Politické policie ve 20. stol.

[jaromír dolanský]

Lavrentij Pavlovič Berija

Když před několika týdny rozpoutaly na Palbě články Inger o R.H. masivní debatu, rozhodl jsem se prostudovat co nejvíce materiálu nejen o něm, ale i o jiných, kteří vládli policejním složkám v totalitních režimech.
Jména Dzerzinskij, Bérija , Jagoda, Ježov, budí v mnoha lidech stejně negativní pocity a hrůzné vzpomínky jako v jiných jméno Reinharda Heydricha.

Jedním z „nejefektivnějších“ a nejnelidštějších byl v Sovětském Rusku :

Lavrentij Pavlovič Berija (* 29. března 1899 – 23. prosince 1953) byl sovětský politik a Stalinův osobní přítel, jeden z vykonavatelů jeho čistek ve 30. letech, od roku 1940 je jako šéf vnitra řídil. Po Stalinově smrti neustál souboj s Chruščovem o moc a byl za podíl na Stalinových zločinech a za zločiny vlastní odsouzen k smrti a popraven.
Berija se narodil v chudé zemědělské rodině v Abcházii. Od 16 let studoval v Baku na technické stavební škole. Zde se přidal k bolševikům, ale jeho studium i revoluční kontakty byly přerušeny, když byl v létě 1917 zmobilizován a odeslán na rumunskou frontu. Po vystoupení z války se vrátil do Baku dostudovat a ve 20 letech získal diplom stavebního technika.
V roce 1919 se přidal k ázerbájdžánským bolševikům a prováděl pro ně špionáž ve vládnoucí straně musavat, do které naoko vstoupil. Po určité době ale začal být podezříván, proto Ázerbájdžán opustil a pokusil se o podobnou kariéru v Gruzii, kde měli převahu tzv. menševici, ti jej však rychle odhalili a vbrzku byl vypovězen ze země. Původně hodlal dál studovat architekturu, ale na doporučení strany místo toho vstoupil do ázerbájdžánské Čeky.
V ázerbájdžánské Čece se Berija rychle vypracoval na jednoho z nejspolehlivějších terénních pracovníků a brzy se stal šéfem operačního oddělení. Koncem roku 1921 byl přeložen ze stejné funkce do významnější v Gruzii. V roce 1924 zde pod jeho vedením Čeka, policie a armáda potlačily protibolševické povstání, načež Berija zorganizoval pro výstrahu veřejné popravy cca 10 000 lidí. V Moskvě se ovšem objevil názor, že zásah byl až nepřiměřeně brutální a že povstání samo bylo koneckonců vyvoláno nepřiměřenou brutalitou (zejména ze strany Čeky) a do Gruzie byl vyslán Stalinův blízký spolupracovník Grigorij Konstantinovič Ordžonikidze. Berija si ovšem dal velký pozor, aby bylo tomuto muži jasné, že jej obdivuje a plně podporuje, a zároveň velmi horlivě podlézal Stalinovi (pro toho postavil vilu a dával mu najevo svoji absolutní věrnost). Není tedy překvapující, že Ordžonikidze nakonec dospěl k závěru, že vše bylo v naprostém pořádku.
Roku 1926 se stal Beria šéfem gruzínské OGPU. V této funkci se projevoval brutalitou, která byla neobvyklá i na tehdejší SSSR a intrikami proti místním politikům, kteří měli sabotovat jeho práci a štvát lid proti Moskvě. Zároveň začal sbírat všechny možné kompromitující materiály na ostatní funkcionáře - jak pro pracovní použití (měl-li být funkcionář odstraněn, přidaly se do spisu), tak pro osobní potřebu (aby mohl dotyčné vydírat a ovládat).
Postupem času se stal prakticky neomezeným pánem ,Gruzie 2/3 teoreticky nadřízených nebo nezávislých funkcionářů strany mělo strach, že je může poslat na popraviště prostě proto, že je to přítel Stalina, a zbylá věděla, že je může poslat na popraviště, protože na ně má kompromitující materiály. V roce 1931 se mu podařilo za pomoci intrik zkompromitovat svého přímého nadřízeného, šéfa zakavkazské OGPU a Stalin jej promptně jmenoval na jeho místo. Krátce poté jej nechal jmenovat prvním tajemníkem ÚV gruzínské komunistické strany a druhým tajemníkem ÚV zakavkazské komunistické strany, obé přes zoufalé protesty drtivé většiny obou uskupení. Krátce poté se stal šéfem strany pro celé Zakavkazsko. V roce 1935 vydal knihu O dějinách bolševických organizací v Zakavkazsku, jejíž hlavním přínosem bylo, že tyto dějiny zcela přepsala, když monstrózně navýšila roli Stalina a některé výrazné osobnosti vůbec nejmenovala. Kniha se stala bestselerem a její „autor“ Berija prorazil do nejvyšší politiky (skutečného autora, Jermolaje Alexejeviče Nediju, nechal Berija později zastřelit).
V době začínající Velké čistky byl Berija jejím hlavním vykonavatelem pro oblast Zakavkazska. Jeho a Stalinovi nepřátelé začali umírat na nečekané infarkty, nešťastné nehody a sebevraždy zastřelením. Dostalo se i na historiky, kteří zpochybňovali serióznost a pravdivost jeho „historické práce“. Existují reálná podezření, že některé oběti zlikvidoval z ryze soukromých potřeb, aniž by se někoho ptal. Dodatečně to pak vždy odůvodnil jejich „podvratnou činností“. Často své oběti popravoval osobně. V roce 1937 bylo v Gruzii nejvíce zatčených na obyvatele z celého SSSR a byl zde i jeden z nejvyšších poměrů popravený - zatčený (ve prospěch popravených).
V srpnu 1938 jej Stalin jmenoval mužem číslo 2 v NKVD a 25. listopadu 1938 postoupil ještě výš: stal se lidovým komisařem vnitra.
Zdroj: Wikipedia

Jeho vzestup dosáhl zenitu 4.9.1945, kdy byl jmenován předsedou Zvláštního výboru Rady lidových komisařů SSSR.
Po 2. světové válce se stal členem politbyra ÚV KSSS a předsedou komise pro atomový výzkum. Po Stalinově smrti se stal iniciátorem změn (propouštění vězňů, rehabilitace, nová hospodářská politika).
Přičiněním N. S. Chruščova však byl v mocenském boji, který prohrál, izolován, prohlášen za nepřítele lidu, odsouzen v neveřejném procesu a popraven.
O Bérijovi píše ve své knize „Můj otec Bérija“ která vyšla v roce 2004 jeho syn.

