Výpověď Tuchačevského 2
Napsal: 8/5/2017, 21:57
od juvi
Zůstává třetí, ukrajinský směr. Ze strategického hlediska je boj Německa o Ukrajinu stejný, jako boj o Bělorusko, to znamená, že je spojen s použitím polského území. Z ekonomického hlediska Ukrajina má pro Německo mimořádný význam. Řeší jak hutnický, tak i obilní problém. Německý kapitál se probíjí k Černému moři. Dokonce i pouhé ovládnutí pravobřežní Ukrajiny1, by Německu dalo obilí i železnou rudu. Tak se Ukrajina jeví tou vytouženou hledanou zemí, o které Hitler sní jako o německé kolonii. Ve snaze o ovládnutí Ukrajiny má pro německé vojenské kruhy nezanedbatelnou roli to, že v roce 1918 Němci Ukrajinu obsadili, ale byli odtud vyhozeni, tedy snaha o revanš.
Takže teritoriem, o které Německo bude pravděpodobně bojovat, je Ukrajina. Tedy na této válečné scéně lze s největší pravděpodobností očekávat hlavní síly německé armády.
Velmi často se předpokládá, že Německo nebude chtít vzdálit své armády moc daleko od svého území. To bude výhradně záviset na politických zadáních, která budou postavena před armádu. Pokud bude úkolem obsazení sovětského území, pak německá armáda nemůže neusilovat o toto území.
Pouze v případě, že politický cíl Německa by se omezil na podporu Polska ve válce proti nám, tak jedině v tomto případě můžeme předpokládat, že německé armády nepůjdou daleko od svých hranic. Ale dokonce i v tomto případě je nutné vzít v úvahu zásady německého generálního štábu, dokázané průběhem války v letech 1914-1918, spočívající v tom, že německý generální štáb se nezabývá politikařením, ale nasazuje své armády tam, kde to vyžadují strategické úvahy. Například Němci nejednou vrhali svá vojska na území Rakouska-Uherska v boji proti Srbsku, Rumunsku a Itálii. Proto bychom sami sebe neměli ukájet nadějí, že se Němci nevzdálí od svých hranic.
Ovšem závěr, který jsme právě udělali, pokud jde o německé záměry na účet Ukrajiny, je sporný. Jde o to, že i kdyby si Německo postavilo úkol vést válku s omezeným cílem, přesto se tato válka může zvrátit obrátit na velkou a dlouhodobou válku, přičemž by vznikly minimálně dva fronty: Běloruský a Ukrajinský. SSSR je příliš silný na to, aby souhlasil i se sebemenším územním ústupkem. Dlouhodobá válka se SSSR může bezpochyby zapojit do války s Německem Francii a Anglii. Jinými slovy, válka, jejíž cíl je omezen jenom na obsazení samotné Ukrajiny, se přeměňuje na velkou válku, která zase vyžaduje předběžné řešení problému surovin.
Z tohoto důvodu se mi zdá velmi pravděpodobné, že se Německo před válkou s námi pokusí obsadit Československo a Rumunsko. V Evropě nelze vyloučit situaci, kdy žádná ze zemí nestihne včas pomoci Československu proti Německu. Pokud bude německý útok na Československo podpořen z jihu maďarskou armádou, což je velmi pravděpodobné, může se osud Československa naplnit velmi rychle. Je třeba poznamenat, že v Československu operují německé fašistické organizace, které by mohly narušit obranu země. Existují výzvědné informace hovořící o tom, že Němci pracují na plánu obsazení Československa v průběhu tří dnů. Skutečně, postavení ze západu na východ protáhlého Československa, pod údery ze západu, severu, jihu, a nakonec i zevnitř, se jeví mimořádně obtížné. Dokonce, i kdyby nešlo o třídenní lhůtu, může jít o tak krátké lhůty, že dotčené země nemusí mít čas na žádné rozumné protiopatření.
Pokud jde o válku Německa proti Rumunsku, tak ze strategického hlediska Němci dobře vědí, jak lze obsadit území této země. Zkušenosti z roku 1916 Němci dobře prostudovali.
Co by mohla Němcům dát okupace Československa a Rumunska z ekonomického hlediska? Statistiky ukazují, že Rumunsko vyváží tolik obilí, tolik Německo dováží v době míru (do hitlerových omezení). Rumunsko těží, pokud mi paměť slouží, 14 milionů tun ropy. Rumunsko a Československo jsou bohaté na mnoho kovů. Nakonec, upevnění německého kapitálu v Rumunsku by znamenalo jeho monopol na Balkáně, v Turecku a přístup k Černému moři. Potom pouze železná ruda by i nadále představovala překážku pro německé hospodářství a vyžadovala by obsazení Krivého Rogu. Nelze vyloučit možnost, že Němci, když provedou správně prospekci, dokážou nalézt železnou rudu také v Rumunsku. Takto se dobytí Československa a Rumunska Německem může obejít bez velké války, ale pro účely velké války toto obsazení značně řeší surovinový problém německého hospodářství, v případě války proti Sovětskému svazu zmírňuje německou závislost na Polsku, a nakonec, ze strategického pohledu, výchozí postavení Německa pro válku proti SSSR se posouvá do mnohem výhodnější polohy.
V konečném důsledku můžeme konstatovat, že bez ohledu na to, zda válce proti SSSR bude předcházet válka Německa s Československem a Rumunskem nebo ne, hlavní zájem nacistického Německa směřuje k Ukrajině. Z toho musí vycházet a to musí brát v úvahu náš operační plán. Ovšem náš operační plán to v úvahu nebere. Je pořád postaven tak, jako by se očekávala válka jenom se samotným Polskem.
Teď si probereme naši západní hranici a západní bojiště, vycházejíce z politického zadání ‚bít nepřítele na jeho území‘.
Pro nejbližší období, dokud existuje Československo a Rumunsko, ‚bít nepřítele na jeho území‘ prakticky znamená bojovat s polsko-německými silami na území Polska. Velmi pravděpodobně tomu bude právě tak. Němci sotva pošlou do Pobaltí více, než jeden až dva expediční sbory.
Rozhodující operace se má provést tak, aby s porážkou polsko-německých sil padlo buržoazní Polsko. Tato bitva může nastat v prostoru Královec – Lvov – Krakov – Danzig. Jaké jsou možnosti našich armád dosáhnout tohoto prostoru v nejvýhodnějším seskupení a s nejširším potenciálem týlu?
Strategicky nejvýhodnější je rychlá porážka ozbrojených sil Estonska, Lotyšska a Litvy invazními armádami s tím, že nástupiště našich hlavních sil nasazených severně od Polesí na linii Královec – Brest-Litevský proběhne za podmínek, kdy tyto hlavní síly budou mít za sebou široký obepínající týl, zajišťující organizaci plynulé dopravy a co nejvhodnější rozmístění bojových letadel na letištích. Tato možnost bohužel naráží na těžko překonatelné obtíže v politických souvislostech, především na to, že limitrofy mohou zůstat neutrální. Vzhledem k tomu, že opakování ‚Belgie‘ se považuje za nepřijatelné, je nutné tento plán opustit. To je důvod, proč se Kork2 mýlí, když říká, že záškodnická agresivita pobaltských zemí se utlumila. Naopak, agresivní politika pobaltských států by nám umožnila zvolit nejlepší strategické řešení. Nikoliv agrese, ale neutralita pobaltských států zabránila použití nejlepšího plánu a jeho odmítnutí nebylo rozhodnutím vojenským, ale vládním. Později se ještě k tomuto řešení vrátím, protože ve spojení s pravděpodobným útokem Německa a obrovským významem, který bude při našem přesunu do nitra Polska hrát východní Prusko a vzhledem k tomu, že budujeme v Baltském moři velkou válečnou flotilu – toto řešení bude mít v budoucnosti ještě významnější roli.
Neutralita pobaltských států pro nás má velmi nebezpečný význam. Pokud, řekněme, bude trvat pouze dva týdny, i v tom případě bude pro nás škodlivá. S ohledem na zachování neutrality se budeme muset vzdát nejvýhodnějšího řešení a za dva týdny, pokud Pobaltské země neutralitu poruší, bude již nemožné vyspravit situaci, tedy nebude to možné v procesu strategického soustředění. V průběhu operací, samozřejmě, bude možné mnohé spravit.
Ovšem s ohledem na politické požadavky respektovat neutralitu, musíme hledat jiné, třeba i méně výhodné cesty strategického řešení.
