Bronson píše: U partyzánů pak bylo samopalnic nepočítaně. Nejznámější se stala teprve sedmnáctiletá Nina Sosnina z oddílu S. A. Kovpaka, která dokázala sama držet pozici proti početné přesile několik hodin a vyřídit přitom pár desítek nepřátel. Dostala Řád Rudé hvězdy, což bylo u partyzánek vysoké ocenění.
Příběh slavné partyzánky Kovpakova oddílu popsal ve své knize Орлята партизанских лесов Jakov Davidson takto:
"S Ninou Sozinou jsem se poprvé setkal v Bělorusku u vesnice Oreviči. Partyzánům z oddílu Kovpaka se právě podařilo zastavit německou trestní expedici, takže táborem se rozléhal hlasitý smích. Jejich velitel, Semjon Vasiljevič Rudněv mi řekl: „Soudruhu Davidsone, musíte si vyfotografovat Ninu Sozinu. Naši statečnou dívenku.“. Podíval jsem se na ni, nevypadala jako hrdinka. Spíše jako obyčejná mladá dívka. Dokonce to vypadalo, že se jí samopal dostal do rukou jenom náhodou a ona pořádně nechápe, co se kolem ní děje. Od té doby už uplynula dlouhá doba a já se na vlastní oči přesvědčil, že Nina je opravdu odvážná a statečná partyzánka.
Její otec odešel na frontu v posledních dnech června 1941. V Putivli, kde vojáky nabírali, svítilo slunce. Byl horký letní den, slunce pražilo na holou krajinu bez jediného stromu. Dívčina matka neplakala, ale z už dálky byl na ní znát smutek. Nina se jí nažila utěšit. Nebohá žena se však utěšit nedala. Netušila, jestli se zvládne sama postarat o děti. Nina měla čtyři sourozence, bratry i sestry. Prostředním z nich byl Žeňja.
Nina samu sebe počítala mezi dospělé, navštěvovala Komsomol, i když si jeden rok přidala.
Svého otce už nikdy více nespatřila.
Když Němci dobyli její rodnou vesnici Linovo, doslechla se, že její otec je zraněný a leží v nemocnici v zajetí na usedlosti Michajlovskoje. Její matka se tam okamžitě vypravila, ale domů se vrátila sotva živá. Němci usedlost podpálili a ranění uhořeli.
Lesník Georgij Ivanovič Zamula, dávný přítel jejího otce, pevně objal roztřesenou dívku kolem ramen a pošeptal jí: „Pomsti se za něj, holčičko!“
Zamula dal Nině a její kamarádce - dceři venkovského učitele z vesnice Jurjevo - Ljuse Stoborovové úkol: zjistit, kde mají Němci své pozice a kolik policistů hlídá ve vesnicích. Někdy obě dívky vylepovaly plakáty se zprávami ze Sovinformbyra (Sovětský informační úřad) a u poslouchaly nejnovější zprávy z fronty z přijímače, který u sebe schovával Zamula.
Německá vojska mezitím zavedla „Nový pořádek“, postřílela komunisty i komsomolce a plenila okolí. Na dodržování jejich pravidel dohlížela policie, jejíž příslušníky jmenovali z řad vlastizrádců, vězňů a jiné spodiny. Přeživší komsomolci se rozhodli jednat. Kromě Niny Soziny se do Komsomolu přidala Ljusa Stoborovová, Soňa Čausovová, Sergej Žulev, Gríša Junik a dva mladí vojáci.
Scházeli se vždy u někoho doma, kde přemýšleli, jak by okupantům co nejvíc uškodili. Pravidelně se potkávali u Junika v kůlně. Jeden z vojáků vždy kontroloval, co se děje na ulici. První si vzala slovo Nina: „Soudruzi komsomolci! Vím, že se snažíme ze všech sil škodit Němcům – vylepujeme letáky, ničíme jim auta, ale je to stále málo! Před děvma dny zapálili sklad s potraviny. To nemůžeme nechat jen tak. Musíme udělat něco, co by fašisti viděli nejméně rádi: dát jim najevo, že naše sovětská vlast stále žije a bojuje! Vždyť 7. listopadu oslavíme dvacáté čtvrté výročí VŘSR. Napadá mě, abychom vyvěsili naši vlajkou nad budovou školy a kolchozem.“ Dívka se na chvíli odmlčela a pokračovala: „A taky navrhuju vyvěsit další vlajkou nad německým štábem.“ Rozhlédla se po ostatních, jestli nechce někdo něco říct, ale všichni mlčeli. Taková drzost by nikoho jiného nenapadla. Dům, kde sídlil fašistický štáb, lidé obcházeli na ulici velkým obloukem. A teď na této budově zavlaje rudá zástava!
