Japonský pomocný křižník Hókoku Maru

Japonské lodě, ponorky

Moderátor: jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Japonský pomocný křižník Hókoku Maru

Příspěvek od jarl »

Pomocný křižník Hókoku Maru
Obrázek
Japonské válečné námořnictvo prošlo během druhé světové války ohněm mnoha velkých bitev, počínaje přepadením Pearl Harboru v prosinci 1941 a konče sérií námořních střetů během bojů o Filipíny koncem roku 1944. V počáteční fázi války rozsévali japonští námořníci a piloti smrt a zkázu v rozsáhlých dálavách nejenom Tichého, ale i Indického oceánu, ale jejich úsilí se v souladu s instrukcemi zaměřovalo v první řadě na ničení nepřátelských válečných lodí, zatímco boj proti obchodní flotile stál v pořadí japonských priorit až na takřka posledním místě.

Proto ani jedna z kapitálních japonských jednotek nepodnikla žádný korzárský výpad proti spojeneckému námořnímu obchodu tak, jako je prováděly německé těžké lodě, neboť ničení civilních plavidel bylo Japonci považováno za něco podřadného a odporujícího samurajským tradicím. Díky tomu mají čeští zájemci o námořní válčení k dispozici nepřeberné množství literatury pojednávající o gigantických bitvách vybojovaných mezi japonskými a spojeneckými válečnými loděmi, ale informací o mnohem méně atraktivních operacích proti námořnímu obchodu, najde český čtenář mnohem méně.

Velení japonského námořnictva počátkem války pevně třímal ve svých rukách admirál Jamamoto, jenž nebyl ochoten k narušování spojeneckých komunikací uvolnit žádné z regulérních válečných plavidel patřících k jeho hrdému Spojenému loďstvu, ale pozornosti Japonců neunikly překvapivé úspěchy německých pomocných křižníků, operujících od jara 1940 nejenom v prostorách Atlantiku, ale i v Indickém a Tichém oceánu. Proto bylo po vzoru Němců přijato rozhodnutí přestavět některá vhodná civilní plavidla na pomocné křižníky a v případě potřeby je využívat k ničení protivníkovy námořní přepravy.

Japonci měli z čeho vybírat, vzhledem ke skutečnosti, že jejich obchodní loďstvo bylo třetí největší na světě a podle Lloydova registru čítalo těsně před vypuknutím druhé světové války 2187 parníků (plus množství lodí ve stavbě) o celkové hrubé prostornosti přesahující 5 miliónů BRT (bez plachetnic a rybářských plavidel), z nichž 54 mělo rychlost alespoň šestnáct uzlů. Postupně bylo na pomocné křižníky přestavěno třináct plavidel, ale většina z nich byla využívána jako armádní transporty a do bojů o námořní komunikace se nezapojily.

Obrázek
Hókoku Maru v roce 1940

Mezi parníky určenými ke konverzi na pomocné křižníky byla i tři sesterská plavidla AIKOKU MARU, HÓKOKU MARU a GOKOKU MARU patřící rejdařství Ōsaka Shōsen Kaisha. HÓKOKU MARU byl zánovní parník spuštěný na vodu v roce 1939 a uvedený do služby teprve 22. června 1940, jenž původnímu vlastníkovi sloužil k přepravě nákladů a cestujících mezi Japonskem a Jižní Amerikou. Dne 29. srpna 1941 jej však zrekvírovalo válečné námořnictvo a loděnice patřící známému koncernu Micubiši měla provést jeho přestavbu na pomocný křižník.

Na HÓKOKU MARU byly mj. zřízeny sklady střeliva a torpéd, muniční výtahy, systém řízení palby a loď dostala i dva bojové reflektory. Hlavní výzbroj tvořila čtyři děla ráže 152 mm o délce hlavně 40 ráží, které doplňovaly dva protiletadlové kanóny kalibru 76 mm, čtyři kulomety a dva dvojité torpédomety o průměru 533 mm umístěné podél lodních boků v prostoru mezi třetím a čtvrtým stožárem. Dělová výzbroj byla silná a příliš nezaostávala za německými pomocnými křižníky, jenomže nebyla nijak maskovaná, což byl podstatný rozdíl oproti německým přepadovým lodím, jejichž děla byla pečlivě zakamuflována, takže se jednalo doslova o „vlky v rouše beránčím“, kteří svou pravou podstatu odhalili teprve ve chvíli, kdy jim vyhlédnutá kořist nemohla uniknout. Naproti tomu japonské korzáry šlo rozpoznat už na značnou vzdálenost a velitelé spojeneckých obchodních lodí se díky tomu mohli pokusit o únik.

Důležitou součástí výzbroje se staly i dva hydroplány Kawaniši E7K2 typ 94, označované ve spojeneckém kódu jako „Alf“. Tyto jednomotorové dvouplošníky byly vyvinuty v první polovině 30. let a primárně měly sloužit k dálkovému vzdušnému průzkumu, i když je bylo pochopitelně možné používat i k přímým útokům na obchodní plavidla. Jejich maximální rychlost činila 272 kilometrů za hodinu a dolet byl 2200 kilometrů. Výzbroj sestávala ze tří kulometů a letoun mohl nést i malé pumy o celkové hmotnosti 120 kg.