Severně od Polesí zůstává jedna cesta: mezi Lotyšskem a Litvou na severu a lesy a bažinami Polesí od jihu. Tento strategický koridor, je sám o sobě úzký, je navíc podélně rozdělen na dvě části zalesněnou a bažinatou oblastí horní Bereziny, Nalibakského pralesa, středním tokem Němenu a Bělověžským pralesem. Kromě toho má příčné překážky: řeku Vilije, přesněji tok Nemanu, Neman a Šoru v prostoru Grodno – Slonim, Narev, Jaselda, Západní Bug. Nicméně, nejslabším místem ‚běloruského koridoru‘ jsou jeho výstupy do území etnického Polska. Armády postupující tímto koridorem se budou v této oblasti nacházet ve velmi obtížném postavení. Podívejme se na to.
Zbytečně bychom čekali, jak to dělá náš Generální štáb, že Němci první poruší neutralitu Litvy. To je pro ně nevýhodné. V takovém případě by Němci měli v Litvě komunikacemi špatně zajištěný týl. Mimochodem, během jedné z cest, myslím, že v roce 1911, Moltke, jak Forster popisuje ve své knize ‚V zákulisí německého generálního štábu‘, posuzoval možnosti přímého útoku německé armády z Východního Pruska ve směru Vilna a dospěl k závěru, že je to nemožné z důvodu slabosti železniční sítě v Litvě. Charakteristické je i to, že sám Hitler navrhl Litvě smlouvu o neútočení. Takže, když Němci nebudou narušovat neutralitu Litvy, naše armády budou muset svým pravým křídlem postupovat přes Grodno a dále na západ, s nebezpečím úderu ze severu z Východního Pruska. Ale to ještě není všechno. V případě, že hlavní síly Běloruského frontu budou přecházet Němen u Grodna a jižněji, mohou Němci porušit neutralitu Litvy, která má nějaké tři divize, a nakrátko napadnout týl Běloruského frontu ve směru Kovno - Vilno. Pokud je hluboká invaze do Běloruska přes Litvu pro Němce nebezpečná z hlediska organizace logistiky, potom ‚krátká‘ operace je zcela logická.
Dále bude muset Běloruský front uvažovat o spolupráci s Ukrajinským frontem ve směru na Brest Litevský, snažit se porazit polsko-německé síly ve směru na Varšavu a zajistit své křídlo ze strany Východního Pruska a svůj týl ze směru Kovno [Kaunas] – Vilno [Vilnius].
Je jasné, že není možné řešit všechny tyto problémy najednou. Velení Běloruského frontu bude muset naplánovat časovou souslednost řešení těchto úkolů.
Je docela dobře možné, že situace v prvé řadě přinutí přistoupit k radikálnímu řešení zajištění pravého křídla, tj. rozbít německé síly ve Východním Prusku. V tomto případě by pro nás bylo nesmírně důležité projít územím Litvy, což by se snad nemuselo považovat za porušení neutrality, to znamená smlouvu mezi Litvou a RSFSR z roku 1920, protože součástí Litvy je také oblast Molodečno - Lida - Grodno. Pak Rudá armáda již průběhem událostí bude působit na území Litvy.
Nelze vyloučit možnost, že po pevném zajištění svého pravého křídla a týlu cestou vybudování silné obranné linie, Běloruský front zaútočí na nepřítele na hlavním směru společně s Ukrajinským frontem. Ovšem v takovém případě budou hlavní síly Běloruského frontu, za prvé, výrazně oslabeny vyčleněním velkých sil na zajištění svého křídla a týlu, a za druhé, Němci přece jenom mohou prorazit bok a týl tak, že zaútočí z V. Pruska buď přímo na jih, nebo přes Litvu na Kovno – Vilno. Tato hrozba je obzvláště vážná, protože V. Prusko má bohatě rozvinutou železniční síť umožňující denně přisunovat nejméně šest pěších divizí. Tolik lze také přesouvat po silnicích V. Pruska autodopravou.
Nakonec se postavení Běloruského frontu může stát obzvláště nebezpečné, pokud vznikne mezera mezi ním a k němu se u Brestu Litevského přibližujícím Ukrajinským frontem. To by umožnilo soustředěný úder na hlavní síly Běloruského frontu. Vrchní velení musí v této oblasti rozvinout křídla obou frontů.
Takže Běloruský front při svém rozvinutí na hranici etnografického Polska bude muset rozšířit svůj operační prostor, zatímco ve stejnou dobu jeho týl bude pořád zůstávat v úzkém koridoru. Před příchodem Hitlera k moci představovalo V. Prusko spolehlivé krytí pravého křídla Běloruského frontu. Tak tomu bylo i v roce 1920. Ale s nástupem Hitlera se situace výrazně změnila. Úkoly Běloruského frontu se staly podstatně složitější, síly, se kterými se setká v rozhodující bitvě, se zvýší pravděpodobně dvakrát, zatímco stanovené cíle a prostředky, kterými disponuje, se nezmění. Tento nesoulad cílů a prostředků skrývá velké nebezpečí, které při souhře nepříznivých podmínek hrozí vážnou porážkou armád Běloruského frontu.
Vzniká taková situace, že v nejhorším okamžiku armády Běloruského frontu budou muset projít úzkým strategickým koridorem. Všechny výhody přeskupování budou na straně nepřítele. Kromě toho Němci a Poláci ve srovnání s Běloruským frontem budou mít obrovskou výhodu v široce a hluboce rozmístěném letectvu, jakož i ve výhodně rozmístěném týlu. Ve skutečnosti má ‚Běloruský koridor‘ úzce stlačené železniční komunikace, a stejně tak stlačené silniční spoje.
Stejně tak je stísněné rozmístění letectva, vylučující volnou redislokaci leteckých jednotek, což bude mít za následek velké ztráty našeho lehkého letectva ve srovnání se ztrátami nepřátel. Němci mají plnou možnost rozptýlit své letectvo po Východním Prusku a severním Polsku a mají výhodu v oblasti manévrování.
Naše stísněné komunikace ponesou těžké ztráty leteckými útoky, budou fungovat nepravidelně, při opakovaném poškození se budou zpomalovat atd.
Podívejme se nyní na strategickou cestu mezi lesnatým a bažinatým Polesím na severu a hranicemi Rumunska a Československa na jihu: Tato cesta je také strategickým koridorem, zcela použitelným jako východiště útoku velkých sil, ačkoliv je napříč přerušen celou řadou nepříliš velkých říčních překážek a má jednotlivé oblasti nevhodné pro operace, jako je například oblast Dubna.
Převis rumunské hranice na levém křídle ukrajinského frontu je ze strategického hlediska podobný významu Lotyšska pro Běloruský front. Ovšem dál jde hranice Československa a v tomto ohledu jsou výhody hlubokého útoku na straně Ukrajinského frontu. Ve skutečnosti je rumunská hranice se Sovětským svazem dobře pokrytá soustavou opevněných okrsků a severní část hranice Rumunska s Polskem je hornatá a nevhodná pro akce velkých vojenských útvarů a je krajně chudá na železniční spoje. V této oblasti je relativně snadné organizovat pevnou obranu, a tím i spolehlivou překážku na straně k Rumunsku. V roce 1920 Rumunsko sehrálo nepříjemnou roli. Přitahovalo znepokojivou pozornost Vrchního velení, což k hranicím Rumunska odsávalo síly hlavní skupiny Jihozápadního frontu. V každém případě organizace spolehlivé ochrany svého křídla a týlu ze strany Rumunska se jeví jako podstatně jednodušší úkol, než pevné zajištění křídla Běloruského frontu.
Při nástupu Ukrajinského frontu přibližně na linii Brest-Litevský – Lvov bude hlavním úkolem jeho velení společný úder s hlavními silami Běloruského frontu proti hlavním silám nepřítele. V takovém případě je levé křídlo přikryto československým územím a veškerá pozornost vojsk frontu se může soustředit na hlavní síly nepřítele. Pouze v případě, že by se v průběhu operací k okamžiku nástupu pravého křídla Ukrajinského frontu do okrsku Kovel – Lublin vytvořila mezi ním a Běloruským frontem mezera, vznikla by hrozba nepřátelského útoku na křídlo ze strany Brestu Litevského. Úkolem vrchního velení je zabránit vzniku mezery mezi fronty.
Otázka rozmístění letectva a týlů armád útočících ‚ukrajinským koridorem‘ se vyznačuje stejnými problémy a obtížemi, se kterými se armády setkávají v ‚běloruském koridoru‘. V tomto ohledu má ‚ukrajinský koridor‘ jen jednu výhodu spočívající v tom, že když se armády Ukrajinského frontu přiblíží do oblasti posledního rozhodujícího střetu, nebudou mít Němci ani Poláci pozici pro obchvat vnějšího křídla, jakou mají ze strany Východního Pruska.
