Válečné paměti Františka Maška I.

vojáci a jejich velitelé, politici

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Rase

Zamčeno
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Válečné paměti Františka Maška I.

Příspěvek od Destroyman »

Válečné paměti Františka Maška I.

Vzpomínky na první světovou válku od vojáka a pivovarníka Františka Maška (? – 1958) jak je na základě vlastního deníku sepsal v roce 1932. Zveřejněno s laskavým souhlasem Maškovy vnučky a pravnuka. Deník samotný se nedochoval (respektive nenašel), ale Maškova vnučka si na jeho existenci pamatuje a možná se někdy někde objeví. Opsáno jak je napsáno, jen několik gramatických chyb jsem si dovolil opravit. Ale nebylo jich moc.

Vzpomínka z války 1914 – 18

Válka zastihla mě v Bulharsku kdež jsem byl jako podsládek pivovaru Šumen (1). Působilo to na mě jako puma, myšlenky byly rozhárané a já se rozmýšlel co mám dělati; jít nebo né. Šel jsem k jednomu advokátovi v Šumenu a on řekl: „Lepší uděláte když půjdete. Bulharsko má jakousi tajnou smlouvu s Rakouskem a jistě se do války přimíchá.“
Tedy s těžkým srdcem a hlavou jel jsem na konsulát do Varny by mi dali další prostředky k cestě do Rakouska. Doprovázel mě mistr bednář Veselý a výpravčí Prokop, později i ti byli nuceni narukovat. Na konsulátu dali mi lístek na dráhu do Rusčuku (2) a peníze na dráhu přes Rumunsko. V Rusčuku bylo již více rakouských příslušníků vojska, Češi i Němci, kteří měli nastoupit službu u svých pluků. V Rusčuku sedli jsme na loď, která nás převezla přes Dunaj do Dzurdževa (3) a pak dále jsme jeli na Bukurešť a rakouské hranice. My Češi jeli jsme zadumaně a Němci tropili rámus jako by jim již teď patřil celý svět. Jízda pokračovala moc pomalu. Jeli jsme osobním vlakem III. Třídy, pak kus II.hé třídy, někdy též nákladním vlakem a tak přes Budapešť a Vídeň na Hradec Králové a odtamtud jsem musel vzíti kočár bych se dostal dál, neb vlaky nejely. Přijel jsem tedy kočárem domů do Milovic (4), abych se rozloučil s rodiči a ihned odjel do Bašnic (5) k bratrovi a on pak zavezl mě k mému pluku do Jičína.
Když jsme jeli přes Maďarsko, byl vidět po nádražích mobilizační ruch a nadšení pro válku. S námi jel také jeden Němec, příslušník říšskoněmecký, který na každém nádraží vyklonil se z okna a začal řečnit maďarsky, neb uměl maďarsky a posluchači mu s nadšením tleskali.
Nežli jsem nastoupil k pluku (6), opatřil jsem si potřebné věci a hlavně koupil v Hořicích za 10 K bubínkový revolver – pro zvláštní potřebu. Poněvadž pluk byl v poli (7) a byly již vypraveny dvě pochodové setniny, byl jsem přidělen ke kádru. Při lékařské prohlídce jsem si stěžoval lékaři, že se cítím nějaký slabý, a že časem chrlím krev, ale on si toho nevšiml, poněvadž bylo vidět na mě, že to pravda není. Řekl: „Kdybychom takových vojáků víc měli.“ (8)

