Ženy v Rudé armádě

Operace Barbarossa, bitva o Krym, Moskvu, Stalingrad, Kursko, Čerkassy, Bagration, Berlín.

Moderátoři: michan, Pátrač

Bronson
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 21/12/2005, 14:27

Příspěvek od Bronson »

1. partyzánky - samopalnice
2. průzkumnice-samopalnice Baltické flotily

1.Obrázek 2.Obrázek
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

Nechci těm dívkám a ženám brát jejich zásluhy a hrdinství v boji, ale ty příběhy "sama udržela nepřátele několik hodin a několik desítek jich v boji zneškodnila" se mi zdají více či méně přikrášlené propagandou.
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Bronson
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 21/12/2005, 14:27

Příspěvek od Bronson »

Souhlas, doba vyžadovala hrdinské příběhy a tak se vše jaksi nafouklo .. příklady pak inspirovaly "nové hrdiny".... nicméně existence bojovnic v "první linii" to dokládá víc než dostatečně,ne?
Bronson
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 21/12/2005, 14:27

Příspěvek od Bronson »

Velké množství žen se také zúčastnilo obrany Sevastopolu, jednou z nich byla i průzkumnice Maria Bajda, oceněná za aktivní účast v boji titulem Hrdina SSSR. Po obsazení města německou armádou padla do zajetí a byla odvlečena na práci pro říši. Prošla koncentračními tábory Slavuta a Ravensbrück. Po celou dobu, až do osvobození americkou armádou v květnu 1945 jí hrozilo prozrazení skutečné totožnosti a smrt. Přesto se zapojila do odbojové činnosti i v táboře nucených prací, kde vážně onemocněla tuberkulózou. Po válce se vrátila Krym, kde založila rodinu a později stala se „čestnou občankou“ Sevastopolu. Tam byla v roce 2002 i pochována na čestném místě mezi ostatními obránci města. Jeden spolubojovník o ní napsal tento článek:

Neobyčejná Maria

V září 1941 se na Perekopské šíji rozhořely prudké boje s útočícími vojsky německých fašistů. Desítky transportů s raněnými směřovaly do vnitrozemí poloostrova. Mnohé z nich pak končily ve vsi Vojinky, která se nacházela nedaleko za frontovou linií. Společně s dalšími ženami ze vsi pečovala o raněné i devatenáctiletá Maria. Když se pak přes ves valily kolony vojsk ustupujících pod náporem nepřátelské přesily, uprosila Máša vojenského lékaře, aby jí přijal k pluku, odcházejícímu bránit Sevastopol.
V prvních měsících bojů o Sevastopol byla zdravotnicí, poté zdravotní instruktorkou. Zachraňovala raněné a školila jiné zdravotníky. Kolik raněných vynesla z pekla boje? Nepamatuje, nedalo by se to spočítat. Zajímalo ji jediné: najít v palbě raněného vojáka ebo důstojníka, poskytnout mu první pomoc a dopravit ho na bezpečné místo. Nezapomínala při tom na zbraně – každé pušky bylo v Sevastopolu potřeba.
Přišel čas, kdy začala chodit s průzkumníky na lov „jazyků“ , účastnila se střetů s nepřítelem včetně boje „muže proti muži“. Léta války, zkušenosti z bojů a strádání Marii Karpovnu nezlomily. I v pokročilém věku byla krásná, vitální s milým úsměvem. Z její tváře vyzařovalo oduševnělé teplo, spokojenost, bylo těžké si jí představit v opravdovém boji. Bohužel dnes již není mezi námi. Zůstaly pouze různé zápisky ze společných besed a setkání..
K oddílu průzkumníků byla Bajda zařazena na vlastní opakovanou žádost. Jednou jsem se jí zeptal: „Co Vás přimělo žádat o přidělení k průzkumníkům, romantika nebezpečného poslání?“ Maria Karpovna se podivila: „Jaká romantika? Viděla jsem tolik krve a utrpení, že mi prostě zkamenělo srdce. Nemohla jsem zapomenout na rozbořené chalupy, zabité děti, starce a ženy. Na bojišti mi před očima umírali lidé. Umírali mladí, v rozkvětu sil – měli by žít, prožívat štěstí! Proto jsem šla k zdravotníkům, sílu a odhodlání jsem měla. I střílet jsem uměla, pravda, ne jako Ludmila Pavličenková. Mohla jsem se pohybovat tiše a nepozorovaně – nezřídka jsem odnášela raněné přes „zemi nikoho“, jen několik desítek metrů od nepřátelských linií …“
Ovšem že vždy se mladé průzkumnici nedařilo jak si přála. Vzpomínala, jak jednou zajala „jazyka“, německého poddůstojníka. Přesto, že měl spoutané ruce, byl velmi vzdorovitý a pokusil se uprchnout. Nakonec byl dostižen, ale skupina přitom přišla o jednoho rozvědčíka a druhý byl raněn. Za porušení disciplíny dostala od velitele 3 týdny vězení . Nelíbilo se jí to, ale diskutovat o rozkazu se nedalo. „Za dvě hodiny“ vzpomínala Maria Karpovna „mě propustili, nařídili obléci si „ženskou“ uniformu (normálně jsme chodili v kalhotách a holínkách) a dostavit se na štáb. Tam probíhal výslech zajatce. Koukám – „jazyk“ kterého jsem přivedla. Zahlásila jsem příchod. V tom se zajatce zeptali: „Poznáváte?“
Později mi řekli, že při výslechu Němec neustále opakoval „Rus kaput!“
Pozorně se na mě zahleděl, náhle se zděsil a jeho tvář zkřivila grimasa. Začal něco zlostně vykřikovat a tak rychle, že tlumočník sotva stíhal překládat: „Co že – mě zajala ženská? To nemůže být pravda! Vítězně jsem prošel půlkou Evropy – a tady padnu do ruky ruský babě?“
„Nevím, nakolik ovlivnilo zajatce setkání se mnou, ale vím, že začal vypovídat. Velitel průzkumníků poté pochválil celou naši skupinu, včetně mě osobně, za „jazyka“, který poskytl cenné informace o systému obrany.“ Na otázku: „Na co zvlášť vzpomínáte?“, Maria Karpovna odpověděla: „Těžko zapomenout na vše, co jsem musela prožít v těch krutých letech války“ – a začala podrobně vyprávět o boji 7. června 1942, který se jí obzvláště vryl do paměti …
„V ten den začal třetí německý útok na Sevastopol. Nacházeli jsme se na obranné pozici. Ještě před rozedněním se nad našimi hlavami objevila fašistické letadla. Prolétala nepřetržitě a shazovala přitom na nás těžké i lehké pumy, k nim se přidávaly výbuchy dělostřeleckých granátů. Vše kolem nás se ocitlo v jednom ohni. My se tiskli k zemi. „Pevněji se drž Mášo, aby Ti země neutekla …“ - překřičel rachot Míša Mosenko, ležící vedle. Našel si čas zavtipkovat, což zlepšilo náladu. Nebe ztichlo, ohnivý val se přenesl do našeho týlu. Tehdy jsme spatřili v šedých uniformách nastupující hitlerovce. Rozhořel se boj. Zahájili jsme palbu. Míša – z německého kulometu, jeho trofeje z předešlého dne. V průběhu boje se přímo ke mně přiblížila skupina fašistů, přitom bez obvyklé ostražitosti. Slyšeli zvuk střelby mého trofejního samopalu a domnívali se, že střílí někdo z nich. Důstojník, který je vedl vstoupil bezstarostně na lávku jako první. Sejmula jsem ho jediným výstřelem. Hned se k němu vrhnul voják – i jeho jsem složila. Pak další a další – přes deset jsem jich tam poskládala. Jen co jsme útok odrazili, Němci znovu začali dotírat. Koukám – nedaleko zašustila tráva – byla tam přes metr vysoká. Náš nebo nepřítel? Stále se to blížilo .. a já už neměla ani náboje, ani granáty. Náhle se jen několik centimetrů ode mne objevila postava v německé uniformě a holínkách – fašoun! Nebyl čas přemítat! Udeřila jsem samopalem ze všech sil hitlerovce do hlavy. Popadla jsem jeho samopal, sebrala mu dva plné zásobníky, a znovu začala střílet. Během boje jsem pocítila prudkou bolest na hlavě a v ruce – to byly střepiny granátu. Při krátkém odpočinku mi Míša převázal hlavu …V průběhu dne došlo i na ruční souboje. Patrony jsme již brali od těžce raněných a padlých. Večer jsme se ocitli zcela v obklíčení. Po setmění nás z průzkumného oddílu zůstalo naživu všehovšudy deset. Všichni ranění s výjimkou Míši. Slyším, jak mladý Rudoarmějec (přišel k jednotce teprve nedlouho předtím) šeptá: „Jak se teď odsud dostaneme, když jsou všude kolem Němci?“. Německý rozhovor doléhal k nám ze všech stran. „Nebojte se, vyvedu vás!! – řekla jsem klidně, ač jsem se sama bála – „Znám tu každou větvičku“. Místo mi bylo známé, dříve jsem tudy několikrát procházela přes louku „zemí nikoho“. Ta však nyní byla minovým polem. Najdeme přes něj průchod? Proplížili jsme se hlubokou roklí až k místu, kde se měl nacházet. Vstoupila jsem na pole jako první. Ozve se výbuch, či ne? Nakonec se ukázalo, že jsme průchod našli. Všichni jsme se šťastně dostali k našim. Těžce raněné jsme dopravili do nemocnice. Po ošetření jsem se vrátila ke svým průzkumníkům. A znovu boje. V jednom z nich jsem znovu pocítila zranění na hlavě, i ostatní rány dávaly o sobě znát: začaly krvácet, dostala jsem teplotu. Následně mě dopravili do vojenského lazaretu v Inkermannských jeskyních. Tam, na nemocničním lůžku jsem se dozvěděla, že mi byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu.“

Petr Garmaš
účastník obrany Sevastopolu

Obrázek Obrázek
Maria Bajda. (2x)
Naposledy upravil(a) Bronson dne 23/10/2006, 17:18, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Nechci nikomu brát iluze o vzniku takovýchto článků. Je možné, že byla skutečně dobrá. Počkejme si však, až budeme popisovat partyzánské oddíly. Zde se také dozvíme, jak třeba vznikla legenda o partyzánském oddíle v Oděse v katakombách. Jak NKVD v SSSR po válce falšovala. A jaká je skutečnost té doby. Tu drželi sověti 45 let v tajnosti. Zvláště její NKVD. Já to tam z jejich archivu řeknu.
ObrázekObrázekObrázek
Bronson
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 21/12/2005, 14:27

Příspěvek od Bronson »

Co se týče NKVD, tak s tou měla M. Bajda svoji zkušenost - v jiném článku píše, jak ji orgány politické policie podrobily výslechu kvůli tomu, že byla v zajetí a navíc přišla do kontaktu s Američany! Jen to že byla nositelkou titulu HSS ji uchránilo od možných dalších represí.