Takže se jako nástupiště do prostoru rozhodujícího střetnutí ve středu Polska jeví aréna na jih od Polesí výhodnější. Avšak úder v jediném směru jižně od Polesí nemůže vyřešit ani hlavní operaci, ani rozhodující bitvu obecně. Je nezbytná spolupráce obou frontů. Otázka spočívá výhradně v tom, kterému z frontů dát rozhodující význam. Ve variantě prvořadé likvidace limitrofů jsou všechny výhody na běloruském směru. Tyto výhody se zachovávají za podmínek neutrality Německa. Ale za podmínky, že Německo se stane nepřítelem a na druhé straně za předpokladu přátelského postavení Československa, všechny výhody soustředění hlavních sil přecházejí na ukrajinský směr.
Výhody ukrajinského směru zvlášť vyniknou, pokud Československo bude bojovat proti Německu. Samozřejmě, že pomoc Československa bude velmi malá, protože jeho západní polovina bude rychle zlikvidována Němci a Maďary. Avšak východní část Československa, hornatá a nepohodlná pro velká vojenská uskupení, se může úporně bránit a pevně zajistit levé křídlo našich armád. Kromě toho nelze vyloučit možnost úderu Čechoslováků na samém začátku války na Krakov, který se nachází velmi blízko československé hranice. Pokud se tento velký železniční uzel alespoň načas vyřadí z provozu, potom se naruší přesuny polsko-německých sil na ukrajinský směr a zpozdí se konečné soustřeďování těchto sil. Za těchto podmínek, mimochodem, není vyloučena ani možnost obsadit Lvov útočícími armádami. I jen dočasné ovládnutí tohoto místa a zničení jeho významného železničního uzlu zase povede k pomalejšímu soustřeďování hlavních polsko-německých sil.
Je třeba poznamenat, že pouze v případě volby ukrajinského směru jako směru hlavního úderu lze do určité míry využít pomoc československé armády. Ve všech ostatních případech bude Československo zcela zničeno, aniž by to přineslo prospěch ofenzívě Rudé armády.
Aby bylo možné konkrétněji analyzovat strategickou pozici, je nutné zvážit poměr sil.
Polsko (čísla uvádím po paměti) postaví 55 pěchotních divizí a dalších 6 pěchotních divizí sestaví v prvních měsících války.
Německo ztrojnásobí svých 36 pěchotních divizí po mobilizaci, tedy postaví 108 pěších divizí. Kromě toho Německo nasadí divize zeměbrany1, jejichž počty a časové lhůty si nepamatuji. Kromě toho Německo navíc má několik desítek úderných brigád2, které jsou sotva vhodné pro polní podmínky, ale které je jistě možné použít k obraně týlu, jednotlivých opevněných bodů apod.
Při vyčíslování sil, které Německo může vyčlenit proti SSSR, Generální štáb Rudé armády správně vychází z předpokladu, že Francie může být na začátku války v takovém stavu, že nesplní své smluvní závazky a nevstoupí do války proti Německu.
Předpokládejme také, že Německo nezaútočí proti Československu, i když by ve skutečnosti bylo pro ně výhodné okamžitě obsadit Československo, aby si rychle uvolnili svoje síly a nedrobili je na budování obrany. Na základě těchto předpokladů můžeme předpokládat, že Německo ponechá ve svých opevněných okrscích na hranici s Francií 30 pěchotních divizí, na hranici s Československem sedm pěchotních divizí a v rezervě vrchního velení zůstane 10 pěchotních divizí, nepočítaje zeměbranu. Připusťme, že Polsko ponechá na československé hranici pět pěchotních divizí. Potom by Rudá armáda mohla na polském území narazit na 61 německých a 50 polských pěchotních divizí, celkem 111 pěchotních divizí.
V letectvu máme převahu nad Němci, ale za prvé, potřeby Dálného východu vždy mohou vytáhnout část letectva ze západu, za druhé, jak je uvedeno výše, budeme mít v západním Bělorusku a západní Ukrajině ve srovnání s polsko-německým letectvem nevýhodné letištní podmínky, a za třetí, v pozemních operacích se přece jenom musí praktický výpočet provádět podle počtu pěších divizí, dělostřelectva a tanků.
Naše mechanizované jednotky jsou, nepochybně, silnější než polsko-německé, ale přitom je třeba počítat s tím, že Poláci i Němci neustále rozvíjejí své mechanizované jednotky, zavádějí do výzbroje tanky s děly, že Němci již zformovali pět mechanizovaných divizí, přibližně odpovídajících našim mechanizovaným sborům, že Poláci formují mechanizované brigády a nakonec, že Němci a po nich i Poláci zavádějí do výzbroje pěchotních divizí velké množství protitankových děl, což výrazně zvyšuje jejich schopnost bojovat s mechanizovanými jednotkami. To znamená, že naše výhoda nad Němci a Poláky v mechanizovaných jednotkách, ačkoli existuje, nemůže být důvodem pro sebeuspokojení z důvodu nedostatečného počtu našich střeleckých divizí.
Tento stav stejně tak nemůže změnit naše převaha nad nepřítelem v jízdě. Jízdě způsobí velmi těžké ztráty nepřátelské letectvo a chemie.
Na výše uvedených úvahách o obrovském významu, který představuje počet pěchotních divizí, nezávisle na převaze letectva, mechanizovaných jednotek a jízdy, je nutné se podrobně pozastavit, protože se těmi nejškodlivějšími a nejnebezpečnějšími úvahami zabývá organizační oddělení Generálního štábu RKKA a snaží se brzdit rozšíření počtu pěších divizí formovaných při mobilizaci3.
Jaký je skutečný počet střeleckých divizí, které by se podle našeho aktuálního operačního plánu pohybovaly do hloubi Polska, aby bojovaly s nepřítelem na jeho území. Přesně toto číslo neznám, ale odhaduji, že asi devadesát pěchotních divizí, možná o několik divizí více. Zbytek ze 150 střeleckých divizí zformovaných po mobilizaci je určeno na zajištění Dálného východu, hranic s Finskem, Estonskem, Lotyšskem a Rumunskem, na ochranu hranice na Kavkazu a ve Střední Asii.
Vzniká z toho podivný obraz. Naše fronty, Běloruský i Ukrajinský, musí proniknout do hloubi polského teritoria, proniknout za nejnepříznivějších výšeuvedených podmínek a našich 90, ale třeba i 100 pěších divizí musí porazit 111 pěších divizí nepřítele, na jehož straně jsou všechny výhody manévrů, využití letectva a organizace týlu. K tomu je třeba ještě dodat, že Poláci, jak nás to učí zkušenosti z roku 1920, se doma rvou velmi dobře.
Clausewitz počítá, že pro zajištění porážky nepřítele je třeba mít celkovou převahu v síle alespoň o polovinu. Tento koeficient rozhodně není zveličen. Stejně vezmeme menší počet střeleckých divizí, například 140, namísto 166 (převaha 50 %). V tomto případě by počet divizí v RKKA měl být podstatně vyšší. Dejme tomu, že na Dálném východě musí být nejméně 35 pěších divizí (v době války), na hranicích s Finskem 7, na hranicích s Estonskem a Lotyšskem 7, na hranicích s Rumunskem 8, na Kavkaze 3, ve střední Asii 2, v rezervě vrchního velení 5 pěších divizí. Potom se zvýší celkový počet potřebných střeleckých divizí RKKA na 207. Ve skutečnosti bude jejich potřeba mnohem vyšší. Německo během války v letech 1914-1918 zvýšilo počet svých pěších divizí až na 248. Boj na dvou frontách vyžaduje velký počet vojáků, pro nás podstatně větší než pro Německo, protože naše vzdálenosti a železniční podmínky neumožňují provádět takové přesuny sil z východu na západ a zpět, které tak úspěšně prováděli Němci během poslední imperialistické války.
My dohromady rozvíjíme pouze 150 střeleckých divizí.
K tomuto našemu nedostatku v počtu střeleckých divizí musíme ještě přidat obzvláště slabý stav rezerv vrchního velení v dělostřelectvu a tancích pro podporu střeleckých divizí a sborů na rozhodujících směrech. Jde o to, že pro přípravu úderu proti nepříteli, který je k boji připraven, dobře vyzbrojen a silně opevněn, je potřeba až 80 děl na kilometr linie útoku. Účast tanků nesnižuje potřebu dělostřelectva. Angličani a Francouzi dokonce za přítomnosti tanků měli 130 i více děl na kilometr fronty.
Kromě toho, podle podmínek náporu pěchoty, hlavní úder střelecké divize nemůže být užší, než dva kilometry, tedy prostřednictvím svého dělostřelectva střelecká divize může zajistit jenom do 40 děl na kilometr, což znamená, že pro velké operace se musí zdvojit divizní dělostřelectvo.