U kádru a cesta k pluku

U kádru v Jičíně ze začátku bylo dobře. Nic jsme nedělali a jídla bylo, že jsme to nemohli ani sníst. Později chodili jsme na cvičiště, ale to mě mnoho netěšilo, neb jsem byl odpůrcem militarismu a všeho toho, co s tím souviselo. Cvičil nás jeden kadet Němec a ten měl ze mě strach, říkal jsem si co jsem tomu člověku udělal, já nejsem tím vinen, že je válka, že se na mě tak škaredí. Pak byl přeložen náš kádr do Milovic a za krátký čas do Lázní Železnice (9). V Milovicích byl lékař Pecin, který byl velmi přísný a kdo byl přidělen k pochodové setnině, nikoho neuznal. A proto vojáci o něm složili písničku „Dr. Pecin, dr. Pecin, ten to zná, od maršky žádného neuzná“ atd.
V Lázních Železnice byli jsme ubytováni v jednom nedostavěném domě bez kamen takže jsme tam nemohli topit a poněvadž byla již zima, byl listopad, bylo nám zima. Proto jsem přespával v hostinci U Bílků a tam také bylo veseleji a mohl jsem i večer si posedět i pohovořit. Ovšem pro vojáky bylo dovoleno jen do 9 h večer, ale já jsem si vypůjčil od hostinského kabát, a když přišla hlídka, tak mysleli, že to je civilista a nechali mě na pokoji. Ale dlouho to netrvalo.
Jednou koncem listopadu zatroubil hornist alárm a my jsme se seběhli na naše stanoviště na náměstí. Příjemné nám to mnoho nebylo, neboť jsme se neměli zle, na cvičení jsme nechodili, neb neměli jsme ani pušky pro nováčky, kteří byli nuceni cvičit s kusem dřeva, které měli uvázané na provázku a jako pušku přehozené přes rameno. Stalo se, že některý ani nevystřelil a byl přiřazen k maršce.
Bylo nás vybráno 120 a hned na pochod do Jičína. V Jičíně dostanem polní výzbroj a honem zachraňovat. Rakousko je v nebezpečí, Srbové je vyhnali ze Srbska. Mezi 120 byl jsem i já a vedli nás do landverských kasáren pro potřebné věci. Jenže to dlouho trvalo. Již se stmívalo a ještě jsme nebyli hotovi. Byla vidět velká nespokojenost. Nejdříve bylo slyšet výkřiky. „Dejte nám chleba, my máme hlad.“ Pak jsme počali zpívat národní písně, 6ho července, Kde domov můj a Hej Slované. Když ani to nepomohlo, bylo slyšet výkřiky – hamba Rakousku, ať žije Rusko, ale nikdo si toho nevšímal. Asi v 9 h večer byli jsme hotovi, ale pušky a patrony nám nedali – měli strach a teď pochodem půjdem dál, otevřeli vrata a tam jsme viděli do bodáků, který nás obklopily a vedli Jičínem do cukrovaru. Ale cestou zase byl kravál, hukot a výkřiky hamba Rakousku, takže lidi otvírali okna, mysleli, že se vojsko vzbouřilo. A tak nás dovedli až do cukrovaru. Cukrovar obklopili stráží. Pak nám nanosili kávy, čaje, housek, buřty, vše co jsme chtěli. Pak tam přišel jeden major, který nás uklidňoval, říkal: „Hoši ono to jinak nejde, musíte se upokojit, jste teď vojáci. Jestli někomu něco chybí, tam v koutě ať si to vezme.“ Tam byly již sebraný patrontašky, feldflašky atd., co jsme cestou poházeli. Co jsme měli dělat, každý si vzal co potřeboval, ale kravál byl stále. Asi k 11 h večer zase nás obklopila stráž a vedli nás na nádraží. Ale nežli nás dostali do vlaku, tak to hodně dlouho trvalo. Namačkali nás do vagonu asi po 40 mužích, takže jsme nemohli ani pořádně sedět, neřkuli v noci ležet. Ještě na nádraží v Jičíně naposledy jsme si zazpívali Kde domov můj a pak nás vezli přes Ostroměř, Novou Paku, Hradec Králové a dále k jihu. Jel s námi také Franta Hnízdo z Ostroměře, ten byl namazán jak zákon káže a chtěl, aby jej laitnant pustil v Otroměři podívati se domů, neb byl z Ostroměře, ale on mu nechtěl dovolit, a tak se na něho rozzlobil, hrozil mu, že ho musí zabít. V Bělohradě (10) chtěl na laitnantovi cigaretu a on mu dal, v Nové Pace pak na něho křičel: „Laitnante, mám žízeň“, tak mu poslal pro půllitr piva. Tam také přijel osobní vlak od Liberce, Hnízdo se postavil do dveří vagonu, roztahnul ruce a křičel: „My jdeme na pomoc Rusům, hamba Rakousku.“ Civilisti co byli v protějším vlaku rychle utíkali od oken – měli strach.
