Německé kolonie Kamerun a Togo

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12902
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Německé kolonie Kamerun a Togo

Příspěvek od Rase »

Výsteeeerřižek.JPG

Německé kolonie Kamerun a Togo

"Už jen lodní doprava je tak drahá, že parníky směřující do Německé Východní Afriky (dnešní Tanzanie) spálí více uhlí, než kolik kolonie vydělá říši." - německý list Vossische Zeitung

Pokud chceme hledat počátky německé koloniální politiky, musíme začít u vzniku jednotného německého státu. V roce 1871 se Německo prohlásilo císařstvím, došlo k rychlému rozmachu průmyslu, zvýšil se tak zájem o suroviny a nová odbytiště pro své výrobky. Byla stavěna nová plavidla, na kterých vyráželi do zámoří misionáři a také soukromé společnosti, kterým se začalo dařit. Pro ochranu svých zájmů ale potřebovali ochranu. Říšský kancléř Otto von Bismarck (1815-1898) odmítal získávání nových území v zámoří, protože očekával jen malé hospodářské výhody, spojené navíc s možnými politickými újmami. V průběhu 70. let nabrala koloniální propaganda na intenzitě. V roce 1882 byl založen Německý koloniální spolek (Deutscher Kolonialverein), který měl propagovat německou kolonizaci, v roce 1884 Německá východoafrická společnost (Deutsch-Ostafrikanische Gesellschaft), která si již dala za cíl praktickou realizaci koloniálních plánů. Obě společnosti se roku 1887 spojily do Německé koloniální společnosti (Deutsche Kolonialgesellschaft). Rok 1884 určuje vlastní začátek německé koloniální politiky. Bismarck využil jistého politického uvolnění v Evropě ke koloniálnímu experimentu, kdy po anglickém vzoru přijal majetek německých obchodníků pod státní ochranu Německé říše. I přesto, že svět v té době již byl z velké části mocensky rozdělen, podařilo se získat v Africe ještě téměř 3 miliony čtverečních kilometrů. V Oceánii to bylo asi čtvrt milionu km², ale další miliony čtverečních kilometrů připadaly na teritoriální vody okolo nesčetných ostrovů a ostrůvků. Němečtí místodržící zavedli v koloniích tvrdý byrokratický aparát a trestali domorodé obyvatelstvo při prohřešcích proti němu relativně přísně, negativní reputaci měl zejména Carl Peters při své vládě v Německé východní Africe, v roce 1897 byl z tohoto důvodu zbaven úřadu. Z ekonomického hlediska byly všechny kolonie prodělečné (s výjimkou Toga) a nenaplnila se ani očekávání přílivu německých osadníků - v roce 1914 žilo v německých koloniích jen cca 25 000 Němců.

