Hvězdné války

Moderátor: Julesak

Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11489
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

No, s tím, že by SDI nebylo papírové strašidlo se dá dost dobře polemizovat. Rozhodně bylo koncem studené války. Protože v té chvíli byla reálná funkčnost systému tak, jak byla propagována (tedy obrana proti jadernému úderu SSSR) prakticky nulová a doposuď nepřekročila výzkumnou fázi. Jak se osttaně ukázalo v devadesátých letech, všechny deklarované úspěšné sestřely cílových raket byly spíše demonstrativního a propagačního rázu, než ukázka reálné schopnosti systému (a nebo první krok k němu, což je ovšem víceméně totéž, tedy demonstrace, že by to mohlo jít).
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11489
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Příspěvek od Dzin »

Americká výhoda v oblasti zbrojení byla navíc ta, že SSSR zbrojil daleko více, protože předpokládal útok a jako útočník se snažil dosáhnout minimálně kvantitativní převahy v druhů vojsk. Proto byla zátěž sovětské ekonomiky naprosto enormí. Když se k tomu připočte ještě její špatná funkčnost, byla to neřešitelná spirála.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

video

Příspěvek od v.m. »

Něco k předcházejícímu tématu ještě obrazem

http://www.youtube.com/watch?v=Bp2a_GtAhRc
Uživatelský avatar
rabo
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 2134
Registrován: 16/1/2007, 11:52

Příspěvek od rabo »

Alchymista ďakujem za vysvetlenie. Teraz to už vyzerá menej bombasticky.
Je troška škoda, že sa k nám z Ruska nedostanú knihy ako Vojenský vesmír: aspekty odzbrojenia, Vojenský vesmír: bez grifu "utajené", Vesmír: výzbroj, diplomacia, bezpečnosť.
Táto téma je náročná na dohľadanie informácií a je veľmi zaujímavá. Obe strany jej prikladali obrovský význam a vkladali do toho nemalé prostriedky.
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Laser a vesmír

Příspěvek od v.m. »

Laserové zbraně


Mezi „kosmické“ zbraně, které byly intenzivně testovány v SSSR a později RF, patří laserové prostředky. Na webu je samostatné vlákno, které se touto problematikou zabývá (níže příspěvek Alchymisty), proto se zmíním pouze o některých základních skutečnostech.
Alchymista píše: U všetkých sa píše - prijatý do výzbroje.
Prvý odkaz:
Rok 1982 systém Stilet «Стилет» - zariadenie určené na činnosť proti opticko-elektronickým zariadeniam prieskumu a riadenia paľby v zložitých klimatických prevádzkových podmienkach na obrnenej technike. I v súčasnosti dosahuje potrebné parametre pre vedenie obranno-taktických operáciách. Komplex je vo výzbroji i dnes.
Poznámka - Zariadenie je namontované pravdepodobne na podvozku GM-123/124
Rok 1983 systém Sangvin «Сангвин» - zariadnie je určené na činnosť proti opticko-elektronickým systémom vzdušných cieľov.
Odlišnou vlastnosťou systému Sangvin od skôr rozpracovaných systémov je to, že po prvý krát bol rozpracovaný a vytvorený "systém povolenia/riešenie výstrelu" «Система разрешения «выстрела» (СРВ) je zabezpečené priame navedenei bojového laseru bez veľkorozmerných zrkadiel na OES zložitého cieľa. Komplex spoľahlivo riešil úlohy selekcie reálnych OES na pohybujúcom sa vrtuľníku a ich funkčné ničenie - na vzdialenosť viac ako 10km oslepenie na desiatky minút a na vzdialenosť 8-10km – nevratné poškodenie optických prijímacích jednotiek.
Poznámka - Vozidlo využíva základné časti podvozku a veže ZSU-23-4 Šilka
Rok 1986 systém Akvilon «Аквилон» bol prijatý na spoločnú technickú obsluhu námorný komplex protiopatrení proti opticko-elektronických systémom pobrežnej obrany pravdepodobného nepriateľa.
Rok 1988 zariadenie dištančnej chemickej rozviedky Daľ «Даль», ktorý je schopný odhaliť toxické aerosóly, rýchlo a presne určiť súradnice zamorenia. Testy potvrdili vysoké parametre komplexu, vo svetovej praxi to bol prvý takýto systém.
Poznámka -vozidlo je postavené na podvozku MT-LB
Rok 1992 komplex Sžatie «Сжатие» (Kompresia/Stlačenie) novej generácie s automatickým vyhľadávaním a navedením mnohokanálového laseru na "blikajúce" zdroje žiarenia.
Poznámka - vozidlo je postavené na tankovom podvozku T-80

Použití laserových zbraní se předpokládalo jak proti kosmickým, tak i pozemním cílům. Nicméně, jako perspektivnější se jevila varianta pro použití v kosmu, a to jak proti balistickým raketám, respektive jejich hlavicím, tak i jako protidružicová zbraň.

Základní problém spočíval a spočívá v nalezení vhodného mohutného zdroje energie. Jen pro ilustraci dodávám, že při prvních zkouškách laserových zbraní, prováděných na tankeru „Dikson“ Sovětským svazem, bylo zapotřebí získat energetický zdroj o nejméně 50 MW, k čemuž byly použity 3 proudové motory z Tu-154.

„Laserová“ loď Dikson (foto níže) , připadla po rozpadu SSSR Ukrajině a její další osud není znám.

Obrázek

Současně s těmito experimenty probíhal vývoj kosmického plavidla SKIF, který měl být vyzbrojen laserovou zbraní a nesl označení „SKIF-D“.

Vynesení zařízení mělo, proběhnou v roce 1987, raketou „ENERGIA“.
Na zásah Gorbačova přímo na kosmodromu, který odmítal přenesení válek do kosmického prostoru, byl SKIF vypuštěn pouze proto, aby byl zničen.

V té době byl k dispozici k ničení družic také systém „POLJOT“ - IS, který ale nemohl být vícenásobně použitelný. Pro SKIF hovořila i skutečnost, že proti nezodolněným cílům ve vesmíru, mohl být značně účinný. Naopak, protivníka by to přinutilo přijímat velmi rozsáhlá opatření k ochraně jak družic, tak i bojových hlavic.

Dalším bojovým zařízením ve vesmíru měl být „SKIF-STILET“, přičemž STILET je odvozen od zařízení NPO „ASTROFYZIKA“ 1K11 „STILET“, prostředku odvozeného od pozemního zařízení tohoto typu. Jednalo se o předpoklad, že „STILET“ pozemního typu by dosahoval v kosmickém prostoru podstatně vyšších výkonů.

Jak vypadá situace v Ruské Federaci ve vývoji laserových zbraní dnes, se můžeme pouze domnívat, na základě velmi „kusých“ informací.

Vzhledem k obdobnému vývoji v USA je velmi pravděpodobné, že Rusko „oprášilo“ některé dřívější projekty a usilovně pracuje i na nových.