Co se týká toho článku - s tím nemá sovětská propaganda nic společného, zapoměl jsem dodat, že to napsal válečný veterán až po její smrti - tedy teprve nedávno a neměl důvod nic přikrášlovat. Zápisky z těch besed či setkání si pořídil pro svoji potřebu, nikoliv pro noviny či něco podobného.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Ten dodatek je důležitý. V SSSR vzniklo tolik falzifikátů dějin pod rouškou dobré věci, že se jen těžko rozlišuje co je fakt a co propaganda. Snad žádná země světa nezplodila tolik falzifikátů.
Co je fakt je to, že ruské ženy byly statečné ve ww2.
ObrázekObrázekObrázek
Bronson
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 21/12/2005, 14:27

Příspěvek od Bronson »

michan píše:Ten dodatek je důležitý. V SSSR vzniklo tolik falzifikátů dějin pod rouškou dobré věci, že se jen těžko rozlišuje co je fakt a co propaganda. Snad žádná země světa nezplodila tolik falzifikátů.
Co je fakt je to, že ruské ženy byly statečné ve ww2.
Nejen ruské ženy. V Kazachstánu je dodnes uctívána jako národní hrdinka legendární bohatýrka (batyr) Mansia Mametova, zvaná Manšuk. Slavná kulometnice 21. gardové střelecké divize, původně zdravotnice, poté písařka na štábu, se učila zacházet s „Maximem“ ve svém volném čase. Pro vojáky divize se stala vzorem úpornosti jít za svým cílem a neochvějnosti v boji. V tom posledním u města Nevel 15. října 1943 měla rozhodující podíl na odražení tří ztečí nepřítele. Ani poté, co byla smrtelně raněna do hlavy, nepustila rukověti kulometu. Posmrtně jí byl 1. května 1944 udělen titul Hrdina SSSR. Olga Čečetčina, ruská historička o ní píše: „Narodila se ve stepním aulu Kazachstánu – v malé jurtě, která se jejím příchodem na svět stala ještě těsnější, neboť byla pátým dítětem v rodině. Sotva se naučila chodit, už uměla sedět na koni … jejich rodinu často navštěvovala teta, která se později děvčete ujala, když její rodiče náhle zemřeli."
V oficiálních sovětských pramenech se lze dočíst, jak Manšuk spokojeně žila a učila se u tety a strýce v Alma-Atě, poté odešla jako dobrovolnice na frontu a tam položila život za Vlast. Ve skutečnosti to bylo zcela jinak. Strýc Mansii byl lékař, jeho žena – učitelka, nemohla mít vlastní děti. V době tažení proti „kulakům“ hrozil na venkově hlad a tak se rodiče hladového krku navíc rádi zbavili. Strýc děvče adoptoval a vychovával jako vlastní dceru až do třicátého sedmého roku, kdy byl zatčen NKVD a internován v Gulagu. Předtím požádal ženu, aby dívce řekla pravdu o tom, že nejsou jejími skutečnými rodiči. Až do začátku války pak Mansia bydlela u své učitelky. Vše vyšlo najevo teprve koncem 80. let, kdy teta hrdinky navštívila muzeum Manšuk Mametové v Alma-Atě. Kromě monumentální sochy, stojící na náměstí v kazašském hlavním městě a mnoha literárních děl, byl hrdince věnován též film „Píseň o Manšuk“. Je to černobílý snímek z počátku 70. let a přes snahu o lyričnost příběhu je velice ideologicky ovlivněn a protkán mnoha klišé a obvyklými mýty.

Obrázek
M.Mametova.
kovtun
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 22/8/2008, 20:22

Příspěvek od kovtun »

michan píše:Prima - dobré doplnění. O odstřelovačce jsme věděli. Ta samopalnice Kozlovová dobré.
U 83. brigády námořní pěchoty na Malé zemi skutečně sloužila jako zdravotnice staršij seržant Panna Kozlova. Uměla dobře střílet ze samopalu a zůčastnila se bojů v první linii. Získala medaili "Za odvahu". Poté si požádala o přeložení k četě námořní pěchoty jako řadové samopalnice. Při útoku na horu Myšako zastoupila padlého velitele a vedla četu do útoku. Na velitelství brigády se o tom dozvěděli a jmenovali jí velitelkou čety samopalníků námořní pěchoty s hodností mladšího lejtenata. Stala se tak vůbec první ženou v této funkci. Jako velitelka měla u všech mužů své jednotky velkou autoritu a počínala si znamenitě ve všech následujících bojích. V těch utrpěla vážné zranění a musela být transportována do vojenského lazaretu. Později se léčila v nemocnici, kde poté zůstala jako ošetřovatelka raněných a na frontu se již nevrátila. Za hrdinství v bitvě dostala Řád rudé hvězdy. V roce 1954 odešla do předčasného invalidního důchodu.

Obrázek
Naposledy upravil(a) kovtun dne 26/3/2009, 20:38, celkem upraveno 1 x.
kovtun
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 22/8/2008, 20:22

Příspěvek od kovtun »

Generál Rodimcev, dvojnásobný držitel titulu Hrdina SSSR a účastník španělské občanské a Velké vlastenecké války věnoval knihu „Mášenka z Myšelovky“ kyjevské studentce, která sloužila u výsadkové brigády 13. gardové divize, jíž velel. Kniha vyšla v roce 1965 a ještě téhož roku natočil režisér Dovženko na motivy knihy hraný film „Není neznámých vojínů“ . Zde je ukázka z knihy:

"10. srpen roku 1941 byl jedním z nejčernějších dnů pro hlavní město Ukrajiny, Kyjev. Přes nepřátelskou linii přešli dva civilisté, muž a dívka. Rozkázal jsem, aby je přivedli na velitelské stanoviště. První vstoupila snědá dívka s černýma očima. Krátké kalikové šaty měla roztrhané, byla bosá. Za ní vešel podsaditý asi pětačtyřicetiletý neoholený muž. Byl také bos, s šedinami ve vlasech, a na sobě modrou košili. Dívka se snažila zůstat v jeho blízkosti a s dětskou důvěřivostí se dívala na mne a na okolo stojící důstojníky. Muž povídal, že frontu přešli poblíž třech topolů u studně. Tam stála malá hájovna a vedle ní se nacházela strouha (nebo škarpa, těžko říct). Touto škarpou prolezli, aniž by se dostali k Němcům.
Dále promluvila dívka: "My se strýcem jsme z vesničky Myšelovky, jmenuji se Máša Borovičenko. Museli jsme se rychle dát na útěk, ach - jak jsme utíkali ... a kulky se odrážely od stromů. Podívejte se!". a Mášenka s dětskou naivitou zvedla své šatičky. "Dívejte, soudruhu veliteli, zůstaly po nich škrábance."
"Dobré, jsou to jenom škrábance. Řekni mi pravdu, Mášenko, věděla jsi, jaký je to risk? Je tu tolik fašistů." řekl jsem
"Ale přece jen jsme se rozhodli se dostat k našim, k vám, soudruhu veliteli!" odvětila usmívající se dívka.
"Věděla jsi, že je to nebezpečné?"
Na její snědé tváří i ve velkých černých očích se zračilo podivení.
"Ovšem, věděla jsem to. No, jak vám to mám soudruhu veliteli, vysvětlit? Nemohli jsme tam zůstat. Všichni jsme museli přijít sem."
Položila si ruku na rozedrané šaty a podala mi nějakou knížečku. Byla to komsomolská legitimace žákyně 9. třídy Marie Borovičenko. Z maličké kartičky na mě hleděla její dětská tvář.
Řekl jsem: "Pro vás, silné a odvážné lidi, se u nás příležitost najde."
Mášenčiny oči se rozzářily.
"Jděte k týlové brigádě, tam vám vyhoví." prohlásil jsem.

Tak byla Mášenka se svým strýčkem zařazena mezi vojáky vojenské výsadkové brigády.

13. srpna naše vojska jižně od Kyjeva obsadila vesnici Žuljany, vyhnala fašisty ze zemědělského institutu "Rudý traktor", Iljušinského nádraží, vesniček Myšelovka a Golosejev. Po osvobození Myšelovky se mohla černooká dívka se svým strýčkem vrátit domů. Až později jsem se dozvěděl, že zůstali u jednotky.