Německé Togo

Pobřeží Toga se od konce 15. století postupně stalo cílem zájmu Portugalců, Nizozemců, Francouzů a Angličanů, zejména obchodníků s otroky. Počátkem 18. století vytvořily kmene Ewe v jižní části země kmenový svaz, sever se stal součástí domorodých království Dagomba a Gondža. Od 2. poloviny 19. století zesílilo pronikání německých kolonizátorů a zájmy Německa spečetil cestovatel Gustav Nachtigal (1834-1885), vyslaný do země jako zvláštní komisař samotným kancléřem Otto von Bismarckem. Dne 5. července 1884 vyjednal v Togoville, s místním náčelníkem Miapou III. dohodu, kterou byl nad pobřežím podél Beninského zálivu vyhlášen protektorát Togoland. Gustav Nachtigal byl následně vyslán do severní Afriky a na postu říšského komisaře jej nahradil Heinrich Randad. Mezi léty 1895 a 1899 došlo v zemi k několika menším povstáním, které byly potlačeny policejními jednotkami. V letech 1897 a 1898 čítala tamní koloniální policie jednoho velitele, tři poddůstojníky a 150 domorodců. V roce 1905 se z celého území stala německá kolonie. Velice významný byl rozvoj infrastruktury což umožnilo pronikat hlouběji do vnitrozemí. Německo do oblasti přineslo vědecké pěstování hlavních vývozních artiklů - kakaa, kávy, a vlny. Jako jediná německá kolonie, byl Togoland soběstačným a byl tak známý jako "Musterkolonie" - tedy vzorová kolonie. Pokud jde o policejní jednotky, tak v roce 1913 byly počty rozšířeny na 2 důstojníky, 6 poddůstojníků a 550 afrických policistů (ne místní). V této době se podařilo potlačit povstání Dagombů na severu země. Dodejme že království Dagomba (jinak též Dagbamba, Dagbane) vzniklo po spojení některých tamních islámských kmenů již na konci 17. století. masový hrob Dagomských válečníků je možno dodnes vidět poblíž města Yendi. Bezprostředn po vypuknutí První světové války, dne 6. srpna 1914, byly německé vojenské jednotky vyzvány ke kapitulaci a následujícího dne překročily britské a francouzské jednotky hranice. Nejprve bylo okupováno Lome a následně vojska postupovala směrem k městu kamina, kde se nacházela výkonná radiostanice. Koncem měsíce byla tato klíčová stanice zničena německými vojáky. Kolonie se oficálně vzdala dne 26. srpna. Tajnou dohodu týkající se německých kolonií podepsanou v roce 1916, byla kolonie rozdělena mezi Francii a Británii. V rámci poválečného rozdělení kořisti, byl velice aktivní československý diplomat a cestovatel Jan Klecanda (1883–1964), který se nadchnul pro myšlenku získat Togo pro novou republiku. Vidina československého koloniálního panství s kakaem, kávou, tropickým ovocem zaujala i mnohé publicisty a v pražských novinách se psalo o oprávněném nároku ČSR na svůj kousek Afriky. Patrně po srozuměním se zněním tajné dohody mezi Dohodovými státy, československá delegace tedy na pařížských mírových jednáních svůj návrh ani nepředložila. Reálně by se jednalo o nesmírně vyčerpávající a také prodělečný podnik. V roce 1922 bylo Togo vyhlášeno mandátním územím Společnosti národů pod správou Francie (východní část směrem k Dahome) a Velké Británie (západní část směrem ke Zlatonosnému pobřeží).

Německý Kamerun

Pokud jde o německé zájmy v Kamerunu, tak již od roku 1862 působily v Gabonu německé obchodní domy a postupně německý vliv v oblasti sílil. Velké území zde patřilo Adolphu Woermannovi (1847-1911), největšímu soukromému majiteli lodí a majiteli přepravní společnosti Woermann-Linie. V polovině roku 1884 došlo k podepsání smlouvy mezi německou delegací a zástupci hlavních kmenů na pobřeží Kamerunu - Duala , Ndumb'a Lobe ( Bell ) a Ngand'a Kwa ( Akwa ). Oblast se tak formálně dostala pod ochranu Německa a staly se tak jeho protektorátem. Původně chtěl oblast zabrat britský konzul Hewett, ale musel se spokojit pouze s formálním podáním protestu. Téhož roku propukly boje mezi soupeřícími kmeny v Duale. Ty sice nebyly cíleny proti německé vládě, ale staly se záminkou pro demonstraci síly a začátek vojenského podmanění kolonie. Koncem roku 1884 se u pobřeží, na deltě Nigeru a Gabonu, objevila Západoafrická eskadra Reichsmarine, konkrétně německé lodě SMS Seagull, SMS Gneisenau , SMS Ariadne, SMS Olga a SMS Bismarck - vlajková loď kontraadmirála Eduarda von Knorra. Výsadkem námořníků se podařilo potlačit ozbrojený odpor. Von Knorr zde zavedl německou svrchovanost v estuáru řeky Wouri. Za tento úspěch v rozšíření koloniálního vlivu získal Řád červené orlice. Od 1. dubna do 4. července 1885 pak sloužil jako říšský komisař pro kolonii Kamerun. Následně se stal guvernérem Julius Freiherr von Soden a v letech 1895-1906 Jesko von Puttkamer, který kolonii řídil poněkud bezohledně ale rozšířil v zemi zemědělskou výrobu. V květnu 1885 byla vytýčena hranice a různé smlouvy s Francií nebo Británií se uzavíraly prakticky až do roku 1908. Kolonie měla zpočátku rozlohu 495 000 km², ale po záboru oblasti Neukamerun v roce 1911 měla rozlohu 790 000 čtverečních kilometrů. Do německého Kamerunu patřily i oblasti severního Gabonu a Konga, dále západní oblasti Středoafrické republiky, jihozápadní část Čadu a nejvýchodnější oblasti Nigérie. S tím, jak němečtí kolonizátoři postupovali do vnitrozemí, vzbudili velký zájem místního krále jménem Ibrahim Mbouombouo Njoya (1860-1933), který vládl v království Bamum, na Západě Kamerunu. Král Njoya navázal s němci velice pozitivní vztahy a díky jejich pomoci udržel vlastní moc i proti okolním nepřátelským královstvím. Jak již bylo zmíněno, prvním říšským komisařem byl Eduard von Knorr. Následně jej vystřídal Julius Freiherr von Soden a v letech 1895-1906 Jesko von Puttkamer. Von Puttkamer kolonii řídil poněkud bezohledně, ale rozšířil v zemi zemědělskou výrobu a výrobu významných komodit jako káva, kakao a mnohé další. V roce 1910, vypracoval německý parlament – Reichstag, plán jehož cílem bylo upravit tok řek v oblasti Duala, jejich přesun víc do vnitrozemí, aby vznikly podmínky pro větší evropské osídlení v oblasti. Vládce kmene Duala Rudolfa Duala Manga Bell (1873-1914) se rozhodl proti tomuto plánu protestovat. Spolu s ostatními náčelníky podnítil sepsání petice a předložil Berlínu i právní podklady. Ty ale byly ignorovány a tak se Manga Bell rozhodl požádat o pomoc jiné evropské vlády, které měly svrhnout německou vládu v zemi. Král Njoya byl přesvědčen, že boj proti Němcům, by byl kontraproduktivní, odmítl žádost o pomoc a dokonce informoval německé úřady o plánech vládce Dualy. Rudolf Duala Manga Bell tak byl zatčen, odsouzen za velezradu a dne 8. srpna 1914 pověšen. Stal se ale v očích domorodců mučedníkem a je považován za prvního kamerunského nacionalistu.
Po desetiletích investic začínaly být kolonie výnosné, tento vývoj však přerušila první světová válka. Německo doufalo v dodržování závěrů berlínské konference z roku 1885, která zavazovala všechny koloniální mocnosti ke svobodnému obchodu a mírovému řešení koloniálních sporů. Bylo ale jasné, že tato dohoda nebude dodržována. Británie brzy dokázala porazit německé loďstvo a ovládnout tak námořní obchodní trasy, čehož mohla využít k hospodářské blokádě svého rivala a napadení jeho kolonií. Již v srpnu 1914 bylo obsazeno Togo. Před válkou bylo v zemi 1 500 domorodých Askarijů, kterým velelo 185 německých důstojníků. Krom toho zde bylo 1 200 členů polovojenské policie, kterou vedlo 30 důstojníků. Domorodí vojáci pocházeli často z jiných kolonií, nebo loajálních kmenů. Během roku 1915, vstoupily do Kamerunu britsko-francouzské jednotky čítající 19 000 vojáků. Proti nim stálo až 10 000 vojáků, které ale trápil nedostatek munice. Boje zde probíhaly velice zdlouhavě a řekněme, že z dohodové strany i úsporně. Německé koloniální jednotky byly v zemi poraženy až na počátku roku 1916. Na začátku února překročila většina vojáků hranice se sousedním španělském regionu Rio Muni, kde byli internováni. Koncem měsíce využili poslední ozbrojenci britského příslibu na volný odchod ze země. Moc v zemi převzala Francie, čímž království Bamun ztratilo svou částečnou autonomii. V roce 1919, Versailleskou smlouvou, přešel Kamerun oficiálně pod správu společnosti národů a byl rozdělen na dvě části: větší východní se stala mandátním územím Francie, menší západní byla připojena k britské Nigérii.
Němečtí kolonisté museli na základě Versailleské smlouvy opustit všechny bývalé německé kolonie, s výjimkou Německé jihozápadní Afriky. Již v dobách Výmarské republiky zaznívaly silně hlasy na opětovné získání kolonií. Němci se necítili jako viníci války a ztrátu kolonií chápali jako krádež. Propagátoři znovunabytí kolonií spatřili šanci po nástupu Adolfa Hitlera k moci.

Zdroj:
E. Howard Gorges: The Great War in German West Africa (1923)
Arthur J. Knoll: Togo under Imperial Germany, 1884–1914 (1978)
Uwe Timm (Hrsg.): Deutsche Kolonien (1981)
Peter Sebald: Togo 1884–1914 (1988)
Ralph Erbar: Ein „Platz an der Sonne“? (1991)
Aleš Skřivan: Der Anfang der deutschen Kolonialpolitik im Kontext der internationalen Beziehungen. (1997)
Michal Wanner: Koloniální úsilí Braniborska-Pruska 1634-1721. (1998)
Ulrich van der Heyden, Jürgen Becher: Mission und Gewalt. (2000)
Jan Klíma: Pod německou vlajkou. Příběh jedné koloniální říše. (2005)
Filip Nerad: Das Krügertelegramm. Der Höhepunkt der Politik des Deutschen Kaiserreiches in Südafrika. (2005)
Jonas Bakoubayi Billy: Musterkolonie des Rassenstaats: Togo. (2011)
Michal Wanner: Pruské východoindické společnosti v éře Fridricha II. (2011)
Peter Sebald: Die deutsche Togo 1884–1914. (2013)
Rebekka Habermas: Skandal in Togo. (2016)

https://de.wikipedia.org/wiki/Deutsche_Kolonie_Togo
https://cs.wikipedia.org/wiki/Togo
https://en.wikipedia.org/wiki/Dagomba_people
https://www.deutsche-schutzgebiete.de/togoland.htm

Výstřieewewržek.JPG
Gustav_Nachtigal_by_Hanfstaengl_(cropped).jpg
Gustav Nachtigal (1834-1885)

1514557525153740624.jpg
král Ibrahim Mbouombouo Njoya (1860-1933)
Naposledy upravil(a) Rase dne 1/8/2022, 14:53, celkem upraveno 1 x.
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
seabee
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 3437
Registrován: 18/7/2013, 18:59

Re: Německé kolonie Kamerun a Togo

Příspěvek od seabee »

Němečtí kolonisté museli na základě Versailleské smlouvy opustit všechny bývalé německé kolonie, s výjimkou Německé jihozápadní Afriky.
Němečtí kolonisté z Německé jihozápadní Afriky byli odsunuti Brity po konci Druhé světové války na základě stejných principů a spojeneckých dohod, jako sudetští Němci. a slovenští Maďaři.
Slyší-li nechápaví, podobají se hluchým.
Hérakleitos z Efesu, zvaný Skoteinos (Temný – asi 544-484 př.n.l.),
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12902
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Německé kolonie Kamerun a Togo

Příspěvek od Rase »

Obrázek

Ernst von Raben a boje o Kamerun

V severním cípu německé kolonie Kamerun, na samém prahu Sahary vzdorovala v úplném obklíčení hrstka německých vojáků přesile dlouhých 18 měsíců.

