Dánský stát ve víru Velké války

Moderátoři: Pátrač, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12902
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Dánský stát ve víru Velké války

Příspěvek od Rase »

Obrázek

Dánský stát ve víru Velké války

Dne 30. října roku 1864, po prohrané válce s Pruskem, se Bohem vyvolený národ Dánský probudil z krásného snu s pořádnou kocovinou. Vystřízlivění mělo být bolavé a ovlivnilo stát na celá desetiletí. Koncept obnovení dánské říše a snaha přičlenit Šlesvicko dopadla katastrofálně, leč nejprve se podívejme trochu dál na celou situaci. První válka z roku 1848 až 1852 skončila dánským vítězstvím a ovládnutím vévodství Šlesvicka a Holštýnska. Tyto státy obývala většina německého obyvatelstva, navíc zde bylo silné hnutí usilující o nezávislost. Dánští nacionální liberalisté požadovali plné svázání Šlesvicka s Dánskem a Holštýnsku ponechat vlastní volbu. Situace vygradovala roku 1864, kdy se na stranu německých nacionalistů přidalo sílící Prusko, Rakousko jakožto hlavní mocnost v německém prostoru, ale také Sasko a Hanoversko. Británie a Švédsko vyhlásili neutralitu a Dánsko tak zůstalo osamoceno. Dánové sice s válkou počítali a posilovali jak loďstvo, tak opevnění – zejména obraný val u Dannewirke, rovněž opevnění kolem Düppel a Fredericia, ale početní převaha hrála silně v jejich neprospěch. Jak již bylo zmíněno, válka dopadla katastrofálně, 1 700 vojáků padlo, bylo zajato nebo se pohřešovalo. Celé Šlesvicko-Holštýnsko bylo podstoupeno Prusku, země byla okleštěná na hlavní ostrovy a malou část Jutského poloostrova. Válka byla rovněž silně traumatizující pro samotný dánský národ, neboť byl nucen přehodnotit své místo ve světě. Bohaté oblasti dříve rozlehlého dánského království byly v průběhu času ztraceny ať již ve prospěch Švédska nebo Dánska. Objevila se nová forma nacionalismu, která vyzdvihovala malý národ, tradici vesnického Dánska a snažila se vyhýbat touhám po zvětšování území. Postupně se vzmáhal rovněž socialismus a dělnická hnutí, kde hlavní osobností v tomto směru byl Louis Pio (1841-1894). Pio se zasloužil o vznik samostatné dánské odnože internacionály, která umě kombinovala internacionalismus s nacionalismem. Spolu s dalšími radikálními socialisty byl později obviněn z vlastizrady a musel Dánsko opustit – azyl povětšinou nalezli v USA. Začátkem nového století došlo k první revizi ústavy, přičemž bylo umožněno volit ženám, zavedeny sociální, dělnické a tržní reformy. Poslední dánské kolonie, ostrovy sv. Jana, sv. Tomáše a Saint Croix, byly prodány USA. Dánsko se uzavřelo samo do sebe. Na počátku 19.století byl poměrně silné skandinavistické politické hnutí - Skandinavismus, které spojovala myšlenka politicky a hospodářsky sjednocené Skandinávie či dokonce jednotného národa založeného na jazykovém, politickém a kulturním dědictví. Rozmach hnutí nastal ve čtyřicátých letech 19.století, na popud dánských a švédských univerzitních studentů, jako reakce na vzmáhající se pangermanismu. Zmiňme, že již ve válce z roku 1848 nabídlo Švédsko vytvoření dobrovolnické legie, ale po hrozbě z Ruska bylo od jejího nasazení upuštěno. Jediným hmatatelným přínosem skandinávského hnutí, bylo založení Skandinávské měnové unie, roku 1873 mezi Dánskem a Švédskem. Norsko, které tehdy bylo v personální unii se Švédskem se připojilo o dva roky později. Měnová unie se rozpadla na počátku první světové války, druhého srpna 1914. Nyní se ale podívejme, jakým způsobem se vyvíjela dánská armáda v nově neutrálním státě.

