Havárie amerických ponorek

Moderátor: jarl

Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Havárie amerických ponorek

Příspěvek od Destroyman »

Havárie amerických ponorek

Na začátku nebyl Adam, ale David (Bushnell)
Prvním Američanem, který sestrojil cosi, co by se s trochou nadsázky dalo nazvat ponorkou, byl za Války o nezávislost David Bushnell. Zanedlouho jej následoval i Robert Fulton, který se své vynálezy pokoušel prodávat v Evropě – a to střídavě Francouzům, Holanďanům a Britům. Doba však ponorkám ještě moc nepřála a to za dvou důvodů. Prvním bylo nedostatečná úroveň technického poznání a tím druhým kupodivu dobová společenská morálka. I takový bezskrupolózní rošťák jakým bezesporu byl Napolen Bonaparte Fultona vyprovodil ze země se slovy že jeho „bateau-poisson (loď-ryba) je podvod a Fulton nemorální člověk“. A ačkoli Bushnellovy i Fultonovy vynálezy prožily zajímavé příběhy, věnovat se jim hlouběji z hlediska tématu asi nemá smysl. Ani jeden totiž nehavaroval.

Replika Fultonova Nautila v muzeu v Cherbourgu

Obrázek

Pak se v USA na ponorky na celé dlouhé desítky let spolehlivě zapomnělo. Fulton se po svém neslavném návratu do vlasti v roce 1806 věnoval radši řešení parního pohonu hladinových lodí a nikdo jiný na jeho práci na podmořských plavidlech nenavázal. Pravda, během krátké války s Anglií v roce 1812 se chvilku o stavbě nějaké té ponorky sice uvažovalo, ale Bushnell i Fulton byli v té době po smrti a nikdo jiný neměl dost energie na to, aby nakreslil aspoň trochu seriózní výkres.
A pak už se nedělo vůbec nic a těžko říci proč. Možná proto, že Američané měli v první polovině devatenáctého století dostatek jiných druhů zábavy: osidlování Západu, stavba železnic, zlatá horečka v Kalifornii a operetní války s Indiány a Mexičany zaměstnaly veřejnost natolik, že na nějaké dobývání mořských hlubin nikdo ani nepomyslel. A to přesto, že svět se k této myšlence postupně vrátil. Ve Francii stavěli prototypy podivných podmořských člunů inženýr Cater a doktor Payerne, v Británii byl koncem třicátých let zdokonalen potápěčský oblek natolik, že už byl skutečně funkční a dokonce se osvědčil se při vyzdvižení válečné lodě Royal George. První „vlaštovku“ v USA postavil až v roce 1851 domácí kutil Lodner Darvontis Phillips. Jednalo se o ponorku, které patrně hodně věřil – jinak by v ní asi na Michiganském jezeře nestrávil pod vodou dvacet hodin, a to i se svou ženou a dvěma dětmi. Phillips byl však muž nejen šikovný, ale též prozíravý a jako správný Američan i obchodně zdatný. Ponorku prodal dnes (mě) neznámému kupci, který v ní v doprovodu svého psa zahynul, čímž se stal prvním, ovšem zdaleka ne posledním Američanem, kterému se něco podobného stalo.

Na začátku 20. století se v Michiganském jezeře našlo cosi, co by snad mohla být Phillipsova ponorka. Ale těžko říct.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 21/10/2009, 14:04, celkem upraveno 3 x.
さようなら。
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Ponorky za války Severu proti Jihu
Phillipsův pokus se v celkovém kontextu doby jeví jen jako sen šíleného vynálezce a širší americká veřejnost se o něm vlastně ani nedozvěděla. Fakt, že jinde ve světě ponorky existují a zkouší se, byl pro Američany stále naprosto nezajímavý. Vše se změnilo až když vypukla válka Severu proti Jihu.
Konfederace disponovala daleko slabším námořnictvem, a tak jí nezbývalo, než hledat všechny možné i nemožné způsoby jak prorazit seveřanskou blokádu, aby mohla z Evropy dovážet zbraně. Údajně se stalo, že kdosi kdesi vyštrachal reklamní prospekt jakési německé ponorky. V tom případě se ovšem mohlo jednat jedině o čluny buď Brandtaucher (1850) nebo její ruské subverze Morskoj ďabol (1856), či prvního člunu vybaveného spalovacím motorem Küstenbrander (1860), což byly projekty bývalého pruského pobřežního dělostřelce Wilhelma Bauera. Škoda, že se téhle tématice nemohu věnovat podrobněji, ale slibuju, že jestli někdy budu psát o haváriích ponorek německých (o čemž ovšem silně pochybuju), tak tomuhle týpkovi věnuji samostatnou kapitolu. Ten chlap totiž ve zdraví přežil havárie dvě.

Bauer

Obrázek

Každopádně nápad postavit konfederační ponorku tady byl a záhy se na světě se objevily čluny s biblickým jménem David. Je opravdu těžké je nazvat přímo ponorkami, leč kdysi mi jeden člověk řekl, že „vše záleží na definici“, a že čluny třídy David by se daly klidně nazvat i torpédovými čluny (doufám, že Scrat svůj výrok poznal). Nu, myšlenka to není vůbec scestná, ale předpokládejme, že Davidy ponorky byly.
První z Davidů byl poháněn parním strojem, měřil asi patnáct metrů, vyzbrojen byl tyčovým torpédem a pohyboval se rychlostí asi sedmi uzlů. A hned byl nasazen do boje. Pod velením poručíka Williama T. Glassela (1831 – 1879) zaútočil 5. října 1863 na unionistickou loď New Ironsides, Glassel své torpédo za poněkud zmatených okolností skutečně odpálil, avšak žádné větší škody nezpůsobil. Výbuch jen postrčil New Ironsides vzad, vlna pak potopila samotného Davida, který se však vzápětí vynořil a posádka až na dva muže ve zmatku naskákala do moře a padla do zajetí. Ironií osudu je, že klid zachovali pouze dva civilisté – lodivod a strojník, kteří se s Davidem dokázali vrátit do Charlestonu. Pro zajímavost dodám, že Glassel byl časem ze zajetí propuštěn, velel pěšímu pluku a po válce se usadil v Kalifornii. Bez zajímavosti není ani fakt, že jeho prasynovcem byl jakýsi George Patton. A New Ironsides? Zničil ji požár v roce 1865.

New Ironsides

Obrázek

Výsledek poněkud groteskního útoku Glasselova Davida byl Jižany vyhodnocen jako „povzbudivý“ a myšlenkou stavby dalších člunů se začali zabývat hnedle dva kapitáni Konfederace. Z nich se prosadil jistý Horace Hunley, který začal stavět svůj vynález v New Orleansu. Stavba to rozhodně nebyla jednoduchá, protože k městu se blížila unionistická vojska, avšak Hunley stihl Davida evakuovat do Mobile, kde člun dokončil. Pak měl být nový David odvlečen do Fort Morganu nedaleko Charlestonu, kde se měl pokusit prolomit blokádu. Leč člověk míní a okolnosti mění. Cestou se vlečný parník dostal do bouře a milý David se odporoučel do hlubin. Houževnatý Hunley si ale nedal pokoj a postavil člun nový. Byl dlouhý asi dvacet metrů, poháněla jej síla osmi mužů, devátý loď řídil a obsluhoval tyčové torpédo. Tento David měl však jednu chybku, která se záhy ukázala být dost podstatnou - byl příliš nízký. Tak se při jedné cvičné plavbě stalo, že vlny nedaleko plujícího kolesového parníku natekly otevřenými poklopy do podpalubí a celá posádka se s výjimkou velitele poručíka Paineho utopila. Po několika týdnech se člun podařilo vylovit, ale David šel ke dnu již při první plavbě; pachatelem tentokrát nebyl parník, ale mořské vlny. Poručíku Painemu se opět podařilo zachránit (tentokrát i se dvěma muži), David byl opět vyzdvižen, jenže opět se potopil, a to ještě na kotvách přímo v přístavu. Nezmar Paine alias Kostěj Nesmrtelný se s třemi muži zase zachránil, jenže to už měl takovou pověst Jonáše, že s ním nikdo nechtěl ani na výletní pramici, natož na ponorku - a tak byl zbaven velení. Po dalším vyzdvižení a dalším náboru dobrovolníků se David zase potopil a tentokrát se nespasil nikdo. Při dalším pokusu narazil David na lano ještě v přístavu a šel znovu ke dnu – tentokrát se zachránili námořníci dva.
Člověk uvažující selským rozumem by si nejspíš řekl, že po všech neblahých zkušenostech by bylo úplně normální, kdyby prokletý člun zůstal navěky pod vodou, ale paličatí jižanští velitelé měli za to, že David opravdu má potenciál potápět i něco jiného než sám sebe. Nová posádka byla vybrána z řad pěchoty (další dobrovolníci mezi by se námořníky našli asi jen opravdu těžko) a původním povoláním pěšák byl i nový velitel – poručík George Dixon. A ten byl konečně úspěšný. V noci ze 17. na 18. února 1864 Dixonův David potopil unionistickou korvetu Housatonic. Žádný triumfální návrat se však nekonal, protože potápějící se loď sebou strhla i ponorku s celou posádkou a to byl její definitivní konec. To na palubě Housatonicu byly ztráty menší. Zahynul podporučík Hazeltin a pobočník kapitána Clerk se třemi námořníky, čímž vražedná éra podivuhodného plavidla s biblickým jménem naštěstí skončila.

David tenkrát

Obrázek

David v roce 2001

Obrázek

Ani Seveřané se však nechtěli nechat s výrobou podmořských člunů zahanbit a v prosinci roku 1862 spustili na vodu svůj Keokuk. Ani to však nebyla ponorka tak jak ji známe dnes. Podobně jako byl David jakýmsi hybridem mezi ponorkou a torpédovým člunem, tak Keokuk byl čímsi mezi ponorkou a pancéřovou lodí. Na rozdíl od Davida však měl i balastní nádrže a částečného ponoru byl opravdu schopen, a tak dejme tomu, že s přimhouřením obou očí by se ten vehikl za ponorku možná považovat dal. Keokuk byl necelých padesát metrů dlouhý, poháněly ho dva kondenzační parní stroje, vyzbrojen byl dvěma děly ráže 280 mm, pancéřový pás byl až 102 mm tlustý a posádku tvořila stovka mužů. V roce 1863 ho admirál Samuel Francis Du Pont poslal do nočního útoku proti pevnosti Fort Sumter a doufal, že s nízkou siluetou bude buď neviditelný nebo aspoň netrefitelný. Jenže konfederační pobřežní dělostřelci byli ostražití a velmi přesní. Zasypali loď sprškou granátů, přičemž asi devadesát Keokuk zasáhlo. To bylo na spoje pancéřových plátů příliš a loď šla ke dnu. Krátká historie Keokuku končí tím, že obě palubní děla čiperní Jižané vylovili a později také použili.

Keokuk

Obrázek

Možnosti nové zbraně nedaly spát seveřanskému inženýrovi O. S. Halsteadovi, který v roce 1862 navrhl ponorku s názvem Intelligent Whale (Inteligentní velryba), což byl člun, který se ponorce už aspoň začínal podobat. „Velryba“ byla necelých deset metrů dlouhá a šest mužů jí silou svých paží dokázalo dát rychlost až čtyři uzle. Dalších sedm námořníků se de facto stalo „výzbrojí“, když měli oděni ve skafandru vrchním poklopem v nepřátelském přístavu vylézt a položit pod lodě časované nálože. Celý způsob použití však s ohledem na hrozivou pověst samopotápějících se Davidů budil nedůvěru, kterou vyvrátil až generál Sweeney, když si osobně oblékl potápěčský oblek a umístil pod vybranou loď cvičnou nálož. „Inteligentní velryba“ tím však prokázala jen svou vyčůranost, protože to bylo naposledy, co ukázala svou přívětivou tvář. V příštích deseti letech se potopila celkem třikrát – pokaždé s kompletní posádkou - a nakonec se z ní v roce 1872 stal exponát loděnice ve Washingtonu, kde straší dodnes.

