Velký cirkus
Vzpomínky francouzského stíhacího pilota v RAF
Clostermann napsal paměti na základě deníku, který si vedl během svého nasazení, krátce po skončení války. Byly vydány pod názvem Le grande Cirque v Paříži roku 1948 a patřily k prvním pamětem, jež se týkaly Francouzů v britském Royal Air Force.
Clostermannův poválečný život je nepochybně zajímavý a dobře reflektuje francouzské dění po válce. V letech 1946 - 1969 byl osmkrát zvolen do Národního shromáždění. V roce 1951 vydal knihu Feu de Ciel, „Ohně v oblacích“. V letech 1956 - 57 působil jako dobrovolník - pilot v Alžírské válce. Zkušenosti z těchto bojů popsal v novele Appui-feu sur l'oued Hallaïl. Souběžně s poválečnou vojenskopolitickou kariérou se rozvíjela jeho soukromá. Podílel se na založení firmy Rémis-aviation, působil jako zástupce Cessny, pracoval v Renaultu nebo Air France. V roce 1969 dobrovolně odešel z politiky a napsal ještě několik knih, které však proslulosti Velkého cirkusu nedosáhly.
Během Války o Falklandy si znepřátelil bývalé spolubojovníky z RAF. Poslal totiž povzbuzující dopis argentinským pilotům, které znal z počátku sedmdesátých let ze společného výcviku. Argentinská vláda však dopis propagandisticky využila. Clostermann se stavěl také proti účasti Francie v První válce v Zálivu.
Jak se však Pierre dostal k létání? Narodil se v rodině francouzského diplomata a vojáka Jacquese Clostermanna, v Curitibě, v Brazílii 28. února 1921. O jeho dětství mnoho nevíme kromě toho, že byl fascinován létáním. V šestnácti letech se získal pilotní průkaz. Po vypuknutí války se snažil dostat do francouzského letectva, ale byl shledán příliš mladým na bojového pilota. V roce 1940 se připojil k Forces Aériennes Françaises Libres a podařilo se mu dostat do Velké Británie, přijel s náletem 315 hodin, z konžského Brazzaville, kam se rodina mezi tím přestěhovala.
První kontakty s Británií nebyly zrovna optimistické. Když na konci roku 1941 odjel z Royal airforce College v Cranwellu do Rednalu, aby se zařadil k No. 61 O. T. U. napsal: „Vysoké hory Walesu, napolo ponořené v mlze, defilují po obou stranách kolejí.
Minuli jsme Birmingham, Wolverhampton a Shrewsbury, pochované v husté vrstvě sazí...
Mlčky a lhostejně si prohlížíme s Jacquesem2 krajinu, jež v nás vyvolává úzkost, krajinu bez ustání omývanou drobným deštěm, špinavá a neurastenická hornická městečka, plazící se v údolích drcená mraky šedivého kouře, válejícího se nad střechami a tak hustého, že ani prudké nárazy mrazivého větru nejsou s to jej rozptýlit.“
V Rednalu se neměl naučit nic menšího než zvládnout létatání na spitfirech. Letadla udělala již na první pohled na mladé Francouze velký dojem. „Celý život budu vzpomínat na první setkání se spitfirem (...)
Než na sebe navléknu postroj padáku, chviličku si letoun mlčky prohlížím – ušlechtilé linie trupu, motor Rolls-Royce, elegantně zakrytovaný; opravdový plnokrevník...“
Clostermann dokázal vyjádřit respekt ze stroje, z jeho rychlosti, jeho krásu, tak jako snad žádný jiný z válečných veteránů. Způsobem, který do „děje“ vtáhne i člověka, co v životě neseděl v dopravním či sportovním letadle natož v dnes přes šedesát let staré stíhačce.
Dokázal vyjádřit pocity velmi mladého pilota, chystajícího se na svoje první sólo. Neustálé předříkávání checklistu. Dostaví se i pocit „co tady vlastně dělám?“. Až to nakonec přijde.
„Kontrolní věž mi dává povolení ke startu...
Srdce mi bije, div se nerozskočí. Polknu slinu, snížím si sedačku a zpocenou rukou opatrně otvírám plyn.
Okamžitě jako by mě uchvátila větrná smršť. Zlomky dobrých rad mi přicházejí na mysl.
Obrovská vrtule přede mnou, absorbující celou sílu motoru, a jenom docela malá mezera mezi spodkem kotouče, v němž sviští, a rozjezdovou dráhou(...). Spitfire sebou hne, zrychluje, zrychluje, zatímco letiště utíká čím dál tím rychleji dozadu...