Obrázek
Plánek Aikoku Maru po přestavbě v roce 1942

HÓKOKU MARU byl elegantním plavidlem s nepatrně vyvýšenou přídí, jedním komínem, čtyřmi atypickými stožáry a mohutnou nástavbou ve středolodí. Výtlak činil 10 438 tun, trup byl dlouhý 150 metrů, široký 20.28 metrů a ponor dosahoval 12,5 metrů (jinde se uvádí 7,8 m). Dva dieselové motory o celkovém výkonu 13 000 koňských sil umožňovaly dosažení vysoké rychlosti 21 uzlů, což postačovalo k dostižení většiny tehdejších obchodních plavidel. Do služby vstoupila nová posila válečného loďstva 20. září 1941 a velitelem její více než 300 členné posádky se stal záložní námořní kapitán Aritaka.

Japonské ostrovy byly na přelomu 30. a 40. let administrativně rozděleny na čtyři námořní okruhy v Jokosuce, Kuré, Sasebu a Maizuru. HÓKOKU MARU byl po vstupu do služby zařazen do námořního vojenského okruhu v Kuré. Vojenský přístav v Kuré byl hlavní týlovou základnou japonské flotily, takže byl nejenom dobře opevněn, ale nalézal se zde např. i námořní arsenál s loděnicí a čtyřmi suchými doky, z nichž největší byl dlouhý 366 metrů a umožňoval opravy i těch největších válečných plavidel. HÓKOKU MARU vytvořil společně s pomocnými křižníky AIKOKU MARU a KIYOZUMI MARU samostatnou křižníkovou divizi, které velel admirál Takeda. Posádka se věnovala výcviku a připravovala se na očekávanou válku, která na sebe nenechala dlouho čekat, jelikož vedoucí představitelé země Vycházejícího slunce se na podzim 1941 rozhodli k útoku na Spojené státy americké, Velkou Británii a Nizozemsko..

Japonci používali pomocné křižníky už od 19. století, ale žádné větší zkušenosti s jejich bojovým nasazením neměli. Během bitvy u řeky Ja-lu se v roce 1894 sice vyznamenal ozbrojený parník SAIKIO MARU a jistou proslulost si o jedenáct let později získal ŠINANÓ MARU, jehož posádka jako první spatřila ruskou II. Tichomořskou eskadru, ale zkušenosti s nasazením tohoto typu plavidel proti nepřátelskému námořnímu obchodu Japonci postrádali, i když během dálkové blokády Vladivostoku v letech 1904 a 1905 zadržely jejich pomocné křižníky několik neutrálních parníků. Samozřejmě bylo možné využít poznatky nashromážděné Němci, jenomže Japonci se rozhodli kráčet odlišnou cestou a vypracovali pro své pomocné křižníky vlastní způsob nasazení. Zatímco německé přepadové lodě operovaly samostatně, japonští korzáři měli působit ve dvojicích a během bojové plavby úzce spolupracovat.

Obrázek
Aikoku Maru

HÓKOKU MARU měl operovat společně se sesterským AIKOKU MARU a oba pomocné křižníky opustily japonské břehy 15. listopadu 1941 a zamířily k Marshallovým ostrovům odkud měly po zahájení nepřátelství napadat protivníkovi obchodní lodě v jižním Pacifiku. Válka v Tichomoří vypukla 7. prosince přepadením Pearl Harboru a již o šest dní později se posádky obou pomocných křižníků zmocnily poblíž Pictairnových ostrovů první kořisti, kterou se stal americký parník VINCENT (6210 BRT). VINCENT se pod velením kapitána Mackinona plavil z Austrálie s nákladem vlny a železné rudy (jinde se uvádí rýže) a jeho posádka po vypálení několika varovných výstřelů zastavila stroje a přešla do zajetí. Japonci VINCENT potopili torpédem a pokračovali v bojové plavbě.

Štěstěna se však od japonských námořníků odklonila a oni v následujících několika týdnech nejenže nenašli žádnou další kořist, ale posádka AIKOKU MARU utrpěla první ztrátu. Velitel japonského uskupení vyslal 31. prosince na průzkum palubní hydroplán, jenž se ze svého letu už nevrátil a jeho posádka našla smrt někde v nekonečných dálavách Tichého oceánu. Pátrání po ztraceném letounu bylo marné, ale 1. ledna japonské lodě vylovily poblíž Společenských ostrovů několik nepřátelských pilotů, kteří se připojili k 35 zajatcům na pomocných křižnících.

