ŽIDOVSKÁ OTÁZKA NA SLOVENSKU a role J.Tisa

Zajatci, Malmédy, Katyň, koncentrační a pracovní tábory.

Moderátor: Pátrač

Zamčeno
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

ŽIDOVSKÁ OTÁZKA NA SLOVENSKU a role J.Tisa

Příspěvek od kacermiroslav »

ŽIDOVSKÁ OTÁZKA NA SLOVENSKU a role J.Tisa


K napsání tohoto článku mě inspiroval jeden nejmenovaný pisatel na stránkách Palby, který se k židovské otázce na Slovensku během WW2 vyjádřil v jednom ze svých prvních příspěvků následovně:

„Židovská otázka je príliš složitou, aby som sa k nej vracal podrobnejšie, ale aby si človek uvedomil, ako je zaujate opísana, uvediem nasledovné:
“Na Slovensku po deportacích zůstalo necelých 20.000 židů. Před deportacemi uteklo do sousedního Maďarska kolem 6. až 8.000 židovských občanů a dalších cca 2.000 se skrývalo na území Slovenska.”
Nejak to čísla nehrajú, chýba nejakých 10 000 židov. A naviac,
“v druhé etapě 1944 – 1945 bylo deportováno dalších 13.500 židů, přičemž asi 1.000 bylo popraveno ještě na území Slovenska.”
Prosím Vás, kde sa nabrali, keď na Slovensku sa podľa Vás skrývalo len 2 000? A ďalej
“ Přibližně 10.000 dalších židovských občanů se zachránilo díky pomoci slovenských občanů.”
Tak ako to vlastne bolo?
Do akej miery je Váš zdroj, komunistický historik Kamenec, hodnoverný?“


Jelikož se jednalo o reakci na můj původní článek, který byl součástí komplexnější práce o Slovenském státu z let 1939-1945 (původní článek viz. ZDE: http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2705) rozhodl jsem se poněkud hlouběji se podívat do této problematiky a věnovat mu samostatnou kapitolu. Pokusím se být nestranný, aby se opět neopakovala situace, která následovala po příspěvcích tohoto nejmenovaného pisatele, který celou diskusi nakonec odsoudil svými názory a nepodloženými informacemi do „Hospody“, kde i tato diskuse musela být pro přílišné emoce a urážky zastavena, stejně jako původní článek, od kterého se celá diskuse odvíjela a se kterým po pár reakcích neměla již mnoho společného. Tímto bude tak dán prostor vyjádřit se k jednomu z ožehavých témat Druhé světové války a existence Slovenského štátu.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

J.Tiso – projev v parlamentu 1921
„Říká se, že jsme si s Čechy blízcí. Ano, jsme si s Čechy blízcí, ale s Poláky jsme si neméně blízcí, a kromě toho nás s nimi spojuje naše svatá víra katolická.“

J.Tiso – Ideológia Slovenskej ľudové strany 1930
„Ano, Československo je také státem nás, Slováků. Jsme pro společný stát s Čechy, ale ne proto, že bychom si byli s Čechy blízcí. To je záležitost jazyková, filologická, dejme tomu kulturní, ale nikoli politická. Jsme pro tento stát, protože se domníváme, že přinejmenším nyní je pro nás Slováky nejvhodnějším řešením.“



PRVNÍ VYHNÁNÍ ŽIDŮ
listopad 1938

Podle sčítání obyvatelstva z roku 1930 žilo na území Slovenska přibližně 135.000 obyvatel židovského původu, přičemž po 1.Vídeňské arbitráži v listopadu 1938 se přibližně 40.000 židů dostalo na odstoupená území, která zabralo Maďarsko. Již v Žilině 6.října 1938 při vyhlášení autonomie, byl v Manifestě slovenského národa úryvek:…“Vytrváme po boku národov bojujúcich proti marxisticko-židovskej ideológii rozvratu a násilia“ (Slovenská pravda 8.října1938, s.1.). Radikálnější akce na sebe nenechali dlouho čekat. Po 1.Vídeňské arbitráži (obdoba Mnichovského diktátu) bylo na 7.500 Židů násilně z rozhodnutí J.Tisa deportováno ze Slovenska na území, které po této arbitráži okupovalo Maďarsko.

Na podzim roku 1938, v důsledku mnichovské konference ze dne 29.záři 1938, bylo Československo donuceno Německu ze Slovenské strany odstoupit dne 10.října1938 Děvín a Petržalka, celkem o rozloze 37 km2 s 15.566 obyvateli. Následně v listopadu 1938 Polsku obce na severu Slovenska-celkem 6 lokalit v oblasti Kysuc, Oravy, Spiše a Šariše a to včetně obci Javorina, Suchá hora a Hladovka, vše o rozloze 221 km2 s 9.914 obyvateli. Ve dnech 5.- 10.listopadu 1938 pak Maďarsku po 1.Vídeňskou arbitráží (podepsaná dne 2.listopadu 1938 ve vídeňském Belvedéru) bylo Slovensko nuceno odstoupit jih Slovenska včetně Košic, Rimavské Soboty, Lučence, Nových Zámků a Komárna. Z politického neúspěchu, který na Slovensku měl dopad v podobě 1.Vídeňské arbitráže byli vůdci Slovenska obviňování Češi a Židé.

V této době používají Maďaři označení Félvidék pouze pro jih Slovenska o rozloze 10.307 km 2 s 854.217 obyvateli a jih Podkarpatské Rusi o rozloze 1.523 km2 s 173.233 obyvateli získaný 1.Vídeňskou arbitráží. V době od září 1938 do 15.března 1939, kdy existovala druhá republika, je její název změněn na Česko-Slovensko a zbytku Slovensku (6.října 1938) i Podkarpatské Rusi (pod názvem Karpatská Ukrajina 11.října1938) je udělena autonomie.

Abychom pochopili o co se jedná v židovské otázce na Slovensku v roce 1938. Tiso ihned dva dny po ponižující Vídeňské arbitráži a po odstoupení jižních oblastní Slovenska Maďarsku (2.listopadu 1938) nařídil na podnět Eichmanova spolupracovníka Falatha okresním úřadům, aby do 24 hodin vyvezli Židy, kteří neměli státní příslušnost na území, která předtím muselo Slovensko odevzdat Maďarsku. Na příkaz J.Tisa byly také dočasně zadržení Židé, jejichž majetek přesahoval částku 500.000,- Kč. Důvody k tomuto kroku snad ani není potřeba rozepisovat.

První deportace asi 7.000 Židů, se konala 4.listopadu 1938 ještě před německou Křišťálovou nocí. Co taková deportace představovala? Slovenské úřady těmto Židům odňali jejich majetek, na přežití jim nechali 20 korun a vyvezli je 20 kilometrů za hranice. Ne všichni Slováci však s tímto postupem souhlasili. Například náčelník v Banskej Štiavnici odmítl toto nařízení jako „nehumánne a kruté“. Maďarsko ale odmítlo tyto Židy přijmout a vyhnalo je zpět k Slovenským hranicím. V demilitační zóně pak vznikali tábory, kde Židé v příšerných podmínkách (Veľký Kýr, Miloslavov, Štvrtok na Ostrove) přežívali.

Tento akt ale vyvolal silnou nevoli a tlačil Tisa k odvolání celé akce. Slovensko bylo tou dobou ještě pořád součástí ČSR i když v jeho okleštěných hranicích a tak ty tlaky byly i z Prahy. Tiso nakonec se bojíce o pověst státu a ekonomické škody, celou akci o později odvolal. Zubožené masy 7.000 Židů se pak mohli na příkaz Krajských úřadů dne 8.prosince 1938 vrátit domů, kde je ale čekal mnohem děsivější osud. Takže pokud tento krok považuje někdo za útěk Židu do Maďarska (tedy dobrovolně) před deportacemi, tak se poměrně dosti plete. Československo v této době bylo ještě stále samostatný a demokratický stát, nicméně tento akt mohl být proveden jen díky slovenské autonomii (tedy bez vědomí Prahy), po které Slováci tak dlouho toužili, a kterou nutno objektivně říct, jim Praha tak dlouho slibovala a stále neposkytovala.



SLOVENSKÁ AUTONOMIE
Slovensko se dočkala slibované autonomie až v kritickém roce 1938 po Mnichovském diktátu. Dne 6.října 1938 se na shromáždění v Žilině sešla elita většiny politických stran tehdejšího Československa (kromě komunistů a sociálních demokratů), která ustoupila Hlinkově slovenské ludové straně a podepsala tzv. Žlinský protokol požadující autonomii Slovenska. To byl první krok. Již o den později (7.října) mohla být jmenována slovenská autonomní vláda v čele s J.Tisem. Ta měla čtyři ministerstva a jednotlivý ministři se stali i plnoprávnými členy československé vlády. Na počátku roku 1939 pak došlo k dalšímu kroku a to k vyhlášení svrchovanosti Slovenska.



ŽIDOVSKÁ KOMUNITA NA SLOVENSKU
Židovská komunita na Slovensku se po vzniku autonomie velmi rychle dostala do pozice občanů druhé kategorie, kteří již nebyli pro elitu HSĽS partneři k diskusi a jednání o jejich osudu. V lednu 1939 pak vláda vytvořila komisi pro řešení židovské otázky, jejíž členem nebyl žádný zástupce židovské komunity na Slovensku (Slovenský národný archív, fond Úrad predsedníctva vlády, kartón 35, 747/39).

Další osudy Židů jsou spojeny s vyhlášením Slovenského štátu 14.března 1939. Ovšem protižidovská kampaň na Slovensku běžela na plné obrátky již v únoru 1939. Například noviny Gardista (radikální ľudáci) chválil Hitlera za projev o zničení židovské rasy. Další řešení židovské otázky na Slovensku na sebe nenechalo dlouho čekat. Poté co se Tiso stal prezidentem Slovenského štátu, byl jeho premiérem zvolen Tuka. Ten Tisa tlačil do radikálního řešení této otázky. Hned v dubnu 1939 vznikl zákon, který definoval Žida zatím ještě jen na náboženském základě (vládní nařízení č. 63/1939). Nicméně Tiso ještě v pozici premiéra podepisoval protižidovské nařízení jak na běžícím páse. Židé byli na základě těchto jim podepsaných dokumentů vylučováni z veřejných služeb, vyhazování ze zaměstnání a jejich počet musel být redukován na celoslovenský průměr vůči zbytku populace, tedy 4%. Už tedy nerozhodovali schopnosti a dovednosti. Jeden příklad za všechny, z 1.400 lékařů jich bylo 600 židovské národnosti. Z těchto důvodů byly udělovány (alespoň dočasné) hospodářské výjimky.

Jozef Tiso, 15.3.1939 v rozhlase:
"Co je třeba odstranit, odstraníme, ale ne nenávistně, náruživě, hrubě, ale po křesťansku. Vláda má už připravený návrh zákona o židovské otázce."

V září 1940 podepsal Tiso zákon (č. 210/1940), kterým zplnomocnil vládu řešit židovskou otázku s vyřešením celé záležitosti v horizontu jednoho roku. Ti kdo hájí Tisa, že nepodepsal žádný z těchto brutálních zákonů hovoří jen půl pravdy. Tiso je podepisovat nemusel, protože to nevyplývalo z jeho kompetencí. Nicméně, ani nebyl proti nim a nevyužil své prezidentské pravomoci i další vlivu, který měl (byl předsedou HSĽS, nejvyšším velitelem Hlinkových gard, nejvyšším velitelem armády, měl většinovou podporu ministrů atd.). Tento zákon (č. 210/1940) pak ale Tiso osobně podepsal. V září 1940 pak byl vytvořen Ústredný hospodárský úrad (v čele s A.Morávkem), který přímo podléhal předsedovi vlády V.Tukovi. Tento úřad měl řešit hospodářské vyřazování židovského majetku. Na ministerstvu vnitra bylo vytvořeno tzv. židovské oddělení (14.oddělení). Právě toto oddělení od roku 1942 organizovalo deportace židů do vyhlazovacích táborů.

Avšak 38% národního majetku (podle zprávy vypracované Ústredným hospodárským úradom k 1.lednu 1941, bylo na Slovensku na 12.300 židovských podniků) byl v této době prvních týdnů Slovenského štátu stále v rukou Židů. A s tím bylo potřeba podle vládních činitelů něco udělat. Takže další zákony, které vyvlastňovali židovský majetek na sebe nenechali dlouho čekat. Ruku v ruce s tím šli nařízení, které vyhazovali Židy z jejich domovů, nemohli navštěvovat veřejná místa atd. V říjnu 1941 pak dal Himmler v Rastenburgu Tukovi a Machovi nabídku, že deportují všechny Židy do východního Polska. Již v září 1941 vznikl vládní Židovský kodex (nařízení č. 198/1941), který byl věrnou napodobeninou norimberských rasových zákonů. Slovenskou přičinlivost vyzdvihl i nacistický Völkischer Beobachter: „Pre ostatnú juhovýchodnú Európu je však tento Židovský kódex príkladom pre svoju dôslednosť a dôkladnosť“.


