Lekce z bojů v Sovětském svazu

[Lord]

Správně předvídat povahu budoucí války je nejvíce obtížný problém se kterým se setkáváme v době míru. Efektivnost investic věnovaných do výcviku, vybavení a zbraní závisí na přesnosti s jakou se podaří předpovídat budoucnost. Stratégové se často snaží pro podporu rozhodování analyzovat závažné vojenské akce z minulých a nedávných válek. Během druhé světové války západní vojenští analytici špatně odhadli možnosti německým pozemním sil při obranných bitvách v Sovětském svazu. Ačkoliv rusko-německá válka byla ve skutečnosti největší kampaní v druhé světové válce zůstává z hlediska západních historiků „zapomenutou válkou“. Na rozdíl od bohaté literatury popisující akce západních spojenců během druhé světové války existuje málo kvalitních knih o historii války mezi Ruskem a Německem. Následkem toho existující zkreslené informace o povaze a hloubce tohoto konfliktu. Znalosti západních analytiků jsou často založené více na mýtech než realitě.

Hraje zde roli fakt, že západní znalosti rusko-německé války byly ovlivněny populárními paměťmi několika vynikajících německých vojenských velitelů. Tyto paměti však trpí předsudky a mají vadu v touze „pamatovat si všechno“ a proto to je nejistá forma na které by bylo možné stavět užitečnou analýzu. Toto je důsledkem jednoznačného přehánění a překrucování (jako je běžné v Guderianově díle) nebo opomenutí důležitých kvalifikačních dat a kontextového pozadí (jako je častý případ v Mellenthinově knize). Různí západní spisovatelé mají mylný zobecněný názor na německý obranný systém jako na „systém opěrných bodů“. Strategická porážka Hitlerovy armády v Rusku je obvykle popisována jako ztráta taktické nadvlády a tak že další vývoj závisel na množství lidí a tanků. Rozšířené mýty brání současným analytikům pátrat po historických lekcích. Přesto je samozřejmě neocenitelné si tyto paměti přečíst, abychom poznali duševní stav a uvažování některých důležitých aktérů těchto historických událostí, ale měly by být používány s rozvahou.

Při zkoumání vývoje německé obranné doktríny užívané proti Rudé armádě je třeba znát předválečný vývoj, který ustanovil počáteční rámec pro obranu proti Sovětům do jara roku 1943, kdy hrozné změny v celkovém strategickém obrazu změnily počáteční povahu německé války proti Rusku. Je třeba porozumět takovým aspektům jako je počasí a terén v Rusku, právě tak jako změně síly a vedení, kvalitě výcviku a osobním intervencím Adolfa Hitlera, který jako německý diktátor „vařil své vlastní taktické lektvary“. Během prvních dvou let bojů v Rusku museli Němci změnit obranné metody popsané v jejich předválečných příručkách. Nakonec samozřejmě německé pozemní síly bojovaly proti protivníkovi jehož převaha v lidech a materiálu byla absolutní, ale ne vždy se vyhrává stylem "převýšit počtem sil protivníka a zvítězit“.

Meziválečný německý koncept pružné obrany

Nejvýznamnějším zastáncem německé taktiky pružné obrany před druhou světovou válkou byl generál Ludwig Beek, šéf německého generálního štábu z let 1933 až 1938. Jeho publikace Truppenfuhrung podporovala tradiční německou metodu pružné obrany do hloubky. Jeho koncepce pružné obrany z roku 1933 se skládala se ze tří obranných zón podobně jako v Ludendorffově konceptu, ale rozdíl byl v dalším předsunutém postavení. Předsunutém postavení byla pěchota a protitankové kanóny, v další zóně byla pěchota, v další hlavní silné obranné bitevní zóně byla pěchota a protitankové kanóny, v poslední zóně bylo dělostřelectvo a tanky.