Bezděky jsem zatajil dech: najednou jsem ve vzduchu. Železnice pode mnou se míhá jako dlouhý paprsek. Stromy, domy pozbývají za mnou zřetelných tvarů, vnímám je jako velkou rozmazanou skvrnu...“
Po absolvování výcviku byl Clo-Clo s dalšími francouzskými frekventanty kurzu převelen k No. 341 „Alsace“ Squadron sídlící západně od Edinburghu. Projeli Anglii z jihozápadu na severovýchod. Strávili vyčerpávající noc ve vlaku. „Marně jsme hledali místo v přeplněném oddělení, lidé spí jeden na druhém, vane z nich pach potu – oddychování spáčů, studený kouř z cigaret.“
Během cesty zažili i nálet. „Vlak prudce zabrzdí, sykot páry a údery nárazníků probouzejí poplašené cestující, matná modrá světla zhasínají.
Čtvrt hodiny. Půl hodiny. Hodina v mrazu a mlčení.
Několik záblesků na nebi. Vzdálený hukot motorů. Chvílemi světelná záplava na obzoru ozáří na okamžik komplex továren, štíhlé komíny....“
Clostermannovi se do paměti silně zapsal jeho první boj. Odehrával se někde nad Francií ve výšce okolo 8200m. Rychlost s kterou všechno probíhá. Vlnící se trasovací střely. Zmatek ve vzduchu. V radiokomunikaci, kdy piloti křičí jeden přes druhého.
Když se „první stíhač Francie“ učil v Brazílii létat, velkou část kurzu strávil na německém cvičném letounu navíc s německým instruktorem Karlem Benitzem. Možná, že tam jsou kořeny jeho zvláštního respektu k Němcům a německým letadlům. Stejně obdivně, jako popisuje Spitfire, mluví i o focke-wulfu 190, který viděl během boje. „Ano je to jeden z nich – krátká křídla, hvězdicový motor, dlouhý průhledný kryt kabiny z jednoho kusu, ocasní plochy useknuté v pravém úhlu! Ale na fotografiích scházela kouzelná vibrace barev – světle žluté břicho, šedozelená záda, velké černé kříže zdůrazněné bílým lemováním... Fotografie nemohly ukázat chvění křídel, protáhlou siluetu letounu, kterému rychlost ještě dodává elegance, zvláštní polohu letu s nakloněným předkem...“
Většina stíhacích pilotů si velmi dobře pamatuje na své první vítězství. Kolikrát vystřelili. Jak jim sedla oprava střelby. Jak fascinovaně sledovali jimi sestřelené letadlo, které se ve spirále řítilo k zemi a táhlo za sebou černou vlečku. Někdy se od letadla oddělila silueta pilota a po chvíli se objevil i padák. Clostermann není výjimkou. „Lehce sešlápnu pedál, zaměřím si Němce v zaměřovači. Nechce se mi ani věřit očím, je to docela snadná oprava na vzdálenost méně než 200 metrů.
Rychle stisknu spoušť svých kanónů...
Panebože zázrak! Trup letadla ozáří série výbuchů. Má první dávka sedla jak se patří.
Focke-wulf začne okamžitě hořet. Dlouhé přerušované plameny šlehají z prasklých nádrží, olizují trup letounu. Tu a tam vyšlehují zářivé záblesky z těžkého černého kouře, který zahaluje letoun (...) Najednou focke-wulf vybuchne jako granát.“
Stíhací piloti si na smrt svých kolegů (pokud jim nebyli zvlášť blízcí), nebo to, že někoho sestřelili, dokázali zvyknou. Špatně však snášeli bližší setkání se smrtí, pokud bylo evidentní, že někoho zabili. Takovou zkušenost popisuje německý stíhač Helmut Lipfert ve svých vzpomínkách. „Nepřátelský letoun zpomalil a stoupal přímo do nebe. Během několika sekund jsem byl opět za ním a s prsty na spouštích. Náhle jsem na pravé straně trupu v okolí kabiny spatřil červenou barvu. Ve stejném okamžiku jsem si povšiml, že pilot odsunul překryt kabiny dozadu a nyní leží nehybně v právem rohu kokpitu. Stáhl jsem prsty ze spouští a přiblížil se ještě více. Potom jsem uviděl že Rus je mrtev. Rudý proud na trupu byla jeho krev; dosahovala již k ocasním plochám. Polila mě hrůza a dal bych v tom okamžiku vše za to, abych mohl toto vítězství smazat.“
Clo-Clo se ocitnul v jiné situaci. Při třetím bojovém letu 27. srpna 1943 letěl jako dvojka squadron leadera majora Mochoutta. Hlavní povinností wingmana je krýt svého vedoucího. Clostermann se však během divoké „rvačky“ s focke-wulfy od vedoucího oddělil a letěl na vlastní pěst. Podařilo se mu sice sestřelit jednoho Fw 190, major Mouchott však zůstal nechráněn. Jeho poslední slova ve vysílačce podle Clostermanna byla „I am alone!... Jsem sám!“
Tato záležitost byla Pierrovi vyčítána a v letce zavládly neshody. Nakonec byl na vlastní žádost, společně se svým kamarádem Jacquesem Ramlingerem odvelen k RAF do perutě No. 602 „City of Glasgow.“ Jednalo se o mnohonárodnostní peruť. Byli tam Skotové, Australané, Novozélanďané, Kanaďané, jeden Belgičan, dva Francouzi a několik Angličanů.
