Chinese Labour Corps
Během války sloužilo na Západní frontě zhruba 140 000 čínských dělníků. Z toho zhruba 100 000 u britského Chinese Labour Corps a bezmála 40 000 ve francouzských službách. Než si povíme víc o Čínském pracovním sboru - Chinese Labour Corps (CLC), musíme si přiblížit samotnou historii této Asijské země. Čína byla od poloviny 19. století sice rozlehlou zemí, ale státní příjmy zůstávaly nízké, což znamenalo velké finanční problémy hlavně do budoucna. Všeobecně se rozšířila korupce a vládnoucí elita zůstala u tradičního způsobu řízení státu. Po opiových válkách, vnutily evropské státy říši nerovné smlouvy, v nichž zakotvily pro sebe výhodný svobodný obchod a otevření některých přístavů, které se dostaly pod jejich kontrolu. Celé období ve v podstatě naplněné četnými lidovými povstáními, zejména při povstání tchaj-pchingů (1850–1864) a povstání čínských muslimů (1855–1873) zahynuly miliony lidí. V povodňových oblastech Žluté řeky s vysokou hustotou obyvatelstva byli lidé velmi zbídačení a docházelo k banditismu, který se zde stal nejčastějším povoláním. Banditismus následně vyvolával odvetné boje mezi vesnicemi a vláda zde ztrácela kontrolu. V přístavních městech a centrech se objevil první průmysl a průmyslový proletariát. V letech 1850–1873 se počet obyvatel říše snížil z 410 na 350 milionů. V důsledku toho se elity pokusily zemi modernizovat, ale reformy byly zastaveny porážkou v první čínsko-japonské válce a definitivně zrušeny roku 1898 císařovnou Cch’-si (1835-1908). Aby to nebylo vše, na přelomu letopočtu propuklo v zemi Boxerské povstání, směřované proti vlivu cizinců v zemi. Nejdůležitější hnutí se jmenovalo I-che-tchuan neboli "Pěst ve jménu míru a spravedlnosti". Koncem června roku 1900 okupovali povstalci Peking a oblehli členy diplomatického sboru, jejich rodiny a ostatní v britském vyslanectví. Po téměř dvouměsíčním obležení, dosáhly jednotky ze Spojených států, Velké Británie, Francie, Rakousko-Uherska, Ruska, Německa a Japonska 14. srpna Pekingu a povstalce rozprášili. Čína se zavázala platit vítězům válečné reparace ve výši 450 milionů taelů stříbra, které se vinou vysokého úroku vyšplhalo na téměř milardu. Zhruba 25 pevností bylo zničeno. Mírová dohoda zároveň vedla k dalšímu posílení vlivu Západu v zemi a oslabení pozice vlády, což vedlo v roce 1911 k sinchajské revoluci a vyhlášení Čínské republiky. Jejím prvním prezidentem se stal Sunjatsen z tehdy jednotného hnutí Kuomintang, ale brzy byl bývalým generálem dynastie Čching Jüan Š'-kchajem donucen k odstoupení. Generál se sám stal prezidentem a později se dokonce pokusil obnovit císařství, čímž vyvolal velký odpor mezi veřejností. Po jeho přirozené smrti byla Čína politicky rozdělená a mezinárodně uznávaná vláda v Pekingu, prakticky neměla vliv na dění v zemi. Vojenští vůdci tak získávali ve svých oblastech prakticky neomezenou moc. V říjnu 1913 byl zvolen stálým prezidentem Jüan Š´-kchaj (1859-1916), původně generál armády severní Číny. V listopadu však došlo k rozpuštění Kuomintangu, v lednu 1914 pak k rozpuštění parlamentu a byla přijata nová, reakční ústava po níž byla prakticky veškerá moc soustředěna v rukou prezidenta.
Na počátku války v Evropě vyhlásila Čína neutralitu a již v roce 1914 obsadilo Japonsko německou kolonii na čínském poloostrově Šantung. V roce 1916 britský polní maršál Sir Douglas Haig žádal o urychlené získání 21 000 dělníků, kteří by zaplnili úbytek pracovních sil ve zbrojovkách a stavbě infrastruktury. Najímáni tedy byli dělníci ze všech koutů světa, krom Číny i Egypta, Indie a Jižní Afriky. Vzhledem k tomu, že Čína byla neutrálním státem, její státní příslušníci nebyli oprávněni k účasti v boji. Britská vláda tak v roce 1916 podepsala dohodu s čínskými zástupci na nábor dělníků pro službu ve Francii. Náborové centrum vedl od konce října 1916 bývalý železniční inženýr Thomas J. Bourne, který dříve v číně pracoval 28 let a byl tedy znalý tamních poměrů. Nutno podotknout, že tak jako Britové, rovněž Francouzi najmuli v Číně 50 000 dělní, dle smlouvy ze 14. května 1916, první kontingent dorazil do Marseille v červenci 1916. Vraťme se ale zpátky k britskému Čínskému pracovnímu sboru. Příslušníci Chinese Labour Corps pocházeli převážně z provincie Shandong, v menším rozsahu z provincií Liaoning, Jilin, Jiangsu, Hubei, Hunan, Anhui a Gansu. Desítky tisíc dobrovolníků se rozhodlo opustit chudé vesnice a nechali se zlákat nabídkou velkorysé mzdy. Každý dobrovolník obdržel poplatek za vycestování ve výši 20 juanů, po němž následovalo 10 juanů měsíčně, které měly být vyplaceny jeho rodině v Číně. První přepravní loď, která nesla 1 088 dělníků, vyrazila 18. ledna 1917 a cesta do Francie trvala tři měsíce. Tempo najímání dělníků se ještě zvýšilo 14. srpna 1917, po vstupu Číny do války na straně Dohodových mocností. Do konce roku 1917 bylo ve Francii a Belgii 54 000 čínských dělníků sloužících pro Britskou armádu. V březnu admiralita prohlásila, že již není schopna dodávat lodě pro dopravu dělníků a britská vláda tak byla nucena ukončit další nábor. Zajímavé je, že dva velitelé CLC, přesněji plukovník Bryan Charles Fairfax a plukovník RL Purdon, sloužili v Číně již během potlačování Boxerského povstání v roce 1900 - zkušenosti tedy měli. V době podepsání příměří čítal Chinese Labour Corps téměř 96 000 příslušníků, dalších 30 000 se nacházelo ve francouzských službách. Další stovky čínských studentů sloužili jako překladatelé. Ještě v květnu 1919 v britských službách pracovalo 80 000 čínských pracovníků a postupně byli přesouváni do vlasti od prosince 1918 do září 1920. Zhruba 5 až 7 tisíc mužů zůstalo ve Francii, kde vytvořili jádro pozdější čínské komunity v Paříži.
