Ty to vše zjednodušuješ jen na to, že to mocnosti posvětili a teprve až když to posvětili, tak se to stalo realitou a předtím nic nebylo. Tedy to vypadá, jako kdyby otázka vysídlení byla vznesena teprve ve chvíli, kdy Británie zneplatnila Mnichovskou dohodu a najednou jako by se začalo jednat o tom, co s Němci.
To, že jsme nebyli jen pasivním příjemcem vůle Spojenců dokazuje i memorandum o Transfer obyvatelstva v ČSR, které předal Beneš Sovětům při Moskevských jednáních a následně i Britům a Američanům. Britové ústy svého velvyslance prohlásili, že britská vláda se bude stavět negativně ke všemu, co by připomínalo výměnu obyvatelstva. Což neukazuje, že by u Britů byla nějaká jednoznačná vůle odsun Němců prosazovat, ač Beneš v rámci rozhovorů s Molotovem tvrdil opak. Američané reagovali vstřícněji a Sověti československý návrh jednoznačně podpořili.
Moskevské jednání ostatně ukazuje, že Beneš v rámci odsunu vyvíjel vlastní iniciativu a rozhodně nebyl ve vleku. Budu zde citovat část protokolu z jednání
...
Za čtvrté : Menšiny – transfer. Také o tom jsem mluvil při večeři, jak se pamatujete, s maršálem Stalinem. On kategoricky prohlásil: My souhlasíme. To je pro mne velmi závažné. Od Angličanů jsem dostal oficiální nótu, že jsou pro to. Žádali, abychom to nepublikovali, má to zůstat jen mezi námi. Ale válečný kabinet britský to diskutoval, když řešili jsme otázku Mnichova. Já se nemohu vrátit do starých poměrů, pomocí našich Němců je Hitler vzdálen od Prahy 60 km, musíme míti hory v českých rukách.
– Diskuse o vzdálenosti Berlína od Prahy; Molotova zajímala tato distance. Asi 400 km. Vysvětleno, že 60 km je vzdálenost výběžku sudetských Němců, zasahujícího nejblíže ku Praze. Jinak vzdálenost Prahy od hranic průměrně 120 km. To musíme změnit. Angličané už pochopili, že se nesmíme vrátit k situaci r. 1938. Válečný kabinet souhlasí s řešením pomocí transferu. Churchill řekl osobně: My budeme pro transfer. Eden mi totéž prohlásil velmi kategoricky. Anglický ambasador mi odevzdal osobní nótu, že to bude, ale žádal, abychom to nepublikovali. Prohlásil mi, že Angličané jsou pro transfer co největšího počtu Němců z ČSR. To je hotová věc. Ale Angličané na mně chtěli, abych jim dal plán, jak to konkrétně provést. Já jsem prozatím to oddaloval, dokud nebudu znát stanovisko vaše a posavad jsem nic písemného nedal. Musím doznat, že tyhle moje plány se zdály příliš radikální některým lidem ve Foreign Office, nelíbily se jim moc. Ale já spojuji tuto otázku transferu s problémem sociálním. Mezi našimi Němci je 70% lidí bohatých; ti musí nejdříve pryč, to byli všichni fašisti. Češi jsou demokrati. Máme taky řadu bohatých lidí, máme také různé sklony politické mezi sebou, ale možno tvrdit právem o národě jako celku, že je demokratický. Položil jsem tedy problém takto: Válku začali Němci v ČSR, ti nesou největší vinu a třeba je potrestat. Když jsem tohle vše vysvětloval Angličanům, tak nakonec neřekli ne, ale zaujali postavení rezervované. Chtějí na mně pořád písemný projekt. Já ho zde mám, jsou v něm obsaženy principy transferu – jinak to bude velká věc, celá kniha, až se bude psát o principech provádění - ale chci jen, abyste viděli principy, podle nichž chceme postupovat, abyste to mohli prostudovat, aby to vaši experti mohli vidět. Potom nám řeknete své poznámky, své námitky a budeme o tom diskutovat.
Také v Londýně o tom jednají zástupci menších spojeneckých států: Řekové, Jihoslované, Poláci, ti všichni budou míti problém transferu menšin. Nejvíce Poláci, ti budou chtít přestěhovat Němce z Východních Prus a odjinud.
Molotov: Souhlasí, že Poláci budou míti tento problém nejvíce.
Prezident: My přišli s tímto návrhem transferu; teď jsem právě dostal telegram od našeho zahraničního ministra, že na návrh Řeků chtějí tyto malé státy dát velmocím požadavek, aby v podmínkách příměří byl stanoven princip přestěhování menšin. Já na tento telegram dosud neodpověděl, dokud nebudu znát vaše stanovisko. Také nechci, aby se s tím nadělalo příliš mnoho šumu, takticky. Počkají s tím do mého návratu, věc prý nepospíchá.
Molotov: V Londýně je komité malých států?
Prezident: Ano, zabývá se touto otázkou a jinými věcmi a předkládá návrhy a požadavky velmocím. My začli s touto otázkou, je to problém velmi vážný. Protože Američané a Angličané jsou vinni Mnichovem, musí po válce dokázat, že se to nesmí opakovat, naše hranice musí zůstat tam, kde byly, proto Němci, kteří jsou vinni, musí pryč. (Prezident předává pak Molotovovi memorandum o transferu.)
