American Expeditionary Force Siberia
Zatímco v létě 1918 vrcholila stodenní ofenziva na západní frontě, zcela mimo zájem světové veřejnosti zuřily také dramatické střety mezi bolševiky a dohodovými intervenčními oddíly na Sibiři. Základ tamních amerických expedičních sil tvořil 31. a 27. pěší pluk, jehož vojáci se krátce po svém příjezdu zapojili do bojů s bolševiky v údolí řeky Ussuri, během kterých si vysloužili přezdívku vlkodavové (Wolfhounds), která je provází dodnes.
V průběhu léta 1918 se misky válečných vah přiklonily definitivně na stranu Dohody. S blížící se porážkou jednoho nepřítele se však začalo rýsovat nové nebezpečí v Rusku zmítaném občanskou válkou mezi rudými a bílými. Velmoci, dosud zaneprázdněné boji v západní a jižní Evropě, dosud nepomýšlely na svržení bolševiků vojenskou cestou, musely však chránit své mocenské a ekonomické zájmy. Jejich centrum leželo ve Vladivostoku, kde se nacházelo přes 600 000 tun nashromážděného válečného materiálu. Strategický přístav navíc mohl posloužit jako východiště pro případnou budoucí rozsáhlou intervenci proti rudým, kterou Dohoda reálně zvažovala. Po Japoncích, Britech a Francouzích vyslali své vojáky na Dálný východ i Američané, jejichž síly se však neměly zapojovat do bojů s bolševiky, ale pouze provádět strážní službu ve Vladivostoku. Rozhodnutím prezidenta Woodrowa Wilsona vznikl Americký expediční sbor Sibiř (American Expeditionary Force Siberia – AEF) v čele s brigádním generálem Williamem S. Gravesem. Součástí AEF se stal také 27. pěší pluk, který byl založen teprve v roce 1901 a měl za sebou pouze krátké bojové angažmá na Filipínách. Téměř 1 600 příslušníků 27. pluku se – jako první americká jednotka – vylodilo ve Vladivostoku 15. srpna 1918. Vojákům se tu dostalo bouřlivého uvítání od místních bělogvardějců. Washington však chtěl mít své muže co nejdříve na transsibiřské magistrále, kterou dostali za úkol chránit. Japonská vojenská správa však jejich odjezd blokovala kvůli marginální byrokratické zámince – formace totiž dorazila do Vladivostoku s jednodenním zpožděním a Japonci odmítali přepracovat plán železničních transportů. Američané proto nejprve vystřídali čs. legionáře při ostraze železnic v bezprostředním okolí přístavu a současně se pustili do výstavby ubikací a oprav poškozených částí trati.
K prvnímu bojovému nasazení došlo již 19. srpna, kdy se jedna z rot střetla s bandity plenícími vesnice podél magistrály. O pár dní později se objevily zprávy o bolševické koloně posílené propuštěnými rakousko-uherskými válečnými zajatci, která měla postupovat ussurijským údolím na Vladivostok. Do oblasti proto zamířil 27. pluk společně s japonskou divizí, aby nepříteli přehradily cestu. Průzkum však brzy ukázal, že původní hlášení značně přehánělo, protože rudých byla jen hrstka. Tomu odpovídal i výsledek takzvané ussurijské kampaně, v jejímž průběhu dohodové jednotky donutily bolševiky k ústupu a při jejich pronásledování