Operace Opera

Co nejde zařadit do témat, odborné dotazy a příspěvky.

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
Splav
četař
četař
Příspěvky: 65
Registrován: 5/9/2009, 18:40
Bydliště: Edinburgh

Operace Opera

Příspěvek od Splav »

Operace Opera

Obrázek
Foto pilotů

Jelikož se nám kvapem blíží třicáté výročí této události, rozhodl jsem se pro Palbu zpracovat článek, kterým bych rád zajímavou operaci připomenul.
Operace Opera, někdy nazývaná též operace Babylon či Ofra, byl úder izraelského letectva (dále jen IAF) na irácké výzkumné centrum Al Tuwaita, ležící zhruba 18 km jihovýchodně od Bagdádu. Úder se uskutečnil 7.6.1981 a jeho cílem bylo zničení jaderného reaktoru Osirak.


Irácké jaderné ambice

Obrázek
Osirak ve výstavbě

Za počátek Iráckého jaderného programu lze považovat rok 1956, kdy byla za pomoci USA ustanovena IAEC (Iraqi Atomic Energy Commission). V roce 1958 došlo v Iráku k vojenskému převratu a nově vzniklá republika se orientuje více na Sovětský svaz. Již 17. srpna 1958 byla podepsána smlouva, podle níž měl Sovětský svaz vybudovat v Iráku jaderný reaktor. Na počátku šedesátých let se centrem jaderného výzkumu stala Al Tuwaita, jakožto místo vybrané pro instalaci sovětského 2 MW IRT reaktoru a souvisejících zařízení. Reaktor byl dodán v roce 1968. V témže roce Irák podepsal smlouvu o nešíření jaderných zbraní a v následujícím roce jí ratifikoval. IAEC byla malou organizací spadající pod ministerstvo školství a vedl jí Dr Khidir Hamza. Dá se říci, že program stagnoval a to hlavně z důvodu nedostatečného financování. Situace se obrátila k lepšímu až v průběhu roku 1971. Tehdy se o program začal zajímat v té době ješte viceprezident Saddám Husajn al-Tikriti. Ten zajistil potřebné finanční zdroje a postaral se, aby byl pečlivě navržen civilní program zaměřený na získání technologií, dovedností a infrastruktury nezbytné k vytvoření jaderného arzenálu. V roce 1972 se Iráčanům podařilo dosadit jejich ministra školství Hishama al-Shawi do rady guvernérů Mezinárodní agentury pro atomovou energii. Iráčané tak měli vnitřní znalosti o činnosti MAAE, které mohli využít k utajení prvého účelu svého jaderného programu.
Do roku 1974 pracovalo pro IAEC asi jen 200 lidí. O rok později se vrátil do Iráku talentovaný irácký experimentální jaderný fyzik Jafar Dhia Jafar. Ten strávil několik let v zahraničí. Pracoval v různých zahraničních výzkumných centrech, například v Harwellu ve Velké Británii a Ženevě. Jafar se brzy stal vůdčí osobností iráckého programu vývoje jaderných zbraní. V roce 1978 byl zahájen první projekt na obohacování uranu. Mezitím se Irák pokouší získat výkonnější reaktor, který by mu umožnil produkovat velké množství plutonia. Po neúspěchu v SSSR a Itálii se na ně usmálo štěstí ve Francii. Nejdříve se od Francouzů snažil získat plynem chlazený grafitový reaktor. Tento konkrétní typ reaktoru byl zastaralý jako zdroj energie, ale sloužil jako páteř britských a francouzských jaderných projektů. Francouzi však tento požadavek odmítli a jako alternativu nabídli 40 MW lehkovodní výzkumný reaktor Osiris. Součástí smlouvy za 300 milionů dolarů, podepsané v listopadu 1975, byla i dodávka menšího reaktoru třídy Isis, 72 kg obohaceného uranu a vyškolení personálu. Se stavbou Osiraku, jak ho Francouzi přejmenovali (spojení původního jména s názvem zákaznické země), se započalo v roce 1979. Časová prodleva byla dána potřebou vybudovat nutnou infrastrukturu. Iráčané pojmenovali reaktor Tammuz-1 podle měsíce ve kterém se strana Bass dostala k moci. Druhý reaktor dostal jméno Tammuz-2. Do očí bijící fakt, že reaktor třídy Osiris se k mírové výrobě elektrické energie moc nehodí, Francouzům nevadil. Bylo to dáno I tím, že Francie v sedmdesátých letech dovážela čtvrtinu své ropy z Iráku. Francie se sice pod značným tlakem Izraele pokusila nabídnout Iráku méně obohacené palivo, které bylo nevhodné pro vojenské účely, ale Iráčané trvali na dodávce paliva podle původní dohody. Nicméně, namísto vybudování reaktoru v podzemním zařízení, jak požadovali Iráčané, byl reaktor umístěn do velmi nápadné a zranitelné betonové kopule. V červenci 1980 obdržel Irák z Francie první dodávku zhruba 12,5 kg vysoce obohaceného uranu.
V nedělní podvečer 7.6.1981 se nad Tuwaitou přehnala letadla s Davidovou hvězdou na křídlech a reaktor fatálně poškodila.
Iračané ve svém jaderném programu pokračovali i po úderu IDF, ale to pro nás není v tento moment důležité.

