Sovětský vzdušný námořní boj 1941-45, 2.díl

Operace Barbarossa, bitva o Krym, Moskvu, Stalingrad, Kursko, Čerkassy, Bagration, Berlín.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
saldy
rotmistr
rotmistr
Příspěvky: 138
Registrován: 12/5/2011, 17:24
Bydliště: Aussig an der Elbe-SUDETENLAND
Kontaktovat uživatele:

Sovětský vzdušný námořní boj 1941-45, 2.díl

Příspěvek od saldy »

Obrázek

Zkáza 9.GMTAP v roce 1943

9. GMTAP (přejmenovaný z 24. MTAP) byl nejseverněji položený ruský letecký pluk se základnou severozápadně od Murmansku, bojoval v arktické oblasti v Barentsově a Norském moři pod Severní flotilou sovětského námořnictva. V této době se již ustoupilo od horizontálního bombardování z velké výšky, které vedlo jen k mrhání zdroji, pomoci měly i nové stroje dodané od spojenců. Nová taktika se však rodila v bolestech. Podíváme se proto na rok 1943, kdy se zásadně změnilo taktické paradigma, především na období od počátku května do konce září kdy devátému mino-torpédovému pluku došel v důsledku velkých ztrát dech. I když mám nutkání popsat i činnost 1. MTAP, který byl ve stejném období mnohem úspěšnější, dělo se tak však na jiném bojišti v oblasti Baltu. Zůstanu pouze u 9. GMTAP a jeho snažení v Severním ledovém oceánu, na bojišti jehož středobody byla města Kirkenes, Murmansk a Archangelsk.

Obrázek
Základna 9. GMTAP

A-20 Boston - historie této zbraně na severu SSSR se začala psát v prosinci 1942 a v lednu 1943, kdy do Murmansku dorazily spojenecké konvoje JW-51 a 52, na svých palubách přivezly 43 letounů A-20B. Počátkem března začala distribuce k bojovým útvarům, nejprve k námořnímu letectvu, 11 kusů k Severní Flotile a 8 k Baltické flotile. Hlavním cílem amerických lehkých bombardérů se měl stát průzkum na delší vzdálenosti, kladení min a torpédový boj. 10. března připadlo 8 strojů 1. MTAP, 7 strojů obdržel 24. MTAP, a 4 přišly k průzkumné 118. ORAP.

Následoval výcvik posádek, letky „Bostonů“ vstoupily do bojů počátkem května 1943. Bojový křest prodělaly 10. května, tou dobou stroje ještě nebyly vybaveny torpédy a bojovaly jako běžný horizontální bombardér, tato taktika byla proti manévrujícím lodím neúčinná, ale útok zaznamenal zprvu nečekaný úspěch, 5 A-20 a 3 Pe-2 zasáhly z výšky 3000m dopravní loď „Theodosius“ (3075 BRT). Loď najela na mělčinu a později byla opravena a znovu uvedena do provozu. Úspěch byl však draze vykoupen, přestože byl útok kryt pěti Pe-3 a třemi P-39 Airakobra. Ve chvíli kdy se bombardéry odpoutaly z útoku, byly napadeny stíhači Bf 109, všechny 3 „Pešky“ byly sestřeleny.

Obrázek Obrázek Obrázek
Všechny fotky jsou z dob 24. MTAB v roce 1943, na první je Il-4, na dalších je Hampden kap. Stojanova 2. února 1943 před bojovým letem.

Po tomto incidentu bylo použití v boji zastaveno, a intenzivně probíhalo školení pro torpédový boj, účastnily se ho všechny Bostony námořního letectva, výcvik byl na ruské poměry velmi důkladný, provedeno bylo mnoho cvičných letů a každý odhodil 22 cvičných torpéd.

Mezitím 24. MTAP bojoval s původními ruskými letouny, převážně Il-4 a Hampden, a za své nasazení dostal čestný přídomek „gardový“, název se změnil na 9. GMTAP, čtyři piloti dostali titul Hrdina SSSR, nicméně všichni posmrtně. Mimo již zmíněné poškozené lodi „Theodosius“ byl potopen parník „Leezee“, zasáhlo jej torpédo vystřelené kapitánem Kiselevem, pár vteřin poté byl však jeho letoun sestřelen a celá posádka padla.

Přes malé úspěchy, byly ztráty těžké, během první poloviny roku bylo sestřeleno 12 DB-3F(někdy uvedeno 12 DB-7/A-20 a 4 DB-3/Il-4, z výše napsaného si spíše myslím, že Bostony zde ještě nebyly, ale možné to je). Poslední hořká bitva tohoto pluku nastala 4. července, došlo k odtržení stíhací ochrany a bezbranní torpédovci se stali snadnou kořistí polárních lovců Luftwaffe, naštěstí se většinu sestřelených posádek podařilo z vody zachránit pomocí torpédových člunů, mnoho pilotů obou stran čekala v ledové vodě krutá smrt podchlazením, pokud se k nim nedostala včas záchrana.