Když náš první prapor pod vedením kapitána Simkina dobyl zemědělský institut, objevila se mezi vojáky maličká snědá sanitářka. Podařilo se jí zachránit tři naše raněné.
Kapitán Simkin, překvapený dívčinou odvahou, jí nařídil, aby se skryla v bezpečí. Jenže o několik hodin později ji opět spatřil, obvazovala ruku našemu kulometčíkovi a smála se. U pasu se jí houpala ukořistěná německá zbraň.

Simkin se rozzlobil: "jak se opovažuješ neuposlechnout rozkaz! To nám tu ještě chybělo, aby pod palbou utíkaly děti. Okamžitě se vrať na stanoviště."

Za půl hodiny byl kapitán Simkin těžce zraněn. Ztratil vědomí. Když otevřel oči, spatřil černookou dívku s těžkou zdravotnickou taškou přes rameno, jak k němu běží skrz oblaka kouře a prachu.
Kapitánova zranění chtěli využít Němci. Tři vojáci se na něj vrhli, ale Mášenka je předběhla. Poklekla, vytáhla pistoli a dva z nich zastřelila. Třetí voják uskočil stranou a zalehl do hromady sutin. Nachystal si svůj samopal, zamířil, ale minul. Některý z vojáků po něm hodil granát. Ozval se hlasitý výbuch, který hromadu sutin rozmetal po okolí.

Když nastalo krátké období klidu, ranění byli převezeni do týlu a nahradili je noví, obstoupili vojáci Mášu, která nebyla schopná zakrýt svou radost.

„"Odkudpak je taková statečná a nebojácná dívka? Jako by tě chránilo kouzlo před kulkami."
"Přála jsem si studovat v tomto institutu," povídala Máša, "tak jsem za něj musela bojovat. Ale tak to v životě chodí … ".

V střetnutí o tuto budovu proděla dívka svůj bojový křest. Její jméno bylo uvedeno v denním hlášení. Přemýšlel jsem: "Dívka je to odvážná, ale copak stále nechápe, že jí na každém kroku hrozí nebezpečí? V ten jsem nevěděl, že její jméno ještě někdy uslyším".

Po bitvě u Kyjeva se brigáda, které jsem velel, přesunula k městu Konotop. Odpočinek byl velmi krátký. Již druhý den se na obzoru objevila německá letadla a začala na nás shazovat obrovské množství bomb.
Boj v prvních liniích byl čím dál obtížnější. Nepřítel prolomil naši obranu u Kyjeva, přešel přes Dněpr a posouval se k našemu týlu. Pro vojáky bránící Kyjev to bylo strašné riziko. Nepřítel je mohl odříznout a obklíčit. Za těchto podmínek jsem považoval za nejdůležitější nepřítele zastavit. Nařídil jsem, aby se brigáda přesunula na jižní břeh řeky Sejm a vybudovala tam obranu.
Práci nám ztěžovala noční střelba, ale přesto se nám 4. září podařilo dokončit zákopy, nachystat protitankové střely, kulomety a minomety.

Za čtyři dny mě velitelé prvního a druhého praporu upozornili, že se na severním břehu Sejmu u vesnice Melnyja objevila německá pěchota a chystá se řeku překročit. Neztráceli jsme čas a připravili se na uvítání nezvaných hostů. Navštívil jsem jednotku bránící železniční most přes Sejm. Doprovázeli mě dva vojáci se samopaly.

Jakmile jsme dorazili k jednotce a vešli do velitelské skrýše, Němci zahájili dělostřelecký útok a střelbu z minometů. Jejich útvary v první linii začaly spouštět na vodu čluny. Řekl jsem spojovateli, aby zkontaktoval velitele naší dělostřelecké jednotky. Přikázal jsem mu, aby po nich okamžitě zahájil palbu.
Naše střelba vnesla do německých jednotek chaos. Jeden z těžkých granátů dopadl mezi jejich vojáky, kde vybuchl a vymrštil do vzduchu útržky hadrů a lidských těl. Pokračovali jsme v útoku, ale řeka byla v tomto místě příliš úzká a tak se některým lodím zdařilo doplout k našemu břehu.

Obě strany zahájily palbu ze střelných zbraní, některé z nich jsem ještě nikdy neviděl. Fašisté doslova zasypali naše zákopy deštěm olověných kulek. Doufali, že je tato ohňová clona skryje a umožní jim přebrodit řeku. Všimli jsme si, že v jejich středu pluje ještě deset lodí. Břeh řeky nás kryl, lodě byly na dosah kulometů. Přesto se nepřátelům podařilo obsadit železniční most. Pomohlo nám, že byl na několika místech poškozen a Němci jej museli opravit. Uvažoval jsem, že jestli ho spraví rychle, pošlou k nám tanky a nikdo nám nepomůže. Nu, ale někdy se stává, že o osudu bitvy rozhodne jeden jediný voják, pokud umí rychle vyhodnotit nastalou situaci a zaujme správné stanovisko.
Uslyšel jsem střelbu z kulometu na pravém křídle. Německé lodě se odchýlily od mostu. Kulky je nahnaly doprostřed řeky. Zmatení vojáci nevěděli co dělat, a přesně to náš kulometčík potřeboval. Jeho "maxim" pálil jednu ránu za druhou a loďky klesaly ke dnu jako sádrové hračky ...

Zeptal jsem se velitele praporu, kdo že jen kulometčík, ale odpovědí mi bylo jen pokrčení ramen.

„Vážně nevím, neznám ho.“ odpověděl nakonec.
„Po ukončení bojů ke mně toho kulometčíka pošlete,“, řekl jsem mu, "vyjádřím mu své uznání a zasadím se o to, aby byl po zásluze odměněn. Naše jednotka musí znát jména svých hrdinů. "
Ticho náhle přerušila střelba. Němci se svou municí opravdu nešetřili..

Po dobu tohoto útoku na nás vystříleli tuny kovu. Snažili se nás přitlačit k zemi, abychom nemohli dále postupovat. Navzdory tomu se nám zdařilo zastavit pěchotu a zabránit jí v přebrodění řeky.
Palba postupně utichala a unavení vojáci se usmívali. Všem bylo jasné, že se náš plán zdařil a nepřítel se přes řeku Sejm nedostane. Zároveň jsme museli počítat s tím, že Němci si přizvou posily a pokud bychom je chtěli znovu zadržet, bude to mnohem obtížnější. Užívali jsme si proto krátkodobého volna, odváželi raněné do bezpečí týlu, doplňovali zásoby střeliva a potravin pro mužstvo.

Při pochůzce mezi zákopy jsem narazil na velitele zdravotníků, Ivana Ochlobystina. Měl jsem ho moc rád, byl to správný chlap a nikdy nevěšel hlavu. I v průběhu bombardováni u Konotopu, kdy jsme leželi téměř pohřbeni zaživa pod hromadou suti, dokázal se smát a vtipkovat. Stejně jako dnes, vypadal vesele, přestože měl kabát plný střepin.

„Mimořádně horký den, že?“ prohlásil s úsměvem. „ A ti naši výsadkáři! Chlapcům se asi stýsklo po pořádném ohni. Nicméně, soudruhu plukovníku, některým pomoci nedokážu. Chápejte: Mám tu vážně zraněného muže, kterému dokáží pomoc snad jen v zadním voji, ale on nechce za žádnou cenu opustit bojiště. A takových je tam alespoň deset. Co s nimi bude dál?“

„Pomozte jim jak nejlépe umíte a nechte je zde.“
„I když je to důkaz jejich neposlušnosti?“
„Nikoli, Ivane Ivanoviči, tohle je důkaz jejich vysoké morálky!“

Nedaleko od nás zastavila sanitka. Urostlý sanitář lehce zvedl raněného, opatrně jej položil na stranou, zabouchl dveře od auta a chystal se odjet pro další, když se zevnitř ozval ženský hlas.
„Počkejte, jsou tu ještě tři zranění!“
Hned jsem poznal, že to byla Mášenka. Celá zaprášená, v roztrhaném kabátě.. Přesto byla pro zraněné oporou. Vypětí sil se však na její tváři projevilo. Všiml jsem si jemných vrásek kolem očí a tvrdého pohledu.

Ochlobystin vykročil k dívkám, které mu pomáhaly a přiklonil se k Mášence.
„Kolik jsi jich dnes vynesla?“ zeptal se.
„Deset, tři z nich od břehu řeky.“ vysvětlila malá sanitářka.
Prohlédl si jí pozorně od hlavy až k patě a pak se obrátil na mě: „Mohl byste na minutu?“. Sebral její potrhaný kabátec a pokračoval : „Jen se podívejte na ten kabát!“.
Pokynul Máši, aby přišla za námi.
„Vidíš, sedm otvorů po kulkách! Měla jsi velké štěstí, Mášo. Ale škoda toho kabátu, že ho zničili ti prokletí nacisti. Měl byste jí poslat nový.“

Mášenka zrozpačitěla. Sklopila hlavu a potichu řekla:
„Já si ho opravím, soudruhu plukovníku. Vozím si sebou jehlu a nitě.“
„Je to jen maličkost, děvče. Hlavně, že ty jsi v pořádku. A jak se má tvůj strýček?“ zeptal jsem se. Oči jí vesele zazářily.