Diplomatické a jiné snahy

Izrael začal pociťovat rodící se irácký jaderný program jako možné nebezpečí někdy v první polovině sedmdesátých let. Izrael byl ve válečném stavu s Irákem od roku 1948, kdy Izraelci vybojovali svoji válku za nezávislost, ve které se Irák od počátku značně angažoval. Izraelci vyvinuli značné diplomatické úsilí, zaměřené hlavně na Francii, Itálii a USA, ve snaze zabránit Iráku v získání jaderného materiálu a technologií. Tato jednání byla zahájena za vlády kabinetu Jicchaka Rabina, který svěřil post ministra zahraničí Moshemu Dayanovi. Vedením vyjednávacích týmů byl pověřen Jicchak Šamir, který následně sám usedl do křesla ministra zahraničí ve vládě Menachema Begina.
Itálie, která byla významným spotřebitelem irácké ropy, popřela jakékoli zapojení do projektu Osirak a odmítla s Izraelci spolupracovat. Italské zapojení do iráckého jaderné programu představovaly kontrakty za 200 milionů dolarů. O nic více nebyla nakloněna jednání ani Francie, která byla v té době největším dodavatelem zbraní do Iráku. Ten byl významným dodavatelem ropy do Francie a pokrýval až čtvrtinu francouzské poptávky. Neochota Francouzů k dialogu byla tvrdou ranou zejména pro samotného Šamira, jenž byl velmi profrancouzsky orientovaný. Poslední nadějí pro Izrael tak představovaly Spojené státy. Na schůzkách s ministrem obrany Casperem Weinbergernem a státním tajemníkem Alexandrem Haigem se sice Izraelcům podařilo dosáhnout shody o izraelském hodnocení irácké jaderné hrozby, ale USA odmítly jednat ve prospěch Izraele. O důvodech se můžeme jen dohadovat. Patrně nepovažovaly iráckou jadernou hrozbu za příliš vážnou a v pak nechtěly negativně ovlivnit vztahy s Irákem, který vedl válku s nepřítelem USA, Iránem.
Izraelci však nesložili ruce do klína. V Izraeli je zvykem, že tam, kde selže diplomacie, nastupuje Mosad. V sedmdesátých letech legendami obestřená tajná služba budící respekt a strach. Pro následující stať jsem v nadpisu použil označení „jiné snahy“. Z hlediska faktů se tím dostávám na poněkud tenký led. Zdrojem pro následující text byly převážně novinové články, tudíž je třeba ho brát trochu z rezervou. Zdá se, že Mosad spustlil zastrašovací kampaň namířenou hlavně proti italským a francouzským firmám podílejícím se na iráckém programu. Dále tu byly sabotáže. Uvedu asi nejznámější případ. V dubnu 1979 bylo sedm izraelských agentů propašováno do objektu francouzské společnosti Constructions Navales et de la Méditerranée Industrielles v La Seyne-Sur-Mer poblíž Toulonu, kde umístili nálože na takřka kompletní reaktorové skříně a odpálili je . Tato operace sama zbrzdila irácký programu téměř o šest měsíců. Hodně se spekulovalo o likvidacích samotných vědců, kteří na programu pracovali. 14.června 1980 byl ve svém pařížském hotelovém pokoji zavražděn šéf iráckého jaderného programu Yahia El-Meshad. Premiér Menachem Begin později před novináři prohlásil: "Doufám, že se Francie poučila ohledně své pomoci Iráku“. Za zmínku ještě stojí jedna maličkost. V té době pracovala pro pařížskou residenturu Mosadu i nadějná mladá agentka Tzipi Livni. Její tvář si možná budou mnozí pamatovat z televize, kdy za českého předsednictví EU, byla k vidění před novináři po boku Karla Schwarzenberga, který se snažil urovnat krizi v Gaze. Mosad je spojován i s dalšími „nehodami“ iráckých vědců, ale pokud se neotevřou izraelské archivy, pravdu se dozvíme těžko.

