonští vojáci. Koncem války byl uvězněn, souzen na Filipínách v Manile a 3.dubna roku 1946 byl nad ním vykonán rozsudek smrti zastřelením.
Bez ohledu na osobní Hommovu vinu či nevinnu je nutno poznamenat, že do určité míry se stal obětním beránkem. Pokud ale pohlížíme na bataanský pochod smrti očima západního pozorovatele, musíme brát tento pochod jako projev zbytečné a zvrácené ukrutnosti, bestiálnosti a dá se to považovat za masovou vraždu. Japonci a samozřejmě i jejich velitel Homma byli ovlivněni kodexem zažitým v japonské kultuře, armádě. Podle něho se váleční zajatci sami degradovali na úroveň lidí, kteří si upírali právo na život a podle toho taky s nimi bylo nakládáno. Japonský voják dokázal udělat neuvěřitelné věci, zdolat neuvěřitelné vzdálenosti jen proto, aby se vyhnul porážce, zajetí a to právě vše v souladu s tímto kodexem. Proto tu zůstává diskutabilní otázka, zda jedinec i kolektiv, postupující podle staletí vžitým kodexem, by měl být souzen a shledán vinným podle úplně jiných měřítek. Nicméně tak jako tak se bataanský pochod smrti a mnohé podobné dá považovat za naprosto zbytečný projev sadismu.
Masaharu Homma (*1888 - +1946)
Zdroje:
Druhá Světová Válka – John Cambell – 1990
www.dejiny.wz.cz
www.bataancvl29.org
www.wikipedi.org