Avšak o této i dalších postavách i celé době bolševického teroru lépe vypovídá úryvek z amerického dokumentu ČT, který v roce 1994 připravil Jaroslav Kroupa který si dovoluji citovat :

STALINOVA TAJNÁ POLICIE
Po schodech scházeli do dunivých popravčích cel tisíce lidí. Muži i ženy, elita národa i bezvýznamní občané. Přivážela je Stalinova tajná sovětská policie. N ad sklepeními se v centru Moskvy tyčí historická budova Lubjanka. Sídlo organizace, která zdatně a efektivně prosazuje idee komunistické strany. Její původní název zněl ČEKA.
ČEKA
Prvním šéfem Čeky byl Felix Dzierdzinski, Leninův přítel a spolupracovník. Pod vedením Dzierdzinského se Čeka stává hrobařem všech, kdo se protiví vůli strany. Brutalita ruské revoluce a občanské války ničí morální hodnoty. Vládu zákona nahrazuje vláda silné ruky. Spravedlnost vychází hlavně z hlavní pušek. Čeka je všude - prosazuje revoluci. Vězení se plní. Soudy se konají jen zřídka. Občanská válka končí a Dzierdzinski jedná mírněji. Snad se v něm probudil člověk nebo je prostě unavený. Na jeho rozkaz přecpaná vězení propouštějí politické vězně. Napříště budou zavírat jen ty, kteří ohrožují sovětskou moc. Dzierdzinski pak činí další krok k nápravě: Stává se předsedou výboru pro vále čné sirotky. Po občanské válce totiž osiřely statisíce dětí a toulají se bez domova. Dzierdzinski organizuje rozsáhlou akci: Zachraňte děti! Tento rozporuplný muž dá nejdříve zabít rodiče a teď bude pečovat o jejich děti. Dostanou jíd lo a šaty, jsou přivezeny a znovu ubytovány. Dokonce ostříhány a upraveny. Mladý ambiciózní Stalin pokládá Čeku za svůj klíč k moci. Proto ji musí mít pod kontrolou. Předchází si Dzierdzinského a šéf Čeky mu slíbí podporu. V létě roku 1926 se Dzierdzinského zmocňují pochybnosti. V osobním dopise píše: Jeden z nás je hrobařem revoluce. Dzierdzinski pochopil v jakém ohrožení se strana ocitne, uchopí-li Stalin moc do svých rukou. Naštěstí pro Stalina, Dzierdzinského skolí údajný srdeční záchvat. Další šťastná náhoda hrající ve Stalinův prospěch.
Stalin truchlí pro mrtvého soudruha, truchlí pro něho i muži, které vůdce strany Stalin nenápadně dosadil do klíčových míst Čeky.
Pohřbu Dzierdzinského se zůčastní straničtí pohlaváři, včetně četných Stalinových soupeřů: Trockij, předurčený k smrti, Kameněv a Bucharin, oba již čeká místo v podzemí Lubjanky. Stalin pouze určí datum. Přítomen je i Genrich Jagoda. Časem nahradí Dzierdzinského, stane se Stalinovým námezdním vrahem. Se zvyšujícím se Stalinovým vlivem budou lidé z úřadu Felixe Dzierdzinského postupně vyměněni a v čele stane Jagoda.
Sovětská ekonomika po Stalinových zásazích upadá a Jagoda dostane nový úkol, o čistit Stalinovu pověst. Najít náhradní oběti a ukřižovat je. Má současně zbavit Stalina konkrétních odpůrců. Oběti, a jsou to samí intelektuálové, stojí před soudem. Stalin intelektuály nenávidí. Soudci dobře vědí, že veškerá obviněn í jsou falešná. Jsou obžalováni ze sabotáže a velezrady. Obvinění své rozsudky znají předem, čtou přiznání, která z nich vymlátili a vynutili Jagodovi vyšetřovatelé.
Před zkoprnělým obecenstvem se přiznávají k hrůzným zločinům, které líčí ve všech podrobnostech. Rozsudek zní: Smrt! Tento nepochybně úspěšný soud je generálkou na příští velké inscenované procesy. Dirigentem je Jagoda, tisk Jagodu oslavuje. Nemá si s bolševiky co vyčítat.