Seznam slovenských židovských zákonů ZDE:
http://www.upn.gov.sk/data/pdf/zoznam-z.pdf

Kompletní text slovenského Židovského kodexu ZDE:
http://www.upn.gov.sk/data/pdf/vlada_198-1941.pdf

Tento Židovský kodex je papežtější než papež. Jednalo se o jeden z nejkrutějších protižidovských zákonů v dějinách Evropy. Jeho autoři mají být právem na co „hrdi“. Prezident Tiso sice nebyl ze zákona příliš nadšen, ale také se jako hlava státu nepostavil proti a ani to nezkusil. Pouze na jeho žádost byly do zákona vloženy dva paragrafy, které umožňovali udělovat prezidentské výjimky. Ty ale mohli být sledované s ekonomickým úmyslem, viz. nedostatek kvalifikovaných osob nežidovského původu v konkrétních oborech.

V letech 1940 – 1941 nastali rozsáhlé změny v židovské komunitě. Z přibližně 12.300 židovských podniků, jich bylo arizováno jen na 2.000, ostatní byly likvidovány. Taktéž na 100.000 ha půdy bylo odejmuto a stejně tak stovky domů. Pro židy, kteří tímto přišli o práci (cca 10.000) se Ústredný hospodárský úrad snažil zajistit rekvalifikaci, tento proces byl ale na počátku roku 1942 zastaven. O tom, že ztráta práce vedla k prudkému ekonomickému a sociálnímu propadu v židovské komunitě asi není třeba co dodávat. Na 64.000 židů zůstalo bez jakékoliv možnosti obživy. Dne 2.dubna 1941 byly vyhláškou ministerstva vnitra vytvořeny pracovní tábory a vládním nařízením 153/1941 pak vláda určila podmínky pro pracovní povinnost židů ve věku 18 až 60 let. V září 1941 existovalo na 80 pracovních středisek, kde pracovalo 5.440 židů. Snahy o vytvoření větších pracovních táborů narazili na nedostatek finančních prostředků a byli záhy opuštěny.

EDIT: 14.7.2010
Impuls k řešení židovské otázky dalo nacistické Německo na čemž se zřejmě všichni shodneme. Německá vláda ale nakonec byla nepříjemně překvapena, že řešení této otázky nenašlo u jejich satelitů takovou podporu, jakou očekávalo. Nepochopení a odpor dal najevo italský „duce“ Benito Mussolini, maďarská představitel Miklós Horthy nebo bulharský panovník Boris. Co se okupovaných území týče, tak o odpor se pokoušel protektorátní prezident Emil Hácha nebo dánský král Kristian X. Ten se dokonce na protest objevil na veřejnosti se žlutou davidovou hvězdou. Jinak tomu ale bylo u chorvatského vůdce Ante Pavliče a slovenského prezidenta Jozefa Tisa. Důvody, proč nakonec Slovensko jako první z Německých spojenců realizovalo odsun Židů může být celá řada, ale asi jednim z hlavních může být i projev „dobré vůle“ nacistickému Německu, díky kterému Slovenský štát mohl vzniknout. Ostatně z „vděčností“ vůči Německu se prezident Tiso vyslovil i po SNP ve svém dopise do Vatikánu:

„Naša vina tkvie v našej vďačnosti a vernosti voči Nemcom, ktorí nielenže uznávali a schvaľovali existenciu nášho národa a jeho prirodzené právo na nezávislosť a národnú slobodu, ale pomáhali mu aj proti Čechom a Židom, nepriateľom nášho národa. Sme si však celkom istí, že táto "vina" je v očiach katolíkov našou najväčšou cťou.”
J.Tiso, papežovi 8.11.1944


Slovenská vláda se tedy rozhodla vyhlásit v březnu 1939 samostatný stát a sdílet řadu rozhodnutí, zákonů, zahraniční politiky atd. s Třetí říši. To že zvolila slovenská elita menší zlo z ní ale nijak nesmívá zodpovědnost. Co se židovské otázky týče, bylo zde již napsáno hodně a hodně se tu řešilo, jestli slovenští představitelé včetně J.Tisa věděli, co bude se slovenskými Židy, které se jako první z Německých spojenců rozhodlo v roce 1942 zbavit deportacemi. Když pomineme právní záležitost, tedy zbavení Židů jejich slovenského občanství a dodatečné ústavní a právní potvrzení deportací, tak by nás mohlo zajímat, jestli slovenská vláda zkoumala již před deportacemi kam jejich občané budou vystěhováni.

Z pověření předsedy slovenské vlády Vojtěcha Tuky jednal koncem května 1941 předseda Ústredního hospodárského úradu Augustín Morávek s německými poradci D. Wislicénym a E. Gebertom o možnosti vystěhování alespoň části slovenských Židů do Generálního Gubernátu (část Německem obsazeného Polska). Těmto jednáním předcházela mimo jiné zpráva německého vyslance v Bratislavě Hanse Bernarda, která konstatovala: „židovská otázka sa nijako neblíži k riešeniu, takže títo najhorší nepriatelia Nemecka sa ešte aj na Slovensku pokladajú za nepostrádateľných občanov“.

Nicméně příchodem německých poradců mezi které patřil i Dieter Wislicény a změnou v politické obsazenosti slovenské vlády, která byla nyní tvořena silnou radikální klikou, kterou představovali např. Tuka a Mach opět nastala možnost k řešení Židovské otázky na Slovensku. Jak sám Dieter Wislicény napsal: „Je jasné, že keď sa Židom vezmú obchody a majetok, musí sa pre nich v nejakom zmysle nájsť ventil. Takýmto ventilom je vysťahovanie vo veľkom formáte.“

Jedním z těchto agilních pracovníku pak byl již výše zmiňovaný Augustín Morávek (předseda Ústredního hospodárského úradu). Po květnových jednáních bylo rozhodnuto v létě 1941 vyslat tým „expertů“ ve složení německých poradců D. Wislicény a A. Smagon doplněných o Morávka, Gejzu Konka (vedúci 14. oddelenia ministerstva vnútra, které mělo na starosti židovskou otázku), Izidora Kosa (prezidiálny šéf ministerstva vnútra), Júliuse Pečúcha (vládny komisár židovských pracovných táborov a stredísk) a velitele koncentračního v Ilave Štěfana Krchniaka. Je zřejmě pochopitelné, že Němci pečlivě vybírali trasu a koncentrační tábory, které tento tým „expertů“ mělo navštívit a že slovenská strana viděla jen to, co Němci chtěli aby viděli. Nicméně přesto byly reakce některých z účastníků značně odmítavé. Například Pečúch (vládny komisár židovských pracovných táborov a stredísk) uvedl, že podmínky v táborech budou nakonec vést k fyzické likvidaci vězněných. Izidor Koso (prezidiálny šéf ministerstva vnútra) pak označil zacházení s vězni za nelidské a nekřesťanské. Úvahy o vybudování obdobných táborů na Slovensku pak považovali „experti“ za nereálné. Přesto všechno ale k deportacím nakonec stejně došlo. Poněkud cynicky pak vedle vyjádření týmu „expertů“ , kteří navštívili v Polsku koncentrační tábory vyzní pozdější vyjádření Alexandra Macha, který k tomu uvedl: „Pomocou Nemcov sa chceme zbaviť všetkých Židov. Najväčší krok sme urobili vtedy, keď sme boli v Hlavnom stane u Führera. Mali sme možnosť hovoriť s Heinrichom Himmlerom a v prítomnosti pána ministra zahraničia sa odpovedalo na otázku, koľko máme tých Židov u nás, že 90 000. Povedali nám, že oni ich budú potrebovať.“


Pár citací:

"Treba vyniesť árijské paragrafy, ktoré by zdecimovali židovské banky, advokátske kancelárie, ordinácie, obchody a donútili židovských privandrovalcov vysťahovať sa zo Slovenska.“
(Zdroje: tiskový orgán HSĽS Slovák, 3.11.1938)

„So židmi, ktorí majú zlato, šperky, bohatstvo, urobili všade poriadok a urobíme ho s nimi aj my,“
(Zdroje: Alexander Mach, hlavný veliteľ Hlinkovej gardy, 9.12.1938)

„...odstrániť (zo Slovenska) 500 000 Židov, Cigánov, Maďarov a ďalšie rasovo menejcenné časti slovenského národa, ktoré mali byť nahradené usídlením niekoľko stotisíc nemeckých rodín.“
(Zdroje: Z návrhu Franza Karmasina, červen 1940)

„Slovenská pracujúca pospolitosť sa dozvie o tom, aké stámiliónové hodnoty a desaťmiliónové zárobkové možnosti prešli systematicky, bez porúch do slovenských rúk. Slovenskí živnostníci, remeselníci a obchodníci boli zbavení úžasnej a rafinovanej konkurencie, ich podnikové a životné podmienky sa zlepšili.“
(Zdroje: Informace Augustína Morávka Slovenské tiskové kanceláři léto 1941

„Treba zabrániť, aby cudzia, menejcenná židovská krv sa vlievala do tela slovenského národa, aby cudzorasoví odporní židáci mohli przniť slovenskú krv a bastardizovať slovenský národ.“
(Zdroje: Ľudové noviny, 31.8.1941)

„Vraj, či je to kresťanské, čo sa robí so Židmi. Je to ľudské? Nie je to rabovka?... Ja sa pýtam, je to kresťanské, keď sa národ chce zbaviť svojho večného nepriateľa? ... že Slovákovi židovský živel ohrozoval život, o tom nikoho netreba presviedčať. Bolo by to vyzeralo ešte horšie, keby sme sa neboli od nich včas očistili. A urobili sme tak podľa príkazu Božieho: Slovák, zhoď, zbav sa svojho škodcu.“
(Zdroje: J.Tiso – Holič, 16.8.1942)

„Židov musíme vyhubiť, pretože poťahujú drôtikmi, inak nám nič nepomôže! Je zaujímavé, ako nám ten katolícky farárik Tiso posiela židov!“
(Zdroje: Adolf Hitler, 30.8.1942)

„Jednou z prvých našich povinností bude, keď sme odstránili 80 percent Židov, vysporiadať sa aj s tými ostatnými... Príde marec, príde apríl a pôjdu transporty!“
(Zdroje: A. Mach, 8.2.1943)


Zdroje:
Peter Greguš a Stanislav Mičev – www.noveslovo.sk

konc Editu ze 14.7.2010


PRVNÍ DEPORTACE SLOVENSKÝCH ŽIDŮ
březen – říjen 1942

Deportace Židů v roce 1942 byly vyvrcholením politiky antisemitismu slovenských politických orgánů, vlády, sněmu a Státní rady. Židé na Slovensku se tak stali velmi rychle objektem nacistického řešení. Slovenská strana tak přijala v březnu 1942 nabídku na vyvážení židů ze Slovenska na území okupovaného Polska. Již 2.prosince 1941 podepsal premiér Tuka v Bratislavě s německým vyslancem H.E.Ludinem dohodu o deportaci Židů - slovenských státních příslušníků. Už tehdy se Tuka zavázal, že za každého deportovaného žida zaplatí 500,- RM (cca 5.000,- Ks). Nutno podotknout, že V.Tuka sice jednal jménem slovenské vlády, ale bez jejího zplnomocnění.

S otázkou deportací vystoupil předseda vlády Tuka a ministr vnitra Mach na zasedání slovenské vlády 3.března 1942. Následně Tuka na zasedání Státní rady 6.března 1942 prohlásil na téma deportace:….

Otázka Židov má byť vyriešená postupne vysťahovaním a to do oblasti Ukrajiny. Už nám aj označili, kde majú byť umiestnení. Židia tým, že opustia územie nášho štátu prestanú byť štátnymi občanmi Slovenskej republiky. So sebou môžu vziať na 14 dní jedenia. Slovenská republika je povinná s každým Židom odovzdať 500 RM. Vysťahovacia akcia Židov začne mesiacom marcom a končí asi v mesiaci auguste 1942. Bola však z našej strany vyhradená podmienka, aby Židia, ktorí sú prekrstení boli v novom domove umiestnení vo zvláštnych osadách od ostatných Židov separovane, kde budú mať svojích duchovných a svoje kostoly“.

