Invasion!

Příspěvek od **Hans S.** » 1/10/2011, 00:20

Účastníci velké invaze přes Kanál - vojáci, námořníci nebo letci - na ten pohled nikdy nezapomněli. Stejně jako němečtí obránci...

http://www.youtube.com/watch?v=k_E4uWLYHOA

Piloti!

chtěl bych vás jménem našeho organizačního týmu pozvat na velkou speciální akci. Akci, jejíž rozsah a parametry nelze srovnat s ničím, co se na poli leteckých simulátorů konalo nejen zde, v srdci Evropy, ale dost možná na celém světě. Stejně jako historická předloha - Operace Overlord - vylodění v Normandii - právě vzniká něco obrovského, velkolepého, jedinečného. Chceme se pokusit nejen překonat, ale i přímo umocnit Vaše největší dosavadní zážitky z virtuálního létání...vraťme se společně 67 let zpátky, až k 20. červnu 1944...

Děkujeme, že do toho půjdete s námi, pevně věříme, že nebudete zklamáni!

Good Luck & Horrido!

Obrázek

Speciální mise Invasion myšlenkově navazuje na své velké předchůdce Palba 1938 a Speciální Mise (neboli SadoMaso 1) - bojů o Krasnodar. V akci se setkáte s měnící se denní a noční dobou - poběží nepřetržitě 48 hodin. Zažijete noční i denní mise, stíhací, bombardovací, bitevní.. Budete moci potkat zásobovací i kurýrní letadla. Hydroplány budou lovit nešťastné piloty z vody.. Nad tím vším bude po celou dobu bdít generální štáb. Jedná se tedy opět o speciální akci, kdy pozemní štáby budou v reálném čase dávat pokyny svým leteckým silám a svádět boje s nepřítelem, to vše na základě aktuálních informací z bojů, které jim předají jejich letečtí průzkumníci či přímo pozemní jednotky. Garantuji vám, že po akci budete všichni zcela fyzicky i psychicky vyčerpaní...na oplátku získáte skvělé dojmy a zakusíte tak alespoň část pocitů, které zažívali letci před téměř sedmi dekádami.

Důležitá organizační změna oproti minulým akcím: Na tomto místě se přihlašujte pouze k válečné straně - Luftwaffe vs. Spojenci. Samotné planesety může do značné míry ovlivnit příslušný generál. Informace o letounech, ve kterých se budete akce účastnit, jsou přísně tajné a nesmějí být vyneseny ven. Stejně tak je ve vašem zájmu udržovat veškeré informace, o kterých se jedná ve skrytých vláknech (do nich získáte přístup po přihlášení se k jedné z válčících stran), udržovat skutečně pouze v těchto vláknech. Svou případnou nerozvážnou otevřeností můžete akci a zážitek pokazit nejen nepříteli, ale i sami sobě. Mějte toto prosím na paměti.

Organizační tým máte popsaný níže. Pokud máte nějaký specifický dotaz a myslíte si, že není vhodné jej prezentovat veřejně, obraťte se prosím na níže uvedené osoby přímo.

Nyní k dalším organizačním informacím:

Datum: od 21. hodiny 2. 12. 2011 do 21. hodiny 4. 12. 2011.
Platforma: IL-2: 1946, 4.10.1; Ultrapack 3 RC4; Invasion mód (bude uvolněn během měsíce).
Server IP: bude doplněna
TS server IP: bude uveřejněna ve skrytých vláknech
Počet účastníků: neomezený
Počet maximálně operujících letců na serveru současně: 50 vs. 75
Vrchní velitelé: 1stCL/Jiříček vs. 311_Rampa

Realizační tým:

1stCL/Fučida - teamleader /Hans S./
1stCL/Werner, 310_Podrs, Farky - hlavní organizátoři, tvorba koncepce misí a akce samotné, tvorba pravidel a planesetů
1stCL/Jiříček, 311_Rampa - tvorba pravidel, koncepce pozemní organizace
1stCL/Valhera, Lekk - designéři a testeři mise
1stCL/Falkon, WT_Schmouddle - správci serverů, testování, radar aplikace
1stCL/Jimik - plakát k akci
311_Tjurma - tvorba speciální mapy bojové oblasti 1 : 1, testování
Doktorkop - video trailer
MaP - hlavní programátor, tvorba modpacku
Michan - rozbor historického pozadí

Přihlašujte se na SVK!

Farky · Příspěvek od **Farky** » 2/10/2011, 15:09

Příspěvek od **Hans S.** » 5/10/2011, 11:49

Pánové, počínaje dneškem začne Michan do tohoto vlákna přidávat informace o historickém podkladu naší akce. Bude to série několika článků v podobné formě, v jaké zpracovává ostatní boje na západní frontě.

Díky, Michane :-)

Příspěvek od **michan** » 5/10/2011, 12:00

Děkuji pane kolego Hans S.
Ty víš, že boj v "třetím prostoru" moc miluji a mé chlapecké zájmy začínaly právě tam, pokračovaly v obraně proti útokům z 3 prostoru, ač má dnešní tvorba tomu nenasvědčuje.
Nic - s radostí jsem přijal Tvou nabídku.
Se vším jsem seznámil i jednoho s velitelů Palba.cz, Pegeucka a ten neměl námitky.
Asi tak v deseti až jedenácti článcích zde popíši boje a situaci od 10. do 30. června 1944, aby pro Vás pány letce, a také pro diváky, bylo řečeno kde se budou letecké souboje, za jaké pozemní situace - odehrávat

Články, tak jak píši u konce toho Č 3., budou pak součástí, po doplnění, v roce 2012, celého cyklu o Normandii pro Palba.cz.
Dost řečí a jedem.

Příspěvek od **michan** » 5/10/2011, 12:05

Operace OVERLORD od 10. do 30. června 1944. Č 1.

Mapa fronty spojenců v Normandii od 13. června do 30. června 1944.

Když Winston S. Churchill, syn premiéra Velké Británie Winstona Churchilla ve válečné době, psal v roce 1993 - Předmluvu k anglickému originálu D – DAY Operation Overlord, které vydalo nakladatelství Salamander Books Ltd, Londýn a u nás ji v roce 2004 vydalo Nakladatelství NAŠE VOJSKO, Vítězné náměstí 4, Praha 6, napsal o vylodění přibližně tato slova. Nebudu je citovat přesně, ale řeknu je volně.
Obojživelná „Operace OVERLORD“ byla největší vyloďovací operací, která se kdy v lidských dějinách udála. Rozměry Overlordu byly skutečně velkolepé, vždyť se v Normandii vyloděním z více jak 5 000 lodí a z více než 1 000 menších plavidel podporovaných 11 000 letadel všeho druhu, během 48 hodin do západní Evropy dostalo 200 000 mužů, kteří měli bojem rozvrátit Hitlerův vychvalovaný Atlantický val. Atlantický val, ve kterém Němci dislokovali 60 divizí pod velením maršála von Rundstedta. Polovina z těchto 60 divizí byla soustředěna od pobřeží u Holandska po Normandii pod velením polního maršála Rommela. Plán Overlord, který vypracoval pod velením generála Eisenhowera jeho štáb – COSSAC, vyžadoval armádu 2 000 000 mužů – z poloviny Američanů a z poloviny Britů příslušníků britského společenství, které byli dopraveny do Evropy přes normandské předmostí.
Tito vojáci byli vyloděni postupně na pěti plážích za těžkých bojů od 6. června 1944. Z pohledu z Anglie to byly pláže - zprava do leva - Utah Beach, Omaha Beach, Gold Beach, Juno Beach a Sword Beach (v plánu ještě existovala šestá pláž Band Beach, která byla však zrušena).