„Vy si pamatuje mého strýčka?“
„Abych si nepamatoval ty dva dobrodruhy a vyzvědače z Myšelovky. Však jsme taky díky vám zničily řadu dělostřeleckých pozic nepřítele. Když jsme osvobodili Myšelovku, dostala jsi se domů, Mášenko?“
„Dostala.“
V tom k nám bez dechu přiběhl velitel praporu a volal.
„Vy jste je sami vypátrali, soudruhu plukovníku?“
„Ne, nikoho jsem nevypátral.“ nechápal jsem.
„Přece jste se mě ptal, aby zjistil něco o našem kulometčíkovi. A tady Máša z Myšelovky mu pomáhala a společně zahájili útok.“
„Jeho jméno?“
„Dmitrij Michailovič Ivanov, vojín.“
„Ano, byl to Dima Ivanov,“ prohlásila Mášenka. „Nejprve se mnou nesouhlasil, říkal, že jsou Němci moc daleko. Ale potom jsme po nich začali střílet a potopili jsme jim lodě.“

Obdivoval jsem se jí. A bylo se čemu obdivovat. Ta maličká Kyjevanka se vyznamenala. Znovu jsem si ji pozorně prohlédl.. Chudák dívka byla v rozpacích. Zeptal jsem se podruhé na její kabát, ale odvětila to stejné. Že si ho zašije.

Zažil jsem ve válce mnoho dojemných scén, ale teď jsem byl opravdu dojat. Vzhled téhle malé dívky mě naplňoval radostí. Jak si chtěla přezevšechno zašít svůj kabát, který roztrhaly německé kulky.

„Děkuji ti, Mášenko z Myšelovky,. Děkuji ti, že s námi bojuješ a zachraňuješ naše raněné. Vlast ani tvůj rodný Kyjev nikdy nezapomene na tvou odvahu a dobrotu srdce. Jsi naše drahá Mášenka, dcera mé brigády.“pronesl jsem.
Týž den jsem navrhl, aby byl statečný kulometčík Ivanov a malá Máša Borovičenko obdrželi vyznamenání.. Mášenka poprvé potkala Michaila Kravčenka v boji. Vytvořilo se mezi nimi hluboké a upřímné přátelství. Naše Máša byla rozvědčík a sanitář, její Míša zdravotník 34. gardového střeleckého pluku.
Když Míša pracoval sám, ostatní se ho ptali. „Míšo, a kde je Máša?“
Mášu a Míšu znali v každé rotě naší divize, věřili jim a měli je rádi. Důvěru a lásku vojáků si oba dva zasloužili..

V bitvě u Stalingradu naše 13. gardová střelecká divize oceněná řádem Lenina statečně bojovala za každé náměstí, ulici i dům. O každé poschodí nebo sklep se vedly tvrdé boje.

Ráno 24. září jsem strávil na velitelském stanovišti. Z okolních budov stoupal kouř, dřevěné stavby byly spáleny. Tanky a kulomety nesnesitelně rachotily. Vzduchem znovu a znovu létaly kulky, vybuchovaly nastražené miny. Střepy z granátů se vrývaly do zdí a rozbíjely cihly.

Nějaká dívka zalehla do jámy vyhloubené granátem, skryla se za hromadou suti a polorozbořenými zdmi. Naši samopalníci mezitím kosili přední řady fašistů ze vzdálenosti asi dvacet až třicet metrů. Blízko mě vybuchl granát a zasypal mě. Kdosi mě vytáhl ven. Byla to moje Mášenka. Sáhla do své sanitářské tašky a poté nešťastně prohlásila „Bídáci, že se zrovna trefili do mé tašky.“

Náhle stěna, u níž Mášenka stála, zmizela. Výbuch miny ji rozmetal na kusy. Napadlo mě, jaké to bylo štěstí. Stačilo pár vteřin a mohlo být po všem. Když Máša zaslechla, jak někdo volá o pomoc, plazila se k němu. Někdy to tak ve válce chodí, že člověka zachrání, když jiný splní rozkaz.

Zahlédl jsem Míšu Kravčenka, zaprášeného a v potrhané uniformě. Spolu s Mášou převáželi vojáky mezi ruinami. Museli projít uličkou, kde každý metr hlídali Němci. Volal jsem na Kravčenka, aby se raději drželi při zdi.

Ze svého stanoviště jsem po chvíli zahlédl, jak Míša s Mášou opět pomáhají. Tem den měli hodně práce, takové práce, která na nic nečeká. Každá minuta zpoždění byla vykoupena krví vojáků.
Po setkání v září jsem odvážné sanitáře už nepotkal. Ze zpráv, jež mi posílali, jsem se dozvěděl, že oba stále slouží u divize a získali vyznamenání.

Dva dny po zničení nepřátelské jednotky, když nad zbídačeným městem zasvištěl poslední výstřel, jsem potkal Mášu s Míšou.
Byl večer, nad městem bylo stále slyšet hromobití děl. Zakrýval ho hustý mrak kouře. Na západním svahu se však stále bojovalo, ale naši bojovníci věděli, že tohle je poslední velká akce německé armády. Ztratili úplně zbytečně tisíce mužů, ale nevzdávali se. Z jejich tanků zbyly jen doutnající trosky. Divize nepřátel hodinu po hodině ochabovaly, ve vzduchu bylo cítit roztavené železo a krev. Museli si být vědomi toho, že nemohou zvítězit.

Dny plné utrpení, kdy vojáci strávili měsíce mezi rozbořenými budovami, spali ve sklepích nebo na sněhu, se pomalu chýlily ke konci. Obdivoval jsem na nich jejich vnitřní disciplínu a velmi mne potěšilo, že jsem našel své dva oblíbené vojáky.

Mášenka i Míša na sobě měli zbrusu nové kabáty a ušanky, na nohou pevné boty. Když jsem s nimi mluvil, zjistil jsem, že jejich kabáty nejsou nové, ale byly tak důkladně sešity a zalátány, že vypadaly jako nové. Mášenka je asi ve chvílích volna pozašívala. Vypadala svěže a vesele i po tolika měsících strávených v boji.
Oba sdíleli mou radost z vzájemného setkání. Zeptal jsem se, kam budou převeleni a Kravčenko mi ukázal rozkaz, že mají pomoci zraněným v závodě „Rudý říjen“. Vojáky měli dopravit přes Volhu a poté se přidat k první skupině.

„Když vás tak vidím,“, řekl jsem , „až tu bitvu vyhrajeme, představím vás všem vojákům jako příklad ryzího hrdinství.“ Mášenka se usmála.
„U nás v rotě jsme si říkali, že až bude nepřítel poražen, zašijeme si svoje uniformy a všichni nám budou závidět, jak nám to sluší.“ povídala.

„Výborně, Mášenko. Je vidět, že se naši zdravotníci se o sebe umí postarat. Pokaždé si najdete něco na práci.“

Zadívala se na doutnající město.
„V takové době to žijeme, ale i v těchto strašných dobách existuje na zemi radost.“ prohlásila. Míša se vesele usmál a pokračoval: „Počítáme minuty. Dnes nebo zítra vezmou Němci nohy na ramena. To bude svátek!“

„A potom?“ptal jsem se.

Podívali se na sebe a já jsem si uvědomil, že se jejich dva životy spojily v jeden. Kravčenko mé závěry potvrdil, když řekl: „Po válce se spolu vezmeme.“
Popřál jsem jim dlouhý a šťastný život.
Mohlo mě v tu chvíli napadnout, že vidím Míšu Kravčenka naposled. Za dvě hodiny mi oznámili, že ho dostal německý odstřelovač v dílně závodu „Rudý říjen.“

Jak se to stalo, jsem zjistil až později. Nepřátelský odstřelovač se skryl v polorozbořeném závodě, zřejmě měl zastřelit někoho z našich vysokých důstojníků. Ale kromě zdravotníků se v okolí závodu nikdo nepohyboval.
Když si Michail prohlédl seznam raněných, zastavil se v dílně. Najednou papír upustil a spadl na vybetonovanou podlahu. Hned k němu přiskočila Máša a strhla ho ke stěně. Když si všimla hřebíku ve stěně, zavěsila na něj svou ušanku. Odstřelovač ji okamžitě prostřelil v domnění, že se tam skrývá nějaký voják. Máša rychle sundala ušanku, aby se podívala, odkud Němec střílel. Přemýšlela, co má dělat. Měla sebou jenom dva granáty. Rozhodla se, že to zkusí. Sklouzla podél stěny na podlahu a hodila je vší silou po nepříteli. Ozvala se hlasitá rána a voják navždy umlkl.
Vrátila se zpátky a padla před Míšou na kolena. Zdálo se jí, že spí, a rozhodla se ho probudit. Její snaha však byla marná, Kravčenko byl mrtvý. Až přišli další zdravotníci, museli odtrhnout jejich ruce od sebe.

Mášenka Borovičenko zahynula v létě roku 1943. Trvalo mnoho let, než utichla poslední dělostřelecká salva. Ale soudruzi nezapomínají na své odvážné přítele.
Na předměstí Kyjeva, v Myšelovce, nese jméno Máši Borovičenko jedna ulice. Touto cestou chodila kdysi do školy. Střední škola v čísle 122, kde se vzdělávala, byla též nazvána jejím jménem. Na dvorku školy byl postaven pomník. Dodnes můžeme v této škole nalézt její fotky, dopisy, výstřižky z novin. Zkrátka vše, co lze spojit s jejím jménem.

