Válečné paměti Františka Maška III.

vojáci a jejich velitelé, politici

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav, Rase

Zamčeno
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Válečné paměti Františka Maška III.

Příspěvek od Destroyman »

Válečné paměti Františka Maška III.

Cesta z Bosny do Itálie

11.7. V ½ 3 ráno jsme vyšli z Gorno Máslo směrem k Tuzle. Poněvadž nesem celou výzbroj, tedy se nám jde moc těžce. Bez odpočinku šli jsme až k Tuzle, kde jsme měli snídani – černou kávu. Někteří jsou moc unavení, takže se sotva vlekou. Po 1h odpočinku jdeme ještě 11 km za Tuzlu. Někteří slabostí nemůžou, zůstávají pozadu. Svobodník Jerie od 4té čety také zůstal pozadu a když se jej setník ptal je-li nemocen, on mu odpověděl: „Nejsem nemocen, ale sláb, poněvadž mám hlad.“ Za to byl 2h uvázán, neb prý oni to uznávají, ale jako Rakušan to říci nesmí. Šli jsme celkem 29 km, na místo jsme došli 4h odp. Dostali oběd – trošku polévky špatné a velmi malý kousek masa, chleba nemáme.
V 9h večer jdeme dále, torna hrozně tíží, co nemůžou stačit je popohání šavlí setník od 8mé setniny, ten je nejhorší. Šli jsme do 2h v noci bez odpočinku, mám hlad, nemám již dva dny chleba. Šli jsme celkem 17 km.
12.7. V 5h ráno černá káva bez chleba a hned dále směrem k Brčce. Šli jsme asi 10 km, pak nalevo od silnice a po 6 km zastávka. Oběd velmi špatný a v 5h navečer dále. Jest horko, jsme moc unaveni, sotva se vlečem. Došli jsme na jednu louku, kde přenocujeme. Šli jsme 11 km. Večeře černá káva.
13.7. Ve 4h ráno dále, není ani mráčku, to bude tuhý den. Ráno se pěkně jde, ale torna moc tíží, mám hlad a chce se mi spát. Máme-li někde 5 minut, hned usínám. Asi po 4 h pochodu došli jsme do Brčky, pěkné výstavné město. Přešli jsme most a rozloučili se s Bosnou. Každý se zpružil, každý napjal síly a radoval se, že z těch kopců jsme pryč. Byli jsme tak unaveni, že jsme se jen tahli, sem tam někdo únavou klesl. U silnice stál major Macek a chtěl, abychom mu defelírovali, ale žádný si ho ani nevšiml a on křičel: „Aspoň se na mě ohlédněte“, ale nebylo to nic platný. Vojáci i koně padají únavou, až jsme došli do Rajovo Selo 1). Jsem hrozně unaven, ani na nohou stát nemohu, mám hlad, že bych stromky okusoval jako zajíc.
14.7. Dnes máme odpočinek. Teď přišel rozkaz připraviti se, půjdeme na dráhu. V 6h jdeme zpět k Brčce, nastupujem do vlaku. Jsme namačkáni, ani sedět nemůžem. V 10h večer jedem, je tma a tak zkroucený na lavicích i pod lavicema spíme kdo jak může.
15.7. Ve 4h ráno jsme přejeli Dunaj, krásná rovina všude úrodná, pěkná jak zahrada, jsou žně, 5h Sombor (2). Vlak rychle ujíždí, 9 ½ Szabadka (3), 1/3 Ujvídek (4), kde jsem již byl, v 9 večer Rusna, kdež vystupujeme.
16.7. Rusna je pěkné městečko v Chorvatsku (5) asi 15 km od srbských hranic v úrodné krajině, kde je všechno k dostání. Prozatím jsme lágrovali na louce za městem. Od 12. setniny poručík Fam se rozjařil v jednom hostinci tak, že nevěděl co dělá. Nejdřív potkal naše hochy, kteří šli do kuchyně pro vodu a jednoho bez příčiny zfackoval, k tomu se hodil nějaký poručík a řekl mu : „Co děláte?“, ale on mu dal také facku a pak přišel tam co jsme spali. Pošlapal jednoho vojáka až mu žebro přerazil a každému hrozil, že jej zastřelí. Kaprál jeden musel dělat nýdr, auf, nýdr (6) nebo že ho probodne a desátník ode dne když se mu hlásil, tak jej taky zfackoval. Šli si všichni stěžovat a tak jej sebrali a kamsi odvezli, že prý je nepříčetný.
Zde v Rusně se nemáme zle, neboť je lepší mináž a vše ke koupi. Ráno když dostáváme černou kávu, tak tam již stojejí selky s mlékem a za 20 hal. dávají 1 l mléka a tak máme bílou kávu. Prodávají i buchty. Koupil jsem si s Kvasničkou slepici a co bydlíme, tak nám ji selka upekla. Z dlouhé chvíle hrajeme karty a chodíme na prohlídku města.
18.7. Dnes je neděle. Odpoledne s Kvasničkou jsem se šel podívat na hřbitov. Jest pěkný hřbitov, ohrazený kamenou zdí a také je zde pochováno mnoho vojáků, zvláště Čechů. Tito mají zde společný hrob a na něm velký kříž s tabulkou, kdež je napsáno: Stůj noho, posvátná místa jsou kamkoliv vkročíš (7), Čechu, zvěstuj Čechii, že my tu mrtvi ležíme jak zákony kázaly nám.“ (8)
Hoši, vám je již dobře.
20.7. Rozkaz se připravit k odchodu. V 8h večer sedáme do vlaku. Zase natlačeni, zase spíme skrčeni, schouleni po podlaze poplivané a po lavicích jak jest možno. Ale přece humor u našeho člověka nezmizí a tak ve dne prohlížíme krajinu, zpíváme a různě se bavíme, abychom na tu bídu zapomněli.
21.7. V 6 1/2 ráno Sombor, v 8 odp. přejeli jsme Dunaj a jsme zase v Slavonii. V 1 ½ odp. Slavonský Brod a nyní směrem na Tyroly.
22.7. V 6 ½ Šteinbach ve Štýrsku, o 11 h Lublaň, v 5 h St. Petr. Oběd polévka, maso a chleba.
23.7. V 1h v noci vystupujem na stanici Prvačina (9). Již cestou bylo vidět, že se blížíme k frontě, na každý stanici zřízené nové nástupiště k vlakům, všude stráže a od fronty slyšet dunění děl.