NKVD
Jagodova organizace je přejmenována na NKVD. Ve třicátých letech Stalin tuší blížící se mocenskou krizi. Stará garda je nespokojena. Stalin musí jednat. Ve snaze zabránit hrozícímu spiknutí připravuje vlastní monstrózní akci, dosud něco nevídaného.
Soustřeďuje hlavní herce: Je to on sám, Jagoda a klíčový člen politbyra Kirov. Kirov je Stalinův dobrý přítel a nejpravděpodobnější jeho nástupce, ale za pá r týdnů z něho bude mrtvola. Stalin truchlí. Muž jménem Nikoljajev zastřelil Kirova ve dveřích jeho pracovny. Je zajímavé, že Kirovova ochranka nebyla zrovna přítomna. Stalin zlomený hořem přísahá, že vraždu Kirova pomstí. Tak začal mimořádný teror, který zachvátil celou zemi. NKVD konstruuje rozsáhlá neexistující spiknutí proti státu. Jsou z nich obviněni tisíce, pak sta tisíce jednotlivců, včetně členů rodin a přátel, Stalin odhaluje hlavní účel své akce : Likviduje své politické protivníky. Dva z Leninových spolupracovníků jsou falešně obviněni coby strůjci Kirovovy vraždy. Je to Kameněv a Zinověv. Jsou mučeni, v zoufalství se přiznávají, načež jsou odvlečeni do sklepů. Zinověv padne před svým katem na zem. Vstaň Grigoriji, říká mu Kameněv, zemřeme jako muži. Tak se také stalo.
Od příštího týdne se sovětské děti učí novému katechismu. Otec národa Stalin je miluje a chrání. Týž den Stalin popraví 5 tisíc podezřelých občanů. Jagoda připravuje seznam a mašinérie se rozjíždí.
Sám Stalin ze scény smrti odchází. Odjede na zaslouženou dovolenou do letoviska v Soči. Tam promýšlí svůj další tah. Uvědomuje si, že Jagoda ztrácí pracovní elán, to je začátek Jagodova konce. Po návratu do Moskvy Stalina zdraví uvítací výbor, podá ruku každému z nich, kromě Jagody. Tím končí jeho kariéra. A také jeho život. Jagoda je zbaven funkce a sestupuje po schodech do sklepení. Na hradí ho Stalinův pobočník Nikolaj Ježov, který svého vůdce zbožňuje. KRVAVÝ TRPASLÍK JEŽOV
Ježov měří asi metr a půl, je lidskou hyenou a do dějin se zapíše jako krvavý trpaslík. Na rozdíl od sentimentálního Jagody nezná Ježov slitování. Anna Michajlovna, vdova po jednom ze stranických vůdců, vzpomíná na Jagodu (vdova po Bucharinovi): "Od manželky Prokofjeva, co dělal Jagodovi náměstka, jsem se dozvěděla, že na Stalinův rozkaz měli Kameněva a Zinověva mučit. Jagoda to řekl jejímu muži a rozplakal se. Byl totiž jiný, než ostatní Lidoví komisaři. Do strany vstoupil v roce 1907. Nedělal to samozřejmě kvůli kariéře, ale protože byl revolucionář a liberalista. Postupem se však, vlivem strachu, velice z měnil."
Nový rok 1937 je uvítán vesele a optimisticky. Obávaný Jagoda byl přece odstraněn. Jeho nástupce v NKVD Ježov se zdá být neškodnou a málem komickou figurkou . Stalin zahajuje rok přísně tajným usnesením, které učiní rok 1937 vrcholným obdobím teroru. Nejen, že legalizuje mučení nepřátel státu, ale naopak je doporučuje ! NKVD obdrželo vůdcovu instrukci. Vzhůru do práce.
Leonid Reichmann (bývalý důstojník NKVD): " Věděli jsme, že naši revoluční bratři v cizině jsou mučeni a pokořováni. K nepřátelům sovětského státu jsme se chovali jinak, vyslýchali jsme je ohleduplně. Když přišel příkaz, abychom začal i tyto nepřátele vyslýchat fyzicky, byli jsme ohromeni. Spolu s ostatními jsem veřejně prohlásil, že tomu nerozumím. Z politického hlediska je to snad správné, ale z operativního hlediska je to chyba, protože jakmile zatčeného uhodíte do tváře, nikdy už nepoznám, zda mluví pravdu nebo zda lže."
Tato pravda Stalina nezajímá, stejně ví, že oběti jsou většinou nevinné. Stalin vidí pravdu globálněji, ví, že chce-li si udržet moc nad 200 milióny sovětů, musí popravovat nejen viníky, ale i nevinné.
Napadlo ho učinit z Ježova největšího mistra kata. Ví, že krvavý trpaslík se za krutý vtip, který s ním sehrála příroda, krutě pomstí světu ostatních smrtelníků.
Nejdřív se Ježov vrhá na NKVD. Vyčistí Lubjanku od staré gardy, od lidí Dzierdzinského a Jagody, od veteránů říjnové revoluce, jejichž loajalita je reliktem minulosti a kteří nemají žaludek na nový řád oficiálního sadismu. Sestupují po schodech do sklepení.
Ježov je nahrazuje mladými soudruhy. Nadšenci, vychovanými ve víře, že Stalin je neomylný. Ježov je vypustí do celé země.
Podplukovník KGB Alexandr Michajlov: "Tyto masové represe mířily proti kulakům , proti obchodníkům, proti kněžím, prostě proti všem, kdož byli pokládáni za společensky nežádoucí elementy. Po těchto kategoriích přišly na řadu národnosti . Začalo zatýkání Němců, Poláků, potom Lotyšů, atd. Tento mlýnek na maso semele l celé etnické skupiny.
Stalinově megalomanii se vyrovná pouze jenom jeho paranoia. Podezřelí jsou všichni, i ti nejnedotknutelnější. Také důstojnický sbor Rudé armády skončí v Ježovově mlýnku na maso. Jsou odstraněni, protože jejich duch a kolektivní síla ohrožují Stalina. I nejvyšší vojenská rada bude zlikvidována. Nejdřív ji Stalin svolal. Pamětníkem toho zasedání je Ivan Poliščuk.