Obrázek

Z Kyjeva i jiných ukrajinských měst přicházeli v Den vítězství do vesnice Michajlovskoje členové Komsomolu i pionýři, aby položili věnce na její hrob.
8. května roku 1965 jí byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu in memoriam. "

Z ruštiny přeložila: Ljubov
kovtun
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 22/8/2008, 20:22

Příspěvek od kovtun »

Bronson píše: U partyzánů pak bylo samopalnic nepočítaně. Nejznámější se stala teprve sedmnáctiletá Nina Sosnina z oddílu S. A. Kovpaka, která dokázala sama držet pozici proti početné přesile několik hodin a vyřídit přitom pár desítek nepřátel. Dostala Řád Rudé hvězdy, což bylo u partyzánek vysoké ocenění.
Příběh slavné partyzánky Kovpakova oddílu popsal ve své knize Орлята партизанских лесов Jakov Davidson takto:


"S Ninou Sozinou jsem se poprvé setkal v Bělorusku u vesnice Oreviči. Partyzánům z oddílu Kovpaka se právě podařilo zastavit německou trestní expedici, takže táborem se rozléhal hlasitý smích. Jejich velitel, Semjon Vasiljevič Rudněv mi řekl: „Soudruhu Davidsone, musíte si vyfotografovat Ninu Sozinu. Naši statečnou dívenku.“. Podíval jsem se na ni, nevypadala jako hrdinka. Spíše jako obyčejná mladá dívka. Dokonce to vypadalo, že se jí samopal dostal do rukou jenom náhodou a ona pořádně nechápe, co se kolem ní děje. Od té doby už uplynula dlouhá doba a já se na vlastní oči přesvědčil, že Nina je opravdu odvážná a statečná partyzánka.

Její otec odešel na frontu v posledních dnech června 1941. V Putivli, kde vojáky nabírali, svítilo slunce. Byl horký letní den, slunce pražilo na holou krajinu bez jediného stromu. Dívčina matka neplakala, ale z už dálky byl na ní znát smutek. Nina se jí nažila utěšit. Nebohá žena se však utěšit nedala. Netušila, jestli se zvládne sama postarat o děti. Nina měla čtyři sourozence, bratry i sestry. Prostředním z nich byl Žeňja.
Nina samu sebe počítala mezi dospělé, navštěvovala Komsomol, i když si jeden rok přidala.
Svého otce už nikdy více nespatřila.
Když Němci dobyli její rodnou vesnici Linovo, doslechla se, že její otec je zraněný a leží v nemocnici v zajetí na usedlosti Michajlovskoje. Její matka se tam okamžitě vypravila, ale domů se vrátila sotva živá. Němci usedlost podpálili a ranění uhořeli.
Lesník Georgij Ivanovič Zamula, dávný přítel jejího otce, pevně objal roztřesenou dívku kolem ramen a pošeptal jí: „Pomsti se za něj, holčičko!“

Zamula dal Nině a její kamarádce - dceři venkovského učitele z vesnice Jurjevo - Ljuse Stoborovové úkol: zjistit, kde mají Němci své pozice a kolik policistů hlídá ve vesnicích. Někdy obě dívky vylepovaly plakáty se zprávami ze Sovinformbyra (Sovětský informační úřad) a u poslouchaly nejnovější zprávy z fronty z přijímače, který u sebe schovával Zamula.

Německá vojska mezitím zavedla „Nový pořádek“, postřílela komunisty i komsomolce a plenila okolí. Na dodržování jejich pravidel dohlížela policie, jejíž příslušníky jmenovali z řad vlastizrádců, vězňů a jiné spodiny. Přeživší komsomolci se rozhodli jednat. Kromě Niny Soziny se do Komsomolu přidala Ljusa Stoborovová, Soňa Čausovová, Sergej Žulev, Gríša Junik a dva mladí vojáci.

Scházeli se vždy u někoho doma, kde přemýšleli, jak by okupantům co nejvíc uškodili. Pravidelně se potkávali u Junika v kůlně. Jeden z vojáků vždy kontroloval, co se děje na ulici. První si vzala slovo Nina: „Soudruzi komsomolci! Vím, že se snažíme ze všech sil škodit Němcům – vylepujeme letáky, ničíme jim auta, ale je to stále málo! Před děvma dny zapálili sklad s potraviny. To nemůžeme nechat jen tak. Musíme udělat něco, co by fašisti viděli nejméně rádi: dát jim najevo, že naše sovětská vlast stále žije a bojuje! Vždyť 7. listopadu oslavíme dvacáté čtvrté výročí VŘSR. Napadá mě, abychom vyvěsili naši vlajkou nad budovou školy a kolchozem.“ Dívka se na chvíli odmlčela a pokračovala: „A taky navrhuju vyvěsit další vlajkou nad německým štábem.“ Rozhlédla se po ostatních, jestli nechce někdo něco říct, ale všichni mlčeli. Taková drzost by nikoho jiného nenapadla. Dům, kde sídlil fašistický štáb, lidé obcházeli na ulici velkým obloukem. A teď na této budově zavlaje rudá zástava!
„Nepřehnala jste to, Nino?“ prolomil ticho mladší z vojáků.
„Nic jsem nepřehnala,“ odvětila Nina, „sama jsem to navrhla a sama to i provedu.“
„Nejde přece o to, kdo úkol provede,“ prohlásil Sergej. „Jsme přece komsomolská skupina a ne banda nějakých individualistických dobrodruhů. Vlajku pověsí ten, komu to nařídíme. Nemám pravdu, soudruzi?“
„Máš! Nejsme lehkomyslní!“ křičel Junik.
„Nikdo se tu nebude chvástat,“ ujala se slova opět Nina. „Všechno jsem promyslela.“ dodala a
dala se rychle do vysvětlování plánu. Dívčin otec totiž před odchodem na frontu domů přinesl velký kus plátna, vlajku se zlatým srpem a kladivem, která visívala na kolchoze.

Když Nina přišla domů, plátno složila a schovala si ho pod bundu. Její matka byla zrovna venku s mladšími dětmi, doma byl jenom Žeňka.
„Vezmi mě s sebou,“ prosil ji a nachystal si boty.
„Ne, ty musím zůstat doma. Já se brzo vrátím.“nařídila Nina.
„Ninko, počkej. Víš přece, že stejně půjdu za tebou.“
Až příliš dobře dívka znala bratrův charakter a jeho tvrdohlavost. I od ostatních dobře věděla, že se na Žeňku může ve všem spolehnout. Byl to chytrý a odvážný kluk.
„Tak dobře.“souhlasila nakonec. „Vyjdi z domu, ale opatrně, ať tě nevidí máma. Poslouchej mě teď dobře: musíš dělat jen to, co ti řeknu. Rozuměl jsi mi?“
„Nic složitého,“ usmál se Žeňka. „Vždyť ty doma velíš!“.

Jakmile za sebou zavřeli dveře, pohltila je listopadová tma. Mrholilo a vítr skučel ve větvích stromů. Bylo ticho. Takové ticho, jako by život v okruhu sta kilometrů odtud vymizel. Nina se na chvíli zastavila na verandě, vzpomněla si, jaké to bývalo před válkou. Ulice osvětlovaly lampy, lidé si hlasitě povídali a z klubovny se nesl zvuk akordeonu. Dnes neštěkali ani psi, Němci je postříleli, když zavedli „Nový pořádek“.
„Jdi pořád za mnou,“šeptla k bratrovi. Nejdříve mířili k Soně Čausovové. Podél plotu se jim šlo špatně, rozměklá půda jim čvachtala pod nohama a zakopávali o kameny. Brzy měli nohy celé poškrábané.

„Ninka!“zavolala Soňa ode dveří a vpustila je dovnitř. „Už jsem myslela, že jdou Němci,“ povzdechla si. V pokoji na ně už čekali další účastníci operace. Oba vojáci byli řádně vyzbrojeni, vzali si trofejní německý samopal a pušku.
„Střílejte jenom v krajním případě,“ připomenula jim Nina. „Musíme vše provést co nejtišeji. Nejdeme je postřílet, našim cílem je pouze umístění vlajky.“
„Gríšo,“ obrátila se na Junika. „Tu tabulku jsi nakreslil?“
„Nakreslil, i lebku a zkřížené hnáty jsem tam přidal.“

Dostat se do německého štábu se ukázalo mnohem složitější, než si mladí komsomolci představovali. Do vesnice měl přijet zástupce velitele Putivle, který proslul svou krutostí vůči civilistům, a Němci zvýšili ochranu budovy.
„Zatraceně! Spadla kosa na kámen. Nic se nám nepodaří.“ posteskl si Sergej.
„Podaří, musíme jít dál.“ nevzdávala si Nina.
„Možná by pomohlo, kdybych zastřelil hlídku.“ navrhoval jeden z vojáků.
„To by nás brzo chytili. Půjdu sama. Dostanu se tam ze sousední zahrady, kde k budově těsně přiléhá stodola.“ řekla Nina. Nikdo nic nenamítal. Beze slov ji podali kus telefonní šňůry, byl asi sedm až osm metrů dlouhý - Sergej jej odřízl z německé spojovací linky, tabulku s nápisem „Stůj! Podminováno“ a kapesní nožík, pro všechny případy. Nina se vypravila na cestu.