Íránská předehra

I když se to dnes může zdát těžko uvěřitelné, Izrael pojila s Íránem poměrně úzká spolupráce, která se minimálně na úrovni tajných služeb udržela i po islámské revoluci. Ostatně máloco spojuje tak dobře, jako společný nepřítel. Izrael byl jedním z prvních států, který nabídl a poskytl Íránu pomoc po jeho napadení Irákem 22.9.1980. Tato pomoc obsahovala zejména zpravodajské informace a dodávky náhradních dílů pro íránské letectvo (dále jen IRIAF). Obojí bylo pro Íránce značně důležité, vzhledem k tomu, že islámská republika přerušila kontakty se Spojenými státy, na kterých byla v tomto směru závislá. V Íránské armádě a tajné službě se uchovala frakce, která na toto nezapomněla a cítila se Izraeli zavázána. Krátce po vypuknutí Irácko-Íránské války dodal Izrael Íráncům podrobné plány o rozmístění iráckých jednotek spolu se seznamem doporučených cílů pro IRIAF. Seznam obsahoval vše od elektráren po letecké základny a Osirak na něm zaujímal jednu z prvních pozic. 27.9.1980 dokonce šéf izraelské vojenské rozvědky Aman generál Yehoushua Saguy na veřejnosti překvapeně prohlásil: „Írán se doposud nepokusil bombardovat irácký reaktor ve výstavbě u Bagdádu“. Íránci se zabývali možností leteckého úderu proti Osiraku už před islámskou revolucí a irácká invaze byla impulsem k provedení těchto plánů. Íránci měli problém se získáváním zpravodajských informací ohledně reaktoru. Z Izraele a Sýrie proudily zprávy o postupu prací na reaktoru, ale vzhledem k přerušení vztahů s USA chyběly nové satelitní snímky a nedostávalo se ani fotografií ze země. Íránci věděli, že komplex je bráněn jednou baterií SA-6, umístěnou zhruba 2 km jihovýchodně od reaktoru. Dále tu bylo 30 až 40 radaren řízených AAA baterií, převážně 23mm a 57mm. Francouzi ještě dodali tři komplety Shelter Roland 2, které byly rozestaveny do trojúhelníku 500 m od reaktoru. Zejména nové Rolandy představovaly pro letadla IRIAF vážný problém, nedisponovaly totiž ECM, které by je bylo schopné rušit. 30.září vzlétly čtyři Phantomy F-4E, 33. taktické stíhací perutě z letecké základny Nojeh TFB.3 a nabraly jihozápadní kurz k irácké hranici. Tady se setkaly s Boeingem 707-3J9C k doplnění paliva. Tanker doprovázely dva Tomcaty F-14A. Každý Phantom byl vyzbrojen šesticí bomb Mk.82 GP a dvěma AIM-7E-2 Sparrow raketami vzduch-vzduch. Po překonání irácké hranice na velmi nízké letové hladině formace vystoupala, aby ji mohly zachytit nepřátelské radary. Po krátké době, která měla být dostatečná na to, aby si obsluha radaru myslela, že určila směr, kterým Íránci mířili, letadla opět klesla na úroveň, kde je Iráčané nebyli schopni sledovat. Poté se formace rozdělila. Vedoucí dvojice pokračovala ve stejném směru jako dříve a zaútočila na elektrárnu jižně od Bagdádu. Druhý pár zamířil dále na jih, kde ležela Tuwaitha. Útočící Phantomy se přiblížily k cíli velmi nízkým letem a začaly stoupat až čtyři kilometry před ním. K velkému překvapení pilotů proti nim Íráčané nezahájili palbu. Posádky rychle rozpoznaly své cíle a shodily na ně 12 Mk.82. Nad komlexem strávily pouhých šest vteřin. Operace byla povětšinou hodnocena jako neúspěšná. Reaktor zůstal nepoškozen. Podle některých zdrojů, však Íránci neútočili přímo na reaktor, z obavy, že už v něm je palivo.

