*1847 - +1934
německý polní maršál a prezident Německa
Celým jménem Paul Ludwig Hans Anton von Beneckendorff und von Hindenburg se narodil dne 2.října 1847 v Posenu (Poznaň, Polsko – tehdy součást Pruska), jako syn pruského aristokrata Roberta von Beneckendorff a jeho ženy Luisy.
Před Prusko-Rakouskou válkou, které se zúčastnil, studoval Hindenburg na wahlstattské a berlínské kadetní škole. Jako voják se zúčastnil bitvy u Hradce Králové roku 1866 a následně byl i v Prusko-Francouzské válce 1870-1871. Během svých let u armády byl nadřízenými hodnocen jako užitečný, ale průměrný důstojník. Roku 1903 dosáhl hodnosti generála. Neoplýval žádným velkým charisma, ale uměl na lidi zapůsobit.
Období WW1
V roce 1911 odešel do výslužby, ale krátce po vypuknutí První světové války (dále jen WW1) byl povolán, aby velel vojskům ve východním Prusku. Jakožto člen Junkers byl propagandou oslavován jako vojenský génius z dvojice Ludendorff – Hindenburg. Skutečným myslitelem většiny operací byl právě Ludendorff, pocházející ze střední třídy.
Východní fronta vznikla nad očekávání rychle po vyhlášení války. Nikdo nepředpokládal že Rusko bude schopno soustředit své síly na pruských hranicích tak rychle. Po počátečních ruských úspěších, ale Hindenburg zvítězil roku 1914 v bitvách u Tannebergu a u Mazurských jezer. Velkou zásluhu na těchto vítězstvích měl i plukovník Max Hoffmann, který rozpoznal selhání zabezpečení ruských radiových depeší. Díky tomu dokázali Němci číst ruské tajné informace a tak Ludendorff s Hindenburgem vždy včas věděli, kde bude soustředěná ruská armáda. Výsledkem bylo zničení dvou ruských armád pod velením generálů Samsonova a Renenkampfa.
V říjnu 1914, jakožto odpověď na předchozí úspěchy byl Hindenburg jmenován polním maršálem a získal i post nejvyššího velitele na východní frontě. Hindenburg úspěch tkvěl v tom, že se dokázal obklopit schopnými a talentovanými podřízenými. Jeho vojenské úspěchy v letech 1914 – 1916 tak z něj učinili nejpopulárnějšího němce. Propagandou byl silně idealizován a glorifikován. Byl považován za ztělesnění pravého němce, slušnosti, poslušnosti, síly, cti, odvahy. Byl tak vnímám širokou masou lidí bez ohledu na třídní původ.
V roce 1916 byla v Německu vyhlášena průmyslová mobilizace, neboli totální válka. Pojmenována byla právě po Hindenburgovi, jako Hindenburgův program, což byl před rokem 1914 nebylo myslitelné. Tehdy by se taková záležitost pojmenovala výhradně podle císaře. O obrovské popularitě Hindenburga svědčí i to, že prakticky všude během války stáli v Německu jeho dřevěné sochy, na které lidi zatloukali peníze a válečné lístky.
V roce 1916 se stal náčelníkem generálního štábu. Ve skutečnosti ale tuto činnost za něj vykonával jeho zástupce Ludendorff. Německo v té době již bylo plně podřízeno válce a bylo v moci vojenského diktátu. Pod tíhou ekonomické a válečné situace v září 1918 Hindenburg oznámil, že vyjednává se Spojenci příměří. Ale již v říjnu změnil názor a na protest odstoupil. V té době byl bojovný Ludendorff nahrazen W.Groenerem, který byl věrný asistent Hindenburga. A právě W.Groener a Hindenburg byli hlavní aktéři při přesvědčování císaře Viléma II., aby abdikoval pro dobro země. Sám Hindenburg na tuto etapu života nerad vzpomínal, byl vždy věrným zastáncem monarchie a na ukončení monarchie, v niž sehrál taky svou roli se díval s rozpaky. Ihned po abdikaci císaře, se od celé akce distancoval a vše svalil na loajálního Groenera. Ten aby ochránil svého velitele, věc nekomentoval a svou „vinu“ přijal.