Obrázek
Letouny HP.52 Hampden nebyly mezi ruskými piloty oblíbené, vysloužily si posměšnou přezdívku"Balalajka"

Po tomto dramatu přestal 9. GMTAP existovat ve svém původním osazení, poslední pozáplatované Il-4 byly odeslány do zátoky Běluša (nedaleko souostroví Nová Země) a věnovaly se vyhledávání nepřátelských ponorek v Barentsově moři. Bylo na čase, aby se nyní Bostony ukázaly v boji. Avšak nepředbíhejme.

Počátkem července byl výcvik posádek druhé eskadrily urychlen, zbývající dvě byly posíleny piloty hydroplánů MBR-2 a ze 118. ORAP, z tohoto výcviku mělo vzejít několik budoucích pozoruhodných pilotů.
V druhé polovině roku již piloti své Bostony ovládali velmi dobře, bojových letů s torpédy se však až na výjimky neúčastnili, nasazení komplikoval nedostatek náhradních dílů. V této době byly pluky postupně posíleny 25 Bostony série G, některé z nich byly poslány i k 118. ORAP.
Počet akceschopných letounů byl vždy mnohem menší, například 1. září bylo letuschopných 25 A-20 a 9 mimo provoz, pouze 3 připravené Il-4. Do prosince Severní letectvo dostalo pouze jeden nový Boston, výpadek v dodávkách kompenzovalo 12 nových Il-4, v prosinci bylo dodáno 11 A-20G.

Předtím než začnu popisovat útoky na konvoje, rád bych se stručně dotkl velení organizace plánování a řízení torpédových akcí. Při zjištění nepřátelského konvoje, odeslal průzkumný letoun šifrovanou zprávu, letoun hlásil kurs, složení konvoje a stav počasí v cílové oblasti. Zpráva byla odeslána na vlajkovou loď Severní Flotily, kde bylo velitelství páté mino-torpédové divize 5. MTAD (kromě 9. GMTAP pod něj spadaly i 29. BAP a 255. IAP). Zde proběhlo vyhodnocení situace, velitel letectva stanovil cíl veliteli divize, jeho štáb vypracoval plán, tedy počet letounů, trasu a dobu startu. Hotový plán byl předán zpět ke schválení hlavnímu velitelství, kde mohly být provedeny drobné změny, současně s předáním plánu hlavnímu velitelství, byly odeslány předběžné rozkazy k bojovým plukům, aby již probíhaly přípravy ke vzletu. Po definitivním schválení plánu, předalo divizní velitelství konkrétní úkoly velitelům pluků a ti úkolovali vedoucí bojových skupin - eskadril. Tento přísný systém přetrvával do konce roku 1943, poté byl již vliv divizních štábů snížen ve prospěch nižších instancí, smyslem tohoto opatření bylo posílení vlastní iniciativy a zodpovědnosti u bojových pluků.

Luftwaffe chránila pobřeží severního Norska letouny z JG 5, v polovině roku zde byla Luftwaffe v plné síle, ve finském Petsamo 7. a v norském Kirkenes 8. a 9. letka „Eismeer“, koncem roku byl stav letounů stíhací eskadry v Petsamo 9 Bf 109G-2 a 4 Bf 109F-4, u eskader v Kirkenes se nacházelo 25 Bf 109G-2. V Kirkenes němci samozřejmě drželi i jednotky Jabo pro boj se spojeneckými konvoji, například u 14.(J) bylo tou dobou 13 Fw 190A-2/A-3, ti se ale bitev popsaných níže s jednou výjimkou zřejmě neúčastnily, proti Bostonům však vzlétaly Bf 110 z 13.(Z), ve stavu se koncem roku nacházelo 16 Bf 110G-2/G-4. Této síle čelil již výše zmíněný 255. IAP, který chránil 9. GMTAP, v jeho stavu bojovaly stíhací P-39 Airakobra Jak-1 a Jak-9.

Obrázek Obrázek
[align=center]Bf 109, 30. listopadu 1943, základna Petsamo, Fw 190A-3 z 14. eskadry, podzim 1943.

Bojový křest u Severní Flotily torpédový Boston prodělal 17. července. V tento den hlásil průzkumný Pe-3 v blízkosti fjordu Bos 2 velké nákladní lodě, ve skutečnosti se jednalo o 2 malé hlídkové čluny. Brzy poté již na tyto cíle letělo 7 Pe-2 z 29. BAP doprovázených 6 P-39 z 255. IAP. Na cíle dopadlo 24 FAB-250, v tento okamžik zavládlo zděšení, osádky volali stíhací ochranu, řítili se na ně Bf 109, které na skupinu narazily zřejmě náhodně, ve vzdušném souboji byly ztraceny 2 Pe-2 a 1 P-39. Němečtí stíhači pravděpodobně doprovázeli velký dopravní konvoj, který byl během těchto událostí v oblasti průzkumem nahlášen. Velitelství se rozhodlo i na tento cíl poslat 3 torpédové A-20 a 5 P-39 jako doprovod, problém byl v tom, že cíl se nacházel na hranici doletu stíhaček i s přídavnými nádržemi.