Na frontu

23.7. Stanice Prvačina jest poslední stanicí ku frontě, dál vlaky jet nemohou. Stál tam civilní vlak, ze kterého bylo slyšeti pláč dětí – uprchlíci. Šli jsme po silnici od stanice vlevo směrem ke Gradišce. Děla stále houkají a reflektory ozařují kopce. Každý jde tiše, v mysli pro sebe, každý myslí co bude se mnou. Potkáváme kolony vozů, z některého je slyšet vzlykot – to jsou ranění. My pomalu jdeme dále. Došli jsme k jedné vesnici a umístili se na louce, kdež jsme odpočívali. Velmi málo jsme spali. V malé říčce, která vede středem louky jsme se umyli a prohlíželi okolí. Před námi kopce a stále je slyšet houkání děl, teď již dosti silně. Po vypití černé kávy k snídani jdu s Kvasničkou blíže k vesnici, tam u silnice stál hmoždíř 305 mm, maskovaný větvemi stromů (10). Jest to pořádný klacek. Po chvíli dostali dělostřelci rozkaz k vypálení rány. Je to řádná šupa, země se zachvěje, po chvíli je vidět na italské straně ohromný sloup černého dýmu a pak detonaci. Tam dopadla střela, musí udělat hroznou spoušť.
V poledne jdeme dále. Jdeme lesní cestou, aby nás nebylo vidět. Asi po 1/2h dostali jsme se na silnici, ale tam již není bezpečno, sem tam granát vybuchne, ani jeden dům při silnici není celý. Zahnuli jsme po silnici trochu za kopec, takže jsme částečně chráněni, granáty nás přelétají. Na druhé straně údolí stojí vozatajstvo a právě když jdem okolo, padnul jeden granát mezi ně. Několik vozů rozbito, koně a lidi zabití a ranění. Jdem dále, odbočujeme ze silnice napravo na kopec. Vysoko ve vzduchu krouží aeroplány. Je vidět obláčky dýmu blíže neb dále od aeroplánu, to naše dělostřelectvo snaží se nepřátelský aeroplán srazit dolů. Po kamenité cestě jdeme dále do kopce. Mertlík omdlel, odnesli jej zpět. Došli jsme na kopec, jest tam jakýsi dvorec opuštěný, točíme si z hluboké studny vodu pomocí okovů. Vše jde ticho, hovoří se polohlasně, smrt se přibližuje. Po odpočinku jdeme kousek dále a skryjeme se v malém lesíčku a v křoví okolo kamenitého pole. Sem tam uhodí granát, blíže neb dále nás rozryje kamenitou půdu, kameny vyhodí do ohromné výše, které padají na nás. První raněný do hlavy kamenem je Dlouhý, jde zpět – má štěstí. Po chvíli se dělostřelba utišuje a já s Kvasničkou vylézáme z úkrytu, abychom si prohlédli okolí. Jest viděti napravo město Gorici (11), domy hoří a prudká kanonáda svědčí o rozhořčené bitvě. Pod námi je rovina a daleko kam dohlédneme jest viděti vesnice ukryté v zeleni. Kopec, na kterém se nácházíme jmenuje se Sv. Michal.
Asi v 8h večer půjdeme do přední linie, rozkaz zní: Jdeme vystřídat pluk č. 100 (12), který je v přední posici. Cestou, kterou půjdeme létá mnoho granátů a šrapnelů, proto opatrně kupředu jeden od druhého na pět kroků. Každý dostane pytel a při příchodu na místo jej naplní hlínou a položí před sebe, aby měl poněkud úkryt, neb zákopy tam nejsou. Pak musíme zahrabávat mrtvé Talijány, kterých je tam mnoho. Talijány nezajímat, hned odstřelit, zajatce nepotřebujeme (setník Kyrášek z Prahy).
V 8h večer jsme šli, pomalu jeden za druhym. Celé to území je úplně rozryto granáty a spoře porostlé krátkym stromovím. Po stranách u cesty jsou ukryté maskované naše baterie. Jdeme stále pomalu dále, je poměrně klid, jen málo granátů padne. Reflektory osvětlují kopce a rakety ozařují jednotlivé úseky fronty. Přišli jsme do přední posice, rychle vyměníme pluk č. 100 a uleháme do posic a každý dle možnosti dělá si úkryt. V úkrytu, ovšem velmi malém, později usínám.
25.7. Noc byla dosti klidná, ale moc pršelo, takže při svojim probuzení jsem ve vodě. Přede mnou na několik kroků leží mrtvý Ital – hrozně smrdí. Jest krásné ráno, dosti klidno, takže se mohu trochu rozhlédnouti po okolí. Ležím na kopci a mírný svah sklání se k Soči asi na vzdálenost 800 kroků. Několik Talijánů vychází z úkrytu a myjí se v řece. Nestřílíme na ně, vždyť nám nic neudělali (13).
