plán operace downfall

Osobnosti a vojáci USA.
Odpovědět
kudla
vojín
vojín
Příspěvky: 10
Registrován: 30/5/2009, 09:51

plán operace downfall

Příspěvek od kudla »

Dobrý večer, chtěl bych se dozvědět podrobnější informace o operaci downfall, popřípadě doporučit nějakou literaturu..děkuji
Uživatelský avatar
Farky
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1177
Registrován: 19/6/2008, 23:52

Příspěvek od Farky »

Tohle by tě snad mohlo uspokojit (pokud teda nevadí že je to v angličtině)- http://www.history.army.mil/books/wwii/ ... 1/ch13.htm . Jsou tam pěkné mapy.
Uživatelský avatar
Collombo
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 205
Registrován: 1/3/2009, 12:18
Bydliště: Plzeň

Příspěvek od Collombo »

Farky, to mi zaujalo nemáš tam neco česky? Moje angličtina tohle moc nebere.
In hoc signo vinces.
Uživatelský avatar
Farky
7. Major
7. Major
Příspěvky: 1177
Registrován: 19/6/2008, 23:52

Příspěvek od Farky »

Bohužel, čeština je většinou problém. Jsme moc malá zemička a válka v Pacifiku je pro nás natolik exotická, že vychází jen poměrně malé množství knih přeložených do češtiny týkajících se tématu. A když už něco vyjde, překlad stojí za starou bačkoru - ale to je problém "válečných" knížek všeobecně. Ani na internetu jsem nějak nenarazil na dobrý popis operace Downfall v češtině. Ale třeba něco takového u nás vyšlo, trochu se po tom podívám a pak sem hodím info.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: plán operace downfall

Příspěvek od kacermiroslav »

OPERACE „DOWNFALL“ – příprava na invazi do Japonska
1945-1946

Obrázek

V prvních květnových dnech roku 1945 se v Evropě ve velkém slavilo ukončení nejničivějšího válečného konfliktu v dějinách světa. Zatímco Evropa se již chystala plánovat novou budoucnost, tak v Asii se ještě intenzivně válčilo a denně umíralo po tisících. Dne 1. dubna 1945 Američané zahájili obrovskou námořní operaci, která si v mnohém nezadala s vyloděním v Normandii (1944). Jednalo se o vylodění na Okinawě, kterého se účastnilo více jak 180.000 mužů a 1.200 lodí. Na lodích kromě lidí bylo přepravováno téměř 750.000 tun vojenského materiálu a výzbroje. Boje na Okinawě trvali až do 2. července 1945, tedy do doby, kdy Evropa měla již téměř dva měsíce po válce.

Již první boje o území vlastních japonských ostrovů (Okinawa, Saipan), tedy toho území, které vždy patřilo Japonsku, před jeho rozpínavou invazi, předznamenali, že boje o vlastní území Japonska budou neskutečně krvavé. Američané během bojů v Tichomoří zjistili, že Japonský voják je ochoten svůj život položit v jakékoliv situaci a že zajetí je potupa. Když se pak bojovalo o Okinawu a Saipan, byl fanatismus Japonců dvojnásobný. Jen na Okinawě měli Američané ztráty téměř padesát tisíc mužů, z toho více jak dvanáct a půl tisíce v bojích padlo, nebo bylo nezvěstných. Ovšem Japonci za to zaplatili vysokou cenu 110.000 padlých a dalších 42.000 mrtvých civilistů. Ta cena byla ale pro Japonce při jejich fanatismu přijatelná. Jen od 6. dubna do 22. června provedlo japonské námořní letectvo 860 sebevražedných náletů (doslova a do písmene se jednalo o masové nasazení). Vedle toho podniklo sebevražedné nálety i armádní letectvo (600 náletů). Jen torpédoborec USS Aaron Ward během pouhé hodiny musel čelit celé řadě sebevražedných pilotů, přičemž sedm z nich bylo úspěšných a do lodi narazilo. Kromě bojů o již vlastní japonské území (Okinawa) se vedli další tvrdé boje například v Číně, Barmě a na Filipínách. Po více jak pěti měsících mohl Douglas MacArthur (1880-1964) z Filipín hlásit, že je hlavní ostrov této země (Luzon) pod kontrolou, což ale ve skutečnosti nebyla tak úplně pravda. Rozptýlené japonské oddíly bojovali proti Američanům dále ještě další dva měsíce a to nejen na Luzonu, ale i na dalších filipínských ostrovech jako například na Mandanau. Rovněž na Borneu se urputně bojuje až do konce června 1945 (australské jednotky).