Obrázek
Rozmístění PVO

Operace Opera

Obrázek

Izraelci zvažovali možnost úderu proti Tuwaitě od poloviny sedmdesátých let. Vypracováním plánu byl pověřen generál David Ivry, hlava IAF. Ve hře bylo několik návrhů, jak úder provést. Kvůli nedostatku relativních zdrojů pouze nastíním. Zaprvé, pozemní výsadek ve stylu operace Entebbe. Tato možnost byla poměrně záhy zmítnuta pro svoji komplikovanost a riskantnost. Jak dopadl podobný pokus USA v Iránu je všeobecně známo. Dále tu byl letecký úder. Zvažovalo se použití osvědčených Phantomů, nebo novějších F-15. Nakonec diky zrušení íránské dodávky na letouny F-16 padla volba na tyto stroje. První íránská letadla už sjíždela z výrobních pásů v San Diegu a Izraelci se jich rádi ujali. Pro nové stroje bylo pečlivě vybráno 12 pilotů. V únoru 1980 první čtyři z nich odletěli do Salt Lake City v USA, kde na letecké základně Hill absovovali 90 dní trvající kurz na nových strojích. Další dvě čtveřice je následovaly. Krátce po obdržení letounů jimi Izraelici vybavili dvě perutě, 110-tou (Knights of the North, velitel Ze'ev Raz) a 117-tou (Fist Jet, velitel Amir Nahumi), lokalizované na letecké základně Ramat David. Piloti, kteří se vraceli z kurzu ve Státech, ihned přistoupili k testovacím letům. Raz byl značně překvapen, když po návratu obdržel rozkaz k nácviku dálkových letů a útoků vzduch-země. Dálkové lety se trénovaly přeletem Sinaje s otočkou nad Rudým mořem. K nácviku bombardování sloužily z počátku kruhy nakreslené v Nagevu, pozděj vyřazené tanky a úplně na závěr sloužil za cíl talíř tajného satelitu v Nagevu. Kromě zkušebních letů s F-16-tkami podnikly IAF čtyři průzkumné mise nad západní a jižní Irák s F-4E, při kterých hledaly mezery v saúdské a irácké radarové síti.
Operace měla být provedena 10.5.1981 osmi F-16A a šesti F-15, které jim měly poskytnout krytí. Datum bylo na posledí chvíli posunuto z důvodů eskalace situace v Libanonu a námitkám opozičních politiků v samotném Izraeli, kteří se o přípravách dozvěděli. Po konzultacích s Mosadem bylo stanoveno nové datum a to 7.6.1981. Do kokpitů usedli tito muži. Zeev Raz: velitel útoku. Absolvent Top Gunu, později sám působil v letecké škole. Amos Yadlin, který to dotáhl až na generálmajora a šéfa Amanu. Amir Nachumi který napoprvé neprošel pilotním kurzem, vypracoval se na hodnost brigádního generála a připsal si čtrnáct sestřelů. Iftach Spector, pozdější brigádní generál. Legenda IDF, ve se světě se proslavil jako velitel letky, která zaútočila na USS Libery u pobřeží Gazy. Pozděj podepsal memorandum izraelských letců odmítající útoky proti cílům na Západním břehu a Gaze. Dále Dobbi Yaffe, Relik Shafir a Hagai Katz o kterých se mi bohužel nepodařilo nic bližšího dohledat. Nejmladším ze všech pilotů byl Ilan Ramon, první Izraelec ve vesmíru, který zahynul při