A jak se o deportacích Židů vyjadřoval například Vatikán? Státní sekretář Svaté stolice Domenico Tardini v den, kdy byl vypraven první transport do Osvětimi napsal: „Neviem, či zákroky dokážu zastaviť ... bláznov! A blázni sú dvaja: Tuka, ktorý koná, a Tiso, kňaz, ktorý nechá konať“. (neveřejná poznámka Domenica Tardiniho připojená k instrukci z 25. března 1942, která nařizovala Burziovi, vatikánskému charge d`affaires na Slovensku, aby protestoval proti deportacím Židům do rukou Třetí říše)

Mohl Tiso vědět o tom, co slovenské Židy čeká? Vatikánský diplomat na Slovensku Giuseppe Burzio psal 9.března 1942, tedy 16 dní před prvním transportem do Říma toto:
"...plán byl vytvořen bez nátlaku Německa...Deportace osmdesáti tisíc osob do Polska, vydaných na milost a nemilost Němcům, znamená pro většinu rozsudek smrti."

Tisa pak osobně ještě několik týdnů před prvním transportem informoval generál Turanec, který se s ním setkal a říkal mu, jak nacisti masově vyvražďují civilní židovské obyvatelstvo na východní frontě. O záchranu před jistou smrtí také Tisa v řadě listů prosili rabíni. Po válce před soudem pak Tiso prohlásil, že jejich dopisy nečetl.

Na zasedání vlády 24.března 1942 přednesl ministr vnitra A.Mach návrh na ústavní zákon y vystěhování židů, který byl zaslaný na jednání Sněmu Slovenské republiky. Sněm ústavní zákon 68/1942 o vystěhování Židů projednal až 15.května 1942, přičemž byl do zákona vložen paragraf, který umožňoval části Židů z důvodu sociální potřeby zůstat (určitá specifická povolání atd.). Dále prezident republiky mohl udělit výjimky, přičemž J.Tiso udělil na 1.000 výjimek, které od deportace ochránili cca 4.000 židů. Od března do října 1942 bylo ze Slovenska provedeno 57 transportů (někdy uváděno 58), přičemž bylo deportováno 57.628 Židů (2/3 všech Židů na Slovensku). Až na pár stovek z tohoto počtu ostatní zahynuli. Deportování podle ústavného zákona byli zbaveni státního občanství a mohli s sebou vzít max. 50 kg potřebného majetku (který byl přesně určen). Slovenská vláda za každého deportovaného zaplatila jako osidlovací příspěvek 500,- RM (přibližně tehdejších 5.000,- Ks). Ústavní zákon následně legalizoval deportace. Povolávací rozkaz k deportaci doručovali okresní úřady pouze 24 hodin před nástupem do koncentračních center. Celá akce byla koordinována policií, jednotkami Hlinkovi gardy a FS (Freiwillige Schutztaffel – polovojenské německé oddíly). Vše bylo chaotické a byla tu jasná snaha využít momentu překvapení. Povolaným bylo vysvětlováno, že budou cennými silami, které si žádá Třetí říše, a že tím pomůžou i Slovenské republice. První transporty byly především pracovní a proto na ně byli povolávání hlavně mladí, práce schopní lidé. Později začali být přidávané tzv. rodinné transporty, v kterých byly i staří a děti. Většina z celkového počtu 57 transportů ve sledovaném období (březen – říjen 1942) byla vypravena do okolí Lublinu (38 transportů). Zbytek (19 ) transportů šel do Osvětimi.

První transport odešel dne 25.března 1942, byl vyslán z Popradu a skládal se z 1.000 maldých žen a dívek z okolí Šarišsko-Zemplínské župy. Akce byla nazvaná David a konala se na příkaz V.Tuky protizákonně, protože tento nebyl stále vládou k řešení této otázky zplnomocněn. Nicméně vláda a prezident nedokázala tyto transporty zastavit, nebo možná ani nechtěla. Dne 11.dubna 1942 se začali organizovat tzv. rodinné transporty. První byl vyslán ze stanice v Trnavě. Dne 15.května 1942 Slovenský sněm přijal Ústavní zákon, který dodatečně legalizoval deportace.

V srpnu 1942 před odchodem posledních tří transportů (poslední odešel ze Žiliny) vystoupil v problematice Židovstva na dožínkových slavnostech v Holíči i prezident J.Tiso:…

Ešte by som sa zmienil o jednej otázke, ktorá sa spomína, a to o otázke židovskej. Vraj, či je to kresťanské, čo sa robí. Je to ľudské? Nie je to rabovka? Ale pýtam sa ja: Je to kresťanské, keď sa národ slovenský chce zabaviť svojho večného nepriateľa, Židia? Je to kresťanské? Láska k sebe je príkazom božím, a tá láska k sebe mi rozkazuje, aby som od seba odstránil všetko to, čo mi škodí, čo mi ohrožuje život. A že Slovákovi židovský živel ohrožoval život, myslím, o tom nikoho netreba presvedčovať. Nedávno naši páni dostali do rúk starú knihu, v ktorej boly popísané mestá uhorské i hornouhorské. Tam bolo napísané, koľko vtedy v roku 1840 bolo Židov na Slovensku v mestách. Vo veľkých mestách, ako je Žilina, Nitra a iné, bolo vtedy 30-40 Židov. A za 100 rokov sa to zdesaťnásobilo! Bolo ich stále viac a akých! Nie na poli, ale v úradoch, v bankách a na všelijakých vysokých miestach sedeli Židia. Títo odčerpávali dôchodok slovenskej zeme, slovenskej práce pre seba. Mali sme zistené, že 38% národného dôchodku mali Židia. Vtedy, keď tri milióny národa maly 62%, vtedy 5% Židov malo 38% národného dôchodku! A ten pomer medzi národom a židovstvom sa stále rozširoval. Bolo by to vyzeralo ešte horšie, keby sme sa neboli vzchopili v čas, keby sme sa neboli od nich očistili. A urobili sme tak podľa príkazu božieho: Slovák, shoď, zbav sa svojho škodcu!“

kardinál Maglione v nótě velvyslanci Sidorovi:
"..státní kancelář Vatikánu by ráda doufala, že tyto zprávy neodpovídají pravdě, protože nemůže věřit, že země, která tvrdí, že se nechává inspirovat katolickými principy, chce sáhnout k tak závažným opatřením, které přinesou mnohým rodinám hrozné konsekvence."

To už ale byly vyvezeny 2/3 slovenských Židů. Po válce se jich vrátilo jen 800 !!! Na Slovensku tak zůstalo přibližně 24.000 Židů. V této první fázi dali představitelé Slovenské republiky (štátu) své obyvatele židovského původu dobrovolně a z vlastní iniciativy vydali do Třetí říše, která se pak o jejich osud za „slovenské peníze“ (osídlovací poplatek) postarala. Slovensko tak následovalo Německo v řešení židovské otázky jako první „satelitní“ stát vlastními mocenskými prostředky (Hlinkova garda atd.).

Radikální činitelé Hlinové gardy vedené A.Machom se snažili v roce 1943 deportace Židů obnovit, zřejmě i pod nepřímým tlakem ze strany Němců. Vláda v podstatě souhlasila, ale po protestech a ze strachu, jaké budou mít transporty do vyhlazovacích táborů důsledky po ukončení války (to už se začala totiž karta na Východní frontě obracet) již žádný transport ze Slovenska pod slovenskou mocí neodešel.

Dne 21.března 1943 byl ve všech slovenských kostelech čtený pastýřský list římsko-katolických biskupů, který byl prvním skutečným veřejným protestem proti diskriminaci Židů a proti tříletému způsobu řešení židovské otázky a samozřejmě namířen i proti deportacím.

Dne 1.října 1943 Ministerstvo vnitra nařizuje svému 14.oddílu co nepřísněji postupovat proti Židům. Úřady ale přestali toto nařízení důsledně plnit.

V dubnu 1944 se dvěma slovenským Židům (A.Wetzler a R.Vrba) podařilo utéct z vyhlazovacího tábora Osvětim (prvním se podařilo utéct již v roce 1942). Tito pak na Slovensku v dubnu 1944 podali podrobnou zprávu o osudů nejen slovenských Židů (tato zpráva je z části citována níže).

V květnu 1944 bylo německými vojsky obsazeno Maďarsko, kde začali velice kruté a rychlé deportace tamějších Židů. Tyto měl německý vyslanec H.Ludin koordinovat s deportacemi slovenských Židů. Slovenská vláda ale na výzvu nereagovala.

Dne 29.srpna 1944 vstoupily německé oddíly na území Slovenska (po vypuknutí SNP). Židovské tábory byly povstalci rozpuštěné a mnozí Židé se přidali na stranu povstalců.



DRUHÁ VLNA DEPORTACE SLOVENSKÝCH ŽIDŮ
září 1944 – březen 1945

Dne 5.září byla ustanovena nová proněmecká slovenská vláda včele s předsedou vlády Dr. Štefanom Tisom (vzdálený příbuzný prezidenta J.Tisa), která začala iniciativně soustřeďovat všechny Židy (kromě absolutně nevyhnutelných osob jako lékařů) do bývalého pracovního tábora v Seredi s cílem izolovat a koncentrovat je pro hospodářské potřeby. Nikoliv pro deportace! Na Slovensko přicestoval nový německý zmocněnec pro řešení židovské otázky Alois Brunner.

Druhá vlna deportace slovenských Židů byla tedy obnovena po potlačení SNP (Slovenského národního povstání) a probíhala ve dnech 30.září 1944 až 31.března 1945. Tato druhá vlna postihla asi 13.000 Židů ze zbylého počtu 24.000 Židů po první vlně z roku 1942. Tato etapa deportací již ale po potlačení SNP plně probíhala pod řízením německých vojsk a v mnoha případech již nebrala ohled ani na Židy, kteří dostali od presidenta J.Tisa výjimku. Slovenské území bylo německou armádou obsazené a vraždy probíhali již na území Slovenska v pracovních koncentračních táborech. Transporty 13.000 Židů pak směřovali především do koncentračních táborů Auschwitz-Birkenau, Osvětim a koncem roku 1944 do Terezína v Čechách. Z Čech pak pokračovali do cílových koncentračních táborů Ravensbrück, Sachsenhausen či Bergen-Belsen.

J.Tiso – 30. října 1944 při oslavě okupace Banské Bystrice
Čest protektoru Adolfu Hitlerovi! Sláva jeho armádě a SS, sláva generálu Höfflemu a dalším velitelům divize! (...) Máme protektora v německé Říši, šlechetného Adolfa Hitlera.“

Dne 4.října 1944 tlumočí předseda vlády Dr.Štefan Tiso stanovisko, že vláda si dále nepřeje další transporty Židů. Nacisté toto rozhodnutí vlády nerespektují. Rudá armáda se tou dobou již nachází na části slovenského území.
Poznámka: Dr. Štěfan Tiso ještě v lednu 1945 vypracoval deklaraci, která prohlašovala věrnost ideám luďáckého režimu a "spojenci Slovenska" Adolfu Hitlerovi. Před postupující Rudou armádou uprchl tak jako další představitelé Slovenského státu do Rakouska. 8. 5. 1945 podepsal s americkým generálem Colliersem kapitulační dekret, kterým předal Slovenský stát pod rozhodovací pravomoc armády USA. Posléze byl, spolu s prezidentem Jozefem Tisem, vydán do Československa. Národní soud v Bratislavě jej odsoudil k 30 letům vězení a ve věznici v Leopoldově nakonec zemřel.

V listopadu 1944 – lednu 1945 po obsazení Bánskéj Bystrice (27.října 1944) provedlo německé okupační vojsko ve středoslovenských obcích Kremnička a Nemecké nejbrutálnější masové vraždy na území Slovenska. Více jak 1.600 partyzánů, Židů a Rómů bylo popraveno.

List J.Tisa doručený do Vatikánu, 19.prosince 1944
Naša vina tkvie v našej vďačnosti a vernosti voči Nemcom, ktorí nielenže uznávali a schvaľovali existenciu nášho národa a jeho prirodzené právo na nezávislosť a národnú slobodu, ale pomáhali mu aj proti Čechom a Židom, nepriateľom nášho národa. Sme si však celkom istí, že táto „vina“ je v očiach katolíkov našou najväčšou cťou.“

Zpráva Giuseppe Burzia, vatikánského charge d`affaires na Slovensku, papeži Piu XII. o intervenci ve prospěch deportovaných slovenských Židů, kterou na jeho příkaz vykonal u prezidenta Tisa na podzim 1944.
Nenašel jsem u prezidenta republiky ani stopu porozumění, ani jediné slovo soucitu pro pronásledované. Vidí v Židech příčinu všeho zla a zásahy Němců proti Židům brání jakožto vynucené nejvyšší vojenskou nutností.“

Poznámka, kterou si Domenico Tardini poznamenal ke konceptu jedné z protestních nót proti pronásledování Židů na Slovensku.
Je to neštěstí, že prezidentem Slovenska je kněz. Každý chápe, že Svatý stolec nemůže zastavit Hitlera. Ale kdo pochopí, že neumí udržet na uzdě kněze.“


OSUD SLOVENSKÝCH ŽIDŮ DLE VÝPOVĚDI VRBY A WETZLERA O VYHLAZOVACÍCH TÁBORECH OSVĚTIM A BRZEZINKA
O osudu slovenských židů odsunutých z území Slovenského štátu bez ohledu na tom, jestli byl špičkám duchovního a hlavně politického života znám, nám podává svědectví zpráva Vrby a Wetzlera, kterým se jako jednim z prvních z táborů smrti podařilo uprchnout a podat tak světu svědectví co se z Židy odsouvaných z celé Evropy děje. Jejich snahou pak bylo, aby se příslušná místa pokusila v dalším vyvražďování lidí Němce zastavit. Toto prohlášení bylo oběma aktéry učiněno dne 25.dubna 1944 v Žilině.