První neúspěch při použití průzkumných hydroplánů však Japonce neodradil a další letoun z AIKOKU MARU objevil 2. prosince americkou loď MALAMA o hrubé prostornosti 3275 BRT. Tento parník se plavil z USA na Filipíny a v jeho útrobách se přepravoval náklad pro americkou armádu, takže MALAMA představovala cennou kořist. Tomuto plavidlu velel kapitán Peters a jeho muži byli pravděpodobně posledními lidmi, kteří spatřili ztracený hydroplán, protože nad MALAMOU o dva dny dříve několikrát zakroužilo japonské letadlo a poté odletělo na východ aniž by zaútočilo.

Obrázek
Hydroplán Kawaniši

V podobné štěstí však Američané nyní doufat nemohli, neboť japonský pilot pokropil palubu dávkou z kulometů a bezbranné posádce nekompromisně nařídil zastavit. Kapitán Peters uposlechl a hydroplán odlétl k mateřskému pomocnému křižníku, aby se k nehybné lodi o několik hodin později vrátil obtěžkán nákladem pum. Američtí námořníci spustili na vodu záchranné čluny a z relativního bezpečí sledovali jak na jejich plavidlo postupně dopadají čtyři pumy, které způsobily požár, jenž na scénu navedl i oba pomocné křižníky, které MALAMU dorazily torpédem a posádku vzaly do zajetí.

Brzy poté se však Japonci rozhodli bojovou plavbu ukončit, protože se obávali, že by do jejich operačního prostoru mohlo proniknout silné nepřátelské uskupení vedené admirálem Halseym, takže oba pomocné křižníky zamířily k atolu Truk, kam dopluly 4. února 1942. Na tomto ostrůvku se však dlouho nezdržely, jelikož jejich velitelé dostali rozkaz dopravit do Japonska zajatce z potopených lodí, takže HÓKOKU MARU a AIKOKU MARU již 5. února zvedly kotvy a zamířily k domovským ostrovům. O šest dní později potkaly sovětskou obchodní loď KIM (5114 BRT), jíž ovšem Japonci museli po provedené kontrole propustit a brzy poté se oba korzáři od sebe na krátký čas oddělili, ale brzy se opět setkali na základně v Kuré.

Jejich první plavba tedy neskončila žádným oslnivým úspěchem, ale zničení dvou parníků o souhrnné tonáži 9485 BRT bylo slušným příspěvkem k válečnému úsilí země Vycházejícího slunce a příslibem pro další plánované operace. Velení válečného námořnictva se ovšem rozhodlo korzárské výpady přenést do Indického oceánu, kde už v první fázi války působily německé pomocné křižníky, ale tíže těchto operací měla ležet především na bedrech 1. a 8. ponorkové flotily. Indickým oceánem vedly důležité spojenecké trasy do Austrálie a Indie a těmito vodami se plavily i lodě dopravující zásoby britským vojskům v Egyptě, takže se dalo předpokládat, že japonští korzáři by zde mohli dosáhnout slušných úspěchů, jenomže z rozhodnutí velení válečného námořnictva měly HÓKOKU MARU a AIKOKU MARU nyní sloužit v první řadě jako podpůrná a zásobovací plavidla pro japonské ponorky.

K plnění nových úkolů bylo nutno obě jednotky přestavět, takže HÓKOKU MARU v Kuré prodělala větší rekonstrukci, aby mohla přepravovat dalších 1300 tun nafty, zásobu torpéd a nejrůznějších náhradních dílů určených pro japonské podmořské čluny. Další podstatnou inovací byla výměna původních čtyř 152 mm kanónů za osvědčená děla kalibru 140 mm o délce hlavně 50 ráží a navýšení jejich počtu na osm kusů. Tyto zbraně vystřelovaly projektily o hmotnosti 38 kg a rychlost palby mohla být až deset výstřelů za minutu. Dvě děla byla umístěná v podélné lodní ose v klasické předozadní dispozici a zbývajících šest v palebných stanovištích podél lodních boků, což znamená, že v boční salvě mohlo být použito pět děl a její hodnota činila 190 kg.

Obrázek
Hókoku Maru s válečnou kamufláží

Oba pomocné křižníky byly převeleny do Penangu a byly přiděleny k 8. ponorkové flotile, která měla napadat dopravní lodě v Mosambickém průlivu a útočit na nepřátelská válečné plavidla zajišťující spojeneckou invazi na Madagaskar (operace Ironclad), která byla zahájena 5. května. HÓKOKU MARU a AIKOKU MARU opustily Penang 5. května a zamířily na Indický oceán, kde již o čtyři dny později objevily necelých 500 mil od severního Madagaskaru nizozemský tanker GENOTA (7987 BRT). Cisternové lodě patřily mezi nejcennější civilní plavidla, takže jej Japonci namísto potopení osadili kořistní posádkou, aby mohl být později znovu uveden do služby pod vlajkou země Vycházejícího slunce.