Na mapě jsou i jednotlivé sbory, které se na jednotlivých plážích dne 6. června 1944 vylodily.

Po těžkých bojích vyloděných jednotek Spojenců se jim podařilo v Normandii - do 10. června 1944 - vytvořit a zabezpečit pozice. Pozor, neznamená to, že by bylo již předmostí v Normandii, všechny pláže do 10. června komplet, propojeny. Ke kompletnímu propojení všech pláží a vytvoření souvislé fronty došlo až 12. června 1944, to když předtím americká vojska z Omahy dobyla město Isigny a pak s americkými výsadkáři ze 101. vzdušně-výsadkové divize, dobyli obchvatem město Carentan.
Dne 10. června 1944 však byly již na pevnině v Normandii celkem 4 spojenecké sbory, z předsunutými jednotkami dostatečně hluboko za plážemi, na kterých se vylodily a měly zabezpečenou obranu směrem do vnitrozemí. Tak mohly od 10. června 1944 využívat bezpečného zásobování a mohly se z takto vzniklých obranných pozic vzájemně podporovat.

Jednou z nezáživných oblastí vylodění je zásobování – v moderní době se používá spíše termín - logistika. Je to nezáživné, ale i zde u Normandie u „Operace OVERLORD“ tak důležité, že než budeme pokračovat bojem a situací po 10. červnu, do 30. června 1944 musíme si zásobování – logistiku vylodění v Normandii probrat blíže.

Zásobování – Logistika - „Operace OVERLORD“ - po 10. červnu 1944.

Když byla plánována „Operace OVERLORD“, soustředili se velitelé i štábní důstojníci především na výběr pláží, utajení operace a stanovení počátečních cílů. Dále se pak soustředili na stanovení rozsahu operace a její zabezpečení. Znamenalo to, že jakmile se spojenecká vojska zachytila na pevnině, bylo prvořadým úkolem vytvořit takový prostor, aby na něm mohly být vybudovány sklady a aby mohl fungovat systém zásobování, který by zaručoval, že nejen již vyloděné, ale i nově se vyloďující expediční síly budou mít vše, co pro svoji bojovou činnost, ale i „ vojenské zátiší“, nutně potřebují. Takové předmostí muselo být neustále zvětšováno do hloubky, když se stále muselo dbát na bezpečnost, která by tak zároveň umožnila soustřeďování zásob. Jenom tak mohl vzniknout dostatečný prostor potřebný k průlomu do vnitrozemí.
Polní maršál Rommel, který velmi dobře znal vedení boje Spojenci již z Afriky, tehdy v Normandii neustále tvrdil, že Němci budou mít velmi malou naději na odražení výsadků, pokud dovolí Spojencům, z nich pak především Američanům, uchytit se na evropském kontinentě. Pokud se to USA podaří, bude válka prohraná.
To by pak německé „Taktické umění“ vlastně mohlo jen oddálit nevyhnutelný pád. Rommel tvrdil, že je třeba předmostí okamžitě zničit, a to již mezi přílivem a odlivem, a on jako velitel použije veškerých dostupných sil, jak říkal, od divizí až po jednotlivé střelecké roty, aby Spojence neustále napadal.
Situace tak byla jasná – Němci museli za každou cenu útočníky odrazit. Naopak, Spojenci museli udělat vše pro to, aby vybudovali dostatečně velké předmostí, na kterém by vylodili nejen dostatek jednotek a materiálu, ale aby zkoncentrovali více sil k útoku do vnitrozemí, než se to podaří Němcům.
Velitel všech spojeneckých sil v Evropě a Středomoří generál Eisenhower tomu říkával, vytvořit si, cituji:

„místo pro lokty.“

To prý, aby se Spojenci mohli rozmáchnout k průlomu do nitra Francie.
Tak byla velká část všeho dění již od prvních dní po 6. červnu soustředěna na problém – Jak dostat vojska na pevninu. Jak je tam udržet a jak je tam zabezpečit vším, co budou potřebovat.
Byly to 3 důležité úkoly:

1) Přesně rozpracovat a provést plán logistické podpory bojových operací na evropském kontinentě.
2) Přesně vyhodnotit typ terénu, ve kterém měli vojáci bojovat a který mohl komplikovat taktiku bojů (my uvidíme, že právě tento bod se plánovačům skoro vůbec nepodařil správně vyhodnotit a zabezpečit. Muselo se zde hodně improvizovat. Všechny improvizace vlastně zůstaly na bojových jednotkách).
3) Dobře vyhodnotit a zabezpečit všechny možnosti britských, kanadských a amerických vojáků, aby mohli rozvinout předmostí a to v souladu s plánem „Operace OVERLORD“.

Plán logistiky pro Overlord.