Generál Wilhelm Ritter von Leeb (později velel skupině armád Sever během operace Barbarossa v roce 1941) psal sérii historických článků o obranných operacích v Militarwissenschaftliche Rundschau v letech 1936 a 1937. Von Leeb psal: „My Němci musíme pokládat obranné operace za důležité, základní metoda vedení války se provádí bojem, my jsme ve středu Evropy obklopeni potenciálně nepřátelskými silnými národy. Leeb psal, že důrazná obrana využívajících principů francouzských revolučních a napoleonských válek - hloubka a protiútok – mohla být ještě platná v moderních bitevních manévrech. Nové příručky a články demonstrovaly význam, který němečtí vojenští stratégové přikládali možnosti pozičních bojů. Zatímco se veřejně nejvíce hlásili k zálibě v ofenzivní manévry.

Problém obrněných jednotek však bránil se jednoduše vrátit do francouzských revolučních a napoleonských válek. První světová válka poskytla krátké záblesky potenciálu způsobilosti tanků a motorových vozidel v boji a všechny armády zkoumaly jak co nejlépe využívat tyto nové stroje.

V rámci německé obranné doktríny bylo tedy problémem jak eliminovat tanky. První otázka zněla jak učinit pěší pluky bezpečné před nepřátelskými tanky? Druhá zněla jaká by byla nejlepší obrana při použití nových německých tankových jednotek? Němci dokázali tyto problémy vyřešit v rámci svého konceptu pružné obrany.

Protitanková obrana

Při vzpomínkách na zhroucení v roce 1918 generál Ludendorff připustil, že tanky byly nejvíce efektivním nástrojem pro německou pružnou obranu. Jakkoli byly tanky v té době ještě omezené. Ovšem někteří důstojníci prohlašovali, že s tanky byly pouze obtíže při organizovaní pružné obrany do hloubky. Stále viděli, že tradiční druhy vojsk - pěchota, dělostřelectvo a dokonce i kavalérie jsou rozhodující.

Podle nových německých bojových příruček spočíval klíč k porážce nepřítele v oddělování nepřátelských tanků a pěchoty. Němečtí vojáci byli cvičení soustředit své pěchotní zbraně na nepřátelskou pěchotu za účelem jí oddělit od podporujících tanků. Zatímco likvidace nepřátelských tanků bude svěřena speciálním protitankovým týmům. Tanky měly být také neutralizovány kombinací překážek, minových polí a protitankových zbraní. Ačkoli protitankové pušky by dostupné ve všech zónách německé obrany byla protitanková děla (Panzerabwehr Kanonen, neboli Pak) a dělostřelectvo umístěné v zádní zóně obrany. Předsunuté pěší divize však také obsahovaly protitankové prapory vyzbrojené Paky. Německá doktrína také připouštěla vytvoření zvláštních skupin, které se skládaly z malých týmů, které se pokoušely zničit tanky trhacími náložemi z malé vzdálenosti.

Úkol obrany tedy spočíval v zastavení nepřátelské pěchoty a v izolaci nepřátelských tanků, které pak byly vydány na milost a nemilost německých protitankovým zbraním, které zakončí útok. Prakticky všechny německé spisy o protitankovém boji v meziválečném období se opíraly o předpoklad, že tanky bez pěchoty jsou žalostně citlivé na protitankové zbraně. Tehdy byla německá pěchota opatřována ještě tzv. protitankovými puškami (ovšem postupem času se silnějším pancéřováním tanků se staly tyto pušky anachronismem).

Defensivní použití německých tanků

Málo německých tanků vyrobených dříve než září 1939 mělo namontováno opravdu efektivní protitankové dělo. Německé pozemní síly byly přesvědčeny, že tanky jsou výslovně „zbraní útoku". Tento názor byl povýšen na dogma v meziválečných německých příručkách a byl často znovu opakován Heinzem Guderianem a dalšími německý tankovými nadšenci.

