1. část – obecné informace
Eutanazie – smrt z milosti lidem "nezasluhujícím" žít se staly vražedným programem nacistického Německa. Tento výmysl však nepocházel od nacionálních socialistů, už koncem 19. století o něm diskutovali vědci z oblasti medicíny. Roku 1895 vydal Adolf Jost výzvu k medicínskému zabíjení. V USA se ve stejné době diskutovalo o individuálním právu zemřít. Jost však žádal právo pro stát, aby směl zabíjet pro udržení sociálního organismu naživu. Alfred Hoche, profesor psychiatrie ve Freiburku, učinil roku 1920 další rozhodující krok. Společně s Karlem Bindingem, významným německým odborníkem v oblasti trestního práva, předložil medicínský a právnický koncept realizace eutanazie – likvidace duševně nemocným. Hocheho a Bindingův spis "Povolení likvidace žití nehodného života" rozpoutal bouřlivou diskusi právníků, zdravotníků, teologů a publicistů. Radikální zastánci likvidace se našli i mezi politiky, kteří předložili návrhy příslušných zákonů. Adolf Hitler však v Landsbergu ještě spoléhal na přirozený výběr. V díle Mein Kampf není o eutanazii ani slovo. Jeho rasověhygienická argumentace se prozatím omezila na vzývání sociálního darwinismu: "V boji o každodenní chléb podlehne vše slabé, chorobné a málo energické."
Po nástupu nacistů k moci diskuse o eutanazii ještě zesílily. V ústavech už tiché vraždění zřejmě ve vší tajnosti začalo, jak vyplývá z výpovědi psychiatra Paula Nitscheho, chybí však dokumentární doklady. Jisté je, že už před zahájením eutanázií se mohly psychiatrické léčebny změnit ve smrtící pasti. Jejich vedoucí byli od roku 1934 nepřímo nabádáni, aby své pacienty zanedbávali.
Veřejnost byla postupně připravována na přikročení k likvidaci. Joseph Goebbels se osobně postaral o natočení filmů typu Dědictví (1935), Oběť minulosti (1937) nebo Žaluji (1941). V soustředěném náporu propagandy se nikdy neobjevily narážky na likvidaci žití nehodného života. Nacistický stát důsledně dbal na to, aby se o tomto tématu nehovořilo. Ministerským výnosem zakázal tisku zmiňovat se o eutanazii. Propaganda se nevyhnula ani školám, což je vidět na příkladu z jedné učebnice matematiky: "Postavení malého bytu stojí 5000 až 7000 říšských marek. Stavba blázince přijde asi na šest milionů říšských marek. Kolik rodin by mohlo za tuto cenu dostat byt?"
Práce už běžely naplno, když vydal Hitler v říjnu 1939 rozkaz o eutanazii. Rozšířil kompetence určených lékařů tak, aby mohla být pacientům, podle lidských měřítek nevyléčitelně nemocným, poskytnuta milosrdná smrt. Hitlerovi pověřenci vypracovali dva programy: jeden pro děti a druhý pro dospělé.
Velitelství programu eutanazie sídlilo nejdříve v berlínském Domu Columbus, později ve vile v Tiergartenstrasse 4. tato adresa poskytla kódové označení, které se stalo synonymem celého programu masových vražd – "T4".
V roce 1939 byly v Německu založeny 4 organizace související s programem eutanazie:
"Reichsarbeitsgemeinschaft Heil- und Pflegeanstalten" (RAG) – zasílala registrační formuláře do všech ústavů, vyplněné se vracely zase do RAG a ti je posílali lékařským expertům, kteří rozhodli o životě nebo smrti pacientů.
"Gemeinnützige Krankentransport GmbH" (Gekrat) – transportní organizace. Velké autobusy (původně poštovní) převážely pacienty ze sanatorií do vražedných center eutanazie.
"Gemeinnützige Stiftung für Anstaltspflege" (Stiftung) – pronajímala budovy nebo jejich části, přebudovávala místnosti na plynové komory apod., instalovala vybavení, vybírala vhodné zaměstnance a řídila ekonomické záležitosti.
"Zentralverrechnungsstelle Heil- und Pflegeanstalten" (ZVST) – úřad zabývající se finančními záležitostmi, zčásti financovala akci T4.