Plánovači do 6. června 1944 zabezpečili pro podporu bojových operací celkem zásoby na 8 dní bojů, které byly uložené v kontejnerech na některých výsadkových plavidlech, malých dopravních lodí a i upravených lodí třídy „Liberty“. To bylo pro prvních 8 dní. Hned pro dalších 13 dní měly do Normandie přijíždět další zásoby na větších lodích „Liberty“. Dále se pak ke dni D + 41 počítalo s tím, že už budou zabezpečeny přístavy, a tak bude veškeré zásobování kryto z nákladních lodí s velkým ponorem, které budou doplňovat malé lodě přivážející materiál z Velké Británie.
Aby mohly být takto odbavovány lodě, počítalo se s přístavy Cherbourg, Lorient a Brest, dále pak s menšími přístavy v Bretani a při ústí řeky Seiny – to byl plán, který zároveň počítal s tím, že budou do provozu uvedeny umělé přístavy „Mulberry A“ a „Mulberry B“, které byly umístěny – „Mulberry A“ u pláže Omaha a „Mulberry B“ u britské pláže Gold, u města Arromanches, 4,8 km západně od výsadkových pláží.
Spojenci považovali přístavy „Mulberry A i B“ z počátku za velice důležité, neboť se čekalo, že o stávající přístavy ve Francii se bude těžce bojovat a že je Němci před ústupem určitě zničí (a skutečně se tak stalo, jak si později řekneme).
A tak například „Mulberry A“ u Omahy měl být hotov ke dni D + 4 (do 10. června - 6 + 4) a mělo se v něm naráz vykládat 7 lodí typu „Liberty“, dále 5 velkých lodí pro pobřežní dopravu, 7 středních lodí pro pobřežní dopravu. Samozřejmě by to nestačilo a tak se mělo přes otevřené pláže vyložit, mimo Mulberry, ještě dalších 15 240 tun zásob denně ke dni D + 10, když kapacita vykládání v Normandii měla ke dni D + 90 zaručovat vyložení 46 736 tun denně.
Je jasné, že takovýto rozsah dopravy narůstající v čase vyžadoval zabezpečit úžasnou a fungující organizaci na plážích. Organizaci zabezpečovaly speciální ženijní brigády, neboť plánovači Overlordu již přihlíželi ke všem špatným zkušenostem z let 1940 až 1943 (Norsko, Dieppe, Sicílie, Salerno a Anzio). Byly připraveny speciálně vycvičené jednotky pro odminování, odstraňování překážek z pláží a východu z nich. Byly připraveny jednotky pro řízení výsadku po sobě následujících vln vojska, jednotky pro dodávky materiálu, budování a provoz skladů na předmostí. Aby byly všechny úkoly zvládnuty, byly sestaveny ženijní brigády nejen z ženistů, kteří měli postavit, udržovat a provozovat umělé přístavy a mola, ale i z jednotek, které zabezpečovaly dopravu, dále z přístavních a obojživelných transportních rot, ubytovacích služeb, železničního vojska. Také tam byly jednotky pro vojenské sklady, protichemický a zdravotní materiál. Pláže a celý prostor Spojenců měl vojenskou policii a samostatné spojovací jednotky.
V počátcích to tedy byly především pláže, kde se měly vykládat jednotky a materiál, když plán předpokládal, že se velmi rychle podaří uvést do provozu i malé vesnické rybářské přístavy. Například větší přístav Cherbourg , jakož i ostatní menší přístavy, se předpokládalo, že do provozu přijdou D + 30. Ty velké přístavy, jako byl Brest a Lorient měly být do provozu dány v D + 60. To proto, že se předpokládaly i opravy, když orientačně se o těchto přístavech uvažovalo, že je ženisté k plnému provozu připraví ke dni D + 90.

Příspěvek od **michan** » 5/10/2011, 12:11

Operace OVERLORD od 10. do 30. 6. 1944. Č 2.

Aby bylo jasné, jak musela vypadat logistika pro Overlord, řekněme si nějaká čísla. Jedna spojenecká divize potřebovala průměrně 700 tun denně. Za předpokladu, že bude do začátku září vyloděno 37 divizí, musel týl Spojenců zajistit pro tyto divize 26 000 tun zásob všeho druhu, včetně munice denně, což znamenalo 780 000 tun za měsíc. Tohle množství však pro vyloděnou armádu znamenalo, že bude žít jen tzv. „ z ruky do huby (úst)“. To znamená, že těch zásob muselo být shromážděno ještě víc než 780 000 tun za měsíc, pokud chtěli Spojenci uvažovat o rozšíření ofenzivních operací. Bylo tedy nutno vybudovat a zajistit sklady munice, paliva a zajistit zásoby pro bojové ztráty tanků a jiných důležitých druhů výzbroje a výstroje.
O logistice v Normandii se vyjádřil generál Bradley, velitel americké 1. A (vyloděná americká 1. A a britská 2. A, generála Dempseye, byly součástí 21. Skupiny armád pod velením generála Montgomeryho), tak, že zásobování, cituji:

„bylo nejnudnější věcí na světě, avšak jednoznačně onou životodárnou tekutinou spojeneckých armád ve Francii.“

No a když Winston Churchill se štáby vyhodnocoval praktické obtíže „Operace OVERLORD“, řekl Eisenhowerovi, že, cituji:

„pokud s příchodem zimy budete se svými 36 divizemi pevně zachycen na kontinentě a budete mít ve svých rukou Cherbourg a Bretaňský poloostrov, prohlásím tuto operaci před světem za nejúspěšnější v této válce.“

Generál Eisenhower byl však sebevědomější a se znalostí věcí a prostředků předpovídal, že spojenecká vojska budou v zimě 1944 už stát na hranici s Německem ( skutečně tam byl).

Ale všechny tyto politické výroky závisely na rychlosti a úspěchu s jakým budou soustřeďovány síly a prostředky ve skladech v Normandii. A v červnu a v červenci to pak byl skutečně zřetelný závod o to, jestli se obráncům, nebo útočníkům podaří rychleji zpevnit frontovou linii. A o to, kdo dřív shromáždí více jednotek a prostředků k boji.
První boje a první měsíce nahrávaly ve vývoji na bojišti Němcům. V Normandii o Overlordu platilo známé pravidlo, že s prvním výstřelem se hroutí všechny pečlivě vypracované plány. V zásobování spojeneckých jednotek vznikl ohromný chaos a my si popíšeme proč.
Začněme tím, že ani Američané a ani Britové totiž nedobyli žádné přístavy včas - z těch přístavů, které plánovaly. Ke všemu k 1. červenci 1944 dobytý Cherbourg byl tak zdevastovaný, že se jej podařilo částečně zprovoznit až 16. července a to se překládalo jen 2 000 tun denně. Řekněme si jak zdevastovaný byl Cherbourg, když do něho dorazili experti, kteří napsali prvotní hlášení o devastaci. Takže v původní zprávě spojeneckých stavebních odborníků, která pojednávala o opravách přístavních zařízení, se říkalo, cituji:

„Demolice přístavu je provedena dokonale, je to mimo pochybnost nejúspěšnější, nejintenzivnější a nejlépe naplánovaná demolice v historii.“

Tady si řekněme, že Adolf Hitler udělil admirálu Waltheru Henneckemu, námořnímu veliteli v Normandii, za organizaci destrukčních prací v Cherbourgu, „Rytířský kříž“.