V obranné bitvě se měl tank uchovávat pro protiútok. Průniky nepřátel do hloubky obrany měly být likvidovány za součinnosti pěchoty a tanků. Někteří němečtí důstojníci upravili tento systém dělbou práce mezi tanky a pěchotu. Tankové jednotky měly být používaný výlučně v ofenzivní roli a to dokonce i uvnitř obranného scénáře. Pěchota podle všeho neschopná držet krok s ofenzívou tankového manévru byla nepostradatelná pro obranné účely kvůli její schopnosti zabírat a držet terén.

Lekce z Polska a Francie

Kampaně v Polsku a Francii nevyvolaly žádné změny v německé obranné doktríně. Pokud vůbec během těchto úspěšných německých ofenzív bylo třeba užít obranných opatření. V těchto kampaních bojovalo málo německých svazků v obraně. Ačkoli se Němcům dostalo nějakých cenných taktických lekcí nemělo to žádný dalekosáhlý dopad na přehodnocení jejich obranné techniky. Zprávy z polské kampaně odhalily nespokojenost generálů s výcvikem a velením malých jednotek uvnitř německých pozemních sil.

Kritiku se snesla na nedostatečný výcvik v soudržnosti a připravenosti jednotek pro přísnou pružnou obranu. Obranné operace byly uvedeny jako oblast nutná k okamžitému zlepšení. Tato stížnost však spíše zdůrazňovala výkon než samotnou doktrínu.

Při francouzské kampani nejvíce znepokojil britský útok tanků u Arras 21. května 1940. Zde se rychle postupující německé obrněné vozy a tanky oddělily od svých pěších pluků. Britové udeřili na nezajištěné německé pěší pluky. Britský obrněný útok ilustroval nebezpečí vězící ve skutečnosti, kdy se rychlejší motorizované divize oddělí. Pomalá pěchotu nebyla schopna zajišťovat území a chránit tanky při postupu krajinou. Projevilo se také nedostatečné vybavení německé pěchoty protitankovými zbraněmi.
Jen 88 mm dělo vyhovovalo, německé 37 mm Paky byly málo účinné. Německé tanky se musely kvapem vrátit a pomoci pěchotě bojovat britskými tanky a protitankovými děly. Ačkoliv to byla lekce, která vyvolala vlnu zájmu, ve Wehrmachtu ještě neuzrál čas pro zásadní reformu.

Ovšem existovalo zde potenciální nebezpečí. Několik nových motorizovaných pěších divizí bylo vycvičeno v roce mezi pádem Francie a napadením Ruska, ale vůbec ne dost aby mohla vzniknout vzájemná součinnost mezi tanky a pěchotou při rychlém postupu. Tyto nedostatky se plně projevily při operaci Barbarossa.

Lekce ze Sovětského svazu

Hitler nařídil rozdrtit Sovětský svaz v bleskové kampani během léta 1941. Klíč k tomuto rychlému vítězství spočíval ve zničení převážné části ruských pozemních sil v západní části Sovětského svazu. Odvážnými operacemi pod vedením hluboce pronikajících hrotů obrněných jednotek mělo být dosaženo tohoto cíle. Do pastí se mělo chytit co nejvíce vojáků Rudé armády v sérii obkličujících operací a mělo se zabránit strategickému stažení sovětských armád do vnitřního Ruska a tak zamezit prodlužovaní války.

Německo užívalo postupu Keil und Kessel (klín a kotel) - taktika spočívala v proražení ruské obrany tankovými klíny, její obchvat a spojení kleští za ní, tím vzniknul „kotel“, který byl posléze zlikvidován pokud se nepřátelští vojáci sami nevzdali. Čela německých hrotů tvořily čtyři nezávislé obrněné skupiny, které následovala pěchota. Někdy se ovšem stalo, že tvrdě pochodující pěchota nestihla dorazit včas a tak zabezpečit a uzavřít kotel. Při uzavírání kotlů a bojích musela německá pěchota zajistit obranu kotle
proti ruskému protiútoku zevnitř do té doby než byl kotel zlikvidován. Mezitím mobilní svazky rozšiřovaly vnější prstenec a případně odrážely jakýkoliv nepřítelův pokus pomoci obklíčeným. Tento princip obchvatných operací během Barbarossy obsahoval větší podíl obranné činnosti. Jakmile se vytvořil „kotel“, tak vnitřní prstenec pěchoty musel blokoval únik nepřítele, zatímco krajní prstenec obrněných jednotek eliminoval záchranné operace nepřítele. Obrana těchto formací a likvidace kapes odhalila vážné problémy v německé obranné doktríně.