Vrbova a Wetzlerova zpráva: co je o ní psáno na www.wikipedia.org
Se spoluuprchlíkem Alfrédem Wetzlerem nadiktovali v dubnu 1944 zděšeným židovským představitelům v Žilině na Slovensku 32 stran výpovědi, která se stala známá jako Vrbova a Wetzlerova zpráva.Ta je považovaná za jeden z nejdůležitějších dokumentů 20. století neboť poprvé poskytla spojencům podrobné informace o koncentračním táboře a byla označena za věrohodnou. Ačkoliv uvolnění zprávy pro veřejnost bylo kontroverzně pozdrženo [19] a zpráva byla zveřejněna až po zahájení masových deportací maďarských Židů do Auschwitzu (15. května 1944, celkem 437 000 osob), bývá jí připisována záchrana mnoha lidských životů. Informace ze zprávy byly publikovány prostřednictvím British Broadcasting Corporation 15. června 1944 a 20. června v New York Times. Papež Pius XII., americký prezident Franklin D. Roosevelt a švédský král Gustav V. následně žádali maďarského admirála Miklóse Horthyho o zastavení deportací. K tomu došlo 9. července 1944 a odhaduje se, že tak bylo zachráněno asi 200 000 Židů

Následují citace z výše uvedené zprávy zveřejněné na www.holocaust.cz: celá zpráva je pak uveřejněná ZDE: http://www.holocaust.cz/cz2/resources/texts/zprava_vrba

Úvod
Dva mladí slovenští Židé - jejich jména nemůžeme v současné době v zájmu jejich vlastního bezpečí prozradit (pozn.: Vrba a Wetzler) - měli tak velké štěstí, že se jim podařilo uprchnout po dvou letech strávených v koncentračních táborech Brzezinka, Osvětim a Lublin-Majdanek, kam byli v roce 1942 deportováni ze Slovenska.

Jednoho z nich poslali 13. dubna 1942 ze sběrného tábora v Seredi přímo do Osvětimi a potom do Březinky, zatímco druhého poslali 14. června 1942 z tábora Nováky do Lublinu, kde strávil krátkou dobu, a potom byl převezen do Osvětimi a později do Březinky.

Následující zpráva neobsahuje všechno, co oba muži během svého uvěznění zažili, ale jen to, co jeden z nich nebo oba společně bezprostředně podstoupili, slyšeli nebo zažili. Ve zprávě nejsou zahrnuty žádné osobní dojmy nebo soudy nebo cokoliv, co by pocházelo z druhé ruky.

Zpráva
Dne 13. dubna 1942 byla naše skupina skládající se z l 000 lidí naložena do vagónu ve sběrném táboře Sereď. Dveře se zavřely tak, aby nic nemohlo prozradit směr naší cesty, a když se po dlouhé době opět otevřely, zjistili jsme, že jsme překročili slovenské hranice a jsme ve Zwardoni. Do té doby střežili vlak hlinkovci, nyní ho však převzaly stráže SS. Poté, co bylo několik vagónů z našeho konvoje odpojeno, jsme pokračovali v cestě a v noci jsme dorazili do Osvětimi, kde vlak zastavil na vedlejší koleji. Důvodem, proč několik vagónů zůstalo za námi, byl patrně nedostatek místa v Osvětimi. Připojily se k nám však o několik málo dní později. Po příjezdu jsme museli nastoupit do pětistupů a začalo počítání. Bylo nás 643. Po dvacetiminutovém pochodu s těžkými zavazadly (Slovensko jsme opustili dobře vybavení) jsme dorazili do koncentračního tábora Osvětim.

Osvětim je koncentrační tábor pro politické vězně pod takzvanou ochrannou vazbou. V době mého příjezdu, tj. v dubnu 1942, bylo v táboře okolo 15 000 vězňů, většina z nich byli Poláci, Němci a ruští civilisté pod ochrannou vazbou. Malá část vězňů spadala do kategorie zločinců a ulejváků, kteří nechtějí pracovat.

Vězňové dostávají po příjezdu po sobě jdoucí čísla. Každé číslo je použito jen jednou, takže poslední číslo vždycky odpovídá skutečnému počtu vězňů, kteří dorazili do tábora. V době našeho útěku se čísla vyšplhala na 180 000. Na začátku se čísla tetovala na levou stranu hrudníku, později ale, vzhledem k tomu, že bledla, na levé předloktí.

Na uzavřeném území tábora Osvětim je několik továren: továrna na válečnou výrobu, Deutsche Aufrüstungswerke (DAW), továrna patřící k závodům KRUPP, a jedna, která patří koncernu SIEMENS. Vně hranic tábora se na ploše několika čtverečních kilometrů rozkládá obrovský podnik Buna. Vězňové pracují ve všech výše zmíněných továrnách.
Vězeňské ubytovny, pokud je možné takové slovo použít, uvnitř tábora pokrývají vlastní plochu přibližně 500 na 300 metrů a jsou obehnány dvojitou řadou betonových sloupů asi tři metry vysokých, které jsou spojeny (jak na vnitřní, tak na vnější straně) hustou sítí drátů s vysokým napětím, zapuštěných do sloupů s izolátory. Mezi dvěma řadami sloupů jsou v rozestupu 150 metrů pět metrů vysoké strážní věže vybavené kulomety a světlomety. Před vnitřním okruhem s vysokým napětím je ještě běžný plot z ostnatého drátu. Odpovědí na pouhé dotknutí se plotu jsou kulky ze strážních věží. Tento systém se nazývá malý (nebo vnitřní) strážní řetěz. Tábor sám se skládá ze tří řad baráků. Mezi první a druhou řadou je táborová ulice a mezi druhou a třetí řadou bývala zeď. V barácích oddělených touto zdí žilo do poloviny srpna 1942 přes 7 000 židovských dívek deportovaných v březnu a dubnu 1942 ze Slovenska. Potom byly odsunuty do Brzezinky a zeď mezi druhou a třetí řadou byla odstraněna. Přístupová cesta do tábora protíná řadu baráků až ke vstupní bráně, která je samozřejmě vždy bedlivě střežena, a nad branou se tyčí ironický nápis Práce osvobozuje.

Jestliže je při nástupu zjištěno, že některý vězeň chybí, okamžitě se rozezní sirény na poplach. Muži na vnějším řetězu zůstávají ve věžích, vnější řetěz je obsazen posádkou a stovky esesáků a stavěcích psů zahajují systematické pátrání. Sirény uvedou do stavu poplachu celou okolní krajinu, takže i kdyby se útěk nějakým zázrakem povedl a vězeň by se dostal za vnější řetěz, je téměř jisté, že ho chytí jedna z četných hlídek německé policie nebo SS. Vězeň na útěku je ještě k tomu handicapován vyholenou hlavou, pruhovaným vězeňským oblečením nebo červeným označením přišitým na šatech a netečností dokonale zastrašených obyvatel. Pouhé zanedbání povinnosti podat informaci o tom, kde se vězeň nachází, nemluvě o poskytnutí pomoci, je trestáno smrtí. Když se vězně nepodaří chytit dřív, posádka vnějšího strážního řetězu zůstává na věžích tři dny a tři noci, potom se předpokládá, že se vězeň dostal přes dvojitý okruh. Následující noc jsou hlídky z vnějšího okruhu staženy. Jestliže vězně na útěku dopadnou živého, oběsí ho před očima celého tábora. Jestliže ho ale najdou mrtvého, přinesou jeho tělo - ať je najdou kdekoliv - zpátky do tábora (mrtvolu je snadné identifikovat podle vytetovaného čísla) a posadí je u vstupní brány a do rukou mu vtisknou ceduli, na které stojí: Už jsem zase zpátky. Během dvou let našeho pobytu v táboře došlo k mnoha pokusům o útěk, avšak s výjimkou dvou nebo tří přivedli všechny vězně zpátky, ať živé nebo mrtvé. Není známo, zda se těm dvěma nebo třem vězňům, které nechytili, opravdu podařilo dostat se pryč. Můžu však prohlásit, že z Židů, kteří byli do Osvětimi nebo do Brzezinky deportováni ze Slovenska, jsme měli pouze my dva to štěstí zachránit se.

Současný tábor Brzezinka pokrývá plochu asi l 600 x 500 metrů a je obehnán - podobně jako Osvětim - takzvaným malým (nebo vnitřním) strážním řetězem. V současné době pokračují práce na ještě větším trestaneckém táboře, který bude později připojen k táboru již existujícímu. Účel tohoto rozsáhlého stavebního projektu nám není znám.
Budovy, které jsme při svém příchodu viděli, postavilo v prosinci 1941 12 000 ruských válečných zajatců. Za nelidských podmínek pracovali v kruté zimě; v důsledku toho většina z nich, s výjimkou malé skupiny, která pracovala v kuchyni, zemřela. Měli čísla od l do 12 000 v sérii, jež neměla nic společného s táborovým číslovacím systémem, který jsem předtím popsal. Kdykoli dorazil čerstvý konvoj ruských vězňů, nebyla jim přidělena běžná osvětimská vězeňská čísla, ale čísla zemřelých Rusů v sérii od l do 12 000. Proto je tak těžké odhadnout, kolik vězňů této kategorie prošlo táborem. Údajně byli Rusové do Osvětimi nebo Brzezinky posíláni z kázeňských důvodů z normálních táborů pro válečné zajatce. Ty z Rusů, kteří zbyli, jsme našli v hrozném stavu krajní nouze a zanedbanosti - žili v nedostavěném baráku bez nejmenší ochrany proti mrazu nebo dešti. Umírají en masse. Těla stovek a tisíců byla nedbale pohřbena a šířila kolem sebe chorobný zápach. Později jsme museli těla vykopat a spálit.

Týden před naším příjezdem do Osvětimi dorazila do tábora první skupina Židů (ženy byly odděleny od mužů a dostaly čísla, která byla paralelní s čísly mužů; slovenské ženy dostaly pořadová čísla od l do 8 000), l 320 naturalizovaných francouzských Židů z Paříže. Byla jim přidělena čísla od 27 500 výše. Je proto jasné, že mezi francouzskou skupinou a naším konvojem do Osvětimi nepřijel nikdo jiný, protože jsem již uvedl, že naše čísla začínala od 28 600. 700 francouzských Židů ještě žilo ve strašných podmínkách, zbývajících 600 zemřelo během týdne po svém příjezdu.
Slovenští Židé museli společně se zbytkem ruských vězňů pracovat na stavbě budov, zatímco francouzští Židé museli rýt půdu. Po třech dnech jsem společně s dalšími 200 slovenskými Židy dostal rozkaz pracovat v německých zbrojařských továrnách v Osvětimi, dál jsme ale přespávali v Brzezince. Odcházeli jsme brzy ráno a vraceli se v noci a pracovali jsme v tesařské dílně a na výstavbě silnic. Naše strava se skládala z tuřínové polévky v poledne a nekvalitního chleba večer. Pracovní podmínky byly nepředstavitelně těžké, a tak to většina z nás, zesláblá hladověním a nepoživatelnou stravou, nemohla vydržet. Úmrtnost byla tak vysoká, že každý den měla naše dvousetčlenná skupina 30 až 35 mrtvých. Mnoho z nich bylo během práce prostě bez nejmenšího důvodu umláceno k smrti dozorci - kápy. Mezery v našich řadách způsobené smrtí byly denně doplňovány vězni z Brzezinky. Naše návraty v noci byly mimořádně bolestivé a nebezpečné, protože jsme museli přes pět kilometrů vláčet své pracovní nástroje, palivové dříví, velké kotle a těla těch, kteří během pracovního dne zemřeli nebo byli zabiti. S tímto těžkým nákladem jsme museli udržovat rychlé tempo a každý, kdo vzbudil nelibost jednoho z kápů, byl nemilosrdně zkopán, ne-li dokonce utlučen k smrti. Do příjezdu druhé skupiny slovenských mužů asi o čtrnáct dní později se náš počet snížil na 150. V noci nás spočítali, mrtvá těla byla narovnána na ploché vozy s úzkým rozchodem kol nebo do náklaďáků a odvezena do Březového lesa (Brzezinky), kde byla spálena v příkopech několik metrů hlubokých a asi 15 metrů dlouhých. Při cestě do práce jsme každý den potkávali pracovní skupinu 300 židovských dívek ze Slovenska, které pracovaly na pozemních pracích v blízkém okolí. Měly oholené hlavy, na sobě rozedrané staré ruské uniformy a dřeváky. Nemohli jsme s nimi bohužel mluvit. Do poloviny května 1942 dorazily do Brzezinky celkem čtyři mužské konvoje Židů ze Slovenska a všem se dostalo podobného zacházení jako nám.

