Matrjona Semjonovna Něčeporčukova
Plný kavalír Řádu slávy
Nositelka Řádu Vlastenecké války I. stupně
Staršina 100. gardového střeleckého pluku 35. gardové střelecké divize 8. armády 1. ukrajinského frontu
narozena 3. 4. 1924[
"Hodna vyznamenání Řádem Slávy I. stupně."
připsal vlastní rukou na návrh jeho udělení generál V. I. Čujkov
Matrjona Semjonovna Nazdračeva se narodila 3. dubna roku 1924 ve vesnici Vlčí Jar (Charkovská oblast, dnešní Ukrajina) do rolnické rodiny. Absolvovala zdravotnicko-porodnickou školu ve městě Balakleja a pracovala jako zdravotní sestra v okresní nemocnici.
Po vypuknutí války se přihlásila jako dobrovolnice do Rudé armády, pro nízký věk však zprvu nebyla přijata. Poté co Rudá armáda na jaře 1943 vyhnala okupanty z její rodné vesnice, podala přihlášku znovu. Tentokrát uspěla a v dubnu 1943 se ocitá na frontě. Byla přidělena ke 100. gardovému střeleckému pluku 35. gardové střelecké divize jako zdravotnice. Hrdinství projevila již během svého prvního nasazení při osvobozování Donbasu, když sama odtáhla pod palbou na polní ošetřovnu patnáct raněných. V bojích na těžce ostřelovaném břehu Dněpru si pak dokonce vysloužila medaili "Za odvahu".
1. srpna 1944 seržant Nazdračeva při přechodu řeky Visly zachránila šestadvacet raněných vojáků tím, že je pomohla dopravit do bezpečí. Na nepřítelem silně bráněném magnuševském předmostí pak vynesla z bitvy těžce zraněného důstojníka a přepravila ho do týlu. 11. srpna se na její "gymnasťorce" zaskvěl Řád slávy III. stupně.
Když se v průběhu ledna 1945 podařilo Rudé armádě na levém břehu Visly prolomit německou obranu, poskytla "Moťja", jak ranění laskavou sestřičku oslovovali, první pomoc šedesáti devíti vojákům. 18. ledna Němci zaútočili na polní ošetřovnu, v níž dívka sloužila. Přesto, že neprošla bojovým výcvikem, zahájila s dalšími zdravotníky palbu a přinutila je k ústupu. Sedmadvacet raněných se poté zdařilo přemístit do polní nemocnice bez jediné ztráty.
8. března 1945 bojovala se svým plukem na levém břehu Odry u města Kostřín, kde poskytla první pomoc padesáti vojákům, z nichž 27 utrpělo vážná zranění. Na rozkaz Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR jí byl 13. března za příkladné plnění úkolů v bojích s fašistickými okupanty udělen II. stupeň Řádu slávy.
V sestavě 100. gardového střeleckého pluku prošla boji u Odry a Sprévy. Při osvobozování měst u Sprévy byla zraněna, ale pokračovala ve vynášení vojáků z bitvy. Celkem jich přenesla 78. Samopalem skosila přední řadu Němců a trofejní zbraní složila hitlerovského důstojníka, když se chystal zastřelit jejího spolubojovníka. Svou bojovou pouť zakončila v Berlíně, v hodnosti gardový staršina.
Za zásluhy při přechodu Sprévy byla 15. května 1946 dodatečně oceněna I. stupněm Řádu slávy, čímž se stala jeho plným Kavalírem a jednou ze čtyř žen druhé světové války, které tento titul získaly.
Po válce byla demobilizována a provdala se za Viktora Něčeporčuka. Mezi lety 1950 až 1965 žila v obci Dmitrijevskoje; poté se přestěhovala do Krasnogvardějska, kde do roku 1977 pracovala v nemocnici. Od téhož roku žije ve městě Stavropol na poloostrově Krym.
Kromě všech tří stupňů řádu slávy byla oceněna Řádem Vlastenecké války I. stupně. Mezinárodní výbor Červeného kříže jí též udělil Medaili Florence Nightingale za záchranu více než dvou set raněných.
Zdroje: Военные медики
Герои Страны
z ruštiny přeložila: Ljubov