Pozemní STILET, který oficiálně je zařazen do výzbroje (snad pouze ve dvou exemplářích), nenaplnil očekávání, které bylo do něj vkládáno. V tisku, ani odborných publikacích, nelze prakticky nalézt žádné poznatky o současném stavu programu laserových zbraní.

Nicméně, akademik ZAJCEV prohlásil už v roce 2009, že ve vývoji jsou zcela nové zbraňové systémy na bázi laseru.

USA upozornily na to, že byly obnoveny zkoušky zařízení na letounu A-60 (Il-76MD) - nové lety.

Také věstník MO RF uveřejnil, že vývoj zbraňových systémů na bázi laseru je, dle expertů, reálný. Přitom ti odhadují, že je možno reálně dosáhnou tohoto cíle, v letech 2015-20.

video:http://www.youtube.com/watch?feature=pl ... F1rUuZzsUA

http://www.youtube.com/watch?v=DF1rUuZzsUA
http://www.youtube.com/watch?v=Xv9lxgLBavY

Obrázek

[align=center]testovací letoun Il-76MD[/align]
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Raketoplán Buran

Příspěvek od v.m. »

Ještě jednou raketoplán BURAN

Obrázek

Úvodem:

I když byl raketoplán Buran zmíněn v předcházejících částech, zasluhuje si, aby mu byla věnována větší pozornost.

Sovětský program stavby „kosmoplánů“ - MKS (Mnogorazovaja Kosmičeskaja Sistěma – „vícenásobný kosmický systém“) začal v roce 1976 jako odpověď na americký kosmický program. Byl to největší a nejdražší program sovětské kosmonautiky.

Program MKS vznikl jako odpověď na americký program STS. Ten měl zvýšit maximální hmotnost nákladu vynášeného USA do vesmíru ze 150 asi na 1800 tun a směrem zpět z 0 na 900 tun ročně (čehož nebylo nikdy dosaženo). Plná jedna třetina hmotnosti byla vyhrazena pro Ministerstvo obrany, a tak se sovětské špičky začaly obávat možné vojenské převahy ve vesmíru ze strany USA. Hlavní sovětský konstruktér Valentin Gluško se nejprve stavěl k programu odmítavě, avšak jeho názor nebyl nakonec rozhodující.

Sovětská armáda chtěla mít „kosmoplány“ jednoduše proto, že NASA měla raketoplány.

První návrhy byly rozpracovány na základě podkladů, které získala GRU - vojenská zpravodajská služba, k americkému raketoplánu. Postupným vývojem se závěrečná konstrukce sovětského „kosmoplánu“ od amerického raketoplánu značně odlišovala, i když rozměrově a geometricky byly oba projekty téměř identické.

V rámci programu byly kromě kosmoplánu vyvinuty i nosná raketa Eněrgija a letoun Antonov An-225 schopný přepravovat Eněrgiju i samotný kosmoplán. Podle informací sovětských představitelů trval vývoj raketoplánu BURAN 12 let.

Je výsledkem práce stovek tisíc lidí v různých odvětvích vědy a průmyslu. Náklady na jeho konstrukci jsou srovnatelné s náklady na vývoj amerického raketoplánu a dosáhly přibližně 10 miliard dolarů.

V průběhu vývoje raketoplánu byly vyrobeny jeho makety ve stejné velikosti jako skutečný raketoplán. Ty pak byly podrobeny různým zkouškám: pevnostní, tepelné, akustické, elektrické. Důkladným zkouškám byly podrobeny rovněž pohonné systémy.

Pro určení správného aerodynamického tvaru byly provedeny tisíce zkoušek v aerodynamických tunelech a na létajících modelech. Prověrky aerodynamických charakteristik a řízení raketoplánu při hypersonických rychlostech probíhaly na geometricky podobných modelech, vypouštěných na sub-orbitální dráhy pomocí sériových nosných raket. Činnost systémů při podzvukových rychlostech byla prověřována na speciálně vybavených létajících laboratořích TU-154 a TU-134.

Součinnost všech palubních systémů raketoplánu a pozemního vybavení při přistávání raketoplánu byla prověřena za použití analogu raketoplánu, který byl vybaven proudovými motory pro zajištění startu z letiště. Na létajících laboratořích a na analogu raketoplánu bylo uskutečněno kolem 150 automatických přistání. Těchto letů se zúčastnili budoucí piloti raketoplánu Buran.

Ovšem Amerika byla o několik kroků popředu. Dne 12. dubna 1981 odstartoval první americký raketoplán Columbia. V té době Rusové "pouze" trénovali první posádku (potvrzena počátkem roku 1979) a pracovali na maketách svého kosmoplánu.

V roce 1985 zahájené období glasnosti a perestrojky bylo po několika letech vystřídáno ekonomickou krizí a následným rozpadem státu.

Před rozpadem Sovětského svazu (konec roku 1991) byl dokončen ještě druhý exemplář raketoplánu s označením 1.02 Ptička, přičemž následně probíhaly jeho zkoušky na Bajkonuru. Start druhého kosmoplánu Ptička byl plánován nejprve na rok 1991, posléze byl odložen na roky 1992, 1993 a 1994.

Ve stejném období byla dokončována výroba třetího exempláře s označením 2.01, který měl již absolvovat kosmické lety s posádkou na palubě. Po rozpadu SSSR byly všechny práce na raketoplánu Buran pozastaveny, v roce 1993 bylo vydáno nařízení vlády o úplném zastavení prací na projektu Eněrgija-Buran.

V té době byl "Buran" 2.01 asi z poloviny hotov. "Buran" 2.02 byl v roce 1993 dokončen asi jen z desetiny. Byl rozebrán a rozprodán i přes internet. Nejhůře asi dopadl samotný letový exemplář Buran, na který v roce 2002 spadla střecha zrezivělého hangáru a tento stroj definitivně zničila (13. května 2002 se po větrné smršti propadla střecha hangáru, 8 lidí zemřelo a kosmoplán byl zničen).
Ve stejném roce byl rozpuštěn oddíl připravovaných kosmonautů.

Program byl ukončen v roce 1993 Borisem Jelcinem pro nedostatek peněz a kvůli složité politické situaci.

Materiály jsou kompilací zpráv dobového tisku, wikipedie a odkazů uvedených v závěru.

Z historie:

Po úmrtí Koroljova převzal jeho OKB-1 Valentin Gluško a začal v roce 1974 mj. projektovat nový raketoplán, nazvaný Gluškoljot či podle vedoucího inženýra projektu Trufanova Trufoplán. Podle projektu měl být stroj ve tvaru kužele, který by po absolvovaném letu přistával s pomocí padáku na lyžích a v poslední fázi pomocí raketových motorků. Projekt byl inspirován plány vysazování lehkých tanků. Dopravu na oběžnou dráhu měla obstarat raketa Proton. I tento projekt byl v květnu roku 1976 pozastaven, protože přednost byla dána projektu raketoplánu Buran.