výbuchu raketoplánu Columbia 1.2.2003. Je smutné, že jeho syn Asaf zahynul při nehodě, když pilotoval právě F-16A. O pilotech doprovodných F-15 mi není nic známo. Ke startu strojů byla vybrána letecká základna Etzion, ležící na Izraelem obsazené části Sinaje. Dnes je z ní mezinárodní letiště Taba. Jelikož základna byla téměř vyklizena kvůli plánovanému navrácení Egyptu, bylo nutné tam dopravit veškeré nutné zařízení.
F-16tky nesly po dvou nenaváděných pumách Mk84 a dvojici AIM-9L Sidewinder s IR naváděním. Letouny byly také vybaveny trojicí přídavných nádrží. Simulace dálkových letů ukázaly, že ani s přídavnými nádržemi nebudou mít dost paliva pro bezpečný návrat a tak se Izraelci rozhodli pro dva poměrně riskantní kroky vedoucí k řešení tohoto problému. Prvním bylo horké doplnění paliva na vzletové dráze, bezprostředně před startem. Zadruhé to bylo odhození přídavných nádrží, hned po jejich vyčerpání. To s sebou neslo riziko poškození bomb, které byly podvěšeny vedle nich.
V 15:55 místního času akce začala. Všem přetíženým letounům se podařilo bezpečně vzlétnout a vyrazily přes Aqabský záliv, nad nímž na ně čekaly doprovodné F-15, do vydušného prostoru Saudské Arábie. Hned nad Aqabským zálivem se přihodila věc, která mohla mít fatální dopad na výsledek mise. Letka totiž přeletěla přímo nad jachtou jordánského krále Husseina, který tu trávil dovolenu. Ten si vcelku rychle uvědomil, co přítomnost izraelských letadel znamená a pokusil se Íráčany varovat. Naštěstí pro Izraelce zpráva nedorazila včas. Po přeletu zálivu letadla pokračovala na velmi nízké letové hladině (cca. 100 stop) a za úplného rádiového klidu nad Saudskou Arábii. V 16:23 dosáhla letadla prvního kontrolního bodu a Raz odvysílal jediné slovo „Moscow“, vysílání zachytil jeden z doprovodných F-15 a předal ho Boingu 707, kroužícímu nad Izraelem. Ten zprávu předal na velitelství IAF. Ještě před dosažením dalšího kontrolního bodu „Zebra“ letouny vyčerpaly palivo v přídavných nádržích pod křídly. Při jejich odhazovaní nastal okamžik nejistoty. Nádrže sice byly konstruovány na odhození za letu, ale odhoz se prováděl až po odhození bomb. Štěstí však přálo Izraelcům i tentokrát a všechny letouny se zbavily nádrží bez problémů. Po přeletu kontrolního bodu „Zebra“, v půli cesty k cíli, už ležela irácká hranice. Jelikož letadla míjela nepříliš vzdálenou iráckou leteckou základnu H3, hrozilo tu nebezpečí, že je zachytí tamější radar, nebo potkají MiG na rutijní patrole. Pro důstojníky čekající na velitelství IAF to byly dlouhé chvíle nejistoty. F-16tky udržovaly rádiový klid a byly mimo dosah doprovodných F-15. Nejistota trvala dokud se Raz neohlásil na dalším kontrolním bodě „Grazen“. Tady letadla lehce zvýšila rychlost (asi na 390 uzlů) a pokračovala k jezeru Bahr al Milh. Jezero ležící ve vzdálenosti 