Whale

Obrázek

Tím skončily akce a hlavně havárie „ponorek“ za občanské války, jen ještě zmíním existenci jižanské mississippské korzárské ponorky Pioneer, která však naštěstí nebyla dostavěna, a tudíž nikdy nemohla havarovat.
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 22/10/2009, 17:10, celkem upraveno 7 x.
さようなら。
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Dočasně v čele světového vývoje

V poslední čtvrtině devatenáctého století se ve světě pokoušela konstruovat ponorky celá řada lidí. Jedním z nejúspěšnějších byl švédský vynálezce podnikající v Anglii Thorsten Nordenfeldt, který své čluny nejenže vyráběl, ale dokonce i prodával; konkrétně se mu podařilo uzavřít obchody s Řeckem, Tureckem a Ruskem. Jeho technické i obchodní úspěchy inspirovaly k akci i dva chlapíky z New Jersey: irského přistěhovalce Johna Hollanda a jeho souseda Simona Lakea.
Ačkoli Lake a Holland byli v podstatě konkurenty, zpočátku tomu tak vůbec nebylo. Zatímco Holland se pokoušel stavět ponorky válečné, Lakeovi nedaly spát zlaté pruty ze ztroskotaných španělských galeon a stavěl ponorky záchranné s výbornými nautickými vlastnostmi na hladině, mizernými pod vodou a s přechodovou komorou pro potápěče. Nakonec však vyráběli válečné čluny oba. Jak k tomu došlo?
O Hollandovo podnikání se začala zajímat US Navy a dala mu na stavbu jedné ponorky tolik peněz, kolik si řekl. Jenže se to všechno nějak prodražilo, Holland sice svůj nepříliš povedený prototyp dokončil, ale hrozil mu kvůli tomu bankrot. Admirálové usoudili, že by byla škoda, kdyby se Hollandův chytrý mozek začal věnovat něčemu jinému a díru v rozpočtu za něj zatáhli. A protože chtěli být asi spravedliví, nabídli stavbu ponorek pro válečné účely i Simonu Lakeovi, přičemž mu dali jasně najevo, že o záchranné čluny zájem nemají. Lake nabídku přijal a vznikla tak vcelku zajímavá situace, kdy dva šikovní mužové měli najednou takový dostatek financí i ctižádosti, že z jejich soutěžení válečné námořnictvo jen profitovalo a od roku 1900 dostávalo (na svou dobu) jeden lepší člun než druhý.
Z dnešního úhlu pohledu to byly samozřejmě křapky a podobně na novou zbraň nahlíželi i sami námořníci. K ponorkám posměšně zvaným „pig boats“ (prasečí čluny) se hlásili jen dobrodruzi, anarchisté, pitomci anebo námořníci, kteří měli na kontě nějaký pořádný průšvih. Uvedu dva příklady: Když byl k ponorkám přidělen novopečený poručík Charles Lockwood, chápal to jako křivdu. Na námořní akademii studoval dobře, žádné problémy nedělal a oprávněně věřil, že by měl dostat slušné místo na některé nádherné velké hladinové lodi. Místo toho dostal velení na smrdutém „pig boatu“, kterými stejně jako všichni jeho spolužáci pohrdal. Kdyby mu v dané době někdo řekl, že o léta později bude velet ponorkové flotile Tichomořského loďstva, která za Druhé světové války potopí víc lodí než letectvo a hladinové síly dohromady, měl by ho patrně za blázna. To pro poručíka Chestera Nimitze znamenaly ponorky naopak záchranu kariéry. Po službě na bitevní lodi Ohio a křižníku Baltimore mu bylo svěřeno velení torpédoborce Decatur. Jenže Decatur 7. července 1908 uvázl na mělčině poblíž Manily a Nimitz byl soudem shledán vinným ze zanedbání povinností. Tehdejší praxe byla taková, že provinilec sice do basy nešel, ale už nikdy nesměl být povýšen a nikdy neměl velet lodi - byť by byla sebemenší. Jenže Nimitz někdy v budoucnu povýšen být chtěl, a tak se přihlásil do ponorkového kursu, kam dobrovolně nikdo nechodil. Po úspěšném absolutoriu velel postupně třem ponorkám, ponorkové divizi a nakonec v roce 1912 přednášel na Válečné koleji námořnictva v Newportu na Rhode Islandu „defenzivní a ofenzivní taktiky ponorek“ - což bylo téma, o kterém tehdy nevěděl nikdo nic, a tak si Nimitz mohl klidně vymýšlet co ho zrovna napadlo. Tím celkem snadno získal pověst ponorkového oborníka, a protože výborně ovládal němčinu (aby ne – ještě jeho dědeček se jmenoval von Nimitz a narodil se v Hannoveru a sám Chester coby kluk trávil prázdniny u tet, které jinak než německy neuměly), byl v roce 1913 vyslán na stáž do loděnic firmy Blohm und Voss, kde měl okoukat stavbu dieselových motorů. Němci ho přirozeně k ničemu pořádnému nepustili, v podstatě z něj měli srandu, ale filuta Nimitz si věděl rady. Byl zrovna čerstvě ženatý, pobyt v zámoří pojal jako hezkou svatební cestu na účet eráru, a přestože strávil víc času se svou ženou v pivnicích, cirkusech, lunaparcích a výletech do Švédska než s inženýry v továrnách, vrátil se do USA se svatozáří odborníka na všechno kolem motorů a ponorek. A když v roce 1917 jeho země vstoupila do První světové války a část námořnictva se přesunula do Evropy, nemohl u toho přirozeně chybět ani korvetní kapitán Nimitz – nejdříve ve funkci logisty a později jako náčelník štábu admirála Samuela Robinsona. Havárie torpédoborce Decatur byla dávno zapomenuta a skvělá kariéra se stala realitou.

Chester Nimitz ještě na hladinové lodi, tedy kolem roku 1907

Obrázek

Nimitz (se smetákem první zleva) v roce 1910 už jako velitel ponorky C-5

Obrázek

Ale zpět k ponorkám. U tehdejších primitivních člunů nebyla o mimořádné události a havárie nouze. Za to se však netrestalo jako jinde – jinak by se mohlo lehce stát, že by u ponorkové flotily nesloužil nikdo.
O první havárii se nechtěně zasloužil kupodivu vynálezce John Holland osobně. Holland byl tak trochu snílek a fantasta, jeho touhou byla konstrukce co nejvíce zautomatizovaných lodí, ve kterých by co nejmenší počet námořníků pouze obsluhoval dálkově řízené systémy. A jeden takový systém ovládající hloubková kormidla a zátěžové nádrže vymyslel v roce 1904 pro ponorku Porpoise. Při zkouškách však dálkové ovládání selhalo a Porpoise se nekontrolovaně potopila do hloubky třiceti sedmi metrů. Námořníci se chopili ručních pump, dostali ponorku nad hladinu a bez zbytečných řečí vyhodili celý slavný systém do odpadu. Tam ho za několik dní Holland objevil, na to konto spustil křik, dostal ukázkový hysterický záchvat na téma „ničíte mou celoživotní práci“ a nakonec se rozbrečel, práskl za sebou dveřmi a utekl. Jeho myšlenky přece jen kapánek předběhly dobu a se zaváděním automatických systémů se pro příště musel trochu krotit.

John Holland (1841 – 1914) na palubě prototypu Holland VI – první ponorky, kterou vyrobil pro válečné námořnictvo.

Obrázek

Porpoise (vpravo)

Obrázek

Další příhody už tak veselé nebyly. V roce 1907 na ponorce Octopuss zapomněli námořníci při dobíjení baterií otevřít větrání a zvýšená koncentrace vodíku se postarala o slušný řachanec, který zničil celý akumulátorový úsek. A když se o několik měsíců stalo cosi podobného i na ponorce Stingray, rozhodli se s tím technici něco dělat.
Možná, že by zde bylo na místě, abych se zmínil o jednom charakteristickém rysu, který se historií amerických ponorkových havárií táhne v podstatě dodnes. Ačkoli se ani v případě Stingray nikomu nic nestalo, velení se bez ohledu na náklady obvykle snažilo zavést taková opatření, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo. Proto se tenkrát vymyslel zdokonalený způsob odvětrávání a prováděly se pokusy se zaváděním akumulátorů alkalických. Jenže když v roce 1915 vybuchla alkalická baterie ponorky E-2 přímo v brooklynském doku (tentokrát zahynulo pět mužů a řada dalších byla raněna), námořnictvo se pokorně vrátilo k akumulátorům olověným, kterýžto zmenšený systém používáme v autobateriích i my – suchozemské krysy.
V roce 1910 se o další komickou havárii postarala ponorka Bonita. Při běžné cvičné plavbě provedla několik úspěšných a bezproblémových ponorů, což přimělo jejího velitele poručíka McNaira k poněkud nedomyšlenému nápadu připlout do princentonského přístavu pod vodou. McNair nejprve obhlédl situaci periskopem a rozhodl se nejprve podplout pod zakotveným dělovým člunem Castine a potom přistát. Byl si svou věcí tak jistý, že se slovy „rozřízněte Castine na dvě půlky“ dokonce předal velení poddůstojníkovi, který se zrovna motal u kormidla. Jenže onen poddůstojník byl dělostřelec a navíc mu byl McNairův smysl pro humor asi cizí, protože skutečně periskopem do Castine narazil, udělal do něj pořádnou díru a posádka měla co dělat, aby nebohý dělový člun dostala na mělkou vodu. I z této příhody si vzalo námořnictvo ponaučení a ponorky dostaly lepší periskopy. Poddůstojník-kamikaze potrestán nebyl (splnil přece rozkaz) a Castine byl po opravách kuriózně překlasifikován na ponorkovou depotní loď.

Castine

Obrázek

O první srážku ponorek v dějinách se v roce 1911 postarala Salmon a jakýsi dodnes nezjištěný člun. Při manévrech několika ponorek poblíž New Londonu v Connecticutu náhle Salmonem otřásl úder; zdálo se, že narazil do nějakého podmořského útesu. Problém byl, že v trase se žádný takový útes nenacházel, takže se mohlo jednat pouze o srážku s jinou ponorkou. K té se ovšem nikdo z dalších velitelů nepřiznal, což jen potvrzuje, že úsloví „zatloukat, zatloukat, zatloukat a když to praskne – furt zatloukat“ nevymyslel doktor Plzák.

Salmon

Obrázek

Nehoda se nevyhnula ani pozdějšímu admirálovi Charlesi Lockwoodovi. V roce 1914 spáchal navigační chybu a jeho A-2 vyjela z moře na pláž filipínského ostrova Luzon. Lockwood však zachoval chladnou hlavu, nechal si ze základny Cavite přivézt nářadí a barvy a posádka ponorku na oslavu havárie oškrábala a natřela. Kupodivu byl Lockwood za svůj čin dokonce pochválen a zanedlouho převzal velení asijské ponorkové divize.