V následujících dnech japonští korzáři předali zásoby dvěma ponorkám a po několik týdnů bezvýsledně křižovali poblíž Madagaskaru, ale další kořist dostihli teprve 5. června. Britský parník ELISA (6757 BRT) přepravoval vojáky a munici do přístavu Diego Suarez, kam však nikdy nedoplul, protože jej rozstříleli dělostřelci z AIKOKU MARU. Dne 17. července opět zásobily japonské ponorky a o několik týdnů později se oba pomocné křižníky vydaly na zpáteční plavbu. I během návratu však pátraly po nepřátelských civilních lodích a 12. července zajaly jižně od Cejlonu novozélandský parník HAURAKI (7113 BRT) plující z Austrálie do Egypta, jenž byl osazen kořistní posádkou a odeslán do Japonska.

Po tomto úspěchu již korzáři na žádnou další kořist nenarazili a 10. srpna zakotvili v Singapuru. Během svého zhruba čtvrt roku trvajícího působení v Indickém oceánu zajaly japonské pomocné křižníky toliko dvě nepřátelská plavidla a jedno potopily, ale je nutno připomenout, že jejich hlavním úkolem bylo podporovat japonské ponorky, což úspěšně splnily, díky čemuž mohli ponorkáři země Vycházejícího slunce prodloužit svůj pobyt v operační oblasti kolem Madagaskaru, kde dokázali poškodit britskou bitevní loď RAMILLIES a poslat ke dnu 22 parníků o souhrnné tonáži 99 068 BRT.

V Singapuru na každý z pomocných křižníků nově nainstalovali dva páry protiletadlových kanónů kalibru 25 mm, ale velení válečného námořnictva je nyní hodlalo používat k plnění úplně odlišných úkolů a z obou jednotek se načas staly transportní lodě sloužící k přepravě armádních jednotek. V této úloze dopravil HÓKOKU MARU do Rabaulu oddíl vojáků a později odplul k atolu Truk. V září 1942 dostal nový maskovací nátěr tvořený různě širokými pruhy světle a tmavě šedé barvy. Došlo i ke změně na velitelském postu a kapitánskou kajutu na HÓKOKU MARU nyní obýval námořní kapitán Imasoto.

Mezitím námořní štáb opět přehodnotil názor na použití těchto plavidel a oba pomocné křižníky měly dostat ještě jednu příležitost uplatnit se jako narušitelé námořního obchodu. Proto HÓKOKU MARU a AIKOKU MARU opustily 13. října Truk a odpluly do Singapuru odkud se 1. listopadu vydaly na korzárský výpad do Indického oceánu, což mělo mít pro popisované plavidlo tragické následky. Přes tento oceán vedla i veledůležitá plavební trasa mezi Perským zálivem a Austrálií, kudy se plavily tankery převážející ropu a právě na této rušné komunikaci objevily pomocné křižníky 11. listopadu 1942, zhruba 550 námořních mil od Kokosových ostrovů dvojici nepřátelských lodí.

Obrázek
Tanker Ondina

Dne 5. listopadu totiž vyplul z australského přístavu Fremantle nizozemský tanker ONDINA zajišťující pravidelnou přepravu mezi Austrálií a ropným přístavem Abadan ležícím v dnešním Iranu. ONDINA (6341 BRT) patřila společnosti Royal Dutch Shell a pohonná jednotka o výkonu 2800 koňských sil jí zajišťovala rychlost dvanácti uzlů. Velitelem ONDINY byl mladý (33 let) kapitán Horsman, ale členy posádky bylo i mnoho Číňanů a obsluhu záďového děla ráže 102 mm tvořili Britové a Australané. Tento obstarožní kanón měl tanker chránit před hladinovými útoky ponorek, ale proti japonskému uskupení se pochopitelně jednalo o zbraň nedostatečnou, zvláště když zásoba munice činila pouze 32 kusů.

Protože bylo známo, že v Indickém oceánu před nedávnem působily nejenom nepřátelské ponorky, ale i hladinové lodě plavící se pod vlajkami Německa a Japonska, dostala ONDINA ozbrojenou eskortu, kterou však tvořila pouze malá minolovka BENGAL náležející indickému válečnému námořnictvu. BENGAL patřil k početné třídě BATHURST, dosahoval výtlaku 650 tun a maximální rychlost nepřesahovala šestnáct uzlů. Velitelem byl záložní korvetní kapitán Wilson a výzbroj jeho plavidla tvořilo jedno dělo kalibru 76 mm a několik protiletadlových zbraní. Ani BENGAL tedy nepředstavoval žádného hrozivého protivníka a Japonci mohli oprávněně doufat, že dvojice slabě vyzbrojených plavidel bude představovat snadnou kořist, která rozhojní doposud nepříliš dlouhý seznam jimi zajatých a potopených plavidel.