Konstruktér Čeloměj navrhl na přelomu let 1978/1979 Leonidu Brežněvovi, že zkonstruuje alternativní raketoplán k tehdy připravovanému Buranu. Přestože s návrhem neuspěl, rozhodl se jej v jím řízeném konstrukčním středisku OKB-52 postavit tajně. Využil části jim připravovaných projektů Almaz, MP-1, M12 a za jeden měsíc prototyp v světle zeleném nátěru s rudými hvězdami vyrobil.

Ač se ministrovi obrany Dmitriji Ustinovovi líbil, konkurenční středisko Gluška (dříve Koroljova) dosáhlo zrušení projektu a Čelomějev byl za nežádoucí aktivitu (utrácení) potrestán důtkou.

Počínaje rokem 1982 došlo k řadě letů Kosmosů, které byly menšími maketami a prototypy pozdějšího raketoplánu Buran. Jednalo se mj.o Kosmos 1374, Kosmos 1445. Kosmos 1517, Kosmos 1914.

http://www.youtube.com/watch?v=mXcA8b2mkL8 testovací lety BOR a testy BURAN

Obrázek

V prvotních plánech měl kosmoplán jen velmi malá křídla a kuželovitý tvar. Kvůli malým manévrovacím schopnostem a velké sestupné rychlosti bylo rozhodnuto, tvarově se přiblížit americkým raketoplánům.

Jako první přišel návrh na letoun-raketoplán OK-120, (měl i velké motory) a byl proto zamítnut. Druhý návrh, OK-92 byl již takřka shodný s finální verzí. Ta se od něj lišila absencí záchranných motorů na tuhá paliva.

„Kosmoplánů“ schopných letu do vesmíru mělo být 5, z toho 3 pro pilotované a 2 pro bezpilotní lety. Přesný počet všech exemplářů i částí je dnes téměř nemožné spočítat. Jejich dnešní využití je různé - slouží jako muzejní exponát, restaurace či jen tak stojí kdesi v hangáru.

OS-120: „Orbitalnyj Karabl – 120“ byl 1. návrh prototypu raketoplánu s třemi motory v zadní části. Měl mít hmotnost 120 tun i s 30 tunami nákladu.

Obrázek

http://www.buran.ru/htm/history.htm

OK-92: 2. návrh prototypu počítal se záchrannými motory na tuhá paliva, které ho měly v případě nebezpečí odnést daleko od nosné rakety.

OK-M: Prototyp, sloužící jako testovací model v reálném měřítku.
BTS-002: Prototyp pro nacvičování přistání ( dnes exponát v leteckém muzeu ve Speyer v Německu).

1K Buran: Podrobnější informace naleznete v článku Buran. http://cs.wikipedia.org/wiki/Buran

BURAN 1 K byl vyroben v roce 1986. Jeho první start se uskutečnil 15. listopadu 1988. Na jeho palubě nebyla posádka, let byl plně automatický. Po dvou obletech země přistál na přistávací dráze na kosmodromu Bajkonur.

V roce 1989 se na hřbetu letounu Antonov An-225 ukázal na aeroshow v Paříži.

Obrázek

2K Ptička: Byl vyroben v roce 1988 a to z 95 až 97%, měl i systém zajištění životních podmínek pro posádku. Plánovaný start s posádkou v roce 1992 byl zrušen. Po rozpadu Sovětského svazu také přešel do vlastnictví Kazachstánu a dodnes je na kosmodromu Bajkonur.
3K: Byl postaven pouze z jedné třetiny, fakticky jen kostra. Dnes je uložen na letišti Žukovskij.
4K: Projekt MKS byl ukončen ještě před započetím montážních prací.
5K: Projekt MKS byl ukončen ještě před započetím montážních prací.


Průběh přípravy ke startu:

První maketa byla na kosmodrom Bajkonur dopravena v prosinci 1983. Nesla označení OK-ML-1. Další maketa s označením OK-MT byla na kosmodrom dopravena v srpnu 1984.

Prostřednictvím těchto maket byly na kosmodromu doladěny všechny práce s orbitálním stupněm komplexu Eněrgija-Buran.

V roce 1984 byl zhotoven speciální exemplář raketoplánu pro zkušební horizontální lety - OK-GLI, který byl vybaven skutečnými palubními systémy. Kromě toho na něj byly dodatečně namontovány 4 letecké motory pro zajištění vlastního startu. Tento exemplář obdržel označení "letoun-analog BTS-02".

http://www.youtube.com/watch?v=g_MjTjEXi7I testování Buran"Analog BTS-02"

Pomocí tohoto analogu byla provedena řada zkoušek od pojíždění na dráze až po lety atmosférou. Celkem se uskutečnilo 24 letů, z toho 17 v automatickém režimu. Ve stejné době probíhala kompletace letového exempláře Buran, který byl na kosmodrom dopraven v prosinci roku 1985.

Tehdy byl první start naplánován na třetí čtvrtletí roku 1987 - konkrétně k datu 70. výročí VŘSR. Proto práce probíhaly nepřetržitě. Vývoj na kompletu Eněrgia-Buran byl zbrzděn po havárii raketoplánu Challenger (28. 1. 1986). Termín byl přesunut na rok 1988. Den startu měl být 29. říjen z nově postaveného startovacího komplexu na kosmodromu Bajkonur.

Dne 23. 5. 1988 byl sestavený komplex Eněrgija-Buran vyvezen na místo startu ke společným zkouškám. Celý komplex je přepravován na speciálním podvozku ve vodorovné poloze. Celková hmotnost přepravovaného objektu - tj. přepravního zařízení, rakety a raketoplánu - činila 4 500 tun. Přepravu po dvojici železničních kolejí, mezi nimiž je vzdálenost 18 m, zajistily 4 velké motorové lokomotivy. Startovní hmotnost komplexu Eněrgija-Buran činí 2 400 tun, z toho 90 % tvoří kapalné pohonné látky.

Do 10. 6. 1988 probíhaly na startovacím komplexu intenzívní společné zkoušky všech mechanických, hydraulických, pneumatických a energetických systémů a zařízení. Raketa s raketoplánem pak byla vrácena do montážní haly.

Dne 10. 10. 1988 bylo rozhodnuto, že raketový komplex Eněrgija-Buran bude vyvezen na startovací rampu a připravován ke startu. První start raketoplánu Buran byl naplánován na 29. 10. 1988.

Všechny přípravy probíhaly podle plánu až do okamžiku 51 sekund před startem, kdy automatický systém přípravy a provedení startu, který převzal veškerou kontrolu 10 minut před plánovaným startem, zastavil další přípravy. Důvodem bylo nedostatečné odklonění plošiny pro havarijní evakuaci posádky, na které je umístěno rovněž zařízení pro nastavování inerciálních navigačních systémů - gyroskopů.