(pozn.: opět v Osvětimi) Brzy nato byla postavena takzvaná budova pro nemocné (Krankenbau). Byla předurčena k tomu, aby se stala tolik obávaným blokem 7, kde jsem nejprve pracoval jako vedoucí zřízenec a později jako zapisovatel. Šéfem této nemocnice byl Polák. Ve skutečnosti nebyla tato budova nic jiného než sběrné středisko pro kandidáty smrti. Posílali sem všechny vězně neschopné práce. Nejednalo se zde o jakoukoli zdravotnickou péči nebo léčbu. Denně jsme měli okolo 150 mrtvých a jejich těla se posílala do krematoria v Osvětimi.
Ve stejné době začaly takzvané selekce. Dvakrát týdně, v pondělí a ve čtvrtek, určoval táborový doktor počet vězňů, kteří mají být zplynováni a potom spáleni. Tyto selektované nakládali do nákladních aut a vozili je do Březového lesa. Ty, kteří po příjezdu ještě žili, zplynovali ve velkém baráku postaveném blízko u příkopu, ve kterém se spalovala mrtvá těla. Týdenní dávka mrtvých z bloku 7 byla okolo 2 000, z nichž l 200 zemřelo přirozenou smrtí a okolo 800 na následky selekce. Pro ty, kteří nebyli vyselektováni, byl vystaven úmrtní list, který se posílal na ústřední velení v Oranienburgu, zatímco pro oběti selekce existovaly speciální záznamy s označením SB (Sonderbehandelt - zvláštně ošetřeni). Do 15. ledna 1943, do konce doby, po kterou jsem pracoval jako zapisovatel bloku 7 a měl tudíž možnost přímo pozorovat události, zemřelo přirozenou smrtí nebo selekcí 50 000 vězňů.

Jak jsem už popsal, dostávali vězňové čísla jdoucí po sobě, mohli jsme tedy poměrně přesně zrekonstruovat, jak šli za sebou a osud, který každý jednotlivý konvoj po příjezdu potkal.

28 600 - 29 600 - V dubnu 1942, první konvoj slovenských Židů (náš konvoj).

29 700 - 32 700 - Tři kompletní konvoje slovenských Židů.

36 000 - 37 300 - V květnu 1942 1 300 slovenských Židů z Lublinu-Majdanku.

40 000 - 40 150 - 150 slovenských Židů s rodinami. Kromě skupiny 50 dívek, které byly poslány do ženského tábora, byli všichni zplynováni v Březovém lese. Mezi 150 muži, kteří přišli do tábora, byl jistý Zucker (jeho křestní jméno není známo) a Viliam Sonnenschein, oba z východního Slovenska.

43 800 - 44 200 - 400 slovenských Židů z Lublinu, včetně Matěje Kleina a č. 43820 Meilocha Laufera z východního Slovenska. Tento konvoj přijel 30. června 1942.

44 200 - 45 000 - 200 slovenských Židů. Transport se skládal z l 000 osob. Několik žen bylo posláno do ženského tábora, zbytek byl zplynován v Březovém lese. Mezi vězni, kteří se dostali do tábora, byli: Jozef Zelmanovič, Snina - Adolf Kahan, Bratislava - Walter Reichmann, Súčany - Esther Kahanová, Bratislava.

48 300 - 48 620 - 320 Židů ze Slovenska. Okolo 70 dívek bylo převedeno do ženského tábora, zbytek, asi 650 lidí, spálen v Březovém lese. V konvoji bylo přibližně 80 lidí, které maďarská policie předala do tábora Sereď. Další z konvoje byli: Dr. Zoltan Mandel (již mrtvý) - Holz (křestní jméno není známo), řezník z Pieštan - Mikloš Engel, Žilina - Chaim Katz, Snina (jeho žena a 6 dětí byly zplynovány).

64 800 - 65 000 - 200 slovenských Židů. Z transportu bylo do tábora přijato okolo 100 žen, zbytek byl zplynován a spálen. Mezi nově příchozími byli: Ludwig Katz, Žilina - Avri Burger, Bratislava - Poprad (mrtvá žena) - Mikuláš Steiner, Povážská Bystrica - Juraj Fried, Trenčín - Buchwald - Josef Rosenwasser, východní Slovensko - Julius Neuman, Bardějov - Sander Werthermer, Vrbové - Misi Wertheimerová, Vrbové - Béla Blau, Žilina.

17. prosince 1942 bylo v Brzezince postupně popraveno 200 mladých slovenských Židů, kteří pracovali v tzv. speciálním komandu na plynování a spalování odsouzených na smrt. Byli popraveni proto, že připravovali vzpouru a útěk. Jeden Žid prozradil jejich přípravy. Strašlivou práci musela převzít skupina 200 polských Židů, kteří právě přijeli z Makova. Muži, kteří patřili ke speciálnímu komandu, žili odděleně. Lidé se s nimi stýkali jen zřídka, kvůli strašlivému zápachu, který kolem sebe šířili. Kromě toho byli vždycky špinaví, strádali hladem, napůl zdivočelí a neobyčejně brutální a nemilosrdní. Nebylo neobvyklé vidět, jak jeden z nich zabíjí druhého. Ostatní to považovali za vzrušení, změnu. Potom se jenom jednoduše nahlásilo, že číslo to a to zemřelo. Jednou jsem byl očitým svědkem toho, jak mladý polský Žid, který se jmenoval Jossel, před esesáckou hlídkou ukazoval vědeckou vraždu. K zabití své oběti nepoužil žádnou zbraň, pouze své holé ruce. Číslo 80 000 znamená začátek systematického vyhlazování polských ghett. Plných 30 dnů bez přestávky přijížděly konvoje nákladních aut. Do koncentračního tábora bylo posláno pouze 5 000 osob; všichni ostatní byli okamžitě zplynováni. Speciální komando pracovalo 24 hodin denně ve dvou směnách a jen stěží se jim plynování a spalování dařilo zvládat. Bez přehánění je možné říci, že zvláštního ošetření se dostalo 80 000 až 90 000 lidí z transportu. Tyto transporty také přinesly značné množství peněz, cenností a drahých kamenů.

Kolem poloviny ledna 1943 přijely tři konvoje z Terezína, v každém 2 000 osob. Měly na sobě označení CU, CR a R. (Význam těchto označení nám není znám.) Tato označení byla také přilepena na jejich zavazadlech. Z 6 000 osob bylo do tábora přijato pouze 600 mužů a 300 žen. Zbytek byl zplynován.

Během ledna 1943 přijížděly denně dva transporty. Byli v nich polští, francouzští a holandští Židé, kteří byli většinou posíláni do plynových komor. Počet zplynovaných během tohoto měsíce je možno odhadnout na 90 000.

Koncem února 1943 bylo v Brzezince uvedeno do provozu nové moderní krematorium a plynovací zařízení. Plynování a spalování těl v Březovém lese bylo zastaveno a celou práci převzala čtyři speciálně postavená krematoria. Velké příkopy byly zasypány a zarovnány se zemí a popel byl, stejně jako před tím, použit jako hnojivo v zemědělském táboře Hermense, takže dnes je téměř nemožné najít stopy otřesné masové vraždy, která se tady odehrávala.

V současné době pracují v Brzezince čtyři krematoria, dvě velká, I a II, a dvě menší, III a IV. Krematoria typu I a II se skládají ze tří částí: (A) spalovací místnost, (B) velké haly a (C) plynová komora. Ze spalovací haly se tyčí obrovský komín, okolo kterého je seskupeno devět pecí, z nichž každá má čtyři otvory. Každý otvor muže najednou pojmout tři normálně velká mrtvá těla a za půldruhé hodiny jsou těla dokonale spálena. To odpovídá denní kapacitě okolo 2 000 těl. Naproti je velká přijímací hala, která je uspořádána tak, aby budila dojem vstupu do umýváren. Pojme 2 000 lidí a podobná čekárna existuje údajně ještě o patro níž. Odtud vedou dveře a několik schodů do velice dlouhé a úzké plynové komory. Stěny této komory jsou pro oklamání obětí také namaskovány jako falešné sprchy. Strop je vybaven třemi padacími okénky, která mohou být zvenku hermeticky uzavřena. Z plynové komory do spalovací komory vede kolej. Plynování probíhá následujícím způsobem: nešťastné oběti jsou přivedeny do haly (B), kde jim řeknou, aby se svlékli. Aby byla představa, že jdou do sprchy, kompletní, dostane každá osoba od dvou mužů v bílých pláštích ručník a malý kousek mýdla. Potom jsou namačkáni do plynové komory (C) v takovém množství, že mohou pouze stát. Pro stlačení lidí do tak úzkého prostoru se často používá střelba, která přiměje lidi na vzdálenějším konci namačkat se ještě těsněji k sobě. Když jsou všichni uvnitř, zavřou se těžké dveře. Potom je krátká přestávka, která patrně slouží k tomu, aby teplota v místnosti vystoupila na určitou úroveň. Poté se dva esesáci v plynových maskách vyšplhají na střechu, otevřou padací okénka a z plechovek s nálepkou CYKLON - přípravek proti hmyzu, které vyrábí jeden hamburský koncern, dovnitř nasypou preparát ve formě prášku. Předpokládá se, že se jedná o takovou směs kyanidu, která se při určitých teplotách přeměňuje v plyn. Po třech minutách jsou všichni v komoře mrtvi. Nikomu není znám případ, že by někdo tato muka přežil, i když po primitivních metodách, které se používaly v Březovém lese, nebylo neobvyklé najít známky života. Komora se potom otevře, vyvětrá a speciální komando převeze těla na plochých vozících do místnosti, kde probíhá spalování. Krematoria III a IV pracují na téměř stejném principu, jejich kapacita je ale pouze poloviční. Tak je celková kapacita čtyř krematorií a plynovacích zařízení v Brzezince okolo 6 000 obětí denně. V podstatě jsou plynováni pouze Židé, árijci jen velmi zřídka, protože těm se obvykle dostává zvláštního ošetření zastřelením. Před tím, než byla krematoria uvedena do provozu, se zastřelení provádělo v Březovém lese a těla byla spalována v dlouhých příkopech. Později se však popravy prováděly ve velké hale jednoho z krematorií, která byla vybavena speciálním zařízením pro tento účel. Uvedení prvního krematoria do provozu v březnu 1943 byli přítomni prominentní hosté z Berlína. Program se skládal ze zplynování a spálení 8 000 krakovských Židů. Hosté, jak důstojníci tak i civilisté, byli výsledkem neobyčejně uspokojeni a speciální kukátko na dveřích plynové komory bylo v neustálém provozu. Chvály na nově postavené zařízení nebraly konce.