Ernst Klaus Iwan Christian Friedrich Alfred von Raben (1877-1924) velel třetímu praporu (3. Feldkompagnie) Schutztruppe na území Kamerunu. Válka pro jednotku o síle 200 mužů (z toho asi 20 bělochů a 180 domorodých vojáků) válka zastihla již 9.srpna roku 1914. Tehdy se jednotka nacházela v cihlové pevnosti Mora, která chránila severní část země. Proti mim postupovaly britské jednotky ze sousední Nigérie a jelikož domorodé obyvatelstvo Němce nenávidělo pro jejich krutost a ihned se přidávalo na stranu Britů a Francouzů, nebylo možné praktikovat partyzánský způsob boje. Navíc von Raben zhodnotil, že cihlová pevnost je nevhodná pro moderní válku a rozhodl se ji i stejnojmenné město vyklidit. Jednotka se následně opevnila v zákopech na 520 metrů vysokém kopci nad městem. Dne 19.srpna dorazili černí pěšáci z britského Nigerijského pluku a 24.srpna se k nim přidali senegalští střelci z francouzského Čadu. Němci měli jenom pušky a dva kulomety, proti nim stála trojnásobná převaha s kulomety a horskými děly. Francouzi a Britové obránce obklíčili a za podpory děl zahájili sérii útoků. Němci opětovali palbu z ručních zbraní a nakonec provedli protiútok ve kterém ukořistili jeden cenný britský kulomet a dvanáct beden nábojů. 27.srpna spojenci útoky ukončili, zahájili obléhání a začali přisunovat posily. Třetí Schutztruppe byla zcela odříznuta od zbytku německých vojsk pod velením podplukovníka Zimmermanna a čelila nedostatku zásob a munice. Von Raben věděl, že jej může zachránit jen zázrak, přesto pokračoval v odporu. Znovu se spojenci pokusili dobýt pevnost Mora na konci října 1914, leč akce opět ztroskotala na houževnatém německém odporu. Francouzský plukovník Brisset, který převzal velení, zaútočil znovu 4. a 5.listopadu. Francouzi pevně sevřeli německé pozice a senegalští střelci vedení kapitánem Thiebaultem zahájili prudký bodákový útok, na několika místech se jim podařilo vniknout do německých postavení a osud pevnosti se zdál zpečetěn, avšak tvrdý německý odpor rozbil koordinaci útoku, útočící jednotky ztratily spojení a nedostaly včas posily. Němci se znovu překvapivě ubránili.
Mezitím ze všech stran a zoufale pomalu postupovali Britové, Francouzi a Belgičané do nitra německého území, za cenu těžkých ztrát a občasných porážek se jim jen zvolna dařilo dobývat na početně slabých, ale skvěle bojujících německých jednotkách jejich území. Daleko na severu se stále bránila německá posádka v pevnosti Mora a v noci na 6.ledna 1915 se jí podařilo odrazit další pokus protivníka zmocnit se této strategické základny. V červenci 1915 se podařilo spojencům zatlačit německá vojska podplukovníka Zimmermanna do střední části Kamerunu kolem pevnosti Jaunde, zdálo se, že válka v Kamerunu brzo skončí, ale německý odpor jakoby neměl konce. Překvapivými protiútoky si dokázali Němci udržet manévrovací prostor a kladli odpor dalších šest měsíců. Neúspěch stihl také další pokus zlikvidovat konečně Mora. Do 23.srpna 1915 stáhl britský generál Cunliffe před německá opevnění čtyři prapory britské a dva prapory francouzské koloniální armády. Dvanáct kulometů a tři děla proti německým puškám a třem kulometům se zbytky nábojů. Po několika průzkumných útocích přišel generální útok 7. září. Spojenci nejdříve rozstříleli severní předpolí a celý den drželi Moru pod palbou. Za soumraku černí vojáci, jimž šli v čele bílí důstojníci, zaútočili. Celou noc a druhý den dopoledne se bojovalo na všech stranách pevnosti, ale nikde se útočníkům nepodařilo proniknout dovnitř německého opevnění. Bylo to neuvěřitelné - pevnost opět odolala. Ovšem spojenci přisunovali další posily ze všech koutů Afriky i z Indie. Zimmermannovi došla už skoro všechna munice, přišel čas na ústup. Německá koloniální armáda se spořádaně vydala na jih a na konci ledna 1916 přešla neporažena na území neutrální Španělské Guineje, kde byla internována. Válka v Kamerunu byla u konce, ale i v těchto dnech se stále ještě drželi von Rabenovi muži daleko na severu. Od září 1915 sužoval hrstku vzdorujících trvalý hlad a nedostatek munice. Sám von Raben byl 30.října 1915 těžce raněn do hlavy. Drobnými výpady řešili Němci vždy jen nakrátko zoufalý nedostatek potravin. V únoru 1916 už nebylo nikde nic k jídlu, munice došla, neměli žádné obvazy, léky. 15.února 1916 za von Rabenem přišel spojenecký parlamentář a informoval jej, že válka Kamerunu skončila a nabídl mu čestnou kapitulaci. 18.února 1916 se von Raben konečně vzdal. Z pevnosti vyšlo 11 Němců a 145 černochů v německých uniformách. Spojenečtí vojáci je přivítali spíše jako spolubojovníky, než nepřátele a pohostili je vším potřebným. Němcům bylo ponecháno právo na osobní zbraň a černochům byl vyplacen žold a byli posláni domů. Samotný von Raben byl nějakou dobu v africkém zajetí, později internován ve Švýcarsku. V srpnu 1917 byl vyměněn za jiného zajatce a vrátil se do Německa, povýšen na majora. V roce 1918 měl ještě nějaké štábní funkce a zemřel v roce 1924 ve věku 46 let.

Jaromír Vávra, článek na FB
https://www.esslinger-zeitung.de/region ... 19982.html
http://s400910952.websitehome.co.uk/ger ... ussian.htm

Ernst_von_Raben.jpg
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Odpovědět

Zpět na „Státy a národy zúčastněné ve WW1“