Dále jest viděti rovina a jednotlivé vesnice ukryté v zeleni. A v tom zelení jsou ukryty všude děla. Vpravo vysoké bílé kopce, to jsou Alpy. Nalevo dole pod Sočou jest viděti část města Gradišky.
Asi do 10h byl poměrně klid, ale pak bylo slyšet zdáli houknutí, po chvilce slabý sykot, který se zesiloval, proměnil se v hučení a s ohromnym řevem dopadl granát nedaleko. Zaryl se do kamenité půdy a ohromná spousta vyhozeného kamení padala na nás. A teď to začalo. Granáty těžkého kalibru 28 cm padaly, skály trhaly a zasypávaly nás. Každý granát jinak sviští. Některé ševelí jako hrdlička, některé pískají, některé sviští a naříkají. Bylo to horší a horší. Vzpomněl jsem si v té chvíli na našeho desátníka jednoročního dobrovolníka Hrubého, který měl v Ilidži toho koníčka, že stále chtěl, abychom si čistili pušky. Obrátil jsem se na něho neb ležel vedle mě a povídám mu: „Pane kaprál, máte čistou pušku?“
On se na mě zděšeně podívá a celý bledý mě povídá: „Člověče, co to mluvíte v tak vážné chvíli?“
Dělostřelba se zvyšovala. Naši dělostřelci jim statečně odpovídali, a tak nad námi rozpoutal se cyklon granátů. Naše granáty sviští jinak nežli italské. V tu chvíli vyskočil jeden mladý voják ze zákopu jako šílený a svíjel se po zemi naříkaje a běduje – né že by byl raněný, ale nervy vypověděly službu. Jest to Němec od Tanvaldu a veliký hrdina a nadšenec války a Viléma (14), ovšem za frontou – vidíš hochu, teď tě kuráž přešla. Dělostřelba se zvyšovala k šílenství. To se nedá vypsat, to se musí zažít, by se vědělo, co znamená bubnová palba těžkých děl v kamenitém terénu. Každý se přitlačil k zemi, ležel ani nedýchaje. Vykouk jsem ještě, v tom vybuchl granát asi 100 kroků nalevo, vidím tornu a tělo vojáka, letěl ve vzduchu. V tom výbuch vzadu, zase výzbroj letí a nějaké tělo. Schoulil jsem se k zemi, na hlavu dal tornu, abych měl aspoň hlavu chráněnou před padajícími kameny (15). Bylo to k šílenství, myslel jsem, že není možno takto déle nečinně vydržet. Byl jsem zasypáván kameny, jeden větší spadl mi na záda. Myslel jsem, že mám kříž přeražený. Ne, měli jsme ještě štěstí, že granáty nepadaly přímo na nás, nýbrž buďto kousek dál neb vpřed, ani jeden přímo do nás. Trvalo to dlouho, dokud se nepočalo stmívat. Pak pomalu dělostřelba ustávala, až ustala úplně. Počali jsme vylézati z okopu, hlínu a kameny jsme ze sebe setřásali. Ani jedno místečko neměl jsem zdravé, potlučený od kamení jsem byl celý, jen hlavu jsem měl zdravou, neb jsem si ji chránil tornou. Asi v 11h v noci byli jsme vystřídáni. Šli jsme asi 200 kroků zpět, dostali mináž sběračku polévky s kouskem masa, trošku černého kafe, každý 3 cigarety, ½ tabličky čokolády, krajíček chleba, to je na celý den. Máme 4 zabitý a 37 raněných u naší setniny – poměrně málo. S Kvasničkou, který zůstal zdráv, odešel jsem několik kroků dále za kamennou zeď, tam lehli a hned únavou usnuli.
26.7. 1915 Probudila mě ohromná rána explose granátu (to byl budíček na sv. Annu) nablízku, vyskočili jsme, neb nemohli jsme si hned uvědomit, co se děje. Je asi 5h ráno, pošmurno, slunce vychází a strašný puch se šíří od italských mrtvol. Zahrabávat je nemůžem, neboť je zde samý kámen, skála a nosit je pryč taky nemůžem, neboť by nás Talijáni postříleli. A tak ležíme a pozorujem krajinu. Nalevo je Doberdo, kdež se stále urputně bojuje, dále od Doberda trochu jest viděti blýskavý pruh, to je moře. Vysoko, vysoko je slyšet šelest granátů z dalekonosných děl. Také rachot aeroplánů je slyšet. Dělostřelba se