Zdroje: Lékaři a nacismus - H. Scharsach
http://www.deathcamps.org/euthanasia/t4intro.html
Eutanazie
Moderátor: Pátrač
2. část - eutanazie dětí
18. srpna 1939 vydalo Říšské ministerstvo vnitra přísně tajný výnos: povinnou registraci všech dětí narozených mentálně nebo fyzicky postižené. Museli být nahlášeni na příslušných zdravotních úřadech, věková hranice byla zpočátku stanovena na tři roky, později se několikrát zvýšila, až nakonec dosáhla 16 či 17 let. Ministerstvo vnitra vypracovalo k tomuto účelu jednotný formulář. Vyplněná hlášení předával Říšský výbor tříčlennému lékařskému týmu, který pak rozhodl o životě nebo smrti. Tvořili ho:
- Werner Catel, profesor dětského lékařství na dětské univerzitní klinice v Lipsku,
- Hans Heinze, profesor neurologie a psychiatrie na univerzitě v Berlíně, roku 1938 vedoucí léčebny v Gördenu-Brandenburgu, která dosáhla smutné proslulosti jako první vraždící zdravotnické zařízení,
- Ernst Wentzler, dětský psychiatr a vedoucí dětské kliniky v Berlíně-Frohnau.
V Říšském výboru zasedali kromě těchto tří znalců také pověřenci pro otázky eutanazie Karl Brandt, Philipp Bouhler, Viktor Brack jako zastupující vedoucí Vůdcovy kanceláře a dále dva úředníci odpovědní za administrativu – Hans Hefelmann a Herbert Linden.
Výše zmíněná tříčlenná expertní skupina rozhodovala na základě písemných dokladů, aniž by znalci dotyčné dítě vůbec viděli. Každý jeho člen hodnotil pomocí znamének plus a minus. Plus v levém sloupci znamenal "léčbu", tedy smrt. Minus v prostředním sloupci znamenalo přežití. Pravý sloupec byl určen pro možnost dalšího pozorování. Zařazování probíhalo podle ekonomických kritérií. Dítě schopné přes své postižení pracovat smělo přežít. Vybrané děti byly posílány do speciálně zařízených "odborných dětských oddělení", což byl krycí název, který měl přesvědčit rodiče o nezbytné hospitalizaci. První takové oddělení vzniklo v Gördenu u Brandenburgu, stalo se prototypem a vzorem pro další likvidační střediska. Navíc fungoval jako školicí pracoviště. Lékaři zde získávali speciální vzdělání, které pak využívali v dalších odborných dětských oddělení. Postupně vznikla celá síť vraždicích center v Německu, Rakousku i Polsku. Celkem bylo zřízeno 36 odborných dětských oddělení. Cíl měly všechny stejný – likvidaci "životů na obtíž", rozdíly existovaly jen v jejich realizaci. Oddělení eutanazie vznikala v již existujících psychiatrických léčebnách: Waldniel, Vídeň, Berlín-Wiesengrund, Görden-Brandenburg, Kaufbeuren, Ueckermünde, Eglfing-Haar, aj. Görden-Brandenburg byl jediným ústavem, kde děti umíraly v plynové komoře.
Od prvního dne bylo nejvyšším příkazem utajení a kamufláž. Případný odpor rodičů měli vedoucí léčeben překonávat tím, že v nich budou živit naději na vyléčení. V chorobopisech se nesmělo objevit nic, co by mohlo svědčit o eutanazii. Nikdy se neordinovalo usmrcení, ale pouze "léčba". Usmrcení neproběhlo zaráz, nýbrž soustavným podáváním léků (např. luminalu, prášku na spaní), pomalým snižováním dávek potravy a uměle vyvolaným zápalem plic. V odborných dětských odděleních zemřelo pod vedením lékařů na 5 000 dětí a mladistvých. Ještě více jich zahynulo v rámci akce T4, kde byly vražděny spolu s dospělými ve vybraných zařízeních.
18. srpna 1939 vydalo Říšské ministerstvo vnitra přísně tajný výnos: povinnou registraci všech dětí narozených mentálně nebo fyzicky postižené. Museli být nahlášeni na příslušných zdravotních úřadech, věková hranice byla zpočátku stanovena na tři roky, později se několikrát zvýšila, až nakonec dosáhla 16 či 17 let. Ministerstvo vnitra vypracovalo k tomuto účelu jednotný formulář. Vyplněná hlášení předával Říšský výbor tříčlennému lékařskému týmu, který pak rozhodl o životě nebo smrti. Tvořili ho:
- Werner Catel, profesor dětského lékařství na dětské univerzitní klinice v Lipsku,
- Hans Heinze, profesor neurologie a psychiatrie na univerzitě v Berlíně, roku 1938 vedoucí léčebny v Gördenu-Brandenburgu, která dosáhla smutné proslulosti jako první vraždící zdravotnické zařízení,
- Ernst Wentzler, dětský psychiatr a vedoucí dětské kliniky v Berlíně-Frohnau.
V Říšském výboru zasedali kromě těchto tří znalců také pověřenci pro otázky eutanazie Karl Brandt, Philipp Bouhler, Viktor Brack jako zastupující vedoucí Vůdcovy kanceláře a dále dva úředníci odpovědní za administrativu – Hans Hefelmann a Herbert Linden.
