Bełżec byl první ze třech vyhlazovacích táborů pro Akci Reinhard. Byl postaven nedaleko městečka Bełżec, v jihovýchodní části lublinské oblasti, blízko hranice Generálního gouvernementu s částí Polska okupovanou Sovětským svazem. Na počátku roku 1940 jej Němci původně založili jako pracovní tábor pro Židy, kde měli vězni budovat opevnění a protitankovou obranu před ruskými vojsky. Na podzim téhož roku byl však tábor uzavřen.
V říjnu 1941dal Heinrich Himmler vedoucímu policie v Lublinu a SS-Brigadeführerovi Odilo Globocnikovi dva příkazy: začít s germanizací v oblasti Zamosce a začít s výstavbou prvního vyhlazovacího tábora v Generálním Governmentu poblíž městečka Bełżec. Tato lokalita byla vybrána ze třech důvodů: byla umístěna na hranici oblastí Lublin a Galicia, tudíž zde mohli být dováženi Židé z obou oblastí; dále byla snadno dostupná po železniční trati Lublin – Lvov; a na severním okraji plánovaného tábora byly protitankové příkopy vykopané židovskými vězni z původního pracovního tábora, ty mohly být použity jako masové hroby.
Globocnikův expert na stavby SS-Obersturmführer Richard Thomalla zahájil výstavbu 1. listopadu 1941 s pomocí polských obyvatel a později Židů z okolních ghett. Tábor byl dokončen v březnu 1942.
Velením tábora byl pověřen SS-Hauptsturmführer Christian Wirth. Ten byl v případě nepřítomnosti zastupován Josefem Oberhauserem. Na konci srpna 1942 byl Wirth jmenován inspektorem všech vyhlazovacích táborů patřících do Akce Reinhard. Ve funkci velitele Bełżece ho nahradil SS-Hauptsturmführer Gottlieb Hering.
Bełżec odpovídal rozlohou i strukturou ostatním táborům Akce Reinhard. Byl obehnán dvojitým plotem zamaskovaným smrkovými větvemi a uvnitř tábora bylo pět strážných věží. Měl však jen dvě části: administrativní část, ve které byly baráky Ukrajinců a Židů a budovy pro zabavené oblečení a cennosti, a vyhlazovací část, s plynovými komorami a masovými hroby. Prostory, v nichž se příchozí svlékali, byly s plynovými komorami spojeny tzv. "schlauchem". Nejprve byly v táboře tři dřevěné plynové komory. Všechny dveře byly opatřeny gumovým těsněním, aby plyn, který vyráběl motor v boudě vedle objektu (zařízení vymyslel Christian Wirth na základě poznatků získaných při návštěvě tábora v Chelmnu), neunikal ven. Proces přípravy na likvidaci a její samotný průběh se shodoval s postupy v Sobiboru i Treblince.
Na konci února 1942 byly komory připraveny ke zkoušce, k níž byli přivezeni Židé z města Lubycza Królewska. A 17. března 1942 přijel první transport Židů z Lublinu.
Během prvních čtyř týdnů činnosti tábora - od 17. března do poloviny dubna 1942 - zde bylo zavražděno 30 000 Židů z lublinského ghetta, 15 000 ze Lvova a dalších 35 000 z ghett v lublinské oblasti a východní Haliče (Stanislavov, Kolomyya, Drogobych a Rawa-Ruska).
Od poloviny dubna 1942 byl vyhlazovací proces v táboře na čas přerušen. Stávající počet plynových komor nebyl dostačující díky stále častějším příjezdům transportů z Krakova a Lvova a bylo nutné je rozšířit. Staré prostory byly zbourány a byla postavena nová budova. V ní bylo šest komor o rozměrech 5 x 4 metry s celkovou kapacitou 1 000 až 1 200 osob, tedy asi polovina množství osob z dvaceti vagónů.
V druhém týdnu července 1942 začaly opět přijíždět transporty. V období od července do října přijelo asi 130 000 Židů z okolí Krakova, asi 225 000 z oblasti Lvova. Transporty přivážely také německé, rakouské a české Židy, kteří byli již dříve deportováni do polských ghett. V plánu bylo také přivézt 200 000 Židů z Rumunska, ale rumunská vláda je odmítla vydat.
Na konci prosince 1942 byla činnost tábora ukončena. V té době již byla převážná většina Židů z oblasti Generálního Governmentu vyhlazena a z rozhodnutí vedení Akce Reinhard byl tábor uzavřen. V práci pokračoval Sobibor i Treblinka a také Osvětim-Birkenau.
Mezi prosincem 1942 a jarem 1943 byly otevřeny masové hroby a těla obětí byla exhumována a spálena, jako součást „Akce 1005“. K tomu účelu bylo z kolejnic vybudován rošt na spalování mrtvol. Asi 600 vězňů, kteří museli pomáhat při kremaci, bylo zavražděno v Sobiboru. Stopy po táboře byly zahlazeny a na jeho místě vyrostl statek, kam se nastěhovali dva ukrajinští strážníci. V létě 1944 byl Bełżec osvobozen Rudou a Polskou armádou. Celkem bylo v táboře během sedmi měsíců zavražděno minimálně 600 000 lidí, většinou Židů a také několik tisíc Romů. Dnes je na místě bývalého tábora polský národní památník.
V Bełżci se o útěk pokusilo jen několik lidí a pouze jeden z nich, Rudolf Reder, přežil. Podařilo se mu utéct v listopadu 1942 a po válce napsal osobní svědectví o životě v táboře.
První velitel tábora Christian Wirth byl zavražděn partyzány v Itálii poblíž Trieste na konci května 1944. Jeho následovník Gottlieb Hering sloužil krátce u kriminální policie v Heilbronnu, roku 1945 zemřel. Pouze sedm členů SS sloužící v Bełżci po válce bylo obviněno v Mnichově, a pouze jeden, Josef Oberhauser, byl odsouzen k čtyřem a půl rokům vězení.
SS strážci
Židé v Bełżci
orientační plán tábora