Ve stodole ležela vyrovnaná hranice polen, po níž dívka vylezla na střechu a naslouchala zvukům okolí. Nic podezřelého neslyšela. Opatrně našlapovala až došla k okraji střechy. Dlouhý drát jí bránil v pohybu, ale dívka se neměla kudy dostat dovnitř. „Takto to nepůjde,“ pomyslela si a slezla dolů.
Druhý den si dům prošla ze všech stran a všimla si, že na jednom místě je ve střeše díra, zarovnaná deskami. Patrně památka na nedávné boje. Tudy by se mohla dostat do budovy. Znovu vylezla nahoru a vší silou zabrala za desku. Ta se se skřípěním odsunula. Nina se otřásla strachy, ale vklouzla do podkroví. Bylo tam sucho, ve vzduchu byl cítit prach. Dívce se chtělo kýchnout, ale nemohla. Prozradila by se. Zaslechla hlasy opilých vojáků a zvuk gramofonu.
Nahlédla dolů a hrůzou uskočila stranou. Přímo pod ní přešlapoval z nohy na nohy strážný.
Schovával se v budově před deštěm. Náhle ho upoutalo světlo z pootevřeného okna a vzhlédl vzhůru. „Jestli natočí hlavu kousek stranou, najde mě.“ napadlo skrčenou Ninu. Opatrně přivázala vlajku ke kovovému stožáru u konce stříšky, tabulku s nápisem „Stůj! Podminováno“ připevnila pomocí telefonní šňůry k patě stožáru a s druhým koncem v ruce se vplížila zpátky do podkroví. Dlouho šátrala v temnotě až narazila na úlomek litinových kamen. Podvlékla pod ním šňůru a nahrnula na něj harampádí, které našla okolo.
Úkol splněn, vlajka vlaje!

Další den se ve vesnici nemluvilo o ničem jiném než o vlajce. Po dlouhé době se lidé smáli, když si mezi sebou povídali, jak jeden z německých vojáků spadl ze střechy, když se zástavu pokoušel sundat dolů.
Tento čin však nezůstal bez trestu. Němci zatýkali lidi na ulici, prohledávali domy a hledali viníka. Zatkli i Ninu, ale když se dívka rozhlédla po dalších zajatých, nikoho z Komsomolu nepoznala. Oddechla si. Němci nic neví!

Vyslýchal ji Němec se stříbrnými nášivkami na uniformě. Ptal se jí, kde byla v noci na 7. listopadu, jestli je komsomolka a kde je její otec. Nina mu pověděla, že byla v noci doma. Kde jinde by taky v takovou pozdní noční hodinu měla být? Do Komsomolu nechodila, bylo jí teprve třináct let a její otec zemřel v červnu. Druhý den byla propuštěna..

K oddílu Kovpaky se Nina Sozina připojila v květnu 1942. bylo příliš nebezpečné, aby dál zůstávala ve vesnici. Zatkli dva členy z její skupiny a pokud by promluvili, chytili by jí také.
V chajdě na okraji lesa, daleko od všeho dění, se shromáždili velitelé oddílu – Panin, Vojcechovič, Cymbal a Georgij Zamula s bratrem. Pečlivě poslouchali dívčino vyprávění.
Potěšilo je, že Nina umí střílet z pistole i kulometu, umí převázat zranění a nebojí se nočního lesa.
„Už je to tak,“začal Zamula, „často jsme se scházeli pozdě v noci, ale Nina pokaždé našla cestu, nikdy se neztratila, přišla vždy včas. Nikdy jsem se nesetkal s oddanou a důvěryhodnou pomocnicí.“
„To jsi byla ty, kdo pověsil tu vlajku?“zeptal se Cymbal.
„Ano, já. Tak to bylo nejspolehlivější.“přikývla.
„Šikovná! Pamatuji si, jak se Kovpak smál, kolik starostí tvoje vlajka a ta tabulka o minách Němcům přidala.“ řekl Cymbal. “Ale teď vážně, děvče. Nebojujeme na život, ale na smrt. Pro každého partyzána je nejdůležitější vždy pomoci druhému a vědět, co ostatní dělají.“

Ve velké vesnici Stará Guta se opevnila dobře vyzbrojená německá posádka. Kovpakovi partyzáni se rozhodli, že toto vosí hnízdo zaútočí. Ninu s sebou brát nechtěli. Kovpakův rozkaz zněl jasně: „Děti nepatří na bojiště, na to jsou dospělí, aby je chránili.“ Velitel čety mlčel, dobře věděl, že Kovpak má pravdu. Ale jak to říct Nině? Tolik se těšila že půjde bojovat.

V druhé rotě, kam dívku přivedli, se Nina poprvé setkala s mladou ženou s úplně šedými vlasy. Jmenovala se Uljana Golubkova a byla bývalou předsedkyní Černobrovského selsovětu (selsovět znamená „venkovský sovět“, je to nejnižší úroveň administrativního dělení SSSR)
. Uljana byla tichá žena, držela se stranou. Zachránili ji Kovpakovci během náletů na Putivl. Její příběh znal v jednotce každý. Uljana se nestihla včas přemístit do bezpečí a skrývala se v polorozbořeném domě. Když dorazili okupanti, někdo její úkryt vyzradil. Po krutém mučení jí hodili k ostatním do podzemí putivlského kláštera, kde čekali na smrt. Po několika dnech je odvedli na okraj vesnice, aby je postříleli. Uljaně prošla kulka hrudí, ale ona zůstala naživu. Když se probrala, spatřila kolem sebe jen samé mrtvé. Musela napnout všechny síly, pokud chtěla přežít. Klášter stál na samém břehu řeky Sejm. Bosá přešla přes zamrzlou řeku. U vesnice Iljinsko-Surovki ji objevili kolchozníci, kteří jí převázali rány a ukryli ji u sebe doma.

Na velitele čety čekal nelehký úkol, vysvětlit Nině, že musí zůstat tady. „Velitel zakázal tě vzít s sebou.“ začal.jakmile to dořekl, vrhla se mi dívka k nohám a plačtivě odpověděla:
„Ne, vy mi nerozumíte. Musím se pomstít za Uljanu, pomstít se všem fašistům.“
„Tak běž za velitelem,“poradil jí a odvrátil hlavu. Nemohl vidět dětské slzy. Nina mu až bolestně připomněla jeho vlastní dceru, která zůstala ve vesnici mnoho kilometrů odsud.
Dívka se tedy vypravila za Kovpakem. Co mu tam napovídala zůstalo záhadou. Jisté je, že když partyzáni krátce po setmění vyrazili na Starou Gutu, šla Nina Sozina s nimi.

První vyslali hlídku, jehličí tlumilo jejich kroky. Postupovali opatrně, krok za krokem. V nočním lese se mohli snadno ztratit. Do vesnice plánovali vtrhnout těsně před rozbřeskem, kdy už byli strážní unavení a ztráceli ostražitost.
Blízko Niny svižně kráčela Ljusa Stoborova. K oddílu se přidala o dva měsíce dříve než Nina, ale teď se od své kamarádky nehnula ani na krok. Seznámila ji se všemi vojáky druhé čety.

Náhle se zepředu ozvalo, aby všichni zastavili. Velitelé celé akce se naposledy sešli na poradu. Nina s Ljusou se posadily, nohy je už od dlouhého pochodu bolely. Ninu zlehka zamrazilo, trochu zimou a trochu strachem. Při sebemenším zvuku sebou škubla. Představovala si samu sebe, jak běží do útoku s kulometem.
„Nemůžu přece někoho zabít?!“ pomyslela si v duchu a naklonila se ke Ljuse.
„Bála ses, když jsi šla poprvé?“zeptala se jí.
„To víš, jak jsem se bála.“ přiznala Ljusa. „Ani střílet jsem pořádně nemohla, jak se mě třásly prsty.“
„Pamatujte,“, ozvalo se zepředu, „akce začne po odpálení téhle světlice“

Svítalo, ptáci začali zpívat a jejich hlasy se linuly ztichlým lesem. Nic nenasvědčovalo tomu, že kolem zuří válka. Z příkopu, kde partyzáni zalehly, byly vidět chatky na okraji vesnice. Hlídka se postarala o strážné. Ani kohouti nekokrhali, Němci už je všechny snědli.
Kolem Niny leželi ze všech stran partyzáni z druhé čety, byli vyzbrojení automaty PPŠ, pouze Nina s Ljusou měly pistole.
„Jakmile uvidím světlici, vyskočím a poběžím vpřed,“opakovala si Nina.
Ljusa jako by jí četla myšlenky: „Ty, Ninko, nespěchej tolik. Koneckonců, je to tvůj první boj. Velitel mi nařídil, abych na tebe dohlédla.“
„Starej se raději o sebe,“odsekla zlostně dívka. Neměla ráda, když někdo bral ohledy na její věk. Už jako malé se jí rodiče smáli, když chtěla být stejně rychlá jako kluci.
„Nino, Nino. Netrap mě,“řekla Ljusa. „Vždyť já přece stejně jako ty chci..“
Ale Nina se nikdy nedozvěděla, co Ljusa chce. V tom okamžiku vybuchl granát a hned za ním druhý. Ticho narušila dělostřelba. Nebe ozářila vypuštěná světlice. Útok začal..

Partyzáni vyskákali na nohy a klopýtali přes výmoly k vesnici. Nina doběhla k chatám na okraji, měla strach, aby nezůstala vzadu. Z dálky slyšela výstřely. Podminovávali nedalekou usedlost. Zatím nespatřili žádného Němce.
Spolu s dalšími partyzáni doběhla do středu dění, k budově školy, kde s posledních sil bojovali okupanti. Ze dvou výklenků těsně při zemi však vytrvale střílely kulomety. Druhá četa partyzánů se ukryla za chatami a zahájila palbu ze samopalů.

„Pomoz mi, děvče,“ obrátil se k Nině jeden partyzán. Celou tvář kromě očí mu zakrývaly šedivé vousy. .
„Ne s rukou, pomůžeš mu svazovat granáty,“zastavil jí, když se vrhla na jeho poraněné rameno a chtěla jej převázat. Teprve teď si dívka všimla dvou granátu, které vousatý partyzán
přinesl. Nina je několikrát hbitě omotala kouskem provazu a předala je zpátky partyzánovi. Přihladil si vousy a co nejrychleji vyrazil směrem ke škole. Dívka se dívala, jak mávl rukou
a ozvala se hromová rána, až zaléhaly uši. Kulomet utichl a partyzáni se řítili k budově.