„Nepřehnala jste to, Nino?“ prolomil ticho mladší z vojáků.
„Nic jsem nepřehnala,“ odvětila Nina, „sama jsem to navrhla a sama to i provedu.“
„Nejde přece o to, kdo úkol provede,“ prohlásil Sergej. „Jsme přece komsomolská skupina a ne banda nějakých individualistických dobrodruhů. Vlajku pověsí ten, komu to nařídíme. Nemám pravdu, soudruzi?“
„Máš! Nejsme lehkomyslní!“ křičel Junik.
„Nikdo se tu nebude chvástat,“ ujala se slova opět Nina. „Všechno jsem promyslela.“ dodala a
dala se rychle do vysvětlování plánu. Dívčin otec totiž před odchodem na frontu domů přinesl velký kus plátna, vlajku se zlatým srpem a kladivem, která visívala na kolchoze.
Když Nina přišla domů, plátno složila a schovala si ho pod bundu. Její matka byla zrovna venku s mladšími dětmi, doma byl jenom Žeňka.
„Vezmi mě s sebou,“ prosil ji a nachystal si boty.
„Ne, ty musím zůstat doma. Já se brzo vrátím.“nařídila Nina.
„Ninko, počkej. Víš přece, že stejně půjdu za tebou.“
Až příliš dobře dívka znala bratrův charakter a jeho tvrdohlavost. I od ostatních dobře věděla, že se na Žeňku může ve všem spolehnout. Byl to chytrý a odvážný kluk.
„Tak dobře.“souhlasila nakonec. „Vyjdi z domu, ale opatrně, ať tě nevidí máma. Poslouchej mě teď dobře: musíš dělat jen to, co ti řeknu. Rozuměl jsi mi?“
„Nic složitého,“ usmál se Žeňka. „Vždyť ty doma velíš!“.
Jakmile za sebou zavřeli dveře, pohltila je listopadová tma. Mrholilo a vítr skučel ve větvích stromů. Bylo ticho. Takové ticho, jako by život v okruhu sta kilometrů odtud vymizel. Nina se na chvíli zastavila na verandě, vzpomněla si, jaké to bývalo před válkou. Ulice osvětlovaly lampy, lidé si hlasitě povídali a z klubovny se nesl zvuk akordeonu. Dnes neštěkali ani psi, Němci je postříleli, když zavedli „Nový pořádek“.
„Jdi pořád za mnou,“šeptla k bratrovi. Nejdříve mířili k Soně Čausovové. Podél plotu se jim šlo špatně, rozměklá půda jim čvachtala pod nohama a zakopávali o kameny. Brzy měli nohy celé poškrábané.
„Ninka!“zavolala Soňa ode dveří a vpustila je dovnitř. „Už jsem myslela, že jdou Němci,“ povzdechla si. V pokoji na ně už čekali další účastníci operace. Oba vojáci byli řádně vyzbrojeni, vzali si trofejní německý samopal a pušku.
„Střílejte jenom v krajním případě,“ připomenula jim Nina. „Musíme vše provést co nejtišeji. Nejdeme je postřílet, našim cílem je pouze umístění vlajky.“
„Gríšo,“ obrátila se na Junika. „Tu tabulku jsi nakreslil?“
„Nakreslil, i lebku a zkřížené hnáty jsem tam přidal.“
Dostat se do německého štábu se ukázalo mnohem složitější, než si mladí komsomolci představovali. Do vesnice měl přijet zástupce velitele Putivle, který proslul svou krutostí vůči civilistům, a Němci zvýšili ochranu budovy.