Prezident: Je to prozatím důvěrná věc, prvá koncepce plánu, principy. Já sám považuji toto řešení za radikální a budu šťasten, uskuteční-li se. I když bych nerad dělal v této věci kompromisy, jsem realista, a proto budu chtít dosáhnout aspoň maxima, když ne všechno. Němců je u nás asi 2 800 000. Dá-li se vystěhovat vše, tak dobře; ne-li, tedy aspoň 2 miliony. Jsem ochoten udělat koncese též z naší strany, aby se celá věc stala spíše přijatelnou, uskutečnitelnou. Věřím, že náš národ to přijme. Opakuji: Toto není definitivní věc; jen prvá, počáteční koncepce, a prosím, abyste nám otevřeně řekli, co o tom myslíte.
S tím je v souvislosti otázka reparací. Reparace mají dvojí smysl.
Molotov: Restituce.
Prezident: Ano. První smysl: Principiálně podtrhnout nutnost, aby Němci vrátili, co ukradli, restituce po 15. březnu do války. Totéž co Mnichov.
Za druhé. Pak to, co udělali od počátku války, když naše země obsadili vojensky. Před tím udržovali jakési zdání samostatnosti, ale pak rabovali, kradli, loupili.
Chci, aby bylo v podmínkách příměří: všechno vrátit, zbraně a všechno, co od nás odvezli. Stejně asi jako vy budete chtít. Ale chci, aby reparace byly uskutečněny tak, aby majetek Němců od nás vysídlených přešel na československou vládu. Němci dostanou od nás potvrzení, s nímž se pak obrátí o náhradu na německou vládu. Já nechci nic takového, jako byly reparace po minulé válce. (Úsměvy.)
Je to prosté, prostá forma a je to také radikální. Budeme konfiskovat zemi, závody, doly, hutě, banky Němců. Jednotlivcům to nemohu dát – aby z toho vznikly nemožné boje – tak všechno převezme stát, bude se to nacionalizovat. A když jsem to udělal s německým majetkem, musím pak žádat totéž od Čechů.
Molotov: A vy myslíte, že to přijmou? Řeknou vám dobře, tamti to jsou Němci, ale my jsme Češi – já užívám stále slova Češi, to znamená, že tím myslím tu nejpokrokovější vaši část.
Prezident: Chápu, že to je a bude těžké, ale já věřím, že se nám to podaří. Ale začneme – transfer německého majetku bude počátek této nacionalizace. Chápete tudíž, co pro nás znamená taky transfer: čechizace, počátek velkého sociálního převratu.
...
Beneš: Transfer je poslední otázka. Zmínil jsem se už tom, že eventuálně jsem ochoten odříznout některé části republiky a předat Německu, když by nám to mělo pomoci vyvézt všechny Němce z republiky. Ale trvám na tom, aby v podmínkách příměří bylo zásadně stanoveno, že máme právo obsadit celou předmnichovskou republiku.
Molotov: Pravilno.
Beneš: A potom se s vámi a Angličany dohodnout o hranicích. Já jsem ochoten udělat kompromisy, bude-li to nutno. Mám ohled v prvé řadě na Angličany a Američany, očekávám obtíže od nich, myslím, že oni budou pak ochotnější, když jim vysvětlíme, že nechceme jen vyvézt od nás Němce, nýbrž také ustoupit s nimi kus území.
– (Béře mapy a vysvětluje, kde jaké územní ústupky by byl ochoten udělat. Naproti tomu, které území německé zase připojit k nám z důvodů strategických, takže problém území by se jevil jako výměna území, nikoli jen jako jednostranný náš ústupek.)
Molotov: (Vyslechl bez reakce.)
Kornejčuk: Se táže, jak to má být s maďarskou hranicí.
Beneš: Vykládá, že zde též chceme vysídlit Maďary, eventuálně je vyměnit za Slováky z Maďarska a také provést korekturu hranic.
Molotov: Charašo. Tyhle plány jste předložil Američanům a Angličanům?
Beneš: Znají mé názory o těchto věcech, ale já jim oficiálně nic nepředložil, dokud se nedohodnu s vámi. Nemám dobré zkušenosti z minulé vojny, je mezi Angličany mnoho maďarofilů. Principiálně tudíž to znají, ale nejdřív jsem chtěl vědět, do jakého stupně nás budete podporovat. Dvakrát jsem o té věci mluvil s Rooseveltem, vysvětlil jsem mu všechno a pak ještě při poslední návštěvě jsem se hleděl ujistit, jestli mně dobře rozuměl. Roosevelt je proto. Na můj dotaz, zda rozumí smyslu toho, co jsem mu řekl ohledně naší smlouvy s Moskvou, mi odpověděl: Chápu. Na stejný dotaz ohledně transferu mi řekl, že nejen chápe, ale že stejné řešení by se mělo provést nejen v ČSR, nýbrž i v druhých zemích. Naznačil Transylvánii.
Ale otázku předmnichovských hranic kladu vždy velmi jasně.
Molotov: Myslíte, že to chtějí upřímně? (vztahuje se na sliby Angličanů a Američanů ohledně transferu).
Beneš: To přijde na to. Myslím, že ano, ale řeknou mi, co za to zaplatit? Teď po teheránské konferenci budou příjemnější.
Molotov: A čím prosím vás můžete platit? Kolonie nemáte.
Beneš: Vím, jak jsme museli koncedovat konfederaci s Polskem. Nevím, s čím přijdou nyní. Může to být protokol naší smlouvy o Polsku, abychom jim pomohli tím vyřešit polský problém, možná, že to budou koncese hospodářské, možná finance. Budou postupovat, aby si zachránili určitý vliv ve střední Evropě.
Až se dostanu domů a budu mít čas zkusím dohledat ještě něco dalšího z knih ohledně aktivity našeho politického vedení.