Operace „Olympic“ a „Cornet“ („DOWNFALL“)
Generalita tak počítala s tím, že jižní japonský ostrov Kjušu, se bude dobývat ještě hůře. Tato operace dostala krycí jméno “Olympic” a mělo k ní dojít v listopadu 1945 (více jak 760.000 mužů). Plán byl prezidentu Trumanovi předložen poslední den v červnu roku 1945. Poté mělo následovat vylodění na Honšú pod krycím jménem “Cornet”, ke kterému mělo dojít 1. března 1946. Podle plánů se mělo posledně jmenované operace zúčastnit na 3.000 lodí, což by se jednalo o největší vyloďovací operaci v moderní historii (větší než operace „Overlord“ v Normandii v létě 1944). Operace „Cornet“ se mělo účastnit již 1,2 milionů vojáků, protože se počítalo, že z Evropy, kde byly boje ukončeny, se přesunou další posily. Pro operaci “Olympic” byla vyčleněná 6. armáda složená ze tří divizí námořní pěchoty, dále jedné obrněné a devíti pěších divizí. Celkem tedy 13 divizí o 766.000 mužích. Stratégové počítali, že během obou operací na Honšú a Kjušú (krycí název pro obě dohromady zněl “Downfall”) přijdou Američané minimálně o 250.000 mužů. Spíše se počítalo, že budou ztráty ještě vyšší, protože se očekávala doslova a do písmene fanatická obrana všemi složkami obyvatel (nejen vojáků, ale i civilistů). Výše odhadované ztráty tak byly zřejmě silně podhodnocené, protože podle jiných zdrojů se počítalo se ztrátami až jeden milion mužů. V rámci operace „Cornet“ počítal MacArthur s výsadkem obrněné divize na rovinách u Tokia, aby tím uspíšil pád Impéria, protože u Tokia se počítalo s hlavním opěrným bodem celé japonské obrany.

Samozřejmě i Japonci počítali s tím, že budou muset s Američany bojovat na vlastním území a že jejich ztráty budou obrovské. Sami Američané počítali, že budou muset v boji zlikvidovat na dva a půl milionů obránců!!! Prakticky od roku 1942 tomu celá válka v Tichomoří nasvědčovala. Japonská generalita dala obraně vlastního území krycí název “Ketsu-Go” (Rozhodnutí). Propaganda chrlila hesla ve stylu “Sto milionů zemře za císaře a vlast”, která hovořila sama za sebe. Velké a lidnaté Japonsko, chtělo proti Američanům vrhnout všechny lidské zdroje, kterými disponovalo. Propaganda samozřejmě strašila obyvatelstvo tím, jakých zvěrstev se Američané na zajatcích a civilních obyvatelích dopouštěli, čímž samozřejmě zvyšovali “hysterii” národa. Japonští obyvatelé tak počítali s tím, že se stanou strážnými duchy, kteří budou uctíváni v národní svatyni.