„Zatraceně! Spadla kosa na kámen. Nic se nám nepodaří.“ posteskl si Sergej.
„Podaří, musíme jít dál.“ nevzdávala si Nina.
„Možná by pomohlo, kdybych zastřelil hlídku.“ navrhoval jeden z vojáků.
„To by nás brzo chytili. Půjdu sama. Dostanu se tam ze sousední zahrady, kde k budově těsně přiléhá stodola.“ řekla Nina. Nikdo nic nenamítal. Beze slov ji podali kus telefonní šňůry, byl asi sedm až osm metrů dlouhý - Sergej jej odřízl z německé spojovací linky, tabulku s nápisem „Stůj! Podminováno“ a kapesní nožík, pro všechny případy. Nina se vypravila na cestu.
Ve stodole ležela vyrovnaná hranice polen, po níž dívka vylezla na střechu a naslouchala zvukům okolí. Nic podezřelého neslyšela. Opatrně našlapovala až došla k okraji střechy. Dlouhý drát jí bránil v pohybu, ale dívka se neměla kudy dostat dovnitř. „Takto to nepůjde,“ pomyslela si a slezla dolů.
Druhý den si dům prošla ze všech stran a všimla si, že na jednom místě je ve střeše díra, zarovnaná deskami. Patrně památka na nedávné boje. Tudy by se mohla dostat do budovy. Znovu vylezla nahoru a vší silou zabrala za desku. Ta se se skřípěním odsunula. Nina se otřásla strachy, ale vklouzla do podkroví. Bylo tam sucho, ve vzduchu byl cítit prach. Dívce se chtělo kýchnout, ale nemohla. Prozradila by se. Zaslechla hlasy opilých vojáků a zvuk gramofonu.
Nahlédla dolů a hrůzou uskočila stranou. Přímo pod ní přešlapoval z nohy na nohy strážný.
Schovával se v budově před deštěm. Náhle ho upoutalo světlo z pootevřeného okna a vzhlédl vzhůru. „Jestli natočí hlavu kousek stranou, najde mě.“ napadlo skrčenou Ninu. Opatrně přivázala vlajku ke kovovému stožáru u konce stříšky, tabulku s nápisem „Stůj! Podminováno“ připevnila pomocí telefonní šňůry k patě stožáru a s druhým koncem v ruce se vplížila zpátky do podkroví. Dlouho šátrala v temnotě až narazila na úlomek litinových kamen. Podvlékla pod ním šňůru a nahrnula na něj harampádí, které našla okolo.
Úkol splněn, vlajka vlaje!
Další den se ve vesnici nemluvilo o ničem jiném než o vlajce. Po dlouhé době se lidé smáli, když si mezi sebou povídali, jak jeden z německých vojáků spadl ze střechy, když se zástavu pokoušel sundat dolů.
Tento čin však nezůstal bez trestu. Němci zatýkali lidi na ulici, prohledávali domy a hledali viníka. Zatkli i Ninu, ale když se dívka rozhlédla po dalších zajatých, nikoho z Komsomolu nepoznala. Oddechla si. Němci nic neví!
Vyslýchal ji Němec se stříbrnými nášivkami na uniformě. Ptal se jí, kde byla v noci na 7. listopadu, jestli je komsomolka a kde je její otec. Nina mu pověděla, že byla v noci doma. Kde jinde by taky v takovou pozdní noční hodinu měla být? Do Komsomolu nechodila, bylo jí teprve třináct let a její otec zemřel v červnu. Druhý den byla propuštěna..
K oddílu Kovpaky se Nina Sozina připojila v květnu 1942. bylo příliš nebezpečné, aby dál zůstávala ve vesnici. Zatkli dva členy z její skupiny a pokud by promluvili, chytili by jí také.
V chajdě na okraji lesa, daleko od všeho dění, se shromáždili velitelé oddílu – Panin, Vojcechovič, Cymbal a Georgij Zamula s bratrem. Pečlivě poslouchali dívčino vyprávění.
Potěšilo je, že Nina umí střílet z pistole i kulometu, umí převázat zranění a nebojí se nočního lesa.