Další pokus, už s úspěšným startem sovětského raketoplánu, se uskutečnil 15. 11. 1988 v 03.00. Raketoplán vynesla nosná raketa Eněrgija.

http://www.youtube.com/watch?v=SMr_CAZybFw start Buran

Havarijní plán:

V případě, že v průběhu startu by došlo k selhání jednoho z osmi motorů prvního a druhého stupně nosné rakety Eněrgija, byly by použity havarijní manévry - havarijní varianty letu:

a.navedení na nízkou oběžnou dráhu kolem Země (selhání motoru v závěrečné fázi navádění)

b.přistání po jednom oběhu kolem Země (selhání motoru v poslední fázi navádění)

c.návrat na kosmodrom a přistání v blízkosti místa startu - na přistávací dráze (selhání motoru brzy po startu). V tomto případě je raketa s raketoplánem navedena na návratovou dráhu optimální pro danou situaci po “smyčce”, kdy se sestava Eněrgija-Buran dostane do výšky 100 km ve vzdálenosti 500 km od místa startu, dojde k otočení celé sestavy a k postupnému přibližování k místu startu na výšku asi 60 km ve vzdálenosti 200 až 300 km od přistávací dráhy. Teprve pak dochází k oddělení nosné rakety a raketoplán přistává jako po ukončení kosmického letu.

Bezpečnostní opatření v oblasti startu - 4 zóny:

1. oblast o poloměru 2 km - 12 hodin před startem byli evakuováni všichni specialisté. Pouze pracovníci bezprostředně zajišťující start se nacházeli ve speciálních chráněných bunkrech, hermeticky uzavřených, s možností dlouhodobé autonomní existence. Z těchto bunkrů řídili všechny technologické operace při plnění pohonnými látkami, přípravu i provedení samotného startu. Bunkry jsou schopny odolat i případnému pádu rakety na toto zařízení.
2. oblast o poloměru 5 km - evakuace 8 hodin před startem, v době, kdy začíná plnění nádrží rakety kapalným vodíkem. Dva záchranné oddíly se nacházely na okraji zóny až do ukončení čerpání vodíku.
3. oblast o poloměru 8,5 km - za touto hranicí je zajištěna bezpečnost člověka v případě výbuchu nosné rakety při startu. Vyklízela se 4 hodiny před startem.
4. oblast o poloměru 15 km - za její hranicí je zajištěna bezpečnost člověka ve volném terénu v případě havarijního pádu rakety po startu. Evakuace byla ukončena 3 hodiny před startem. Všechny cesty do této oblasti byly zajištěny před vstupem nepovolaných osob. Na hranici zóny byly připraveny záchranné oddíly.


Navedení a zabezpečení letu:

Raketoplán byl naveden na téměř kruhovou dráhu. Po navedení raketoplánu na parkovací oběžnou dráhu jsou tedy nutné dva manévry. První probíhá v dosahu pozemních sledovacích stanic, druhý nad Tichým oceánem. Informace o úspěšném druhém manévru směřovala po trase raketoplán - plovoucí sledovací stanice v Tichém oceánu - geostacionární družice - pozemní stanice Orbita v Petropavlovsku-Kamčatském - družice Molnija - retranslační stanice pod Moskvou - řídící středisko letu. Délka této trasy činí více než 120 000 km.

Pozemní řídící a sledovací komplex, jehož mozkem je středisko řízení letu (CUP), zahrnoval při letu Buranu 6 pozemních sledovacích stanic (Jevpatorija, Moskva, Džusaly, Ulan-Ude, Ussurijsk, Petropavlovsk-Kamčatskij) a 4 plovoucí sledovací stanice.

Dále byly využity 3 družice na geostacionární dráze a družice Molnija na eliptické dráze. Především byly využívány geostacionární družice RADUGA a GORIZONT, které byly podle pokynů ze Země přemístěny na nové pracovní polohy.

Dne 5. října 1988 vyplula z Petropavlovska-Kamčatského loď “Maršál Nedělin” a 25. října zakotvila v oblasti Tichého oceánu (45° j š, 133° z d). Signál z raketoplánu, který loď zachytila, byl předáván na družici RADUGA, umístěnou na geostacionární dráze nad 133° z d. Družice vyslala signál na sledovací stanici v Petropavlovsku-Kamčatském a odtud putoval signál postupně až do řídícího střediska.

Ve stejné oblasti Tichého oceánu kotvila také loď “Kosmonaut Georgij Dobrovolskij”, která předávala signál na družici GORIZONT. Z družice byla informace předána na stanici Orbita ministerstva spojů SSSR v Petropavlovsku-Kamčatském a odtud přes družici Molnija 1 na sledovací stanici Medvědí jezera pod Moskvou a dále do řídícího střediska letu.

Kromě toho dvě lodě kotvily v Atlantickém oceánu: “Kosmonaut Vladislav Volkov” (5° s š., 30° zd.) a “Kosmonaut Pavel Běljajev” (16° s š., 21° zd.). Tyto plovoucí sledovací stanice předávaly informace z raketoplánu přes družici RADUGA do řídícího střediska. Další proud informací putoval z raketoplánu přes retranslační družici Kosmos 1897 na pozemní přijímací stanice na území SSSR.

Množství předávané telemetrické informace z paluby Buranu je téměř dvakrát větší ve srovnání s orbitálním komplexem MIR-KVANT-SOJUZ.


Návratová fáze letu:

Před zahájením brzdícího manévru bylo provedeno přečerpání pohonných látek z nádrží v nosové části do nádrží na zádi raketoplánu. Raketoplán se otočil o 180° - zádí po směru letu - a přibližně na 3 minuty byly zapáleny hlavní manévrovací motory. Rychlost Buranu se snížila natolik, že se dostal na sestupnou dráhu a vstoupil do hustých vrstev atmosféry. Ve výšce kolem 90 km je s raketoplánem přerušeno spojení - raketoplán je obalen oblakem plazmy. Přerušení spojení je přibližně 3krát delší, než při přistávání kosmické lodě Sojuz a trvá asi 16 až 19 minut.

Ve výšce 50 km je spojení s raketoplánem obnoveno pomocí radiolokátorů. V tuto chvíli se nachází ve vzdálenosti asi 550 km. Jeho rychlost se zmenšuje, ale v tomto okamžiku stále ještě 10krát převyšuje rychlost zvuku. Když byl raketoplán ve výšce 7 km, odstartoval letoun MIG-25 a televizní kamera na jeho palubě sledovala vracející se raketoplán. Ve výšce 4 km nalétává raketoplán na přistávací dráhu.

Let na přistávacím úseku dráhy je řízen až do 40 km automaticky, v nižších výškách v součinnosti s pozemními prostředky.

Orientace Buranu ve výškách nad 90 km je zajištěna pomocí reaktivních motorů, v rozmezí 90 až 20 km společnou funkcí reaktivních a aerodynamických systémů a pod 20 km pouze aerodynamicky.

Délka dráhy při průletu atmosférou při přistávání raketoplánu (od výšky 100 km po přistání) je asi 8 300 km. Při tomto sestupu atmosférou může raketoplán vykonat boční úhybný manévr až o 2 000 km.

Velká pozornost byla věnována zajištění bezpilotního (automatického) přistání Buranu. Raketoplán přistává bez motorů, a proto musí být zajištěna mnohonásobně vyšší přesnost, než u přistání kosmických lodí.

Při prvním startu přistál raketoplán po 3 hodinách a 25 minutách velice přesně. Časová odchylka činila pouze 1 sekundu, odchylka osy raketoplánu od osy přistávací dráhy 1,5 m.

V průběhu deseti minut po přistání kontrolovalo řídící středisko letu stav palubních přístrojů a zajišťovalo jejich vypojení.

Raketoplán může přistávat buď od východu, nebo od západu - záleží to na směru a síle větru. Potřebné informace obdrží raketoplán ještě na oběžné dráze. V době prvního letu raketoplánu Buran bylo na kosmodromu nepříznivé počasí, vítr na přistávací dráze dosahoval rychlosti kolem 20 m/s. Naštěstí foukal vítr podél přistávací dráhy. Protože foukal západní vítr, přistával raketoplán od východu.

Rychlost letu raketoplánu v atmosféře se pohybuje od M > 20 (ve výšce asi 100 km) do přistávací rychlosti 320 až 340 km/hod.

Pro přistávání raketoplánu byla vybudována 12 km severně od kosmodromu Bajkonur přistávací dráha, která je zhotovena ze zvlášť pevného armovaného betonu o tloušťce téměř půl metru. Šířka dráhy je 84 m, po stranách je bezpečnostní pruh široký 3 m. Dráha je dlouhá 4 500 m, na obou koncích je ještě půlkilometrový bezpečnostní úsek.

Po zavedení raketoplánu do pravidelného provozu se počítalo s vybudováním dalších dvou přistávacích drah: jedna na Krymu poblíž Simferopolu, druhá na východě SSSR.

Obrázek

Parametry letu raketoplánu Buran:


Start: 15.11.1988 3.00 UT; Přistání: 15.11.1988 6.25 UT; Doba letu: 3 h 25 min; Počet obletů: 2; Výška dráhy: 252 - 256 km; Sklon: 51.6 °; Perioda obletu: 89.45min.


Technická data raketoplánu Buran:

Délka: 36 m; Výška (u kýlové plochy): 16 m; Průměr trupu: 5.6 m; Průměr nákladového prostou: 4.7 m; Délka nákladového prostoru: 18.3 m; Rozpětí křídel: 24 m; Plocha křídel: 250 m2; Plocha brzdicích padáků: 75 m2; Hmotnost (při startu): 105 t; Hmotnost (při přistání):82t; Objem kabiny: 73 m3; Hmotnost užitečného zatížení při startu: 30 t; Hmotnost užitečného zatížení při přistání: 20t; Posádka Při pilotovaném letu): 2 až 4; Další osoby: až 6; Délka letu: od 7 do 30 dnů; Přistávací rychlost: 340 km/h; Délka dojezdu: 1100 až 2000 m; Plánovaná životnost: 100 startů; Počet destiček tepelné ochrany: 38 000 ks;

Hlavní úkoly sovětského raketoplánu BURAN - zámysl:

Plnění úkolů v souvislosti s obranou státu. Další možné úkoly:Vynášení různých objektů na oběžnou dráhu kolem Země, jejich obsluha; Vynášení jednotlivých modulů a personálu za účelem budování velkorozměrových zařízení na oběžné dráze kolem Země a meziplanetárních komplexů; Doprava na Zemi porouchaných družic či objektů, nebo družic, u nichž byly vyčerpány energetické zdroje; Zkoušky zařízení a technologií kosmické výroby a doprava produktů na zemi; Přeprava nákladu a pasažérů na lince země - vesmír - země.


Nosná raketa:


Vynesení raketoplánu při startu zajišťovala velmi výkonná nosná raketa Eněrgija, která si svou premiéru odbyla 15. 05. 1987. Řekněme si něco málo o technických datech nosné rakety. Centrální stupeň na kapalný vodík a kyslík byl vybaven čtyřmi motory RD-0120 druhého stupně, každý o tahu 1 567 kN při hladině moře a specifického impulsu přes 4400 Ns/kg. K centrálnímu stupni byly připojeny 4 silné startovací bloky na kapalný kyslík a kerosen. Startovací bloky obsahovaly každý 4 motory RD-170. Motor RD-170 byl výkonem srovnatelný s motorem F-1, použitým v prvním stupni rakety Saturn V. RD-170 byl čtyřkomorový motor s dodatečným spalováním generátorového plynu. Pracovní tlak ve spalovací komoře byl 24,5 MPa, maximální tah 7904 kN. Specifický impuls při zemi činil 3020 Ns/kg, ve vakuu 3295 Ns/kg. Nosnost rakety Eněrgija na nízkou dráhu byla nejméně 88 000 kg. Startovní hmotnost cca 2400 tun, celková délka 81 m.

Ke konstrukci raketoplánu:

Velká pozornost byla věnována systému tepelné ochrany raketoplánu při průletu atmosférou při přistávacím manévru. Na vnějším povrchu raketoplánu se používají dva typy tepelné ochrany. V místech s menším tepelným namáháním (podstatná část povrchu) se používají keramické destičky na základě velmi tenkého křemíkového vlákna a pružných elementů organických látek. Tyto destičky jsou velmi lehké a měkké. Při průletu atmosférou do sebe absorbují velké množství tepla, vznikajícího třením o atmosféru, ale nepředávají je na kovovou konstrukci.

Zvlášť tepelně namáhaná místa - nosová část, náběžné hrany křídel a výškovky - jsou chráněna těžce tavitelným materiálem na bázi uhlíku.
Celý povrch raketoplánu byl matematicky popsán, údaje byly vloženy do paměti obráběcího stroje s číslicovým programovým řízením. Obráběcí stroj potom vyrábí každou destičku podle informací o tvaru místa, kde bude destička přilepena. Pomocí robotů jsou tyto destičky přilepeny na správné místo a je také provedena automaticky následná kontrola pevnosti spojení. Celý povrch raketoplánu je pokryt více než 38 tisíci keramických destiček systému tepelné ochrany. Jeho celková hmotnost dosahuje téměř 9 tun.

Zkoušky tepelné ochrany raketoplánu probíhaly v tepelné vakuové komoře o průměru 14 m a délce 30 m. Na částech raketoplánu byly prověřeny všechny hlavní fáze letu. Požadované teploty (až 1 500 °C) bylo dosahováno pomocí vysokoteplotních infračervených zdrojů o celkovém výkonu 13 000 kW, které jsou rozděleny do 96 zón, z nichž každá je řízena počítačem. Imitaci ochlazení raketoplánu při letu v zemském stínu (-130 °C) zajišťovala chladící soustava používající kapalný dusík.

-"carbon-carbon" (uhlík-uhlík) do 1650 stupňů C

- „ceramic tiles“ (keramické destičky)do 1250 stupňů C,

-„flexible material“ (pružný materiál) vyšší než 379 stupňů C.

bližší info na (http://www.buran.ru/htm/tersaf4.htm)

Pohonný systém raketoplánu tvoří 48 raketových motorů tří různých hodnot tahu:

•2 nejsilnější motory jsou určeny k dokončení naváděcího manévru na oběžnou dráhu kolem Země, k manévrování na oběžné dráze a k zabezpečení brzdícího manévru pro navedení na sestupnou dráhu
•38 menších raketových motorů se používá k zajištění orientace a stabilizace raketoplánu v průběhu letu - motory jsou umístěny mimo těžiště
•8 raketových motorů s nejmenším tahem slouží pro jemné korekce.


Přílohy:

Obrázek
Obrázek

Obrázek

Videa:

http://www.youtube.com/watch?v=QRXNcQ8q3cA start Mrija s Buranem

http://www.youtube.com/watch?v=lxLQ6rSpQFQ Buran s AN-225


Zdroje:

http://www.buran.ru/htm/molniya.htm
http://www.buran.ru/
http://www.buran.ru/htm/space_wings.htm http://www.buran.ru/htm/molniya.htm
http://www.hvezdarna-vsetin.cz/view.php ... 2008110005
http://www.astro.cz/clanek/1124 - česky
http://cs.wikipedia.org/wiki/Program_En ... gija-Buran
http://www.buran-energia.com/
http://www.k26.com/buran/
http://www.k26.com/buran/Info/energia_-_buran.html
http://buran.webz.cz/buran.htm - česky
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/buran/bu_tisk1.htm - česky články část 1
http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/buran/bu_tisk2.htm - česky část 2
http://mek.kosmo.cz/novinky/clanky/valmez/sk2003.pdf - česky
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Videa k problematice - pouze RJ

Příspěvek od v.m. »

Předobraz Burana - SPIRAL:

Předobraz Burana


Generál hvězdných válek: část 1-5

část 1

část 2

část 3

část 4

část 5
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Buran- pilotované lety

Příspěvek od v.m. »


Zámysl pilotovaných letů



V roce 1977 se začal formovat oddíl zkušebních letců, orientovaných na projekt Buran. Jejími členy se stali: Igor Volk, Oleg Kononěnko, Anatolij Levčenko, Rimantas Stankjavičjus a Alexandr Ščukin. Velitelem skupiny byl zvolen Igor P. Volk.
Zkušební letci, aby nezapomněli na své letové návyky, se připravovali v Středisku přípravy kosmonautů - SPK nikoliv trvale, ale pouze přijížděli na tréninkové lekce.

8. 9. 1980 zahynul při zkušebním letu, s letounem Jak-38, člen skupiny Oleg Kononěnko.

Obrázek

Pro lety s raketoplánem Buran, bylo rozhodnuto, že velitelé Buranu musí absolvovat skutečný kosmický let na kosmické lodi Sojuz. Proto např. Igor Volk (červenec 1984) letěl na palubě kosmických lodí Sojuz T-12 (start) a Sojuz T-11 (přistání) na orbitální stanici Saljut 7. Také A. Levčenko a R. Stankjavičjus zahájili v SPK přípravu jako členové posádek kosmických lodí Sojuz-T.

Obrázek

Pro uskutečnění zkušebních letů s analogem byly v roce 1984 sestaveny dvě posádky: I. Volk - R. Stankjavičjus a A. Levčenko - A. Ščukin (předpokládané posádky pro první pilotovaný let raketoplánu Buran (hlavní + záložní posádka).


Obrázek

Jak je známo, zámysl pilotovaného letu se nikdy neuskutečnil.


Zdroj:http://mek.kosmo.cz/pil_lety/rusko/buran/bu_fm1.htm
http://buran.starjet.ru/index2.htm
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

EMP

Příspěvek od v.m. »

ELEKTRO-MAGNETICKÝ PULS – EMP
SOUČÁST KOSMICKÝCH ZBRANÍ


Obrázek

Foto ze vzdálenosti téměř 1500 km[/align]

…….. V květnu 1999, v průběhu diskuze vysoce postaveného představitele ruské “DUMY” s americkými kongresmany o otázkách Balkánského konfliktu dotyčný zmínil, že USA by mohly být paralyzovány útokem EMP……

USA i dnes bere tuto hrozbu nesmírně vážně, a to nejenom ze strany Ruské federace. ……

Pokud zapátráme v historii jaderných zkoušek ve vesmíru, narazíme na program „Starfish Prime” (jaderný výbuch na vysokých výškách provedený USA 9.července 1962, pomocí rakety Thor s termojadernou náloží W-49 ve výšce 400 km, s výbušným ekvivalentem 1.4 Mt TNT).

A děly se věci, které, s výjimkou laureáta Nobelovy ceny Enrico Fermiho, který existenci EMP předpověděl již před zkouškou jaderné zbraně ze 16. 7. 1945, nikdo nepředpokládal.

Detonace vytvořila vlnu paprsků gama a příval volných elektronů, který zkratoval pouliční osvětlení na Havajských ostrovech a přerušil rádiovou komunikaci v Austrálii na dobu 18 hodin. bylo postupně vyřazeno z činnosti několik US satelitů (Ariel, Traac, Transit 4B, Injun I and Telstar I) a také dvou jiných států, z toho 1 sovětského( Kosmos V). Rovněž došlo k poskození Explorer 14, Explorer 15 a Relay 1. http://en.wikipedia.org/wiki/Starfish_Prime.

Z toho je zřejmé, že v případě takovýchto jaderných výbuchů by uvolněné elektrony neputovaly jenom k povrchu, ale také na oběžnou dráhu. Tam by se "vsákly" do Van Allenova pásu, kde by zůstaly nejméně rok. Všechny satelity, které by tímto pásem proletěly, by byly během několika dnů až týdnu zničeny.

Podobné zkušenosti zaznamenávali také Sověti při atmosférických testech ve výškách 300, 150 a 60 km při síle výbuchu 300 Kt. Docházelo k přerušení nadzemních vedení i podzemních komunikačních kabelů v okruhu až 600 km a byly také přerušeny dodávky proudu. Tyto události vedly k dohodě o zákazu atmosférických zkoušek mezi USA a SSSR v roce 1963.
Vojta Hála píše:Abychom to tedy stručně shrnuli, mechanismus vzniku EMP je následující. Nukleární exploze emituje záření gama, které ionizuje atmosféru. Uvolněné elektrony v magnetickém poli Země začnou vykonávat Larmorovu rotaci - obkružování magnetických silokřivek (viz kap. 1.6.2 Teoretická mechanika). Pohybují se tedy se zrychlením a emitují elektromagnetické záření, které dohromady tvoří relativně krátký, ale silný puls. Intenzita pulsu závisí na různých věcech - kromě síly výbuchu a vzdálenosti od ground zero také na výšce místa výbuchu a geografické poloze pozorovatele (kvůli tvaru magnetického pole).
http://aldebaran.cz/forum/posting.php?m ... te&p=11882

http://cs.wikipedia.org/wiki/Elektromag ... %BD_impuls
uvádí:

Termín elektromagnetický impuls (EMP) má následující významy:

•1. Elektromagnetické záření pocházející z exploze (většinou jaderné) nebo z elektromagnetické bomby.

•2. Vysoce intenzivní, širokopásmový, velmi krátkou dobu trvající výron elektromagnetické energie.


•V případě jaderného výbuchu nebo asteroidu se elektromagnetický puls skládá ze spojitého frekvenčního spektra. Většina energie je ve formě nižších frekvencí mezi 3Hz a 30kHz.

•Paprsky gamma jaderného výbuchu produkují vysokoenegetické elektrony přes Comptonův rozptyl. Tyto elektrony jsou zachyceny v zemském magnetickém poli, ve výškách mezi 20 - 40 km, kde rezonují. Kmitavý elektrický proud produkuje soudružný elektromagnetický puls (EMP), který trvá asi 1 milisekundu až 1 mikrosekundu. Vedlejší efekty EMP mohou trvat více než sekundu.

•Puls je velice silný a dlouhé kovové předměty (trubky, kabely) se chovají jako antény, na kterých se indukuje vysoké napětí, pokud puls nedokáží nijak uzemnit. Tato napětí a s tím spojené vysoké proudy jsou schopny zničit nechráněnou elektroniku, například elektrické spotřebiče, které nejsou v kovové, magneticky vodivé, uzemněné krabičce, především zničující je to pro polovodiče a absolutně nejhorší pro FET transistory.

U EMP pulsu nebyly zaznamenány žádné učinky na biologické organismy.

•Samotný magnetický impuls nemá nikterak závratnou magnetickou intenzitu dá se srovnat se silnými neodymovými magnety (nejslabší EMP), ničivost pulsu spočívá v jeho rychlosti. Tudíž čím bude rychlejší změna magnetického toku, tím bude naindukované napětí větší. Tudíž B (magnetická indukce) vypočítame z H (magnetické intezita) takto:

•kde μ0 je permeabilita vakua, μr je relativní permeabilita Takže pokud budeme vycházet z toho, že EMP je silné jako neodymové magnety, budeme tedy počítat s hodnotou 1,5 T, což je běžná hodnota u neodymových magnetů. Za plochu S si dosadíme plochu drátu, například 1 m * 1 mm a za indukci B velikost indukce.
,
•úhel α je úhel, který svírá normálový vektor plochy s vektorem magnetické indukce. Jinými slovy nám určuje, pod jakým úhlem dopadá magnetický tok na plochu. Vycházejme z toho, že magnetický tok dopadá z 90°.

•Takže teď už jen zbývá spočítat naindukované napětí:

•při dosazení 0,0015 Wb za / Phi a 0,000001 s za t vyjde napětí 1500 V na drátu s plochou 0,0015 m2 například mobilní telefon má plochu 10 cm * 4 cm což je 0,00004 m2, při indukci 1,5 T nám vyjde tok 0,0006 Wb a při 1 uS je toto naindukované napětí rovno 60 V, což je pro mobilní telefon pracující s 3-4 V absolutně smrtelné.

•Ionizovaný vzduch také naruší rádiový provoz na těch typech vln, které používají odraz od ionosféry ke svému šíření (DV, SV, KV,...). Vysílače využívající k šíření přímou viditelnost (FM pásmo) by měly být normálně slyšet, pokud nedostanou zásah EMP pulsem také.

•Elektrické přístroje lze, jak už bylo řečeno výše, ochránit tím že je vložíme do uzemněné kovové krabičky, nebo do Faradayovy klece. Tímto je ochraníme před elektrickou složkou pulsu, ovšem abychom přístroje uchránili i před magnetickou složkou pulsu musíme je vložit do magneticky vodivé krabičky (železo, ferit). Pokud je spotřebič v sítí (230 V, LAN, atp) je vhodné spotřebič ochránit na těchto vstupech transilem nebo trisilem.

Těmito součástkami se dají ochránit i vstupy antén. Samozřejmě odstíněná rádia nemohou správně pracovat, avšak starší zařízení na bázi elektronek není tak náchylné k působení EMP.

Proto byla v době studené války sovětská letadla vybavována elektronickými systémy založenými na elektronkách. Ovšem sebelepší stínění nepomůže, pokud je přístroji ponechána zapojená anténa.


....... pokračování
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Elektromagnetické zbraně

Příspěvek od v.m. »

ELEKTROMAGNETICKÉ ZBRANĚ

Pokud hovoříme o EMP, musíme se zákonitě dostat k elektromagnetickým zbraním. Těmto prostředkům je věnována široká pozornost v celé řadě zemí a to jak z hlediska vývoje, tak i zkoumání účinků těchto zbraní a ochrany proti nim.

Do jisté míry je v rámci NATO zapojena do těchto prací i AČR a různá vědecko-výzkumná centra.

USA nahlíží na elektromagnetické zbraně jako na asymetrickou hrozbu a současná Obamova administrativa vydala celou řadu směrnic, jak se s touto hrozbou vyrovnat v současnosti i v budoucnu.

Tyto zbraně mohou být umístěna na různých platformách na souši, ve vzduchu, na moři i ve vesmíru.

Pokud by jsme chtěli definovat „elektromagnetické“ zbraně, pak můžeme říci, že to jsou prostředky a systémy, které využívající technologii generující řízené výkonové elektromagnetické pulsy.


Poznámka: V AČR se mimi jiných, věnuje této problematice kpt. Ing. Jan Valouch, který připravil několik odborných statí na toto téma, jako např.„ Současný stav vývoje a použití elektromagnetických zbraní v zahraničí“.
Nejucelenější poznatky shromáždil Carlo Koop, mimo jiné také ve stati „The Electromagnetic Bomb - a Weapon of Electrical Mass Destruction“, viz

http://www.airpower.maxwell.af.mil/airc ... pjemp.html

ze kterého Valouch čerpá většinu poznatků.

Zajímavé je, že také tuto problematiku, mezi řadou dalších, popisuje článek Ministerstva obrany „Neletální zbraně“, viz odkaz http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=2212

Pomineme-li atomový výbuch, známe dosud celkem tři různé metody a jejich kombinací, jak docílit použitelného efektu EMP:

1)Flux Compression Generator (FCG): generátor s kompresí magnetického toku (FCG).

Poznámka: Vněkterých vědeckých pracích v ČR můžeme k FGG nalézt: „Vnitřní armatura pro výrobu FCG byla provedena z žíhané mědi a to z důvodu dobré roztažnosti a omezení vzniku prasklin během exploze. Vnitřní armatura je vyplněna výbušninou. Rychlost postupné vlny výbušniny je 8 až 9 km s-1. Postupné šíření vlny způsobuje postupné zkratování cívky vinutí a současně kompresi magnetického toku. Tento proces má za následek rychlý nárůst proudu tekoucího zátěží. Výsledky výzkumu FCG generátoru potvrdily, že navrhované technické řešení je funkční a lze je využít pro výrobu jednorázového zdroje a modulátoru pro virkátor. Řešený problém představuje technické řešení méně letální zbraně a je také v souladu s celosvětovým úsilím o používání neletálních technologií.“
Z výše citovaného vyplývá i princip činnosti FGG.