Německé tankové skupiny nebyly vhodné pro statickou obranu kvůli nedostatku pěchoty. Předválečná německá obranná doktrína používala pěších pluků pro obranu a tanků pro protiútok jako ofenzivní součást své armády. Tankové divize však nebyly vhodné pro defenzivní úkoly bez podpory pěchoty. Během hloubkových průniků v Sovětském svazu se dokonce ukázalo, že obrana samotných tanků je problém. Polní maršál Erich von Manstein napsal, že bezpečnost tankové formace operující v nepřítelově týlu velmi záležela na její schopnosti postupu. Jakmile došlo k zastávce kvůli doplnění zásob, tak jí mohl ihned přepadnout ze všech stran nepřítel. Pozici takové nehybné obrněné formace líčí Manstein jako riskantní.

Aby mohla bránit sama sebe, tak se zastavená tanková jednotka musela zformovat do obrany nazývané ježek. Tento ježek poskytoval celkem vzato bezpečnost pro nehybné obrněné jednotky a byl užíván jak pro noční obranné pozice tak pro doplňování zásob.

Vedení ofenzívy na severu a jihu znamenalo zarazit postup na Moskvu, který byl prozatím odložen.
Dva měsíce byly schopny německé síly vést simultánní ofenzívy na všech hlavních směrech. Na konci srpna však byly německé jednotky příliš rozptýlené a jejich bojový potenciál se příliš zmenšil než aby mohly pokračovat v takovém výkonu. Od začátku kampaně se čára dotyku s ruskými sílami zvětšila téměř o 50 procent a existovalo málo „výztuhy“ pro zajištění dobytých území. Německé bojové útvary byly unavené z kombinace rychlých postupů a těžkých bojů. 24. srpna 1941 Halder odhadoval, že bojová síla německých pěších divizí je průměrně na 60 procentech plné kapacity a obrněných formací jen na 50 procentech. Ruské neudržované cesty, nekompatibilní a poničená železniční síť znesnadňovaly německé zásobování. Německá bojová síla byla značně ovlivněna logistickým zabezpečením. Dostupné palivo, jídlo a střelivo se ztenčovalo s postupem do hloubky Ruska. Německé tanky a další motorová vozidla zoufale potřebovala servis a zabezpečení.

Rovněž nahrazování ztracených zbraní a dalšího vybavení pokračovalo pomalu. Německá válečná ekonomika nebyla schopna plně zásobovat Barbarossu a nynější výroba zaostávala za spotřebou. Byl to důsledek nepřipravenosti na dlouhotrvající konflikt a víry v rychlé vítězství v Rusku.

Lekce ze zastavení armád před Moskvou

Když postup na jihu váznul a nepodařilo se zde obklíčit masu sovětských sil Hitler zpanikařil. Nařídil přesunout mobilní síly ze skupiny armád Střed. V polovině srpna polní maršál von Bock argumentoval Halderovi, že nejlepší způsob postupu proti početně nadřazenému nepříteli je ten, aby se jeho skupina armád vrátila do ofenzívy, jakýkoliv přesun obrněných jednotek pro podporu ofenzívy německých křídel pravděpodobně znemožní pokročit skupinou armád Střed.

Současné rozestavení nebylo vhodné pro trvalou obranu. Von Bock připustil, že šíře přední linie zamezuje použití pružné obrany pro nedostatečné síly, které by vytvořily hloubku obrany až po zásoby. Německé síly postrádaly dostatek zásob a munice nutné pro delší poziční obranné boje. Skupina armád Střed měla postavení nakročené nedávnými ofenzivními kroky a proto její pozice nemohly ani dobře využít terénu vhodného pro obranu. Změna k obraně rovněž způsobila dalekosáhlé změny v plánování.