A co našli v Cherbourgu Spojenci?
V přístavu byly potopené lodě navršeny jedna na druhé, čímž blokovaly jednotlivá mola. Celkem 20 000 kubických metrů zbořeného zdiva bylo nakupeno v bývalém přístavišti transatlantských parníků. Všechna přístavní zařízení byla rozbita. Důležité vlnolamy byly pobořeny. Osvětlovací a vytápěcí systém přístavu byl zcela zničen. No a samozřejmě němečtí ženisté celý přístav a jeho okolí zaminovali. Příslovečná německá pedantnost znamenala, že komplexnost demolic daleko překonala vše, co se očekávalo (Spojenci měli zkušenosti z Itálie, kde se obsazené přístavy daly používat už za 3 dny). Tady v Cherbourgu trvalo celkem 3 týdny, než začal přístav v omezené míře fungovat. Do 25. července 1944 bylo místo plánovaných 150 000 tun zásob vyloženo jen 18 000 tun. A až teprve 7. září 1944 mohl do Chrebourgu připlout první konvoj přímo ze Spojených států, když do té doby se všechny předchozí konvoje musely v Anglii překládat na menší plavidla. Ještě v polovině září byl přístav opraven jen ze 75%.
V ostatních přístavech jako byl Le Havre a Rouen se vykládalo podstatně méně, než v Cherbourgu. No a přístavy Lorient a Brest se Spojencům, díky německé obraně, nepodařilo až do konce války nikdy dobýt.
Z těchto důvodů se v začátcích jevilo zásobování vyloděných jednotek jako složitá věc a Spojenci museli neustále improvizovat. Štěstím bylo, že ženijní brigády Spojenců pracovaly velmi efektivně a poměrně rychle. Již po vylodění, přeměnily výsadkové pláže v cosi, co připomínalo velké přístavy.
Typické to bylo u amerických pláží. Již koncem druhého týdne po vylodění (18. června) američtí ženisté odstranili z pláží téměř všechny vraky výsadkových plavidel a převážnou část minových polí za mořskými hrázemi. Další silnice byly protaženy již do vnitrozemí, takže kapacita průjezdu nákladních aut se neustále zvětšovala. Tady je nutno říci, že to byly nákladní vozy, a to jak normální, tak obojživelné, které byly tím klíčovým faktorem v Normandii, a které umožňovaly budování skladů na předmostí a přesun zásob až k jednotkám. Když se přiblížil konec června 1944, odbavovaly právě pláže denně takřka 100 % plánované tonáže a ještě stále bylo pokračováno i ve vykládání bojových jednotek a zpětném odsunu raněných.
No a pak přišla pro Spojence, pro jejich logistiku, pro jejich snahu vylodit a připravit více jednotek i se zásobami pro ofenzívu dřív, než se to podaří Němcům, ta největší komplikace…

Byla to strašná bouře mezi 19. a 22. červnem 1944, největší za posledních 40 let, v kanálu La Manche.

Ta bouře souvisela přímo s obdobím, které popisujeme (od 10. do 30. června 1944) a proto si ji přiblížíme trochu podrobněji.
Součástí všeho vykládání vojáků a materiálu v Normandii byl dva umělé přístavy - „MULBERRY A“ a „MULBERRY B“, u jejichž přístavišť mohly například výsadkové tankové lodě - LCT (opět několika provedení) – Landing Craft Tank – vylodit 60 vozidel za 30 minut. K nim bylo třeba přetáhnout z Velké Británie 11 km plovoucích silnic, po kterých měla vyložená vozidla přejíždět z přístavišť „MULBURRY A, B“ přímo na břeh. Bylo právě 17. června 1944 a předpověď počasí byla optimistická, když velitelství admirála Ramseyho, velitele „Operace Neptun“ („Operace Neptun“ byla vyloďovací část „Operace OVERLORD“ a admirál Ramsey, známý již od Dunkenque „Operaci Neptun“ velel, a teprve až po vylodění jednotek na plážích přebíral velení „ Operace OVERLORD“, velitel 21. Skupiny armád generál Montgomery), rozhodlo, že bude přetahován přes La Manche pás plovoucích silnic dlouhý 4 km, sestavených z 22 dílů, místo pásu plovoucích silnic, podle předpisu obvykle složených z 5, nebo 6 dílů.
No jo, jenomže ráno 19. června, když byl tento důležitý článek logistiky, který měl zajišťovat přísun zásob a materiálu, již skoro u francouzských břehů, rozpoutala se neočekávaná a neobyčejně zuřivá bouře. Všechny díly plovoucí silnice 4 km dlouhé se potopily prakticky již na dohled od umělých přístavů. To však byla jen ta malá škoda, kterou vítr, bouře a vlny Spojencům za následující 3 dny a noci, kdy bouře zuřila, způsobily. Vítr o rychlosti 60 km/hod, který se hnal od severovýchodu, zvedal vlny vysoké 2 až 2,5 metru a ještě chvílemi zesiloval. Byla to, jak jsme již řekli, nejhorší červnová bouře, která La Manche postihla za posledních 40 let.
A ty škody?
Tak si řekněme, že všechny konvoje, které se nacházely u jihoanglického pobřeží, byly zahnány zpět do přístavu. U všeho, co bylo taženo v průlivu praskala tažná lana, náklady šly ke dnu. Lodě a čluny u francouzského pobřeží byly vrhány na břeh, neboť nápory moře nevydržely žádné kotevní řetězy. K tomu se u francouzského pobřeží přidaly ještě aktivované německé miny, které přírodní katastrofu ještě zvyšovaly.
Tady stojí za to citovat zprávu generála Eisenhowera, který napsal, cituji:

„Do 21. června se přístavy MULBERRY začaly rozpadat, zejména přístav v americkém pásmu u St. Laurent, který byl náporům bouře vystaven ještě více, než britský u Arromanches. Díly vnějších vlnolamů se uvolnily a potopily, betonové bloky Phoenix se posunuly, vzniklými mezerami se dralo rozzuřené moře, vrhalo plavidla proti přístavištím a rozbíjelo je na kusy. Jen vlnolamy z potopených lodí zabránily tomu, že se situace nezměnila v naprostou pohromu. I tak byly následky natolik vážné, že ohrozily existenci našeho nástupiště na evropském kontinentě.“

Když to napsal Eisenhower, tak to muselo být strašné.
A skutečně, ten americký přístav „MULBERRY A“ byl zničen tak totálně, že jej prostě nešlo vůbec opravit. Tak například z 35 usazených bloků Phoenix zůstalo na svém místě jen 10 dílů, které se podařilo zachránit, a které byly pak použity k vyspravení toho britského přístavu. Britský přístav „MULBERRY B“ byl poškozen méně, to proto, že se nacházel v méně exponovaném prostoru. A také proto, že se ukázal odolnější, to zřejmě kvůli tomu, že byly pečlivěji, precizněji, sestaveny jednotlivé díly. To také ochránilo značnou část lodí, které se za ní skrývaly.
Když totiž bouře polevila a sčítaly se škody, bylo to hrozné. Celkem 800 lodí bylo vrženo na pláže a na moře se je podařilo vrátit až za vysokých červencových přílivů. V zásobování Normandie tak trval nedostatek dopravních plavidel, neboť mezi zničenými, poškozenými, nebo na břeh vyvrženými loděmi, byla také téměř polovina všech cenných LCT.

