Dzin píše:Mirek58: Teď už tomu rozumím, ty to vše hodnotíš pouze z pohledu WW2, tak jak se nakonec vyvinula. Ale máme více rovin. Z celkového pohledu můžeme říci, že Stalin byl ochoten rozpoutat útočnou válku jejímž cílem bylo co největší rozšíření území SSSR. Nezávisle na tom, co dělal Hitler, či zda by vůbec existoval. Prakticky od založení SSSR byla tato možnost (vojenský útok na Evropu a dál) brána jako naprosto normální. Stalin tak jen navázal na předchozí Leninovo vedení.
To je prostě věc, která docela mate v případě orientace v problematice, protože rozhodování a činnost v SSSR nebyla rozhodně spojitá. Když půjdeme po časové ose, úplně na začátku je příprava SSSR na útok na buržuazní Evropu. Případně i na další země světa. A takto postupuje až do chvíle, než vypukne WW2 a Němci předvedou svůj Blitzkrieg. V tu chvíli se mění postup SSSR, který si začíná uvědomovat nebezpeči ze strany Německa a jeho vzrůstající síly. A od té chvíle zahajuje úpravu svých plánů. Ty mění postupně tak, jak má zprávy, resp. jak se vyhodnocuje. Teď záleží, jak si interpretujeme to co víme.
Dzine tohle je docela rázné tvrzení, když to napíšeš bez souvislostí. Nevím jak to přesně myslíš, zda v ideologické rovině, nebo to dáváš jako jasný reálný fakt? K tomu mě dej teda nějaký zdroje a podklady. Mám na mysli hlavně tohle:
Dzin píše:Když půjdeme po časové ose, úplně na začátku je příprava SSSR na útok na buržuazní Evropu.
Já tedy půjdu po časové ose a napíšu co se reálně dělo.
Lenin sice v roce 1917 plamenně zdravil nástup „světové“ socialistické revoluce, ale dějinný vývoj nebral židobolševické prognózy na vědomí. Na jaře roku 1918 se proti sovětskému Rusku valily německé intervenční armády, nakonec přijmuli diktát. Lenin si ještě myslel, že by revoluce v západních zemích mohla Rusko nakonec zachránit. Více např.
Béla Kun (Aaron Kohn) v Maďarsku. Vzhledem k faktu, že jim bolševická Rudá armáda nebyla schopna přímo pomoci, byly vyhlídky na úspěšný boj mizivé.
V roce 1920 dokonce polská vojska dorazila na Ukrajinu a dobyla Kyjev. Polské vládnoucí kruhy snily o rozšíření polského státu na východ. Avšak květnu zahájil
Michail Tuchačevskij mohutnou ofenzívu a jeho armáda se záhy přiblížila k Varšavě. Lenin jej bičoval a věřil, že dobytí Varšavy způsobí rozklad celého evropského kapitalistického řádu. Vojska Pilsudského však sovětské interveční síly porazila. „Zázrak na Visle“ pohřbil sny a naděje. Byla uzavřena mírová smlouva, nicméně mezi oběma státy panovala nevraživost. Po těchto nezdarech se sovětská diplomacie uklidnila a začala používat termínu „mírová koexistence“. Jinak napsáno, začal se klást důraz na realistickou zahraniční politiku.
V roce 1922 vznikla třeba
Rapallská smlouva. Byla to první mezinárodní smlouva, uzavřená Ruskem po Říjnové revoluci. Rusko se tím dostalo z diplomatické izolace. Ve vojenské oblasti umožňovala Němcům obcházet Versailleskou smlouvu. Rusové získali moderní technologie a těžké zbraně a Němci mohli v Rusku cvičit svoje letectvo. Obě země měly dokonce společná vojenská zařízení, včetně testování tanků.
Zdroj:
http://cs.wikipedia.org
V dvacátých letech všichni, kteří měli aspoň nějaký vztah k vojenství, byli zcela pohlceni dvěma technickými novinkami a jedním „přízrakem“. Byly to letadla, tanky a chemické zbraně. Tanky znamenaly východisko ze slepé uličky poziční války a letadla přenesly bojové operace z plochy do prostoru, což poskytlo nedozírné perspektivy.
Německo dvacátých let bylo „pokořeno“ Versailleskou smlouvou, „olupováno“ reparacemi, „okleštěno“ ze všech stran sousedními státy, ožebračené a hladové. Navíc, se nacházelo v politické izolaci, zbaveno řádu i možnosti vyzbrojení k ochraně své suverenity.