Zázrak se nekonal a Kobry své chráněnce opustily, A-20 pokračovaly ve splnění mise a pročesávaly oblast osamocení. Po dosažení oblasti u fjordu Lax zahlédl kapitán Ostrovskij na skupinu torpédoborců a ponorek, zřejmě se jednalo o zadní voj konvoje, A-20 zaútočily na skupinu které dominoval větší torpédoborec. Obranná palba byla silná, a torpéda byla vypuštěna ze vzdálenosti ne menší 1 km, ale minula se všechna s cílem. Špatně byla vyhodnocena rychlost lodí. Střelba Flaku sestřelila stroj poručíka Novakovskyho. Po této zkušenosti a vyhodnocení mise navrhlo velitelství letoun přijmout, avšak přiklánělo se k bombardovacímu provedení.

Nové taktické řešení bylo vyzkoušeno o 3 dny později, vzdušný průzkum hlásil velký konvoj do Kirkenes, k bojové skupině bylo přiděleno 6 A-20(včetně dvou verzí s bombami), mimo to se skládala z 13 Pe-2, 9 P-39, a 16 Jak-1.
Bohužel se organizování takto velké skupiny velmi protáhlo, skupina dosáhla konvoje v norské úžině Bussesund. Letouny se držely v nízké letové hladině nad ostrovy Vardo a byly divoce ostřelovány pobřežním Flakem z ostrovů. V úžině byl jen malý prostor k manévrování, skupina následovala kapitána Odinsova, který určil jeden torpédoborec (jednalo se o minolovku M 343), loď začala manévrovat a vyhla se všem 4 torpédům, která byla odhozena ve velké vzdálenosti (1680-2500m). Jeden letoun zaútočil na pobřežní Flak, přesto němci zasáhli letoun kapitána Guseva, ten nouzově přistál 15 km východně od Vardo. Posádku po dvou dnech vylovil ruský torpédový člun, ale 2 muži zemřeli na podchlazení, přežil jen pilot, který se později vrátil k bojové činnosti. Mimo to byl sestřelen jeden Pe-2, na německé straně byly 2 poškozené lodě od projektilů z palubních zbraní a 8 zraněných námořníků.

Další bitva následovala o dva dny později, nedaleko Vardo němci čistili minová pole, pro zásobovací cesty směřující na východní frontu, bylo zde identifikováno několik minolovek a jejich počet se později rozrostl. 22. července se nad skupinou objevil ve výšce 4500m ruský průzkumný letoun, minul se se dvěma Bf 110. Minolovky šly těsně vedle sebe, za nimi pokračovaly trawlery, rybářské lodě a torpédoborec monitoroval blízké okolí, ruský průzkum hlásil směr Nordkyn, rychlost 6 uzlů, 3 dopravní lodě a 6 doprovodných. Německá skupina hlásila, že na ní zaútočila 3 torpédová letadla které doprovázelo 9 stíhaček. Torpédovci rychle klesly a ze vzdálenosti 1000-1200 odhodily své „uhoře“, minolovka „Ostmark“ prudce zabočila, obě rovnoběžná torpéda ji minula ve vzdálenosti 30 a 80m, třetí minulo minolovku „Kaiser“ 3m za zádí. Protiletecká obrana z „Ostmark“ hlásila 3 zásahy ruského letounu, prolétávajícího 50m nad ní, který bojiště opustil s kouřovou stopou.
Sověti hlásili jednu loď potopenou a jednu poškozenou, i přes to, že vyhodnocení fotokontroly žádný úspěch neprokázalo, přihlédlo se ke svědectví pilotů a V. Jemeliankovi, který tvrdil, že pozoroval explozi a černý kouř, bylo připsáno potopení 5000t lodi! To však byla lež. Všechny ruské letouny se vrátily v pořádku zpět.

Následoval let 2. srpna, kapitán Adintskov vedl čtveřici torpédových A-20 proti německému konvoji, který plul směrem na západ nedaleko zálivu Bos. Velitel však útok odvolal díky zhoršeným klimatickým podmínkám a vrátil se zpět na letiště.

Další neúspěch následoval po 3 dnech, malá skupina A-20 vedená kap. Adinskovem, zaútočila na hlídkující lodě u vjezdu do zálivu King, role lovců a kořisti se zde prohodily, sověti využili slabé protiletadlové palby a odvážili se torpéda vypustit o něco blíže, cca 800m, pořízený snímek jasně identifikoval torpédoborec UJ 1207, ani to však nebyl klíč k úspěchu, torpéda odhozená „od oka“, cíl minula, němci hlásili 3 torpéda, která explodovala o pobřeží. Jeden A-20 pilota Jemeliakova byl sestřelen, němci z vody vylovili jednoho živého a dva mrtvé členy posádky.