60 mil od cíle bylo iniciačním bodem vlastního útoku. Tady piloti odjistili bomby, také se tu k nim připojil jeden z párů doprovodných F-15. Druhé dva páry tu vystoupaly do výšky 20 000 stop. Jeden pár vyrazil pátrat po iráckých letadlech na sever, kde ležela letecká základna Habbaniya a druhý na jih k základně Ubaydah Bin al Jarrah. F-15tky také zapnuly svoje palubní radary a ECM. F-16tky svoje ECM nenesly kvůli úspoře hmotnosti. Přesná poloha tohoto veledůležitého iniciačního bodu ležela na východním břehu malého ostrova, ležícího uprostřed jezera. Tady ale štěstí piloty opustilo. Vzhledem k tomu, že zima na přelomu let 80 až 81 byla velice bohatá na srážky, byl ostrov zcela zalit vodou. Piloti a v první řadě Raz, si rychle uvědomili, co se stalo, ale vzhledem k rychlosti strojů, šlo o vteřiny. Reálně hrozilo nebezpečí minutí cíle. Raz zareagoval lehkou úpravou kurzu na jih a vyrazil přímo k al-Tuwaitě. Během několika vteřin už letouny překonávaly Eufrat z jehož protějšího břehu, k pobavení pilotů, nadšeně mávali iráčtí vojáci, kteří si je spletli s vlastními stroji.
Čtyři míle před cílem, piloti zapnuli přídavné spalování a začli stoupat. Dóm reaktoru, který Iráčané po íránském útoku pokryli bahnem, byl na plochém břehu Tigridu nepřehlédnutelný. K velkému překvapení pilotů irácká PVO stále mlčela a neobjevily se ani nepřátelské MiGy. Piloti vystoupali na 5000 stop a měli začít klesat pod úhlem 35 stupňů na cíl. V tomto momentě se však projevilo minutí iniciačního bodu. Raz, který měl své bomby svrhnout jako první si s hrůzou uvědomil, že je moc blízko cíli, jelikož přeletěl iniciační bod asi o půl míle. Yadlin, který si bleskurychle všiml, že jeho velitel má problém se dostat do správné pozice nezaváhal. Sklonil svůj stroj a začal klesat přímo na reaktor. Raz vida, že jeho křídlo jde na cíl přitáhl knipl naplno k sobě a vytočil se strojem lop po zádech. Tím se dostal do perfektní pozice. Mezi tím se probrala irácká PVO a pilotům zazněl do uší výstražný zvuk signalizující zaměřování radarem. Na 3500 stopách Yadlin odhodil své bomby, provedl prudký výkrut vlevo a začal stoupat. Při tom mohl pozorovat, jak obě jeho bomby prorážejí dóm reaktoru a mizí uvnitř. Raz ho následoval a po odhozu bomb začal stoupat za ním do 30 000 stop, kde byli z dosahu PVO. Za nimi následovali Yaffe a Katz. Ti už svrhli své bomby za poměrně silné palby AAA baterií. Únik se jim však zdařil bez potíží. Následovala Nachumiho skupina. Nachumi navigoval precizně a byl se Spectorem přesně 30 vteřin za číslem 3 a 4. Nachumi si chtěl být jistý zásahem a shodil své bomby až na 3400 stopách. Za ním následoval Spector, jenž se ten den necítil příliš ve své kůži. Odhodil bomby ve stejné výšce, ale něco bylo špatně. Byl moc dobrý a zkušený pilot na to, aby nevěděl, že minul. Poslední