Výše zmíněná tříčlenná expertní skupina rozhodovala na základě písemných dokladů, aniž by znalci dotyčné dítě vůbec viděli. Každý jeho člen hodnotil pomocí znamének plus a minus. Plus v levém sloupci znamenal "léčbu", tedy smrt. Minus v prostředním sloupci znamenalo přežití. Pravý sloupec byl určen pro možnost dalšího pozorování. Zařazování probíhalo podle ekonomických kritérií. Dítě schopné přes své postižení pracovat smělo přežít. Vybrané děti byly posílány do speciálně zařízených "odborných dětských oddělení", což byl krycí název, který měl přesvědčit rodiče o nezbytné hospitalizaci. První takové oddělení vzniklo v Gördenu u Brandenburgu, stalo se prototypem a vzorem pro další likvidační střediska. Navíc fungoval jako školicí pracoviště. Lékaři zde získávali speciální vzdělání, které pak využívali v dalších odborných dětských oddělení. Postupně vznikla celá síť vraždicích center v Německu, Rakousku i Polsku. Celkem bylo zřízeno 36 odborných dětských oddělení. Cíl měly všechny stejný – likvidaci "životů na obtíž", rozdíly existovaly jen v jejich realizaci. Oddělení eutanazie vznikala v již existujících psychiatrických léčebnách: Waldniel, Vídeň, Berlín-Wiesengrund, Görden-Brandenburg, Kaufbeuren, Ueckermünde, Eglfing-Haar, aj. Görden-Brandenburg byl jediným ústavem, kde děti umíraly v plynové komoře.
Od prvního dne bylo nejvyšším příkazem utajení a kamufláž. Případný odpor rodičů měli vedoucí léčeben překonávat tím, že v nich budou živit naději na vyléčení. V chorobopisech se nesmělo objevit nic, co by mohlo svědčit o eutanazii. Nikdy se neordinovalo usmrcení, ale pouze "léčba". Usmrcení neproběhlo zaráz, nýbrž soustavným podáváním léků (např. luminalu, prášku na spaní), pomalým snižováním dávek potravy a uměle vyvolaným zápalem plic. V odborných dětských odděleních zemřelo pod vedením lékařů na 5 000 dětí a mladistvých. Ještě více jich zahynulo v rámci akce T4, kde byly vražděny spolu s dospělými ve vybraných zařízeních.
"Forgetting them means letting them die again" Elie Wiesel
3. část - eutanazie dospělých
Na základě Hitlerova rozkazu z října 1939 byl program rozšířen i na dospělé osoby. Rozkaz byl antedatován na 1. října 1939, den kdy Německo zaútočilo na Polsko. Začátek války odvrátil pozornost německého obyvatelstva od probíhajících vražd. V létě roku 1940 byl navržen zákon o eutanazii, který měl legalizovat masové vraždy, zákon samotný však nebyl nikdy vydán. Absence zákonného podkladu však nikterak nebránila realizaci smrtícího programu. Podobně jako v případě eutanazie dětí začala i registrace dospělých pacientů formou dotazníků, které byly rozeslány do všech psychiatrických léčeben, nemocnic a domovů pro chronicky nemocné pacienty. Kritériem hodnotného života byla – stejně jako u dětské eutanazie – schopnost produktivní práce. Do hlášení se měli dostat pacienti práce neschopní, vyžadující už nejméně pět let nepřetržitou klinickou péči, duševně nemocní trestanci hospitalizovaní v psychiatrických léčebnách nebo ti, kteří neměli německou nebo příbuznou krev. Podobně jako v případě dětské eutanazie rozhodovalo tříčlenné grémium znalců o životě a smrti pacienta, aniž by ho vůbec spatřili nebo alespoň prostudovali jeho chorobopis. Už při plánování v létě 1939 se vycházelo z počtu 70 000 práce neschopných dlouhodobých pacientů psychiatrických oddělení, kteří se měli stát objektem vyhlazovací akce.
Pacienti byli podle seznamů nakládáni do autobusů s černě natřenými okenními skly. Cíl cesty se držel v tajnosti. Bylo zřízeno celkem šest likvidačních center v někdejších ústavech, přebudovaných speciálně pro tento účel:
Brandenburg (u Berlína) – leden 1940 – září 1940,
Grafeneck (u Stuttgartu) – leden 1940 – prosinec 1940,
Hartheim (u Lince v Rakousku) – leden 1940 – prosinec 1944,
Sonnenstein/Pirna (u Dresdenu) – duben 1940 – srpen 1943,
Bernburg (u Magdenburgu) – září 1940 – duben 1943,
Hadamar (u Koblenze) – leden 1941 – srpen 1941.