Von Bockovi nejhorší obavy se naplnily, když 21. srpna Hitler z definitivní platností vzal skupině armád Střed většinu jejich mobilních divizí za účelem podporovat útoky směrem k Leningradu a Kyjevu. Zatímco bulletiny vítaly nová německá vítězství na obou křídlech, tak skupina armád Střed musela čelit přílivu Rudé armády na její pozice. Jak polní maršál varoval slabé síly a improvizovaná obrana byla pro skupinu armád Střed prakticky pohromou.

Útoky maršála Timošenka proti německé deváté armádě měly výhodu nejen podpory těžkého dělostřelectva a raket, ale i z místní sovětské vzdušné nadvlády. Německá obrana postrádala hloubku
a skládala se z řetězu opěrných bodů. Sovětské útoky dostaly 9. armádu do krize. 27. srpna 1941 provedli Rusové hluboký průnik na úseku německé 26. divize (VI Sbor), avšak německý protiútok s vypětím sil eliminoval tuto hrozbu. 9. armádě scházel LVII obrněný sbor, který byl přidělen pro operace u Leningradu. Zatímco 9. armáda odrazily tyto údery, generál Žukov vyslal zálohy proti německému výčnělku u Jelny.

Přes dřívější německé snahy opevnit pozice u Jelny, zůstal tento sektor dalece od myšlenky pružné obrany. Stejně jako u 9. armády, patřil mezi německé problémy u Jelny chronický nedostatek lidí. Sektor u Jelny hájila německá 4. armáda. Německé obrana u Jelny se skládala z jednotlivých obranných příkopů namísto pružné obrany. Žádné předsunuté postavení nebo silná opevněná zóna stojící v hlavní bitevní linii nemohla být vytvořena, rovněž bylo nedostatek dělostřelectva. Němci si nemohli dovolit provádět palbu proti nepřátelským dělostřeleckým bateriím nebo dokonce dělostřelecký útok proti podezřelému soustřeďování nepřítele.

Naproti tomu sovětská dělostřelecká palba zahrnovala nejen děla všech kalibru, ale také hrůzostrašné nové kaťuše a letadla. Němečtí zajatci od Jelny přiznávali těžkou ruskou kanonádu zvláště v porovnání k „lakomé“ německé odezvě, zle utrpěla jejich bojová morálka. Dělostřelecká palba hraje vždy velkou roli v pozičním boji. Větší váha sovětské dělostřelecké palby pravděpodobně způsobila úměrně vyšší německé denní procento ztrát. Němcům zde opět scházeli tankové divize poslané ke Kyjevu.

Předehra k zimě

Zatímco se Němci probíjeli k Leningradu a Kyjevu, střed byl v obraně. Von Leebovy pozemní síly pokročily na severu k linii jezera Ladoga – Volkhov, Ilmen-Valdai a Demjansk. Tento pochod vyčerpal německé tankové síly a motorizované pěší pluky, postup v bažinatém a zalesněném terénu byl pomalý, Sověti kladli zoufalý odpor. Leebovy jednotky však byly nakonec připraveny se zmocnit města.

V tomto bodě zasáhl opět Hitler, když začal prosazovat ideu, že Leningrad nemá být dobyt, místo toho měl být obklíčen. Hitler chtěl Leningrad vyhladovět a doufal, že mu padne do rukou málo poničený jako důležitá opěrná komunikační a logistická základna na severu, možná doufal i v ušetření samotných německých jednotek.

Na jihu se Němcům podařilo uzavřít „velký kotel“. Do německých rukou padlo 665 000 sovětských vojáků, 824 tanků a 3 018 děl. Bylo to největší německé vítězství za druhé světové války. Generál Halder napsal 17. září, že obklíčené nepřátelské jednotky se snaží z kotle vymanit, ale odrážejí se od německého prstence jako kulečníková koule.