pár byl Shafir s Ramonem. Vzhledem k rostoucí aktivitě PVO, měli nejtěžší pozici. Ramona prý minula SA-7 jen o nějakých 20 metrů. Navíc, když začali klesat na cíl, explodovaly zpožděné bomby předchozích pilotů a tudíš museli mířit už jen do mraku prachu a kouře. Jak se později ukázalo, oba zasáhli cíl. Při jejich únikovém manévru reaktor ještě naposledy explodoval v plamenné kouli. Teď už zbývalo se jen bezpečně dostat domů.
V 35 000 stopách Raz zapnul svoje radio na příjem a čekal, až se piloti ohlásí po splnění mise. Yadlin byl ve vizuálním kontaktu a v rychlém sledu se ohlásili i modrý 3,4,5,6 a 7. Poslední Ramon však mlčel. Raz nevydržel a proti rozkazu rychle odvysílal „ Modrý osm, modrý osm. Ohlaš se! Kde jsi? „ Ramon byl značně překvapen, že slyší hlas svého velitele a uvědomil si, že se ze samého vzrušení zapomněl ohlásit. Když éterem zaznělo „ Modrý osm, Rozumím.“ , všem spadl kámen ze srdce. Raz ještě jednou přepnul rádio a odvysílal kód „Charlie“ Mise splněna, všechny letouny se vrací na základnu. V Izraeli mohli začít slavit. Po zachycení kódu „Charlie“ se za F-16tky zařadily doprovodné F-15tky, jejichž radary stále neregistrovaly žádné nepřátelské stroje v dosahu. Izraelcům se podařilo iráckou PVO totálně překvapit. Velitel jejího východního úseku a všichni důstojníci do hodnosti majora, sloužící pod jeho velením za to později zaplatili životem.
Všechny F-16tky bezpečně přistály na základně Etzion po devatenácté hodině místního času. F-15 se vrátily na základnu Tel-Nof.
Mise byla totálním úspěchem. Dočkala se sice mezinárodního odsouzení, USA dokonce na čas přerušily dodávky F-16tek do Izraele. (Už v září je potichu obnovily). Ale v mnoha zemích byla skrytě obdivována leteckými specialisty. Íráčané si ani nebyli jisti, kdo na ně vlastně zaútočil. Mise měla zůstat v utajení, ale sám Begin se už druhý den postaral, aby se svět a hlavně Izrael dozvědel, co se stalo. Jeho Likud totiž v předvolebních preferencích hodně ztrácel na Labour Party Shimona Perese. Po zničení Osiraku se však karta obrátila. Begin volby opět vyhrál a ustanovil kabinet „jestřábů“, jaký Izrael ještě neviděl, s Arikem Sharonem na postu ministra obrany.

Obrázek
Osirak po náletu

Íráčané se sice pokusili ve svém jaderném programu pokračovat, ale Osirak pro pozdější spory s Francií nikdy nebyl opraven. Celé centrum pak bylo víceméně srovnáno se zemí za Pouštní bouře.

Zdroje:
Wiki
Raid on the Sun: Inside Israel's Secret Campaign that Denied Saddam the Bomb - Rodger Claire
AIR ENTHUSIAST MARCH/APRIL 2004 ISSUE 110 - TOM COOPER AND FARZAD BISHOP TARGET: SADDAM'S REACTOR ISRAELI AND IRANIAN OPERATIONS AGAINST IRAQI PLANS TO DEVELOP NUCLEAR WEAPONS

Linky:
Dokument o akci http://video.google.com/videoplay?docid ... 9224502914#
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“