„Už je to tak,“začal Zamula, „často jsme se scházeli pozdě v noci, ale Nina pokaždé našla cestu, nikdy se neztratila, přišla vždy včas. Nikdy jsem se nesetkal s oddanou a důvěryhodnou pomocnicí.“
„To jsi byla ty, kdo pověsil tu vlajku?“zeptal se Cymbal.
„Ano, já. Tak to bylo nejspolehlivější.“přikývla.
„Šikovná! Pamatuji si, jak se Kovpak smál, kolik starostí tvoje vlajka a ta tabulka o minách Němcům přidala.“ řekl Cymbal. “Ale teď vážně, děvče. Nebojujeme na život, ale na smrt. Pro každého partyzána je nejdůležitější vždy pomoci druhému a vědět, co ostatní dělají.“
Ve velké vesnici Stará Guta se opevnila dobře vyzbrojená německá posádka. Kovpakovi partyzáni se rozhodli, že toto vosí hnízdo zaútočí. Ninu s sebou brát nechtěli. Kovpakův rozkaz zněl jasně: „Děti nepatří na bojiště, na to jsou dospělí, aby je chránili.“ Velitel čety mlčel, dobře věděl, že Kovpak má pravdu. Ale jak to říct Nině? Tolik se těšila že půjde bojovat.
V druhé rotě, kam dívku přivedli, se Nina poprvé setkala s mladou ženou s úplně šedými vlasy. Jmenovala se Uljana Golubkova a byla bývalou předsedkyní Černobrovského selsovětu (selsovět znamená „venkovský sovět“, je to nejnižší úroveň administrativního dělení SSSR)
. Uljana byla tichá žena, držela se stranou. Zachránili ji Kovpakovci během náletů na Putivl. Její příběh znal v jednotce každý. Uljana se nestihla včas přemístit do bezpečí a skrývala se v polorozbořeném domě. Když dorazili okupanti, někdo její úkryt vyzradil. Po krutém mučení jí hodili k ostatním do podzemí putivlského kláštera, kde čekali na smrt. Po několika dnech je odvedli na okraj vesnice, aby je postříleli. Uljaně prošla kulka hrudí, ale ona zůstala naživu. Když se probrala, spatřila kolem sebe jen samé mrtvé. Musela napnout všechny síly, pokud chtěla přežít. Klášter stál na samém břehu řeky Sejm. Bosá přešla přes zamrzlou řeku. U vesnice Iljinsko-Surovki ji objevili kolchozníci, kteří jí převázali rány a ukryli ji u sebe doma.
Na velitele čety čekal nelehký úkol, vysvětlit Nině, že musí zůstat tady. „Velitel zakázal tě vzít s sebou.“ začal.jakmile to dořekl, vrhla se mi dívka k nohám a plačtivě odpověděla:
„Ne, vy mi nerozumíte. Musím se pomstít za Uljanu, pomstít se všem fašistům.“
„Tak běž za velitelem,“poradil jí a odvrátil hlavu. Nemohl vidět dětské slzy. Nina mu až bolestně připomněla jeho vlastní dceru, která zůstala ve vesnici mnoho kilometrů odsud.
Dívka se tedy vypravila za Kovpakem. Co mu tam napovídala zůstalo záhadou. Jisté je, že když partyzáni krátce po setmění vyrazili na Starou Gutu, šla Nina Sozina s nimi.
První vyslali hlídku, jehličí tlumilo jejich kroky. Postupovali opatrně, krok za krokem. V nočním lese se mohli snadno ztratit. Do vesnice plánovali vtrhnout těsně před rozbřeskem, kdy už byli strážní unavení a ztráceli ostražitost.
Blízko Niny svižně kráčela Ljusa Stoborova. K oddílu se přidala o dva měsíce dříve než Nina, ale teď se od své kamarádky nehnula ani na krok. Seznámila ji se všemi vojáky druhé čety.
Náhle se zepředu ozvalo, aby všichni zastavili. Velitelé celé akce se naposledy sešli na poradu. Nina s Ljusou se posadily, nohy je už od dlouhého pochodu bolely. Ninu zlehka zamrazilo, trochu zimou a trochu strachem. Při sebemenším zvuku sebou škubla. Představovala si samu sebe, jak běží do útoku s kulometem.