Hlídky na HÓKOKU MARU zpozorovaly asi v 11:45 nepřátelský konvoj a oba pomocné křižníky, jež v té chvíli od sebe dělilo šest námořních mil, změnily kurz a vydaly se jej pronásledovat, přičemž HÓKOKU MARU byl v té chvíli od stíhaných lodí vzdálený osm námořních mil. Byl vyhlášen poplach, námořníci zaujali předepsaná bojová stanoviště a velitel sledoval, jak se vzdálenost mezi HÓKOKU MARU a neznámými plavidly rychle zmenšuje. Blížící se korzáři samozřejmě neunikli pozornosti spojeneckých hlídek a korvetní kapitán Wilson brzy podle charakteristické siluety a maskovacího nátěru rozpoznal japonské pomocné křižníky, nechal vyhlásit poplach a radista odvysílal na základnu ve Fremantlu zprávu o setkání s dvojicí nepřátelských válečných lodí. Naděje na únik před rychlejšími protivníky byla díky dobré viditelnosti nulová, takže Wilson nařídil ONDINĚ jednat podle vlastního uvážení a sám se svojí malou minolovkou vyplul vstříc nepříteli, aby přijal boj nápadně připomínající souboj biblického Davida s Goliášem.

Začátek bitvy popsal ruský autor Katorin následovně: „Brzy po poledni obě japonské lodě zahájily palbu, na což minolovka odpověděla střelbou ze svého 76 mm děla na vzdálenost 17 kabelů.“ Do boje se brzy zapojila i ONDINA, jejíž velitel usoudil, že vzhledem k nízké rychlosti nemá naději uniknout, takže se rozhodl raději podpořit statečně bojující BENGAL a už třetím výstřelem zasáhl japonský pomocný křižník. Nezaháleli ani dělostřelci na BENGALU, kteří sice měli pro své 76 mm dělo pouze čtyřicet granátů, ale přesto pálili další a další přesné salvy a na HÓKOKU MARU dopadal jeden 6,5 kilogramový projektil za druhým. Obrovský trup pomocného křižníku totiž představoval snadný cíl, zatímco malá a obratně manévrující minolovka prozatím žádné větší škody neutrpěla.

Obrázek
Poškozená Ondina

Zhruba ve 12:15 dopadl na HÓKOKU MARU granát vypálený z některé spojenecké lodě (nárokovaly se jej obě posádky), načež na zádi došlo k silnému výbuchu a nad palubu pomocného křižníku vyšlehly plameny. Není úplně zřejmá jeho příčina, ale pravděpodobně došlo k explozi torpéda, i když vyloučit nelze ani výbuch dělostřelecké munice. Síla exploze smetla palubní hydroplány do moře a unikající letecký benzín přiživil šlehající plameny, takže HÓKOKU MARU se ocitl v kritické situaci a mnoho mužů se muselo věnovat hašení sílícího požáru, i když dělostřelci pokračovali v palbě na obě nepřátelské jednotky. Naštěstí se však do boje mezitím zapojil i AIKOKU MARU, jenž začal ostřelovat BENGAL ze 140 mm děl, díky čemuž se indická minolovka dostala do křížové palby a její velitel vydal příkaz změnit kurz na sever a pokusil se pod ochranou kouřové clony uniknout z dosahu nepřátelských děl.

BENGAL doposud inkasoval dva zásahy 140 mm projektily a třebaže do jeho trupu vnikala voda a v podpalubí vznikl požár, neztratil plavbyschopnost a přes vážná poškození vytrvale směřoval na sever pronásledovaný salvami z AIKOKU MARU. Další dění popsal Ivan Hrbek takto: „Wilson mezitím plul klikatým kursem, aby ztížil nepříteli míření. Dýmová clona nebyla příliš rozsáhlá a AIKOKU MARU jí zakrátko obeplul -nyní zůstal poškozený a hořící BENGAL daleko vzadu a mezi japonským křižníkem a nizozemskou lodí nestála už žádná překážka. AIKOKU MARU se pustil za ONDINOU, jež pomalu mizela za obzorem. Svou velikostí tvořila mnohem lepší cíl než maličký BENGAL, kterého Japonec ostatně považoval za úplně vyřízeného.“

HÓKOKU MARU si ještě po svém těžkém poškození vyměnil několik dělostřeleckých salv s BENGALEM i ONDINOU, kterou zasáhl do stožáru a další granát poškodil na tankeru velitelský můstek. I na japonského korzára však dopadly další granáty ráže 102 a 76 mm a jeho situace se stala beznadějnou ve chvíli, kdy nezvladatelné požáry začaly ohrožovat strojovnu a muniční sklad. Proto vydal námořní kapitán Imasato rozkaz k opuštění plavidla, jenomže v 13:12 zuřící živel pronikl do magacínu a obrovská exploze rozervala křižník na kusy a HÓKOTU MARU zmizel pod hladinou, kam s sebou stáhl i svého velitele a 75 dalších členů posádky.

Těžké chvíle prožívala i posádky ONDINY, na kterou se po odplutí BENGALU zaměřil AIKOKU MARU, jenž pomalou cisternovou loď snadno dohonil a zahájil přesnou dělostřeleckou palbu, kterou ONDINA sice opětovala, ale brzy vyčerpala veškerou zásobu munice a stala se bezmocným terčem pro japonské dělostřelce. Tanker v krátké době inkasoval šest zásahů a třebaže poškození nebyla vážná, byla zničena radiostanice a jeden projektil zasáhl velitelský můstek, kde zabil kapitána Horsmana, jenž těsně před smrtí vydal rozkaz k opuštění plavidla. Posádka stáhla vlajku, zničila tajné dokumenty a spustila na hladinu záchranné čluny, ale ještě než mohla nehybnou loď opustit, zasáhla ONDINU dvě torpéda a jejich exploze vyrvaly v pravém boku tankeru velké otvory, jimiž se do nitra lodí nahrnula voda a ONDINA rychle získala značný náklon na pravobok.