148 000 - 152 000 - Během týdne po 7. září 1943 dorazil rodinný transport Židů z Terezína. Těšili se zcela výjimečnému statutu, který byl pro nás nepochopitelný. Rodiny nebyly rozděleny a ani jedinému z nich se nedostalo obvyklého a normálního plynového ošetření. Dokonce ani hlavy jim neoholili, mohli si ponechat svá zavazadla a byli ubytováni v oddělené sekci tábora, rodiny - muži, ženy a děti - pohromadě. Muži nemuseli pracovat a pro děti byla dokonce zřízena škola pod vedením Fredyho Hirsche (Makabi, Praha). Mohli si svobodně dopisovat. Nejhorší, co museli podstoupit, bylo špatné zacházení ze strany jejich staršího tábora, profesionálního zločince, který se jmenoval Arno Böhm, vězeň c. 8. Náš úžas vzrostl, když jsme se dozvěděli o oficiálním označení tohoto speciálního zacházení: SB - transport českých Židů se šestiměsíční karanténou. Věděli jsme velmi dobře, co SB znamená (Sonderbehandlung), nechápali jsme ale dlouhou šestiměsíční karanténu a veškeré laskavé zacházení, kterého se skupině dostávalo. Nejdelší doba karantény, které jsme byli doposud svědky, trvala tři týdny. Na konci šestiměsíčního období jsme však začali být přesvědčeni, že osud těchto Židů bude stejný jako u většiny ostatních - plynová komora. Pokusili jsme se spojit s vůdcem skupiny a vysvětlit mu, co jim hrozí a co mohou očekávat. Někteří z nich prohlásili (zejména Fredy Hirsch, který se, jak se zdálo, těšil důvěře svých druhů), že pokud se naše obavy začnou naplňovat, zorganizují povstání. Někteří z nich doufali, že tak podnítí všeobecnou vzpouru v táboře. Šestého března 1944 jsme se doslechli, že se připravují krematoria, aby pohltila české Židy. Pospíchal jsem informovat Fredyho Hirsche a prosil jsem ho, aby podnikl okamžité kroky, protože nemají co ztratit. Odpověděl, že si je vědom své povinnosti. Před soumrakem jsem se opět vplížil do českého tábora a zjistil, že Fredy Hirsch umírá. Otrávil se luminalem. Druhý den, 7. března 1944, byl v bezvědomí společně se svými druhy, kteří přijeli do Brzezinky 7. září 1943, naložen na náklaďák a odvezen do krematoria a zplynován. Mladí lidé šli na smrt za zpěvu písní, k našemu velkému zklamání však nikdo nepovstal. Asi 500 starších lidí zemřelo během karantény. Ze všech těchto Židů bylo ponecháno naživu pouze 11 dvojčat. V Osvětimi jsou podrobována různým lékařským pokusům, a když jsme opouštěli Brzezinku, byla ještě naživu.

Mezi zplynovanými byla Rozsi Furstová ze Seredi. Týden před plynováním, tj. l. března 1944, byli všichni v české skupině v táboře požádáni, aby napsali svým příbuzným, že se jim dobře daří. Dopisy musely mít datum od 23. do 25. března 1944 a měla v nich být žádost o balíček s potravinami.

165 000 - 168 000 - 20. prosince 1943 přijela další skupina 3 000 Židů z Terezína. Konvoj byl zařazen do stejné kategorie jako ten, který do tábora dorazil 7. září, tj. SB - transport, čeští Židé s šestiměsíční karanténou. Po příjezdu se muži, ženy a děti přidali k zářijové skupině. Těšili se stejným privilegiím jako jejich předchůdci. Dvacet čtyři hodin před zplynováním první skupiny byli pozdější příchozí odděleni od zbytku a umístěni v jiné části tábora, kde v současné době ještě žijí. Jejich karanténa končí 20. června 1944.

Poznámky
Údaje zapsané v této zprávě jsem diktoval ing. Oskaru Krasňanskému ve dnech 25. a 26. dubna 1944 v Žilině. V tutéž dobu, ale na jiném místě, diktoval svou verzi Alfred Wetzler. Výpovědi, diktované tedy nezávisle na sobě, pak Krasňanský ve velkém spěchu spojil do konečné formy v podobě, jež je tu reprodukována. Dnes už je jen stěží možné určit, která část či které údaje jsou převzaty z mé výpovědi a které z Wetzlerovy. Oba jsme byli poměrně dobře informováni o geografické poloze a historii tábora smrti v Osvětimi. Nenesli jsme s sebou žádné písemné doklady, zpráva byla výlučně výsledkem našich znalostí a naší paměti. Veškeré práce na zprávě byly ukončeny ve čtvrtek 27. dubna 1944. Upustili jsme od korektur různých, málo významných detailů - vyžadovalo by to přepis celého textu a znamenalo by to zbytečnou ztrátu času v kritické hodině.


SOUD S J.TISEM
Vladimír Jancura, PRAVDA | 13. apríla 2007 7:00
http://spravy.pravda.sk/lutost-mohla-ti ... domace_p04

citace z výše uvedeného zdroje:
"Najsilnejšou stránkou obžaloby a najslabšou obhajoby bola kauza zrady za Slovenského národného povstania." Verejne to priznal Tisov obhajca Ernest Žabkay, ktorý už nežije, krátko po novembri 1989. Rašla je dodnes presvedčený, že Tiso si pred súdom najviac priťažil tým, že ani slovkom neoľutoval skutky spáchané po potlačení Povstania. Vyznamenávanie hitlerovských hrdlorezov, jeho nečinné prizeranie sa vyčíňaniu zvláštnych kománd. "To bol najväčší rozdiel v správaní Macha a Tisu," dodáva. Mach si zrejme aj vďaka tomu zachránil život. Exprezident podľa Rašlu tvrdošijne zapieral nielen spáchanie, ale vôbec existenciu skutkov, ktoré boli zjavné a boli podložené i vecnými dôkazmi.

Súd mal napríklad k dispozícii oficiálnu písomnú správu zástupcu Vatikánu pri slovenskej vláde Giuseppe Burziu o tom, ako sa pokúšal intervenovať za zatknutých Židov a iných občanov koncom septembra 1944. Agenti gestapa vtedy pozatýkali a týrali približne 2 000 osôb, vtrhli aj do niektorých kláštorov a hľadali tam Židov.

Tiso sa v krajnom prípade vyhováral, že sa na vec nepamätá. A to aj v prípade, keď jeho vlastnoručný podpis bol na kompromitujúcej listine. "Žabkay mi neskôr rozprával, aký bol zo svojho mandanta nešťastný, ako ho stále prosil, aby bol radšej ticho a nezväzoval ruky tým, ktorí sľúbili zachrániť Tisovi život," rozpráva Rašla. Už vtedy sa šepkalo o tajnej dohode medzi demokratmi a umiernenými katolíkmi, podľa ktorej mal predseda Slovenskej národnej rady Jozef Lettrich zariadiť Tisovi v Prahe milosť u Edvarda Beneša, vtedajšieho česko-slovenského prezidenta.


SLOVENŠTÍ ŽIDÉ ŽALUJÍ NĚMECKO O POPLATEK ZA HOLOCAUST
Autor článku: Milan Syruček
Listopad 2000
Zdroje: www.holocaust.cz
Slovenská židovská komunita žaluje Spolkovou republiku Německo o sumu, kterou válečný Slovenský stát platil ze zkonfiskovaných židovských majetků třetí říši za každého deportovaného Žida do nacistických vyhlazovacích táborů. Jak řekl vedoucí kanceláře Ústředního svazu židovských náboženských obcí v SR Jozef Weiss, berlínský zemský soud stanovil datum jednání na 28. března příštího roku. Německo musí převzít odpovědnost vůči Slovensku a konkrétně jeho židovské komunitě jako nejslabší skupině slovenského obyvatelstva, uvedl Weiss. Případným gestem mohlo prokázat, že si je vědomo své zodpovědnosti, zvláště v tomto drastickém případě, kdy inkasovalo peníze za Židy, kteří vzápětí byli zavražděni. Židovskou komunitu k žalobě vedou i vlastní existenční starosti, protože zdecimovaná obec není s to hradit své základní potřeby, například provoz jediného útulku pro přeživší oběti holocaustu.
Celý příběh podle Weisse začal tím, že SRN jako nástupce třetí říše, jenž se zavázal odškodnit postižené za utrpěné křivdy, odmítla se Slovenskem vůbec jednat o odškodnění obětí nacismu, i když Bonn dříve sliboval, že Bratislava přijde na řadu hned po urovnání této otázky s Prahou, jak se stalo zřízením Fondu budoucnosti. Přestože dnešní SR je nástupcem Československa, Bonn argumentuje existencí válečného Slovenského státu s vlastním rasistickým zákonodárstvím. Slovensko bylo vyloučeno z odškodňování, jímž Německo s ostatními evropskými státy uzavřelo otevřené otázky druhé světové války, a židovská komunita na Slovensku tím byla postižena nejvíce, vysvětluje Weiss úsilí obce, jež se zaměřilo na platby, které válečný Slovenský stát na základě mezistátní dohody z roku 1942 hradil Německu za vystěhování Židů, 500 říšských marek za každého deportovaného. Celkem bylo v roce 1942 deportováno 57 800 slovenských Židů. 99,5 procenta z postižených velmi rychle zahynulo. Ale když už byli po smrti, německá strana se začala handrkovat o další zvýšení příspěvku, protože prý tyto peníze nestačily na usazení a rekvalifikaci deportovaných, poznamenává předseda svazu František Alexander. Jde o slovenskou zvláštnost, žádná jiná země za deportace Židů do nacistických koncentračních táborů neplatila. Třetí říše podle dokumentů z Národního archivu a archivu ústřední banky zinkasovala celkem 200 milionů korun přes clearingový účet, jímž se převáděly na říšské marky. Tehdejší kurz mezi markou a korunou se pohyboval okolo poměru 1:10. Židovská obec ve své žalobě ponechává na berlínském soudu, aby případně sám určil dnešní přepočet tehdejší částky a sumu odškodnění.

Po ztroskotání rozhovorů se spolkovým ministerstvem financí na začátku roku a po odpovědích prezidenta Johannese Raua a kancléře Gerharda Schrödera, odkazující slovenské Židy na nedávno zřízený fond Vzpomínka, odpovědnost, budoucnost, se svaz rozhodl prostřednictvím berlínské advokátní kanceláře podat žalobu na SRN. Soud žalobu přijal a vytyčil termín prvního jednání. Weiss připouští, že židovská komunita má především morální nárok na poplatky za deportace, vedoucí k zániku většiny slovenského židovstva. V minulosti již s podobnou snahou uspěla, při vyplacení kompenzace za židovské zlato z České republiky.
Dokumentace případu je ale tak podrobná, že sahá i k slovensko-německému válečnému sporu o majetek slovenských Židů, kteří žili v Říši a v protektorátu. Původně se tento zabavený majetek měl převést Slovenskému státu, a proto byla uzavřena smlouva o poplatcích za vystěhování. Pak však nacistické Německo odmítlo zkonfiskované jmění Bratislavě vydat. Slovenský stát se proto domáhal vrácení poplatků za deportované, což však Říšská banka odmítla. Slovenská židovská komunita se neobává, že by nynější spor mohl zkomplikovat odškodňování z fondu Vzpomínka, zodpovědnost, budoucnost. Podle Alexandra jde o fond německého průmyslu, dotovaný i německou vládou, který nemá s nárokem židovské obce na poplatky za deportace nic společného - to připouštěli i zástupci spolkového ministerstva financí. Navíc fond je již víceméně rozdělený a momentálně se zdá, že vyplácení odškodného bude "náramně dlouhá záležitost".


ZÁVĚR
Přiznám se, že závěr se mi píše dosti těžce. Na Slovensku v letech 1939 – 1945 panoval neskutečný chaos zapříčiněný dobou, válečným stavem a změnou politických názorů i vojenských úspěchů, především pak těch na východní frontě. Pokud Německo a jeho spojenci vyhrávali, tak Slovensko ať již bylo více či méně suverénním státem, prakticky dobrovolně a bez větších tlaků Třetí říše následovalo nacisty a postavilo Židy mimo zákon. Poté iniciovalo tzv. Židovský kodex, pod který se podepsal i president J.Tiso. Následná první vlna deportací z roku 1942 začala sice výslovně na popud předsedy vlády V.Tuka, ale v květnu téhož roku byla slovenskou vládou celá akce legalizovaná. Neznám přesné pravomoce prezidenta Tisy v této době, ale již jeho nařízení vystěhování slovenských Židů v listopadu 1938 naznačovalo jeho postoj k této menšině. Jeho názor pak byl často i veřejně prezentován, jak je v tomto článku uváděno. O možnosti, že by Tiso mohl celou akci zastavit však vyslovili svůj názor mimo jiné i papežský nuncius Giuseppe Burzio, který byl toho názoru, že Tiso proti deportacím nedělal prakticky nic. Nevím jestli se pak dá za
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 14/7/2010, 11:33, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Myslím si že jde o vyváženou práci. Asi bych si nedal tolik práce s dohledáváním výroků dotčeného představitele Slovenského štátu ale o to lépe. Je to tristní čtení a není mi po něm na těle bůhvíjak dobře.

Takže miroslave dokázal bys podobný rozbor připravit i osudech Židů v Protektorátu i když jde o poměrně odlišnou otázku? Jde mi o potřebu vyváženosti.

A nyní to hlavní: diskuse je vítaná, ba přímo žádaná. Prosím o maximální korektnost - nedopustím podobné pobláznění jako v jiném, již zamčeném vláknu.