„Nemůžu přece někoho zabít?!“ pomyslela si v duchu a naklonila se ke Ljuse.
„Bála ses, když jsi šla poprvé?“zeptala se jí.
„To víš, jak jsem se bála.“ přiznala Ljusa. „Ani střílet jsem pořádně nemohla, jak se mě třásly prsty.“
„Pamatujte,“, ozvalo se zepředu, „akce začne po odpálení téhle světlice“
Svítalo, ptáci začali zpívat a jejich hlasy se linuly ztichlým lesem. Nic nenasvědčovalo tomu, že kolem zuří válka. Z příkopu, kde partyzáni zalehly, byly vidět chatky na okraji vesnice. Hlídka se postarala o strážné. Ani kohouti nekokrhali, Němci už je všechny snědli.
Kolem Niny leželi ze všech stran partyzáni z druhé čety, byli vyzbrojení automaty PPŠ, pouze Nina s Ljusou měly pistole.
„Jakmile uvidím světlici, vyskočím a poběžím vpřed,“opakovala si Nina.
Ljusa jako by jí četla myšlenky: „Ty, Ninko, nespěchej tolik. Koneckonců, je to tvůj první boj. Velitel mi nařídil, abych na tebe dohlédla.“
„Starej se raději o sebe,“odsekla zlostně dívka. Neměla ráda, když někdo bral ohledy na její věk. Už jako malé se jí rodiče smáli, když chtěla být stejně rychlá jako kluci.
„Nino, Nino. Netrap mě,“řekla Ljusa. „Vždyť já přece stejně jako ty chci..“
Ale Nina se nikdy nedozvěděla, co Ljusa chce. V tom okamžiku vybuchl granát a hned za ním druhý. Ticho narušila dělostřelba. Nebe ozářila vypuštěná světlice. Útok začal..
Partyzáni vyskákali na nohy a klopýtali přes výmoly k vesnici. Nina doběhla k chatám na okraji, měla strach, aby nezůstala vzadu. Z dálky slyšela výstřely. Podminovávali nedalekou usedlost. Zatím nespatřili žádného Němce.
Spolu s dalšími partyzáni doběhla do středu dění, k budově školy, kde s posledních sil bojovali okupanti. Ze dvou výklenků těsně při zemi však vytrvale střílely kulomety. Druhá četa partyzánů se ukryla za chatami a zahájila palbu ze samopalů.
„Pomoz mi, děvče,“ obrátil se k Nině jeden partyzán. Celou tvář kromě očí mu zakrývaly šedivé vousy. .
„Ne s rukou, pomůžeš mu svazovat granáty,“zastavil jí, když se vrhla na jeho poraněné rameno a chtěla jej převázat. Teprve teď si dívka všimla dvou granátu, které vousatý partyzán
přinesl. Nina je několikrát hbitě omotala kouskem provazu a předala je zpátky partyzánovi. Přihladil si vousy a co nejrychleji vyrazil směrem ke škole. Dívka se dívala, jak mávl rukou
a ozvala se hromová rána, až zaléhaly uši. Kulomet utichl a partyzáni se řítili k budově.
Když se jí podařilo se vyrovnat se záplavou vzrušení a byla připravená bojovat, boj končil. Druhá četa počítala raněné. Dívka zamířila k vozu, kde ležel zraněný Leňja Čečetkin, další z mladých a statečných chlapců u jednotky. Oči měl zavřené a v bledé tváři nebyla ani stopa po krvi. Sténal a prosil, aby mu dali napít. Nina přinesla láhev s vodou, ale ošetřující lékař jí řekl, že mu nesmí dát napít. Kulka ze samopalu ho trefila přímo do břicha. Do očí jí vhrkly slzy, odvrátila se od něj a odvrávorala pryč.
Školu, o níž se bojovalo, lemoval park. Vzrostlé topoly byly tak vysoké, že se jí zdálo, že se dotýkají nebes. Tráva byla po ránu plná rosy. Vyčerpaná Nina se posadila na pařez. První boj, neznámé vzrušení, umírající Leňja, s nímž si před celou akcí povídala, to vše na ní zanechalo své stopy. Neměla sílu na to se postavit a jít k ostatním. Myslela na svou mámu a sestry. Ani se s nimi nestačila rozloučit.. Nad hlavou jí radostně zazpívali ptáci. Jako by nebylá žádná válka ani utrpení ani prolitá krev.