Spojenci konstatovali, že v těchto 3 katastrofálních dnech bouře spojeneckému loďstvu způsobila 5x větší ztráty, než nepřítel ode dne D – od 6. června 1944.

Nejhorší bylo, že mimo potopených a zničených plavidel, zdemolovaných přístavů, měla bouře za následek téměř úplné přerušení vykládání válečného materiálu. Posuďme:
Jestliže vykládka střeliva a zásob dosáhla 18. června 1944 před bouří 24 412 tun, tak 20. června v době bouře to bylo pouhých 4 560 tun a to jen díky přístavu „MULBERRY B“ v britském pásmu u Arromanches.
Ale bouře také naplno ovlivnila průběh bojových pozemních operací v Normandii.
Vždyť třeba britský útok přes řeku Odon nemohl začít 22. června, jak bylo naplánováno – Britům chyběla munice, Britům chyběly jednotky, které se nevylodily. Když se totiž začalo počasí zhoršovat, byla ještě téměř polovina 8. (VIII.) as generála O’Connora stále ještě na lodích a musela tam zůstat dokud nenastalo zlepšení počasí.
Také postup Američanů na jih musel být odložen. Generál Bradley nemohl za takového počasí zahajovat žádné rozsáhlé akce, neboť i třeba útočné operace proti přístavu Cherbourg pokračovaly jen díky tomu, že na všech úsecích své 1. A omezil spotřebu střeliva na 1/3 normálního přídělu, když zároveň musel ještě přepravit 1 500 tun munice letecky ( 500 tun munice letecky denně).
Než bouře 22. června 1944 polevila, zásoby střeliva u obou spojeneckých armád poklesly na nebezpečné minimum.
Nedostatek munice byl tak katastrofální, že řadu lodí pobřežní dopravy, které byly naloženy municí, nechali námořní štáby najet na břeh, pak se musely vysekat v jejich bocích díry, odkud se vyložila munice na břeh.
Okamžitým důsledkem toho bylo, že ačkoli se vojáků vylodilo ve srovnání s plánem 80%, celkový objem zásob ke dni D + 15 dosahoval pouze 61% plánu….

Příspěvek od **michan** » 5/10/2011, 12:17

Operace OVERLORD 10. do 30. 6. 1944. Č 3.

Jak vypadalo normandské bojiště?

K pochopení pomalého a těžkého postupu Spojenců za plážemi nám přispěje i seznámení se s rázem krajiny v Normandii. Pojďme a řekněme si něco o Normandii blíže.
Veškerá historická literatura říká (všichni historici popisující D – DAY se na tom shodují), že naplánování „Operace OVERLORD“ bylo vůbec tím nejpečlivějším, co kdy spojenečtí štábní důstojníci vytvořili. Štábní důstojníci při plánování kladli důraz na všechny možné i nepříznivé, nahodilé okolnosti, které by mohly nastat v období, kdy se budou výsadky na plážích Normandie vyloďovat. No jo, ale zrovna tak ti samí historici říkají, a to stejně jako i přímo důstojníci, kteří vylodění plánovali, zažili a byli přímými účastníky, stejně jako všichni vyšší velitelé ( ve svých memoárech), že největším opomenutím při plánování bylo, že nikdo nevěnoval zvýšenou pozornost problému, jak vlastně budou po vylodění, až se dostanou na pláže a za pláže, vojáci pokračovat v boji. Tady mají všichni na mysli, že nebyl totiž dobře prosondován terén v normandské oblasti.
Nejvyšší velitelé zodpovědní za vylodění v Normandii a pak štábní důstojníci zvolili bojiště hlavně na základě požadavků na výsadkové pláže.
A protože věnovali malou pozornost terénu za plážemi, museli dělat jeden kompromis za druhým a brát terén takový jaký byl, a my za chvíli uvidíme, že museli brát i takový terén, který jim Němci nastražili, který jim Němci připravili.
Totiž rozlehlé pláně mezi městy Caen a Falais, které se po vylodění otevřely před britskou 2. A, byly zvlněnou zemědělskou krajinou plnou pastvin. Půda v těchto místech byla suchá a pevná, čímž vlastně říkáme, že byla naprosto ideální pro tankové operace. No jo, ale Němci to také věděli a tak zde pro Spojence připravili všechno možné, aby jim postup znemožnili. Tak také pro odražení spojeneckých obrněných divizí hned v první den, od 6. června 1944 ráno, stahovali Němci ke Caen všechny vojáky, které kde mohli ušetřit. Ať již to bylo z Bretaně (Bretaň je jižně od amerických sektorů), dále pak také divize z jihu Francie, ale samozřejmě ke Caen i jednotky z Holandska. A bylo to právě město Caen a jeho okolí, které se stalo základní spojnicí mezi německými silami v Normandii, německou 7. A a německou 15. A v oblasti severněji, v oblasti Pas de Calais( kde vlastně Hitler a celá německá válečná mašinérie čekala to „Hlavní vylodění). Museli mezi těmito svými dvěma armádami mít nepřerušený kontakt. Totiž kdyby bylo spojení přerušeno, mohla by pak 7. a 15. A spolu operovat jen tehdy, až by po ústupu 7. A zase s 15. A navázala kontakt. A právě proto německé vrchní velení koncentrovalo své nejsilnější divize a také samozřejmě největší počet dostupných tanků právě sem ke Caen. Zde si musíme říci, že se tak Němcům k podařilo do konce června shromáždit u Caen 7 a ½ tankové divize, které zde měly podstoupit nejtvrdší boje o udržení tohoto důležitého města. I v počtu tanků je to vidět. V okolí Caen bylo shromážděno 150 tanků typu Tiger a Königtiger a 250 středních tanků (PzKpfw IV.), kdežto k obraně jižněji proti americkým operacím, proti sektoru americké 5. (V.) as a 7. (VII.) as z americké 1. A to bylo pouze 50 středních tanků a 26 tanků Panther, což vlastně odpovídá jen asi polovině tankové divize.
Němci si to mohli dovolit, neboť jakmile na jihu Američané opustili vyloďovací pláže, dostali se v Normandii do krajiny, která byla naprosto ideální pro obranu, do krajiny, která nedovolovala mobilní pohyb a vůbec ne již nasazení tanků.
Také při postupu z linie Caen-Falais směrem na západ se na levém křídle spojeneckého postupu charakter normandské krajiny rychle měnil. Ještě mezi řekami Orne a Vire se nacházel široký masiv pahorkatiny, malé kopce, údolí a nízké hřbety, které se pak postupně zvyšovaly směrem na jih.
Když se však postupovalo dál na západ, někde na úrovni poloostrova Cotentin, se rozkládaly močálovité nížiny, které byly často přetínané pomalými řekami, mezi kterými byly francouzskými zemědělci zbudované odvodňovací příkopy. No a tohle Němci využili. Všechny tyto široké plochy v oblasti zatopily (mnoho parašutistů z 82. vzdušně-výsadkové divize se zde dne 6. června 1944 v noci utopilo i s výstrojí). Veškeré přístupy do vnitrozemí v této krajině byly tak omezené jen na některé vyvýšené silnice, které snadno obránci ovládali. Ony silnice na vyvýšených náspech zatopenou krajinu křižovaly.
Největší překážkou však pro Američany v oblasti Cotentin a východně od Cotentinu způsoboval však jiný problém. Totiž za stovky let vtiskli francouzští farmáři zdejší krajině tradiční ráz právě v místě, kde měla postupovat americká 1. A na jih a východ. Krajina kam měli Američané postupovat byla známá jako „bocage“.
„Bocage“ je termín, který označuje normandskou krajinu s živými ploty.
No a jak takové „bocage“ – živé ploty vypadaly?