Clostermann napsal, že život stíhacího pilota byl neskutečně jednotvárný. Bojové lety střídají meteorologické. Briefingy střídají debriefingy .
Vytržení z rutiny přišlo v říjnu 1943, kdy se Clo-Clo účastnil doprovodu „létajících pevností“ během náletu na Schweinfurt, kdy měli vystřídat vracející se stíhací krytí. Zapojili se už do probíhajícího boje. „Za střemhlavého letu se rozhlížím a pokouším se se jednoho si vybrat. Němci útočí odevšad – zepředu, z boku, zezadu. Jedna létající pevnost se pomalu šroubovitě otáčí. Jiná náhle vybuchne jako obrovský protiletadlový granát a exploze utrhne křídlo třetí pevnosti která jí chrání z pravého boku.“
Síla knihy, kterou Clostermann napsal, není ve faktografii nebo technických údajích. Její síla je v dokonalém popsání pocitů jednoho člověka v boji, ve válce. V tomto smyslu za jednu z nejzajímavějších kapitol považuji tu o Walteru Nowotnem. Objevuje se tam jistý druh pochopení pro nepřítele a zamýšlení se nad „prací“ stíhačů. „Walter Nowotny je mrtev.
Náš protivník nad Normandií a nad Německem podlehl předevčírem popáleninám v nemocnici v Osnabrücku. (...)
Večer v jídelně se jeho jméno vrací v každé druhé větě. Vzpomínáme na něho bez hořkosti a bez nenávisti. Kdokoli má o něm co povědět, říká to s obdivem, ba s úctou. Je to poprvé, co slyším v RAF rozhovor v tomto tónu a je to ostatně také poprvé, co se takhle otevřeně projevuje podivná solidarita mezi všemi stíhači – přes všechny předsudky a všechny tragédie.“
V této chvíli se kniha jakýmsi způsobem „láme“. Už tam není ono nadšení do války. Objevuje se melancholie. Autor srovnává pozemní a vzdušný boj. Souboj „s Nonowotnym a jeho messerschmitty je něco čistého, povzneseného nad boje pozemních armád – v krvi a blátě, v hlomozu plazících se tanků.“
Clostermann popisuje „krásu“ vzdušného boje. „Půvabné arabesky jako v tanci stříbrných mušek – průsvitné krajkoví kondenzačních čar – focke-wulfy kmitající se jako hračky v nekonečném prostoru...“
Uvědomuje si také temnější stránku letecké války – postřelování pozemních cílů. „(...) když v šedivém svítání zimního rána postřeluješ vlaky a nesmíš slyšet křik hrůzy, nesmíš vidět, jak naše granáty přerážejí stromy, jak se tříští okenní skla, jak se osádka lokomotivy svíjí v proudech horké páry, nesmíš vidět všechny ty lidi uvězněné ve vagónech, vyděšené řevem naších motorů a boucháním flaku...“
Důležitým prvkem knihy, i autor na něj upozorňuje v předmluvě, je zachování částí radiokomunikace v angličtině. Kniha je díky tomu živější a autentičtější. „V tom okamžiku mě volá Kenway: „Hallo Talbot Leader, Kenway calling, what's your position? - Over to you.:
„Hallo Kenway, Talbot Leader answering, my apporximate position is twenty miles North of Remagen, along Rhine. Out.“
Z toho, co autor píše, by se dalo říci, že nejtěžším válečným okamžikem byl pro bojové piloty mír. Velmi zvláštní situace. Mezi piloty zavládla směsice smutku a radosti. „Bouřlivé projevy citu přerušované velkými odstupy ticha a zvláště ono nezvyklé, hmotné ticho, visící nad letištěm, nad letouny pod plachtami, mrtvými letkami, prázdnými drahami.“
Dostavilo se znechucení nad jásajícími davy v londýnských či pařížských ulicích, které piloti slyšeli v rádiu na BBC, poslouchali s opovržením. Nakonec přijímač někdo rozbil lahví, aby umlčel všechny ty rozjásané lidi kteří jim vnucovali své nadšení.