Když se jí podařilo se vyrovnat se záplavou vzrušení a byla připravená bojovat, boj končil. Druhá četa počítala raněné. Dívka zamířila k vozu, kde ležel zraněný Leňja Čečetkin, další z mladých a statečných chlapců u jednotky. Oči měl zavřené a v bledé tváři nebyla ani stopa po krvi. Sténal a prosil, aby mu dali napít. Nina přinesla láhev s vodou, ale ošetřující lékař jí řekl, že mu nesmí dát napít. Kulka ze samopalu ho trefila přímo do břicha. Do očí jí vhrkly slzy, odvrátila se od něj a odvrávorala pryč.

Školu, o níž se bojovalo, lemoval park. Vzrostlé topoly byly tak vysoké, že se jí zdálo, že se dotýkají nebes. Tráva byla po ránu plná rosy. Vyčerpaná Nina se posadila na pařez. První boj, neznámé vzrušení, umírající Leňja, s nímž si před celou akcí povídala, to vše na ní zanechalo své stopy. Neměla sílu na to se postavit a jít k ostatním. Myslela na svou mámu a sestry. Ani se s nimi nestačila rozloučit.. Nad hlavou jí radostně zazpívali ptáci. Jako by nebylá žádná válka ani utrpení ani prolitá krev.


Obrázek

Nina Sozina
Najednou si všimla, že se mezi stromy mihla postava v zeleném kabátě. Lekla se tak, že spadla na zem. Němec běžel přímo k ní. Nina pomalu, jak jí to učili v kursu Osoavischima, zamířila, zadržela dech a stiskla spoušť. Zasáhla ho do ramene. Voják zavrávoral a padl. Dívka zůstala ležet v trávě, nebyla si jistá, jestli její rána byla smrtelná. Křečovitě svírala pušku a nespouštěla oči z místa, kam voják padl. Čekala, že po výstřelu jí někde z jednotky poběží na pomoc, ale nikoho neviděla. Postavila se a s puškou v ruce se šla podívat na toho vojáka. Byl poměrně mladý s černými kníry. Vedle něj ležel samopal. Ještě nikdy nestála tak blízko nepříteli. Ještě ne před hodinou střílel po partyzánech. Byla to právě jeho kulka, která trefila Leňju?
„Takže takové to je,“ pomyslela si. Okamžik zúčtování. Sebrala ze země jeho zbraň a vydala se k ostatním.

Dny se prodlužovaly, všechny probíhaly ve stejném rytmu. Nina držela noční hlídky, pomáhala v kuchyni a starala se o raněné. Ve dne odpočívali a v noci vyráželi do boje. Ninu už s sebou brát nechtěli. Rozzlobená dívka se už chystala znovu zajít za Kovpakem, když jí na půli cesty zastavil velitel čety, Saša Pozdnjakov:
„Kam jdeš?“zeptal se.
„K veliteli nebo za komisařem,“odpověděla se vzdorem.
„Jdeš se zeptat, abys mohla jít s námi?“
„Jdu.“
„Máš příliš horkou hlavu, nedával ti táta březovou kaši?“
„Jakou kaši?“ nechápala Nina. „Otce už nemám, zabili ho fašisti.“
„Promiň, to jsem nevěděl. Nezlob se. Jdu od Kovpaka, můžeš jít s námi.“
Nina ho chtěla samou radostí obejmout. Ale ještě předtím, než se vypravil na akci, stalo se něco, co navždy poznamenalo její další život. K jednotce se připojil její bratr Žeňja a Nině řekl, že poté, co z vesnice odešla, se musel s rodinou ukrývat po vesnicích. Každý den spali v jiném domě, aby se skryli před Němci, kteří se snažili pochytat zbývající členy Komsomolu.jednou zatkli i rodinu Niny Soziny. Její matku, sestry a Žeňku zavřeli ve vězení, ale jemu se podařilo proklouznout ven. Na tváří měli modřinu, byl vyhublý a především měl hrozný hlad.
„Praštil mě ten, co mě vyslýchal,“ vysvětloval jí. „Když jsem mu nechtěl říct, kde jsi Co myslíš, pošlou mě taky do boje?

Nina ležela za rozložitou borovicí, z níž kulky odštipovaly třísky. Téměř nestřílela, schraňovala si vzácné patrony. Místo, odkud šla palba, nebylo skoro vidět. Zakryly ho keře a vysoká tráva. Uplynula snad hodina, slunce už vykouklo zpoza mraku, od chvíle, co první oddíly partyzánů zaútočily na usedlost. Vzduchem létaly granáty a svištěly kulky. Zůstávala už jen jediná nedobytá budova – škola. Nina s Ljusou se probojovávaly ke škole. Nad hlavou jím létaly kulky. Přes všechnu snahu se jim nedařilo školu dobýt, jediné dveře Němci zajistili zevnitř a kulky se do nich jen neškodně zarývaly.
„Jak dlouho tady budeme jen takhle čekat?“ zeptala se netrpělivá Ljusa Niny.
„Když bychom měly aspoň jeden granát..“postýskla si Nina a podívala se na samopal, který nosila od bitvy u Staré Guty. V téhle situaci jí byl k ničemu.
Náhle uviděla, jak se někdo oddělil od skupiny. Když se přiblížil, poznala Feďju Aljošina z druhé čety. Držel v pravé ruce granát.
„Ležte!“zakřičel na ně. Obě dívky se přitiskly k zemi a čekaly na výbuch. Exploze byla tak silná, že se jim zdálo, jako by roztřásla země. Jakmile se trochu rozptýlil dým, vyskočila Nina na nohy a rozběhla se k místu, kde ještě před minutou stála pevná stěna a dveře. Místo nich se tam černala díra. Vběhla dovnitř, ale překvapením se zastavila. V temnotě nic neviděla.
„Bij ho!“ uslyšela. To volal Feďja Aljošin. Vyrazil dveře a vběhl do třídy. Tmu prozářil paprsek světla.

Nina se rozběhla chodbou vpravo. Náhle před sebou spatřila postavu. Zaostřila. Němec! Stiskla spoušť a voják se sklátil na zem. Se samopalem v ruce otevřela dveře. Vešla do jídelny. Jasně rozeznávala dlouhé stoly a židle. Na stěně visel Hitlerův portrét. Po zemi se válelo špinavé nádobí a hliníkové misky. Jídelna měla dveře na levé straně. Dívka se k nim rozběhla až nádobí pod jejíma nohama křupalo . Najednou směrem kde bylo okno uslyšela střelbu. Rozběhla se k němu a viděla, jak Němci, ukrytí za hranicí dřeva, pálí po útočících partyzánech. Vysunula z okna hlaveň samopalu a dala dlouhou dávku. Tři Němci se nestačili otočit, ale čtvrtý vyšlehl dávku jejím směrem. Tříska ze zasaženého rámu se dívce zaryla do tváře. Nina ho vzala na mušku a znovu stiskla spoušť.
„Koukej se, vždyť tě trefil!“ozval se chraplavý hlas. Nina uviděla Feďju. Tvář měl zborcenou krví, které mu stékala i po rukou. Když mu chtěla převázat ránu, škubl sebou.
„Ne, teď ne. Až potom! Nesmí utéct!“ šeptal.
Odkudsi z rohu vyskočil Němec a vrhl se k oknu. Bylo zavřené, s čímž voják nepočítal. Aljošin ho jedním výstřelem poslal k zemi. Z rukou mu vypadl jakýsi balíček. Nina ho zvedla a zjistila, že je to nějaké hedvábné plátno. Ve spěchu balík zastrčila a rozběhla se za zvukem střelby.

Boj se chýlil ke konci, ze všech stran ke škole blížili partyzáni. Nina spařila Pozdnjakova a zjistila, že vtom zmatku někde ztratila Ljusu..
„A Ljusu jste neviděli?“zeptala se ho.
„Zemřela, a Zamula taky. Žeňja byl raněn.“
Tak končil jeden z mnohých bojů Niny Soziny. Byla za něj odměněna řádem Rudého praporu.
V balíčku, který Nina sebrala, našli nacistickou vlajku.