Sám Hitler prý stanovil, že smrtící látkou bude plynný oxid uhelnatý. První nacistická plynová komora, zkonstruovaná v Brandenburgu nad Havolou pod dozorem kriminálního komisaře Christiana Wirtha, fungovala dokonale a stala se vzorem pro další podobná zařízení. Nacisté se tak zbavili zbytečných strávníků a ušetřili tak peníze a personál a měli k dispozici více lůžek v nemocnicích pro Němce, kteří je skutečně potřebovali. Oběti byli nejdříve z původních sanatorií posíláni do tzv. Zwischenanstalten (přechodných ústavů) na pozorování a až potom do likvidačních center. Příbuzným obětí bylo řečeno, že zemřeli na následky nemoci, např. na selhání srdce.
Tento způsob klamání obětí a jejich zplynování se stal vzorem pro následné vraždění ve vyhlazovacích táborech Akce Reinhard (Belzec, Sobibor, Treblinka). V těchto táborech byli oběti také vražděny v plynových komorách oxidem uhelnatým, který vyráběl motor nákladního auta. Jak tyto procesy probíhaly víme zcela přesně z výpovědí tzv. gas masters: Bauer (Sobibor), Fuchs (Belzec a Sobibor) a Münzberger (Treblinka).
Hitler oficiálně ukončil akci T4 24. srpna 1941. Předběžně se odhadovalo, že v centrech eutanazie zemřelo 70 000 postižených osob. Nicméně vraždění pokračovalo až do roku 1945. Přesunulo se zpět na nemocniční lůžko (kde "terapie" spočívala opět ve snižování dávek potravy, pilulkách a injekcích morfia, luminalu, trionalu apod.) nebo do koncentračních táborů (akce 14f13) a do ústavů pro mentálně postižené v okupovaných zemích na východě. Od té doby co byly potřeba volné postele v sanatoriích pro německé vojáky zraněné ve válce, počet zavražděných obětí vzrostl (akce Brandt).
Od konce října 1941 do léta 1942 bylo posláno přibližně 100 členů Akce T4 do Lublinu, aby vybudovali a obsluhovali tři vyhlazovací tábory v rámci Akce Reinhard . Christian Wirth, Franz Stangl a Eberl se stali prvními veliteli těchto táborů. Wirth byl jmenován inspektorem táborů v Treblince, Belzci a Sobiboru.
Na konci roku 1943, poté co dokončili svou krvavou práci v Polsku, mnoho z nich odešlo do severní Itálie, aby tu pokračovali v eliminaci Židů a partyzánů. Někteří odešli do koncentračního tábora San Sabba u Trieste. Ostatní se rozprchli po kapitulaci wehrmachtu v Itálii.
Během norimberských procesů svědkové odhadovali celkový počet zavražděných lidí na 275 000.
Na základě Hitlerova rozkazu z října 1939 byl program rozšířen i na dospělé osoby. Rozkaz byl antedatován na 1. října 1939, den kdy Německo zaútočilo na Polsko. Začátek války odvrátil pozornost německého obyvatelstva od probíhajících vražd. V létě roku 1940 byl navržen zákon o eutanazii, který měl legalizovat masové vraždy, zákon samotný však nebyl nikdy vydán. Absence zákonného podkladu však nikterak nebránila realizaci smrtícího programu. Podobně jako v případě eutanazie dětí začala i registrace dospělých pacientů formou dotazníků, které byly rozeslány do všech psychiatrických léčeben, nemocnic a domovů pro chronicky nemocné pacienty. Kritériem hodnotného života byla – stejně jako u dětské eutanazie – schopnost produktivní práce. Do hlášení se měli dostat pacienti práce neschopní, vyžadující už nejméně pět let nepřetržitou klinickou péči, duševně nemocní trestanci hospitalizovaní v psychiatrických léčebnách nebo ti, kteří neměli německou nebo příbuznou krev. Podobně jako v případě dětské eutanazie rozhodovalo tříčlenné grémium znalců o životě a smrti pacienta, aniž by ho vůbec spatřili nebo alespoň prostudovali jeho chorobopis. Už při plánování v létě 1939 se vycházelo z počtu 70 000 práce neschopných dlouhodobých pacientů psychiatrických oddělení, kteří se měli stát objektem vyhlazovací akce.
Pacienti byli podle seznamů nakládáni do autobusů s černě natřenými okenními skly. Cíl cesty se držel v tajnosti. Bylo zřízeno celkem šest likvidačních center v někdejších ústavech, přebudovaných speciálně pro tento účel:
Brandenburg (u Berlína) – leden 1940 – září 1940,
Grafeneck (u Stuttgartu) – leden 1940 – prosinec 1940,
Hartheim (u Lince v Rakousku) – leden 1940 – prosinec 1944,
Sonnenstein/Pirna (u Dresdenu) – duben 1940 – srpen 1943,
Bernburg (u Magdenburgu) – září 1940 – duben 1943,
Hadamar (u Koblenze) – leden 1941 – srpen 1941.
