„Obrana do hloubky“
Německo
WW1
Přibližně od druhé poloviny roku 1916 se německému velení začalo nedostávat lidských zdrojů ve válečném úsilí. Bylo to způsobeno velkými lidskými ztrátami v poslední době v bojích na Sommě a také jejich účastí na dalších válčištích. Jedno z řešení tohoto problému bylo vzdát se části západní fronty, zkrátit jí a zaujmout lépe hájitelné linie. Logicky kratší fronta vyžaduje méně obránců, kteří se pak mohou použít na zesílení obrany nebo na jiném válčišti.
Německý kulomet umístěn v zákopech u Antverp
Podstatou této nové strategie byla nová defenzivní doktrína, která nesla název „obrana do hloubky“, nebo někdy též „řídce obsazena frontová linie“. Ta byly vyztužena mnohem lépe chráněnou druhou linii o několik kilometrů vzadu. Smyslem obrany do hloubky tedy bylo, že první obranná linie, byla těžce opevněna, ale jen slabě chráněna. Ta má za úkol pozdržet a rozmělnit útočící jednotky, což za prvé přinese potřebný čas k přísunu potřebných jednotek na ohrožený úsek. Dalším předpokládaným plusem této strategie mělo být, že řidčeji obsazené první linie utrpěli v případě masivní dělostřelecké přípravy, menší ztráty než bylo standardem doposud.
Duchovním otcem této myšlenky byl německý maršál Hindenburg, po němž tato linie nesla neoficiální název. Oficiálně se však jmenovala Siegfriedova linie. Práci na této linie byli předběžně započaty již v průběhu roku 1916. Tvůrci linie se snažili využít každé vyvýšeniny, vodního toku atd., jen aby obrana byla možná co nejlépe bránit. Linie byla stavebně dokončena na jaře 1917 a táhla se od Arrasu přes St.Quentin až do Soissonsu. Její nový směr umožnil zkrácení západní fronty o přibližně 40 km, což umožnilo stáhnout 14 divizí (síla německé divize v průběhu WW1 byla přibližně 17.000 mužů).
Samotná linie byla postavena tak, že předsunutá první linie byla tvořena samostanými obrannými pozicemi vzdálenými od sebe přibližně 550 m, které byly každá bráněna zhruba tuctem mužů. Druhá, bitevní linie se nacházela v hloubce 2.300 m. Byla složena ze dvou linii zákopů, z nichž každá byla hustě obsazena prefabrikovanými betonovými kulometnými hnízdy s překrývajícími se palebnými poli. Tato hlavní obranná linie byla dle strategie již velice silně obsazena vojskem. Před těžkou palbou mohlo mužstvo najít ochranu v hlubokých zákopech a podzemních bunkrech. Jak už bylo standardem, obě linie byly hustě obehnány zátarasy z ostnatého drátu. Za hlavní obrannou linii ležela zpravidla ještě jedna či dvě záložní linie a to ve vzdálenosti přibližně 5.500 m. Zde bylo možno shromáždit a připravit zálohy pro protiútok v případě, že by byl nepřátelský útok na předchozí dvě linie úspěšný.
Německý kulomet připraven k protiletadlové palbě
Zdroje:
První světová válka den po dni – Ian Westwell – 2000
www.vstupnistranka.wz.cz