Vlastní dělostřelectvo střelecké divize je dostatečné pouze v podmínkách vysoce pohyblivé války, kdy nepřítel nemá čas se řádně opevnit.
Stejně tak střelecká divize nemá dostatek vlastních tanků pro provádění složitých a důležitých útočných operací. Pro posílení vojsk působících na hlavních směrech se zřizuje dělostřelecká a tanková rezerva Vrchního velení. Ovšem tato rezerva je u nás zřízena ve velmi nedostatečném měřítku, což nedovoluje vytvořit nezbytné kvalitní posílení v místech rozhodujících bojů. Vůbec nemáme kulometné rezervy Vrchního velení pro posílení střeleckých divizí na obranných liniích, zatímco Francouzi takové rezervy mají.
Jak se budou rozvíjet operace Běloruského a Ukrajinského frontu v souladu s aktuálním plánem, pokud vezmeme v úvahu rozpory mezi silami a prostředky a rozhodujícími cíli kladenými tímto plánem?
Předpokládejme, že Běloruský front bude mít 55 a Ukrajinský front 35 střeleckých divizí (nepočítaje divize stojící v opevněných prostorách na hranici s Rumunskem). Síly Běloruského frontu dokončí své soustřeďování asi za 15 dní a Ukrajinského asi za 20 dní.
Náš pomalejší přesun umožňuje polsko-německým silám nás předběhnout v soustřeďování sil a za použití polské terminologie, ‚výpadovými operacemi‘ dezorganizovat oblast našeho soustřeďování, což nás přinutí jej přesunout trochu hlouběji do našeho území. Opačný obraz je v rozvinování velkého počtu mechanizovaných, jezdeckých a střeleckých jednotek na naší západní hranici na válečných stavech, nebo na stavech blízkých válečným stavům, stejně jako rozmístění velkých leteckých sil v BVO4 a KVO5. Tato opatření by nám umožnila zase položit otázku okamžitého vtrhnutí do západního Běloruska a Ukrajiny ihned po vyhlášení války a dezorganizovat prostor soustředění nepřítele, který by jej musel přesunout hluboko do týlu, přibližně na linii Grodno – Lvov.
Pokud vypukne válka nečekaně a Poláci nebudou mít k dispozici předmobilizační období, potom budou mít akce našich napadajících armád ještě výraznější dopad, protože polský mobilizační plán přesouvá povolance z příhraničních oblastí do týlu na dokompletování etnograficky polských oddílů. Je tedy pochopitelné, že rychlé akce invazních armád, podporované silným letectvem, mohou narušit tyto mobilizační přesuny a postaví polskou mobilizaci do velmi obtížné situace.
Dále, invazní operace dezorganizují pás letišť v pohraničí nepřítele, přimějí jej přesunout rozvíjení svého letectva do vnitrozemí, čímž zmenší účinný dosah svého lehkého letectva na naši železniční dopravu, plnící úlohu strategického soustřeďování.
Tedy pokud válka začne bez předmobilizačního období, invaze naruší lhůty soustřeďování nepřítele, což citelně naruší polskou mobilizaci, a tak nakonec invazní operace nejspolehlivěji zajistí vlastní strategické soustřeďování.
Uborevič poukazuje na to, že invaze škodí nepříteli v případě, pokud k ní dochází s časovým odstupem po ukončení soustřeďování hlavních sil. To není správné, to je chybný závěr. Invazní operace se provádějí, protože zpožďují strategické soustřeďování, a to znamená, že se musí provést včas. V závislosti na úspěchu soustřeďování na jednom nebo druhém frontu části invazních armád mohou být podpořeny jednotkami ze sestavy hlavních sil a tyto podpůrné jednotky mohou vylepšit podmínky rozvinutí. Ovšem, i pokud se nepodaří invazním armádám podržet nepřátelské území, přesto se jejich úkol má považovat za splněný, pokud dezorganizují a zatlačí soustřeďování nepřítele do hloubi, a tím zajistí klidné vlastní strategické soustředění.6
Je samozřejmé, že napadající armáda při výkonu své činnosti nevyhnutelně utrpí ztráty. Jízda bude rychle tát v důsledku letectva a chemie. Vůbec, koně je těžké ochránit proti leteckým a chemickým útokům. Ještě větší ztráty než jízda budou mít zápřahy. Mechanizované útvary budou silně spotřebovávat svoje motorizované zdroje. Proto nejzodpovědnějším úkolem frontového a vrchního velení bude stanovení limitu využití invazních armád, který je dán jak ukončováním soustřeďování, tak i stavem invazní armády, tj. jejich morálními a fyzickými silami a materiálními zdroji. Rozhodně, nesprávný příklad využití úspěchu invazní armády se konal na strategické válečné hře v měsíci lednu tohoto roku, když Běloruský front nasazoval do útoku celé ešalony hlavních sil před jejich konečným soustředěním jenom proto, aby rozvinul dílčí úspěch invazní armády.
Co se týká informací Uboreviče o tom, že rozpracoval plán rozbití a ovládnutí Baranovičské opevněné oblasti7 jízdou, podporovanou pouze slabě vyzbrojenými mechanizovanými brigádami bez jakékoliv účasti pěchoty, tak to je jen příklad toho, jak se provádělo záškodnictví v operativním plánování, ale vůbec nedokazuje účinnost invazních operací.
V důsledku invazní operace v souladu s naším operačním plánem se mi zdá velmi pravděpodobné, že linie polsko-německého rozvinutí bude vytlačena na linii Grodno - Slonim - Luninec - Lvov. Poláci sotva budou moci udržet opevněný okrsek Vilna. Poláci budovali opevněné okrsky Vilna a Baranoviče v době, kdy jsme neměli invazní armády.
Naše strategické rozvinutí se, možná s určitým zpožděním, ale přibližně ve stejné lhůtě, dokončí podél státní hranice. Proto první velké bitvy proběhnou na polském území. Jak se budou rozvíjet operace na severu a na jih od Polesí?
Dejme tomu, že ze 111 polsko-německých pěších divizí bude 50 postaveno proti Běloruskému frontu a 55 proti Ukrajinskému frontu, přičemž 6 pěchotních divizí zůstane v záloze.
Běloruský front porazí řadu polských jednotek ještě v období invazní operace, má jistou celkovou převahu v síle a značnou převahu v mechanizovaných jednotkách a v letectvu, a konečně, má mezi Litvou a Polesím přibližně stejné podmínky na válčišti jako Poláci a Němci, má jakési naděje na postup s konečným východem k hranicím etnického Polska. Ale s příchodem k těmto hranicím se postavení Běloruského frontu dramaticky mění k horšímu. O tom se již hovořilo výše. Týl Běloruského frontu se protahuje úzkým a dlouhým koridorem, omezujícím manévry vojsk, rozmístění letectva a funkci komunikací.
Hlavní problém velení Běloruského frontu spočívá ve výběru směru dalších operací. Němci nepochybně budou bránit oblast Grodno – Osovec, chránit cestu do Východního Pruska a připravovat z tohoto prostoru úder na křídlo a týl hlavních sil Běloruského frontu v případě jejich přesunu na Bialystok a Brest-Litevský.
Německá obrana v této oblasti bude velmi pevná z důvodu existence augustovských lesů a celé sítě jezer mezi Němenem a Východním Pruskem. Bažinaté břehy Narvy a Mazurská jezera s pevností Letzen poskytují výjimečné výhody pro obranu této oblasti jak po celé šířce linie, tak i do značné hloubky. Pokud se k těmto přírodním podmínkám zajišťujícím obranu přidá ještě systém železobetonových opevnění z rychle tvrdnoucího cementu, bude síla německé obrany v této oblasti velmi vážná.
Na druhé straně Poláci zase mohou na obtížně obsaditelnou oblast přeměnit opevněnou oblast Jaseldy s širokou močálovou dolinou a Bělověžským pralesem.
Velitel Běloruského frontu bude muset řešit otázku pořadí operací: zda nejprve překonat obranu Poláků na řece Jaselda a po ovládnutí Brestu-Litevského, vejít ve spojení s armádami Ukrajinského frontu a na tuto dobu zatím postavit pevnou bariéru proti Východnímu Prusku, nebo naopak, zpočátku ovládnout alespoň Mazurská jezera Východního Pruska a teprve potom obrátit hlavní síly frontu na Brest-Litevský.
Slabým místem prvního řešení je skutečnost, že při postupu na Bialystok a Brest-Litevský Běloruský front roztahuje svoje komunikace a zanechává je v těsné blízkosti linie, ze které by mohli Němci přejít do útoku z Východního Pruska. Pokud by Němci krátkým úderem ovládli prostor Grodno – Volkovysk, potom by ústupové a zásobovací cesty Běloruského frontu byly ve skutečnosti odříznuty. Proto by takové rozhodnutí nutilo vyčlenit pro ochrannou bariéru proti Východnímu Prusku tak velkou sílu, že by nezůstaly síly pro splnění úkolů v hlavním směru.