Dopředu děkuji.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Ahoj Miroslave
K článku len toľko, židovská problematika na Slovensku je značne komplikovaná aj pre slovenských židovských historikov. Už samotný pojem žid, má niekoľko významov a samotný židia – Izraeliti, tých bolo na Slovensku v roku 1930 asi 65 385. Ostatný sa hlásili k Čechoslovákom, Nemcom a Maďarom. Tvoje počty vychádzajú z počtov ľudí, ktorý sa hlásili k vierovyznaniu, takže napr. ateistický alebo iného vyznania židia tam nie sú započítaný, alebo naopak sú tam aj neizraeliti, ale to by bolo na ďalší článok.
Ďalšia poznámka k tým cc 7.000 odsunutých do Maďarska, ktorých však Maďari nechceli. Tento problém zase súvisy s „recipročnými“ opatreniami voči Maďarsku po Viedenskej arbitráži. Ak to boli židia maďarskej národnosti, Tiso tým chcel zabiť 2 muchy jednou ranou. Preto ani neboli nejaké protesty. Toto by si mohol dohľadať a doplniť či sa títo židia hlásili k Maďarom a s tým súvisiacim otázkam.
Ďalší bod, ktorý by potreboval doplniť je zastavenie židovských deportácii. Tam bolo omnoho viac vplivou ako „ obratenie karty“ – bolo to pred Stalingradom a zaslúžilo by si to väčšiu rozpracovanosť.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

jmodrak - zajímavé a myslím si, že by nebylo marné se na to podívat. Co kdybys to zkusil Ty? Možná máš lepší možnosti než mirakačerů. Ty připomínky jsou na rozpracování jako stvořené.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

jmodrak píše:Ahoj Miroslave
K článku len toľko, židovská problematika na Slovensku je značne komplikovaná aj pre slovenských židovských historikov. Už samotný pojem žid, má niekoľko významov a samotný židia – Izraeliti, tých bolo na Slovensku v roku 1930 asi 65 385. Ostatný sa hlásili k Čechoslovákom, Nemcom a Maďarom.
Ano, státní příslušnost měli buď československou, německou či maďarskou, ale národnost měli vždy židovskou, ne jako dnes, když si každý může napsat co chce a pak národnost nemá historický, ale politický význam.

A toto bylo zachycené v matrikách, které vedly židovské náboženské obce, v kterých byl omezen jak počet rodin, tak počet sňatků v daných oblastech. V roce 1725 bylo například v českých zemích povoleno pouze 8.600 židovských rodin. První uvolnění přinesl Toleranční patent (1781), další uvolnění nastalo v roce 1848, kdy nastal velký pohyb židovského obyvatelstva, který byl z těchto důvodů znovu upraven v roce 1893, kdy byly upraveny pravidla umožňující přesuny v náboženských obcích.
Židovské matriky se podařilo plně zavést až od roku 1784, ale vzhledem k tomuto datu je jasné, že prokázat že není někdo Židem, bylo v podstatě nemožné (viz Norimberské zákony).
Takže počty, co Míra uvádí (na základě historického bádání) jsou přesné a snadno ověřitelné v příslušných židovských matrikách.

V Česku jsou dostupné v Národním archivu (151,83 metrů archiválií):
0161 Rada židovských náboženských obcí v Čechách 1750-1942
0164 Registratura zemského židovstva 1693-1890
0143 Ředitelství židovských berní v Čechách 1845-1858
0191 Soupisy židů 1724-1811
0190 Židovská komise 1714-1783
0144 Židovské kontrolní matriky 1780-1899
0167 Židovské matriky 1735-1949(1960)
http://www.nacr.cz/sua/fondy/9000.htm

No a v bývalých zemích mocnářství stačí pohledat, stav je obdobný. Židovská problematika není komplikovaná, je "křišťálově čistá".
To ví každý, koho zajímalo, jaké národnosti jsou jeho předkové.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Rosomák - máš pohľad typický ná západ od českomoravskej vrchoviny. Žid je žid a tým to končí. Ale unás sa židia delily na omnoho vic kategórii, skupin, premiešavali sa medzi sebou, Slovákmi, Maďarmi, Turkmi a atď. Takže podľa časopisu Delet - Slovensko - židovské noviny sa delily asi takto : " Podľa sčítania ľudu z r. 1930 bolo na Slovensku 136 737 obyvateľov židovského náboženstva, ktorí predstavovali 4,11 % všetkého obyvateľstva. Títo sa hlásili k niekoľkým národnostiam: českej a slovenskej (v štatistike sa uvádzala československá národnosť) - 44 019 (32,19 %), nemeckej 9 945 (7,27 %) a k židovskej národnosti 65 385
(47,81 %)."Zdroj http://www.delet.sk/showarticle.php?articleID=24
Tieto noviny píšu, že su židovskej komunity na Slovensku - dvere do židovského sveta. Dúfám, že za nimi nestojí nejaký antisemita. Na Slovensku a Podkarpatskej Rusi však na rozdiel od Čiech, neviem ako na Morave, boli vzťahy medzi komunitami navzájom niekedy až antagonistické. Určiť presne ako to bolo, rozdieli atď. to nie su schopný v plnej miere pokryť ani židovský slovenský historici. A vzťahy vo vnútri skupín asi nikto. To iste platí aj o zmiešaných alebo asimilovaných židoch. Ak niekto tvrdí, že sa vyzná v Slovenskom židovskom prostredí, asi nevie o čom je reč. A pokiaľ viem, podobná situácia bola aj v Sliesku v oblasti Ostravy. Štátnu príslušnosť mali všetci československú, popr. ak sa prisťahovali svojho štátu. Ale národnosť ?
Pátrači - táto problematika je komplikovaná. Popravde by som bol schopný ešte ako tak zastavenie židovských deportácii - vplivy, ktoré na toto rozhodnutie boli, ale púšťať sa do nejakého rozboru židovskej tzv. otázky je nad moje sily. Snáď sa dopracujú k niečomu historici. Dal by som potom link.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

jmodrak píše:Takže podľa časopisu Delet - Slovensko - židovské noviny sa delily asi takto : " Podľa sčítania ľudu z r. 1930 bolo na Slovensku 136 737 obyvateľov židovského náboženstva, ktorí predstavovali 4,11 % všetkého obyvateľstva. Títo sa hlásili k niekoľkým národnostiam: českej a slovenskej (v štatistike sa uvádzala československá národnosť) - 44 019 (32,19 %), nemeckej 9 945 (7,27 %) a k židovskej národnosti 65 385 .
Díky za ty počty z roku 1930. Ty souhlasí s tím, co je uvedeno na stránkách www.holocaust.cz a www.holocaust.sk . Věřím, že pokud se budeme trošku pídit, tak se dostaneme i na konkrétní jmenný seznam všech slovenských židovských obětí.

Jinak v tom co píšeš je zakopaný pes. Ono totiž nelze srovnávat sčítání z roku 1930 a pak to samé z doby fungování Slovenského štátu. Zde již od září 1941 platil tzv. Židovský kodex, na základě kterém bylo možno vyhledat kdo do nově popsané skupiny označené jako Židi patří. Všechny zdroje se pak shodnou na tom, že se jednalo právě o těch téměř 140tis Židů v roce 1930. Část z ních se ocitla opo 1. Víděňské arbitráži na území Maďarska (nebo spíše na území Slovenska, které získalo Maďarsko). Stále tu bylo ale cca 100.000 Židů (podle Židovského slovenského kodexu), kteří byli předmětem řešení slovenské židovské otázky. A tito byli občany Slovesnkého štátu a před deportacemi na základě zákonů vydaných slovenskou vládou byli zbaveni práv.

Takže otázka ve skutečnosti zní takto....od března 1939 mám stát o nějakých hranicích a v ní žije jistý počet obyvatel. Obyvatelé dělíme na různé skupiny a národnosti. Mezi ně pak patří cca 100.000 kteří nemají nárok téměř na nic a jsou určeny k deportacím = smrti v koncentračních táborech. Pokud bychom s nimi mohli udělat něco jiného, třeba podle národnosti (české, maďarské atd.) tak máme do doby zahájení prvních deportací v březnu 1942 celé tři roky s tím něco udělat. To že se Židi nevyváželi do zemí, kam by teoreticky mohli patřit podle nežidovské národnosti ke které se přihlásili znamená jen jedno, byli uznáni jako slovenští občané a Slovenský štát tak rozhodoval co s nimi bude dál.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Ale ne. Rakousko-Uhersko bylo jen jedno.
Rozeberme - co píše Tvůj odkaz?
"Podľa sčítania ľudu z r. 1930 bolo na Slovensku 136 737 obyvateľov židovského náboženstva, ktorí predstavovali 4,11 % všetkého obyvateľstva. Títo sa hlásili k niekoľkým národnostiam: českej a slovenskej (v štatistike sa uvádzala československá národnosť) - 44 019 (32,19 %), nemeckej 9 945 (7,27 %) a k židovskej národnosti 65 385 (47,81 %)."

Bohužel, špatně se zachází s národností, náboženstvím a státní přislušností.

Protože pak bys podle své logiky byl Maďar s katolickým náboženstvím.
Chápeš kde je zakopaný pes? Chápeš pojem Německý Žid?
Je to Němec vypadající jako Žid, nebo je to Žid (dodržujíc Šabat) německy mluvící?

Takže - kolik bylo na Slovensku Židů v roce 1930? - Kardinální otázka.
a) 136.737
b) 65.385


Nebo to budeme počítat podle počtu obřezaných (ale co se ženskými...)?
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

kačermiroslav - to máš pravdu ale, nikde nemôžem nájsť zoznam, resp. čísla, koľko vlastne obyvateľov bolo podľa kodéxu možné označiť ako žida. Ako vždy, čísla sa rozchádzajú aj u historikov. Menný zoznam obetí určite existuje u židovskej obce, ale nakoľko je z územného a historického hľadiska dôveryhodný neviem. A to pre problémy, ktoré som naznačoval vyšie. Proste napísané, je to zapeklitá otázka ktorej sa radšej vyhýbam. Každý nový článok, ktorý výjde a mám možnosť si ho prečítať, nastoľuje skôr nové problémy, ako dáva odpovede.

Rosomák - stále máš nemecký pohľad na svet. Proste na Slovensku, Podkarpatskej Rusi atď. to fungovalo inak. V Uhorsku boli iné zákony ako v Rakúsku, iný pohľad na svet, národnosť atď. Chceš napasovať nemecký model tam, kde sa absolútne nehodí. Zober si iba Bosnu, Chorvátsko atď. To že bol niekto židovského vyznania, ešte neznamenalo že bol žid. Tak ako že bol moslim, ešte neznamenalo že bol Turek, ak bol katolík, že bol Maďar atď. V dobách, keď v Čechách zúrila protireformácia a všetci boli katolíci, na Slovensku kázali protestanský kňazi, aj J.A. Komenský. Protestanti mali tu vždy svoje kostoli, tak isto pravoslávny aj uniati. Že som bol napr. protestant, ešte neznamenalo, že som Nemec. Proste to, že som židovskej viery a som žid prišlo až s kodexom v 41 resp. 39. A Rakúsko - Uhorsko bolo sice iba jedno, ale bola to dualistická monarchia. So všetkym čo k tomu patrí, t.j. aj dvoma pravnými systémami.
Takže na Slovensku bolo v roku 1930 toľko oficiálných židov, koľko sa oficiálne prihlásilo k národnosti židovskej. Alebo spochybňuješ rozhodovaciu schopnosť týchto ľudí ?
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

jmodrak - nemůžu si pomoct, ale myslím si že není tak důležité zjistit kolik Židů mělo Slovensko v roce 1939 resp. 1942, kdy začali první transporty. Podstatné je, kdo ty transporty zajištoval, počty lidí odvezených do vyhlazovacích táborů atd. Když to vezmu laicky....bez rozdílu víry a náradnosti...Slovenská vláda včele s premiérem a prezidentem legalizovala odvoz slovenských občanů v počtu 57.628 z nichž cca 800 válku přežilo. Stačí se podívat na počet obyvatel Slovenska a rázem máme dosti vysoké procento obyvatel Slovenska poslaných na smrt. Co se počtů týče, tak věřím že je mají židovské obce značné přesné. A i kdybychom připustili jistou početní odchylku, stále se tu bavíme o desítkách tisíc lidí !
ObrázekObrázekObrázek
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Miroslav - je to tak, máš úplnu pravdu. Poukázal som iba na to, čo všetko treba doriešiť ku " krištáľovej čistote". Transporty a všetko s tým súvisiace je proste fakt. Neodiskutovateľný.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

jmodrak: uhýbáš - otázka byla jasně daná.

A toto je vážně perla:
To že bol niekto židovského vyznania, ešte neznamenalo že bol žid.
A co tedy byl?

Za Židy byly Norimberskými zákony považováni lidé podle náboženství svých rodičů, ale i podle svého vyznání. Stačí si přečíst toto (člověk až děsí, jak se dají paragrafy psát jednoduše a jednoznačně):

Nařízení k zákonu o říšském občanstvím
§ 2[/align]
(2) Židovským míšencem je ten, kdo pochází od jednoho nebo dvou prarodičů, podle rasy plně židovských, není-li podle § 5, odst. 2, židem. Za plně židovského se bez dalšího pokládá prarodič, když příslušel k židovskému náboženskému společenství.