Přesto se námořníkům podařilo hořící plavidlo opustit, ale jejich utrpení ještě neměl být konec protože velitel AIKOKU MARU (námořní kapitán Tomotsu) podle Ivana Hrbka „rozkázal střílet po záchranných člunech z kulometů a rychlopalných děl. Bylo několik dalších raněných a mrtvých, mezi nimi i hlavní mechanik.“ Japonský velitel svým bezohledným počínáním zbytečně poskvrnil doposud čistý štít posádek obou pomocných křižníků, ale obětí jeho počínání naštěstí nebylo mnoho, jelikož AIKOKU MARU záhy odplul zachránit námořníky, kteří přežili zánik HÓKOKU MARU, a podařilo se mu z vody vylovit 278 Japonců.

Obrázek
Lodní zvon Ondiny

AIKOKU MARU se ještě jednou vrátil k poškozené ONDINĚ a pokusil se jí dorazit vystřelením dalšího torpéda, jež svůj cíl sice minulo, ale námořní kapitán Tomotsu usoudil, že nizozemský tanker je stejně odsouzený ke zkáze a rozhodl se jeviště tohoto dramatu opustit. Bohužel ještě předtím znovu nařídil pálit po záchranných člunech a teprve pak odplul do Singapuru, aniž by se staral o osud spojeneckých námořníků, které s pravou japonskou lhostejností zanechal napospas jejich osudu.

Přeživší členové posádky ONDINY musely před krupobitím japonských střel hledat útočiště ve vodách mezi žraloky, ale naštěstí většinou vyvázli bez úhony a brzy se mohli vrátit do záchranných člunů. Když první důstojník Rehwinkel zjistil, že tanker se stále drží na hladině, shromáždil skupinku dobrovolníků, kteří se na ONDINU vrátili s úmyslem získat zásoby potravin a pitné vody, jenomže ke svému překvapení zjistili, že poškození nejsou fatální, takže uhasili požáry a podařilo se jim znovu uvést do chodu lodní stroje. V této souvislosti je zajímavé položit otázku, zda ONDINA během svého památného boje přepravovala náklad ropy. Hrbek tvrdí, že ano a Katorin dokonce uvádí přesné množství (6000 tun), ale Alexandrov píše, že ONDINA se plavila jenom s balastní zátěží, což se jeví jako pravděpodobnější, protože tanker s plnými cisternami, by stěží přežil zásah dvou torpéd do středolodí a nejspíš by se proměnil v hořící pochodeň.

Takto se jej ovšem podařilo zachránit a 18. listopadu 1941 připlul do Fremantlu, kam ovšem dorazil bez padlého kapitána, hlavního mechanika a tří čínských námořníků. Bitvu s japonskou přesilou přežil i BENGAL, jenž dokázal doplout na Cejlon a na počest svého statečného boje obdržel čestné přízvisko „Malý bengálský tygr“. Posádky zachráněných lodí obdržely četná vyznamenání a obě plavidla se dočkala konce války a ze služby byla vyřazena až dlouho po jejím ukončení.

Hůře dopadl AIKOKU MARU, protože Japonci se na základě výsledku této bitvy rozhodli korzárské operace pomocných křižníků ukončit a zbývající jednotky nadále využívali jako transportní lodě, v kteréžto úloze byl AIKOKU MARU v laguně ostrova Truk 18. února 1944 potopen americkými bombardéry. Působení obou pomocných křižníků sice skončilo neslavně (i když Imasoto byl posmrtně povýšen na kontradmirála), ale výsledky jejich činnosti byly vzhledem k obtížným podmínkám přinejmenším solidní, jelikož během svých výpadů potopily tři lodě o úhrnné tonáži 16 242 BRT, dvě další (15 100 BRT) zajaly, díky čemuž své protivníky připravily o 31 342 BRT lodní tonáže a navíc těžce poškodily jednu minolovku a tanker. V úvahu je třeba vzít i fakt, že první a třetí výpad byly jenom krátkodobé a během druhého musely v první řadě zásobovat japonské ponory.