A-2 v roce 1912 v Manilském zálivu

Obrázek

První nehoda, během níž došlo k vážnému neštěstí se stala 25. března 1915. Ponorka F-4 (Alfred Louis Ede) měla provádět cvičné ponory kolem Barber´s Pointu u Pearl Harboru. Strážce nedalekého majáku viděl, jak se ponořila, zanedlouho uslyšel výbuch a nad mořem spatřil oblak dýmu. Nevěnoval tomu příliš pozornosti, koneckonců; nebyla to první ponorka v cvičné oblasti, kterou viděl a měl za to, že rány a válečné ponorky k sobě tak nějak patří. Teprve když se F-4 do večera nevrátila, byl vyhlášen poplach a ráno začala záchranná akce. Našli ji až na upozornění strážce majáku teprve odpoledne, tedy v době, kdy už na palubě nemohl být nikdo naživu. Námořnictvo přesto trvalo na vyzdvižení ponorky, a to ze starých známých důvodů – aby se zjistila příčina neštěstí a nic podobného se už nemohlo nikdy opakovat. Po týdenní cestě vlakem skrz kontinent dorazil na místo oddíl potápěčů z Brooklynu pod velením George Stillsona. Nutno podotknout, že se jednalo o mimořádně riskantní operaci. Pravda, v jednotce byl i držitel světového rekordu v potápění J. S. Drellishack - jeho rekord měl hodnotu devadesát metrů - avšak ponorka ležela ještě o deset metrů níže. Jako první se k ponorce potopil Frank Crilley a upevnil na ni vodící lana. Další potápěči se spustili po něm a nahradili vodící lana silnými lany vlečnými. Pak přišly na řadu jeřáby, které postupně nešťastnou F-4 zvedaly. Když byla ponorka v hloubce asi devadesát metrů došlo k další nehodě, která málem stála lidský život. Do lan v hloubce asi sedmdesát metrů se zamotal potápěč William Loughman a než si to jeho kolegové uvědomili, byl nešťastník v bezvědomí. S nasazením vlastního života ho zachránil kolega Crilley, ale trvalo mu to plné čtyři hodiny, takže i když Loughman nakonec přežil, musel se léčit několik měsíců a do konce života ho trápily trvalé následky. To Crilley byl na tom podstatně lépe a za svůj kousek dostal Medaili cti. F-4 byla mezitím vyzdvižena a odvlečena do Pearl Harboru, kde se zjistila příčina nehody. Kyselina z akumulátorů prosákla kolem těsnění ven a narušila plášť ponorky. Ten při ponoru nevydržel tlak vody a praskl. Do akumulátorového úseku pak natekla mořská voda a způsobila výbuch. A koho nezabil výbuch, ten se udusil chlórem, který se při styku kyseliny sírové s vodou uvolnil. Hrůzná apokalypsa se však patrně neudála najednou, z polohy mrtvých vyplývalo, že část posádky se ještě pokoušela F-4 vynořit, ale vody bylo už v ponorce moc. Patnáct z původních jednadvaceti námořníků se ještě zavřelo ve strojovně, ale voda a plyn si je našly i tam.
A jaké bylo poučení z této havárie? Američtí inženýři jako patrně poslední na světě konečně upustili od jednoplášťové konstrukce a od té doby stavěli jen ponorky dvouplášťové. A posádky si na palubu začaly brát podivného maskota – bílou myšku v kleci jako indikátor, protože hlodavci jsou na přítomnost jedovatých plynů velmi citliví. Že na této zajímavé metodě něco bude, o tom se ještě téhož roku přesvědčila posádka ponorky Sturgeon. Když se člun ponořil do hloubky asi šestnáct metrů, bílá myška chcípla, načež kapitán nařídil okamžitý úprk nad hladinu. Ten se ukázal jako oprávněný, protože se zjistilo, že Sturgeon měl úplně stejnou závadu, která poslala na věčnost F-4. Oběť potápěče Loughmana tedy rozhodně nebyla zbytečná.

F-4

Obrázek

Frank Crilley

Obrázek

To jiné nehody byly víceméně události pro zasmání. 14. prosince 1916 najela H-3 nedaleko Eureky na kalifornské pobřeží (navigační zařízení na tehdejších ponorkách bylo opravdu hodně primitivní a zlepšilo se až po válce, když Američané z ukořistěných německých ponorek okoukali co a jak) a o rok později se D-2 přes noc potopila přímo v doku v New Londonu, protože si nikdo nevšiml netěsnosti ventilu ve strojovně. Obě události se dokázaly obejít bez jakékoli újmy na zdraví či životě.
Horší to bylo, když se 17. prosince 1917 v mlze u kalifornského pobřeží srazily Carp a Pickerel. Zatímco posádka Pickerelu si z kolize odnesla jen pár suvenýrů v podobě boulí a modřin, Carp se s dírou v boku potopila. Stihlo se zachránit jen pět námořníků, zbylých devatenáct v ponorce zůstalo a zemřelo. Záchranné práce se tentokrát nekonaly, protože ponorka ležela v hloubce dvě stě metrů a každému bylo jasné, že úsilí by tentokrát bylo zbytečné - tlak vody z ní musel udělat plechovou placku.
Svou daň si vybíraly i v té době obligátní výbuchy benzínových par. 24. července 1917 při plavbě do Jihočínského moře po přepojení z elektromotoru na motor spalovací otřásl ponorkou A-7 výbuch, který zabil velitele a sedm námořníků. Viníkem katastrofy byly benzínové páry unikající netěsným ventilem. A když se podobná nehoda stala i na A-2, při které tentokrát na popáleniny zahynul „jen“ elektrikář J. C. Schaefer, následovala stará známá písnička: Vyšetřování a přijetí takových opatření, aby se žádná taková nepříjemnost už nikdy nestala. Nutno podotknout, že buzerace nebyla marná a s explozemi benzínových par byl od té doby konec.
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 21/10/2009, 15:17, celkem upraveno 3 x.
さようなら。
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

První světová válka
29. srpna 1916 Kongres schválil výnos o podpoře námořnictva a dostalo se i na ponorky. Německé čluny za První světové prokázaly obrovskou účinnost této zbraně, Američané se poučili, přestali si z ponorkářů dělat legraci a posměšná přezdívka „pig boats“ byla zapomenuta. Do války se americké ponorky zapojily na podzim 1917, a to třemi eskadrami. Jedna operovala z Azorských ostrovů, druhá z irského ostrova Berehaven a další čluny hlídkovaly podél amerického pobřeží, kde neúspěšně pásly po německých konkurentech.
Co se týče havárií a incidentů, za zmínku stojí příběh ponorky O-6. Ta se 14. července 1918 motala kolem britského konvoje tak dlouho, až si jí válečné lodě všimly a zasypali ji palbou z děl. Než se O-6 stihla ponořit, inkasovala šest zásahů, které zdemolovaly věž a ventilátor. Ani pod vodou však O-6 nebyla v bezpečí. Netěsnostmi totiž teklo dovnitř tolik vody, že ponorka musela zpátky nad hladinu a než se námořníci stačili identifikovat, dostali další dva zásahy – tentokrát ne od Britů, ale od vlastního torpédoborce. Jinak se nikomu nestalo nic, jen ponorka musela mazat do oprav. Podobný incident se odehrál mezi L-10 (James C. Van der Carr) a torpédoborcem Sterett. Aniž to posádka tušila, z ponorky unikal olej, který za ponorkou nechával stopu. A námořníci se najednou nestačili divit, že ačkoli jsou již dlouho pod vodou a nikdo o nich neví, najednou kolem nich začínají s neuvěřitelnou přesností řachat hlubinné bomby. Vše se však vyřešilo rychle a k všeobecné spokojenosti. L-10 vystřelila nad hladinu a stihla se identifikovat dřív, než si ji vzali do prádla dělostřelci.
Do přímých bojových akcí se americké ponorky během První světové války moc nedostávaly, proto je klidně vypíšu. Posádka L-4 (Lewis Hancock) spatřila v Irském moři jakousi německou ponorku, která stála na místě, protože patrně dobíjela baterie. L-4 zbrkle vypálila dvě torpéda, obě minula, Němci přirozeně na nic nečekali a pakovali se pryč. Podobná příhoda se 11. května 1918 stala i L-11 (A. C. Bennet), jen s tím rozdílem, že její torpéda se srazila a výsledek byl stejný – Němci pro jistotu zmizeli jako pára nad hrncem. O zkázu jednoho německého člunu se však Američané přece jen zasloužili, i když způsobem, kterým asi nechtěli. 10. července 1918 u jižního Irska posádku L-2 (Edgar A. Logan) překvapil neznámý nedaleký výbuch. L-2 ihned mazala do hlubin a zmateně se motala sem a tam. Teprve po válce se zjistilo, že si ji patrně vzala na mušku UB-65 (Martin Schelle), její torpédo však asi explodovalo buď přímo v torpédometu nebo někde poblíž ponorky - každopádně o UB-65 už nikdy nikdo neslyšel.
O tečku za účastí amerických ponorek za První světové se postarala L-4, která se nezapomenutelným způsobem tak „vyznamenala“ při útoku na stojící německý člun. Jakýsi trouba obsluhující čerpadla omylem otevřel záklopku pomocné nádrže, L-4 šla ke dnu jako šutr a zabořila se do bahna v hloubce devadesát sedm metrů. Vyproštění nebylo vůbec jednoduché, posádka musela přečerpávat vodu z jedné nádrže do druhé a přitom více než hodinu běhala jako žába v mixéru od zádě na příď a zpět, aby ponorku rozhýbala. Úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem a L-4 se zachránila. Pozitivním poznatkem byl fakt, že sama ponorka nehodu přežila bez podstatnějších škod, ačkoli teoreticky byla konstruována pouze do hloubky šedesáti šesti metrů.
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 21/10/2009, 11:04, celkem upraveno 1 x.
さようなら。
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Meziválečné období
Po válce byly rychle stárnoucí Lakeovy a Hollandovy čluny postupně vyřazeny a jejich nástupci se stalo jednapadesát člunů třídy S. To byla poměrně zdařilá konstrukce (poslední, na níž se podílel Simon Lake), která se na příštích dvacet let stala páteří americké ponorkové flotily a k nevalné radosti posádek si celkem slušně zaválčila ještě za Druhé světové.
Staré typy se však na rozloučenou o několik nehod postaraly. V roce 1920 v Panamě doplňovali elektrikáři hadicí vodu do akumulátorů na C-5, zapomněli na to jako na smrt, a když druhý den ráno přišli do práce, našli ponorku na dně. 12. března téhož roku díky staré známé navigační chybě najela H-1 (James R. Webb) poblíž kalifornského ostrova Santa Margarita na mělčinu a kapitán se čtyřmi námořníky se utopili v neklidném moři, když plavali na břeh. O další historku z kategorie „veselé historky z natáčení“ se postaral jakýsi roztržitý námořník, když 26. září 1921 v přístavu San Pedro zapomněl zavřít vnější poklop torpédometu na zakotvené R-6 a jiný námořník jen vyděšeně koukal, proč že se to na něj valí voda, když inkriminovaný torpédomet otevřel. Naštěstí zachoval chladnou hlavu, stihl stisknout poplachový hlásič a všichni utekli dřív, než se ponorka spokojeně uvelebila na dně. Za tři týdny byla R-6 vylovena a po opravách si ji vypůjčila sebranka z Hollywoodu pro film Eleventh Hour (Jedenáctá hodina) a tentokrát se kupodivu žádná „veselá historka z natáčení“ nekonala.
28. října 1923 se na atlantické straně panamského průplavu srazila O-5 s parníkem Abangares společnosti United Friut Company a potopila se. Následovala blesková záchranná akce, a když byla ponorka po jednatřiceti hodinách vylovena, v přední torpédové komoře byli stále naživu šťastlivci Henry Breault a Lawrence Brown.

Záchrana O-5

Obrázek

Problémy se nevyhýbaly ani nové početné třídě S. Při dokončovacích pracích na S-48 poslal nedbalý mistr jednoho z dělníků pracovat jinam dřív, než onen muž dokončil svou práci na záklopce nátokového ventilu. Při předávací plavbě a zkušebním ponoru 7. prosince 1921 se přítomní vysocí důstojníci námořnictva nestačili divit, jak hbitě a rychle se to ponorka ponořuje. Nu, bodejť by nefofrovala, když nedodělaným ventilem tekly tuny vody do prostoru pro mužstvo! Následoval útěk zmáčených námořníků do centrály, kde se bezpečně skryli za vodotěsnou přepážkou. Ponorka klesla na dno v hloubce dvacet pět metrů, a i když bylo brzy vyhlášeno pátrání, nikdo nevěděl, kde přesně je. Naštěstí byli na palubě přítomni i technici firmy Lake a ti si vzpomněli, že na ponorce je nové a dosud nikde nepoužité sondovací zařízení. Jednalo se vlastně o starou Lakeovu konstrukční lásku – malou přechodovou komoru – kam se bohužel žádný potápěč nevešel, protože se skrz ni měla jen spouštět olovnice za účelem zjištění hloubky pod kýlem. Námořníci a technici tímto malým otvůrkem aspoň vyházeli všechno, co se do něj vešlo (hlavně malá olověná závaží simulující plnou nálož munice, paliva a potravin) a jejich úsilí bylo nakonec korunováno úspěchem. Příď se zvedla nad hladinu a všichni mohli vylézt skrz přední torpédomety ven. To nepřímo leč s jistotou dokazuje, že v americkém námořnictvu ani u firmy Lake nepracovali žádní vypasení tlouštíci, protože torpéda na třídě S měla ráži pouhých 450 milimetrů. S-48 byla později za osobního velení Simona Lakea vyzdvižena, opravena a ve službě vydržela s krátkými přestávkami až do roku 1946.