Sám Hitler prý stanovil, že smrtící látkou bude plynný oxid uhelnatý. První nacistická plynová komora, zkonstruovaná v Brandenburgu nad Havolou pod dozorem kriminálního komisaře Christiana Wirtha, fungovala dokonale a stala se vzorem pro další podobná zařízení. Nacisté se tak zbavili zbytečných strávníků a ušetřili tak peníze a personál a měli k dispozici více lůžek v nemocnicích pro Němce, kteří je skutečně potřebovali. Oběti byli nejdříve z původních sanatorií posíláni do tzv. Zwischenanstalten (přechodných ústavů) na pozorování a až potom do likvidačních center. Příbuzným obětí bylo řečeno, že zemřeli na následky nemoci, např. na selhání srdce.
Tento způsob klamání obětí a jejich zplynování se stal vzorem pro následné vraždění ve vyhlazovacích táborech Akce Reinhard (Belzec, Sobibor, Treblinka). V těchto táborech byli oběti také vražděny v plynových komorách oxidem uhelnatým, který vyráběl motor nákladního auta. Jak tyto procesy probíhaly víme zcela přesně z výpovědí tzv. gas masters: Bauer (Sobibor), Fuchs (Belzec a Sobibor) a Münzberger (Treblinka).
Hitler oficiálně ukončil akci T4 24. srpna 1941. Předběžně se odhadovalo, že v centrech eutanazie zemřelo 70 000 postižených osob. Nicméně vraždění pokračovalo až do roku 1945. Přesunulo se zpět na nemocniční lůžko (kde "terapie" spočívala opět ve snižování dávek potravy, pilulkách a injekcích morfia, luminalu, trionalu apod.) nebo do koncentračních táborů (akce 14f13) a do ústavů pro mentálně postižené v okupovaných zemích na východě. Od té doby co byly potřeba volné postele v sanatoriích pro německé vojáky zraněné ve válce, počet zavražděných obětí vzrostl (akce Brandt).
Od konce října 1941 do léta 1942 bylo posláno přibližně 100 členů Akce T4 do Lublinu, aby vybudovali a obsluhovali tři vyhlazovací tábory v rámci Akce Reinhard . Christian Wirth, Franz Stangl a Eberl se stali prvními veliteli těchto táborů. Wirth byl jmenován inspektorem táborů v Treblince, Belzci a Sobiboru.
Na konci roku 1943, poté co dokončili svou krvavou práci v Polsku, mnoho z nich odešlo do severní Itálie, aby tu pokračovali v eliminaci Židů a partyzánů. Někteří odešli do koncentračního tábora San Sabba u Trieste. Ostatní se rozprchli po kapitulaci wehrmachtu v Itálii.
Během norimberských procesů svědkové odhadovali celkový počet zavražděných lidí na 275 000.
"Forgetting them means letting them die again" Elie Wiesel
Názorný příklad proměny vznešených ideálů v prostou sprostou vraždu. Prováděno s německým zápalem, ale bez německé důkladnosti. Podle dnešních měřítek nehumánní, nehodné lidské důstojnosti, během Třetí říše jde o ukázku chápání lidské přirozenosti a skryté vůle po změně společenského řádu ikdyž před širokou veřejností tajenou. Nacizmus ukazuje některá svá specifika a prvky navenek nenápadně, přesto však lze prohlédnout a vidět skrze plášt skutečnou realitu.
Bull-dogg
Nacisté v tomto ohledu skrytě zastávali názory německého filosofa Nietzscheho.
FRIEDRICH NIETZSCHE (1844-1900) ve svém spise ANTIKRIST hovoří o dvou druzích morálky. O otrocké morálce (Sklavenmoral), která se vyznačuje soucitem, ohledem na druhé, milosrdenstvím, sebezapřením, pocitem viny a pokorou. Nietzsche ve svém nepřátelském postoji k životu zavrhuje úsilí o štěstí, vznešenost a krásu. Podle něj to je výrazem slabosti, neboť spočívá v pohodlném podrobení se uznávaným mravům a pudu sebezáchovy s ohledem na realitu okolního světa.
Proti této morálce staví panskou morálku (Herrenmoral), spojenou s ničím neomezeným naplněním vůle k moci, Wille zur Macht, která je projevem radostného souladu s takovými stránkami života jako jsou síla, radost, tvořivost, odvaha, hrdost apod. A která poskytuje jednolivci rozvoj jeho sil.
Otrockou morálkou rozumí vychytralost, s níž se průměrný člověk snaží vyrovnat s životem, který nelze rozdělit na dobré a špatné, neboť je třeba jej přijmout jako celek.
F. Nietzsche si byl vědom, že kritika této morálky je možná jen z hlediska tragického pojetí lidské existence. Člověk má s heroismem přijmout vlastní tragický úděl a vyrovnat se s ním a ne od něj utíkat k vytvořeným ideálům, s nímž je spojena otrocká morálka. Zatímco tato morálka odmítá zlo, které chce odstranit. Panská morálka nevyzývá k žádnému zlepšení světa, neboť skutečnost života je z hlediska své hodnoty cennější než ideály otrocké morálky.