Druhé řešení, tedy nejprve úder ve směru Východního Pruska, zase vyžaduje příliš mnoho času a vojsk. Tolik vojsk Běloruský front, stejně jako v prvním případě, ve své sestavě nemá.
Takže pohotové síly Běloruského frontu nemohou vystačit na úkol porazit polsko-německé síly v hloubce polského území. Postavení Běloruského frontu, který by dosáhl přístupů k Bialystoku a řeky Jaseldy může být snadno ohroženo, pokud Němci vrhnou svoje zálohy přes Východní Prusko směrem na Grodno a Volkovysk a možná i na Vilno přes Kovno. Denně, jak již bylo uvedeno výše, mohou železnice Pruska přesouvat šest pěchotních divizí a přibližně stejně divizí lze přesunovat na automobilech silniční sítí Východního Pruska. Pomocí této své velké výhody, ať už přísunem strategických rezerv, nebo dočasným přesunutím sil z ukrajinského směru, mohou Němci tvrdě porazit Běloruský front.
Když se podíváme na 1. a 2. operační variantu uvedenou ve výpovědi Uboreviče, je třeba poznamenat, že se od sebe liší pouze tou hranicí, na které polsko-německé síly nastupují do rozhodujícího útoku. Podle první varianty Němci nastupují do ofenzívy na linii Lida – Baranoviči s cílem obsadit Minsk a Sluck. Tato Uborevičova varianta vychází ze strategické válečné hry v dubnu 1936. V této hře se Uborevič nadchl úderem ve směru Vilno – Kovno, na který soustředil své hlavní síly a dostal úder hlavních polsko-německých sil do svého levého křídla ve směru na Minsk. Je to zcela pravděpodobná varianta, ale ne hlavní. Jde o to, že Generální štáb RKKA v pravidlech řízení vojenské hry navrhl německému velení narušit neutralitu Litvy, což je ve skutečnosti nepravděpodobné, a tak Uborevič chybně předpokládal, že Němci vrhnou do Litvy rozhodující skupinu svých vojsk, zatímco své hlavní síly poslal ve směru Vilno - Kovno a za tuto chybu dostal do křídla úder hlavní skupinou polsko-německých armád.
Co se týká poznámek Uboreviče ohledně mých rad k přesunu hlavních sil Běloruského frontu severněji nebo jižněji od Němenu, musím říci, že pro jakékoliv případy operační situace je těžké dát nějakou obecnou radu, jestli se přesunovat severně nebo jižně od Němenu. Tuto otázku nelze řešit předpojatě. Správným nebo nesprávným se může jevit jeden i druhý přesun, pokud nebude vyhovovat konkrétně vzniklé situaci. Řešení tohoto problému, kromě dalšího, bude záviset na úkolu, který si postaví velitel ve věci zajištění svých akcí ze strany Východního Pruska. Jak správné, tak i špatné velení frontu musí nutně brát v úvahu konkrétní situaci.
Druhá Uborevičova operační varianta předpokládá ústup polsko-německých sil na Bialystok – Pružany a úder hlavních německých sil z Východního Pruska obecně ve směru Grodno. Tato varianta je velmi pravděpodobná a já jsem ji nastínil výše. Ve strategické válečné hře v lednu tohoto roku Uborevič fascinovaný úderem na Brest-Litevský směr, vystavil své křídlo a týl v oblasti Grodna úderu Němců z Východního Pruska. Situace byla napravena zásahem hlavního velitele vojenské hry.
Uborevičovy úvahy ve vztahu k výhodám operačního rozmístění německého letectva ve srovnání s naším jsou zcela na místě, jak jsem již poznamenal výše.
Úvahy o pravděpodobnosti ochromení jízdy yperitem jsou zcela správné. Nezapomeňme, že nyní existují mnohem silnější jedy účinkující kůží.
Naprosto správné jsou připomínky Uboreviče týkající se převahy Němců v motorizovaných divizích a automobilové dopravě. My zatím nemáme motorizované divize, ačkoli jejich operační potřeba je velmi velká. Kromě operačních potřeb bychom neměli ztrácet ze zřetele i tu skutečnost, že když už sestavíme improvizovanou motorizovanou jednotku, prakticky ji neumíme ani organizovat, ani připravit její výcvik. Musíte mít stálé motorizované divize, učit se je používat v boji, řídit jejich pohyb atd., což jsou body, které neznají vševojskoví velitelé. Ve věci autodopravy hlavní výhoda Němců spočívá v tom, že oni mají stálou organizaci fašistického automobilového sboru. Tento sbor několikrát ročně cvičí hromadné přesuny vojsk a fašistických organizací na velké vzdálenosti. My sice při mobilizaci získáme velké množství automobilové dopravy, ale namísto organizace máme improvizaci a nepředpokládáme existenci silných automobilových jednotek. V tomto směru nemáme zkušenosti s využitím velkého množství automobilů v polních podmínkách.
Podívejme se nyní na podmínky rozvinutí našich vojsk na Ukrajinském frontu.
Poměr sil Ukrajinského frontu a proti němu operujících polsko-německých armád, jak ukazují výše uvedené výpočty, je pro nás krajně nevýhodný. V případě pro Ukrajinský front nejpříznivějším, mohou být proti němu postaveny stejně velké síly. To bude v případě, když polsko-německé velení pošle zpočátku své hlavní síly proti Běloruskému frontu. Dokonce i v tomto, pro Ukrajinský front nejpříznivějším případě, bude tento sotva schopen splnit úkol navázat spolupráci s Běloruským frontem v oblasti Brest-Litevska, protože při rovnosti sil nelze doufat v hluboký postup na nepřátelské území. Pokud polsko-německé velení vrhne své hlavní síly na Ukrajinský směr, a tato varianta je tak, jako tak nevyhnutelná i v tom případě, když první úder půjde na Běloruský front, bude postavení Ukrajinského frontu velmi obtížné. Nejen, že nebude moci splnit svůj úkol spolupracovat s levým křídlem Běloruského frontu, ale sám může utrpět těžkou porážku.
Z výšeuvedeného výpočtu vyplývá, že proti Ukrajinskému frontu může být postaveno 55 polsko-německých pěších divizí, a když k tomu přidáme nepřátelské rezervy, bude to celkem asi 60 pěších divizí, tj. téměř dvojnásobek ve srovnání se silami Ukrajinského frontu.
Když uvážíme výsledky invazní operace, může rozhodující bitva nastat asi na půli cesty mezi linií našich opevněných okrsků a Lvovem. V důsledku útoků přesily nepřítele bude muset Ukrajinský front ustoupit a dosáhne linie svých opevněných okrsků přibližně tou dobou, kdy Běloruský front, v případě svého úspěchu, může dosáhnout linie Grodno - Pružany. V tomto stavu frontů, rozdělených od sebe širokým pásem zalesněného a bažinatého Polesí, se v důsledku nedostatku sil skrývá velké nebezpečí postupné porážky obou frontů.
Polsko-německé velení po dosažení hranic našich opevněných oblastí na Ukrajině může použít dva druhy operací. Za prvé, začít metodickou přípravu útoku na Letičevskou opevněnou oblast a na jižní část Žitomirské a možná i k provedení pomocného útoku na opevněnou oblast Novogradsko-Volyňskou. Ovládnutí každé této opevněné oblasti bude vyžadovat jistý čas a silné dělostřelecké zdroje. V tomto období by polsko-německé velení mohlo přesunout část svých sil od jihu k severu za účelem dílčí porážky Běloruského frontu, o čemž se již hovořilo výše. Za druhé, polsko-německé velení může urychlit dobývání opevněných oblastí a okamžitě zahájit útok na pravobřežní Ukrajinu.
Druhá varianta umožňuje polsko-německému velení rychle rozvinout své operace ve směru na Kyjev a ve směru na Krivoj Rog. Zabránit tomuto postupu bude pro nás velmi obtížné, protože drtivá převaha německých a polských sil může přinést armádám Ukrajinského frontu vážnou porážku. V důsledku této porážky mohou polsko-německé armády začít operace následné okupace teritoria.
Ovšem operační plán Němců a Poláků se sotva omezí pouze na toto. Lze očekávat rozvíjení úspěchu Němců a Poláků přibližně ve směru Mozyr – Žlobin, do hlubokého týlu Běloruského frontu. Není to snadný úkol. Bude nutno překonat zalesněné a bažinaté oblasti, ovládnout Mozyrskou opevněnou oblast, překonat Pripjať, atd., ale přesto tento úkol je plně operativně řešitelný a strategicky nesmírně rozšiřuje možný rozsah porážky našich armád.