Leningrad byl uškrcen, kapsa u Kyjeva se stále zmenšovala. Hitler opojený tímto úspěchem rozhodl 6. září, že německé síly se mohou začít znovu soustřeďovat k útoku na Moskvu. Hitlerovo rozhodnutí napadnout Moskvu bylo motivováno jeho touhou pokročit do ruských hlubin. Vrchol těchto představ spočíval ve vytvoření nové série tankových klínů a kotlů, které by zničily sovětské armády ještě před Moskvou.

Na jihu polní maršál Gerd von Rundstedt postupoval po velkém vítězství u Kyjeva směrem k Charkovu, Rostovu a k velké průmyslové oblasti. Leebovo skupina armád Sever pokračovala „v dušení Leningradu“.
Hitler nyní plánoval jak doufal finální vítězoslavnou fázi Barbarossy: hodlal se zmocnit hlavního města nepřítele a „obrat ho“ o ekonomické bohatství. Hitler zůstával neoblomný v požadavku okamžité akce, útoku na Moskvu dal název Tajfun. Ovšem pohmožděná skupina armád Střed měla problémy z koncentrací sil. Za chvíli měly přijít podzimní deště a rozblácený terén nebyl zrovna nejlepším předpokladem pro rychlý postup.

Jak vše nakonec dopadlo je známou historií … Rusové dokázali Němce před Moskvou odrazit. Rovněž se Rusům podařilo udržet Leningrad (avšak dlouhotrvající blokáda města si vyžádala velké oběti na životech mezi civilním obyvatelstvem, město se podařilo prakticky vyhladovět, heroické zásobování Leningradu přes zamrzlé Ladošské jezero bylo nedostatečné).

V souvislosti s tímto vývojem událostí se spekuluje, že Balkánské tažení zapříčinilo odklad Barbarossy o „osudný měsíc“. Němci prý mohli mít měsíc navíc ke koncentraci sil a lepší počasí. Rovněž se spekuluje o významu odebrání tankových sil skupině armád Střed a tím její oslabení a nemožnosti pokračovat v ofenzívě. Avšak ve skutečnosti nevíme jak by se situace dál vyvíjela. Rusové nakonec Němce u Moskvy odrazili a přes zimu a v průběhu roku 1942 dokázali zmobilizovat své téměř neomezené zdroje a postavit továrny pro válečnou výrobu v bezpečí za Uralem.

Lekce ze zimních bitev 1941-42

Během předchozích pěti měsíců si Němci dokázali udržet strategickou výhoda, ale 6. prosinec 1941 Rudá armáda zahajuje protiútok proti skupině armád Střed a později proti všem třem skupinám armád. Útoky trvají až do konce února. Tyto ofenzívy rozrušují Hitlera, který předpokládal, že přední linie zůstanou v relativním klidu do té doby než přijde jaro. Sovětská zimní ofenzíva nutila Němce provést významné změny v jejich strategii a taktických metodách. Tyto změny se objevily během zimních bojů a byly užívaný po zbytek války. Ve strategické úrovni doporučovali vojenští poradci a důstojníci v prosinci Hitlerovy ústup a tvrdili, že „žádný ústup“ může vést k riziku zničení německých armád.

Jeho trpělivost s důstojníky byla nakonec u konce, německý diktátor vydal příkaz „očistit“ německou armádu od služebně starších důstojníků armádních sborů. Vůdce pak kontroloval všechny německé vojenské aktivity. Tyto události měly za následek osudnou dlouhodobou účast Hitlera, který požadoval tuhost a vydával přísné rozkazy, spolu s jeho chronickým naléháním na "žádný ústup" v obraně. Tato rozhodnutí poznamenala další vývoj německých vojenských operací. Během obranných bitev v prosinci a v únoru se ukázaly německé pokusy provádět pružnou obranu jako obecně neúspěšné. Místo toho se německé jednotky zformovaly do řetězu statických opěrných bodů. Tato obranná metoda se ukázala jako takticky prospěšná a měla úspěch v boji s Rudou armádou.