Obrázek

2)Výbušný magnetohydrodynamický generátor (MHD):

Lze představit jako kumulativní nálož, u níž "paprsek" horkého plazmatu neprobíjí pancíř, nýbrž je "prohnán" elektromagnetickým polem vytvořeným cívkou, čímž se chemická energie plazmatu mění v elektromagnetický puls.


3)Mikrovlnný virkator:

Virkator - "virtuální katodový oscilátor" vytváří vysokofrekvenční mikrovlnný impuls, který oproti předchozím může trvat déle a může být lépe zaměřen, ale nikdy nezasáhne takovou oblast.


Obrázek

Obrázek

Typickým představitelem elektromagnetických (EMC) zbraní jsou tzv. zbraně DEW – Directed Energy Weapons (zbraně s řízenou energií), využívající technologi HPM – High Power Microwave (mikrovlny vysokého výkonu).

Akumulovaná energie může dosahovat hodnot kilo-Joule s výkonem v rozsahu giga watt. Tento impuls pak ve zdroji mikrovlnného záření působí na diodu a vytváří se paprsek elektronů s energií-cca 400 kV, 10—60 kA. Tato energie je poté vyzářena směrovou anténou.

Proto se DEW skládají z impulsního zdroje energie, zdroje mikrovlnného
záření a antény.

Impulsní zdroj transformuje naakumulovanou energii na vysoko výkonový elektrický puls v délce trvání v jednotkách nanosekund.

Z hlediska rozdělení EMC, jde o tzv.

a)„širokopásmové“ EMC (vysílají záření v širokém frekvenčním pásmu, ale s nízkou hustotou energie), a

b)„úzkopásmové“ EMC (vysílající pulsy na jednotlivých frekvencích s velmi vysokým výkonem)

Valouch ve své práci vidí ve vojenském využití „EMC“ zbraní následující výhody:

1)velmi rychlý účinek na protivníkovy cíle,
2)použití bez ohledu na povětrnostní vlivy,
3)pokrytí velkého množství různorodých cílů s minimální potřebou informovanosti o jejich charakteristikách,
4)účinek na méně dostupné cíle – podzemí,
5)operační úder (zničení, narušení nebo ztížení činnosti elektronických prostředků) na vybraných úrovních boje,
6)minimum vedlejšího zničení v politicky citlivých prostředích a tím možnost využití tohoto prostředí po koniktu,
7)zkrácení minimální doby sledování a navádění na cíl.

Obrázek

[align=center]Byly, či nebyly nasazeny[/align]


Už v roce 2003, Lukáš Visingr, ve stati „Elektromagnetické pulzní bomby“, zveřejněné v Armádním technickém magazínu (3/2003), napsal:
cituji:

„Podle řady zdrojů použily americké ozbrojené síly během operace Pouštní bouře kvalitativně zcela nový typ zbraně, který by se dal označit jako „nesmrtící zbraň hromadného ničení“. Použití této zbraně má za následek okamžité vyřazení naprosté většiny moderních vojenských technologií, ale beze ztrát na životech. Jedním úderem je tak možné paralyzovat nepřátelské jednotky na velkém území a odříznout je od velení. Touto téměř zázračnou zbraní je elektromagnetický impulz.
K dalšímu nasazení elektromagnetických pulzních (dále EMP) zbraní došlo patrně při bombardování Jugoslávie v roce 1999 a lze předpokládat, že budou použity nejen při úderu proti Iráku, ale i během dalších operací války proti mezinárodnímu terorismu. Američané ovšem oficiálně použití takové zbraně nepřiznali (a zřejmě ještě dlouho nepřiznají), zejména proto, že je mimořádně efektivní a nelze se před ní snadno chránit. Celá technologie EMP systémů není teoreticky příliš náročná, kdežto její realizace už je podstatně obtížnější“.

konec citace .....

--------------------------------------------------------------------------------------

To Alchymista: Můžeš, prosím, okomentovat výše uvedené nákresy?
v.m.
štábní rotmistr
štábní rotmistr
Příspěvky: 249
Registrován: 19/1/2011, 18:51

Moderní AMD?

Příspěvek od v.m. »

PLASMOVÉ ZBRANĚ – MÝTY NEBO REALITA

Provedlo Rusko společně s USA plánované testy plasmové zbraně „Důvěra“ (Dověrije) na atolu Kwajelein, nebo ne?

Obrázek


Pustil si JELCIN posilněný vodkou pusu na „špacír“, nebo reálně jednal se svým protějškem, v roce 1993, o těchto možnostech. Nebo snad tentokrát byli Američané velmi dobře informováni o prováděném výzkumu v závodě 16 – Arzamaš a tlačili Jelcina ke zdi?

Přiznám se, že celou odpověď na tuto otázku neznám! Pravdou zůstává, že „Science and Technology“ tuto možnost zcela seriozně zmiňuje.

Zdá se, že musíme vycházet z faktu, že Rusko je vlastníkem plasmové zbraně, jejíž dosah má činit cca 50 km, na bázi působení na horní vrstvy atmosféry laserovou, nebo elektromagnetickou energií, vytvářející „oblak“ vysoce ionizovaných částic.

Jakýkoliv objekt, který vstoupí do tohoto „oblaku“ se působením přetížení rozpadne.

Akademik R. Avramenko z Arzamaše si stojí za tím, že je možné tento systém „PLASMOIDU“ využít pro systémy ABM, přičemž budou mnohem levnější, snáze ovladatelné a účinnější. Mohou také sloužit k zásahům proti kosmickým cílům, přes vytvořené „kužely“ v atmosféře.

http://www.youtube.com/watch?v=uY1mn1IxFs8

Neopoměňte si pustit video viz odkaz výše:
Uživatelský avatar
Ejdou Rotacak
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1218
Registrován: 23/7/2012, 14:54
Bydliště: Praha - Zbraslav

Re: Hvězdné války

Příspěvek od Ejdou Rotacak »

Alexandr Kaunas z Ruska natočil svůj výlet do opuštěných hangárů bývalého kosmického střediska Bajkonur v Kazachstánu.
Na místě si mohl prohlédnout dva opuštěné raketoplány..

Stačí na stránce odškrtnout srozumění s pravidly a video se spustí. Uchvátné záběry - jak ze Stalkera

https://navratdoreality.cz/vylet-do-bajkonuru-2138.html
Amiz
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1153
Registrován: 7/12/2012, 17:19

Re: Hvězdné války

Příspěvek od Amiz »

Putin budiž proklet.
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Re: Hvězdné války

Příspěvek od Alchymista »

můj ty smutku... to teda je "kvalita"
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Odpovědět

Zpět na „SSSR - Rusko“