Simon Lake (1866 – 1945)

Obrázek

S-48

Obrázek

Nové čluny byly už tak konstrukčně zdatné, že další havárie se stávaly hlavně díky lidským selháním, než technickým chybám. Omyly a blbosti k lidské nátuře samozřejmě patří a nedají se zcela vyloučit nikdy a námořnictvo ve snaze nepřicházet o víc námořníků než je bezpodmínečně nutné, se postupně začalo zabývat myšlenkou jak zachránit co nejvíc životů, když už se ponorka potopí. První podnět k zamyšlení dala 1. září 1920 havárie S-5 (Charles M. Cooke), a protože posádka projevila obdivuhodnou dávku chladnokrevnosti a obětavosti a prakticky se dokázala zachránit sama, popíšu tuto událost kapánek podrobněji.
Při rutinním ponoření na běžné cvičné plavbě mezi Bostonem a Baltimorem dělostřelec Fox nezavřel včas hlavní větrací ventil, protože byl zrovna na záchodě a nestihl na své místo přiběhnout. Navíc se ventil zasekl, a pak už bylo marné bojovat proti tunám vody - do všech prostor ponorky stříkala větracím potrubím voda. Naštěstí námořníci rychle uzavřeli lokální odbočky, jedinou výjimku tvořila přední torpédová komora. Tam se totiž na ventil z podlahy dosáhnout nedalo. Námořníci si museli stoupnout na torpédo, jenže to bylo namazané vazelínou a nikdo se na něm nedokázal udržet. Nezbylo nic jiného než utéct do centrály za vodotěsnou přepážku a nechat celou příď napospas Atlantskému oceánu. Hodně vody bylo i ve zbytku ponorky, takže byla příliš těžká a ačkoli zbývající funkční elektromotor ze všech sil makal v režimu „plnou parou vzad“, S-5 mazala dolů přídí napřed do té doby, až dosedla v hloubce šedesáti metrů na dno. Všechny pokusy o odčerpání vody z přídě ztroskotaly, protože čerpadla nebyla na takové množství vody stavěna. Naštěstí byl velitel Cooke hlava otevřená a dostal nápad. Nejdřív vypustil z nádrží palivo, aby člun odlehčil, pak vypustil vodu ze zadní balastní nádrže a nařídil plný zpětný chod. Chvilku se nedělo nic, ale pak se záď uvolnila a trochu se zvedla, zatímco příď zůstávala na dně. Cooke ještě ponorce pomohl tím, že nařídil otevřít dveře ze strojoven do centrály. Voda, která v zadních částech ponorky byla, se navalila dopředu a skoro celou centrálu zaplavila. Ale to nevadilo, záď ponorky šla nahoru a zanedlouho už čouhala nad hladinu. Špatné ovšem bylo, že všechno, co nebylo upevněné, padalo námořníkům na hlavy a ještě horší bylo, že voda se dostala k bateriím a z nich se tím pádem uvolňoval jedovatý chlór. To byly dost pádné argumenty pro bleskový přesun na vztyčenou záď, což ovšem nebylo snadné, protože náklon činil zhruba sedmdesát pět stupňů. Nedobrovolný horolezecký výcvik nezvládl jeden z námořníků, spadl do vody a při pádu se patrně praštil do hlavy, protože se už nevynořil. Zbývajících sedmatřicet námořníků se však šťastně dostalo do záďového prostoru, sám velitel Cooke zaklapl vodotěsné dveře a začal bilancovat. Poklepem na stěny zjistil, že záď se tyčí nad hladinu do výše asi šest metrů, což trosečníkům dávalo dobrou šanci pro to, aby si jich v celkem frekventované lodní trase někdo všiml a přivolal pomoc. Pro každého muže měl Cooke přes sedm litrů pitné vody a nouzový potravinový balíček; zásoby vzduchu odhadl na maximálně čtyřicet hodin. Šanci na záchranu tedy měli. Činorodý Cooke se však rozhodl cenu svých akcií zvýšit proražením trupu a získat tak přístup k čerstvému vzduchu, což rozhodně nebyla žádná legrace. Plášť byl vyroben z kvalitní žíhané oceli o síle téměř dva centimetry a na dělání děr měli námořníci jen jednu akumulátorovou vrtačku na dvanáct voltů, která byla ke vší smůle mokrá a při práci probíjela. U vrtačky se postupně střídali všichni a společné úsilí bylo korunováno úspěchem. Nejprve vyvrtali do trupu díru, pak ji zvětšovali a po asi pětadvaceti hodinách práce (!!!) měl otvor rozměry trojúhelníku o stranách asi dvanáct až patnáct centimetrů. V ten moment námořníci svým „oknem“ spatřili loď asi tři kilometry vzdálenou. Přestože všichni samozřejmě řvali a velitel mával z díry „praporem“ (trubka s nátělníkem námořníka Josepha Youkera), loď si jich nevšimla a nerušeně plula dál. Zklamaní námořníci tak museli pokračovat v rozšiřování otvoru, který ještě ani zdaleka nepokrýval potřeby jejich plic. O dvě hodiny později spatřili druhou loď, tentokrát vzdálenou jen asi půl kilometru a celý cirkus s řevem a máváním trubkou se opakoval. A skutečně, loď – jmenovala se Alanthus - po chvilce změnila kurs a zamířila k nim! Komické je, že když bylo po všem, kapitán Alantha se přiznal, že žádné mávání trubkou neviděl, a že považoval ponorku za podivnou bóji a chtěl si ji jen prohlédnout zblízka. Každopádně záchrana byla blízko, ale vyhráno ještě nebylo ani náhodou. Na Alanthu totiž nebyl autogen, v posledním přístavu z ní utekl radista a nikdo jiný s vysílačkou pracovat neuměl. Vyčerpaná a slábnoucí posádka S-5 dostala dovnitř aspoň hadici se vzduchem a pití a kromě toho námořníci z nákladní lodi zajistili ponorku tak, aby se nemohla potopit. A nejen to – na stožárech Alantha se objevily signální vlajky žádající pomoc a nějakého vášnivého čtenáře románů o Indiánech napadlo vysílat kouřové signály. To zabralo a po asi čtyřech hodinách (byl už navečer 2. září) u S-5 zakotvil parník George W. Goethals. Ten sice taky neměl autogen, nicméně radistu jo, a tak se zpráva o osudu S-5 konečně mohla dostat na ty správné stoly admirálů válečného námořnictva. Ale to se také nestalo hned – depeši zachytil nejprve radioamatér, který na admiralitu musel zavolat telefonem. Pak se na místo nehody vydala bitevní loď Ohio, tři torpédoborce a dělový člun. Jenže čekání na válečné lodě se nelíbilo iniciativnímu strojníkovi z George W. Goethala, dal dohromady pracovní četu vybavenou vrtačkami, pilami a sochory a do půlnoci byl otvor v zádi S-5 již tak velký, že se jím dalo prolézt. Po příjezdu Ohia začaly práce na záchraně ponorky samotné a neřídil je nikdo jiný, než nezmar Cooke. Avšak zhoršilo se počasí, v bouři vlečná lana praskla, S-5 se znovu potopila a tentokrát definitivně. Zbytek posádky už ale tou dobou byl ve filadelfské  nemocnici, kam je odvezl torpédoborec Biddle.

Alanthus a záď S-5

Obrázek

Cooke

Obrázek

Další nehoda se stala v roce 1923 na ponorce S-38, když byla zakotvená v Anchorange na Aljašce. Jeden nováček - jehož jméno sice neznám, ale pracovně mu snad můžu říkat Hujer – dostal za úkol trochu uvnitř uklidit. Chlapík pojal svůj úkol s opravdovou hujerskou svědomitostí a uklízel jen se z něj kouřilo. Po nějaké době si všiml jedné součástky, která se mu zdála špinavá a bez velkého přemýšlení součástku vyšrouboval. V ten moment se do lodě začala hrnout voda, protože ona špinavá součástka se ukázala být klapkou ovládající vtokový ventil umístěný pod čarou ponoru. Všech dvanáct momentálně přítomných mužů s Hujerem v čele stihlo z S-38 vyskákat a celou nehodu odnesli jen nedobrovolnou koupelí v chladných aljašských vodách. S-38 byla později vyzdvižena, zúčastnila se Druhé světové války a dokonce i poměrně významně zasáhla do počáteční fáze bojů o Guadalcanal. Krátce po invazi - v noci na 8. srpna 1942 – S-38 pod velením kapitánporučíka H. G. Munsona potopila nedaleko Rabaulu dopravní loď Meidžo Maru plnou japonských vojáků, kteří měli na Guadalcanalu zlikvidovat čerstvý výsadek námořní pěchoty. Na to konto admirál Guniči Mikawa celý výsadek odvolal a Američané dostali šanci se na ostrově pevně uchytit. A co se stalo s Hujerem? To netuším, ale tipuju že jestli nešel do basy, byl z námořnictva vysmahnut rychlostí „metelesku-blesku“.
Prozaičtější – nicméně tragická – havárie se stala ponorce S-49. Na základně v New Londonu posádka zanedbala větrání při dobíjení baterií a došlo k explozi vodíkových výparů, při které tři námořníci zahynuli a sedm bylo zraněno.
Stoupající počet zbytečných havárií vedl k několika tiskovým kampaním, veřejnosti se to moc nelíbilo a i v námořnictvu se čím dál hlasitěji ozývaly hlasy, aby se s tím začalo opravdu něco dělat. Prozatím se však nedělo nic, nepočítám-li jalové debaty na téma, že by se s tím něco dělat asi mělo. Mluvčím nespokojenců se stal kapitán Ernest King (asi netřeba představovat), kterému se dostalo neblahé cti velet záchranným pracem po havárii ponorky S-51.
Stalo se zhruba toto: 25. září 1925 vyplula S-51 (Rodney H. Dobson) na cvičnou plavbu z New Londonu, v noci se asi dvacet pět kilometrů od ostrova Block srazila s parníkem City Of Rome a během minuty se potopila. Zachránilo se deset mužů posádky, ale City Of Rome vylovila jen tři a o zbylých sedmi už nikdo nikdy neslyšel. Událost byla o to smutnější, že na palubě byli čtyři kadeti – vlastně ještě děti – z ponorkové školy. Záchranáři vedení Kingem S-51 vylovili z hloubky padesát metrů a odvlekli ji do brooklynské loděnice, kde byla rozebrána. Po této havárii se aspoň zintenzívnil výcvik potápěčů a do služby byla zařazena speciální (a prozatím bohužel jediná) záchranná loď Falcon - na víc zkrátka nebyly peníze. Další neblahá událost na sebe nenechala čekat dlouho.
17.prosince 1927 se u mysu Cod nedaleko Bostonu srazila S-4 (Roy K. Jones) s kutrem pobřežní stráže Paulding. Ponorka šla ke dnu tak rychle, že se nikomu nepodařilo dostat se z ní ven. Potápěči byli na místě již za několik hodin, ale do akce zasáhnout nemohli, protože museli čekat než připluje Falcon. První potápěč se k ponorce spustil až 18.prosince kolem druhé hodiny odpoledne, tedy plných dvacet dva hodin (!!!) po srážce. Poklepem morseovkou na trup zjistil, že v přední torpédové komoře je stále naživu šest mužů v čele s poručíkem Grahamam Fitchem. Velitelé záchranné operace kapitán King a admirál Brumby se rozhodli, že natáhnou k ponorce hadice, vzduchem vyženou vodu z balastních nádrží, a pak se ponorka snad sama vyhoupne nad vodu. Jenže se zjistilo, že nádrže jsou po srážce prasklé a než se na to přišlo, utekly další drahocenné hodiny. Mezitím se jeden potápěč do hadice zamotal a než ho jiný potápěč vysvobodil, bylo už ráno 19. prosince. Pak Falcon musel nešikovného potápěče v kritickém stavu odvézt do nemocnice a na místo nehody se vrátil až odpoledne. Od havárie uteklo plných čtyřicet osm hodin a šance trosečníků na záchranu byla čím dál menší. Ke všemu na moři vypukla bouře a záchrana se musela zase odložit. A tak se jen sedělo u hydrofonu a poslouchaly se strašné zprávy, které uvězněný Fitch z S-4 morseovkou pravidelně podával: „Máme málo vzduchu… dva dny jsme nejedli a nepili… prosklený průzor prosakuje… máme vodu po pás…“, než nastalo ticho. Byl konec.