Obrázek
Zánik Aikoku Maru

Technické parametry:
Délka: 150 m.
Šířka: 20,28 m.
Ponor: 12,5 m.
Výtlak: 10 438 tun.
Výkon strojů: 13 000 koňských sil.
Rychlost: 21 uzlů.
Původní výzbroj: 4 x 152 mm, 2 x 76 mm, 4 x kulomet, 2 x dvojitý torpédomet, 2 x hydroplán.
Výzbroj na podzim 1942: 8 x 140 mm, 2 x 76 mm, 4 x 25 mm, 4 x kulomet, 2 x dvojitý torpédomet, 2 x hydroplán.
Posádka 354 mužů,

Použité zdroje:
Ivan Hrbek: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
Ю. Ф. Каторин: Парадоксы военной истории. Vydalo nakladatelství Полигон 2001.
Е.Е. Шведе: Военно-морской флот Японии. Vydalo nakladatelství НКВМФ 1939.
http://tsushima.su/RU/libru/iii/bibl-ii ... jap-kreuz/
http://www.combinedfleet.com/Aikoku_t.htm
http://www.netherlandsnavy.nl/battle_ondina.html
http://eeuwen.home.xs4all.nl/war_time_ondina.htm
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... _07/09.htm
http://www.wikipedia.org/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Je zajímavé sledovat rozdíl v úspěšnosti japonských a německých korzárů, a to přesto, že Japonsko mělo k přestavbě na pomocné křižníky daleko větší počet vhodných plavidel a tak de facto mohli moře svými křižníky zasypat:-) třeba takový německý KORMORAN během své 352 dní dlouhé plavby potopil deset a zajal jednu nepřátelskou loď a potopil australský lehký křižník. Nebo ATLANTIS, který dokázal za 622 dní potopit nebo ukořistit 22 lodí o celkové prostiristi 145.968 BRT. Orion pak dokázal za 510 dní potopit lodě o souhrnném výtlaku 62.915 BRT. WIDDER pak poslal ke dnu lodě o výtlaku 58.644 BRT a THOR během dvou plaveb potopil 22 lodí o výtlaku 152.584 BRT. Také PINGUIN byl velice úspěšný a za 357 dní na moři uštědřil nepříteli ztráty na obchodním loďstvu o prostorovosti 154.710 BRT. Rovněž MICHEL byl poměrně úspěšný a poslal ke dnu téměř 100.000 BRT (přesně 96.362 BRT). Otázkou tak může být, proč tak velký rozdíl v úspěšnosti německých korzárů v porovnání s japonskými. Nebo se snad pletu a Japonci měli někoho tak úspěšného, jako lodě, které jsem výše vyjmenoval?
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

No v případě Japonců celkem pochybuji o nějakých rozsáhlejších akcích proti obchodnímu loďstvu. Jak je již napsáno v úvodu článku obchodní lodě pro ně nebyly důstojný protivník, jeden potopený americký torpédoborec měl z jejich pohledu větší cenu než velká plně naložená nákladní loď. A až na pár výjimek tohle platilo prakticky celou válku.
Pomocných křižníků mohli mít relativně hodně, mnohem víc než Němci ale v jejich pojetí boje pro ně neměli využití.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Miroslave, úspěchy německých pomocných křižníků jsou nesporně nesrovnatelně větší, než těch japonských. Jenomže ty německé se prostě vydaly na plavbu "kolem světa" a na mořích působily dlouhodobě, zatímco japonské Hókoku Maru a Aikoku Maru s výjimkou výpadu do Indického oceánu, kde ale měly hlavně zásobovat japonské ponorky, působyly na moří pouze krátkodobě. Prostě, když sečteš dobu jejich pobytu na moři, tak se dostaneš k mnohem kratší době působnosti, než u slavných německých pomocných křižníků a z toho mě vyplívá, že ty dva japonské křižníky dosáhly slušných výsledků.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
rominus
desátník
desátník
Příspěvky: 59
Registrován: 7/11/2011, 19:52

Příspěvek od rominus »

Pěkný článek, netušil jsem že Japonci vůbec nějaké korzáry měli. Přesto dvě lodě je jako nic, navíc ještě operovaly společně.. nechápu.
Bitva z 11. listopadu je pro Japonce opravdu ostuda, to střílení do trosečníků asi vyvolala jejich frustrace.
Také je zajímavé, že o necelé dva měsíce dříve, 27.9. 1942 proběhl podobný souboj, ve kterém byl potopen pro změnu německý korzár Stier, vítězem byla americká loď SS Stephen Hopkins.
V této souvislosti je zajímavé položit otázku, zda ONDINA během svého památného boje přepravovala náklad ropy. Hrbek tvrdí, že ano a Katorin dokonce uvádí přesné množství (6000 tun), ale Alexandrov píše, že ONDINA se plavila jenom s balastní zátěží, což se jeví jako pravděpodobnější, protože tanker s plnými cisternami, by stěží přežil zásah dvou torpéd do středolodí a nejspíš by se proměnil v hořící pochodeň.
To nemusí být pravda. Pokud loď opravdu vezla náklad ropy (ne nafty nebo dokonce benzínu), tak riziko požáru je celkem malé. Běžná ropa je poměrně málo těkavá a zapálit ji je dost problém, viz havárie tankerů. Dokonce plný tanker je paradoxně bezpečnější než tanker poloprázdný, který má v nádržích větší objem par těkavých složek.
Uživatelský avatar
Micuhide Akechi
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 141
Registrován: 11/10/2006, 11:13
Bydliště: Příbram

Příspěvek od Micuhide Akechi »