Krajina „ Bocage“ seshora

„Bocage“ – „ Živé ploty“ z pohledu pěšáka.

Tyhle živé ploty byly obvykle do poloviny své výšky tvořeny hliněným valem (místy proložené kameny) a z poloviny křovinami a rozdělovaly krajinu na jednotlivá pole.
Tyhle valy - ony hrozné meze – hliněné valy - okolo každého francouzského pole, tvořící „bocage“, měly různou šířku a to od 30 cm do 1,2 metru a na výšku byly od 0,9 metru do 3,6 metru. No a na vrcholku takové meze pak ještě rostly hlohy, ostružiní se svými trny a vinná réva, což vlastně zvyšovalo takto vzniklou hradbu, překážku, na výšku 4,5 metru a výš.
Všechna pole, která v normandské krajině francouzští farmáři měli, neměla žádné pravidelné čtvercové, nebo obdélníkové tvary, naopak to byly nečekané tvary, málokdy širší než 180 metrů a dlouhé 360 metrů. Takováto pole obehnaná valy až 4,5 m pak spolu sousedila, když spojena byla úvozy a polními cestami mezi poli zapuštěnými. Cestami, které umožňovaly přístup k průjezdu v živých plotech, který dovoloval vjezd na pole.
No každému při tomhle popisu musí být z vojenského hlediska jasné, že to byl terén, který dával každému obránci nesmírné výhody.
Vždyť každé pole byla vlastně pevnost a propojením polí vznikala perfektní soustava organizovaná pro hloubkovou obranu. Tady přeci stačilo jenom nainstalovat protitankové kanóny pro krytí přístupu k polím – zamaskovat je na propojených silnicích, přidat k tomu nějakého toho ostřelovače a kulomet a ochranu kulometu a bylo. A o účinnosti takovéhoto řešení se velice rychle přesvědčily tanky americké 1. A a nejen ony. Postup se v žádném případě, i přes „různé vychytávky“, které si za chvíli řekneme, neobešel bez těžkých ztrát. Tady totiž ani jízda přes takové meze nebyla řešením, neboť když tam tank najel, aby násep zdolal, odkrýval svůj spodek, který byl vždy slabší, než pancéř ostatního tanku. Je samozřejmé, že hustá vegetace, nejenže znesnadňovala pozorování, ale i palebné sektory a samozřejmě ztěžovala efektivní použití dělostřelectva. Když už Spojenci použili dělostřelectvo, snižovaly účinky palby hliněné valy, které tak chránily před výbuchy jednotlivých granátů obranu.
Takový boj v „bocage“ většinou znamenal, že musela být dobře připravená série útoků, která vždy vlastně, ale znamenala předehru k útoku na další obranné postavení, typu „ bocage“.
Američané měli z „bocage“ hrůzu a hovořili o něm prostě jako o, cituji:

„téhle zatracené krajině.“

Nejhorší je, že „tahle zatracená krajina“ sahala až do hloubky 80 km a zbavovala Američany jejich hlavní taktické výhody, kterou byla mobilnost. Američtí historici boj v „bocage“ přirovnávali k barové rvačce v omezeném prostoru. Důstojníci pak o „bocage“ tvrdili, že měly jen jedinou výhodu. To když se střetly americké tanky s německými a podmínky se změnily na stejné, nebo podobné. Totiž takový tankový boj se odehrával většinou na vzdálenosti 135 až 360 metrů, což mazalo dostřel německých tanků na 1 800 metrů a dávalo šanci pohyblivějším americkým tankům typu Shermann, kdy i jejich slabší kanón ráže 75 mm byl často účinný.
Jedním z řešení mobilnosti americké armády v „bocage“ pak bylo, když četař 102. lehké obrněné průzkumné eskadry Curtis G. Cullin, Jr., navařil na čelo Shermanna ocelovou konstrukci podobnou kose.

Tank s kosami narazil na mez a pak se vší silou protlačil skrz násep. S sebou si přitom odnášel část zeminy a vegetace, která ho vlastně maskovala. Na pole pak vjížděl při palbě z kulometu i z kanónu. Dalším řešením bylo, že si tankisté navařili na předek tanku silný železný bodec, kterým tlakem narušily val, tank couvl a ženisté do takto vzniklé díry nacpali trhavinou a val, nebo valy, vyhodili do povětří a utvořili si tak několik průjezdů. Přestože nechal generál Bradley, velitel 1. A takto upravit, na popud velitele 2. pěší divize generála Waltera M. Robertsona, velké množství tanků, měli Američané i tak velké ztráty, ale americký útok v „bocage“ přece jenom pomalu nabýval na tempu.
Někteří štábní důstojníci, kteří plánovali „Operaci OVERLORD“zas naopak věřili, že to bude právě krajina typu „bocage“, která může Spojencům poskytnout možnost udržet se před očekávanými německými protiútoky, zatímco Britové budou postupovat se svými tanky přes Caen, a tak obtížnou oblast obejdou. V té době byli hlavní velitelé jako Eisenhower, Montgomery a Bradley tak zaujati problémem jak co nejlépe dopravit dostatečně silnou a zásobovanou armádu do Normandie, že nevěnovali krajině typu „bocage“ skoro žádnou pozornost. To přesto, že na ni ukazoval polní maršál sir Alan Brooke, náčelník generálního štábu Velké Británie, ale i náčelník štábu vylodění (COSSAC) a jeden z hlavních britských plánovačů „Operace OVERLORD“ generál Frederick E. Morgan, kteří varovali před vážnými obtížemi, se kterými bude v „bocage“ nutno počítat. Vyhodnocování bylo obtížné, neboť spojenecký útok po vylodění váznul z mnoha důvodů, tedy nejen kvůli živým plotům, zatopené krajině, ale i z důvodů tvrdé tankové obrany Němců v krajině kolem Caen. Vždyť i koncem července, tedy kolem dne D + 50, byly britské jednotky stále v místech, které měly být dobyty ke dni D + 5. Tedy všechny obtíže se nedaly svalovat jen na úpornost německé obrany a nebo jen na obtížnost terénu, bouři, ale v začátcích to byly všechny okolnosti dohromady.