V politické izolaci se nalézal rovněž Sovětský Svaz, byl rovněž „okleštěn“ sousedy, zničený, ožebračený a rovněž vyhladovělý. Taktéž trvale vojensky ohrožován ze strany svých někdejších spojenců (viz. memorandum lorda CURZONA).
Zdroj:
www.pyro-csol.cz
Britské síly například obsadily Baku u Kaspického moře v roce 1918, další britská divize zabrala Batumi na pobřeží Černého moře. Nakonec sice Britové ustoupili od Baku, na konci srpna 1919 zůstaly jen tři prapory v Batumi. V roce 1920 Curzon argumentoval, že Británie by si měla zachovat kontrolu nad Persií. V roce 1922-23 lord Curzon vyjednával s Francií obsazení Porúří a vymáhání plateb německých reparací. Curzon měl expanzivní ambice, a byl nápomocný při utváření britské zahraniční politiky.
Jinak řečeno ve dvacátých letech, aspoň jak to vidím já, byli Rusové rádi, když se jim podařilo stabilizovat poměry po revoluci. Rudá armáda sice vyhrála občanskou válku, ale jinak se musela budovat, včetně kádrů a moderní výzbroje. Tedy v této periodě pochybuji o útoku na Západ. Dzine jak píšeš buržuazní Evropu. Ano, mohl to být jakýsi ideologický cíl, ale reálné okolnosti byli jiné.
Po Leninovi přišly nástupnické boje o moc. Spor
Trocký a Stalin. V závěti Lenin sice napsal, že Stalin není vhodný kandidát, avšak ten držel stranický aparát a nakonec ostatní vyšachoval. V roce 1923 začalo budování „ráje na zemi“. Sovětský svaz se svou zestátňovací politikou připravil o zahraniční půjčky, zavedl koncepci primitivní akumulace, která měla čerpat zdroje z vesnic. V roce 1929 Stalin řekl:
"Opozdili jsme se za pokročilými zeměmi o 50 až 100 let. Musíme tuto vzdálenost urazit za deset let. Buď tak učiníme nebo nás rozdrtí." Nastalo pekelné tempo. Ovšem spěch vytvářel krizové situace. Nicméně se první pětiletce podařilo vybudovat ocelářský průmysl a zvýšit produkci zbraní. Dějiny Ruska mimo jiné závisely na tom, že bylo ustavičně bito za svojí zaostalost. Rusové byli biti mongoly, turky, švédy, japonci, němci, atd.
V třicátých letech po nástupu Hitlera přestala Rapallská smlouva platit a Rusko hledalo nové cesty spolupráce. Nabízelo se řešení kolektivní bezpečnosti. SSSR se mohlo připojit k Francii, Polsku, Maďarsku, avšak aby bylo něco platné v předpokládaných konfliktech, musel by být RKKA povolen transport či přelet přes území Polska, které se ovšem proti tomu zpěčovalo. Proto nám nemohli pomoci ani při Mnichovu. Už tehdy se v podstatě politici obávali vpustit ruský vliv do Střední Evropy. SSSR měl sehrát jen roli jakéhosi carského Ruska jako třeba za Napoleona, tedy vytvářet protiváhu, avšak „plody vítězství“ neměl okusit. Jinak řečeno, nic mu nenabízeli. Když toto úsilí ztroskotalo, Němci hráli o čas, chystali se na Polsko, tak SSSR přijalo jejich nabídku, tzv. pakt Ribbentrop-Molotov. Tím ovšem přišlo o věhlas antifašistické síly a začalo se chovat podobně jako jiná výbojná země. Další obrat přišel až v červnu 1941.
V létě roku 1941 po mobilizaci byla Rudá armáda největší armádou na světě, avšak ani její velikost nemohla zakrýt její značné slabiny. V kádrech se odrazilo negativně také zabití velkého množství důstojníků při čistkách. Je dobré vědět, že jednotky, které úspěšně bojovaly s Japonci v roce 1939, unikly nejhorším čistkám, což se projevilo i u Moskvy. Tohle prostě byla „obrana strany před lidem“, avšak s vypuknutím tzv. Velké vlastenecké války šlo vlastně už jen o samotnou existenci sovětské vlasti. Byly povolány zálohy, a koncem roku 1941 byla RKKA na polovičních stavech z počátku války. Situace se stabilizovala, protože werchmacht se opotřeboval, ten však takové masivní nahrazení jednotek neprovedl, doplňoval až na jaře 1942. Schopní mladí sovětští důstojníci doslova rostli v zápalu boje, to byl Darwinovský boj v surové podobě.