zesiluje. Po chvíli počíná pršet. Napjali jsme celtu tak, aby nám z ní tekla voda do šálku, bychom se mohli umýt. Jsem jako cihlář uválený, rozmačkaný. Dělostřelba stále silnější, po chvíli je slyšet sykot kuliček z pušek. Nalevo od nás je vidět několik vojáků maďarského pluku jak utíkají – nemohou vydržet v zákopech a s klením rozbíjejí pušky. Po chvíli slyším nářek a vzlykot, jdu s Kvasničkou několik kroků od kamenného plotu a nalézám Maďara. Má na levé noze patu uraženou. Vzali jsme jej na ruce a odnášíme dále k saniťákům. Musel jsem na šikovatele pořádně křičet, aby vylez z úkrytu a obvázal raněného a dal jej odnésti dále. Po chvíli přichází rozkaz hned se ustrojit a kupředu na pomoc, Talijáni útočí. Jdeme kupředu. S Kvasničkou držím se pohromadě nalevo od ostatních. Granáty a šrapnely řádějí v našich řadách. Skáču od kamene ke kameni, chvilka oddechu a zase vpřed nahoru. Náš setník za námi s revolverem a jen křičí forverc, forverc (16). S jak strašnou prudkostí šrapnely bijí. Sem tam někdo se skácí, někdo i po smrti zůstal stát na nohou opřen rukama o zem. Je zde spousta mrtvých Talijánů i důstojníci jsou mezi nimi, všichni nabubřelí, důstojníci mají na rukou bílé rukavičky. Naše řady se hodně ztenčily. Skočil jsem za veliký balvan a za mnou Kvasnička.
„Příteli, dál nejdu“, řekl jsem Kvasničkovi, „dej pozor, aby někdo nešel.“
Vytáhl jsem z kapsy revolver, který jsem koupil na počátku války v Hořicích za 10 K, natahl jej a vypálil ránu na zkoušku – jde to. Vzal jsem jej do levé ruky, přiložil ústí ku pravé ruce ke kloubovému kotníku a stiskl. Vyšla rána, trochu jsem vykřikl, ale kost se nerozdrtila jak jsem měl v úmyslu. Byl to obyčejný bubínkový revolver, kulička odrazila se od kosti a asi 3 cm dále vyletěla zpod kůže ven. Dal jsem revolver Kvasničkovi a povídám: „Teď ty“, ale on neměl kuráž. Krev mi dost tekla a tak jsem po rozloučení s Kvasničkou se sebral a zpět. Teď již taková dělostřelba nebyla a tak jsem utíkal zpět, skákal z kamene na kámen a zase slyším našeho setníka Kyráška – forverc, forverc, ale já jsem toho nedbal a rychle skočim za velký balvan. A tam byl schovaný náš setník, šikovatel Tumlíř a hornist Dlabola. Když setník viděl, že krvácím z ruky, tak mě nechal, Dlabola mi ruku obvázal a já jsem si tam taky sednul. Pozoruji, že na levém křídle hoši počínají utíkat a hned nato vidím na vrcholu kopce klobouk vedle klobouku. To jsou Talijáni – besaglijeři (17). Upozornil jsem na ně setníka a hnal se pryč.Utíkal jsem podle fronty, kdež se tísnili naši vojáci za kamenným plotem přitisknuti k zemi. Byli tam i raněný, jeden měl odseknutou šrapnelem celou levou část sedací části. Běžím dále až přijdu na rozcestí asi 20min za frontou a vidím tam našeho setníka Kyráška a šikovatele Tumlíře, oni umějí lepší utíkat než já. Po chvilce došel jsem na obvaziště sanitní, šikovatel mi převázal ruku a řekl mi: „Koukej ať tě žádnej nevidí.“
Šel jsem, před obvazištěm potkal jsem generála, velitele tohoto úseku. Kouří doutník a pozoruje frontu – od tam je toho málo vidět. Dále pochodují celé řady vojska, jdou na pomoc kupředu. Za dva dni boje z našeho batalionu, který měl při nástupu přes 1 000 mužů , zůstalo 120 zdravejch. Padl též setník 8mé setniny, ten který nás jinak nepojmenoval nežli kanonenfutr a teď se jím stal sám, ale proslýchalo se, že prý to nebyly talijánské kuličky.
A tak jsem odcházel a říkal jsem si, kdyby ti páni od zeleného stolu šli tvořit mír sem, že by to bylo velmi brzy, poznali by zde jaká je to hloupost ta válka. Ale takto oni sedí v bezpečí, v teple mudrují a myslí na svoje kapsy. Bože kde jsi, že se můžeš na to dívat, na tu hrůzu a bídu, já bych nemohl být tak ukrutný (18).