Obrázek Obrázek


Japonské síly
A s jakými silami k obraně ostrovů mohli počítat japonští stratégové? Na první pohled to byly síly přímo impozantní. Hlavní silou byla armáda o přibližně 2,35 milionech, která byla složená z 2 obrněných divizí, 7 obrněných brigád, 53 pěších divizí, 25 pěších brigád. Již v létě 1945 se v Japonsku nacházelo 30 aktivních divizí schopných boje v první linii, dalších 24 divizí bylo u pobřežní obrany. K tomu je nutno ještě přičíst 23 samostatných brigád a další jednotky. Proti silným americkým leteckým svazům se počítalo s nasazením 4 divizí protiletadlové obrany. Jelikož se ale počítalo s civilními nepokoji, byla o 20.000 mužů posílená vojenská policie. Vedle pravidelné armády se počítalo s nasazením 2,25 milionů mužů pracovních jednotek, dále 1,3 milionů mužů námořních pracovních jednotek a 250.000 mužů speciálních posádkových sil. Celkem tedy více jak 6.150.000 mužů!!! Jen pro představu. Během operace Barbarossa nasadilo Německo proti Sovětskému svazu přibližně 3.000.000 mužů. Japonci tedy počítali se silami dvojnásobnýma. Japonské letectvo počítalo k obraně využít 8.000 až 10.000 letadel, z nichž více jak polovina byla pro tento poslední úder určená pro sebevražedné piloty. Těžko říct, jak by toto obrovské množství letounů nacpaných trhavinami a pilotovanými sebevrahy, dokázalo ničit americké vyloďovací jednotky. Zřejmě by Američané i přes silnou protiletadlovou obranu trpěli těžké ztráty. Kromě těchto operací japonské válečné velení počítalo s několika sebevražednými misemi, jako s tou, kdy se počítalo s výsadkem dvou tisíc mužů na Marianách, kde tato jednotka bez možnosti návratu měla za úkol zničit místní základnu bombardérů B-29. Kdyby Američané neprovedli nálet na severní Honšú, kde bylo pro tuto misi soustředěno na 200 letounů, tak by se celá akce zřejmě uskutečnila a Japonci by se na Marianách vysadili. Rovněž námořnictvo bylo připraveno obětovat vše. Z kdysi mocného loďstva sice zůstali jen skromné zbytky v podobě necelých 20 torpédoborců, které nemohli obrovské invazní jednotky vůbec ohrozit (nehledě na to, že by se k nim přes leteckou obranu ani nedostali), ale námořníci spoléhali na přibližně 3.300 sebevražedných rychlých člunů nacpaných trhavinami, které měli útočit na invazní jednotky.

Ovšem počet není všechno. Japonsko na rozdíl od Němců během Barbarossy se již nacházelo na konci svých materiálních sil. Přeci jenom, oproti Evropě se v Asii válčilo od roku 1931 a dosti intenzivně od roku 1937 a tak muselo dříve či později dojít k tomu, že docházeli zdroje. Takže čísla to je jedna věc, ale bojová hodnota, to je věc druhá. Japonců bylo hodně, ale trpěli chronickým nedostatkem téměř všeho materiálu. Na příklad, na deset vojáků připadala jen jedna puška a japonský průmysl pod tíhou amerických leteckých náletů na tom nedokázal v nejbližší době nic změnit. Pušku tak dostával jen ten nejzkušenější rezervista a ostatních devět muselo čekat až na padlé, od kterých by si zbraň vzali. To byla trošku nadsázka. Ve skutečnosti to bylo tak, že většina nových branců beze zbraně byla nasazována na nejrůznější práce a čekala, kdy průmysl vyrobí dostatek zbraní. Jelikož se Japonci po vzoru Němců snažili stavět nové vojenské továrny tak, aby je nešlo leteckými nálety snadno zničit, bylo přeci jenom možno doufat, že dostatek zbraní bude a to podle plánovačů v únoru 1946 (dostatek pušek, kulometů i děl).

Nicméně otázkou zůstává, jak by si nadále počínal japonský průmysl pod ničivými leteckými nálety obrovských bombardovacích svazů. Letadla USA proměňovala jedno japonské město za druhým v ruiny, ale oproti Německu v Japonsku nebyla nikdy velká koncentrace průmyslu na jednom místě. Takže zatímco v Německu bylo s poměrně velkým úspěchem možno bombardovat města a jejich průmyslové oblasti, tak v Japonsku to bylo složitější, protože výroba již dávno před válkou více roztříštěná do velkého množství malých továren. Ovšem na druhou stranu vzhledem k tomu, že většina japonských měst byla postavená ze dřeva a bambusu, tak mohli Američané uvažovat o osvědčených náletech s účelem vyvolat rozsáhlé požáry. Ostatně několik takových ohnivých smrští už Američané nad japonskými městy rozpoutali. K jednomu z prvních náletů tohoto typu došlo v noci z 9. na 10. března 1945, když s účastí 333 bombardérů typu B-29 (startujících z Guamu, Tinianu a Saipanu) bylo bombardováno Tokio. Hlavní město Japonska mělo po náletu vybombardovaný střed města o ploše 26 km2. Zničeno bylo 267.000 budov a jen při samotném náletu zahynulo na 130.000 obyvatel města (nemluvě o obětích, kteří zahynuli později v důsledku náletu). Podobným způsobem, i když v o něco menším měřítku, byla o den později zničena Nagoja a dále následovalo Kóbe, Ósaka, Jokohama a další významná průmyslová centra. Další cíle na sebe nenechali dlouho čekat a tak bylo ničeno jedno město po druhém. Ke konci války jich bylo na pět desítek. Pokud na začátku války v roce 1940 Američané kritizovali plošné bombardování ve stylu Coventry v Anglii, či Rotterdamu v Holandsku, tak válka je rychle naučila změnit názor.