Jeli jsme pomalu přes Vídeň, Budapešť až jsme přijeli do Ujvidéku (11), kdež jsme vystoupili. Tam jsme se zdrželi několik dní, chodili k Maďarům na nádraží pro mináž, to byla jen hodně paprikovaná rýže. Byli jsme ubytováni v jedné stodole a měli zakázáno chodit do města, ale toho jsme my nedbali a chodili kam jsme chtěli. Byl jsem z toho vlaku dost nachlazený a dostal jsem trochu úplavici. Myslel jsem si, bylo by dobře kdyby zesílila, tak bych se mohl dostati do nemocnice. Před odjezdem mi švagr K. Hruška z Prahy od jednoho známého lékárníka zaopatřil jakési pilulky, prý pro úplavici. Řekl jsem si: „Teď je se zdarem upotřebím.“ Vzal jsem dle návodu dvě, pak tři, ale nic nepomáhalo, tedy jsem si vzal 5, pak 10, ale místo co jsem měl úplavici dostat, tak mě přestala – to byl pěkný lékárník co je dal.
Jeden den jsme šli fasovat pušky a patrony do Varadína, je to asi ½ h od Ujvidéku. Varadín je stará pevnost, která snad měla význam za dob Marie Terezie, ale teď je bez významu. Na příkrym kopci v podobě kuželu je tato pevnost, jde se tam po příkrých dřevěných schodech. Bylo tam několik dřevěných děl a u nich se cvičili domobranci.
Asi 20. prosince 1914 odcházeli jsme z Ujvidéku již vyzbrojeni směrem k Hoku (12). Ale cestou ten náš laitnant měl s námi práci, nechtěli jsme jej poslouchat, každý si šel jak sám chtěl a přes noc zůstal také kde chtěl. Já jsem cestoval s učitelem Kvasničkou. Bylo dosti pěkné počasí a tak se nám šlo. Zůstali jsme v jedné vesnici u sedláka na noc, kdež jsme si vařili kafe a ráno cestovali dále k Hoku, kamž jsme došli k polednímu. Druzí kamarádi tam již byli skoro všichni. Těšili jsme se na dobrou mináž, ale místo ní dostali peníze a mináž žádnou. Proto jsme šli do města něco sháněti na zub, ale nemohli nic koupit, neb mnoho vojska prošlo a vše vyjedli. Právě procházeli Hokem čeští vozatajové, kteří utíkali ze Srbska a oni nás častovali slivovicí, ale poněvadž jsme měli žaludky prázdné, tedy byla hlava brzy plná. Tak jsem chodil já, Kvasnička a kamarád Dlouhý po Hoku, až se dostali k hostinci, kde byla oficírsmináž. Pivo tam měli, tak jsme si dali piva a Dlouhý vytáh kus špeku, kde ho vzal nevím, praštil s ním na stůl a počal jíst bez chleba – poněvadž jsme žádný neměli. Ale po chvilce udělalo se mu špatně a on se vyvrhnul na stůl. Vzali jsme nohy na ramena a rychle zmizeli.
Druhý den náš oddíl šel směrem k Erdriku (špatně čitelné, možná se pletu – pozn. D.), kamž jsme se dostali 22. 12. Tam jsme se setkali s naším decimovaným batalionem, který se účastnil bojů v Srbsku.
Mnoho vesele nás velitel batalionu neuvítal, neb byl předem o nás informován, říkal nám do civilistů a že nás nechá uvázat. Tam již byla větší disciplina. I do našich dosavadních šarží vjel vojenský duch. Byli jsme tam několik dní, tam byly moje první Vánoce ve válce, ovšem bez stromečku a bez dobré večeře, jen víno jsme měli dobré, ale museli si ho koupit. Každý sedlák má ve sklepě viný sudy a my chodili do sklepa a on nám točil víno přímo ze sudu.
Začátkem ledna jsme odjížděli k jihu na Bosenský Brod (13), kdež jsme přestoupili na úzkokolejnou dráhu, a ta nás vezla k jihu do Bosny. Cesta nám dosti rychle utíkala, neb jsme se měli na co dívat, samé lesy, samé kopce a skály. A tak 4.1. 1915 dostali jsme se do Hidže (14), kdež jsme byli ubytováni ve vile Rémi. Hidža je vyhlášené lázeňské místo, lázně pěkně upravené a rozlehlé, u lázní je park a kolem vily.