Původně měla morálka vést k omezení divokých instinktů a touhy po ovládání druhých, později se v podobě otrocké morálky proměnila v omezující princip. Proto musí být překonána, aby bylo možné v člověku osvobodit zdravé životní síly. K jejich oslabení došlo vzhledem k vytvoření ideálních mravních hodnot, což vedlo k tomu, že se smyslový pozemský svět začal chápat jako druhotný a odvozený.
Pochybné nadpozemské či ideální mravní hodnoty si vytvořili slabí a neúspěšní lidé a řídí se jimi ze své slabosti a pohodlnosti. Nachází v nich ospravedlnění proto, aby odsoudili vše, co tyto normy přesahuje. Mravní ctnost je to, co lidi omezuje a činí je skromnými, tak vzniká ideál prostřednosti. Pod vlivem této morálky zmizel z evropské kultury duch ušlechtilého aristokratického individualismu a na jeho místo nastoupila bezduchost a průměrnost davu.
Na světě není nic dobrého či zlého o sobě, tyto charakteristiky připisujeme věcem a činům na základě hodnocení. Člověk uděluje věcem jejich smysl, hodnocení je dáno individuální perspektivou dané situace a nevychází z trvalých hodnotových kritérií. Mravní hodnocení se mění v dějinách a liší se podle jednotlivých kultur. Hlavním budoucím úkolem člověka je přehodnocení všech hodnot (Umwertung der Werte), je třeba zničit svět filosofů, jejich pravdu, boha a nastolit nový řád hodnot řídící se pozemskými vitálními hodnotami.
Nacisté mohli z tohoto pohledu odůvodnit „eutanázii“, kdy šlo v podstatě o očistění společnosti od slabých jedinců, kteří ji vrhají do průměrnosti. Sami sebe a národ potom označili za panskou rasu, která má za cíl ovládat ostatní národy. Otrocká morálka se podle nich proměnila v omezující princip rozvoje. Proto se musí silný německý národ (vnitřně jednotný a utužený, zbavený slabých a slabomyslných jedinců) přijmout svoje dějinné poslání, byť by bylo tragické a nastolit „Nový řád“, tím bude německý národ osvobozen od průměrnosti.
FRIEDRICH NIETZSCHE (1844-1900) ve svém spise ANTIKRIST hovoří o dvou druzích morálky. O otrocké morálce (Sklavenmoral), která se vyznačuje soucitem, ohledem na druhé, milosrdenstvím, sebezapřením, pocitem viny a pokorou. Nietzsche ve svém nepřátelském postoji k životu zavrhuje úsilí o štěstí, vznešenost a krásu. Podle něj to je výrazem slabosti, neboť spočívá v pohodlném podrobení se uznávaným mravům a pudu sebezáchovy s ohledem na realitu okolního světa.
Proti této morálce staví panskou morálku (Herrenmoral), spojenou s ničím neomezeným naplněním vůle k moci, Wille zur Macht, která je projevem radostného souladu s takovými stránkami života jako jsou síla, radost, tvořivost, odvaha, hrdost apod. A která poskytuje jednolivci rozvoj jeho sil.
Otrockou morálkou rozumí vychytralost, s níž se průměrný člověk snaží vyrovnat s životem, který nelze rozdělit na dobré a špatné, neboť je třeba jej přijmout jako celek.
F. Nietzsche si byl vědom, že kritika této morálky je možná jen z hlediska tragického pojetí lidské existence. Člověk má s heroismem přijmout vlastní tragický úděl a vyrovnat se s ním a ne od něj utíkat k vytvořeným ideálům, s nímž je spojena otrocká morálka. Zatímco tato morálka odmítá zlo, které chce odstranit. Panská morálka nevyzývá k žádnému zlepšení světa, neboť skutečnost života je z hlediska své hodnoty cennější než ideály otrocké morálky.
Původně měla morálka vést k omezení divokých instinktů a touhy po ovládání druhých, později se v podobě otrocké morálky proměnila v omezující princip. Proto musí být překonána, aby bylo možné v člověku osvobodit zdravé životní síly. K jejich oslabení došlo vzhledem k vytvoření ideálních mravních hodnot, což vedlo k tomu, že se smyslový pozemský svět začal chápat jako druhotný a odvozený.
Pochybné nadpozemské či ideální mravní hodnoty si vytvořili slabí a neúspěšní lidé a řídí se jimi ze své slabosti a pohodlnosti. Nachází v nich ospravedlnění proto, aby odsoudili vše, co tyto normy přesahuje. Mravní ctnost je to, co lidi omezuje a činí je skromnými, tak vzniká ideál prostřednosti. Pod vlivem této morálky zmizel z evropské kultury duch ušlechtilého aristokratického individualismu a na jeho místo nastoupila bezduchost a průměrnost davu.