10. srpna se opět konalo setkání s německou minovací skupinou, okolnosti byly tentokrát pro rusy mnohem méně příznivé, „Kaiser“ a „Ostmark“ pluly s plnou zásobou min k zálivu Varanger. Německé velení poučené z předchozích incidentů posílilo obranu, bylo zde 6 minolovek a 3 torpédoborci. V 18.55h byl zahlédnut ruský průzkum, kapitán Böhm, udělal rychlé rozhodnutí, nařídil lodím vytáhnout vlečné sítě, zvýšit rychlost na 14 uzlů a zahájit klikatý pohyb. Povolána byla vzdušná obrana 6 Bf 109 a 6 Bf 110. Na sověty tedy čekalo „vřelé přijetí“. Ke kontaktu došlo v 22.19h, ruskou skupinu tvořilo 8 P-39 a 2 A-20. Souboj se rozpoutal již ve fázi přiblížení, Adinskov vzhledem k nebezpečí, se rozhodl pro vypuštění torpéd ze vzdálenosti 3000-3500m. Lodě spatřily 2 torpéda a snadno se jim vyhly. I přes velkou vzdálenost a malou viditelnost, Adinsov prohlašoval, že byla torpédována jedna dopravní loď a jedna minolovka. Jeho A-20 byl během útoku zasažen několika projektily a podařilo se mu poškozený letoun dopravit až k blízkosti základny, kde u pobřeží posadil svůj letoun na hladinu moře, vylovení pilot přežil, střelec a navigátor nikoliv. Němci přišli o jeden Bf 109G z 9/JG 5, který sestřelila Kobra z 255. IAP, němcům se však podařilo torpédový útok odstínit. „Kaiser“ a „Ostmark“ tak mohly svůj úkol splnit a u zálivu Varanger položily 441 min.

Obrázek

[align=center]Sovětská letecká odlehčená torpéda

19. srpna plula kolem pobřeží Kirkenes směrem k Trömsö minonoska „Roland“, na palubě nesla 267 min a zakotvila u fjordu Kirkenes. Sovětský průzkum jej zachytil 26. srpna společně s velkou obranou, bylo zde 4 transportní lodě, 2 torpédoborci, 8 hlídkových lodí, 5 minolovek a 6 hlídkových člunů, nad skupinou hlídkovalo 10 stíhaček. Velení proti nim vyslalo 3 torpédové A-20 a 4 Il-2, „Iljuši“ měly za úkol útočit na lodě 1-2 minuty před útokem torpedonosců. Vzdušnou podporu zajišťovalo 8 P-39 a stejný počet Jak-9. Skupina Il-2 se z neznámých důvodů zpozdila a na místo srazu v 17.03h se nedostavila, Ostrovski se rozhodl zaútočit sám, velké přiblížení k takto silně bráněné skupině by se rovnalo sebevraždě, všechny 3 Bostony vypustily svá torpéda ve vzdálenosti 3800-4000m, je třeba si uvědomit, že dosah torpéda 45-36AN je 4000m, přesto kap. Ostrovski hlásil zásah 6000t lodi, 10minut poté pořídil Pe-3 neprůkazné foto z oblasti. Tento „úspěch“ je nedůvěryhodný a němci nepotvrzený. Boj však pokračoval, němcům se přes stíhací ochranu nepodařilo dostat k A-20, sověti však zaplatili velkou ztrátou, v moři skončily 3 Kobry včetně velitele Panina z 255. IAP. Teprve nyní se do oblasti dostavily tři Il-2, není jasné, zda se bitevníkům podařilo prorazit až k lodím, ale 2 skončily v moři a třetímu se podařil návrat na letiště v Pummanki kde nouzově přistál.

Toto vše bylo důsledkem zlepšení organizace německé obrany v oblasti v pozdním létě 1943.
1) Zavedení 3 nových letišť, ze kterých bylo možné krytí konvojů i v nebezpečných úsecích trasy.
2) Systém průzkumu, němci rychle reagovali v důsledku dešifrování radiových zpráv, komunikaci z průzkumných letounů.
3) Instalace radarů k detekci vzdušných cílů, např. „Würzburg“ na poloostrově Vardo.

Němci přesně sledovali všechny letecké akce sovětů a dokázali směrovat početné stíhací skupiny přesně tam, kde bylo třeba. Sověti byli nuceni své síly stále zesilovat.

Na Konci srpna přišel inovovaný A-20G, který velení letectva nechalo dále upravit na ruskou modifikaci A-20G-1, tato úprava probíhala v Moskvě. Svržení torpéd bylo nyní zcela na bedrech pilota a ne, jako doposud v kompetenci navigátora, který byl v ocasní části letounu. Přemístěním kompasu se odstranila chyba kdy z důvodu demagnetizace torpéda, docházelo na kompasu k odchylce až 20°! Verze G a pozdější H měla v nose čtyři 20mm kanony či šest 12,7mm kulometů. U mnohých byly kanony odstraněny a místo nich zřízena prosklená kopule. Je také možné, že do té doby byla používána pro ruské podmínky nevhodná americká torpéda. Tyto stroje putovaly do SSSR přes Aljašku ale i přes Irán.