Nina Sozina
Najednou si všimla, že se mezi stromy mihla postava v zeleném kabátě. Lekla se tak, že spadla na zem. Němec běžel přímo k ní. Nina pomalu, jak jí to učili v kursu Osoavischima, zamířila, zadržela dech a stiskla spoušť. Zasáhla ho do ramene. Voják zavrávoral a padl. Dívka zůstala ležet v trávě, nebyla si jistá, jestli její rána byla smrtelná. Křečovitě svírala pušku a nespouštěla oči z místa, kam voják padl. Čekala, že po výstřelu jí někde z jednotky poběží na pomoc, ale nikoho neviděla. Postavila se a s puškou v ruce se šla podívat na toho vojáka. Byl poměrně mladý s černými kníry. Vedle něj ležel samopal. Ještě nikdy nestála tak blízko nepříteli. Ještě ne před hodinou střílel po partyzánech. Byla to právě jeho kulka, která trefila Leňju?
„Takže takové to je,“ pomyslela si. Okamžik zúčtování. Sebrala ze země jeho zbraň a vydala se k ostatním.
Dny se prodlužovaly, všechny probíhaly ve stejném rytmu. Nina držela noční hlídky, pomáhala v kuchyni a starala se o raněné. Ve dne odpočívali a v noci vyráželi do boje. Ninu už s sebou brát nechtěli. Rozzlobená dívka se už chystala znovu zajít za Kovpakem, když jí na půli cesty zastavil velitel čety, Saša Pozdnjakov:
„Kam jdeš?“zeptal se.
„K veliteli nebo za komisařem,“odpověděla se vzdorem.
„Jdeš se zeptat, abys mohla jít s námi?“
„Jdu.“
„Máš příliš horkou hlavu, nedával ti táta březovou kaši?“
„Jakou kaši?“ nechápala Nina. „Otce už nemám, zabili ho fašisti.“
„Promiň, to jsem nevěděl. Nezlob se. Jdu od Kovpaka, můžeš jít s námi.“
Nina ho chtěla samou radostí obejmout. Ale ještě předtím, než se vypravil na akci, stalo se něco, co navždy poznamenalo její další život. K jednotce se připojil její bratr Žeňja a Nině řekl, že poté, co z vesnice odešla, se musel s rodinou ukrývat po vesnicích. Každý den spali v jiném domě, aby se skryli před Němci, kteří se snažili pochytat zbývající členy Komsomolu.jednou zatkli i rodinu Niny Soziny. Její matku, sestry a Žeňku zavřeli ve vězení, ale jemu se podařilo proklouznout ven. Na tváří měli modřinu, byl vyhublý a především měl hrozný hlad.
„Praštil mě ten, co mě vyslýchal,“ vysvětloval jí. „Když jsem mu nechtěl říct, kde jsi Co myslíš, pošlou mě taky do boje?
Nina ležela za rozložitou borovicí, z níž kulky odštipovaly třísky. Téměř nestřílela, schraňovala si vzácné patrony. Místo, odkud šla palba, nebylo skoro vidět. Zakryly ho keře a vysoká tráva. Uplynula snad hodina, slunce už vykouklo zpoza mraku, od chvíle, co první oddíly partyzánů zaútočily na usedlost. Vzduchem létaly granáty a svištěly kulky. Zůstávala už jen jediná nedobytá budova – škola. Nina s Ljusou se probojovávaly ke škole. Nad hlavou jím létaly kulky. Přes všechnu snahu se jim nedařilo školu dobýt, jediné dveře Němci zajistili zevnitř a kulky se do nich jen neškodně zarývaly.
„Jak dlouho tady budeme jen takhle čekat?“ zeptala se netrpělivá Ljusa Niny.
„Když bychom měly aspoň jeden granát..“postýskla si Nina a podívala se na samopal, který nosila od bitvy u Staré Guty. V téhle situaci jí byl k ničemu.