Ivan Poliščuk (generál): "Ježov seděl za stolem, ale byl tak malý, že ho skoro nebylo vidět. Pořád se na židli vrtěl. Jeho nejbližší spolupracovníci byli v pohotovosti a on jim dával různá znamení. A pak začali velitelé Vojenské rady mizet. Ještě před chvílí seděli mezi námi, mluvili jsme s nimi, ale pak byli najednou pryč. Ježov se tvářil velice vítězoslavně, jakoby odhalil a zlikvidoval velezradu Rudé armády."
Nebyla to velezrada. Stalin pouze činil bezpečnostní opatření. Jeho velkolepá strategie byla nestranná. Zlikvidoval všechny lidi schopné odporu. Na jakékoli v úrovni a pod jakoukoliv záminkou.
Útok podpoří i Stalinův tisk. Vytváří všeprostupující atmosféru nenávisti, podezření a zášti: Děkujeme soudruhovi Ježovovi! Zní jeden z titulků. A ženy volají: " Každý sovětský vlastenec musí skoncovat s politickou smířlivostí, každá továrna se musí stát nedobytnou pevností, kam nepronikne jediný nepřítel!"
Vladimír Lebedinský (malíř): "Odvedli toho, kdo byl právě doma. V opačném případě byli lidé z NKVD natolik drzí, že klidně zatkli souseda. Když například měli přivézt dvanáct osob, beze všeho přibrali někoho cestou. Otázku, proč je zatčen, z čeho je obviněn, lidé už ani nekladli.
Novinář Fjodor Glatkov je synem důstojníka sovětské tajné policie. Fjodor Glatkov: "Tenkrát v Moskvě zmizeli adresáře. V papírnictví je sice prodávali, ale nikdo je nekupoval. Kapesní adresář nikdo nepoužíval. A proč ne? Z jednoduchého důvodu. Jakmile někoho zatkli, ze všeho nejdříve mu sebrali adresář. A lidé, které tam měl zaznamenané, byli zatčeni vzápětí.
NKVD zasahuje všude. U stolu. V obchodech. Na taneční zábavě, mizí i pacienti z nemocnic. Lidé jsou zatýkáni na poli, při univerzitní přednášce, v muzeu, na fotbalovém stadionu, ve vlaku, na dovolené. Dokonce i ženiši na svatbě. Alexej Michajlov (důstojník KGB): "Chodili nám stovky zatykačů, Jakubovič je narovnal na stole vedle hodinek a povídá: Koukejte a sledujte kolik zatykačů podepíši za minutu , jaký jsem rychlý, a začal je podepisovat, aniž je četl samo zřejmě, tak zatkli spoustu nevinných lidí, udělali z nich špióny, které pak za střelila popravčí četa."
Lidé z NKVD jsou mistři v mučení. Přišli nato, že jednoduché metody jsou nejefektivnější. Tak třeba zavřeli bosého člověka do cely s rozpálenou podlahou. Anatolij Žigulin (spisovatel): "Strážní nás odvedli dolů do sklepa, byli čtyři a měli vojenské okované boty, stál jsem uprostřed cely se spoutanýma rukama, tloukli mě všichni najednou, pak mne začali ze všech sil kopat, upadl jsem na zem. A když mne kopali do břicha, omdlel jsem, ta bolest byla nesnesitelná. J eden z nich mne mlátil, až jsem z toho byl polomrtvý, hodil mne do kouta cely, v které mne vyslýchali a potom usnul na stole. Věděl naprosto přesně, že mu nemám co říci, když se probudil, znovu mne zmlátil a pak mne odtáhl do mé cely. "
PŘEDSTÍRANÁ POPRAVA ZASTŘELENÍM
Anatolij Žigulin: "To vyvedli člověka v noci ven a dělali jakože bude zastřelen. Postavili ho ke zdi a nechali stát bůhví jak dlouho. Dvakrát nebo třikrát jsem omdlel, potom mi začali otékat a krvácet nohy. Pálili mi obličej hořícími zápalkami a zhášeli mi cigarety o hlavu."
Čistky krvavého trpaslíka, které postihly 43 tisíce armádních důstojníků přežil maršál Merezkov.
Teodor Glackov (spisovatel): "Maršál Merezkov mi říkal, že si pamatuje jak ho zmlátili nezletilí vyšetřovatelé, hodili ho na zem, močili mu na hlavu a do obličeje - to bylo pro armádního generála naprosto nesnesitelné." Michajlov (důstojník KGB): "Objevili jsme důkazy, že Isaj Davidovič Berk vynalezl v Moskvě tajné pojízdné plynové komory, dávno před Hitlerem. Jednalo se o vzduchotěsný vůz, přivedli do něj vězně a když bylo třeba, vháněli tam kysličník uhelnatý."
Vyhlazovací metody Stalinovy tajné policie o několik let předstihly metody Hitlerova gestapa a SS a patrně jim sloužily jako prototyp. V jednom běžném dnu r oku 1938 Stalin nejdřív podepsal pod rozkaz k vykonání 3200 poprav, načež šel se soudruhy do kina na populární komedii Volha, Volha. Viděl ji už poněkolikáté .
V polovině třicátých let Stalin šokuje celý svět: Své nejbližší spolupracovník y postaví před soud za velezradu a potrestá je smrtí. Je přizván světový tisk. Obžalovaní se přiznávají a zahraniční novináři to hltají stejně jako sovětské publikum. Přiznání byla vynucena mučením. Odsouzenci byli zastřeleni. 20. výročí vzniku Stalinovy tajné policie je oslavováno obřadně a s pompou. Tisk nezůstává pozadu.