Zkrátka největším problémem japonských korzárů byla neochota velení vysílat je na lov. Však taky Hokoku Maru byla jediná ztracená během akce. Téměř všechny ostatní skončily jako transportní.
Papírově se sice Hokoku Maru hemží děly, ale z kolika mohla současně střílet při svém tragikomickém střetu s Odine? Řekl bych, že jenom třemi 140, k plné boční palbě se asi nedostala. Nevím ale, jak to bylo se dvěma děly ráže 76 mm. Nemůžu je najít na žádné kresbě, náčrtu ani fotce. Nemohly být odstraněny společně s děly 152 mm při přezbrojení na 8x140 mm?
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

rominus má s tou ropou pravdu, ale já bych spíš odhadnul, že plul po prázdnu. Pokud totiž pendloval mezi Íránem a Austrálií, tak při vyplutí z Fremantleje vyšší pravděpodobnost, že plul pro ropu a tedy prázdný...
jarl píše:Dne 5. listopadu totiž vyplul z australského přístavu Fremantle nizozemský tanker ONDINA zajišťující pravidelnou přepravu mezi Austrálií a ropným přístavem Abadan ležícím v dnešním Iranu.
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

rominus má s tou ropou pravdu, ale já bych spíš odhadnul, že plul po prázdnu. Pokud totiž pendloval mezi Íránem a Austrálií, tak při vyplutí z Fremantleje vyšší pravděpodobnost, že plul pro ropu a tedy prázdný...
To co jsem napsal o nákladu Ondiny a cíli její plavby je dost nejisté. Hrbek a Katorin tvrdí, že tentokráte neplul do Abadanu, ale na Čagoské ostrovy, kam měl dopravit náklad ropy (možná spíše nafty nebo benzínu) na námořní základnu Diego Garcia.
Papírově se sice Hokoku Maru hemží děly, ale z kolika mohla současně střílet při svém tragikomickém střetu s Odine? Řekl bych, že jenom třemi 140, k plné boční palbě se asi nedostala. Nevím ale, jak to bylo se dvěma děly ráže 76 mm. Nemůžu je najít na žádné kresbě, náčrtu ani fotce. Nemohly být odstraněny společně s děly 152 mm při přezbrojení na 8x140 mm?
To že ta děla ráže 76 mm byla při přezbrojení odstraněna (nebo je Hókoku Maru nikdy neměl) je samozřějmě možné. Já jsem při popisu výzbroje vycházel hlavně z toho co napsal Alexandrov v tomto článku: http://tsushima.su/RU/libru/iii/bibl-ii ... jap-kreuz/ Získat o těchto lodích nějaké přesné parametry je těžké a jednotlivé zdroje si dost odporují, tak mě prosím nekamenujte pokud se jinde píše něco jiného.

Jinak jsem potěšen, že je o tohle okrajové téma zájem a brzy se pokusím zpracovat první bojovou plavbu německého pomocného křižníku Thor.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Micuhide Akechi píše:Zkrátka největším problémem japonských korzárů byla neochota velení vysílat je na lov. Však taky Hokoku Maru byla jediná ztracená během akce. Téměř všechny ostatní skončily jako transportní.
Právě ta neochota mě překvapuje. Přitom z geografického hlediska měli daleko lepší podmínky k tomu, aby mohli vyslat své korzáry k narušování obchodních tras. Když si pak k tomu přičtu velký počet vhodných plavidel, tak to nechápu dvojnásob. Holt Japonci na to měli asi jiný úhel pohledu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4079
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Příspěvek od jarl »

Ano. Japonci klidně mohli své pomocné křižníky začít počátkem roku 1942 hromadně vysílat na několikaměsíční výpady do Tichého a Indického oceánu, ale neudělali to. Pokud vím, tak Hókoku Maru a Aikoku Maru byli jedinní japonští korzáři, kteří alespoň sporadicky narušovali spojenecké námořní komunikace.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Právě....a přitom zrovna okolí Malackého průlivu a jižnější části, jakožto spojnice mezi Austrálii a Evropou, byla silná dopravní tepna, kterou přetnout, tak by Japonci Němcům hodně pomohli. Ale jak se zdá, raději si hráli na vlastním písečku. Bylo jim jasné, že Amící v místech Japonského vlivu nemají dopravní cesty.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

kacermiroslav píše:Právě....a přitom zrovna okolí Malackého průlivu a jižnější části, jakožto spojnice mezi Austrálii a Evropou, byla silná dopravní tepna, kterou přetnout, tak by Japonci Němcům hodně pomohli. Ale jak se zdá, raději si hráli na vlastním písečku.
Jen technická: Malacký průliv a okolí pevně drželi tařka po celou válku právě Japonci. Jediné spojenecké lodě, které si tam troufly, byly de facto jen britské ponorky a ty přirozeně nevozily náklady australských hovězích konzerv pro východní frontu, ale torpéda Mk.8 a občas s nimi i něco trefily. :wink:
Japonské pomocné křižníky by tam tudíž byly naprd. :rotuj:
さようなら。
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo“