Německý protiútok 13. a 14. září 1943.
Německý útok u Salerna, který vlastně přikázal příslušník generálního štábu OKW a zároveň náčelník štábu 76.ts ( z 10.A), začaly jednotky Wehrmachtu tedy dřív, a to odpoledne dne 13. září 1943 ( vysvětlení proč útok nezačal až 14. září, po shromáždění posil z jihu Itálie viz Č 24). Samotný výpad začal útokem německého 2. praporu ze 64. pluku pancéřových granátníků a zhruba ještě 1,5 praporu parašutistů z 1. parašutistické divize. Útok německého uskupení měl mít za cíl - vyčistit oblast Fosso-Bellizz–kóta 210 od „oslabeného nepřítele“, jak se mylně Němci domnívali. Totiž výpad narazil okamžitě na levém křídle na britskou 167. pěší brigádu a na pravém křídle na 201. gardovou brigádu a skončil katastroficky. Britská 56. pěší divize mezitím, a zde je nutno říci, že díky generálu Clarkovi (veliteli spojenecké 5. A), který již podruhé zkrátil britské divizi obrannou linii, se stáhla do výhodnější obranné pozice, ze které mohla vést druh boje, který Britové dobře uměli, a ve kterém se velmi dobře vyznali. Britové velmi dobře uměli vést houževnatou defenzivu, kterou jim podporovalo nesrovnatelně silnější dělostřelectvo (u Salerna, jak víme, to byla i velká děla bitevních lodí). Němci byli na této trase útoku zcela zaskočeni těžkou dělostřeleckou palebnou clonou. Britové proti nim také pálili i ze všech ručních zbraní pěchoty a pancéřové granátníky zcela zdecimovali (údaje o tomto útoku říkají, že zde britská garda toho dne proti německým pancéřovým granátníkům vystřílela více než 55 000 střel z pušek a kulometů). I když byla ještě obranná linie britského 10. as generála McCreeryho stále příliš roztažená a jeho prapory byly již za pár dní bojů vyčerpané na obou křídlech opakovanými německými útoky, přesto obstály a britské linie zde nezakolísaly.
Německému 76. ts se tahle ofenzíva u Salerna dařila jen na levém křídle – proti americkému 6. as, kde také Němci dosáhli největšího úspěchu. A my si nejprve řekněme proč u Američanů?
Zde na levém křídle plukovníkem Ruenkelem zrevidovaný německý bojový plán počítal s tím, že německá „Bojová skupina Kleine Limburg“, v doprovodu jednotek z vyčerpané a zčásti již zdecimované „Bojové skupiny von Doering“, bojové skupiny, která byla po 5ti dnech nepřetržitých bojů stále schopna bojovat, bude postupovat podél severního, čili pravého břehu řeky Sele na jih. Řeku Sele pak překročí po mostě nedaleko „Americké tabákové továrny“ a zaútočí na americký prapor, jehož přítomnost se předpokládala v kapse mezi řekami Sele a Calore. Za německou skupinou měl následovat parašutistický prapor, který by po dobytí Persana převzal vesnici pod kontrolu, zatímco německé pravé křídlo postupu měl krýt 2. prapor z 9. pluku pancéřových granátníků, což byla první větší jednotka, která dorazila od tohoto pluku patřícího k 26. td. Německá „Bojová skupina Krüger“, tvořená 71. plukem pancéřových granátníků a průzkumným praporem z 26. td, také další části 29. divize pancéřových granátníků v pozici na Ponte Sele, měla podniknout výpad dolů na jih podél levého břehu řeky Sele na Persano. A to tak, aby se obranná linie a týl amerických jednotek ocitl v sevření. V další fázi ofenzívy proti Američanům hodlal plukovník Ruenkel uskutečnit poměrně ambiciózní „interní obklíčení“ s nasazením „Bojové skupiny von Doering“ a „Bojové skupiny Kleine Limburg“, které by se podél pravého břehu řeky Sele opět přemístily na jih, překročily by řeku po mostě u Albanelly, obsadily by La Maidu, M. Chirico a rozdrtily by celou americkou obranu za říčkou La Cosa směrem od západu na východ. Všechen tento popis složitého manévru se britským i americkým důstojníkům jevil jako strašlivý zmatek v bojové operaci, který se spíš hodí k nějaké válečné hře a ne na reálné bojiště. Omyl, německý důstojník roku 1943 byl velice zběhlý v pohotových bojových manévrech v pohybu a za pohybu. Dovedl nejen rychle manévrovat, ale velice rychle formovat nové bojové skupiny, které měly ve své sestavě vždy druhy zbraní, které pro bojový manévr potřebovaly. Navíc německé bojové skupiny roku 1943 uměly velmi rychle jedna druhé přispěchat na pomoc. Stejně tak rychle uměly odhalit chyby manévru protivníka a chybu protivníka útočným manévrem přeměnit ve své vítězství.