§5[/align]
(1) Židem je ten, kdo pochází při nejmenším od tří prarodičů, podle rasy plně židovských. Platí (tu) § 2, odst. 2, věta 2.
(2) Za žida se také pokládá státní příslušník, je-li židovským míšencem, pocházejícím od dvou plně židovských prarodičů,
a) když v době vydání zákona příslušel k židovskému náboženskému společenství nebo potom do něho byl přijat,
b) když v době vydání zákona byl v manželství se židem nebo potom do něho vstoupil,
c) když pochází z manželství se židem ve smyslu odstavce 1, jestliže bylo toto manželství uzavřeno za účinnosti zákona o ochraně německé krve a německé cti ze dne 15. září 1935,
d) když pochází z mimomanželského styku se židem ve smyslu odstavce 1 a narodil se nemanželsky po dni 31. července 1936.


Vyznání (náboženství) a národnost krásně ukazuje sčítání obyvatel v ČSR:
sčítání lidu 1921:
k československé národnosti se v českých zemích přihlásilo 49,61 % osob židovského vyznání, k německé 34,85 %, k židovské 14,83 %; v rámci celé ČSR se k židovské národnosti přihlásilo 53,62 % obyvatel židovského vyznání, k československé 21,84 %, k německé 14,26 %, k maďarské 8,45 % a jinou národnost deklarovalo 1,84 % obyvatel žid. vyznání

sčítáni lidu 1930:
k československé národnosti se v českých zemích přihlásilo 46,42 % osob židovského vyznání, k německé 31,00 %, k židovské 20,27 %; v rámci celé ČSR se k židovské národnosti přihlásilo 57,20 % obyvatel židovského vyznání, k československé 24,52 %, k německé 12,28 %, k maďarské 4,71 % a jinou národnost deklarovalo 1,29 % osob židovského vyznání.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Rosomák stále operuješ nemeckým právom, ktoré platilo v Nemecku. Nie ČSR. Ak napr. sa narodil Franta Opršálek v roku 1920 Frantovi a Mio-Mio Opršálkovcom, budhistom, a tý ho uviedli ako budhistu, tak mal v papieroch štátna príslušnosť RČS, národnosť československá, vierovyznanie budhista. To, že podľa ríšskeho alebo čínskeho zákona by mal byť číňan mu bola vec ukradnutá. Proste bol čech s vyznaním budhistickým. Ak sa po 18 roku života rozhodol konvertovať k judaizmu, tak bol št. prisl. RČS, národnosť česká a vierovyznanie judaizmus. Ak sa rozhodol byť muslimom, tak zase RČS,česká, muslim. A tak ďalej. Dokonca jeden arcibiskup pražský mal národnosť žid a vieru katolickú. Myslím, že sa volal Kohn. Ak ťa to zaujíma, dohľadam. Ale rozhodne nemôžeš rišský zákonik hádzať na RČS a Slov. štát. Ten mal svoj kodex a to bolo zase niečo iné v zmysle juristickom.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Přečetl jsi si vůbec, co napsal Míra, který si s tím dal takovou práci?
Máš tam jasný odkaz, nezbývá než citovat:

Vláda Slovenskej republiky podľa § 1 zákona č. 210/1940 Sl.z. nariaďuje:

VŠEOBECNÉ USTANOVENIA.

Vymedzenie pojmu.

§ 1.
(1) Za Žida podľa tohto nariadenia sa bez ohľadu na pohlavie pokladá:
a) kto pochádza najmenej od troch podľa rasy židovských starých rodičov;

b) židovský miešanec, ktorý pochádza od dvoch podľa rasy židovských starých rodičov [§ 2, písm. a)], ak 1. dňa 20. apríla 1939 bol alebo po tomto dni sa stal príslušníkom izraelitského (židovského) vyznania,
2. po 20. apríli 1939 vstúpil do manželstva so Židom [písm. a)],
3. pochádza z manželstva so Židom [písm. a)], uzavretého po 20. apríli 1939,
4. pochádza z nemanželského styku so Židom [písm. a)] a narodil sa ako nemanželské dieťa po 20. februári 1940.

(2) Za židovského starého rodiča podľa rasy v smysle ustanovení tohto nariadenia má sa pokladať ten, kto patril k izraelitskému (židovskému) vyznaniu.

§ 2.

Za židovského miešanca podľa tohto nariadenia sa pokladá:

a) kto pochádza od dvoch podľa rasy židovských starých rodičov (§ 1, ods. 2), ak sa podľa § 1, písm. b) nepokladá za Žida,
b) kto pochádza od jedného podľa rasy židovského starého rodiča (§ 1, ods. 2).

http://www.upn.gov.sk/data/pdf/vlada_198-1941.pdf
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Ale to je židovský kodex, nie zákon RČS. T.j. je to zákon Slov. štátu. Nie je identický s Noriberským zákonom. Či je horší alebo lepší, to nech posúdí každý sám, ale rozhodne nie identický.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Židovský kodex? Ten byl později, konkrétně 198/1941, ale ten jsi také asi nečetl.
Zákon ČSR? V roce 1940? Nekomentuji.
Není identický? Aha, je ve Slovenštině.

Takže - za a) nebo za b)?!?
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Rosomáku takže, za RČS mohol mať svojprávny človek inú národnosť, iné náboženstvo. Náboženstvo nemalo s národnosľou nič spoločné.
Židovsky kódex vstúpil do platnosti od roku 1940. So zákonmi RČS nemal nič spoločné. Vzor mu boli norimberske zákony, ale nie je to prepis či preklad do Slovenčiny. Tu zase ja môžem povedať, že buď si ho nečítal, neporovnával alebo nepochopil ustanovenia.
Uživatelský avatar
Rosomak
7. Major
7. Major
Příspěvky: 2318
Registrován: 7/8/2007, 08:54

Příspěvek od Rosomak »

Samozřejmě, ale to platí i v Norimberských zákonech.
Je jedno, jsi-li Slovák či Maďar, pokud je tvé náboženství /vyznání židovské, jsi žid.
Jsi žid, jestli tví předkové měli náboženství /vyznání židovské a je jedno, jestli jsi Slovák nebo Maďar.


Židovský kodex nevstoupil do platnosti roku 1940, když je to vládní nařízení z roku 1941, to je snad logické.

Předcházely mu zákony a vládní nařízení (jak vidno, první již měsíc po rozpadu ČSR):

63. Vládne nariadenie zo dňa 18. apríla 1939 o vymedzení pojmu žida a usmernení počtu židov v niektorých povolaniach. http://www.upn.gov.sk/data/pdf/18-apr-1939.pdf (zajímavá je úvodní pasáž o definici žida a kdo to podepsal)
150. Vládne nariadenie zo dňa 21. júna 1939 o úprave vojenskej povinnosti židov.
184. Vládne nariadenie zo dňa 25. júla 1939 o usmernení počtu židov vo výkone lekárskej praxi.
185. Ústavný zákon zo dňa 21. júla 1939 o ústave Slovenskej republiky.
230. Vládne nariadenie zo dňa 19. septembra 1939 o úprave vojenskej povinnosti židov.
7. Nariadenie s mocou zákona zo dňa 11. januára 1940 ktorým sa pozmeňuje vládne nariadenie o vylúčení židov z verejných služieb.
130. Nariadenie s mocou zákona zo dňa 29. mája 1940 o dočasnej úprave pracovnej povinnosti Židov a Cigánov.
215. Nariadenie zo dňa 14. septembra 1940 o povinnosti Židov odovzdať cestovné pasy.
216. Nariadenie zo dňa 12. septembra 1940 o vylúčení Židov z oprávnení viesť slovenské motorové vozidlá a o povinnosti Židov-držiteľov slovenských motorových vozidiel mať vodiča motorového vozidla nežida.
234. Nariadenie zo dňa 26. septembra 1940 o Ústredni Židov.
256. Nariadenie zo dňa 11. októbra 1940 o zamestnávaní Židov.
257. Nariadenie zo dňa 11. októbra 1940 o dočasných správcoch pre domy Židov a o výpovediach židovským nájomníkom.
305. Nariadenie zo dňa 30. novembra 1940, ktorým sa mení a doplňuje nariadenie o zamestnávaní Židov.
153. Nariadenie zo dňa 4. júla 1941 o pracovnej povinnosti Židov.
198. Nariadenie zo dňa 9. septembra 1941 o právnom postavení Židov. („Židovský kódex“)
68. Ústavný zákon zo dňa 15. mája 1942 o vysťahovaní Židov.
118. Vládne nariadenie zo dňa 24. júna 1942 ktorým sa vykonajú niektoré ustanovenia ústavného zákona o vysťahovaní
Židov.
58. Vládne nariadenie zo dňa 14. mája 1943 na vykonanie niektorých ustanovení zákona o vysťahovaní Židov.

http://www.upn.gov.sk/data/pdf/zoznam-z.pdf
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

jmodrak píše:Rosomáku takže, za RČS mohol mať svojprávny človek inú národnosť, iné náboženstvo. Náboženstvo nemalo s národnosľou nič spoločné.
Židovsky kódex vstúpil do platnosti od roku 1940. So zákonmi RČS nemal nič spoločné. Vzor mu boli norimberske zákony, ale nie je to prepis či preklad do Slovenčiny. Tu zase ja môžem povedať, že buď si ho nečítal, neporovnával alebo nepochopil ustanovenia.
Docela jsem si s úvodním článkem dal starost a myslím si že i odkaz na slovenský Židovský kodex v českém překladu je více než vypovídající. Pokud nevyhovuje český překlad, tak samozřejmě by neměl být problém si na netu najít originál slovenskou verzi. Jinak jak jsem psal. Norimberské zákony z roku 1935 mu byly pouze vzorem a byl vytvořen zákon (vzniklí v září 1941), který byl ještě přísnější než samotné Norimberské zákony. Pokud se chceme bavit nad tím v čem se lišili, tak to je myslím na samostatné vlákno, protože Židovský kodex má několik stovek paragrafů:-))) A to fakt nebylo předmětem úvodního článku.

Jinak si opět myslím, že to je slovíčkaření. je jedno v podstatě v čem se lišili tyto protižidovské zákony. Verze sloveksá plně postačovala k tomu, aby zbavila občanství určitou skupinu lidí a poslala je zřejmě vědomě na smrt. Takže pokud bych mohl, spíše bych začal vést diskusi na téma, jestli slovenská vláda věděla kam své občany posílá. Já se snažil podat důkazy (které ostatně zazněli i při soudu s J.Tisem v roce 1947), které hovoří pro to, že alespoň hlava státu o tom věděla (i když si možná ani Tiso sám nedokázal představit hrůzu vyhlazovacích táborů).

Mě osobně by tedy zajímal názor Slováku na Slováka J.Tisa. Nějaký čas jsem na Slovensku pobýval a tak mě docela překvapuje častý oslavný tön na adresu J.Tisa. Pokud se pledu ve svých závěrech, tak bych byl rád, aby mi to někdo vyvrátil.

Také tu byla poznámka, jestli nechci udělat článek na téma židvská otázka v Čechách. Odpověď...zatím jsem to v úmyslu neměl. Mám rozpracovanou celou řadu dalších článků na různá témata. A možná by nakonec ani nebylo špatné, kdyby o Čechách napsal pro Palbu Slovák. Když už jsem se já "zhostil" té role popsat situaci na Slovensku.
ObrázekObrázekObrázek
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Příspěvek od jmodrak »

Miroslave - čo sa týka kodexu a prekladu je to vcelku jedno. Druhá vec, je že si ho niektorý zamieňaju s Norimberskými zákonmi a odvalávaju sa ne.
K tomu, čo sa deje v táboroch, neuverili aj omnoho informovanejší ľudia ako bol Tiso. Stačí si pozrieť reakciu Angličanov, keď odmietli bombardovať tieto tábory, a pritom o tom čo sa tam deje mali informácie aj od Poliakov.

K Tisovi on, respektíva vláda, ktoru viedol urobila veľa veci dobrých a veľa zlých. Deportacie patria k tým zlým. Aj slovenský komunisti ho neodsudzovali v celku, iba za veci zlé - východný front, židovská otázka a potlačenie SNP.
To, že sa ti zdá, že je oslavovaný, je hlavne z dôvodu, že protiTisovský historici to prehnali. Nadsadzovali čísla, dávali mu za vinu aj to, čo neurobil atď. Snáď v dobrej viere, možno pre kariéru alebo z iných veci. Faktom je, že keď boli ich práce vyvrátené, verejnosť sa k nim už stavia ľahostajne a skôr im neverí. Taktiež mnohý historici sa preflákli z pohľadu politického. To je môj názor.
Zamčeno

Zpět na „Válečné zločiny & Holocaust“