Konečně vylovená s-4

Obrázek

Tragédie ponorky S-4 se chopil tisk a ten je v Americe vždycky mocnou silou. Rozhořčená veřejnost řvala vzteky při představě jakou hrůzu muselo zažít šest nešťastníků v torpédové komoře, vláda se konečně chytla za nos a uvolnila patřičné peníze. Do věci se vložil svérázný poručík Charles Bowers Momsen (to jméno si zapamatujte, ještě o něm nejednou bude řeč) z Odboru pro výstavbu a opravy ponorek a spolu s hlavním dělostřelcem C. L. Tibbalsem a potápěčem Frankem Hobsonem sestrojili jednoduché dýchací zařízení – později zvané „Momsen lung“ (Momsenovy plíce) – se kterým se ponorka za jistých okolností dala opustit. Plnou funkčnost tohoto zařízení v hloubce šedesát metrů Momsen spolu s potápěčem Edwardem Kalienewskim osobně prokázal, a za to právem dostal Kříž za zásluhy. Kromě toho se zavedlo pár novinek a nařízení, jež se uplatnily při záchraně ponorky Squalus.

Momsen lung

Obrázek

Squalus patřila do třídy Salmon, což byla jedna z mnoha tříd, kterou se americké námořnictvo v druhé polovině třicátých let snažilo nahradit dosluhující čluny třídy S. Na náhradu v plném rozsahu však jako obvykle nebyly peníze, a tak se třída Salmon stala jakýmsi mezistupněm mezi starými křapkami konstrukčním původem ještě v První světové a moderními čluny tříd Tambor, Gato a Balao, které šly do výroby v letech 1941-44 a pár jich vydrželo ve službě až do konce šedesátých let. Jedním ze znaků modernosti, kterou se čluny třídy Salmon honosily, byla i celá řada poloautomatických a automatických systémů, jež měly námořníkům ulehčit práci. A právě závada na jednom elektrickém systému se stala příčinou zkázy ponorky Squalus.
Squalus šla do služby 1. března 1939 a pod velením poručíka Olivera Naquina procházela se sesterskou Sculpin řadou obvyklých testů. 23. května nařídil Naquin zkušební ponor ve vzdálenosti asi 15 mil od Portsmouthu. Zpočátku probíhalo vše hladce, ale hlavní ventilační průduchy se nezavřely – navzdory umělecky nádherně vypracovaným světélkům elektrické signalizace přezdívané „vánoční stromeček“, která tvrdila opak. Když Squalus klesla do hloubky asi 15 metrů, ozval se ze strojovny řev, že tam teče voda. A hodně vody. Naquin sice okamžitě nařídil vynoření, ale vody teklo dovnitř opravdu jako do Titanicu a Squalus se v náklonu 20 stupňů nekontrolovaně řítila do hlubin zádí napřed. V ten moment se vyznamenal druhý elektrikář, poddůstojník Lloyd Maness, kterému se i v náklonu podařilo zavřít těžké vodotěsné dveře do strojovny. Ale dřív než se mu to povedlo, dveřmi proklouzli (no, spíš proplavali) i čtyři námořníci, jako poslední si zachránil život zdravotník Raymond O´Hara. Ostatní už tou dobou byli patrně mrtví – otrávili se chlórem.
Squalus se v hloubce sedmdesát dva metrů zaryla do bahna a sama se nahoru dostat nedokázala. Na její palubě čekalo na záchranu třiatřicet námořníků, dvacet šest jich už nežilo. Naquin se rozhodl použít zařízení, kterými byly ponorky po havárii S-4 vybaveny a nařídil vystřelit žlutou záchrannou bóji s telefonem, která ještě vypustila do vody červené barvivo. Naději tedy námořníci měli, ale moc dobře jim nebylo. Brzy vypadla elektřina a ačkoli venku panovalo příjemné májové počasí, v ponorce klesla teplota na jeden stupeň. Vzduchu však bylo relativně dost – přeživším by měl stačit až na čtyři dny. Bylo devět hodin ráno.
Záchranné práce začaly poměrně brzy. Squalus se měla základně hlásit kolem desáté (další opatření zavedené po katastrofě S-4; před a po každém ponoru se musela hlásit přesná poloha), a když se tak nestalo, poslal kontradmirál Cole k místu posledního hlášení ponorku Sculpin (Daren D. Wilkin). Námořníci ze Sculpina brzy objevili barevný flek i bóji a Naquin jim telefonem sdělil, co se stalo. Během rozhovoru však moře odneslo Sculpin bokem a telefonní kabel se přetrhl. Ale to už nevadilo, Wilkin měl dost informací pro to, aby mohl podat podrobné hlášení a záchranné práce mohly začít takřka okamžitě. Na místo dorazila stará známá záchranná loď Falcon, která byla navíc vybavená další novinkou – přechodovou záchrannou komorou, vynálezem nezmara Momsena a fregatního kapitána Allena McCannea. 24. května v šest hodin ráno Falcon zakotvil do pracovního postavení a již za sedm hodin do přechodové komory nastoupilo prvních sedm trosečníků. Ostatní prozatím dostali přikrývky, sendviče a teplou polévku. Záchranné práce pokračovaly slušným tempem a do půl deváté večer bylo venku všech třiatřicet živých, od nehody uplynulo pouhých třicet šest hodin. Dalo by se říci „skvělá práce“ – zvlášť v souvislosti se zprávami, které za několik dní přišly zpoza druhé strany Atlantiku. Při podobné testovací plavbě nedaleko Liverpoolu se totiž potopila zbrusu nová britská ponorka Thetis. Příčinou byl vodoznak torpédometu zaplácnutý barvou, který špatně hlásil, že torpédomet není zaplaven. Pak stačilo otevřít poklop a – problém ve formě valící se vody byl na světě. Záchranné práce Britové na rozdíl od Američanů totálně zpackali, takže ze stovky mužů na palubě se zachránili jenom dva.

Falcon a Wadang při záchranných pracech

Obrázek

Zachránění trosečníci

Obrázek

Squalus po vyzdvižení v září 1940

Obrázek

Sama Squalus byla o čtyři měsíce později vyzdvižena, po opravách ji námořnictvo pod jménem Sailfish 15. května 1940 znovu zařadilo do stavu a v říjnu 1941 byl člun přidělen k asijské flotile do Manily. Za několik týdnů začala válka a Sailfish se jí zúčastnila prakticky od prvních hodin a to vskutku způsobem, který nezapomenutelně vstoupil do dějin.
Ráno 10. prosince poblíž severovýchodního cípu ostrova filipínského Luzon spatřila posádka japonský křižník a několik torpédoborců. Sailfish však spatřili i Japonci, a tak kapitánporučík Morton Claire Mumma se stihl jen potopit do třiceti metrů a vypálit jedno torpédo. To však explodovalo tak blízko, že posádka málem ohluchla. Vzápětí japonské torpédoborce zasypaly Sailfish hlubinnými bombami, a to už bylo na Mummu moc. Dostal takový záchvat paniky, že ho první důstojník musel zmlátit a zamknout v  kabině. Ironií osudu je, že až do té doby si Mumma hrál na puntičkáře a tvrďáka a své posádce vládl vládl ne železnou rukou, ale pěstí. Naštěstí pro námořníky zachoval chladnou hlavu první důstojník Richard Voge. Když zpacifikoval neschopného velitele, převzal velení, vyvedl ponorku z palby hlubinných bomb, spojil se s Manilou a dostal svolení k návratu. Mumma svou zamčenou kabinu opustil až v přístavu a jeho nadřízený – kapitán Wilkes – musel přemýšlet, co s tím podivným tvorem vlastně bude dělat. A jeho rozhodnutí bylo nakonec více než velkorysé: Mummovi bylo přiznáno potopení torpédoborce (tvrdil, že torpédo, které vypálil nevybuchlo samovolně, ale zasáhlo muničák, proto byla rána tak velká), dostal Námořní kříž a jen tak mimochodem byl pro jistotu i zbaven velení. Sailfish převzal právě onen první důstojník, který ve zmatku zachránil situaci.
A právě čerstvý kapitánporučík Voge si připsal jeden z prvních větších amerických ponorkových úspěchů za války v Pacifiku: 2. března 1942 dvěma torpédy potopil japonskou loď pro přepravu letadel Kamogawa Maru a o půl roku později byl coby zkušený mořský vlk převelen do štábu admirála Lockwooda, kde s místními byrokraty a „kancelářskými inkousty“ sváděl urputné bitvy kvůli mizerným americkým torpédům. Squalus/Sailfish nakonec prožila celkem úspěšnou válečnou kariéru, v říjnu 1945 byla vyřazena a o tři roky později šla do šrotu. Co se stalo se zbabělým despotou Mummou, to bohužel netuším. Jen tipuji a doufám, že se stal doživotním velitelem skladu použitých ponožek někde na Aljašce.
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 26/10/2009, 08:03, celkem upraveno 6 x.
さようなら。
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Druhá světová válka
V prosinci 1941 disponovalo americké námořnictvo sto dvanácti ponorkami a to znamenalo, že by mělo být po SSSR a Německu třetí nejsilnější na světě. Nebyla to pravda, minimálně polovina ponorek byla použitelná jen v případě, že nic jiného není. Ze zakonzervovaných záloh bylo reaktivováno osm člunů třídy O a devatenáct třídy R, pamatujících ještě První světovou. Ve službě se dosud potloukalo i šestadvacet ponorek třídy S, které byly pro danou dobu pomalé, mizerně vyzbrojené, nepohodlné, a přestože neměly ani topení, musely být nasazovány i do studených vod kolem Aljašky. Slepou uličkou se ukázaly být i tři příliš velké, pomalé a neohrabané podmořské křižníky třídy Barracuda a dva podobné třídy Narwhal z druhé poloviny dvacátých let. Ve skutečnosti mělo americké námořnictvo v prosinci 1941 cca padesátku vesměs jakž takž moderních člunů tříd Porpoise, Cachalot, Perch, Salmon, Sargo, Tambor a Gar – ovšem v různém stupni použitelnosti. Například v Pearl Harboru a okolí se v době útoku Nagumova svazu nacházelo dvanáct člunů, ale z různých důvodů byly okamžitě akceschopné jen tři.
Mám-li dále něco aspoň naznačit o osudech amerických ponorek za Druhé světové války, musím se nejprve zmínit o jejich hlavních zbraních – torpédech. Vývoj byl dost složitý a košatý, proto nebudu unavovat detaily a vezmu to pokud možno stručně. Americká torpéda z doby před První světovou válkou nestála – slušně řečeno – ani za zlámanou grešli. Jejich dosah byl sotva kilometr při rychlosti osmnáct uzlů, což znamenalo, že mu skoro každá loď mohla klidně uplavat. S tím se válčit rozhodně nedalo. Proto se sáhlo k jednoduchému řešení – prostě se okopírovala torpéda britská, která vycházela z postaršího, avšak spolehlivého rakousko-uherského systému Whitehead a světlo světa tak spatřila parní torpéda typu X. Jejich dosah činil něco přes tři kilometry při rychlosti třicet šest uzlů, bojová hlavice vážila čtvrt tuny a dá se říci, že pro danou dobu to jakž takž stačilo. Jenže Američané chvályhodně chtěli mít torpéda dokonalá, a tak se ve dvacátých letech pustili do vývoje čehosi, co chtěli považovat za superzbraň. Jenže práce se vlekly a vůbec se nedařily vinou ani ne tak konstruktérů, ale spíš admirálů, kteří své požadavky často měnili. Jeden moment se vážně uvažovalo i o torpédu řízeném rádiem, což byl při tehdejších znalostech radiotechniky přirozeně nesmysl. Teprve v roce 1928 byl na světě prototyp zvaný XI poháněný kapalným kyslíkem, který se stal praotcem amerických leteckých, lodních a ponorkových torpéd používaných za Druhé světové. Souběžně se pracovalo i na torpédu elektrickém, avšak vývoj se na dlouhá léta takřka zastavil, protože nebyly peníze na vývoj pořádných baterií. Teprve v roce 1938 se torpédoví experti po banálních, leč vlekoucích se sporech shodli, že pro ponorky bude nejvhodnější typ XIV, který dokázal uhánět rychlostí čtyřicet šest uzlů do vzdálenosti více než čtyři kilometry a byl vybavený jak nárazovou roznětkou, tak magnetickým zapalovačem typu VI. Na papíře vypadalo všechno skvěle; a to bohužel tak skvěle, že se nový vynález nikdy ani nevyzkoušel v praxi. Proč? Protože se šetřilo. Jedno torpédo stálo deset tisíc dolarů a výstřel s ostrou hlavicí na nějakou vyřazenou loď přímo z ponorky – to se považovalo za drahou a zbytečnou legraci, zvlášť když cvičná torpéda vystřelovaná z lodí fungovala dobře. Americká ponorková flotila tak šla do války se zbraní, ze které nikdy nikdo nevystřelil a podle toho to také dopadlo. Americká torpéda vyváděla bláznivé kousky. Kličkovala, potápěla se, předčasně explodovala, kroužila, lodě podplouvala ve velkých hloubkách aniž by ráčila vybuchnout, a když nějaké přece jen cíl zasáhlo, explodovalo jen málokdy. Byl zaznamenán i případ, že k potopení jedné nákladní lodi musel velitel vystřelit třináct torpéd! Ponorkářům se to nelíbilo a samozřejmě si svým nadřízeným, stěžovali, prosili je, a ti nejzoufalejší dokonce i vyhrožovali. Například kapitánporučík John A. Scott, velitel ponorky Tunny, o průběhu své hlídky v zimě 1943 do hlášení napsal: „Je otřesné, že musíte projet tak dlouhou cestu až do Číny, abyste zjistili, že vaše torpéda nefungují.“ Podobnou slast zažil jen o pár týdnů později kapitánporučík Lawrence R. Daspit, velitel ponorky Tinose, která se u atolu Truk pokusila potopit plovoucí továrnu na zpracování velryb Tonan Maru. Z patnácti torpéd zasáhla pomalý kolos jen čtyři, ta však vybuchla s malou razancí a Tonan Maru plula dál jako by se nechumelilo. Poslední torpédo si rozzuřený Daspit přivezl domů jako odstrašující příklad. Inženýry však nářky ponorkářů nezajímaly a admirálové je považovali za výmluvy vlastní neschopnosti. Na druhou stranu faktem je, že někteří velitelé ukázněně drželi zobák a jiní sem tam i něco potopili, takže rozhodování „kde udělali soudruzi z USA chybu“ bylo asi těžké pro lidi, kteří u toho nebyli.