Moskevské Velké divadlo připravuje oslavu, Mikojan pronáší chvalozpěv: "Sovětský lid miluje naši armádu, NKVD a především soudruha Ježova!" Ježov skromně klopí zrak. Už brzy bude zastřelen, za velezradu. Ježovův náměstek chválí šéfa. Žádná přehlídka se neobejde bez obrovské mapy Sovětského svazu. Stalin na roz díl od jásajícího davu zná skutečnou přísně tajnou mapu Sovětského státu. Utajeny jsou Stalinovy pracovní lágry - Gulagy. Děsivá místa s děsivými názvy: Amurlag, Astrachaňlag, Balchašlag, Bamlag, Bělobaltlag, Vostoklag, Sevostoklag. Do Gulagů jsou sváženi vězni z celého Sovětského svazu. Vlakem, pěšky, po vodě . Političtí vězni, stejně jako kriminálníci. Kriminálníci jsou elitou Gulagů. Přežije ten komu přeje náhoda, vzpomíná Kamil Artazov.
Kamil Artazov (hudebník): "Při nástupu stál za mnou vězeň, kterého právě přivedli. V tu chvíli jsem náhodou požádal o dvě cigarety, které mi dlužil, takže jsem vystoupil z řady. V tom okamžiku vytáhl nový vězeň sekyru a roztříštil hlavu muže, který postoupil na moje místo. Nikdo neví proč to udělal. Prostě se m u v lágru nelíbilo. Stejně už byl odsouzený tak na sto padesát let žaláře, mohl si tedy dovolit cokoliv. Začnou ho znovu vyšetřovat, dostane dalších dvacet pět let, tady se k smrti neodsuzovalo. Přeloží ho do jiného tábora, kde to možná bude lepší.
ŽENY
Ženy na tom byly ještě hůř. Jejich utrpení zachytila na svých obrázcích vězeňkyně Jefrosyňa Kersonovská: " Noční poplach, vstát a svléknout - Kuchyňské odpadky, hltáme někdy šupiny a žaludy - Při nástupu se hlásí živí i mrtví - Vyhubl á mrtvá těla váží málo, někdy unesu i dvě. Pohřbívala jsem až 100 těl denně. Pokud stráž dovolí schůzku žen s muži na záchodě, ženy otěhotní, i tady se rodí děti."
Stalin je přítel všech dětí. Říká si otec národa. Kostolevskaja (archivářka): "Když jsem byla malá, odvezli mne do jednoho takového tábora. Mlhavě si vybavuji pár věcí, jak vozím písek, jak si hraji s dětmi a bojím se zuřivých psů. Ale nejvíc si vzpomínám na koníka, byl starý vychrtlý a vysílený, ale pro nás děti byl krásný. Každý večer, při západu slunce šel kolem dětského baráku. Ten kůň byl jedinou radostí v našem životě. Celý den jsme museli pracovat, ale večer jsme běželi za koníkem a jeho vozem. Nevšímali jsme si rukou a nohou trčících z pod plachty. Byli v tom mrtví vězňové, které takhle odváželi každý den."
V Gulagu jen málokdo skončil přirozenou smrtí, nepohřbené mrtvoly tu ležely po celé dny.
Kasmil Artuzov (hudebník): "Řekněme, že někdo umřel, ale každý z nás měl příšerný hlad, namáhavé bylo i postavit se a dozorci nás při sčítání nechávali sedět na pryčnách, nedívali se moc zblízka a my nemuseli odpovídat a tak jsme třeba tři dny podpírali na pryčně mrtvolu, abychom za ní dostali příděl jídla. Takový příděl jsme samozřejmě poctivě dělili na dvaačtyřicet stejných dílků, i když to byly pouhé drobečky, každý dostal svůj díl."
Gulagy mohli být klidně někde na měsíci, útěk byl prostě nemožný. Vladimír Lebedinský (spisovatel): "Z Kolimy se nedalo uprchnout útěk byl zoufalý čin, pokus uniknout strachu a hrůze, že vás každou chvíli zastřelí. Vědomě jsme šli na smrt v naději, že aspoň na pár dnů okusíme sladkou svobodu. Uprchlíky lovili psi. Přetáhli jste si záplatovaný kabát přes hlavu a krk, padli jste na zem a přitáhli hlavu ke kolenům. Pes se vám zakousl do hlavy a trhal. Mám na hlavě doposud stopy po psích tesácích, jsem pokousaný z obou stran. Psi byli strašní a když pak přišli psovodi, dlouho jen tak stáli a dívali se jak psi trhají vězně, až pak je odvolali."
I přesto dochází k zoufalým pokusům o útěk, žádný se však nezdaří. Anatolij Žigulin (spisovatel): "Srazila mne druhá kulka, na hlavě mám jizvu si lnou na prst. Ztratil jsem vědomí, probral jsem se, až když mě táhli za nohy. Ale netroufal jsem si otevřít oči, aby mě nedorazili hned na místě. A tak jsem čekal, až mě dotáhnou do tábora. Když jsem otevřel oči viděl jsem hvězdy na ranním nebi. Vycházelo slunce, vyvedli nás na plac a začali do nás kopat." Pro Stalina jsou Gulagy a jejich zubožení vězni zdrojem důležitého hospodářské ho přínosu. Poměrně malé investice do teroru mu vynáší čistý zisk z největší armády otroků od dob faraonů. Náklady na bídnou stravu jsou zanedbatelné a přísun čerstvých sil je nevyčerpatelný. Na kostech této zbědované armády buduje Stalin svá nejskvělejší díla. Prvním byl Bělomorsko-baltský průplav. Následoval průplav Moskva-Volha-Don. Sibiřská magistrála. Magnetogorský hutní a ocelářský gigant. Města na Dálném východě. Zlato z Kolimy. Stavební dříví ze severu, mohutné přehrady na ruských řekách. Většina zařízení pro jaderný a zbrojní průmysl. A nová tvář Moskvy. Siluety výškových domů hlavního města.
Vděčný národ oslavuje Stalina za jeho zdatné vedení. Ve škole se děti učí ódy na rodného otce Stalina: "Ať budujeme nová města kdekoliv, jeho drahé jméno je s námi."