překonaly vzdálenost téměř 1 600 km. Přesuny probíhaly z velké části pěšky, protože ustupující nepřítel za sebou poškozoval trati a železniční tunely. Ve dnech 5. a 6. září společné americko-československo-japonské síly porazily rudé u Chabarovska a celé tažení skončilo dobytím Blagověščenska v závěru měsíce. Z Američanů dosud nepadl jediný, zatímco Japonci hlásili 77 mrtvých. Rychlý postup 27. pluku vysloužil jeho příslušníkům přezdívku "vlkodavové" (Wolfhounds), kterou měl údajně vymyslet admirál Alexandr Kolčak. Mezitím do Vladivostoku dorazily další americké jednotky včetně 8. pěší divize spolu s generálem Gravesem, celkově šlo o zhruba 5 000 mužů. Velitel AEF okamžitě po příjezdu stáhl všechny své síly z fronty ke strážní službě a nařídil přísnou neutralitu. Vojáci USA měli nadále jednat stejně se zástupci všech politických proudů v Rusku, a to včetně bolševiků. Další Gravesův rozkaz přísně zakazoval jakékoliv vměšování do záležitostí japonské armády, a dokonce i komentování politiky země vycházejícího slunce. Nový kurs amerického působení vyvolal rozčarování u spojeneckých jednotek. Pozdější československý generál Radola Gajda v roce 1924 vzpomínal: "Pokud se týče intervence Spojených států v Rusku, omezovala se na ochranu určitých menších úseků na železnici, na technickou pomoc v dopravnictví, na práci Červeného kříže a na činnost Spolku křesťanských mladíků (YMCA). Skutečný výsledek americké pomoci byl velmi malý."
Během podzimu 1918 se ukázalo, že oficiální důvody dohodové intervence na Sibiři pomíjejí. S ukončením války v Evropě mocnosti opustily záměr na urychlenou evakuaci čs. legií a jejich nasazení na západní frontě, zatímco se objevovaly i hlasy volající po jejich využití proti bolševikům. Navíc přítomnost 60 000 dohodových vojáků skýtalo záruku, že Rudá armáda Vladivostok vážně neohrozí. Nejednotnost ruské protibolševické fronty utvrzovala generála Gravese v rozhodnutí nenechat se zatáhnout do místních konfliktů. Za těchto podmínek klesala morálka vojáků, jejichž spolubojovníci se tou dobou již vraceli domů z Francie. I sdružení manželek příslušníků 27. pluku sepsalo petici za stažení AEF zpět do vlasti, a tak v zájmu zachování klidu velení začalo postupně nahrazovat část mužstva novými rekruty. Na přelomu let 1918 a 1919 zajišťovali ostrahu železnice a zajateckých táborů, ale muži sloužící na odlehlejších stanicích magistrály se potýkali s celou řadou problémů kvůli přívalům sněhu. Ubytovací a hygienické poměry se v jednotlivých posádkách značně lišily – například v garnizoně 1. praporu se mezi baráky běžně procházela divoká zvěř včetně tygrů. Většinu času mužstvo věnovalo výstavbě a opravám infrastruktury včetně vybavení zajateckých táborů. O korektních vztazích "vlkodavů" s bývalými rakousko-uherskými vojáky svědčí fakt, že na jaře 1919 asi tisíc zajatců z tábora ve Spasskoje požádalo o možnost sloužit u 27. pluku bez nároku na žold, aby Američanům oplatili jejich pomoc.