Nabíjení torpéda typu XIV na muzeální ponorce Cod. Cleveland 1998.

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Obrázek

Další problém byl, že torpéda vyráběla jen jediná továrna v Newportu na Rhode Islandu a ta zpočátku války absolutně nestíhala. Nebylo nic těžkého si spočítat, že měsíční minimální počet torpéd, který je potřeba k operační činnosti je osmdesát a – továrna jich dodávala sotva dvacet. Takže to v roce 1942 vypadalo takhle: Z ponorek, jež se vrátily z hlídky se zbývající torpéda překládala na ty, které měly vyplout. Jenže to přirozeně nestačilo, a tak se místo čtyřiadvaceti torpéd vozilo zpočátku dvacet, pak osmnáct, šestnáct a tak dále. Na podzim roku 1942 se na plavbu přes Pacifik vydávaly čluny i s pouhými osmi torpédy nevalné kvality a jejich velitelé byli ještě nabádáni, aby nevyplýtvali všechna, protože pro jiné ponorky nebylo nic a musely vozit „jen“ miny. Situaci nemohlo vyřešit ani nasazení nových (a ještě horších) elektrických torpéd typu XVIII (bylo jich ještě míň), ani starého prvoválečného typu X, kterého byl sice relativní dostatek (ještě pořád jej používaly čluny třídy S), ale pro nevalnou rychlost se dal použít jen na pomalé obchodní lodě. Nádhernou, ale přece jen labutí písní tohoto typu torpéda se 10. srpna 1942 stalo potopení japonského těžkého křižníku Kako, když se vracel z vítězné Bitvy u ostrova Savo. Ponorka S-44 (John R. Moore) vypálila z předních torpédometů všechna čtyři torpéda a nejméně dvě zasáhla kotelnu. Kotle vybuchly, Kako se zlomil a za několik minut bylo po všem.

Námořník Harold Stromsoe ukazuje torpédomety, kterými potopil Kako.

Obrázek

Kako

Obrázek

Charles Lockwood byl jeden z mála vyšších důstojníků, který nářky ponorkových velitelů aspoň četl a snažil se situaci řešit, ale moc se mu to nedařilo. Na kliku byrokratů a „kancelářských inkoustů“ byl krátký i admirál. Ale něco přece jen Lockwood dělal: nechal část svých ponorek vybavit pořádnými kanóny a velitelům nařídil, aby se je snažili používat. To byl vcelku zásadní průlom do ponorkové taktiky, protože před válkou se zásadně doporučoval útok torpédem řízený sonarem z velkých hloubek. Pár úspěchů přišlo, ale Japonci kontrovali tím, že na většinu nákladních lodí šoupli pořádná děla taky. Nakonec toho měl Lockwood dost a zpočátku na vlastní triko, později s požehnáním Nimitze, dal dohromady tým odborníků v čele se starým známým kutilem Momsenem, který měl problémy vyřešit a tím odstřelit i byrokraty ve Washingtonu. V létě 1943 ponorka Muskellunge pálila na útesy neobydleného havajského ostrůvku Kahoolawe jedno torpédo za druhým a ta, která neexplodovala, byla vylovena a rozebrána. Snad nemusím podotýkat o jak riskantní podnik se jednalo, ale přinesl své ovoce. Potvrdilo se, že magnetické zapalovače jsou absolutně k ničemu a ty nárazové fungují „jak kdy“. Kromě toho se už o půl roku dříve z iniciativy Lockwoodova náčelníka štábu kapitána Jamese Fifea přišlo na to, že torpéda plují cca o tři metry hlouběji než na co jsou nastaveny. Teprve výsledky havajských testů volky nevolky dokopaly „kancelářské inkousty“ k akci (mimořádnou osobní odvahu na straně byrokratů prokázal náčelník výzbrojní správy kontradmirál W. H. P. Blandy a pokusil se seřvat i Nimitze, který měl asi o tři frčky víc) a americké ponorky na druhou polovinu války připravily Japoncům nepříjemné překvapení.
Řečeno nezáživnou mluvou čísel: Před válkou japonské obchodní loďstvo disponovalo asi šesti milióny tun lodní tonáže. Plánovači v Tokiu spočítali, že za první rok války mohou ztratit osm set tisíc tun aniž by se dělo něco mimořádného - tyto ztráty měly v pohodě nahradit jak loděnice, tak válečná kořist. Za rok přišel součet: čistá ztráta činila pouhých 178 000 tun (1 123 000 tun potopeno, 945 000 tun postaveno a ukořistěno), Japonci nad tím jen mávli rukou a to byla chyba. Americká ponorková flotila sílila ve všech směrech. Během roku 1942 šla do služby řada nových člunů a váhavci, kariéristé a protekční frackové se museli pakovat od válu. A když ponorkáři na podzim 1943 konečně měli dostatek relativně spolehlivých torpéd, bylo jen otázkou času než svému soupeři zakroutí krkem.
Japonský admirál Koširó Oikawa odpovědný za protiponorkový boj se opravdu snažil, pár dílčích úspěchů i zaznamenal, jenže veškeré jeho úsilí bylo takřka zbytečné. Marně organizoval lodě do konvojů s ozbrojenou eskortou, zaminování důležitých průlivů se ukázalo nepříliš účinné a výkony nových typů radarů a detektorů magnetických anomálií „džikitančiki“ byly zoufalé. Nešťastný Oikawa dokonce podle amerického vzoru vytvořil stíhací skupiny tvořené lehkými letadlovkami, torpédoborci a „kaikobany“ (korvetami) vybavené účinnějšími hlubinnými bombami, a protože ani ony nebyly dostatečně efektivní, došlo i na takové lumpárny jako vození zajatců jako živý štít. Všechno bylo k ničemu - ačkoli Japonci americké ponorky potápěli, na každý krok Američané dokázali reagovat protitahem. Na minová pole dostali nový sonar, který je při troše štěstí dokázal odhalit, stíhacím skupinám se díky dešifrovanému odposlechu mohli vyhýbat a na konvoje od Němců okoukali systém „vlčích smeček“. I u tohoto výmyslu se od počátku motal všudybyl Momsen, když spolu s Lockwoodovým štábem vypracoval taktiku a první vlčí smečce složené z ponorek Shad, Grayback a Cero osobně velel. A jaké byly výsledky? Jen v lednu 1944 šlo ke dnu tři sta tisíc tun japonské lodní tonáže a do roka bylo nákladní loďstvo de facto zlikvidováno. Od března 1945 zdecimovaní Japonci rezignovali i na životně důležitou dopravu ropy z Bornea a radši prováděli pokusy vyrábět naftu z kořenů borovic a letecký benzín z topinambur. Americkým ponorkám se stoprocentně povedlo to, co se nepodařilo Němcům; přestože jejich torpéda se pořád ještě ani náhodou nedala srovnávat s japonskými a jen málokterý velitel dosáhl skóre, za které by se průměrný Němec nestyděl, Japonsko bylo odříznuto od dodávek surovin a válečný průmysl i běžný život šel „do kytek“. Odhaduje se, že kdyby Japonsko nekapitulovalo, do půl roku by se zcela zastavila průmyslová výroba, doprava i zemědělství a v zemi by vypukl hladomor.

Koširó Oikawa

Obrázek

Logicky se nabízí se komparace s ponorkovou válkou v Atlantiku, ale myslím, že spravedlivě se to posoudit nedá. Japonci ani zdaleka nedisponovali takovou kapacitou loděnic jako Britové a už vůbec se nemohli srovnávat s Američany. Na druhou stranu se američtí ponorkoví velitelé - na rozdíl od Němců - museli potýkat s daleko větší rozlohou Pacifiku. A dále: zatímco Němci měli na starost „jen“ potápění lodí, americké čluny plnily úkoly, o kterých jejich němečtí kolegové neměli ani zdání. Ponorky zásobovaly a evakuovaly Bataan i Corregidor a později dělaly to samé pro filipínské partyzány. Jiné vysazovaly na okupovaných ostrovech agenty (tzv. coastwatchers) nebo zachraňovaly sestřelené letce. A to ne nějak náhodně, ale zcela programově a plánovaně – kde se pohybovaly letadlové lodě, tam se zpravidla motaly i ponorky. Jeden příklad za všechny: za svůj život vděčí posádce ponorky Finback například i jistý tehdy dvacetiletý pilot Avengeru George Bush sestřelený nad ostrovem Čičidžima.