Použité podklady Normandie 10.6. až 30.6.1944:

Soustřeďování sil – Charles Kirkpatrick.
Boje v Normandii – Nigel de Lee..
Invaze – Miloš Hubáček.
Námořní válka 1939 – 1945 – Janusz Piekalkiewicz..
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Druhá světová válka – John Keegan.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Články budou prozatím sloužit pro potřeby válečné letecké „ show“ ( později – příští rok budou články součástí celé operace OVERLORD, která, jako i tyto články, bude po doplnění o Úvod, Plánování, Shromažďování jednotek a zásob a o Utajení a samotné Vylodění v Normandii, součástí Palby.cz), celý postup byl oznámen velitelství Palby, v ní jmenovitě jednomu z velitelů - Pegeuckovi, který nevznesl žádné námitky. Pokud bude velení chtít umístit články na Portál učiní tak samo. Článků pro potřeby hry – od 10. 6. do 30. 6. 1944 bude celkem asi 10, nebo 11. Tohle jsou prvé 3 články, v pondělí 10. října bude na Palbu dány další 3 ( Itálie bude normálně pokračovat) atd. Do 17. 10. by zde měly být všechny články pro potřebu leteckých kolegů.
Já prosím všechny, kdo chtějí něco doplnit, aby vše, včetně diskuze, směřovali zatím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=67

Příspěvek od **michan** » 9/10/2011, 07:20

Operace OVERLORD 10., 30. 6. 1944. Č 4.

Normandie od 6. do 30. 6. 1944.

Vojenská situace po 10. červnu 1944 všeobecně.

