GULAG - sovětská verze koncentračních táborů
Napsal: 19/7/2007, 09:46
GULAG
Další ze slov, budící děs a hrůzu všech v Sovětském Rusku a později ve všech zemích, které upadly pod vliv Sovětského Svazu. Slovo, které se šeptalo. Co to byl vlastně gulag ?
rusky: Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych Lagerej,
česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů
Gulagy byly budovány hned na počátku bolševické revoluce. Po upevnění moci rozhodl v roce 1919 Lenin o zřízení dalšího oddělení tajné policie, které mělo za úkol řídit a spravovat tábory, ve kterých si odpykávali své tresty jak kriminální tak političtí vězni.
Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.
Boris Pasternak, Alexandr Solženicyn,Armand Maloumian,Fritz Blankenhorn,
jsou nejznámější autoři, kteří, většinou na základě vlastních zkušeností popisují nelidský systém degradace člověka a živit v místech, které by bylo bez nadsázky možné nazvat- peklem na zemi.
Za vlády Stalina se ještě rozšířil počet gulagů – tedy táborů, které byly místem potrestání, ale i ekonomického využití vězňů.
Tábory i jejich správa byla oficielně zrušena až ( ! ) v roce 1960.
Většinou, po „kosmetických“ úpravách – přestěhování, částečné uvolnění režimu a podobně však tábory existovaly až do pádu komunistického režimu.
Vyhnanství – to byl trest, který si díky ohromné rozloze země oblíbilo již Carské Rusko.
Mnoho obyčejných kriminálníků i pozdějších revolucionářů, např. i Džugašvili – Stalin, či Dzerzinský a řada dalších, poznalo trest nucené deportace na vlastní kůži.
Oproti podmínkám v gulazích však bylo carské vyhnanství relativně lehkým trestem.
Gulagy byly především místem otrocké práce – stavba a realizace projektů v těžkých a klimaticky náročných podmínkách – např. Bělomorsko – baltský kanál, BAM, nebo těžba surovin – např. Kolyma.
Práci, která byla těžká, pro kterou nebyly vytvořeny základní podmínky, kdy chybělo mnohdy i základní nářadí a vězňům chyběly i zkušenosti, musely na mnoha místech vykonávat i ženy.
Pracovní doba byla mnohdy až 16 hodin, o zdravotní péči či dostatečné stravě si vězni mohli nechat sotva zdát.
Nedostatek teplého oblečení a odebrání části už tak nedostatečného množství stravy za nesplnění nadsazených norem bylo důvodem vysoké úmrtnosti.
Na té se výraznou měrou podíleli i mnohdy sadističtí dozorci.
Informace a zprávy o gulazích se na svět dostali poměrně brzy. Již ve dvacátých letech o nich informovala média v zahraničí.
Svět ale stejně jako v případě nacistického Německa tyto informace považoval za přehnané a nevěnoval jim příliš pozornosti.
Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.
( čísla přebrány doslovně z Wikipedie )
Další ze slov, budící děs a hrůzu všech v Sovětském Rusku a později ve všech zemích, které upadly pod vliv Sovětského Svazu. Slovo, které se šeptalo. Co to byl vlastně gulag ?
rusky: Glavnoje Upravlenije Ispravitelno-trudovych Lagerej,
česky: Hlavní správa nápravně-pracovních táborů
Gulagy byly budovány hned na počátku bolševické revoluce. Po upevnění moci rozhodl v roce 1919 Lenin o zřízení dalšího oddělení tajné policie, které mělo za úkol řídit a spravovat tábory, ve kterých si odpykávali své tresty jak kriminální tak političtí vězni.
Slovo gulag se posléze přeneseně používalo pro označení sítě táborů nebo i jednotlivých táborů pod správou této instituce.
Boris Pasternak, Alexandr Solženicyn,Armand Maloumian,Fritz Blankenhorn,
jsou nejznámější autoři, kteří, většinou na základě vlastních zkušeností popisují nelidský systém degradace člověka a živit v místech, které by bylo bez nadsázky možné nazvat- peklem na zemi.
Za vlády Stalina se ještě rozšířil počet gulagů – tedy táborů, které byly místem potrestání, ale i ekonomického využití vězňů.
Tábory i jejich správa byla oficielně zrušena až ( ! ) v roce 1960.
Většinou, po „kosmetických“ úpravách – přestěhování, částečné uvolnění režimu a podobně však tábory existovaly až do pádu komunistického režimu.
Vyhnanství – to byl trest, který si díky ohromné rozloze země oblíbilo již Carské Rusko.
Mnoho obyčejných kriminálníků i pozdějších revolucionářů, např. i Džugašvili – Stalin, či Dzerzinský a řada dalších, poznalo trest nucené deportace na vlastní kůži.
Oproti podmínkám v gulazích však bylo carské vyhnanství relativně lehkým trestem.
Gulagy byly především místem otrocké práce – stavba a realizace projektů v těžkých a klimaticky náročných podmínkách – např. Bělomorsko – baltský kanál, BAM, nebo těžba surovin – např. Kolyma.
Práci, která byla těžká, pro kterou nebyly vytvořeny základní podmínky, kdy chybělo mnohdy i základní nářadí a vězňům chyběly i zkušenosti, musely na mnoha místech vykonávat i ženy.
Pracovní doba byla mnohdy až 16 hodin, o zdravotní péči či dostatečné stravě si vězni mohli nechat sotva zdát.
Nedostatek teplého oblečení a odebrání části už tak nedostatečného množství stravy za nesplnění nadsazených norem bylo důvodem vysoké úmrtnosti.
Na té se výraznou měrou podíleli i mnohdy sadističtí dozorci.
Informace a zprávy o gulazích se na svět dostali poměrně brzy. Již ve dvacátých letech o nich informovala média v zahraničí.
Svět ale stejně jako v případě nacistického Německa tyto informace považoval za přehnané a nevěnoval jim příliš pozornosti.
Jen v období Stalinovy hrůzovlády (1929-1953) prošlo tábory gulagu nejméně 8 miliónů lidí. Někdy se k nim připočítávají i lidé žijící ve vyhnanství (minimálně 6 miliónů lidí), ti však nežili v táborech a jejich životní podmínky byly zpravidla lepší. Vrchol éry gulagu přišel na přelomu 40. a 50. let. Podle odhadů amerického historika R. Conquesta dosáhl počet lidí v táborech v roce 1948 asi 10 milionů a v roce 1952, těsně před Stalinovou smrtí, téměř 13 milionů. Na konci Stalinovy éry existovalo přibližně 200 táborů nucených prací, umístěných zejména na Sibiři, Dálném východě a v Arktidě.
( čísla přebrány doslovně z Wikipedie )