Námořníci z Finbacku tahají z moře George Bushe.

Obrázek

Jiné čluny dopravovaly výsadky na ostrovy, kde Japonců tolik nebylo (známý je přepad atolu Makin Carlsonovým praporem raiders ze srpna 1942) a jiné musely provádět obyčejné kartografické nebo speciální průzkumné práce, protože podrobné mapy oblastí plánovaných invazí někdy zkrátka nebyly. Nutno podotknout, že všechny tyto úkoly Američané zvládli víceméně se ctí, byť za cenu strašných ztrát. Obvykle se udává, že přišli o padesát tři ponorek z přibližně tří set, což by možná nebyla taková hrůza, kdyby to byla pravda. Ano, Američané za války disponovali přibližně třemi sty ponorkami, ale ne všechny se do války zapojily. Prastaré čluny tříd O a R sloužily v Atlantické flotile, jiné staré křapky hlídaly Panamský průplav nebo Aljašku a další sloužily k výcviku. V podstatě se dá říci, že válku vybojovalo necelých dvě stě člunů, přičemž každý čtvrtý byl ztracen. Některé zbytečně, tak se na to podívejme trochu podrobněji.
První obětí omylu se stala hned v prvních hodinách války ponorka Tresher. Zrovna se vracela z Midwaye do Pearl Harboru a byla nejprve naháněna vlastním torpédoborcem a potom i bombardována vlastními armádními letadly. Jediným štěstím bylo, že Američané ještě válčit neuměli, a tak se celkem nic nestalo. První vlastní obětí mizerných amerických torpéd typu XIV se málem stala Perch (David Albert Hurt), která vypálila torpédo na nákladní loď, to provedlo nečekaný cirkusový kousek, obloukem vrátilo a k velkému údivu posádky prosvištělo kolem ponorky. Později se takové případy staly častěji, ale to už bylo námořníkům z Perchu jedno. 3. března 1942 poblíž Jávy po dvoudenní bitvě s japonskými torpédoborci Amacukaze, Hacukaze, Ušijo a Sazanami nařídil kapitánporučík Hurt děravou Perch s rozbitými motory potopit a celá posádka skončila v zajetí. A to ještě námořníci mohli mluvit o štěstí - v pozdějších dobách Japonci zpravidla vylovili jen několik mužů pro potřeby zpravodajců a zbytek nechali na oběd žralokům.
Na mizerné námořní mapy doplatila 20.ledna 1942 S-36 (John McKnight), která v Makasarské úžině najela na útes Taka Bakang. S ponorkou byl sice ámen, ale celou posádku zachránila holandská loď Siberote.
Nikdo asi nedozví, co se stalo se zbrusu novou ponorkou Grunion. Na své první hlídce zaútočila 15. července 1942 třemi torpédy na japonský torpédoborec u ostrova Kiska (všechna tři minula, tehdy běžná věc), večer téhož dne potopila dva hlídkové čluny a třetí poškodila. Pak v oblasti hlídkovala ještě několik dní, než dostala rozkaz k návratu a – už se neozvala. Jasno do věci nevnesla ani poválečná zkoumání v japonských archívech; Grunion se patrně stala obětí neznámé havárie.
Okolnosti další havárie už známy jsou. 14. srpna 1942 najela S-39 (F. E. Brown) díky navigační chybě nezkušeného velitele na korálový útes jižně od ostrova Rossel v souostroví Luisiad. Brown nařídil plný zpětný chod, ale nic se nestalo. Pak dal rozkaz vypustit zátěžové nádrže a část paliva, což ale nebyl moc dobrý nápad, protože příboj vyhnal mastnou a lehčí ponorku ještě výš na souš. Brown tedy počkal na nejvyšší příliv a opět nechal spustit plný zpětný chod. Ponorka sice o pár metrů sklouzla dolů, ale nárazy o balvany popraskaly balastní nádrže a naplnily se vodou. Na cestě už sice byl australský remorkér Katoomba, jenže moře a vítr rozbíjely S-39 s neochvějnou jistotou drsné přírody a bylo jasné, že zachránit se už nedá. Většina posádky pro jistotu přeplavala na břeh a 15. srpna všechny zachránil právě Katoomba. Opuštěnou ponorku brzy příboj rozbil a za několik dní ji nenašla ani MacArthurova letadla, která ji měla dorazit, aby si ji Japonci náhodou neodtáhli někam do muzea (S-39 sloužila už od roku 1925 a žádný výkřik moderní techniky ani na palubě nevezla). Brownův nadřízený kapitán Christie ocenil úsilí velitele a posádky při pokusech o záchranu a k velkému údivu některých důstojníků nepostavil Browna před soud, nýbrž mu svěřil velení na S-43.
3. listopadu 1942 vadné torpédo typu XIV málem poslalo na věčnost ponorku Seawolf (Freddie Warder). V Talomské zátoce ve filipínském průlivu Davao Warder nejprve vystřelil dvě torpéda na dopravní loď Sagami Maru, a když selhala, potopil ji starým torpédem typu X. U výjezdu z průlivu vystřelil tři torpéda na další parník, avšak jedno se vychýlilo z dráhy a „zaútočilo“ na Seawolf. Štěstím bylo, že Warder nebyl žádný zelenáč (byla to už jeho sedmá válečná mise), o svých torpédech neměl valné mínění, a tak na nic nečekal a nařídil mazat plnou parou do hlubin. Všechno dopadlo dobře, vadné torpédo neškodně prosvištělo nad ponorkou, zbylá dvě cíl nenašla a zmizela neznámo kam. Podobná situace se opakovala 30. ledna 1943, kdy ponorka Growler (Howard Walter Gilmore) v Šalamounově souostroví zaútočila na transportní loď evakuující vojáky z Guadalcanalu. Torpédo se dostalo na kruhovou dráhu a Growler se musela bleskově ponořit, japonská loď jako obvykle nebyla ohrožena ani náhodou.
Záhadou je obestřen zánik ponorky Grampus (John Craig). Naposledy se ohlásila 12. února 1943 od ostrova Buka a od té doby se po ní slehla zem – eh, vlastně voda. Jasno do věci nevneslo ani poválečné pátrání v japonských archivech, a tak je možné, že buď havarovala nebo ji potopily japonské torpédoborce Murasame a Minegumo, které šly samy ke dnu o pár hodin později v Bitvě v zálivu Kula a jejich velitelé tak přirozeně nestihli podat hlášení.
Lajdáčtí údržbáři si bez obav mohou připsat zbytečnou ztrátu ponorky Cisco (James Wiggins Coe), která po špatně odvedené opravě hydraulického systému 18. září 1943 vyplula z australského Darwinu a už nikdy se neozvala. Teprve díky dešifrovanému odposlechu vyšlo najevo, že průzkumný letoun Nakadžima B5N Kate z 954. Kokútai nejprve objevil na moři olejovou skvrnu a o zbytek se 28. září snadno postaral dělový člun Karacu (bývalý a na Filipínách ukořistěný USS Luzon). O ukrutné životní klice mohl mluvit radista Howell B. Rice, který před plavbou onemocněl a zůstal v Darwinu.
Zajímavé věci se děly i v Atlantiku. 12. října 1943 si pilot hydroplánu Martin PBM Mariner Daniel Felix z kubánského Guantanama připsal vlastní a úplně novou ponorku Dorado (Earle Caffrey Schneider). Dorado se začala pohřešovat teprve o dva dny později a pravda vyšla najevo až během několika let. Nejprve se zdálo, že Dorado skutečně potopil Felix, leč stejný popis, čas i místo Felixova útoku se po válce našlo v záznamech německé ponorky U-214 (Rupprecht Stock), čímž bylo Felixovo jméno očištěno. Od té doby se předpokládá, že Dorado byla ztracena na minách, která nedaleko panamského Colónu položila právě U-214. I v tomto případě čas souhlasí - miny byly zjištěny a okamžitě zneškodněny 16. října.
Dobrodružná se ukázala být sedmá hlídka postarší ponorky Nautilus (W. D. Irwin). Na podzim roku 1943 Nautilus vezl v rámci Operace Galvanic na ostrov Abemama v Gilbertově souostroví sedmdesát osm námořních pěšáků a cestou měl pátrat po sestřelených pilotech. Proto plul Nautilus zásadně na hladině, což se dělostřelcům z torpédoborce Ringgold zalíbilo natolik, že si ponorku vzali do prádla a zelené identifikační světlice vystřelované posádkou je vůbec nezajímaly. Ke vší smůle byl Nautilus ponorka stará a pomalá, ani rychlost ponoru nebyla kvůli velkým rozměrům nijak závratná, a proto měli páni kanonýři z Ringgoldu dost času na to, aby člun nejprve zarámovali a potom zasáhli přímo do věže. Granát naštěstí nevybuchl, ale vyplašil obsluhu ve věži natolik, že zapomněli zavřít hlásnou troubu na můstek a poslední salva navíc poškodila trup. Pod vodou tak Nautilus nabral hezkých pár tun vody, a když se za chvíli začaly nebezpečně blízko ozývat hlubinné bomby, námořní pěšáci by se asi raději viděli v kulometné palbě než na palubě ponorky. V noci se škody podařilo opravit a 20. listopadu 1943 se rota bezpečně vylodila na Abemamě. Druhý den Nautilus palubním dělem ostřeloval japonské pozice na ostrově, a to tak účinně, že obranná postavení definitivně zlikvidoval a k žádným větším bojům už nedošlo. Pak naložil dva zraněné (jeden na ponorce zemřel) a vrátil se do Pearl Harboru. Ve věži si Nautilus přivezl domů i zaseknutý suvenýr - 127 mm granát z Ringglodu, který byl za hurónského řevu slavnostně vystaven v důstojnické jídelně.
Obětí špatného vlastního torpéda se 26. března 1944 u Palauských ostrovů při útoku na ozbrojený konvoj stala ponorka Tullibee (Charles Frederic Brindupke). Torpédo podobně jako v případě Seawolfu či Growleru najelo na kruhovou dráhu a bez řečí Tullibee potopilo. Zachránil se jen námořník C. W. Kykendall, kterého druhý den vylovil japonský torpédoborec Wakatake a k všeobecnému veselí svých nepřátel celou věc objasnil.
U ostrova Palawan ve Filipínách se 26. července 1944 po blíže neurčitém výbuchu potopila úplně nová Robalo (Manning Kimmel – syn admirála Husbanda Kimmela). Většina posádky i s velitelem se zachránila, byla zajata a skončila v zajeteckém táboře Puerta Princessa, kde však všichni zahynuli. Jeden z přeživších spoluvězňů po válce tvrdil, že když námořníci ještě žili, řekli mu, že se o zkázu ponorky postaral výbuch v akumulátorovém úseku. Ale stejně tak se mohlo jednat o minu - ve stejném prostoru totiž o několik týdnů později prokazatelně na mině skončila Flier (John Crawley).
O vyloženou tragédii se postaral torpédoborec Richard M. Rowell. 3. října 1944 u ostrova Morotai potopil ponorku Seawolf (Albert M. Bontier), a to přesto, že plula po tzv. „bezpečné trase“. Velitel torpédoborce porušil všechny platné předpisy a na Seawolf bez varování zaútočil. Ten mazal do hlubin, první útok novým raketometem hedgehog ještě přežil a pokusil se o poslední možnost záchrany: Obsluha sonaru ponorky vyslala identifikační signál obsluze sonaru torpédoborce. Tam však seděl podobný kovboj jako na velitelském můstku a snahu kolegy vyhodnotil jako drzý pokus o rušení svého signálu. Následoval druhý útok a po něm zmizel Seawolf i s kompletní posádkou navěky. Kruh se uzavřel; Seawolf se kdysi šťastně vyhnula vlastnímu torpédu, ale nakonec si ji osud našel a dostal ji vlastní torpédoborec.
Obětí vadného torpéda se stal i Richard O´Kane, nejzářivější hvězda mezi americkými ponorkáři. O ´Kane získal ostruhy už jako první důstojník na Wahoo (Dudley Morton) a potom dostal vlastní člun Tang. Během pouhých čtyř hlídek potopil dvacet čtyři lodí (93 184 tun), což ho v pomyslné hitparádě amerických ponorkářů řadí na první místo – těsně před jeho „učitele“ Mortona. V noci na 25. října 1944 zaútočila Tang na japonský konvoj v Tchajwanském průlivu a zničila tanker Macumoto Maru a dopravní loď Ebara Maru. Ráno na Tangu zbyla poslední dvě torpéda, kterými chtěl O´Kane dorazit osamocenou poškozenou loď. Elektrické torpédo typu XVIII se však vychýlilo na kruhovou dráhu a zasáhlo záď ponorky, kde okamžitě zemřeli všichni přítomní. Velitel O´Kane a osm dalších byli vymrštěni z paluby do moře, v akumulátorovém úseku potápějící se ponorky vypukl požár, ale ještě třináct námořníků se dokázalo z hloubky padesáti metrů s pomocí Momsen lungu dostat ven. Trosečníci byli vyloveni a zajati, jenže v následujících měsících je vůbec nečekal lehký život. Japonci tuze dobře věděli jakého ptáčka to lapli a O´Kanea i s námořníky nejdříve umístili do tajného tábora námořní rozvědky u Ofuny nedaleko Jokohamy, kde o ně speciálně „pečovali“ trosečníci z Tangem potopeného tankeru Macumoto Maru. Na jaře 1945 ke všemu v lágru vypukla epidemie beri-beri (nemoc způsobená nedostatkem vitamínu B1) a zajatci umírali jeden po druhém. Naštěstí v té době i do Japonska prosákly zvěsti, že po válce budou Spojenci žádat potrestání válečných zločinců a O´Kane byl se svými druhy konečně přemístěn do normálního zajateckého tábora na ostrov Omori, kde už nějakou tu dobu bručel například i Gregory Boyington, známé stíhací eso. Konce války se z posádky Tangu dožilo devět mužů, mezi nimi i O´Kane, který v září 1945 vážil čtyřicet pět kilo.