V červenci 1945 se Američané rozhodli vyslat ke břehům japonských ostrovů silný námořní svaz složený z 15 letadlových lodí, 8 bitevních lodí, 15 křižníků a 55 torpédoborců. O pár dní později, dne 10. července zaútočilo na Tokio 1.022 spojeneckých letadel. Útoky spojenců pokračovali i na cíle na severním Honšú a jižním Hokaidu. V polovině července je letecká obrana Japonských ostrovů již tak chabá, že se Američané troufají s bitevními loděmi až k pobřeží a odstřelují železárny a ocelárny v Kamiši a u Muroranu. V následujících dnech bitevní lodě ostřelují další průmyslové cíle. Koncem července se do této akce zapojují již i torpédoborce, protože japonská letecká a námořní obrana leží prakticky v troskách. Nicméně země Vycházejícího slunce se stále nevzdávala a tak muselo americké vojenské a politické velení rozhodovat o tom, jestli proti nepříteli nasadit svou nejsilnější zbraň – atomovou bombu.


Hlavní opěrný bod
Hlavním opěrným bodem mělo být Tokio s tím, že středem obrany byl určen císařský palác. Přeci jenom, když měli všichni padnout za císaře, tak muselo být uděláno vše proto, aby císař byl tím posledním ve své říši, kdo bude nakonec nucen se postavit nepříteli. Do té doby se mělo vojsko i obecný lid opřít o jeho duchovní sílu. V červnu 1945 byla vytvořená tzv. Tokijská obraná armáda, která sídlila v hlavním městě. V případě, že by bylo Tokio dobyto a císaři se podařilo uprchnout, měl odpor proti nepříteli pokračovat v Naganu, kam se počítalo přesunout císaře a jeho dvůr. Nicméně otázka Nagana ležela pouze v papírových plánech, protože nic v tomto duchu nebylo podniknuto. Zato se ale intenzivně pracovalo na výstavbě obrovských podzemních prostor určených pro generální štáb a to v jeskyních Macuširo na ostrově Honšú. Do uzavření míru bylo vykopáno nějakých 10 kilometrů


Domobrana
Nedílnou součástí japonských obranných plánů bylo využití i domobrany. Do té byli odváděni prakticky všichni muži a ženy produktivního věku. Celkem se počítalo s obrovským počtem 28 milionů mužů a žen!!! Domobrana pak byla dělená na tři skupiny:

Speciální strážní síly – jednalo se o muže, kteří zatím sloužili v armádě a byli přiděleni k různým podpůrným úkolům. V případě invaze se s nimi počítalo, že budou bojovat jako klasické bojové jednotky. Vezmou jakoukoliv zbraň, kterou budou mít po ruce a budou plnit svou povinnost vůči císaři a vlasti.

Samostatné roty – jednalo se o záložníky, kteří za sebou měli buď zkušenosti z bojů, nebo alespoň prodělali vojenský výcvik a doposud pracovali u různých jednotek. V případě invaze se opět s nimi počítalo, že budou bojovat jako klasické bojové útvary.

Civilní dobrovolné sbory – tato složka byla zdaleka nejpočetnější. Spadali do ní všichni muži ve věku 15 – 60 let a ženy od 17 do 40 let v první fázi, později všichni ve věku 13 až 60 let. Jejich úlohou bylo především pracovat v různých pomocných a pracovních sborech a také se s nimi počítalo pro „poslední“ sklizeň úrody. V případě invaze měli muži i ženy bojovat všemu dostupnými prostředky, mezi kterými nechyběli ani kopí vyrobená z bambusů (pouze tyče se zašpičatělými hroty), meči, oštěpy a trhavinami. Jsou zaznamenány i případy, kdy malé děti byli školeny v sebevražedném útoku jako živé terče s trhavinou upevněnou na svém těle.