Lekce z operace Blau

Průběh německé operace Blau se zpočátku jevil jako silný a hladký, avšak později začala trpět mnoha chybami a začaly klesat její obranné schopnosti. V květnu 1942, většina pěších divizí ve skupině armád Jih byla průměrně na 50 procentech své síly. Velení má však možnost během příštích šesti týdnů zvýšit počty vojáků. Jen jedna třetina pěších divizí mohla být vyňata z fronty na začátku jara pro doplnění, zbývající divize zůstávaly ve svých starých zimních obranných pozicích a pokoušely se cvičit a integrovat nové síly přímo na frontě nebo byly nasazovány proti menším ruským útokům. Následkem toho byl celkový výcvik daleko pod hranicí z let 1939-41. Ztráta důstojníků, ale i technického personálu během kruté zimy 1941 a těžké bitvy snížily bojeschopnost německých sil. Ve skutečnosti mnoho německých jednotek mělo nyní politováníhodné dělostřelectvo a chyběli specialisté. Skupina armád Jih (poději rozdělena na armádní skupinu A a armádní skupinu B) postrádala motorová vozidla pro dopravu zásob a vojsk. Skupina armád A měla dobýt Kavkaz, skupina armád B byla rozhodující pro německý úspěch.

V roce 1942 již tedy nebyla německá vojska schopna vést ofenzívy po celé délce fronty, ale pouze dílčí ofenzívu. Podle plánu generálního štába měla vést jižní ofenzíva směrem ke Stalingradu a na Kavkaz. Skupina armád B byla méně mobilní a méně logistický zabezpečená než německé armády na počátku operace Barbarossa před rokem. Skupina armád B měla dvě odlišné mise v plánu Blau: první byl pročistit si cestu na východ podél jižního toku řeky Don a druhý úkol byl posílit obranu severního boku jak to jen bude možné, jednalo se o zajištění týlu armády. Ačkoliv ofenzíva nebyla dostatečně razantní, měla se „doplazit“ až na Kavkaz ke strategickým nalezištím ropy (to po rozdělení skupiny armád Jih měla zabezpečit skupina armád A). Skupina armád B měla zajistit obranu podél jižního toku řeky Don nějakých 300 mil od Stalingradu (neměla tedy na počátku za úkol dobývat i samotné město).

6. armáda a 4. pancéřová armáda měly vést útok směrem ke Stalingradu, zatímco veteráni z 2. armády měly dobýt Voroněž a pak se spojit s armádou Střed a skupinou armády B a chránit jim křídla. Krytí dlouhých křídel bylo přitom svěřeno armádám s menší bojovou hodnotou. Na jaře 1942 Hitler přemluvil vojenské partnery říše, aby mu poskytli další bojové jednotky a zvětšili tak německé armády. Rumunsko, Maďarsko a Itálie s tím neochotně souhlasili a poslali na východní frontu své síly. Ačkoliv trvali na tom, že jejich případný boj bude řídit jejich vlastní armádní velitelství než že budou oddělenou složkou německých armádních sborů. Bojová síla těchto uskupení však byla mizerná a byla určena čistě k obraně německých boků, Wehrmacht si tak chtěl uchovat sílu pro rozhodující boje.

Ostřílená druhá německá armáda porazila sovětský protiútok blízko Voroněže 21. července 1942, což bylo uklidňující. Tato zpráva utišila obavy způsobené úspěšnou Rudou armádou v zimě 1941-42. Zpráva hlásila, že ruský pěší pluk v útoku je dokonce horší než předtím. Tato informace dávala dobré vyhlídky pro úspěšnou obranu severního křídla skupiny armád B. Navzdory této útěše zůstalo křídlo skupiny armád B zranitelné proti tankovému úderu. Hitler hodlal ve vlastním zájmu zvýšit obranný potenciál a na začátku jara objednal pro druhou armádu několik stovek protitankových děl jako zajištění proti zhroucení ofenzívy Blau. Druhé armádě také byly přidělený početní inženýři, pracovní jednotky a organizace Todt pro budování staveb a opevnění.