Křest ohněm se s novými stroji a torpédy udál 28. srpna. Toho dne našel průzkum malý konvoj, jednalo se o posilu plující k protiponorkové skupině u Kirkenes, byla zde loď „Karjala“ a několik norských dopravních plavidel. Na tento let vyčlenilo velení 4 Bostony pod vedením kap. S. Makareviče a několik Kober a Jaků k obraně. Němcům tentokrát stíhači krytí neposkytli.
Letadla si vybrala různé cíle a útočila současně a z jednoho směru, Makarevič zaútočil na „velrybářskou loď o tonáži 6000t“, snímky však odhalily loď 2-3000t, ze vzdálenosti 1000m. Poručík V. Pirogov svého „úhoře“ vypustil na dopravní loď 4000t, opět se jednalo o milný odhad neboť to byl jeden ze tří torpédoborců UJ 1202-1207. Opozdilý por. Zajcev podle záznamu zaútočil ze vzdálenosti 3200m na neidentifikovaný cíl. Pirogov se k cíli přiblížil až příliš, při průletu těsně nad torpédoborcem, byl několikrát zasažen, Boston začal hořet a krátce nato se zřítil do moře, další objetí se stal doprovodný Jak, který z neznámých důvodů narazil do pobřeží. Němci ten den žádné ztráty nehlásili.

Jak vidno primitivní pojetí odhozu a stále nedostatečný výcvik pilotů bránil k úspěchu a i přes malé vzdálenosti metoda odhozu „od oka“ nefungovala, vše mohlo vypadat lépe při současném útoku ze dvou stran, to rusové však neuměli.
Z přecházejících řádků je zřejmé, že se rusům stále nepodařilo dotáhnout všechny šrouby a taktika byla uspěchaná.

6. září 1943 v 15.50h ohlásil vzdušný průzkum Pe-3 objev nepřátelského konvoje v blízkosti Gamvik na pobřeží Norského moře, jednalo se o 3 transporty, 2 torpédoborce, 6 fregat, 4 minolovky a 2 hlídkové čluny, stráž zajišťovalo 5 stíhaček. V oblasti bylo 6° a mraky 600m. Padlo rozhodnutí pro torpédový útok.
Úkol zorganizovat torpédový útok dostal velitel 5. MTAD plukovník N. Kidaliskov. Údernou skupinu tvořily 4 torpédové a 4 úderné Bostony, ty mělo bránit 7 Kober, dále zde byly 2 Pe-2, které chránilo 6 Hurricanů. Poslední jmenovaná skupina měla napadnout letiště Luostari s cílem odvrátit pozornost němců od ochrany konvoje, ta vzlétla v 18.10h. V 18.31-18.41h vzlétlo 8 Bostonů s doprovodem. V 19.40h se Pe-2 objevily nad Luostari a byl zde vyhlášen poplach, byly sem přesměrovány 2 skupiny německých stíhačů. Přibližně tou dobou se Bostony již blížily k hlavnímu cíli, zažily však nepříjemné překvapení, němci zde drželi 8-10 Bf 109 a 110. Boj se rozhořel 20km od konvoje, sovětským stíhačům se dařilo držet němce na distanc od bombardérů. V 19.46h došlo k prvnímu odhozu, všechny 4 Bostony útočili nezávisle na ostatních, vedoucí kap. Ostrovski napadl velký transport, ostatní útočili na „průměrně velký transport“. Ostrovskému se i přes poškození od protiletadlové palby podařilo získat pro odhoz 700m, Zajcev 1000m a zbylí 2 svá torpéda odhodili ve vzdálenosti 1800m. „Průměrně velká loď“ byla minonoska „Roland“, nechme nyní mluvit kapitána Westerkampa: „K naší zádi se rychle blížila 2 torpéda, a to na obou stranách, dal jsem příkaz opustit zadní část lodě, zdálo se nemožné vyhnout se nárazu. Najednou se torpédo blížící na levoboku asi 50m od nás potopilo, druhé torpédo znenadání změnilo svůj směr a prošlo velmi těsně za zádí.

Je zřejmé, že dobře načasovaný útok ze dvou stran velmi znesnadnil vyhýbání lodě. Zpráva nepopisuje nasazení zbývajících čtyř úderných Bostonů, jeden z nich zřejmě také zaútočil bombami či kulomety na zmíněný „Roland“, neboť zde byli 2 námořníci zabiti a 20 utrpělo zranění různé závažnosti. To, že si osádky Bostonů neoprávněně nárokovaly potopení jedné a poškození druhé lodi snad už ani nepřekvapí. Němci přišli o jednu „stodesítku“, posádku se podařilo z moře zachránit. Rusové přišli o Boston por. Sarykova a jednu z doprovodných Kober.