Předčasně zešedivělý O´Kane dostává od prezidenta Trumana Medaili cti

Obrázek

Ponorkou Tang výčet válečných ztrát prokazatelně způsobených nehodou, šlendriánem či neznámou příčinou končí a končím i já. Možná jsem na nějakou ponorku zapomněl, možná jsem něco popletl a možná i zvoral, ale pro základní orientaci v problematice to snad stačí. Původně jsem chtěl ještě napsat o haváriích ponorek Cochino (1949), Thresher (1963) a Scorpion (1968), jenže už takhle je článek tak dlouhý, že to stejně nikdo číst nebude. Na shledanou v lepších časech.

Obrázek
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 26/10/2009, 08:09, celkem upraveno 3 x.
さようなら。
Uživatelský avatar
cover72
7. Major
7. Major
Příspěvky: 3160
Registrován: 12/6/2007, 20:09

Příspěvek od cover72 »

jenže už takhle je článek tak dlouhý, že to stejně nikdo číst nebude. Na shledanou v lepších časech.
Ale bude.. vychcípl jsem s nachlazením či co a času mám hromadu. A tak se ptám: kdy budou post-WW2 havárie?
Jo, a článek je to pěkný a čtivý, jak je u tebe dobrým zvykem.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

To víš Destroymane, že to máš zajímavé a čas si člověk kolego najde, neboj chlape.
Hezky nám to shrnuješ.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

Dobré, hutné, poučné.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Destroymane, je to skvělá práce. Pokud bys našel sílu a dopracoval časem i ty tři zbývající super havárie - hlavně Scorpion 1968, to byla zajímavá záležitost a myslím, že jsem o tom četl v knize Stíny mořských hlubin, bylo by to dobré.

Délka práce mi nevadí - když se podívám na to, co plodím já, tak musím být tichý jak ten pověstný Američan v Praze. :D

Pokud je Tvé rozhodnutí po zveřejnění této práce svoji činnost na Palbě ukončit nezvratné, přeji Ti vše dobré a nashledanou v těch možných lepších časech. :rotuj:

Jen se někdy podívej do PM.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Příspěvek od Scrat »

Jenom takové menší upřesnění ke konfederačním ponorkám.

To co potopilo USS Housatonic nebyl David. Tímto termínem jsou označovány poloponorné konfederační čluny poháněné parním strojem. Právě kvůli pohonu nemohly jít kompletně pod vodu a tak útočily částečně zanořené.
H. L. Hunley (pojmenovaná po svém tvůrci Horaci Lawsonu Hunleyovi) však byla plnohodnotnou ponorkou s ručním pohonem. Ponorkou sice velmi primitivní, ale funkční jak ukázal útok na USS Housatonic. Pravděpodobně ji neobsluhovalo devět mužů ale pouze osm, aspoň to tvrdí kniha "Vyzdvižení ponorky Hunley" - Brian Hicks & Schuyler Kropf (česky v r. 2003 nakladatelství BB/art). Ten první "veslař" měl na starosti i navigaci (prostě čučel přes sklo ve věžičce ven) a na poloviční úvazek obsluhoval kormidlo, zatímco ostatní točili klikou jak barevní.

Jinak prakticky nemám co dodat, jen na části věnované WWII je nádherně vidět že problémy s torpédy neměli jen Germáni ale i Američané. Američtí ponorkáři dokonce vtipkovali že musí nakládat i kamení aby bylo v případě selhání torpéd čím bojovat. A v obou námořnictvech narážely stížnosti velitelů na bohorovný klid výzbrojních techniků. Nemít Američané Lockwooda a Nimitze tak nevím jak by jejich ponorková kampaň probíhala. Ale asi by to byla celkem groteska.

Scrat
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Nedávno na Viasat Histori dávaly k ponorce Hunley pořad právě o jejím vyzdvižení. Bylo to extrémně zajímavé. Rekonstruovali posazení posádky, provedli antroplogické ohledání.

A potom podle seznamu zkoušeli dohledat možné živé potomky a dokonce pomocí DNA testů. Ta posádka musela být úžasná. Já bych do něčeho takového nikdy nevlezl.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Koukám, že se přece jen našlo pár lidí, co to dočetli do konce, takže:
Cover 72: Přeju hodně zdraví a vím o čem mluvím - jednu chřipku jsem momentálně přechodil. :D
Post-war havárie asi nebudou (aspoň ne ode mě), protože čím víc jsem se v tom hrabal, tím víc mi připadalo, že každá by si zasloužila samostatnej článek. A kdybych to jen zredukoval na to nejnutnější, článek by byl delší asi o deset stran textu. A to bych to už rovnou mohl vydat knižně. :D
A krom toho: v tomhle jsem se plácal pomalu dva měsíce a přiznám se, že na slovo "ponorka" už začínám bejt alergickej.
Pátrač: Neboj, do PM samolitr koukám.
Scrat: Já to tušil, že tam někde budu mít nějakou kravinu!
Jinak jsem se přímo zhrozil, když jsem zjistil, jaký mezi admirálama panovaly vztahy. Malej příklad: Kinkaid neměl rád svýho podřízenýho Christieho. Christie navrhl na vyznamenání kapitána Griffitha, velitele ponorky Bowfin (BTW, jediná ponorka na světě, která potopila autobus :D ). Kinkaid neměl rád Christieho, a tak chudák Griffith nedostal nic. Christie se obrátil na MacArthura a ten rozhodl, že vyznamenání dostane jak Griffith, tak Christie. Kinkaid to považoval za osobní urážku a postaral se, aby byl Christie převelen z funkce velitele ponorkový divize na velitele nějakejch doků. Jako důvod mu posloužila banální záminka - přišil mu na triko ztrátu mladýho Kimmela.
Admirálové v tom měli pěknej bordel!
さようなら。
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17709
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Destroymane o čtenost svého článku strach neměj. Ty si čteš velmi dobře! :wink:

Můžeš objasnit ono potopení autobusu? :lol:
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

skelet píše: Můžeš objasnit ono potopení autobusu? :lol:
Jasně že jo.

10.srpna 1944 Bowfin (John Corbus) zaútočila salvou šesti torpéd na nákladní loď zakotvenou v přístavu na ostrově Minami Daito (to je někde u Okinawy). Loď byla na cucky, a kromě toho torpéda totálně zničily přístav a do konce války ho vyřadily z provozu. To bylo docela důležité – na Minami Daito byl cukrovar a kvůli zničenýmu přístavu se už do Japonska nedostalo ani kilo cukru. Součástí přístavu byl i jeřáb, který spadl na autobus vozící přístavní dělníky do práce a část rozmačkanýho autobusu spadla do vody.
Posádce Bowfinu se to náramně líbilo a autobus si nárokovala jako potopený. Jenže předpisy jaksi nepamatovaly na potápění autobusů, takže jim autobus nemohl být uznán. A tak si ho námořníci aspoň namalovali na vlajku a na věž.

Obrázek
さようなら。
Uživatelský avatar
skelet
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 17709
Registrován: 26/1/2008, 15:48

Příspěvek od skelet »

Tak už aspoň vím čím se inspirovali scénaristé filmu Operation Petticoat (v česku Operace Spodnička), kde Cary Grant s Tony Lee Curtisem úspěšně torpedovali japonskou kantýnu :lol:
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

... a možná i velký Spielberg. Ten zase ve filmu 1941 nechal potopit americkej tank japonskou ponorkou. :D
A John Belushi jako Divokej Bill taky neměl chybu, když s P-40 přistál u benzínový pumpy a chtěl plnou... :lol:
さようなら。
xfr
desátník
desátník
Příspěvky: 40
Registrován: 2/9/2008, 19:49

Příspěvek od xfr »

Ďakujem za veľmi pekný článok. Je mi veľmi ľúto že nenasledovali aj povojnové havárie - od začiatku som sa tešil na poslednú americkú potopenú ponorku (SSN-665 Guitarro - 1969). :D
A ešte nejaké poznámky k americkým torpédam z druhej svetovej vojny:
- problém s nesprávnou hĺbkou sa prejavoval len pri ostrých torpédach pretože bojová hlavica bola ťažsia ako cvičná
- kontaktné rozbušky boli málo citlivé
- magnetické rozbušky boli pre zmenu príliš citlivé a torpéda vybuchovali príliž daleko od cieľa - údajne šlo o rovnaký problém ako mali nemecké torpéda a bolo to spôsobené tým, že obidve konštrukcie výchádzali z nemeckých plánov z roku 1918, ale čo je na tom pravdy to neviem :)
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

Jojo, magnetický rozbušky byly opravdu kopie německejch prototypů z WW1. Bohužel byly moc citlivý na cokoli - znáš to, při dopravě nebo nabíjení se s torpédem o něco břinklo a už to nefungovalo. A magnetickejm roznětkám taky moc nesvědčilo ani vlhký prostředí, který v ponorkách samozřejmě je.
S těma nárazovejma roznětkama to bylo nějak takhle: Když byl úhel dopadu kolem 90 stupňů, byla to taková rána, že roznětka se de facto rozsypala. A naopak - v úhlech kolem 30-50 stupňů nárazová roznětka fungovala bezvadně. Stačilo tedy vyrobit roznětky robustnější a bylo po problému. Nám může připadat divný, že se taková ptákovina neřešila skoro rok a půl, ale je to opravdu tak. Admirálové v tom měli fakt bordel.
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Pátrač »

Asi bylo jenodušší svádět problém na neschopnost ponorkářů než se hádat s výrobci a dodavateli často už delší dobu zaplacených kremplů. Až pořádný průšvih, kterého se chytne tisk bývá tím pravým impulsem.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo (USN, USMC)“