Jak jsem ukázal již v první části, v době strategické válečné hry v dubnu 1936 jsem si na základě operační situace našich armád vyměňoval názory s Jakirem a Uborevičem. S ohledem na směrnici Trockého o přípravě porážky toho frontu, kde budou operovat Němci, a také s ohledem na pokyny generála Rundstedta, že příprava porážky se má organizovat na Ukrajinském frontu, jsem navrhl Jakirovi ulehčit Němcům úkol pomocí záškodnické kapitulace Letičevské opevněné oblasti, jehož velitel [Jurij Vladimirovič] Sablin byl účastníkem spiknutí. V případě předání Letičevské oblasti, by Němci mohli snadno obejít opevněné oblasti Novogradsko-Volyňskou a Žitomirskou z jihu a takovým způsobem narušit celý systém opevněných oblastí KVO na hranici s Polskem. Zároveň s tím jsem uvažoval, že pokud by v okamžiku, kdy Němci začnou obcházet křídlo Běloruského frontu, byly vyhozeny do povětří železniční mosty na Berezině a Dněpru, potom úkol porážky bude splněn ještě výrazněji. Uborevič a Appoga dostali za úkol mít v době války ve svých železničních jednotkách sabotážní skupiny minérů. Samotné objekty určené k demolici se neupřesňovaly.
Je pochopitelné, že zničení železničních mostů v týlu Běloruského frontu nevyhnutelně vyvolá improvizaci již beztak přetížených a v úzkém koridoru stísněných komunikací, které se díky své poloze budou nepřetržitě nacházet pod vlivem nepřátelského letectva. Vzhledem k tomu, že zničení železničních mostů v době soustředěné operace může být provedeno nejen sabotážemi, ale i leteckým bombardováním a vysazením parašutistů – sabotérů, je nutné přijmout řadu radikálních opatření pro zajištění nepřetržité funkčnosti železničních mostů po celou dobu operací.
Jedním z podstatných opatření může být vybudování přístupových cest na úrovni letní vody řek, příprava maskovaných nebo betonových pilířů pro pokládku traverz T-profilu (zdá se, že je možné uvažovat s rozponem 22 metrů pro metrové T-profily; zatím se nevyrábějí, ale jejich výroba se musí zahájit).
Takové náhradní mosty na snížené rovině musí být nejméně dva vedle každého důležitého mostu. Přístupové cesty musí mít pozvolné klesání, aby se zabránilo přílišnému zpomalení vlaku. U velkých mostů na každé straně mostu na začátku přístupových cest musí být organizovány výhybny, čímž se zabrání zbytečným prodlevám v dopravě. Mosty na nižší úrovni, i v případě zničení, se velmi rychle obnoví. Kromě toho, bude-li u mostu protivzdušná obrana, bude nepřítel méně útočit na most, protože bude vidět rezervní možnosti železniční dopravy, zatímco sám bude vystaven zbytečným ztrátám.
U velkých železničních mostů bude nutno stále držet tesařská družstva s mechanizovanými nástroji a také zásobu připravených pilířů jak na obnovení mostů na nižší úrovni, tak i na posílení kamenných pilířů, pokud dojde k jejich poškození od bomb spadlých do vody. Tyto opravy bude možno provést velmi rychle.
Kromě toho, na obou stranách velkých železničních mostů se musí postavit velké stanice, aby bylo možno přesunovat vojska a náklady na automobilech ze stanice do stanice v případě poškození mostu. V případě poškození více mostů by se takové přesuny musely někdy dělat na značné vzdálenosti. Z toho vyplývá závěr, že podél hlavních železničních tratí by se měly vybudovat hlavní silnice a na nejdůležitějších místech udržovat rezervu automobilové dopravy.
Kromě mostů na nižší úrovni by se v některých místech měly vybudovat železniční úseky, které by v případě masívního zničení mostů dovolily převést dopravu na jiný směr. Například, do Polocka vedou tři železniční tratě a od Polocka směrem k frontě je pouze jedna, která Západní Dvinu překračuje blízko města velmi vysoko. Zničení železničního mostu a jeho systematické bombardování by mohlo dostat armády zásobované z Polocka do velmi obtížné situace. Proto je naprosto nezbytné položit dvoukolejnou trať Polock – Vitebsk na jižním břehu Západní Dviny. Tento uzel musí být samozřejmě propojen s Lepelem a dále vést ve směru Berezino – Minsk – Sluck – Novograd Volyňský – Žmerynka. Při existenci této železnice by, například, nefunkčnost železniční dopravy přes Berezinu u Borisova nezabránila dopravě ešalonů z Orši do Minsku přes Lepel, samozřejmě za podmínky rozvinutí dostatečné propustnosti a zatížitelnosti železnice atd. Pro Běloruský front je mimořádně důležitá železniční přeprava přes Dněpr u Žlobina. Je proto důležité vytvořit základní dopravní tah frontu: Vitebsk – Orša – Žlobin – Mozyr – Žmerynka. Je samozřejmé, že podobné akce by se měly provést i na Ukrajinském frontu. Zejména železnice vycházející z Dněpropetrovska a Záporoží na Kazatin a Žmerynku musí být silné, protože dněpropetrovské železniční mosty jsou nejvíce vzdálené od nepřítele a mají nejmenší riziko každodenních náletů.
A tak z posouzení plánu operací Běloruského frontu postaveného na zadání porazit polsko-německé síly ve směru na Varšavu vyplývá, že tento plán není zajištěn potřebnými silami a prostředky. V důsledku toho porážka není vyloučena ani bez jakékoliv sabotáže. Je samozřejmé, že sabotáže, dokonce jenom v řízení některých frontových a armádních jednotek, výrazně zvyšují šance na porážku. Z oblasti skutečně provedených sabotáží, které se přímo odráží na operačním plánování, je v prvé řadě třeba uvést zdržení vyvolané organizačním oddělením Generálního štábu RKKA (Alafuzo8) v záležitosti zvýšení počtu pěších divizí, zpoždění, které vytváří hlavní operační riziko pro naše armády Běloruského a Ukrajinského frontu. Stejně nebezpečné zpoždění by mělo místo v otázce širokého rozvíjení dělostřeleckých a tankových rezerv Vrchního velení.
Jaké jsou síly, které Běloruský front potřebuje, aby mohl splnit zadaný úkol rozhodujícího významu? Můžeme udělat následující odhad. Pokud by polsko-německé velení rozhodlo v průběhu událostí soustředit hlavní síly proti Běloruskému frontu, potom by mu proti Ukrajinskému frontu stačilo postavit 30-35 pěchotních divizí, tedy na běloruském směru by soustředilo do 76-81 pěchotních divizí (ze všech 111). Z toho je zřejmé, že pouze za účelem zabránění samostatné porážky za situace, kdy se posunul do polského vnitrozemí, Běloruský front musí mít minimálně stejný počet střeleckých divizí a aby mohl protivníkovi způsobit porážku, musí počet divizí, spadajících do jeho sestavy, být podstatně vyšší.9
Samozřejmě, že využití tak velkého množství střeleckých divizí v pásmu do Grodna – Kobrinu není pro Běloruský front snadné. ‚Běloruský koridor‘ je příliš úzký a chudý dokonce i na polní cesty. Avšak na západ od poledníku Grodna možnosti a nezbytnost využití těchto sil se podstatně zvyšuje. Nejlepší operační podmínky pro využití těchto sil by vznikly za výšeuvedené varianty prvořadé a energické porážky limitrofů. Za takové situace by bylo možno soustředit na linii Tilsit – Grodno – Brest Litevský ještě větší síly. Pokud by se měl využít pouze ‚běloruský koridor‘, potom bude se vší pravděpodobností nutné zavést operativní grafikon, aby se na frontu dostaly včas všechny konvoje. Ale týl by za takové situace byl přetížen do krajnosti a bylo by potřeba organizovat hromadnou silniční dopravu a výstavbu automobilových cest.
Jaké síly nezbytně potřebuje Ukrajinský front, aby mohl splnit své úkoly? Jak vyplývá z výše uvedených výpočtů, může polsko-německé velení postavit proti Ukrajinskému frontu asi 60 pěších divizí. Je třeba vysvětlit, že tyto výpočty se mohou vztahovat pouze k roku 1937, ne k pozdějším, protože, samozřejmě, v roce 1938 bude mobilizovaná německá armáda podstatně větší, dokonce i v roce 1937 je s ohledem k divizím landwehru poněkud silnější, než uvádějí výšeuvedené propočty. Je zřejmé, že Ukrajinský front, když bude mít proti sobě kolem 60 pěších divizí, musí jich mít také alespoň 60. Ve skutečnosti, vzhledem k aktivním úlohám frontu, musí jeho síly být mnohem větší.