Na světě není nic dobrého či zlého o sobě, tyto charakteristiky připisujeme věcem a činům na základě hodnocení. Člověk uděluje věcem jejich smysl, hodnocení je dáno individuální perspektivou dané situace a nevychází z trvalých hodnotových kritérií. Mravní hodnocení se mění v dějinách a liší se podle jednotlivých kultur. Hlavním budoucím úkolem člověka je přehodnocení všech hodnot (Umwertung der Werte), je třeba zničit svět filosofů, jejich pravdu, boha a nastolit nový řád hodnot řídící se pozemskými vitálními hodnotami.
Nacisté mohli z tohoto pohledu odůvodnit „eutanázii“, kdy šlo v podstatě o očistění společnosti od slabých jedinců, kteří ji vrhají do průměrnosti. Sami sebe a národ potom označili za panskou rasu, která má za cíl ovládat ostatní národy. Otrocká morálka se podle nich proměnila v omezující princip rozvoje. Proto se musí silný německý národ (vnitřně jednotný a utužený, zbavený slabých a slabomyslných jedinců) přijmout svoje dějinné poslání, byť by bylo tragické a nastolit „Nový řád“, tím bude německý národ osvobozen od průměrnosti.
-
Radar
- Důstojník v záloze
- Příspěvky: 513
- Registrován: 24/8/2004, 12:24
- Bydliště: Okolo Plzně :-)))
- Kontaktovat uživatele:
Hra na falešnou morálku je zde již dávno. Viz. vztahy bílých k romům... Spousta lidí vás bude přesvědčovat, že jsou to lidé jako my ( protože je doba, kdy se to nosí ) ale ve skrytu duše je nenávidí.............
Nicméně můj názor je, že je každého věc když si ono dítě nechá. ( dnes se syndromy u dítěte nechají poznat již v embriu a je dost času na potrat ). Další věc je, do jaké míry budou rodiče schopni onu výchovu zvládat a zda-li nebudou posléze tvrdě vyžadovat pomoc od státu ( i když byli seznámeni s riziky situace ). Možná srovnávám nesrovnatelné, ale 100 x raději budu pomáhat bílím dauňákům, než romům všech kategorii.....
Nicméně můj názor je, že je každého věc když si ono dítě nechá. ( dnes se syndromy u dítěte nechají poznat již v embriu a je dost času na potrat ). Další věc je, do jaké míry budou rodiče schopni onu výchovu zvládat a zda-li nebudou posléze tvrdě vyžadovat pomoc od státu ( i když byli seznámeni s riziky situace ). Možná srovnávám nesrovnatelné, ale 100 x raději budu pomáhat bílím dauňákům, než romům všech kategorii.....
Neruš nepřítele, když dělá chybu …
( Napolen )
Asi ano, aspoň já někdy nechápu tu falešně humanistickou a umanutou morálku nechat žít každého a udělat pro to cokoli, ať je v jakémkoli stavu a ať je takový život (často spíš "život") naprosto strašný. U tělesně postižených to lze chápat (viz třeba fyzik Hawking, tělesně mrzák, duševně génius), ale u duševně postižených mi to přijde hrozné...
Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
F. Nietsche napsal těch knih víc např. Antikrist, Z genealogie morálky, Soumrak bohů. Yamato nevím jakou jsi od něj četl. Jisté je, že Nietsche zavedl do myšlení teorii nadčlověka. Tento nadčlověk má být zbaven altruismu a má sobecky vládnout. Tento „nadčlověk“ musí však také plodit potomky. Má tak činit bez jakékoliv lásky a citu, rozhodující je rozkoš, na niž má jako ten nejsilnější právo. Nietsche odmítá ve vztahu muže a ženy jakýkoliv cit, ten je prý vynálezem křesťanství, jež údajně retardovalo lidstvo v jeho vývoji směrem k „nadčlověku“, jen rozkoš a zplození potomstva mají svoji hodnotu. Nietsche odstranil ze vztahu muže a ženy to nejcennější – citové vzplanutí lásky a nahradil je brutalitou a hedonistickým požitkem.
Z Nietscheho názorů čerpal jak Hitlerův „Mein Kampf“, tak i Rosenbergův „Mýtus 20. století“. Němečtí nacisté měli zájem na růstu populace tzv. „panské germánské rasy“, proto rozvinuli rozsáhlou mediální kampaň se sloganem „každá německá žena dá vůdci jedno dítě“, přičemž vůbec nezáleželo na tom, jestli v manželství či mimo ně.
Nacisté dali prostor „kultivované“ erotice a pornografii. Promiskuita neměla být něčím „závadným“. Současně s tím se prováděla v masovém měřítku sterilizace všech duševně i jinak postižených, aby nemohli mít tzv. „méněcenné“ potomky, ale také příslušníků tzv. „méněcenných“ ras a národů jako Židů, Cikánů, Poláků atd.