Období po WW1
Po válce byl Hindenburg vyšetřován komisi, která se snažila vyšetřit jeho odpovědnost ve válce a porážce Německa. Hindenburg neměl zájem se dostavit před soud, byl však nakonec soudně obeslán. Ač byl rozhádán s dalším korunním svědkem Ludendorffem, byla mezi nima uzavřená tichá dohoda. Ludendorff totiž vyhrožoval, že vydá paměti v kterých osvětlí pravou roli Hindenburga na válečných vítězstvích, Hindenburg pro změnu měl v ruce trumf, že Ludendorff byl tím prvním, kdo přišel s návrhem vyjednávat se Spojenci o kapitulaci. Proto odmítl u soudu vypovídat a pouze přečetl prohlášení, které bylo s Ludendorffovým právníkem předem schváleno, kde svaloval vinu na tzv. „dýku v zádech“. Postavení válečného hrdiny jej uchránilo před stíháním. Nicméně odešel opět z armády.
Stáhl se do ústraní, kde sepsal své paměti „Můj život“ (1920). Většinu času trávil se svým synem a vnučkami. V té době již byl vdovcem.
V roli prezidenta
Výmarská republika se v poválečných letech zmítala v nepokojích a politické nestabilitě. Žádná politická strana nemohla najít kandidáta, který by byl přijatelný napříč celým politickým spektrem a tak stát vést jednou cestou. Až roku 1925 Tirpitz přesvědčil Hindenburga, aby kandidoval. Ten byl přijatelný skoro pro všechny strany a tak se roku 1925 stal prezidentem Výmarské republiky, přestože neměl o politiku příliš velký zájem. V prvním pětiletém období se snažil funkci prezidenta řídit velmi svědomitě a loajálně vůči republice, což vedlo k nevoli ze strany monarchů, kteří doufali ve znovuobnovení císařství. Hindenburg byl pro svůj až příliš autoritářský postup v úřadu prezidenta občas nazýván „náhradním císařem“. O některé stránky, jako ekonomiku neměl zájem, protože tomu nerozuměl a sám to dobře věděl. V politickém rozhodování byl silně ovlivňován svým prospěchářským synem Oskarem von Hindenburg, který mu dělal osobního sekretáře a Kurtem von Schleicherem.
Přes postupující senilitu se v roce 1932 znovu nechal přemluvit ke kandidatuře ve volbách. V té době byl jediným kandidátem, který ještě mohl porazit Hitlera, kterým z celého srdce opovrhoval. Antipatie byli vzájemné. V těchto prezidentských volbách ještě dokázal Hitlera porazit, i když jej silně degradovalo jeho zdraví a slabé řečnické umění. Zrada však číhala a byla jak ta jeho pověstná „dýka do zad“. Jeho nejbližší spolupracovník Schleicher za jeho zády tajně s Hitlerem vyjednával a podkopával Bruningovu vládu. Podařilo se mu svým vlivem na prezidenta nechat vyhodit Groenera a v roli kancléře byl Gruning nahrazen von Papenem, který si vzal za úkol zničit demokracií v Německu. Papen se dokázal Hindenburgovi vlichotit a na jeho popud nechal prezident rozpustit parlament. V nových volbách v červenci 1932 nacisté triumfovali a Hitler se začal tlačit na post kancléře. V srpnu 1932 jeho požadavky prezident ještě rozhodně odmítl. Načež se Hitler stáhl do opozice a v říjnu 1932 jeho strana, jako nejsilnější, nechala rozpustit parlament. Boj o kancléřské křeslo však nekončil. V prosinci však musel Papen přenechat svůj post kancléře Schleicherovi po neúspěšných vojenských cvičeních, které měli demonstrovat svou sílu proti nacistům, komunistům a polské hrozbě. Papen se pak tajně scházel s Hitlerem a snažili se společně najít cestu zpět. Nakonec Papen usoudil, že Hitlera bude moct ovládat a rozhodl se jej tedy na post kancléře protlačit. K svému plánu přesvědčil i Hindenburga mladšího a s dalšími pak na starého pána vyvinuli takový tlak, až ten podlehl. Ač velmi nerad, jmenoval nakonec 30.ledna 1933 Hitlera kancléřem. Krátce poté dostal od svého starého spolupracovníka Ludendorffa dopis, ve kterém ho varoval před Hitlerem a napsal mu, že příští generace Hindenburga za tento krok proklejí. Ludendorff v té době již svou spolupráci s nacisti ukončil. Tím začla cesta Německa do pekla.
Jeho další role již byla v úřadu prezidenta epizodní a prakticky se nezmohl na odpor vůču dravému Hitlerovi.
Hindenburg zemřel ve svém domě v Neudecku ve Východním Prusku dne 2.srpna 1934 ve věku nedožitých 87 let. Byl zpopelněn na Tannebergském památníků. V roce 1945 byli jeho ostatky spolu s ostatky jeho ženy před postupující sovětskou armádou přesunuty do města Marburg an der Lahn, kde byl uložen do severní věže kostela svaté Alžběty. Zde zůstávají bok po boku dosud.
Zdroje:
www.wikipedia.org