NKVD dostává za svou práci medaile. Kalinin vyznamenává skupinu důstojníků. Za nedlouho mnozí z nich sestoupí do vězeňských kobek. Hodně toho vědí. Budou pro to umlčeni, nikoliv však polibkem. I krvavý trpaslík musí zmizet ze scény. Veškerá zvěrstva budou připsána na jeho účet. Jeho kati hlásí, že Ježov běhá po cele, piští jako myš a uhýbá kulkám.
LAVRENTIJ BERIJA
Likvidace Nikolaje Ježova je oslavována jako možnost, že končí období teroru. Jeho nástupce Lavrentij Berija je přijat s nadějí.
Na rozdíl od svých předchůdců je Lavrentij Berija dynamická osobnost, dokáže ovlivnit i samotného Stalina. Přichází s novou koncepcí práce. Systematicky plánuje dodávky nedobrovolných dělníků, kteří budou pro Stalina pracovat na strategicky nejvypjatějších místech. Pomůže naplnit obrovské masové kvóty při masovém zotročení národů, jež doma i v cizině překážejí Stalinovi v rozletu. Jedním z četných Beriových úkolů, které plní pro Stalina, je odstranění nejpravděpodobnějšího zdroje budoucího polského odporu - důstojnického sboru polské republiky. Berija se úkolu zhostí sám. Nechá zavraždit 14 tisíc elitních mladých Poláků v Katyňském lese. Stalin svede tento zločin na nacisty.
Berija přechází ke genocidě celých národů.
Salman Datsagov (spisovatel): "Příslušníci NKVD vtrhli k nám domů a řekli, že máme třicet minut na sbalení věcí a na přípravu k odchodu. Nikdo nevěděl kam nás povedou. Popadli jsme co bylo po ruce."
Obyvatelé jedné vesnice se postavili na odpor, všechny je nahnali do velké sto doly - bylo jich 700.
Issa Magometov (učitel): "Na zem naházeli slámu, pak ji rozložili také zvenku kolem dřevěné stodoly. Vrata pevně zavřeli. Slámu polili benzinem a zapálili. Umíte si to představit, všichni uhořeli zaživa, i děti, které se sotva narodily."
Aslanbek Aslanov (islámský kněz): "Do Gulagů sváželi lidi jako dobytek. Vagóny nebyly určeny pro převoz lidí ani pro jejich fyzické potřeby. V podlaze jsme vymlátili díru a nad ní jsme konali svou přirozenou potřebu. Ale některé ženy se příliš styděly, nedokázaly ten stud překonat, a mnohé potom zemřely v agónii s prasklým močovým měchýřem. Když nás vezli vlakem na Sibiř, pohřbívali jsme mrtvé do sněhu. Z naší rodiny jsem přežil jen já. Někteří zemřeli během transportu, ostatní až na místě. Za otce ani za matku jsme se nesměli naposledy ani pomodlit. Kdo se opozdil, byl zastřelen."
Berija si našel zábavu. Znásilňovat dívky. Oběti unášeli přímo z moskevských u lic a dopravovali je k šéfovi NKVD.
O mnoho let později vzpomíná jedna z nich v Berijově kanceláři, tj. na místě č inu: "Sklonil se nade mne a řekl, podívejme, jak ti hoří tváře, odtáhl závěs a objevilo se veliké kanape potažené zeleným hedvábím. Pak přistoupil ke mně a promluvil na mne jako na psa, tak si lehneme ne? Cítila jsem jak se na mne vrh á cosi těžkého. Kůže na něm skřípala a přezky mne škrábaly. Začal mne ohmatávat, jednou rukou mi svíral krk a škrtil mne, tou druhou si mne přidržoval, hlav u mne otloukal o podlahu. Pak mě znásilnil."
V období velkého teroru v Sovětském svazu vyrostly stovky popravišť. Alexandr Michajlov (důstojník KGB): " V Moskvě bylo několik míst nebo zón obklopených vysokým plotem. Tam přiváděli osoby odsouzené tribunálem nebo zvláštní komisi, tam se konaly popravy. Těmto pohřebištím se říkalo jahodiště a opravdu tam po čase vysázeli jahody. Umím si představit jak krvavé krásné se tady jahody urodily."
V těsném sousedství jahodišť bylo vězení Suchanovo, za Stalinova režimu to nej obávanější. To bylo Berijovo soukromé hájemství, byly tam mučírny s nástroji z konstruovanými tak, aby způsobily co největší bolest. Některé pomalu lámaly kosti a drtily klouby obětí. Tady se rovněž průkopnicky prováděly také elektrické šoky. Do tohoto vězení se dostali jen význační vězni. Po příchodu byli svlečeni donaha, načež je odvedli do Berijovy pracovny k oficiálnímu přivítaní ve věznici Suchanovo. Berijův způsob myšlení nelze pochopit, totéž platí o Stalinovi. Můžeme si jen představit, že Berija nacházel ve své práci tj. zabíjení, jakousi příznačnou krásu.
Tři měsíce po Stalinově smrti je Berija zastřelen jako údajný britský špión. Když si ho kat odváděl, Berija se plazil po kolenou a žadonil o život. Stalin vládl neporazitelně 30 let. Stalinovým obuškem byla jeho tajná policie. Na jeho rozkaz udržovala po celou generaci 200 miliónů obyvatel v krunýři strachu. A Stalin, poslušen tradici všech tyranů od dob císaře Nera, snaživě maskoval teror veřejnými oslavami. Stal se nejmocnějším člověkem v dějinách a je jím dodnes. Jeho Gulagy a vězeními prošlo 40 miliónů lidí. Z toho 20 miliónů zhynulo rukou Stalinovy tajné policie.

[jaromír dolanský]

Takto oslavně dnes o jednom z nejkrutějších šéfů bezpečnostních složek píší čeští komunisté na svých stránkách : http://www.ksc-cssp.komunisti.sk/felix_dzerzinsky.htm
Felix Dzierzinski
moto: V každé revoluci musí být lidé, kteří vynášejí kýble se špinavou vodou“ Felix Dzeržinskij
(1877 - 1926)
Narodil se roku 11. září 1877 v rodině zchudlého šlechtice, žijícího ve Vilenské gubernii. Zanechal gymnazijního studia. Vstoupil do ruské sociálně demokratické strany a rozhodl se, že bude profesionálním revolucionářem.
Když nastoupil na trůn nový car Mikuláš II., složil mladý Dzierzinski s několika spolužáky přísahu, že budou bojovat se zlem do posledního dechu. Nastěhoval se do chudé světničky v podnájmu, chodil mezi židovské a litevské dělníky agitovat, psal proklamace, letáky.
V létě 1897 byl zatčen, skoro rok prožil ve vyšetřovací vazbě a 10. června 1898 byl na tři roky vypovězen do Vjatské gubernie. Koncem září následujícího roku uprchl ze zapadlé vesnice na břehu Kamy. Jeho útočištěm se stalo rodné Polsko. tady se zúčastnil založení Sociálně demokratické strany království Polského a Litvy. Záhy byl znovu zatčen a vypovězen daleko na východ do Jakutské oblasti. Cestou do vyhnanství se zúčastnil vzpoury vězňů v jedné sibiřské vesnici. Z místa vyhnanství pak znovu uprchl do Varšavy. Zanedlouho se objevil v Krakově. Vydával dva stranické časopisy. Ilegálně přecházel hranice do Rakouska. Na sjezdu strany prosadil rezoluci požadující jednotnou stranu pro celé Rusko. V roce 1905 ho policie zatkla, ale všeobecná amnestie mu brzy pomohla na svobodu. S vervou se vrhl do přípravy revoluce. „Ke zbraním!“ vyzýval vášnivě na jedné ze schůzí. V roce 1906 se na stranickém sjezdu ve Stockholmu poprvé osobně setkal s Leninem, který ho dal zvolit do nového ústředního výboru. Zásluhou Dzierzinského zde polská strana splynula s ruskými sociálními demokraty. V roce 1908 byl znovu zatčen. Ve varšavské citadele píše Deník vězně. Záznam ponurých zážitků: popravy odsouzenců na smrt, platonická láska k vězeňkyni, která byla agentkou policie... V dubnu 1909 byl odsouzen k doživotnímu vyhnanství na Sibiři, ale za pouhý týden znovu utekl. Dostal se za hranice do rakouského Krakova. Tu a tam přecházel tajně do ruského Polska. Ve Varšavě ho roku 1912 zadrželi. Na jaře 1914 stanul před soudem. Ortel zněl: tři roky nucených prací v přísně střeženém vězení ve městě Orel. Nastalo nejhorší období jeho života. V roce 1916 jej odsoudili k dalším šesti letům vězení. Trest si odpykával v izolované cele v Moskvě...
Poté přišla bolševická revoluce a s ní nové období života ve kterém ho celý svět začal poznávat pod jeho poruštěným jménem Felix Dzeržinskij, měl přezdívku železný Felix. Patří k pýchám a hrdostem sovětské minulosti a je zářný vzor sovětských ctností hodný následování i v dnešní době.
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Docela síla, co ?
------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Jaký byl Felix Edmundovič Dzeržinskij ?
Felix Edmundovič Dzeržinskij byl jedním z nejbližších spolupracovníků a snad i přátel V.I.Lenina.
Patřil k lidem, kteří mohli Lenina o cokoliv žádat . Narodil se roku 1877 v rodině polského šlechtice.
Bolševický převrat v listopadu 1917 jej zastihl již zcela oddaného V.I.Leninovi
Bolševici ovládli hlavní město Petrohrad, ale riziko neúspěchu bylo stále značné. Lenin pověřil Dzeržinského, aby založil tajnou službu, která umožní likvidaci protivníků režimu.
Dzeržinskij tak učinil v prosinci 1917, kdy založil organizaci ČEKA.
Stál v čele dvacítky lidí, kteří měli ovládnout život a myšlenky všech obyvatel Sovětského Ruska. Bez financí, prostředků a především jakékoliv zkušenosti s prací policejních či bezpečnostních složek. Přes to dokázal vytvořit mašinérii, která ovládala a zastrašovala 200 miliónů lidí.Od svých spolupracovníků dostal přiléhavou přezdívku Železný Felix a tou se Dzeržinskij také celý život řídil.
Tisíce agentů, které najal nebo přinutil ke spolupráci vytvořili v nepředstavitelně krátké době byrokracii ČEKY, která záhy přesunula své sídlo do budovy pojišťovny na náměstí Lubjlanka.
Sám Dzeržinskij byl nesmírně pracovitý a v úřadě trávil i 20 hodin denně. Budova skrývala však nejen kanceláře, ale také vězeňské cely . ČEKA dokázala za pár měsíců vytvořit na stotisícovou síť, která ničila každý odpor proti bolševikům.
Úspěšně zasáhl i proti zahraničním rozvědkám a jejich agenti skončili v celách Lubljanky.
Atentát na Lenina byl pro Dzerzinského nepochopitelnou událostí. Rozpoutal něco, co sám nazýval rudým terorem.
Poprava pěti set nevinných bývalých hodnostářů carského režimu byla začátkem.
Následovaly transporty tisíců lidí na Sibiř , výslechy v Lubjlance, další popravy.
Pravdou zůstává, že všechny mě známé zdroje se shodují, že Felix Edmundovič byl osobně velmi skromný až asketický.
A také tvrdý. Pokud byl snad v mládí až nekriticky věřící katolík, stal se z něho stejně zapálený – bolševik.
Podle některých údajů bylo v době, kdy F. E.Dzerzinski stál v čele ČEKY popraveno na 500.000 lidí všech vrstev, mužů, žen, dětí, skutečných „nepřátel revoluce“ i nevinných a nezúčastněných.
Jeho heslo „důvěřuj, ale prověřuj“ zná celý svět.
Zajímavý je článek, uveřejněný na : http://encyklopedia.sme.sk/clanok.asp?cl=2815397, i když s některými jeho závěry bych si dovolil nesouhlasit.