Pokud jde o pracovní náplň dělníků z Chinese Labour Corps, tak muži ve věku 20 až 35 let, byli určeni ke stavbě skladů munice, vykládání lodí, oprav silnic a železnic, hloubení zákopů a plnění pytlů s pískem. Někteří pracovali ve zbrojovkách nebo loděnicích, za jeden až tři franky denně. Zajímavé je, že na nátlak britských odborových svazů zakázala Londýnská vláda působení této levné pracovní síly na Britských ostrovech - všichni Číňané tak působili na kontinentu ve Francii. Někteří členové sboru však prováděli kvalifikovanou práci pro Tank Corps včetně nýtování pancířů tanků a opravy motorů. Po válce vykopávali a pohřbývali těla padlých vojáků a zasypávali zákopy. V březnu 1918 bylo rozhodnuto o udělení vyznamenání - Military Medal, dělnickému předáku první třídy jménem Liu Dien Chen, který udržel své muže v práci i pod dělostřeleckým ostřelováním. Bohužel se pak rozhodlo o tom, že nevojáci nemohou dostat vojenskou medaili a tak obdržel alespoň - Meritorious Service Medal. Do konce války ji získalo celkem pět čínských dělníků. Po válce poslala britská vláda vojenskou medaili všem členům CLC. Medaile byla stejná jako britská válečná medaile vydaná všem členům britských ozbrojených sil, leč nebyla vyražena ze stříbra ale pouze bronzu. Obecně je nutno zmínit, že čínští dělníci byli na svou službu a medaile velmi hrdí.
Život čínských dělníků v Evropě nebyl ale procházkou v růžové zahradě. Velice trpěli vlhkem, zimou a moc jim nepomáhala ani strava na kterou nebyli přivyklí. Nekdy se tak dělníci vzbouřili a při hledání jídla vyloupili místní restaurace. Prostí dělníci tak viděli, že ani život v Evropě není ideální a čínská vláda si dokonce na chování k dělníkům oficiálně stěžovala. Ve službě zemřelo zhruba 2 000 mužů, především v důsledku pandemie Španělské chřipky v závěru války. Část pak zahynula při plnění povinností nebo v přímém důsledku nepřátelské akce. Obecně se odhaduje, že při válečném úsilí zemřelo 10 000 a někteří čínští historikové zmiňují dokonce dvojnásobné číslo (!) Patnáct členů sboru bylo v průběhu války odsouzeno a popraveno, další čtyři zemřeli a devět bylo zraněno při potlačování nepokojů v prosinci 1917, britskými vojáky. Mrtví byli pohřbeni na přibližně 40 francouzských a belgických hřbitovech. Největší počet hrobů s čínskými znaky se nachází u Noyelles-sur-Mer na Sommě.
Po válce se čínská delegace účastnila mírové konference v Paříži, zahájené 18. ledna 1919. Zde byla Čína ve druhé kategorii tzv. "válčících mocností s omezenými zájmy", stejně jako Československo. Prioritou delegace bylo znovuzískání poloostrova Šantung, ten byl ale přiznán jako kořist Japonsku. Čínská delegace tak jako jediná ze zúčastněných delegací nepřipojila svůj podpis pod mírovou smlouvu ve Versailles. Když dorazily zprávy o průběhu pařížské konference do Pekingu, sešli se studentští aktivisté na Pekingské univerzitě a rozhodli se poslat do Paříže telegram žádající, aby čínská delegace rozhodnutí o Šantungu odmítla, a svolat masovou demonstraci. Prvního července 1921 byla založena Komunistická strana Číny a prvního sjezdu se zúčastnilo mnoho delegátů, včetně Mao Ce-tunga. V polovině listopadu 1921 se sešla konference ve Washingtonu a trvala až do 6. února 1922. Čína zde žádala záruku územní celistvosti a politické nezávislosti, zrušení koncesí a obecně omezení cizího vlivu v zemi. Řešení těchto požadavků bylo však odsunuto na neurčito s tím, že bylo rozhodnuto sestavit komise, které je posoudí. Konkrétní výsledky se však do roku 1925 neprojevily. Dál je to již ale jiný příběh.
Zdroj:
https://www.globalresearch.ca/forgotten ... ps/5498043
http://www.centenarynews.com/article/ce ... bour-corps
http://roadstothegreatwar-ww1.blogspot. ... ry-on.html
https://www.valka.cz/10926-Cina-od-boxe ... skou-valku
http://www.chinarhyming.com/2015/04/06/ ... cumentary/
https://en.wikipedia.org/wiki/Chinese_Labour_Corps