Více než rok strávila Nina Sozina v oddíle Kovpaka, s nímž prošla boji na Západní Ukrajině a Bělorusko, byla dvakrát raněna, ale pokaždé se vrátila zpátky. Když její jednotka přecházela přes řeku Pripjať, zasáhl malou partyzánku granát. Ninu okamžitě převezli do moskevské nemocnice. Rudněv napsal dopis a připojil k ní všechny dokumenty o mladé bojovnici.dopis byl adresován náčelníku štábu partyzánského hnutí, generálu Strokačovi. Rudněv požádal, aby dívku mohl brát jako vlastní dceru ...
Když Ninu propustili, vymohla si, aby mohla navštěvovat kursy radistek-rozvědčic. Učila se poctivě a sveřepě. Do armády se však znovu nevrátila.
„Válka už brzo skončí,“sdělil jí generál Strokač. „A ty bys měla přemýšlet o učení a o budoucnosti, pro níž jsi prolila tolik krve. „
Ninin bratr, Jevgenij Sozin, se konce války nedožil. Padl 8. května 1945 v Berlíně smrtí chrabrých. Pouhých několik hodin před ukončením bojů ... "

Přeložila: Ljubov
Uživatelský avatar
Dancer
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 563
Registrován: 23/2/2007, 11:44

Příspěvek od Dancer »

Strašně rád bych do tohoto tématu přispěl, ale bohužel není jak. Moje babička pocházela z Podkarpatska a do Čech přišla s 2. ukrajinským frontem jako zdravotnice. Zde se zamilovala do dědy (nádražák) a rozhodla se tu zůstat (vzali se). To mělo za následek odebrání všech vyznamenání, ztrátu všech výhod a nemožnost cestovat za příbuznými na Ukrajinu. Co si pamatuji, tak se o válce nikdy nezmínila ani slovem a když se jí můj otec jednou na ni zeptal, byl šíleným způsobem seřván tak, že se o to více nepokusil. Válečná realita musela být strašná...
Jedinou věc, kterou kdy prozradila bylo, že jednou dostala na hlídce strašný strach a odešla z místa, kde měla být. Později, ještě během hlídky, na to místo dopadl dělostřelecký granát.
Bylo by asi zajímavé se dozvědět víc, ale bohužel nebyla šance.
Nebát se a nekrást!
Flogger G
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 920
Registrován: 24/9/2009, 15:01
Bydliště: Č.Budějovice

Příspěvek od Flogger G »

V prvním letošním čísle časopisu "Válka" je článek o některých slavných střelcích v ozbrojených střetnutích od WW I až po válku v Afghánistánu. Období WW II á její východní frontu zde reprezentuje také příslušnice 25. střelecké divize Ljudmila Pavličenko. V období 1941 - 1943 docílila 309 odstřelů. používala zbraně Mosin Nagant Model 1891/30 a Tokarev SVT 40. Na Mosinu určitě používala puškohled PE 4.
Studovala kyjevskou univerzitu. O vypuknutí bojů se dozvěděla v Oděse, kde se dobrovolně přihlásila do RA. Odmítla funkci zdravotnice a požádala o zařazení mezi střelce specialisty. Funkci odstřelovače oficiálně vykonávalo 2 000 žen v řadách RA. Konce války se dožila každá čtvrtá specialistka.
Ljudmila Pavličenlo prošla prvními boji v okolí Oděsy. Tam byl zabit velitel její čety. L. Pavličenko zastoupila svého velitele. Byla raněna v boji, ale odmítla přesun do nemocnice. Za dva a půl měsíce bojové činnosti docílila 187 zářezů. Při bojích o Sevastopol již docílila skóre 239 - 16. 3. 42.
Ve 309 - ti odstřelech je 36 Odstřelovačů.
V červnu 1943 byla zraněna a odeslána do nemocnice. Po vyléčení se stala členkou delegace, která na pozvání Mezinárodního svazu studující mládeže navštívila Kanadu, USA a Velkou Británii. Stala se prvním občanem SSSR, který navštívil Bílý dům a při cestě po Státech ji osobně doprovázela Eleonor Roosevelt.
Po návratu do Svazu se stala instruktorkou odstřelovaček.
V r 1943 jí byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu a vyšla známka s jejím portrétem.
Po WW II dostudovala univerzitu a později se stala členem generálního štábu námořnictva.

Celý článek o střelcích napsal Mgr. Jan Čurda.
Bronson
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 21/12/2005, 14:27

Re:

Příspěvek od Bronson »

Flogger G píše:V prvním letošním čísle časopisu "Válka" je článek o některých slavných střelcích v ozbrojených střetnutích od WW I až po válku v Afghánistánu. Období WW II á její východní frontu zde reprezentuje také příslušnice 25. střelecké divize Ljudmila Pavličenko. V období 1941 - 1943 docílila 309 odstřelů. používala zbraně Mosin Nagant Model 1891/30 a Tokarev SVT 40. Na Mosinu určitě používala puškohled PE 4.
Studovala kyjevskou univerzitu. O vypuknutí bojů se dozvěděla v Oděse, kde se dobrovolně přihlásila do RA. Odmítla funkci zdravotnice a požádala o zařazení mezi střelce specialisty. Funkci odstřelovače oficiálně vykonávalo 2 000 žen v řadách RA. Konce války se dožila každá čtvrtá specialistka.
Ljudmila Pavličenlo prošla prvními boji v okolí Oděsy. Tam byl zabit velitel její čety. L. Pavličenko zastoupila svého velitele. Byla raněna v boji, ale odmítla přesun do nemocnice. Za dva a půl měsíce bojové činnosti docílila 187 zářezů. Při bojích o Sevastopol již docílila skóre 239 - 16. 3. 42.
Ve 309 - ti odstřelech je 36 Odstřelovačů.
V červnu 1943 byla zraněna a odeslána do nemocnice. Po vyléčení se stala členkou delegace, která na pozvání Mezinárodního svazu studující mládeže navštívila Kanadu, USA a Velkou Británii. Stala se prvním občanem SSSR, který navštívil Bílý dům a při cestě po Státech ji osobně doprovázela Eleonor Roosevelt.
Po návratu do Svazu se stala instruktorkou odstřelovaček.
V r 1943 jí byl udělen titul Hrdina Sovětského svazu a vyšla známka s jejím portrétem.
Po WW II dostudovala univerzitu a později se stala členem generálního štábu námořnictva.

Celý článek o střelcích napsal Mgr. Jan Čurda.
Obrázek

Téměř stejné popularitě se těšila i odstřelovačka starší seržant Roza Šanina ze 183. střelecké divize 3. běloruského frontu. Stala se nositelkou Řádu slávy 3. i 2. stupně a "plný kavalír" jí unikl jen o fous. Kdyby nepadla v boji v lednu 45 ve Východním Prusku, patrně by se jím i stala. V jejím sniperské knížce bylo 54 potvrzených zásahů, což se považuje za minimum, protože se zúčastnila i bojů jako průzkumnice se samopalem v ruce. V Rusku je na její počest pořádáno vícero sportovních akcí. Kromě střeleckých soutěží pořádaných v Archangelsku (kde má v nedaleké vesnici i muzeum) a Novodvinsku také běžecké závody v Ustjansku.

Obrázek
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Ženy v Rudé armádě

Příspěvek od Dzin »

Když už tu rozebíráme tento fenomém z oné kladné stránky, tak si dovolím uvést i tu zápornou. V Rudé armádě měli i negativní fenomén a to tzv. "válečné manželky". Což byly příslušnice RA, které si důstojníci na různých úrovních doslova vydržovali výměnou za vzájemné soužití. Nejednalo se o ojedinělý jev a rozhodně to nepřispívalo morálce ani bojověmu duchu jednotek. Bohužel, nevím, že by tento fenomén byl někdy někým blíže rozebrán z pochopitelných důvodů. Kdyby měl tedy někdo k tomu nějaké poznatky, bylo by to fajn.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Stuka
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 2120
Registrován: 22/8/2010, 20:18

Re: Ženy v Rudé armádě

Příspěvek od Stuka »

vydržovali výměnou za vzájemné soužití
Co to je za termín? :)
Beru to jako normální věc, že když jsou lidi ve válce, tak probíhá jistá uvolněnost vztahů. Je prostě jiná situace. Jsou zde některé ženy vstřícné k mužům a opačně. Nikdo z nich neví, jestli to není naposledy a samozřejmě z toho plynou i výhody pro obě strany, které v nouzi během války nejsou k zahození.
Jiná věc je, kdyby byly ženy nuceny k "soužití". Možná to braly ale z toho politického hlediska nadšeně jako plnění důležitého úkolu - muž bojuje, muž má své potřeby :D , které je záslužné uspokojit a v komunizmu by mělo být všechno společné a to platilo tuším i na ženy. Když tak mně opravte. :D


Edit: Toto téma jsem si dosud nevšimla, takže fajn že jste ho vytáhli. Projdu si ho a možná něco doplním.
ObrázekObrázek
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Re: Ženy v Rudé armádě

Příspěvek od jmodrak »

Nebol by to Dzin, keby niečo nezapotil. Vydržiavať manželku je nákladná povinnosť aj v miery, natož vo vojne. :D . Takže si to mohol dovoliť iba veliteľ od divízie vyššie. Tím nižšie postavením neostávalo nič iné, ako to, čo opísal Jurij Bondarev v knihe Prapory žádají palbu .
Uživatelský avatar
Julesak
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 6387
Registrován: 7/8/2007, 18:26

Re: Ženy v Rudé armádě

Příspěvek od Julesak »

To jest?
Obrázek

Nie je dôležité ako sa hlasovalo, ale ako sa to spočítalo.

Jediný režim ktorý uznávam je pitný.
jmodrak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1376
Registrován: 20/1/2010, 20:53

Re: Ženy v Rudé armádě

Příspěvek od jmodrak »

To jest "normálny" vzťah v "nenormálnej dobe". Ako píše Stuka "kradnutie šťastia". Žiadne "násilnosti" a "vydržovanie". Takéto "vojnové" manželstvo mal napr. Rokosovský a rozhodne sa nejednalo o "vydržovanie".
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11457
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Ženy v Rudé armádě

Příspěvek od Dzin »

Ve vojně to je jednoduší. Stačí zajistit dobré bydlo, to jest týl, mít jídlo, postel, relativní bezpečí apod. a je to. Případně i vyhrožování atd. A na to nemusíš být ani velitel divize. Nikdo také netvrdí, že to dělali všechny ženy či všichni muži, ale v mnohamilionové armádě a ve specifických podmínkách RA, která byla přímo stavěna na elitářství a zneužívání moci, tak jako celá sovětská společnost a kde byla smrt tak neodvratně všudypřítomná, to nepochybně nebyl ojedinělý jev. Osobně bych se o něm rád dověděl víc, protože je t onepochybně zajímavý jev.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Odpovědět

Zpět na „Východní fronta“