To, co však následovalo po smrti Dzerzinského bylo ještě zdaleka děsivější.

[jaromír dolanský]

ČEKA

V dvou předešlých příspěvcích jsem mnohokrát použil slova ČEKA.
Co to vlastně je, nebo spíš bylo ?
Slovo, které u milionů lidí v Sovětském Rusku vyvolávalo strach a hrůzu.
Čeka byla všeruská mimořádná komise, bezpečnostní orgán sovětské moci (1917 až 1921)
( Vserossijskaja črezvyčajnaja komissija po borbe s kontrarevoljucijej, spekuljacijej i sabotažem), celým názvem Mimořádná komise pro boj s kontrarevolucí, spekulací a sabotáží, byla první ze série tajných policií v Sovětském Rusku. Byla založena Leninem 20. prosince 1917, prvním představitelem této organizace byl F. E. Dzeržinskij. V roce 1922 byla přetvořena v GPU. Pětiletá existence organizace Čeka stála život odhadem 200 až 500 tisíc lidí.
Sídlem Čeky bylo vězení Lubjanka v centru Moskvy, kde byly úřadovny, cely pro výslechy, mučírny i popraviště. 1922 přejmenována na GPU (Hlavní politickou správu).
V přejmenování se pokračovalo, ale „náplň práce“ byla stejná.

GPU
(Glavnoje političeskoje upravlenije)
- hlavní politická správa - název sovětské politické policie (únor - prosinec 1922), která měla neomezenou moc, byla hlavním nástrojem Stalinových represí a čistek.
Nástupce Čeky, předchůdce OGPU, od července 1934 začleněna v NKVD a od roku 1953 začleněna v KGB.
OGPU
(Objediněnnoje gosudarstvennoje političeskoje upravlenije)
- název sovětské tajné policie 1923-34, jejímž předchůdcem byla GPU.
Zasahovala do mocenského boje v komunistické straně, podílela se na zločinech v průběhu kolektivizace. V roce 1934 byla přeměněna na NKVD.
NKVD
(Narodnyj komissariat vnutrennych děl)
Bývalý lidový komisariát vnitra, který 1934-1946 řídil práci tajné politické policie v SSSR.
V roce 1946 byl NKVD přeměněn na ministerstvo vnitra a ministerstvo státní bezpečnosti. Tak jako předchozí i následné organizace (Čeka, GPU, OGPU, KGB) byl NKVD nástrojem Salinových represí, čistek a útlaku, moc NKVD byla neomezená

KGB
(Komitet gosudarstvennoj bezopasnosti)
- Výbor státní bezpečnosti - organizace státní bezpečnosti v SSSR.Vznikla v roce 1953, kdy převzala funkce bývalého NKVD. Organizovala zahraniční rozvědku, vnitřní kontrarozvědku a boj proti tzv. vnitřnímu nepříteli. Nejznámějším z předsedů byl pozdější generální tajemník KSSS Jurij Andropov (1967-82).
KGB oficiálně ukončila činnost se zánikem SSSR v roce 1991.


Lenin považoval teror považoval za běžný prostředek revoluce.
Převzal veškeré praktiky Carského Ruska, které rozvinul a za pomoci Dzerzinského a dalších dotáhl ke zrůdné dokonalosti.
Stalin a jeho následovatelé jen pokračovali v započatém díle..................

[jaromír dolanský]

1956
V roce 1956 ( 25. února ) vystoupil Chruščov se zásadním projevem, „ O kultu osobnosti a jeho důsledcích “ který odhaloval Stalina jako největšího nepřítele.
Protože projev je velmi obsáhlý, vkládám link : http://www.narod-sobe.cz/svet/hmota/tel ... /index.htm
na kterém zájemce nalezne celý projev.
Tento projev byl nejen ukončením jedné dějinné epochy, ale především výsledkem vnitrostranických a vnitropolitických bojů.
K pochopení té doby je však velmi významným materiálem.

[jaromír dolanský]

Zajímavý článek a souhrnné hodnocení Sovětských a později Ruských tajných služeb od Karla Pacnera - http://www.karelpacner.cz/?str=hom&id=1 ... nuti-sveta

[sa58]

Tento článek vyšel dnes i na neviditelném psu - http://neviditelnypes.lidovky.cz/rusko- ... ranici_wag

[jaromír dolanský]

Georgi Markov - neobjasněná vražda, která se podle historiků váže k činnosti tajných služeb.
http://www.ceskenoviny.cz/svet/index_view.php?id=331591

[jaromír dolanský]

A další dva příběhy, první z nich je z nedávné doby - Alexandr Litviněnko
http://cs.wikipedia.org/wiki/Alexandr_Litvin%C4%9Bnko
http://www.czechfreepress.cz/site/?p=776
( textů, názorů a odkazů by se dalo nalézt zdaleka více )
Poslední příběh je opravdu "horký"
Vražda Mogamede Jevlojeva před cca týdnem v Ingušsku.
Protože je to opravdu záležitost hodně žhavá a připravuje se několik obsáhlých článků, vložím sem zatím pouze odkaz na vlastní krátký článek a budu je postupně doplňovat .
http://www.handforhelp.cz/mogamed-jevlo ... 8-a447.htm
S M. Jevlojevem jsem několikrát osobně jednal a okolnosti jeho smrti jsou stále v šetření.
http://www.ingushetiya.ru/news/15488.html
http://www.sme.sk/c/4054460/ruska-polic ... ranky.html