Navzdory důrazu na apolitičnost se 3. prapor v Chabarovsku dostal do konfliktu s kozáky atamana Ivana Pavloviče Kalmykova (1866-1925). Teprve sedmadvacetiletý důstojník se na jaře 1918 stal předákem ussurijských kozáků a s finanční i materiální japonskou podporou rychle upevnil svou moc. Jeho muži se osvědčili jako spolehliví spojenci v ussurijské kampani, záhy se ale začali vymykat kontrole. Kalmykovovy brutální praktiky vůči opozici dohodové vojáky šokovaly a v polovině listopadu 1918 několik kozáckých žen intervenovalo u "vlkodavů" za své zatčené manžely. Oficiální protesty Američanů vůči atamanově postupu však nic nezmohly a napětí vyvrcholilo v lednu 1919, kdy 400 dezertérů z Kalmykovovy armády vyhledalo ochranu na štábu 27. pluku. Když Američané odmítli vydat zběhy atamanovi k potrestání, došlo k prudkému ochlazení vztahů mezi Gravesovou misí na jedné a kozáky i Japonci na druhé straně. Situace se částečně uklidnila poté, co 27. pluk předal Japoncům zabavenou výstroj a výzbroj dezertérů. S příchodem jara 1919 a pozvolnou konsolidací poměrů v Evropě velmoci oživily plány na zabezpečení provozu na transsibiřské magistrále pro potřeby evakuace osob i materiálu, stejně jako pro zásobování bojujících jednotek. V polovině dubna došlo k rozdělení trati na sektory spravované jednotlivými armádami, konkrétně americkou, japonskou, ruskou, čínskou a československou. Gravesova silná slova, že hodlá zpřístupnit magistrálu všem uživatelům bez rozdílu (tedy i bolševikům), vyvolala nesouhlasnou reakci Kolčakovy samozvané všeruské vlády v Omsku.
V červnu 1919 došlo k incidentu na stanici Krajevski, kde stovka rudoarmějců obklíčila a odzbrojila americký strážní oddíl. O pár dní později došlo k dalšímu tvrdému střetu mezi hlídkou poručíka Riche se skupinou bolševiků. Američan si dobře uvědomoval, že jeho muži nemají příliš munice, a tak nechal útočníky přiblížit se na 200 m. Poté Richovi vojáci zahájili intenzivní palbu a rudoarmějce odrazili. Další podobné incidenty na sebe nenechaly dlouho čekat. Potíže ovšem působili i lokální vůdci bílých. Například v Imanu v srpnu 1919 kozáci uvěznili několik amerických vojáků, kteří se nemohli prokázat tištěnými pasy. Na pomoc internovaným vyrazilo 150 "vlkodavů", kteří po bleskovém přepadu obsadili město. Během překvapivé akce padly pouze tři výstřely. Dva omylem vypálili nováčci, třetí zabil koně civilisty, kterého střelec chybně považoval za kozáka. Přítomná japonská posádka rozmluvila Rusům protiútok, ale záhy se ukázalo, že bílí jednoho ze zajatců stihli převézt z města. Američané zareagovali tím, že vzali několik rukojmích, které o pár dní vyměnili za uvězněného spolubojovníka. Incident už tak špatné vztahy AEF s bělogvardějci ještě zhoršil.
I přesto pokračovala finanční a materiální pomoc protibolševickým silám, ale i v této oblasti narůstaly problémy. V říjnu 1919 americká vláda vypravila transport 45 000 pušek pro Kolčakovu armádu. Posádka vlaku vezoucího zbraně z Vladivostoku se musela kromě špatného stavu trati i přepravní techniky potýkat také s obstrukcemi ze strany místních bělogvardějců. Ti si nárokovali část nákladu pro své soukromé armády, ale k otevřenému střetu tentokrát nedošlo. Na přelomu let 1919 a 1920 v USA kulminoval politický tlak na stažení AEF. Po půldruhém roce vojenské přítomnosti na Sibiři zůstávala konsolidace poměrů v Rusku stále v nedohlednu. Intervence stála mnoho peněz, krom toho klesala morálka vojáků, zatímco nespokojenost mezi jejich rodinami rostla. V poslední den roku 1919 generálmajor Graves obdržel rozkaz zahájit přípravy na evakuaci. Stahování strážních jednotek z magistrály začalo již 8. ledna příštího roku a v polovině měsíce odplul první transport "vlkodavů" na Filipíny. Na cestě je doprovázelo i mládě medvěda, které následně vojáci darovali zoologické zahradě v Manile. Ruská kapitola historie pluku se tak počátkem roku 1920 uzavřela.
Zdroj:
https://www.stoplusjednicka.cz/vlkodavo ... lsevikum-1
https://www.stoplusjednicka.cz/vlkodavo ... lsevikum-2