Vyvrcholením konfrontací torpédonosných letounů s konvoji, byla tragická bitva 20. září 1943, tzv. černé pondělí torpédového letectva VVS, a to ztrátou pěti letounů, tedy likvidací téměř celé úderné skupiny.
V 8.18h byla objevena koncentrace lodí z ruského hlídkového člunu, na tomto základě v 12.05h detekovaly v zálivu Bos dva Jak-1 skupinu nepřátelských lodí skládajících se ze šesti velkých a několika malých lodí, přesnější zjištění nebylo možné. Tato zpráva dorazila na velitelství VVS až v 13.30h, tedy dokonce 45 minut po přistání Jaků, které z nějakého důvodu nepoužívaly rádio, další zdržení v předání důležité informace šlo na vrub neschopnosti posádky letiště.
Generálmajor A. Andrejev v podstatě zopakoval plán předchozího útoku, s tím, že roli zástupného útoku převzaly místo Pe-2 Šturmoviky. Cílem se stalo letiště Svartnes. Poprvé na konvoj toho dne zaútočila avšak neúspěšně v 13.31h ponorka M-104 v blízkosti fjordu Bos. Tou dobou nad konvojem také prolétl Boston ze 118. OPAP. Bylo zřejmé, že konvoj pluje severozápadním směrem, němci po těchto kontaktech zbystřili svou pozornost. V oblasti bylo 6° , mraky ve výšce 1500m a viditelnost 20 km. Velitelství VVS k sledování konvoje vyslalo další průzkumný „Spitfire“, to byl pro němce další varovný signál.
Navzdory tomu, že od prvního objevu uplynulo již 7 hodin a konvoj se již nacházel poměrně daleko západním směrem, rozhodl velitel letectva v souladu s předběžným plánem.

Organizací útoku byl pověřen opět 5. MTAD, do boje se zapojil 9. GMTAP a krytí opět zajišťoval 255 IAP se šesti Jak-1 a čtyřmi novými Jak-9, jejich piloti byli naprostí zelenáči. V 15.20h vzlétlo 7 Bostonů a 6 Kober, jeden Boston se musel po technických problémech vrátit, kurs letu byl veden tak, aby byl útok proveden směrem od moře proti pevnině. Torpédové bombardéry se držely ve výšce 30m a stíhači 70m. Dlouhý let přes moře v tak nízké výšce byl obtížný i pro zkušeného pilota, šedé moře splývalo s oblohou a na výškoměr nebyl spoleh, major Tomaševski rozhodl svůj tým zvednout do výšky 400 a 600m.

V tuto chvíli byla skupina zřejmě zachycena německým radarem, přibližně 12km před cílem se sověti setkali se třemi skupinami německých stíhačů, celkem 30 Bf 109 a Fw 190. Stíhači se okamžitě pustili do sebe a Bostony zůstaly bez krytí. 2 z nich byly okamžitě sestřeleny, 2 torpéda však byla vypuštěna, zřejmě ze vzdálenosti 3000m, a naprosto nesprávně, proti směru plavby. Útok byl proveden zcela špatně. Celá sovětská skupina byla německou přesilou roztrhána, každý nyní bojoval na vlastní pěst, další dva Bostony se zřítily do moře, kap. Ostrovski nedaleko své základny musel posadit svůj poškozený A-20 na hladinu moře, byly vyslány 2 MBR-2 na jeho záchranu, avšak nikoho nenalezly. Pouze jediný z šesti Bostonů se vrátil zpět na letiště, byl to těžce zraněný por. V. Kazakov.
Němci ztratili jeden Bf 109G a rusové jednu Kobru, oba piloti padli, jeden Jak-1 přistál na moři u pobřeží Rybaši.
V 18.15h byl proveden zastírací útok na letiště Svartnes, letouny odhodily 4 bomby AO-25. Nepřítel na výzvu reagoval a v 18.27h došlo k souboji 4 Hurricane vs 6 Bf 109, jeden rus byl sestřelen.

Ztráty 9. GMTAP byly prostě katastrofální, pluk přišel o velitele a nebyl nyní bojeschopný, ztratil již v boji celkem 11 A-20 (1 ztracen při cvičném letu), pouze 2 těžce ranění piloti přežili. Zpráva VVS pro 4. čtvrtletí roku 1943 popsala, že jádro vycvičených posádek torpédových A-20 Boston bylo počátkem 4. čtvrtletí zničeno při souboji s německým fašismem v Barentsově moři, pluku zbyly pouhé 3 posádky, které mohly útočit pouze v příznivém počasí, nastal čas začít znovu.

Za tento stav neslo zodpovědnost velení námořního loďstva a velitel 9. GMTAP. Poslední akci provázela špatná rozhodnutí a načasování, špatná interakce v úderné skupině, která nebyla organizačně ani takticky připravena na takový průběh boje. Velitel pluku F. Kostkin padl 20. září v boji a byl to jeho teprve druhý výpad proti konvoji. Jeho první let 4. července byl velmi neúspěšný, ostatní piloti neměli schopného vůdce, kterého by mohli následovat, analýza neúspěšných bitev nebyla správně vyhodnocena a nebyly učiněny z toho plynoucí závěry.