Dle obranné strategie z roku 1909, v případě mobilizace měla dánská pozemní armáda čítat tři velmi lehké pěchotní divize. Mírový stav armády byl velmi malý a vojsko tak primárně zajišťovalo výcvik branců. V případě plánu vycvičit vojsko do plně bojeschopného stavu, bylo nutno počítat s několika měsíci. Jak se dá odvodit, tak prioritou byla obrana vlastního území. Zde se mohla armáda opřít především o opevněné pozice kolem Kodaně a rovněž pobřežní opevnění. Námořnictvo se skládalo ze čtyř zastaralých pobřežních obrněných lodí. Tento typ plavidel byl menší a levnější než plnohodnotné bitevní lodě, pro silnou výzbroj a pancéřování obětovaly rychlost a dosah. Jedná se o poměrně typickou výzbroj států s nevelkým námořnictvem a oblíbený typ rovněž ve Skandinávii, ale také Nizozemí, Rusku a Německu. Pobřežní obrněnce byly doplněny o dva malé a rovněž zastaralé křižníky, 12 torpédovek a později 12 pobřežních ponorek. Za tímto nevábným stavem stojí fakt, že Dánsko plně spoléhalo na svou neutralitu a po drtivých porážkách v polovině 19.století, pokládalo vojenské řešení konfliktu za nesmyslné. Zemi od léta 1913 řídila Sociální liberální vláda, kterou řídil právník Carl Theodor Zahle (1866-1946). Zahle měl funkci premiéra a ministra spravedlnosti, ministrem zahraničí byl diplomat Erik Scavenius (1877-1962) a ministrem obrany historik Peter Munch (1870-1948). Zahleho vláda jednoduše odmítla, že by malý Dánský stát měl být schopen uchránit svoji neutralitu proti vnějším hrozbám, v případě agrese ze strany jiného státu, plně spoléhali na fakt, že se bude jednat o porušení mezinárodního práva a celá situace bude řešit společenství národů. Zde tedy měla hrát prim spíše kvalitní policie, než samotná armáda. Samotná armáda rovněž znamenala, že sebemenší pohraniční provokace hrozila eskalací a přerodem do válečného konfliktu. Jinými slovy vláda se obávala, že v případě hrozby by armáda vystupňovala sebemenší provokaci ze strany nepřítele, přičemž dánsko mohlo být označeno za agresora a nedomoci se mezinárodní pomoci, která byla klíčovou pro obranu země. Tendence odzbrojit Dánsko aby se zabránilo zničení národa sice Munch nikdy oficiálně nepřiznal, ale vychází to z jeho reálných kroků a přístupu celé vlády. Přeci jen se jednalo o menšinovou vládu, která se musela velice snažit, aby se udržela u moci a nevzbudila kritiku ze strany veřejnosti. Dalším aspektem byla snaha některých kruhů v Dánsku, neprovokovat Německo, ba vycházet jim vstříc. Tento extrémně proněmecký kurs – Tyskerkurs, prosazoval velitel námořnictva - viceadmirál Otto Kofoed-Hansen (1854-1918), ministr zahraničí, jeho sekretář Herluf Zahle (1873-1941) a dánský velvyslanec v Berlíně hrabě Carl Moltke (1869-1935). Proti sbližování s Německem byl vůdce opozice Jens Christian Christensen (1856-1930), král Kristián X. Dánský (1870-1947), velitelé armády a pravicové křídlo Liberální strany. Ti všichni považovali kroky Zahleho vlády za nemorální a politicky nepřijatelné.

V předvečer vypuknutí světové války, vláda i nadále ignorovala nutnost vybudovat vlastní bojeschopnou armádu, ale rovněž úspěšně odolávala snahám nařídit mobilizaci armády. Brzo ráno 5. srpna 1914 obdržela vláda ultimátum z Berlína, aby nebránila zaminovávání Velkého Beltu. Tedy prostřední z Dánských úžin, které spojují Baltské moře a průliv Kattegat. Je dlouhý 120 km a široký 11 km, nachází se mezi ostrovy Lolland a Sjælland na východě a Langeland a Fyn na západě. Vláda se rozhodla na ultimátum neodpovědět. V německé poznámce stálo, že Dánsko může zaminovat Velký Belt z obou stran, tedy jak proti Němcům tak i Britům. Velitel námořnictva informoval krále, že toto minové pole může být v případě potřeby kontrolováno a případně i otevřeno. Král tedy informoval svého britského bratrance, že pokud bude britské námořnictvo chtít vplout do Baltského moře, bude minové pole otevřeno. Po podpoře ze strany krále, tedy vláda odpověděla kladně na německé požadavky – kostky byly vrženy. Potřeba získat politickou podporu svých kroků si vynutily, že vláda rovněž souhlasila s mobilizací zhruba dvou třetin armády. Polovina loďstva byla v říjnu vyslána, jako samostatná eskadra, k zabezpečení námořních tras přes Velký Belt. Plavidla vytvořila námořní blokádu a fungovala i k ochraně menších minových zátarasů na Jihu. Měla zasáhnout v případě, že se Britové pokusí proniknout do Baltského moře. Patrně nepřekvapí, že Berlín byl tímto rozhodnutím potěšen a souhlasil s dánským použitím síly, tedy pokud to bude proti nepřátelům Německa.
Na začátku roku 1915, reagovala vláda na německou kritiku zpravodajských aktivit v Dánsku tím, že umožnila Německu zřídit v Kodani kancelář kontrašpionáže. Paradoxní je, že se stejnou nabídkou nepřišli ke státům Dohody (!) V této době, ministr zahraničí Erik Scavenius a velvyslanec v Berlíně hrabě Carl Moltke, rozhodli zajistit financování pro-německé propagandistické kampaně v Dánsku. Rovněž došlo k finančním škrtům, které měly ještě víc podkopat bojeschopnost dánské armády. Ta následně klesla i pod úroveň ze začátku srpna roku 1914. Situace vygradovala dne 19. srpna 1915, když německá torpédová loď napadla a zničila britskou ponorku E13 uvíznou v dánských teritoriálních vodách. Jednalo se o vážné porušení neutrality ze strany Německa a dánské námořnictvo nesplnilo svou povinnost bránit plavidlo. Polovina posádky britské ponorky zahynula. Bylo rozhodnuto, že se podobný incident již nesmí opakovat a musí být zablokovány přístupové trasy britských ponorek do Baltského moře. Většina cest již byla zablokována dánskými nebo německými překážkami, od září 1915 do června 1916 vznikly další překážky i za pomoci Švédů, čímž se podařilo odříznou všechny přístupové trasy do Baltského moře.

Začátkem léta 1916 se značně rozšířily poplašné zvěsti že britové plánují námořní blokádu prolomit, přičemž vznikla v dánské armádě panika. Velení si uvědomilo, že dánské ponorky byly blokádou uzavřeny na severu a německé lodě mohly snadno ohrozit Kodaň. Udržení neutrality tak bylo nereálné. V září zoufalý náčelník generálního štábu armády obešel vládu a požádal o pomoc britského velvyslance. Koncem léta 1916 vypukla politická krize a hrozilo že vláda bude svržena. Německý velvyslanec v Kodani, hrabě Ulrich von Brockdorff-Rantzau (1869-1928) vyslal do Berlína falešnou zprávu, že pokud Scaveniova vláda padne, bude to znamenat konec dánské neutrality a tedy i otevření blokády úžin britskému loďstvu. Tak nějak ale zamlčel, že opoziční vůdce Jens Christian Christensen rovněž zastával myšlenku neutrality. V Berlíně brali tuto zprávu velice vážně, jelikož tou dobou porušovalo svou neutralitu Rumunsko a po bitvě u Jutska byla Císařské námořnictvo silně oslabená a v defensivě. Německý generální štáb tedy oprášil válečný plán pro invazi do Dánska, známý jako Fall J. Ten byl sepisován od února 1905 ale později založen do archivu. Tento invazní plán se měl opírat o silné námořní uskupení. Jelikož se Německo obávalo, že Británie stihne dříve vylodit vojsko v Jutsku, případně vybuduje základnu v Norsku, byly na podzim 1916 zahájeny opevňovací práce v severním Šlesvicku, zde začala vznikat obraná linie - Sicherungsstellung Nord. Plán Fall J podepsal císař Vilém II. ještě téhož měsíce. Politická krize sice byla rychle zažehnána, ale v únoru 1917 se německé vrchní velení stále zaobíralo myšlenkou, že by se na stranu Dohodových mocností mohlo přidat krom USA i Norsko, čímž by se otevřely přístupové cesty na Balt. Vrchní velitelé tedy plánovali rychle získat kontrolu nad celým Jutskem, většinou dánských ostrovů a jihem Norska. Před zahájením plánu měla dostat Kodaň pětihodinové ultimátum pro umožnění volného průchodu zemí. Poněkud překvapivá je reakce dánské vlády, když se k ní dostaly informace o plánované invazi.
Okamžitě byly zastaveny všechny opevňovací práce, dodávky dalších protiletadlových zbraní pro posádku v Kodani, rovněž existovaly plány pro další snížení financí pro armádu a silové složky. Tím jak vláda snížila schopnost dánské armády bojovat s jakýmkoliv nepřítelem, úměrně se zvyšovala nutnost zabezpečit tuto důležitou oblast vysláním německých invazních sil. Přeci jen Berlín se obával, že Dánsko je příliš snadnou kořistí i v případě britské námořní invaze. Během jara a začátkem léta 1917, se Rantzau snažil přesvědčit německý generální štáb, aby s invazí počkali, dokud se v Dánsku nevylodí Britové. Tvrdil totiž, že Dánové budou bojovat proti každému, kdo se pokusí jejich zemi zabrat. Pokud by tak učinili Britové jako první, dánové by německou pomoc mnohem snáze přijali a ještě by svým námořnictvem vypomohli čelit případné invazi do severního Německa. Rovněž pokud by Berlín Kodani adresoval jakékoliv ultimátum, znamenalo by to, že se celý národ se zatvrdí a přidá se na stranu Dohody. Situace v Severním moři rovněž začínala eskalovat. Koncem roku 1917 se Britové rozhodli napadnout pobřeží severního Německa, čím se snažili udržet Ruskou armádu na straně Dohody. Tyto nájezdy na přístavy měly dohru druhého listopadu 1917 ráno a dotkly se i samotného Dánska. Tehdy britský lehký křižník a torpédoborec nepozorovaně vpluli do Kattegatu a udeřili na kotvící německé lodě. Rantzau se neúspěšně snažil argumentovat, že se jednalo pouze o nájezd a tedy nikoliv pokus o invazi, nepomohl ani fakt že byla mlha a němečtí námořníci byli stejně překvapení, jako jejich dánští kolegové. Viceadmirál Otto Kofoed-Hansen ještě učinil protiopatření, aby se podobný nájezd již nemohl opakovat, ale důvěra již byla ztracena.
Koncem prosince 1917 bylo jasné, že Rusko se již do válečných operací nezapojí a tak Německo získalo dominanci nad celým Baltem. Německý námořní kapitán Reinhold von Fischer-Loßainen (1870-1940) prohlásil, že nyní je vhodná situace, aby Německo posílilo svůj vliv v celé Skandinávii, právě obsazení Dánska mělo být prvním krokem a vše již je připraveno. Tlak na Kodaň se stupňoval a na popud Berlína byl odvolán velice schopný velitel dánské vojenské zpravodajské služby Erik With (1869-1959). Vláda se ani nesnažila klást odpor. Když německá ponorka uvízla na dánském pobřeží, počátkem dubna 1918, byl osádce umožněn volný odchod ze země, bez zadržení a internace, čímž bylo porušeno mezinárodní právo. Stejně bylo naloženo s internovanou osádkou německé lodi Igodz Mendi. Němci rovněž tlačili na dánskou vládu, aby dosadila do vedení generálního štábu armády člověka mnohem méně vstřícného zemím Dohody. Dánská vláda přijala německá přání a prostřednictvím Rantzaua naznačila ochotu přijmout vojenskou okupaci země bez vojenského odporu. Konec války přišel dřív, než k obsazení země mohlo dojít, ale jisté je, že německá armáda a i námořnictvo již nebyly ve stavu, kdy by bylo možno podniknout takto masivní invazi a to i jen z logistického hlediska. Navíc nebylo vhodné tříštit zbytky sil k obsazení Dánska nebo celé Skandinávie. Zkrátka jak pro Německo, tak ale i Velkou Británii, bylo obsazení země zcela nepodstatné. Dánsko tak zůstalo během první světové války neutrální, ale dopad války pocítilo rovněž civilní obyvatelstvo. Značně se rozšířilo šmelinářství a obchod byl narušen válečnou blokádou. Porážka Německa a Versailleská smlouva daly mandát k plebiscitu ve Šlesvicku. Propagační plakát (viz obrázek) s názvem "Probuď se a hlasuj pro Dánsko!", pochází z roku. Plebiscit rozhodl o připojení severní části Šlesvicka k Dánsku. Král a část opozice vyčítali ministerskému předsedovi Karlu Teodorovi Zahlemu, že nevytěžil z porážky Německa ještě větší územní zisk na úkor jižního souseda. Král cítil podporu lidu a Zahleho vládu odvolal. Výsledkem byla tzv. Velikonoční krize. Jejím výsledkem byl králův slib, že již nebude přímo zasahovat do politiky. Pokud jde o samotný německý plán Fall J, na invazi do Dánska a Skandinávie, tak ten byl oprášen roku 1940. Wehrmacht překročil hranice 9. dubna a boje trvaly přibližně šest hodin.

Zdroje:
http://denstorekrig1914-1918.dk/listerl ... 1914-1918/
https://books.google.cz/books?id=M57dCg ... ie&f=false
https://en.wikipedia.org/wiki/Krag%E2%8 ... %B8rgensen
https://encyclopedia.1914-1918-online.n ... gy_denmark

Obrázek

Obrázek

Obrázek
Dánský propagační plakát "Probuď se a hlasuj pro Dánsko!" z roku 1920

Obrázek
Bitva u Sankelmark z roku 1864

Obrázek
propagační plakát Skandinavismu
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Dánský stát ve víru Velké války

Příspěvek od kacermiroslav »

Rase, díky za zajímavý článek. Dost to osvětlilo mé laické dohady, proč se Dohoda nepokusila při plánování Baltského plánu, obsadit Dánsko. Vždy jsem si myslel, že Dánové byli za WW1 více naklonění Dohodě a že by se obsazením Dánska mohl lépe realizovat Baltský plán, nebo otevřít další frontu, která by z Jutského poloostrova měla blíže do srdce Německa, než třeba plány na obsazení Dardanel.
ObrázekObrázekObrázek
O. Filip
desátník
desátník
Příspěvky: 41
Registrován: 1/8/2010, 21:59
Kontaktovat uživatele:

Re: Dánský stát ve víru Velké války

Příspěvek od O. Filip »

Dánská vojenská politika v posledních dvaceti letech před válkou byla skutečně zoufalá. Jedinou relevantní obrannou pozicí byla pevnost Kodaň, vybudovaná především v osmdesátých letech 19. století. Na Jutském poloostrově, který je hlavní části Dánska, nebylo nic. Kodaň byla hlavním městem kdysi rozsáhlé říše, která se rozkládala i v jižním Švédsku, takže po jeho ztrátě byla úplně na okraji zbylého území. Na svou dobu byla pevnost velmi moderní, jenže to už v roce 1914 neplatilo.

Poté, co premiér několikrát rozhodl o výdajích na opevnění bez schválení parlamentem, podařilo se levicové opozici v roce 1894 donutit pravici k podpisu dohody, která trvale zakázala vydávat státní prostředky na výstavbu vnitrozemských opevnění Kodaně. Zákaz se podařilo částečně obejít výstavbou fortů z prostředků veřejných sbírek a také třeba kuriózní výstavbou "pobřežního" fortu ve vnitrozemí (na pobřežní opevnění se zákaz nevztahoval). Dánský "sabotážní" přístup k obraně byl tak intenzivní, že například v roce 1905 padla vláda, když se ukázalo, že bylo tajně postaveno několik úkrytů na kodaňském Západním valu.

Během války se Dánové trochu vzchopili a postavili několik linií opevnění u Kodaně a přehradili přístup k městu Tuneskou linií, šlo ale o stavby nevalné kvality a odolnosti.

Detaily o dánské pobřežní obraně a o vnitrozemských opevněních.
Uživatelský avatar
Rase
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 12902
Registrován: 11/2/2010, 16:02
Bydliště: Prostějov

Re: Dánský stát ve víru Velké války

Příspěvek od Rase »

Díky za doplnění - prozkoumám to. Původně jsem si řekl, že sepíšu článek o tom, jak se dánům podařilo udržet neutralitu, byť kolem nich probíhal jeden z nejkrvavějších konfliktů v dějiných. Když jsem ale začal víc rýpat a nacházet zajímavé zdroje, tak musím říct, že jsem byl docela dost zhnusený a překvapený. Kolikrát ze sebebe děláme národ kolaborantů, ale na Západě to očividně nebylo o nic lepší. Osobně si z dánska můžeme vztí poučení i v moderní době, přeci jen je docela dost zajímavé, kam až můžou vlády zajít, když jim nechají občané volnou ruku (ono pozvání nepřátelských vojsk) byť i tehdy bylo obyvatelstvo hodně náchylné na propagandu. Původně jsem chtěl samotný článek mnohem větší a zapracovat pod něj i různá podtémata. Rozhodl jsem se ale text netříštit a tyto střípky budu přidávat samostatně. Nejprve dánské zbraně a později o dánských dobrovolnících v německé císařské armádě

Dánské zbraně ve válce

Pokud jde o vývoj zbraní v Dánsku, do roku 1918, tak ikonou se stal lehký kulomet Madsen. Jeho konstruktérem byl poručík Jens Theodor Suhr Schouboe, který rovněž inicioval vznik společnosti Dansk Rekylriffel Syndikat v Kodani, jež začala tyto kulomety vyrábět. Funkce kulometu Madsen byla založena na principu uzamčeného závěru s krátkým zpětným pohybem hlavně, avšak základní odlišnost od řady ostatních zbraní se stejným principem funkce představovala skutečnost, že závorník nevykonával během funkčního cyklu axiální pohyb vůči hlavni. Poměrně komplikovaný byl také systém podávání nábojů ze schránkového segmentového zásobníku, vsazeného shora do pouzdra zbraně. První verze kulometu byla patentována v roce 1899 a vylepšená verze o tři roky později. Jméno zbraň dostala na počest ministra války, vynálezce a podnikatele Vilhelma Hermanna Olufa Madsena (1844-1917), jenž se zasadil o zavedení kulometu do výzbroje dánské armády. Obecně se dá říct, že dánští zbrojíři přišli ve zmíněném období s velice zajímavými konstrukcemi. V roce 1896 zkonstruoval ředitel dánské královské zbrojovky Julius Alexander Rasmussen prototyp samonabíjecí pušky, jejíž patent pocházel již z roku 1899. Právě z ní vyšel Schouboe při své konstrukci lehkého kulometu. Ač dánský vývoj byl poměrně zajímavý, přesto dánská armáda zavedla do výzbroje opakovací pušku norského původu. Jednalo se o opakovací pušku známou jako Krag–Jørgensen M1889. Zajímavostí u této zbraně je především náboj 8x58R. Původní střela byla zaoblená, ale od roku 1908 se již přecházelo na moderní zahrocený tvar projektilu o hmotnosti 12,5 g. Nesmíme ale zapomenout ani na pistole typu Schouboe. V dánsku vznikl Model 1902, 1906, 1907, 1912 a 1916. Pozoruhodný je způsob uložení v požbo/pouzdru, viz fotografie. Nikdy ale nebyly moc populární a rozšířily se primárně jen u dánské pohraniční policie. Export znemožnila neutralita státu v období války a samotná blokáda.

Obrázek
kulomet Madsen Model 1903 při ukázce střelby poručíkem Schouboem

Obrázek
pistole Schouboe M1906, zlacená varianta prezentovaná prezidentu Uruguaye

Obrázek
pistole Schouboe M1907 i s bažbou
Obrázek

"Účelem života není být šťastný. Účelem života je být užitečný, čestný a soucitný"
Odpovědět

Zpět na „Státy a národy zúčastněné ve WW1“