Začaly se dostavovat také vzpomínky na ty, „kteří jednoho rána vzlétli se svými spitfiry nebo tempesty a kteří se už nevrátili.“
Jak Clostermannovi řekl jeden anglický pilot: „Well, Pierre, that's the end of it. They won't need us any more...”
Měl pravdu, už je nepotřebovali a dávali jim to znát. Zrušili dovolené, cesty letadlem povolovaly jen důstojníkům vyšších hodností. Pořád je sekýrovali.
Už když byl Clostermann na přelomu let 1944/45 stažen na nějakou dobu z bojových akcí – generál de Gaulle si ho přál zachovat na živu – měl spory na ministerstvu letectví, kde působil. Docházelo ke konfliktům mezi vojáky z oddílů Svobodné Francie a lidmi z odboje. Clostermann přímo píše: „Měl jsem už po krk ministerstva letectví v Paříži s jeho věčnými kompetenčními spory, s jeho paralitickými plukovníky, s „hrdiny odboje“, se zmatenými rozkazy a se všemi těmi podezřelými lidmi v bizarních uniformách, kteří kde se vzali, tu se vzali, ale najednou se objevili v Paříži jako pěna na vřící zavařenině.“
Clostermann byl naprosto rozčarován z přístupu k pilotům s nímž se na ministerstvu setkal. Zahrnuli ho odbojářskými historkami. Legendami o hrdinských činech, které měl neustále na talíři. Snižovali zásluhy, jež letci na osvobození Francie měli. „Cožpak vy, vy jste měli štěstí, že jste byli v Londýně. Ale my jsme tady trpěli. Kdyby jste věděli, co my jsme kolikrát riskovali. A přece jsme boše vyhnali.“
„Cože? Vy už jste poručík letectva? To je vidět, jak v Londýně pršely distinkce a vyznamenání!“
Clostermann dostal dekret ministerstva letectví podepsaný „nějakým generálem z „Forces Françaises de l'Interiuer,“ v němž mu sdělili, že je zcela mimořádně jmenován nadporučíkem v záloze.
Jednou z posledních kapek se stala srážka čtyř letounů, vedených Clostermanem, na leteckém dni v Bremershavenu. Clo-Clo jen taktak vyvázl, dva jeho podřízení však zahynuli.
Křídlo se odstěhovalo do Kodaně, kde Pierre během dalšího leteckého dne udělal „školáckou chybu“ a musel přistát na „břicho.“ 27. srpna 1945 požádal o okamžité demobilizování. Žádosti bylo vyhověno.
Hodnocení Velkého Cirkusu není snadné. Kniha není o faktech. Na to jsou tam příliš velké chyby v technických datech. Je to snad tím, že vyšla velmi brzy po válce, navíc je to v podstatě upravený deník. Autor vycházel především z těch pramenů, které měl v tu chvíli k dispozici (co mu jiného zbylo). Na druhou stranu nám to dává dobrou představu, co věděli spojenečtí piloti o německých letadlech. V tom je cena této knihy jako historického dokumentu.
Kniha je velmi bezprostřední. Čtenář je s piloty uvnitř strojů. Je to téměř on, kdo mačká spoušť kulometů a kanonů. Je to téměř on, kdo přitáhne knipl na břicho a spitfire vystřelí jako šíp skrz mraky do sluncem ozářené oblohy . V tom je síla této knihy.
Dodám ještě jednu věc. Knihu jsem začal úplně chápat až potom co jsem absolvoval přibližně půlhodinový akrobatický let v Z-142. Těch nějakých třicet minut ve vzduchu mezi sluncem ozářenými cumuly mi naprosto změnilo náhled nejen na knihu o které mluvím, ale i na všechny stíhací piloty bez výjimky.
Pierre Clostermann, D. F. C, D. S. C., držitel velkokříže čestné legie a několika dalších vyznamenání zemřel 22. března 2006.
„Velký cirkus odjel.
Obecenstvo bylo spokojeno. Program byl dosti pestrým účinkující nebyli špatní a lvi sežrali krotitele.
Bude se o tom mluvit ještě pár dní. A i když se na všechno zapomene – na fanfáry, na ohňostroj a krásné uniformy – na návsi zůstane ještě kruh vysypaný pilinami a díry po kolících.
Ale déšť a zapomnění smažou rychle i tyhle stopy.“