7. října byl velitelem pluku jmenován plukovník Syromjatnikov. Zkušený veterán, bojující od prvních dnů války jako velitel letky a později pluku 29. BAP na severu fronty. Již následující den v 8.05h objevil Boston 118. ORAP německý konvoj v oblasti Bos, směřující do fjordu Varanger, byl složen z 3 transportů, 2 torpédoborců, 6 fregat, 6 minolovek, 7 hlídkových člunů a doprovodem 4 kroužících stíhaček, sledování konvoje převzaly tři dvojice Jaků, takže o překvapivém útoku nebylo opět možné mluvit.
Velitel vojenského letectva generálmajor Andrejev se rozhodl na konvoj zaútočit kombinovanými silami, bitevníky, střemhlavými bombardéry a torpédy, kteří poletí v různých výškách, měly útočit s minimálními intervaly a z různých směrů. Velitelé se rozhodli rozdělit torpédovou skupinu na 3 výškové a 3 útočníky z malé výšky. Je třeba zdůraznit, že od června 1942 byla metoda výškového torpédování považována za neúčinnou. V 9.45h dostali velitelé předběžné pokyny pro přípravu letounů k letu. Avšak z různých důvodů byl vzlet odložen o 4 hodiny. Mezitím již konvoj dorazil do fjordu Varanger do oblasti rychlého dosahu stíhacích letek z letišť Hebukten a Luostari. Ihned poté co se v oblasti objevila první ruská letadla, vzlétlo proti nim 22 Bf 109. První se do bitvy dostavilo 6 bitevních Il-2 ze 46. Šap pod ochranou 10 stíhačů, šturmovikům se podařilo zasáhnout jednou 100kg bombou dopravní loď „Alsterdam“ (3655 BRT), loď byla lehce poškozena. Během leteckého souboje byly sestřeleny dva Jak-1 a jeden Il-2, tři Il-2 se vrátily těžce poškozeny. Po 4 minutách zaútočilo horizontálně z výšky 3000m pět Pe-2 z 29. BAP, v doprovodu šesti Jak-9 z 20. IAP. Všechny bomby padly mimo. Na šest doprovodných Jaků se vrhlo 12-14 Bf 109, avšak bez výsledku. Jeden Pe-2 byl sestřelen Flakem. Po třech minutách se na scéně objevili výškoví torpédonosci pod vedením majora S. Litvinova. Po svržení torpéd se na jeden Boston dokázal dotáhnout Bf 109 a zaútočit, kap. Veliškin však dokázal svůj poškozený stroj dovést zpět na letiště.
Hluboko pod stíhacími souboji se ke konvoji blížili klasičtí torpédonosci pod vedením kap S. Makaroviče s vidinou využití bitevního zmatku. Makarovič byl sražen palbou z torpédoborce UJ 1207, stejný osud potkal i poručíka Šuzankova, byla to jejich první a poslední bitva tohoto typu, vrátit zpět na základnu a uniknout soustředěné protiletadlové palbě se zdařilo pouze nadporučíkovi Lopatinovi a to pouze proto, že se torpéda „zbavil“ v bezpečné vzdálenosti 5600m před cílem.

Němečtí stíhači si přisvojili 12 sestřelů, a Flak 4 sestřely, pokud si uvědomíme počet poškozených ruských letounů, nebyli tyto nároky tak daleko od pravdy. Sověti opravdu přišli o 9 letounů, největší ztráty byly na straně torpédonosných bombardérů, tedy 3, 2 Jak-1, 2 Kobry, 1 Šturmovik a 1 Peška. Přes těžké ztráty byla VVS spokojena s výsledkem útoku, domnívala se, že potopena byla jedna 10 000t dopravní loď! 1 hlídkový člun, jedna 5000t loď těžce poškozena, věřilo se, že toto způsobily torpédové letouny.

Následovalo období polární noci, to v kombinaci se ztrátou prakticky všech vycvičených torpédových pilotů mělo za následek přerušení útoků na konvoje až do března 1944. Létalo se sice na volný lov, to však nepřineslo žádné výsledky.

Z tohoto období máme k dispozici svědectví V. Pigorova z 9. GMTAP, který provedl 17. prosince útok v rámci volného lovu s torpédovým A-20G: „Vyrazili jsme do tmy 18. prosince ráno. Němci využívali dlouhých severských nocí k přesunům konvojů, byly to malé konvoje s malým doprovodem. Věděl jsem, že v blízkosti přístavu Honningsvog mám vysokou šanci objevit lodě i bez průzkumu, tento prostor byl však chráněn silnou protiletadlovou obranou. Vzhledem k tomu, že na poloostrově Varanger byl instalován radar, letěl jsem ve výšce 50-100m, 50km od pobřeží, torpédo AN-45 s kovovým stabilizátorem, pluje v hloubce 1m a smí se odhazovat z výšky 30m na jakákoliv plavidla mimo těch velmi malých. Dohlednost byla snížena na 8-10km z důvodu osvětlené části obzoru, letěl jsem rychlostí 275km/h protože letoun byl přetížený, celou trasu jsem jej udržoval ve výšce 100m s výjimkou oblasti Varde, kde jsem se přitiskl ještě více k hladině, hlídkovali zde totiž často stíhači. V oblasti hledání jsem pro lepší výhled vystoupal na 200-300m, v prostoru mezi ostrovy Pelmsey a Rolvsey jsem zahlédl řadu lodí, byly však příliš malé, pokračoval jsem tedy dále a zahlédl 2 velké lodě plující za sebou 45° vpravo ode mě, nebylo možné zaútočit okamžitě, udělal jsem tedy malý oblouk, abych získal potřebnou vzdálenost a rychlost, rozhodl jsem se zaútočit od pobřeží, abych dobře viděl obrys lodě na obzoru. Ze vzdálenosti 3km jsem cíl opět vizuálně rozpoznal, úplně jsem stáhl plyn, abych dosáhl optimálního letového režimu, poté jsem opět přidal, loď jsem odhadl na 7000t, plula rychlostí 6-8 uzlů, torpédo jsem odhodil ve vzdálenosti 600-800m. Posádka hlásila zásah bez problémů, útok byl proveden s překvapením, neboť loď nevybočila. Přidal jsem plyn na maximum, doprovodné torpédové čluny na nás zahájily palbu malé ráže, palba nás zasáhla a způsobila selhání směrového kormidla, pozorován byl stoupající dým ze zasažené lodi, na základnu jsem pokračoval stejnou cestou“. K této zajímavé události jsem ze strany němců žádnou zmínku nenašel, poškození lodi tak není potvrzeno ani vyvráceno.