Náhle uviděla, jak se někdo oddělil od skupiny. Když se přiblížil, poznala Feďju Aljošina z druhé čety. Držel v pravé ruce granát.
„Ležte!“zakřičel na ně. Obě dívky se přitiskly k zemi a čekaly na výbuch. Exploze byla tak silná, že se jim zdálo, jako by roztřásla země. Jakmile se trochu rozptýlil dým, vyskočila Nina na nohy a rozběhla se k místu, kde ještě před minutou stála pevná stěna a dveře. Místo nich se tam černala díra. Vběhla dovnitř, ale překvapením se zastavila. V temnotě nic neviděla.
„Bij ho!“ uslyšela. To volal Feďja Aljošin. Vyrazil dveře a vběhl do třídy. Tmu prozářil paprsek světla.
Nina se rozběhla chodbou vpravo. Náhle před sebou spatřila postavu. Zaostřila. Němec! Stiskla spoušť a voják se sklátil na zem. Se samopalem v ruce otevřela dveře. Vešla do jídelny. Jasně rozeznávala dlouhé stoly a židle. Na stěně visel Hitlerův portrét. Po zemi se válelo špinavé nádobí a hliníkové misky. Jídelna měla dveře na levé straně. Dívka se k nim rozběhla až nádobí pod jejíma nohama křupalo . Najednou směrem kde bylo okno uslyšela střelbu. Rozběhla se k němu a viděla, jak Němci, ukrytí za hranicí dřeva, pálí po útočících partyzánech. Vysunula z okna hlaveň samopalu a dala dlouhou dávku. Tři Němci se nestačili otočit, ale čtvrtý vyšlehl dávku jejím směrem. Tříska ze zasaženého rámu se dívce zaryla do tváře. Nina ho vzala na mušku a znovu stiskla spoušť.
„Koukej se, vždyť tě trefil!“ozval se chraplavý hlas. Nina uviděla Feďju. Tvář měl zborcenou krví, které mu stékala i po rukou. Když mu chtěla převázat ránu, škubl sebou.
„Ne, teď ne. Až potom! Nesmí utéct!“ šeptal.
Odkudsi z rohu vyskočil Němec a vrhl se k oknu. Bylo zavřené, s čímž voják nepočítal. Aljošin ho jedním výstřelem poslal k zemi. Z rukou mu vypadl jakýsi balíček. Nina ho zvedla a zjistila, že je to nějaké hedvábné plátno. Ve spěchu balík zastrčila a rozběhla se za zvukem střelby.
Boj se chýlil ke konci, ze všech stran ke škole blížili partyzáni. Nina spařila Pozdnjakova a zjistila, že vtom zmatku někde ztratila Ljusu..
„A Ljusu jste neviděli?“zeptala se ho.
„Zemřela, a Zamula taky. Žeňja byl raněn.“
Tak končil jeden z mnohých bojů Niny Soziny. Byla za něj odměněna řádem Rudého praporu.
V balíčku, který Nina sebrala, našli nacistickou vlajku.
Více než rok strávila Nina Sozina v oddíle Kovpaka, s nímž prošla boji na Západní Ukrajině a Bělorusko, byla dvakrát raněna, ale pokaždé se vrátila zpátky. Když její jednotka přecházela přes řeku Pripjať, zasáhl malou partyzánku granát. Ninu okamžitě převezli do moskevské nemocnice. Rudněv napsal dopis a připojil k ní všechny dokumenty o mladé bojovnici.dopis byl adresován náčelníku štábu partyzánského hnutí, generálu Strokačovi. Rudněv požádal, aby dívku mohl brát jako vlastní dceru ...
Když Ninu propustili, vymohla si, aby mohla navštěvovat kursy radistek-rozvědčic. Učila se poctivě a sveřepě. Do armády se však znovu nevrátila.
„Válka už brzo skončí,“sdělil jí generál Strokač. „A ty bys měla přemýšlet o učení a o budoucnosti, pro níž jsi prolila tolik krve. „
Ninin bratr, Jevgenij Sozin, se konce války nedožil. Padl 8. května 1945 v Berlíně smrtí chrabrých. Pouhých několik hodin před ukončením bojů ... "
Přeložila:
Ljubov