Poznámky:

1) Město na severovýchodě Bulharska 80 km od Varny. Šumenský pivovar založil v roce 1882 český sládek František Milde za peníze místních podnikatelů, dnes spadá pod koncern Carlsberg.
2) Dnes Ruse, bulharský přístav na Dunaji.
3) Dnes Giurgiu, přístav na rumunské straně Dunaje naproti Ruse.
4) Jedná se o malou obec Milovice u Hořic, ne o větší a známější Milovice u Nymburka.
5) Bašnice v okrese Jičín.
6) 11. pěší zeměbranecký pluk (Landwehrinfanterieregiment Nr. 11) plukovníka Emila Štangla. V roce 1914 jej tvořilo 63% Čechů, 36% Němců a 1% „ostatních“.
7) Pluk byl od začátku války nasazen v Haliči, v Jičíně byl jen záložní prapor.
8) Jičínský pluk bojoval proti Rusům v rámci 26. zeměbranecké divize a již na začátku války utrpěl strašné ztráty, které František Mašek díky dlouhé cestě z Bulharska ke svému štěstí propásl a nestihl ani pozdější nasazení v Srbsku. Kolega Pátrač zde píše o bojích z 27. srpna 1914: U Krynice se srazily tři rakouské : 10. a 39. pěší a 26. zeměbranecká divize s ruským 14. sborem. Musela to být těžká bitva - 26. zeměbranecká na konci dne ztratila bojeschopnost a musela být stažena do týlu až do prostoru Krasnobrodu.
Ze světla těchto faktů vyplývá, že pluk na konci léta 1914 potřeboval doslova každého, že lékařská prohlídka byla patrně jen formální a schopni služby byli všichni, kdo měli obě ruce a nohy. Maškův snaživý ochotnický pokus o simulaci tuberkulózy tudíž asi mnoho nadějí na úspěch neměl.
9) Dnes už jen Železnice, lázně nepřežily privatizaci.
10) Lázně Bělohrad, neplést se srbským Bělehradem. Na něj koneckonců taky ještě dojde…
11) Dnes Novi Sad v Srbsku.
12) Opravdu netuším, kde ten Hok je a kde leží.
13) Dříve Bosanski Brod, dnes jen Brod.
14) Ilidža, lázeńské městečko v horách severozápadně od Sarajeva.

Originál Maškovy práce:

Obrázek

Následující články:
Válečné paměti Františka Maška II.
Válečné paměti Františka Maška III.
Válečné paměti Františka Maška IV.
Válečné paměti Františka Maška V.
Válečné paměti Františka Maška VI.
Válečné paměti Františka Maška VII.
Válečné paměti Františka Maška VIII.
Související článek:
Dobytí Drinopole
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 31/5/2012, 08:51, celkem upraveno 8 x.
さようなら。
Uživatelský avatar
Lucius
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 182
Registrován: 7/10/2011, 11:52
Bydliště: Slovensko

Příspěvek od Lucius »

Výborné počítanie. František bol zrejme "kvítko" aspoň teda ja mám ten pocit z niektorých jeho viet. :D Apropó, zaujalo ma, že si len tak kúpil zbraň. To nebolo treba nejaké povolenie či vlastniť strelecký preukaz tak ako dnes ?
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od Destroyman »

To netuším, ale ten revolver ještě sehraje v některém z příštích dílů jistou roli na italské frontě... :-?
さようなら。
Uživatelský avatar
Onder
vojín
vojín
Příspěvky: 17
Registrován: 24/2/2011, 13:17
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Onder »

Více! Už se nemůžu dočkat pokračování. Čte se to skvěle :).
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Příspěvek od kopapaka »

Lucius píše: Apropó, zaujalo ma, že si len tak kúpil zbraň. To nebolo treba nejaké povolenie či vlastniť strelecký preukaz tak ako dnes ?
Já už si to úplně přesně nepamatuju, ale v té době byly "zakázány" střelné zbraně kratší než 18 cm a teprve na ně bylo potřeba oprávnění. Ovšem i tehdy si o tom lidé mysleli svoje a tak velká část "kapesních" zbraní byla dodávána s prodlouženou hlavní, aby mohly být prodávány bez omezení. Muška byla na části těchto zbraní na stejném místě jako u krátkých ( "zakázaných" ). Asi nemusím vysvětlovat proč, že? :D
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Zamčeno

Zpět na „Osobnosti“