Bitevní FW 190 na východní frontě

Operace Barbarossa, bitva o Krym, Moskvu, Stalingrad, Kursko, Čerkassy, Bagration, Berlín.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
YAMATO
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 2808
Registrován: 19/3/2005, 19:25
Kontaktovat uživatele:

Bitevní FW 190 na východní frontě

Příspěvek od YAMATO »

Nejvíce bitevních FW 190 sloužilo na východní frontě. První pokusy s nasazením FW 190 sice nepřinesly úspěch vinou poruchových motorů, k čemuž přispěli i tvrdší klimatické podmínky, avšak problém byl rychle vyřešen. Podmínky zde byly velmi těžké. Letiště byla často tvořena pouze vyčištěným polem bez odvodnění, takže se za dešťů měnila v "bažinu", někdy i čtvrt metru hlubokou. FW 190 proto měly často odmontovány spodní část krytu podvozku. Hangáry nebyly, letouny byly pouze zaplachtovány a dosti trpěly, především dřevěné díly letounů, stavěných v pozdějších částech války (klapky, různé krytky). Posádky a personál byly ubytovány většinou ve stanech.

ZAVÁDĚNÍ DO VÝZBROJE
V září a říjnu 1942 skupina Erg./Sch.G 1 (viz. ZKRATKY) obdržela první FW 190 A-4/U3, které později přešly k II/Sch.G 1 (patřící k Luftflotte 4) vedené Majorem Alfredem Druschelem. Bitevní FW 190 se ukázaly být podstatně účinnější než Ju 87, přesto k dalšímu rozšíření docházelo velmi pomalu. S celkovým přezbrojením z Ju 87 na FW 190 se počítalo až v polovině roku 1943, proto značné množství letounů zůstávalo u doplňovacích jednotek. Mimoto Ju 87 na východní frontě zatím dostačovali. Vázlo také zásobování náhradními díly. Avšak teprve velké porážky v druhé polovině roku 1943 uspíšili zavádění. Velmi pomohla také reorganizace velení bitevního letectva. Od 5.září 1943 došlo k jeho osamostatnění, do té doby velelo Ju 87 bombardovací letectvo, ostatním bitevníkům zase stíhací. Bitevním jednotkám velel nyní General der Schachtflieger Oberst Dr. Kuppfer. Ten však hned v říjnu zahynul a funkci převzal Oberst Hitschold, bývalý velitel SchG 1. Podle jejich plánů měly být všechny Ju 87, jež přestávali vyhovovat, nahrazeny bitevními FW 190. Plány jsou plány, realita byla jiná, nové stroje se dostali jen k II/SG 2 (která vznikla z I/Sch.G 1 a II/SG 77 - původně II/sCh.G 1), jinde se přezbrojení zdrželo do konce roku 1943, často i do roku 1944 a I/SG 2 dostala FW 190 až v lednu 1945! Při změně výzbroje došlo zároveň ke změně označení jednotek, místo St.G a Sch.G se začalo používat SG. U většiny skupin došlo k vytvoření speciálních protitankových letek (např. 10.(Pz)/SG 3), vyzbrojených kanónovými Ju 87 G či Hs 129 B. Některé z nich (3.(Pz)/SG 9, 12.(Pz)/SG 9) byly posléze nahrazeny FW 190 s protitankovými raketami.

TAKTIKA NASAZENÍ
Hlavním úkolem SG byla podpora ustupujících jednotek a také obrana před sovětskými bitevníky. Požadavky pozemních jednotek byly předávány přes Fliegerverbindungsoffiziery (styčné letecké důstojníky), dislokovanými u jednotek různých stupňů. Pokud to čas dovoloval, byl před akcí briefing s ukázkou cílů, časovým rozvržením akce, určením kursů pro let k cíli atd. Po vzletu se jednotka rozdělila do jednotlivých Schwarm (čtyři letouny), případně se připojil stíhací doprovod. Při letu k cíli byly užívány mapy 1.1000 000, nad cílem 1.300 000 nebo 1:100 000. Velitel mohl řídit útok povely, většinou však bylo vše dohodnuto předem. Rozhodovalo se samozřejmě až na místě. Letečtí návodčí, dělící se na návodčí pro stíhače a bitevníky, měli na starosti spojení s pozemními jednotkami. K dorozumívání s letouny používali pozemní jednotky značkové panely, kouřové signály nebo přímé rádiové spojení. Někdy také útok řídil letoun Fi 156.