Obrázek Obrázek
[align=center]V. Pirogov a schema průběhu jeho volného lovu.

Na nový rok 1. ledna 1944 přichází do těžce otřeseného 9. GMTAP devět nových posádek pro letouny Boston, a deset pro Il-4, u pluku se tou dobou nacházel jeden bojeschopný A-20G a jeden Il-4.

Tyto neúspěchy v roce 1943 jsou překvapivé. Téměř vždy se podařilo alespoň zpočátku překonat protileteckou obranu, svou roli hrála i nespolehlivá torpéda, používala se nevhodná pro výškový odhoz s upraveným gyroskopem. Je velmi kruté, že letecké posádky riskovaly životy, aby se dostaly do střeleckého postavení zbytečně. Teprve později se nasazovala vhodnější torpéda, dodaná koridory z obleženého Leningradu (Od konce roku 1930 byly v SSSR 4 továrny na výrobu torpéd, z toho 2 v Leningradu, při evakuaci byly všechny továrny přesunuty na Ural).

Blízko úspěchu byl poručík Zajcev při volném lovu, který 28. listopadu dokázal trefit norský parník „Lahngnes“, torpédo však selhalo. Náhled do tabulky oboustranně doložených ztrát lodí z rukou ruského letectva v roce 1943 dává tomuto článku v zásadě za pravdu. Toho času 24. MTAP (9.GMTAP) má v tomto roce pouze jedno vítězství, 25. dubna byla torpédována a potopena dopravní loď „Leesee“ (2624BRT) v zálivu King letounem HP. 52 Hampden (tento případ popisuji v úvodu článku). Tyto dvoumotorové anglické letouny sovětský pluk užíval od října 1942 do července 1943, celkem 23 kusů. Při výčtu námořních neúspěchů 9. GMTAP v roce 1943 je však nutné konstatovat skutečnost, že v tomto roce, stejně jako v předešlém, se aktivně a v zásadě úspěšně účastnil tlaku na norský přístav mimořádné strategické důležitosti – Kirkenes. Pro tyto lety byly převážně vyčleněny letouny Il-4 a Hampden. Severní flotila slavila v roce 1943 ještě jeden úspěch. 24. ledna provedlo na přístav Kirkenes nálet 12 hydroplánů MBR-2 z 118. ORAP. Klesavým letem z 2500 na 40m vypustily 200 bombiček AO-2.5, některé z nich způsobily požár na lodi „Rotenfels“ (7854 BRT). Požár byl natolik závažný, že němci museli loď sami potopit, zničeno bylo 4000 tun potravin a loď po vyzdvižení následně čekala rozsáhlá oprava.

9. GMTAP na své námořní úspěchy musí počkat až do roku 1944, zařadí se tak na severu fronty po bok 1. GMTAP a také 51. MTAP, která svou činnost proti lodím na Baltu začne v polovině tohoto roku, o tom však možná někdy příště.

Nahlédněme ještě krátce k ostatním ruským plukům „okřídlených torpéd“ v roce 1943. 1. MTAP v Baltském okruhu potopilo za pomoci téměř výhradně Il-4T celkem devět lodí (1 loď potopil A-20). V Černém moři padlo za oběť sedm lodí bombardérům Il-4T a A-20G z 36. a 5. MTAP. Toliko náhled k leteckým plukům námořních flotil. K těmto na první pohled hubeným výsledkům, je třeba vzít v úvahu skutečnost, že tyto námořní pluky i přes svou příslušnost, byly většinou nasazovány na pevnině, na druhou stranu mnoho pozemních leteckých pluků se občas dostalo do boje na moři a jiných vodních plochách, kde na plovoucí objekty útočily bombami ve velmi nízkém vodorovném letu.
Obrázek
"Zabít se dá každý" V. Corleone
mechoš
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 181
Registrován: 5/10/2005, 08:45

Příspěvek od mechoš »

Na tohle téma doporučuju sovětský film Torpédové bombardéry (Torpedonoscy),

http://www.csfd.cz/film/121446-torpedove-bombardery/

výborný, i když dost depresivní.
Odpovědět

Zpět na „Východní fronta“