Poznámky:
1) Rajevo Selo ve východním Chorvatsku poblíž Vukovaru.
2) Sombor ve Vojvodině.
3) Dnes Subotica.
4) Novi Sad.
5) Dnes už v Srbsku.
6) K zemi, vztyk a tak pořád dokolečka, prostě buzerační cvičení.
7) Verš z básně Slávy dcera od Jána Kollára.
8) Parafráze epitafu na počest Sparťanů padlých v bitvě u Thermopyl od básníka Simonida z Keu.
9) Vesnice v západním Slovinsku.
10) Patrně slavná houfnice Škoda model 1911, ve své době největší pozemní sériově vyráběné dělo na světě. Ve výzbroji mnoha států zůstala i po první světové válce a za druhé světové byla stále ještě používána armádou německou a rumunskou.
11) Görz, Gorizia, Gorica, dnes Nova Gorica ve Slovinsku.
12) Pěší pluk č. 100. Slezský, z Těšínska a Krakovska.
13) Důvody nestřílení možná nebyly jen humanistické. Pokud byla vzdálenost Rakušanů od Italů opravdu 800 kroků (tedy asi 600 metrů), mířená palba puškami Mannlicher byla takřka nemožná. A palba nemířená by hygienychtivé Italy sice nepochybně vystrašila, ale také prozradila vlastní pozice italským dělostřelcům.
14) Vilém II., německý císař.
15) František Mašek konal sice instinktivně, ale v rámci svých možností velmi dobře. Létající kamení a úrazy hlavy se na italské frontě staly takovým fenoménem, že vojáci brzy vyměnili švejkovské čepičky za bytelné přilby.
16) Vorwärts – vpřed.
17) Bersaglieri – italská lehká pěchota.
18) František Mašek se se svým plukem podle všeho zúčastnil tzv. Druhé bitvy na Soči, jedné z celkem jedenácti ofenzív, kterými se Italové pokoušeli prorazit rakouskou obranou a dobýt pobřeží Jaderského moře. Ofenzíva trvala od 18. července do 3. srpna 1915 a jako všechny ostatní dopadla neúspěšně. Rakouská obrana vydržela, Italové přišli o čtyřicet dva tisíc mrtvých, rakouské ztráty byly o tři tisíce mužů vyšší.