Létalo se v malých výškách, často jen 80-100 m. Důvodem byla ochrana proti PL dělostřelectvu, pak ovšem hrozila palba ručních zbraní, a také navigace. Nálety měly několik variant. Nejčastěji šlo o pozvolné klesání z výšky cca 600-1500 m do cca 300-600 m, kde byly odhozeny pumy. Další byl styl "Rechlin". K cíli se přilétalo ve výšce cca 2500 m. Jakmile vedoucí letoun dostal cíl pod křídlo, začal prudkou zatáčkou klesat pod úhlem 20-50°. Rychlost dosahovala až 800 km/h! V 1500 m došlo k zvednutí přídě o cca 3°, aby nedošlo k poškození vrtule odhozenou pumou, pak následoval odhoz. Odlet probíhal těsně nad zemí ve výšce cca 50 m. Další typ útoku byl přesnější, ale zároveň nebezpečnější. Začínal v cca 100-300 m prudkým potlačením a střemhlavým letem k zemi, poté následoval přízemní útok. Takto útočili FW vyzbrojené raketami na bojovou techniku. Další taktika byla užívána zejména při útoky pomocí pumových kontejnerů, nazývala se Steckgrubenwerf. Kolmo na cíl, nejčastěji vojenskou kolonu, v cca 50 m se přiblížil útvar FW, zatáčkou, ve které přešla sestava na proud letounů, se dostali před či za cíl, ve vzdálenosti cca 1500 m od něho si piloti vybrali objekt útoku, poté potlačili, zvedli opět příď pro ochranu vrtule a odhodili kontejner. Následovala zatáčka a odlet. Samozřejmě si každá jednotka styl útoku poněkud upravovala podle situace, toto jsou základní příklady. Např. III/SG 3 útočila na bojovou techniku tak, že se přiblížila ve výšce cca 2000 m, kde nebyla ohrožována lehkou PL palbou, poté následovalo prudké klesání s rychlostí 500 km/h. Když tank zmizel za motorem, odhazovali z výšky cca 5-10 m (!) 250 kg pumy, opatřené zpožděním, zabraňujícím zničení letounu výbuchem.

Útoky probíhali většinou ve dvoučlenných Rotte nebo čtyřčlenných Schwarm, které se mohli případně rozdělit. U více bráněných cílů napadala jedna část jednotky nejprve PL postavení, druhá poté cíl. Po akci zůstávali FW těsně při zemi a hledala prostor bez PL palby (jezera, lesy), u frontových cílů začali stoupat až na svém území. Přivýskytu stíhačů se jednotka rozdělila na dvě části, jedna odhodila salvou pumy, druhá ji mezitím chránila, volné letouny poté okamžitě přecházely k ochraně druhých. Průměrně trvala jedna akce cca 45-60 minut, často jich bylo podnikáno i 8 denně. Cíle byly různé, mosty, vlaky, letiště, sklady, PL postavení, bojová technika, kolony, lodě...a také ochrana proti nepřátelským bitevníkům.

HODNOCENÍ PILOTŮ
FW 190 byl hodnocen velmi kladně, zvláště v porovnání s Bf 109. Velmi byl oceňován široký podvozek, bezpečný pro přistání na polních letištích. Také stabilita byla lepší. Výhled za letu byl vynikající, pancéřování dostatečné. Pro bitevní akce byl výhodný vzduchem chlazený motor, ani zásah z kanonu ráže 20 mm nemusel být smrtelný. Také celkové řešení draku bylo velmi robustní a sneslo i velké poškození. Nejvíce se bitevní piloti na východní frontě obávali sovětského "flaku", naopak ke stíhačům respekt příliš neměli a často se s nimi pouštěli do úspěšných soubojů.


ZKRATKY
Erg.: Ergänzung - doplňovací
Sch.G: Schlachtgeschwarden - bitevní eskadra (neměla nic společného s pozdějšími SG)
St.G: Stukageschwarden - střemhlavá bombardovací eskadra
SG: Schlachtgeschwarden - bitevní eskadra
(Pz): Panzer - protipancéřová

Obrázek
Fw 190 - zima.
ObrázekObrázek

Když zmizíš, tak budeš zmizelej, jinak tě zmizím já.
Odpovědět

Zpět na „Východní fronta“