Tady si však řekněme, že slabostí německého výpadu u Salerna směrem na jih bylo vyčerpání nasazených pozemních jednotek, stejně jako nedostatek tanků (řekli jsme si na počátku, že německá 16. td měla více jak 100 tanků , z kterých byla většina typu PzKpfw IV., jenomže v této fázi už jich měla celkově - všech tanků - jen přibližně polovinu). Co však bylo pro Wehrmacht to nejhorší, zde u Salerna, v této fázi boje, při ofenzívě, naprosto chyběla Luftwaffe. A všichni víme, že zásadní podmínka německého Blitzkriegu byl dostatek tanků a podpora letectva.
Právě v této době vyznívá chyba generála Clarka, že již 13. září 1943 dopoledne věděl o proluce mezi sbory a nic zásadnějšího neprovedl. Naopak ještě rozkázal, aby 13. září Američané znovu dobyli Altavillu. To v době, když velkoryse Britům zkrátil frontu a americký sektor naopak protáhl a právě přemisťování jednotek s sebou neslo tento den jejich vzájemné promíšení. A tak se fronta americké 45. divize opět protáhla k levému křídlu ženijního praporu z 36. divize v pozici Bivio Cioffi, a to s využitím praporu ze 141. plukovní bojové skupiny téže (36.) pěší divize. Úkol, který měl za cíl znovudobytí Altavilly, musely pak podniknout samostatné prapory ze 142. a 143. bojové skupiny. Jenomže spořádané formace těchto plukovních bojových týmů, v jejíž čele stáli velitelé pěších pluků se všemi manévry rozložili a generál Walker, velitel 36. pěší divize, se musel uchýlit k takovému opatření, že nasadil 3 brigádní generály, aby koordinovali operace a manévry v sektorech na jeho frontě (jedním z oněch generálů byl jeho vlastní zástupce, druhý byl O. Daniel – onen „Iron Man“ – koordinátor vylodění 36. pěší divize – přítel generála Clarka, kterého mu poskytl právě sám velitel 5. A). Dle historiků, kteří studovali detaily Salernské operace, byly zmatky v americkém 6. as způsobeny i tím, že si generál Clark pro sebe ukradl velení amerického 6. as z rukou generála Dawleye( incident mezi nimi jsme si popisovali v předchozích článcích). Nebyly pak jasné kompetenční sféry jednotlivých velitelů, nikdo nekoordinoval obranná opatření na spojnici americké 36. a 45. pěší divize a nikdo tedy ani nepostřehl, že pravé křídlo amerického praporu v Persanu je nekryté – zrovna v místě, kam o chvíli později dopadl úder Ruenkelovy ofenzívy.
Kdo četl předchozí díly, tak ví již z 11. září 1943, že již tehdy poslal generál Clark 2. prapor ze 143. pěšího pluku do Persana, aby tam vystřídal 179. plukovní bojovou skupinu, která se příčně přemístila na jeho levé křídlo a prapor se pak připojil ke 157. plukovní bojové skupině z téže divize, čímž došlo k soustředění úderných formací pod velitelem americké 45. pěší divize generálem Middletonem severně od řeky Sele. Nedbalá štábní práce, kterou odvedly oba americké divizní štáby, a kterou velitelství amerického 6. as nepostřehlo a nenapravilo, vedlo k tomu, že americký 2. prapor 143. pěšího pluku se ocitl v nebezpečné izolaci!!!
Mezi rotou na levém křídle praporu a předsunutým praporem 157. plukovní bojové skupiny, která zabezpečovala „Americkou tabákovou továrnu“, tak vznikla proluka a most na řece Sele ponechaly obě americké divize nestřežený. Pravá strana praporu byla zcela nekrytá, protože linie předsunutých pozic generála Walkera vedla po 12. září podél jižního břehu říčky La Cosa. A aby byla věc ještě více komplikována, zvolil velitel tohoto izolovaného amerického praporu navíc špatné rozmístění svých rot a čet. Terén mezi oběma řekami byl totiž přímo ideální pro nasazení tanků. Byl pevný, suchý a v průřezu připomínal velrybí hřbet tím, jak se po stranách svažoval do obou říčních údolí (on totiž zdejší terén, sloužil jako cvičiště a střelnice pro italskou armádu). Byl zde ze svahu výhled na vesnici Persano, když asi 1,5 km severovýchodně od ní nejprve správně velitel praporu nasadil do obranné pozice své 3 roty. Avšak nepochopitelně pak čtvrtou rotu, bez jakýchkoliv zřejmých důvodů, vysunul o 2 000 metrů dál k cestě, kde se nacházela právě střelnice. Ke všemu ještě divizní dělostřelectvo 36. pěší divize nebylo informováno o přesné poloze tohoto izolovaného amerického praporu a ani sem nebyl podle všech záznamů přidělen žádný pozorovatel, což jasně vadilo pro případnou obrannou palbu.
No a když v době německé ofenzívy sjížděla německá „Bojová skupina Krüger“ dolů prostorem střelnice, vydal nepochopitelně americký velitel praporu naprosto absurdní rozkaz – Zalehnout, místo toho, aby dal rozkaz: Palte ze všech dostupných zbraní!!!
Právě díky takovýmto chybám docílil německý útok plukovníka Ruenkela dočasný úspěch a americký generál Clark po zprávách o německém úspěchu utrpěl nepříjemný šok.
Tolik tedy všechny okolnosti, které před samotným provedením ofenzívy, zjistili historici a zaznamenali je.