A tak na základě srovnávacího posouzení možných uskupení nepřítele a sil, které potřebují naše fronty, vyplývá, že bez revize klíčových částí operačního plánu Běloruský front potřebuje asi 80 divizí a Ukrajinský front asi 60, tedy dohromady 140 střeleckých divizí. Zvažme, jak by se mohly rozvíjet za účasti těchto sil společné operace Běloruského a Ukrajinského frontů. Ve výpočtech se předpokládalo, že pokud Němci povedou hlavní úder na Ukrajině, potom na tento směr postaví do 60 pěších divizí. Je zřejmé, že když bude Ukrajinský front mít také 60 střeleckých divizí divizí, lze předpokládat boje se střídavými úspěchy na nepřátelském území mezi Polesím a rumunskými hranicemi. Možná dokonce, že Ukrajinský front bude mít přednostní úspěch, protože bude pravděpodobně mít nad Němci a Poláky převahu v mechanizovaných jednotkách. V takovém případě mohou Němci a Poláci v běloruském směru postavit asi 50 pěších divizí. Je zřejmé, že Běloruský front, pokud bude mít 80 pěších divizí, může polsko-německé armády porazit a postupně vybudovat operativní spolupráci s Ukrajinským frontem v oblasti Brest-Litevska.
Vezměme druhou variantu, kdy polsko-německé velitelství vrhne proti Běloruskému frontu do 80 pěších divizí a na ukrajinském směru ponechá 30-35 pěších divizí. Je naprosto zřejmé, že Ukrajinský front se svými 60 divizemi polsko-německé armády porazí a ve spolupráci s Běloruským frontem ve společném směru na Brest-Litevsk konec-konců na sebe naváže část nepřátelských sil, zajistí útok svého severního souseda a následně oba fronty ve vzájemné spolupráci a s celkovou početní převahou nad nepřítelem ho nakonec porazí.
Takže výpočty jasně ukazují, že oba fronty, Běloruský i Ukrajinský, které mají ve svých sestavách okolo 90 střeleckých divizí, jsou ohroženy postupnými porážkami při plnění svých aktivních úkolů postavených v operačním plánu. Tyto úkoly budou řešitelné pouze tehdy, pokud na straně Polska nevystoupí také Německo. Ve válce proti Německu a Polsku, pokud by Běloruský a Ukrajinský fronty měly asi 90 pěších divizí, jsou aktivní úderné úkoly porážky nepřítele na jeho území pro tyto fronty jasně nepřiměřené.
Na druhé straně výpočty ukazují, že tyto úkoly mohou být splněny za podmínek zvýšení stavu frontů na 140 pěších divizí.
Obtíže se splněním nejnutnějších podmínek bojového úspěchu spočívají ve dvou záležitostech: na formování personálu a soustředění technického vybavení pro 50 nových střeleckých divizí rozvíjených po mobilizaci a na rozvoji železničních a silničních tras pro včasné soustředění dalších sil na hranicích. Ovšem, bez ohledu na zanedbanost obou otázek, jeví se tyto plně řešitelné a je nezbytné se ihned pustit do jejich řešení s velkou energií .
Je nutné, aby všechny střelecké divize byly stejně vyzbrojeny. Zkušenost z války v letech 1914-1918 ukázala, že v průběhu války se stejně divize rozdělují jakoby na dvě třídy: na útočné a obranné. Útočné divize jsou více vyzbrojené dělostřelectvem a mají silnější týl, který je schopen zajistit manévr divize. Obranné divize se silně vybavují kulomety, ale co se týká dělostřelectva jsou slabší a mají menší týl. Je samozřejmé, že část nových divizí bude možno zformovat jako obranné divize. To zjednoduší formování se zřetelem na materiální potřeby dělostřelectva.
Co se týká plnění kvantitativních ukazatelů našeho velitelského sboru nesetkáme se se zvláštními těžkostmi. Co se týká kvality, je úroveň záložních velitelů velmi nízká, ale po svém povolání do armády tito velitelé rychle zlepšují své dovednosti.
Urychlení soustřeďování lze dosáhnout zavedením mimořádného traťového zabezpečovacího zařízení na železničních trasách, které zajišťují strategickou dopravu. Za pomoci autobloku a při správném vybudování výhyben, lze dosáhnout téměř dvojnásobnou propustnost železnice.
Toto opatření lze provést velmi rychle. Kromě toho je samozřejmě nutné budovat i nové železnice.
Zrychlení soustřeďování lze také dosáhnout rozmístěním parků, zásobovacích oddílů a dalšího týlového vybavení jednotek podléhajících přesunu v opevněných oblastech, ve kterých s nimi počítá plán operativních přesunů. Při pečlivé organizaci hospodářství a za podmínky, kdy velitelé divizí mají povolení provádět inspekci majetku příslušejícího jejich divizím, je možno dosáhnout nezbytného pořádku.
Myslím, že dokonce i jenom tato dvě opatření pomohou splnit termíny strategické přepravy. Pokud k tomu přidáme stavbu nových železničních tratí, potom se, možná, doba soustřeďování může dokonce snížit, což je nejen velmi žádoucí, ale i nezbytně nutné.
Započatá výstavba dálnic na Minsk a Kyjev se také musí využít pro urychlení soustřeďování za použití automobilové dopravy.
Vše výšeuvedené vysvětluje to, že dnes nemáme dostatek sil na to, abychom splnili zadání operačního plánu. Potom samozřejmě vyvstává další otázka: jaké úkoly by se měly operativně postavit před Běloruský a Ukrajinský front s ohledem na síly, které mohou skutečně dostat v roce 1937?
Musím se rovnou přiznat, že tuto otázku jsem nikdy nerozpracovával10. Zase opakuji, že pokud se bude války účastnit pouze Polsko, pak aktuální operační plán odpovídá existujícím silám a prostředkům. Je potřeba pouze provést účinné kroky pro zajištění frontu ze strany Východního Pruska. Co se týká plánu operací proti sjednoceným polsko-německým silám, na to je podstatně těžší odpověď. Myslím, že je potřeba podrobně propracovat tuto otázku a teď se pokusím říci pár obecných úvah na toto téma.
Invazní operace by měly zůstat. Poskytují výhodu času a dezorganizují oblasti, kde se nepřítel hodlá soustřeďovat. Mimoto, invazní operace okamžitě přenáší vojenské operace na nepřátelské území. Nakonec, v případě nuceného odchodu invazních vojsk posílených vhodnými technickými prostředky, tyto mohou masívně likvidovat železnice a silnice, což bude mít vliv na rozklad nepřátelského týlu. Dále invazní armády mohou obsadit významnou část pohraničního území nepřítele, například na běloruském směru je docela reálné obsazení oblasti Vilno – Lida – Baranoviči. Tyto operace invazní armády musí být podpořeny vojsky hlavních sil, aby nepřítel nemohl bez těžkých bojů získat zpět své území. V úporných bojích bude nepřítel pronikat do dvou koridorů uvedených výše: běloruského a ukrajinského se všemi důsledky, obtížemi a nepohodlím, které z toho vyplývají, tedy s oslabením svých sil na zajištění křídel ze strany sousedních států, se zúžením prostoru pro rozmístění letectva, se zhoršením manévrovatelnosti vojenských jednotek, s přetížením komunikací atd. Naše armády, naopak, se přiblíží ke svým základnám, získají výhody v manévrovatelnosti, ve využitelnosti letectva a práci týlů. Kromě toho, Běloruský i Ukrajinský front s přibližováním se k hlavním železničním uzlům na našem území, získají možnost jak vzájemné podpory, tak i podpory ze strany vrchního velení, zatímco fronty polsko-německých armád, stále více rozdělované Polesím a vzdalující se své dobře zavedené železniční síti, se stále více a více zbavují možnosti vzájemně se podporovat, takže v konečném důsledku může přijít doba, kdy vrchní velení bude moci rozhodnout o úderu proti jednomu z nepřátelských frontů (na jih nebo na sever od Polesí) a porazit jej. To bude vyžadovat vybudování velkých rezerv vrchního velení. Myslím, že taková možnost existuje, protože polsko-německé síly nemají dostatečnou převahu nad silami Běloruského a Ukrajinského frontu na provedení hlubokého úderu (111 divizí proti 30-100 divizí) a samozřejmě budou oslabené a vyčerpané tak hlubokou ofenzívou. Za těchto okolností, pokud budou existovat dostatečné rezervy vrchního velení, které se v pravý čas začlení do sestavy jednoho z proti-frontů a nasměřují na nejvíce oslabený front nepřítele, může se ukázat možnost následné porážky nepřítele nejprve na jednom směru a potom na druhém.