Předchozí články:
Válečné paměti Františka Maška I.
Válečné paměti Františka Maška II.

Následující články:
Válečné paměti Františka Maška IV.
Válečné paměti Františka Maška V.
Válečné paměti Františka Maška VI.
Válečné paměti Františka Maška VII.
Válečné paměti Františka Maška VIII.
Související článek: Dobytí Drinopole
Naposledy upravil(a) Destroyman dne 31/5/2012, 08:48, celkem upraveno 6 x.
さようなら。
Uživatelský avatar
Lucius
nadrotmistr
nadrotmistr
Příspěvky: 182
Registrován: 7/10/2011, 11:52
Bydliště: Slovensko

Příspěvek od Lucius »

Toto je vojna bez obalu!
Uživatelský avatar
VGR_j4ck41
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 448
Registrován: 1/9/2010, 10:23

Příspěvek od VGR_j4ck41 »

podle toho ze p. Masek napsal pameti tak mel evidentne kliku, ze mu na to sebeposkozeni neprisel nikdo kdo by mel chut to hnat vejs

jinak setnik od 8,musel bejt fakt oblibenej, kdyz se o nem jen v tyhle kapitole zminuje 2x
zdenka
Příspěvky: 1
Registrován: 23/6/2011, 21:09

Příspěvek od zdenka »

Můj praděda , se taky sám střelil do ukazováčku pravé ruky a protože byl zámečník , tak ho potom poslali z ruské fronty do zbrojovky ve Wiener Neustadt , měl to po cestě tak se stavil doma v Drnovicích u Vyškova a a tam přijel o týden později než měl, tak byl v base asi dva měsíce
Uživatelský avatar
CAT
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1683
Registrován: 6/8/2009, 10:53

Příspěvek od CAT »

Praděda byl také zámečník a létal na Italské frontě jako"pozorovatel/technik" na průzkumném letadle u Kaiserliche und Königliche Luftfahrtruppen...
Obrázek
"We can't restore our civilization with somebody else's babies."
"Settlemunt my arse, let's slot floppies"
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Tak skutecnost ze vojaci RU armady asi jako jedini z armad "zapadu" nemeli ve vybave prilby taky neco vypovida. Minimalne o urovni a proziravosti nejvyssiho veleni.
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12969
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Příspěvek od Rase »

Sawyerik - tak zase si nepleť rakousko-uherskou armádu s Turky. Přilby sice byly do armády zavedeny trochu později než u Němců, ale na začátku války neměl přilby ve výzbroji žádný z válčících států. Než se R-U dostalo do vleku Berlína, razilo si vlastní přilby - typ Berndorfer:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=4515
(ps. cena jedné přilby 27,50 K)
Brzy se ale přešlo na Německé přilby M17 (údajně byly dovážené dost draze). Berndorferek se ale vyrobylo prý až 140 000. Není to velké číslo, ale vyráběly se jen mezi roky 1916-17.
Jinak Francouzi taky používali po celou dobu války nevyhovující přilby typ Adrian, což byly upravené přilby, původně používané požárníky. Adrianky se používaly jak v Carské, tak i Italské armádě. Znám i fotky, kdy kořistní přilby nosili i k.u.k vojáci. O ochraných schopnostech těchto přileb by se ale dalo dlouze polemizovat.
Zase bych tak Rakouské velení nepodceňoval (i když...). Problé je hlavně v tom, že Monarchie neměla dost výrobních kapacit a zdrojů pro masovou výrobu čehokoliv.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
Sawyerik
praporčík
praporčík
Příspěvky: 317
Registrován: 24/12/2006, 18:37
Bydliště: Ostrava

Příspěvek od Sawyerik »

Diky za pouceni. Nejak si proste nevybavuju RU vojaka v prilbe.
Obrázek

Spálené knihy osvítily svět.
Zamčeno

Zpět na „Osobnosti“