Nicméně sterilizace je dnes uznávaná jako jedna z forem antikoncepce a eutanázie je v některých státech dokonce legální. Je to přímý důsledek nietscheanismu?
Politikové akceptují potrat z důvodů poškození plodu a eventuality, že dítě se narodí postižené, jakož i stále menší ochota ošetřovat staré a nemohoucí prarodiče doma, což vytváří tlak na legalizaci eutanázie.
Pánové sám nevím jaký k tomu mám zaujmout názor, nechci si hrát ani na mravokárce, jen Vám zde zprostředkovávám informace a realitu. Faktem je, že když něco označíme jako „méněcenné“, je zde tendence lidí považovat toto méněcenné za něco cizí, za nějaký „dobytek“, který jakoby neměl právo na život. Kam to potom vede, když je to spuštěno z uzdy a v masovém měřítku všichni víme. K nebezpečí, že z libovůle můžeme potom na každého ukázat, že je méněcenný, což potom může vést k jeho likvidaci. Nikdo si poté nemůže být jistý zda také nebude označen za méněcenného – obranou proti tomu mu je, že on je z panské rasy, jenže lidé mají pud sebezáchovy a nakonec to všechno vedlo ke tragickým důsledkům v masovém měřítku.
Dnešním civilizovaném světě je dle mého názoru možné udržovat sociální smír jen za předpokladu prosperity a ekonomické síly. Moderní společnost může hledá spásu ve vědecko -technickém pokroku – pokud ten selže a nepodaří se mu řešit globální problémy světa – omezenost surovin, hledání alternativních zdrojů energie, skleníkový efekt, růst světové populace a jiné, může to věštit budoucí tragedii společnosti.
Z Nietscheho názorů čerpal jak Hitlerův „Mein Kampf“, tak i Rosenbergův „Mýtus 20. století“. Němečtí nacisté měli zájem na růstu populace tzv. „panské germánské rasy“, proto rozvinuli rozsáhlou mediální kampaň se sloganem „každá německá žena dá vůdci jedno dítě“, přičemž vůbec nezáleželo na tom, jestli v manželství či mimo ně.
Nacisté dali prostor „kultivované“ erotice a pornografii. Promiskuita neměla být něčím „závadným“. Současně s tím se prováděla v masovém měřítku sterilizace všech duševně i jinak postižených, aby nemohli mít tzv. „méněcenné“ potomky, ale také příslušníků tzv. „méněcenných“ ras a národů jako Židů, Cikánů, Poláků atd.
Nicméně sterilizace je dnes uznávaná jako jedna z forem antikoncepce a eutanázie je v některých státech dokonce legální. Je to přímý důsledek nietscheanismu?
Politikové akceptují potrat z důvodů poškození plodu a eventuality, že dítě se narodí postižené, jakož i stále menší ochota ošetřovat staré a nemohoucí prarodiče doma, což vytváří tlak na legalizaci eutanázie.
Pánové sám nevím jaký k tomu mám zaujmout názor, nechci si hrát ani na mravokárce, jen Vám zde zprostředkovávám informace a realitu. Faktem je, že když něco označíme jako „méněcenné“, je zde tendence lidí považovat toto méněcenné za něco cizí, za nějaký „dobytek“, který jakoby neměl právo na život. Kam to potom vede, když je to spuštěno z uzdy a v masovém měřítku všichni víme. K nebezpečí, že z libovůle můžeme potom na každého ukázat, že je méněcenný, což potom může vést k jeho likvidaci. Nikdo si poté nemůže být jistý zda také nebude označen za méněcenného – obranou proti tomu mu je, že on je z panské rasy, jenže lidé mají pud sebezáchovy a nakonec to všechno vedlo ke tragickým důsledkům v masovém měřítku.
Dnešním civilizovaném světě je dle mého názoru možné udržovat sociální smír jen za předpokladu prosperity a ekonomické síly. Moderní společnost může hledá spásu ve vědecko -technickém pokroku – pokud ten selže a nepodaří se mu řešit globální problémy světa – omezenost surovin, hledání alternativních zdrojů energie, skleníkový efekt, růst světové populace a jiné, může to věštit budoucí tragedii společnosti.
Podle mě záleží u filozofie na výkladu, každý si to může sebrat různě, čili můžeme mít klidně pravdu i oba 
Jinak Euthanasie sice podle mě stojí za úvahu, ovšem za určitých, přesně stanovených a dodržovaných pravidel. Nebezpečí zneužití a zmasovění je samozřejmě velmi velké!
Jinak Euthanasie sice podle mě stojí za úvahu, ovšem za určitých, přesně stanovených a dodržovaných pravidel. Nebezpečí zneužití a zmasovění je samozřejmě velmi velké!
Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.