Opakuji, že tuto variantu jsem nezpracovával a vyjadřuji zde pouze předběžné úvahy.
Zase se vracím k variantě prvořadé porážky pobaltských států a chci říci, že právě tato varianta obzvlášť napomáhá vedení aktivní obrany na území nepřítele. Obsazení území Estonska, Lotyšska a Litvy a obsazení území západního Běloruska na linii Grodno – Slonim invazní armádou by našim armádám umožnilo opírat se o svoji širokou základnu, úpornou obranu a v případě ofenzívy invazní armády dostat nepřítele do obtížné situace, kdy by musel svoje operace rozvíjet v nevýhodných směrech.
Mimochodem, tato varianta se stane naprosto nezbytnou, až na Baltském moři postavíme velkou liniovou flotilu. Taková flotila nemůže mít za války základnu v Kronštadtu nebo v Lužské zátoce. Bude potřebovat základnu na otevřeném moři, a tyto základny jsou k dispozici na území Estonska a Lotyšska: Revel, Riga, Vindada, Libava. Otázkou Finska se v rámci analýzy plánu prvořadé porážky limitrofů nebudu zabývat, protože válka s Finskem představuje pro nás zcela samostatný a složitý problém.
Při očekávání úderu hlavních německých sil na ukrajinském směru, nelze v žádném případě považovat za vyloučený útok německých armád jak v běloruském směru, tak i na území pobaltských států. Operační plán musí předvídat i různé dílčí varianty..
Co se týče naší strategické situace, pokud Německo před válkou s námi obsadí Československo a Rumunsko, tak tato otázka vyžaduje zvláštní posouzení a především takovou organizaci zpravodajské práce, abychom skutečně věděli o všech konkrétních krocích německého Generálního štábu ve věcech přípravy takové okupace.
Systém opevněných okrsků vybudovaný od Karelské šíje přes Polock až po Letičev a Tiraspol včetně, celkem vzato odpovídá zájmům rozvíjení armád. Vzhledem k růstu německé hrozby si myslím, že by stálo za to vybudovat opevněnou oblast Sluck v Bělorusku a na Ukrajině by bylo velmi důležité rozvinout Letičevskou opevněnou oblast do hloubky a překlenout mezeru mezi ní a Žitomirskou opevněnou oblastí. Letičevský směr je pro Němce nejdůležitější. S průlomem na tomto směru se další kroky Němců a Poláků při rozvíjení úspěchu na pravobřeží [Dněpru] stávají mnohem jednodušší. V souvislosti s pravděpodobnosti rozhodných operací německých armád je nezbytné opevněným oblastem Kyjev a Mozyr vrátit jejich bývalý význam a pozornost, které se za poslední roky vytratily.
Jaké byly hlavní sabotážní aktivity vypracované centrem protisovětského vojensko-trockistického spiknutí, které měly využít naše obtíže na frontě s německými a polskými armádami s cílem porazit naši Rudou armádu?
Již jsem ukázal, že když jsem sestudoval podmínky možného rozvíjení německých a polských operací proti BVO a KVO během dubnové vojensko-strategické hry v roce 1936 a krátce předtím jsem prostřednictvím generála von Rundstedta dostal nařízení německého Generálního štábu o přípravě porážky na ukrajinském válčišti, rozebral jsem všechny tyto otázky ihned po hře s Jakirem a Uborevičem a v obecných rysech i s dalšími členy centra. Bylo rozhodnuto zachovat stávající operační plán, který vědomě nebyl zajištěn dostatečnými silami. Útok Běloruského frontu s přiblížením a tím spíše s překročením etnické hranice Polska se stává kritický a je s velkou mírou pravděpodobnosti ohrožen úderem Němců buď z Východního Pruska ve směru na Grodno, nebo přes Slonim na Minsk.
Ukrajinský front ihned, nebo po německém útoku na severu, také s nejvyšší pravděpodobností utrpí porážku po srážce s mnohem většími silami polských a německých armád.
V souvislosti s touto situací dostal Uborevič za úkol rozpracovávat operační plány pro Běloruský front tak, aby se rozladěním železniční dopravy, přetížením týlu a seskupováním vojsk ještě více zvýšil tlak na zranitelná místa stávajícího operačního plánu.
Jakir dostal stejné úkoly, jako Uborevič, ale kromě toho měl také přes Sablina organizovat diverzní operaci kapitulace Letičevské opevněné oblasti.
Jak Uborevič, tak Jakir měli v průběhu léta rozpracovat prostřednictvím štábů BVO a KVO praktická opatření vyplývající z těchto sabotážních nařízení. Co stihly udělat štáby BVO a KVO ve věci naplnění těchto zadání, nevím, protože (jak jsem poukazoval dříve) v souvislosti se zatčením řady významných účastníků spiknutí v létě 1936 rozhodlo centrum spiknutí o dočasném pozastavení veškeré praktické činnosti. Jednotlivé otázky přípravy sabotáží, které znám, uvedu dále. V souvislosti s dočasným pozastavením prací na spiknutí jsem s generálem Köstringem nekoordinoval operativní opatření plánu spiknutí při přípravě porážky našich armád. Tuto koordinaci jsem měl provést po skončení operativní přípravy v BVO a KVO.
S. S. Kameněv měl po své linii rozpracovat řadu opatření, jejichž cílem bylo zajistit dezorganizaci protivzdušné obrany železnic v BVO a KVO a tím vnést rozvrat jak do strategického soustřeďování vojsk, tak i do následné činnosti zásobování a operační přepravy.
Z jednotlivých sabotážních akcí, připravovaných ve štábech BVO a KVO, znám následující: rozpracování plánu zásobování takovým způsobem, aby jízdní armády nedostaly objemové krmivo s odkazem na to, že píce je na místě, zatímco zcela očividně je jí nedostatek a ustupující nepřítel ničí i zbytky. Zásilka pohonných hmot pro letadla a mechanizované jednotky tam, kde toto palivo není nutné. Slabá péče o organizaci operativního komutovaného spojení, což bude mít za následek zbytečné využití radiostanic a odkrytí umístění štábů. Málo pečlivé rozpracování a příprava organizace zásobovacích stanic a technických polních stanic úseku vojenské silniční dopravy. Organizace rozmístění údržby tak, aby se dosažitelnost opravy zpožďovala. Špatná organizace služby VNОS11, což bude bránit stíhacímu letectvu ve včasném odletu a dosažení místa boje.
Co se týče Dálného východu, pak operační plán centra spiknutí se jím vcelku nezabýval. Dálným východem se konkrétně zabýval Gamarnik. Prakticky každý rok cestoval do OKDVA a přímo na místě dával instrukce a řešil mnohé otázky.
Vím, že Putna a Gorbačov se za svého působení na Dálném východě snažili narušit systém řízení v OKDVA. Později tuto práci prováděl Lapin. Tito pracovníci se snažili ochromit subordinaci v OKDVA cestou diskreditace velení.
Lapin v OKDVA usilovně propagoval teorii o tom, že operace velkých jednotek složených z různých druhů vojsk se pro OKDVA nehodí. Na Dálném východě je prý potřeba zvláštní horsko-tajgová taktika s přípravou armád na způsob taktických forem malé války. Lapinovi se v tomto ohledu podařilo něco prosadit do života.
Lapin nezajišťuje nepřetržitou bojovou pohotovost letectva OKDVA na letištích, čehož by bylo velmi snadné dosáhnout, pokud by usiloval o zavedení směnných posádek v letadlech.
Dálněvýchodní válčiště je velmi slabě zajištěno před působením Japonců z Číny ve směru Čity a okružní bajkalské železnice. V tomto ohledu ani OKDVA, ani Gamarnik nepoložili otázku nutné pokládky železniční tratě od Bajkalu třeba do Ulánbátaru. V případě japonského útoku bude naše situace ve směru na Čínu mimořádně obtížná.
Se zřetelem na organizaci prosadil Gamarnik na Dálném východě rozpuštění stavebních jednotek v případě vyhlášení mobilizace s cílem posílit kádrové oddíly. To je samozřejmě nesprávné, protože stavební jednotky je výhodnější nasadit jako druholiniové divize a kádrové divize držet ve stavech, které jsou blíže k válečnému stavu, aby se na minimum snížila potřeba dopravy záloh. Naše síly na Dálném Východě jsou velmi slabé a měli bychom využít každé příležitosti k dalšímu zvýšení počtu vojenských jednotek.
Svědectví o sabotážní práci podám dodatečně.