Poválečné hodnocení
Japonci předpokládali, že americká veřejnost nebude chtít snášet další roky války a že bude tlačit na své politické a vojenské představitelé, aby válku ukončili. Japonci si tak od toho slibovali, že mírové podmínky budou pro ně o mnoho příznivější. V tom se ale přepočítali. Na Postupimské konferenci, probíhající v Evropě a řešící poválečné rozdělení Německa, informoval Stalin Spojence o Japonských pokusech vetřít se jim do přízně. Nicméně Stalin Churchillovi a Trumanovi potvrdil dřívější slib připojit se ke Spojencům, možná i díky tomu, že japonské „námluvy“ neobsahovaly žádné konkrétní návrhy. Proto se jim Spojenci nijak dál nevěnovali a do Japonska byl dne 27. července 1945 rozhlasem odvysílán text Postupimské konference. Japonská odpověď premiéra Suzukiho na sebe nenechala dlouho čekat: „… vláda neshledala na deklaraci nic důležitého, nezbývalo než ji úplně ignorovat a rozhodným způsobem bojovat za úspěšné ukončení války.“ Touto odpovědí byl osud Hirošimi a Nagasaki zpečetěn, a tak ještě na Postupimské konferenci byli účastníci včetně Stalina informování o přípravách na použití nových, mimo řádně ničivých zbraní. Stalin se prý vyjádřil, že „nová zbraň bude jistě dobře využita proti Japonsku.“

Poválečné hodnocení atomových bomb svržených na Hirošimu a Nagasaki (srpen 1945) se mimo jiné opíralo právě o plány japonské obrany domovských ostrovů. Podle těchto obhájců „bomb“ tyto preventivní útoky zlomily japonský odpor a ukončili válku tak dříve, než by byli Američané nuceni provést invazi na ostrovy. Když si člověk zpětně promítne, kolik mužů a žen mělo mít Japonsko ve zbrani, tak si říkám, že těch 250.000 ztrát na straně Američanů bylo skutečně značně podhodnocených a to i přesto, že Amíci byli více než jen plně vyzbrojeni a vystrojení v porovnání s bambusovými tyčemi v rukou japonských žen. Takže pokud chtěl někdo argumentovat tím, že atomové bomby zachránili mnoho Amerických životů, tak to bylo skutečně pádný argument. A k němu bychom měli připočíst i miliony Japonců, kteří by při obraně své vlasti zcela jistě položili životy. Nicméně i tak se domnívám, že prokázat existenci atomové zbraně a prezentovat jejich sílu šlo i jinak (méně obydlené místo, námořní cíle atd.).


Zdroje:
http://www.history.army.mil/books/wwii/ ... 1/ch13.htm
http://www.pbs.org/wgbh/americanexperie ... -downfall/
http://www.historylearningsite.co.uk/op ... wnfall.htm
Jowett, Andrew – Japonská armáda 1931-1945 – Praha 2007
Campbell John – Druhá světová válka – Praha 1995
http://www.ww2pacific.com/downfall.html
http://www.wikipedia.org
http://www.novinky.cz
http://www.military.cz
http://www.rozhlas.cz
http://www.palba.cz
http://www.susta.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: plán operace downfall

Příspěvek od kacermiroslav »

Kromě výše uvedených kamikaze v počtu i několika tisíc pilotů v letounech, se spojenci obávali hromadných sebevražedných akcí pěšáků, kteří útočili například s náložemi připevněnými na koncích dlouhých tyčí. S těmito útoky se Spojenci (především pak Američané) setkali v předchozích bojích a i Sověti byli tímto přístupem v srpnu 1945 v Mandžusku zaskočeni. Spojenci se rovněž obávali logistického zajištění celé operace Downfall, která by si vyžádala dopravu 610.000 tun materiálu potřebného pro invazi a ještě mnohem větší množství poté, co by se vojsko uchytilo na Honšú. Někteří analytici vzhledem k japonskému fanatismu očekávali třeba až boj v trvání celého roku.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: plán operace downfall

Příspěvek od kacermiroslav »

Všechny tyto informace nakonec vedli americké velení k tomu, že se ve válce rozhodli použít Atomové zbraně. Je mi jasné, že diskuse zastánců a odpůrců použití A bomby asi nikdy neskončí, ale velení se kromě fanatického odporu obávalo, že Japonci nechají popravit všechny válečné zajatce. A těch bylo určitě na několik set tisíc. Stačí se jen podívat kolik vojáků padlo do zajetí po kapitulaci Bataanu. Bylo to na 35.000 amerických a 41.000 filipínských vojáků.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“