Kromě 2. armády měli zajišťovat křídlo podél řeky Don vojáci maďarské 2. armády, italské 8. armády a rumunské 3. armády. Další rumunské formace pod dočasným velením 4. tankového sboru bránily křídlo jižně od Stalingradu. Jak se ukázalo v boji tyto síly byly průměrné z čehož němečtí velitelé byli neklidní, když měly hájit dlouhý sektor.

V říjnu 1942 generál Zeitzier, nový šéf generálního štábu pozemního vojska v dlouhé prezentaci u Hitlera argumentoval, že obrana mezi Voroněží a Stalingradem představuje nejvíce nebezpečný sektor východní fronty. Situace je enormně nebezpečná a je třeba jí řešit. Ačkoli Hitler soucitné přikyvoval, odmítal přijmout Zeitzierovy závěry na změny v rozmístění německým sil. Třebaže Vůdce odmítnul Zeitzierovo doporučení vzít německé síly od Stalingradu a posílit křídlo udělal jiné menší změny. Jedním z těchto opatření bylo roztroušení protitankových praporů mezi divize. Podle Hitlerových obranných instrukcí měla divize zaujímat pevné postavení a bránit nepřátelskému pronikání. Další opatřením bylo přemístění kombinovaného německo-rumunsko obrněného armádního sboru k rumunské 3. armádě. Toto uskupení se skládalo „nevyzkoušených“ rumunských obrněných divizí a ubohých starých německých tanků.

Jak vše nakonec dopadlo je známou historií …

Shrnutí německého tažení z let 1941 až 1942

Tento článek měl za cíl analyzovat problémy s kterými se potýkali německé ozbrojené síly a naznačit, že některé postupy v německé obranné doktríně se ukázaly jako chybné. Neměl za cíl spekulace co kdyby se stalo to a to, mohl Hitler vyhrát válku, ale spíše ukázat jakým způsobem zasahoval „rakouský frajtr“ do vedení vojenských operací. Má být poučením o vedení velkých ofenzív, o tom jak je důležitá spolupráce a mobilita jednotlivých složek armády, jejich logistické zabezpečení, jak ovlivňuje boje počasí a terén.

Vysvětluje taktiku obkličovacích operací, úlohu tanků a pěchoty v německé doktríně na počátku války a její nedostatky. Zabývá se problematikou obrany dlouhých úseku fronty, kdy nelze kvůli omezeným ozbrojeným silám použít elastickou obranu. Líčí průběh německého tažení na východní frontě v letech 1941 a 1942. Rozebírá výchozí předpoklady německého plánu Barbarossa a počáteční iniciativu a bojovou sílu německé armády, avšak už za dva měsíce od počátku ofenzívy dochází ke kritickým situacím.

Postupně dochází k oslabování armády, přes krutou zimu na přelomu let 1941-42 dochází k dalším ztrátám. Zkušenosti ze zimních bitev vedou k významným taktických změnám v německé obranné doktríně. Na počátku roku 1942 je třeba doplnit početní stavy divizí, avšak jejich výcvik je nedostatečný. Rovněž se nedaří obnovit bojovou sílu německé armády jako na počátku přepadení Sovětského svazu. Nepřítel se navíc už poučil a je připraven na protiútoky, nenechá se už obkličovat jako kdysi. Ba právě naopak, Sověti už pochopili doktrínu německých obchvatných operací, nenápadně shromaždují dostatek sil a ke konci roku 1942 se jim povede obklíčit u Stalingradu celou armádu. Tento kotel je nakonec úspěšně zlikvidován, Stalingrad je označen za obrat ve válce, od té doby jsou Němci pod velkým tlakem, který je nutí ustupovat.

Jelikož se jedná o dlouhý a fundovaný článek, který bude snad postupně doplňován o další údaje, schémata a mapy, tak diskuse k němu probíhá zde:

www.palba.cz/viewtopic.php?p=3605#3605

[Lord]

Linie východní fronty na přelomu let 1941-42.


ruska fronta 1941-42.