Zde si nejprve řekneme vojenskou situaci večer 6. června 1944, abychom pak pokračovali všeobecnou situací k 10. červnu 1944 a pak budeme pokračovat dál.
Když tedy padl večer 6. června 1944, a nad plážemi v Normandii - Utah, Omaha, Gold, Jumo a Sword padl soumrak, mohl mít ve Velké Británii generál Eisenhower důvod k určitému uspokojení. Přestál krizi na pláži Omaha a „Operace OVERLORD“ zaznamenala do večera určitý pokrok. Vždyť se přeci americké, britské a kanadské výsadkové jednotky zachytily na plážích v pruhu o délce 97 km. Někde již byli muži i zásoby dopraveny v dalších vlnách na předmostí, což dávalo vylodění větší jistotu. Vlastně se dalo říci, že předmostí bylo pevně v rukou, když od západu se vylodil americký 7. as – „Utah Brach“, který poměrně snadno překonal německý odpor a stál již večer 9,6 km ve vnitrozemí a také až na východním okraji pláží, kde byl britský 30. as dostatečně hluboko ve vnitrozemí a ohrožoval přístupy k městu Caen ( Sword). Dokonce i v krizovém místě, ve střední části, kde při vylodění proběhly nejtěžší boje, byl i ten americký 5. as, když zlomil německou obranu, již na příkrých svazích nad Omahou. Když to tak štáby s Eisenhowerem hodnotili, viděli, že ve srovnání s tím, co potřebovali pro zásobování jednotek, měli již na plážích prostor 2x větší, než pro vyloděná vojska potřebovala dle zajetých pravidel. A nyní se ukazovaly 2 důležité cíle.
1) Generál Eisenhower chtěl nyní v Normandii dislokovat velký počet stíhacích bombardérů, které by postupujícím jednotkám Spojenců zajistily rychlou a zdrcující taktickou vzdušnou podporu.
2) Chtěl také rozvinout operace v oblastech, kde by bylo možno výhodně využít velkých tankových jednotek.
Pro oba tyto cíle add 1, 2 potřeboval nezbytně a velmi rychle dobýt oblast jižně a jihozápadně od Caen, neboť to bylo to, co nejvíce zaměstnávalo, jak zásobovače, tak i velitele tankových jednotek. Totiž právě tahle otevřená krajina jižně a jihozápadně od Caen byla naprosto ideální pro tanky a zároveň otevírala přímou trasu k řece Sieně a odtud dál směrem na Paříž. Byla to otevřená pole, kde by mohli Spojenci získat prostory pro výstavbu 27 letišť, tolik potřebných pro 62 perutí, které byly připraveny se sem do Francie přepravit, aby podporovaly vyloděné jednotky. Caen bylo důležité také proto, že v něm byl, sice menší, ale důležitý přístav, který byl potřebný pro přísun zásob pro jednotky na pevnině.
Plán Overlord proto požadoval, aby britská 2. A rychle obsadila široké pláně na jih od Caen. Zároveň měl americký 5. as (z Omahy) útočit do vnitrozemí bok po boku s Brity a americký 7. as (z Utahu) měl přetnout poloostrov Cotentin a obsadit přístav Cherbourg, aby tak bylo ulehčeno zásobování jednotek v Normandii.
Tohle byly nejbližší cíle vyloděných spojeneckých jednotek v Normandii.
Když se nejbližší cíle plánovaly, zpravodajský průzkum předpovídal, že to bude právě okolí Caen, kde budou probíhat nejtěžší boje, neboť tato oblast bezprostředně sousedila se silnými německými vojsky 15. A, kde Němci předpokládali, že proběhne to největší vylodění, tedy v oblasti Pas de Calais. Spojenci u Caen obtíže očekávali, chtěli však využít rychlost a překvapení z nečekaného vylodění, na nečekaném místě a rychle chtěli dobýt na východě Caen a na západě Cherbourg. Tím by si vytvořili podmínky pro širší operace na evropském kontinentě. Celkově samozřejmě Spojencům nahrávalo, že jádro, skoro 70% všech divizí Wehrmachtu a jejich satelitů bylo nasazeno proti SSSR a německé velení vlastně Francii používalo na doplňování svých jednotek, které se zde v klidu připravovaly na Východní frontu. No a stíhací jednotky Luftwaffe rozmístěné ve Francii, byly samozřejmě rychle odvolávány k zoufalým obranným bojům nad Říší, na které neustále nalétávaly, dle dlouhodobého plánu dálkové bombardéry spojenců, jako součást trvalé spojenecké bombardovací ofenzívy.
Počet německých divizí ve Francii a na Západní frontě byl vždy větší, než počet divizí, které na Západě Spojenci měli. Jenomže byla to věc většinou tabulková, neboť německé divize neměly plné stavy, v některých případech v nich byly zařazeny dokonce jednotky Rusů, nebo dobrovolníků z jiných zemí, které byly vyzbrojeny směsicí zastaralých, druhořadých a kořistních zbraní. Jako jeden z příkladů uvádí historici, že dělostřelecké jednotky německých a cizími příslušníky doplněných divizí na Západě Evropy, byly vyzbrojeny tak, že měly celkem 30 typů děl a zásobovači Wehrmachtu to neměli jednoduché, aby pro všech 30 typů zajistili munici.
Německé divize 7. A, které bránily Normandii, měly na starosti 80 km obrany a tak ta „obranná skořápka“ nebyla nijak zvlášť pevná. Dalším problémem bylo, že Němci skutečně neustále čekali, že hlavní vylodění bude v Pas de Calais a tak i prvotřídní jednotky soustřeďovali u 15. A na sever od Normandie, nebo ty prvotřídní jednotky, jakož i tankové, soustřeďovalo nejvyšší velení daleko od pobřeží. A tam byl ten problém, že před vyloděním provádělo spojenecké letectvo tzv. „Transportation Plan“ – Systematické spojenecké bombardování, které naprosto rozrušilo francouzskou železniční a silniční síť. Rozbilo všechny železniční a silniční mosty ve směru do Normandie, čímž velice efektivně izolovalo německé obránce od rychlé podpory pro bránící jednotky i pro jejich zásobování.
Ještě jedna důležitá skutečnost se musí v souvislosti s dnem D říci.
Totiž 6. června 1944 odpoledne obdržel německý 155 protiletadlový pluk, kterému velel plukovník Max Wachtel ( pluk byl podřízen 64. /LXIV./ sboru generálporučíka Heinemanna) rozkaz, aby spustil ofenzívu jedné z „tajných zbraní Adolfa Hitlera“ - odpalování střel V – 1 na Londýn!
Přestože bylo mnoho základen pro odpalování z pobřeží předtím Spojeneckým letectvem zničeno, některé přece jen zůstaly. Problém byl, že střely V – 1 a materiál potřebný pro odpálení se nacházel ve skladech hluboko ve vnitrozemí a tak plukovník nahlásil, že je schopen střílet až za 10 dní. Do těchto chvil již Němci měly vyrobeno 12 000 ks V – 1, ale protože je musely chránit před spojeneckými nálety byly střely umístěny ve skladištích rozesetých po celé severní Francii, Belgii a Německu. No jo, ale skoro každá železniční trať v těch místech skladů byla „na šrot“ – totálně vyřazena z provozu… Přesto rozkaz pro plukovníka Wachtela zněl – ofenzíva musí začít v noci z 12. na 13. června 1944!!!
A útok skutečně začal těsně před půlnocí salvou 64 kusů střel V – 1 a jejich načasování bylo naplánováno tak, že všechny měly udeřit na střed Londýna ve stejný okamžik a také současně s náletem, které prováděly bombardéry Luftwaffe. A to měla být ještě o hodinu později, ze 64 odpalovacích stanovišť, vypálena další salva a tak to mělo pokračovat po každé hodině až do rozednění. Příkazy pro plukovníka Wachtela nebraly na vědomí, že většina stanovišť nebyla do 12. června ještě připravena k odpálení střel. Připraveno totiž bylo jenom 7 stanovišť a tak v noci z 12. na 13. června 1944 vzlétlo pouze 10 střel V – 1. To ještě se 6 sřel odchýlilo od stanoveného kurzu a jen 4 V – 1 dolétly do Anglie. Jedna střela V – 1 dopadla v Gravesendu, jedna v Sussexu, ta třetí pak v Benthnal Green a ta čtvrtá poblíž Sevenoaks – zabily 6 osob a 9 lidí zranily. V dalších dnech pak německý 155. protiletadlový pluk při 24hodinových směnách ještě zkompletoval 55 odpalovacích ramp a v noci z 15. na 16. června 1944 se opožděná ofenzíva rozběhla. Prvních 24 hodin to bylo 244 střel, nikoli však v ničivých salvách, ale z důvodu častých poruch to bylo jednotlivě. Tak byla PVO v oblasti Londýna varována a urychleně zřizovala přehrady upoutaných balónů, soustředila okolo Londýna ohromné množství protiletadlových baterií dělostřelectva a perutě rychlých stíhaček. Někteří z britských stíhacích pilotů brzy dokázali střely nad anglickým pobřežím dostihnout, v paralelním kurzu se k nim přiblížit a křídlem letadla je vychýlit z letové dráhy. Spojenci okamžitě bombardovali místa odpalu V – 1, neboť je při odpalování odhalovaly jejich radary, když do konce června Spojenci nálety vyřadili 24 odpalovacích základen zcela a 18 jich poškodili. Přesto mrtví lidé a škody v Londýně v červnu byli. Dne 18. června 1944 jedna střela dopadla na kapli v londýnských wellingtonských kasárnách v době bohoslužeb a zabila 131 přítomných a 68 jich vážně zranila. Generál Eisenhower nařídil, aby až do odvolání měly německé operace namířené proti odpalovacím základnám přednost před vším, z výjimkou naléhavých požadavků souvisejících s bojovými akcemi invazních vojsk. Letectvo útočilo na zásobovací střediska a komunikace. Německé vlaky, které vozily střely V – 1 v upravených jídelních a osobních vagónech, musely používat malých okružních tras, objíždět rozbombardovaná nádraží a zdemolované mosty. Historie také zaznamenala, jako příklad, že jeden vlak plně naložený střelami V – 1 se tím zdržel na poškozeném seřazovacím nádraží poblíž Paříže dostatečně dlouho, aby francouzští partyzáni mohli podat zprávu do Londýna a přivolat spojenecké bombardéry. Celý náklad byl zničen. Vzhledem k popsaným potížím odpálili do konce června Němci pouze 2 000 letounových střel z nichž 661 jich bylo sestřeleno a přibližně 1 000 jich dopadlo na Londýn. V té době bylo vypočteno, že na jednu odpálenou V – 1 připadal jeden mrtvý, přesto to byl nápor na nervy Londýňanů. Začátkem července však bylo jasné (prý z těch důvodů, co všechno Londýňané prožili do té doby), že V – 1 nemohou ovlivnit válku, ale určitě vyvolávaly děs a paniku. Střely byly nepřesné a nesplnily naději německého vrchního velení, že ofenzíva letounových střel V – 1 přiměje Spojence změnit jejich plány (mimo jediného plánu, že ty nejrychlejší letouny musely zůstat u PVO Londýna). Již 18. června Winston Churchill ujistil Eisenhowera, že britsko-americká strategie nebude měněna z důvodu rychlého obsazení odpalovacích základen. To přesto, že to někteří spojenečtí velitelé navrhovali. Ještě jeden relativně pozitivní vliv mělo protiopatření – bombardování odpalovacích základen. Totiž Němci se po zvětšené četnosti bombardování odpalovacích ramp domnívali, že velmi brzy bude po 19. červnu 1944 spuštěna druhá vyloďovací operace, ta hlavní vyloďovací operace – v Pas de Calais.

Spojenecké letectvo také před dnem D zničilo radary, když z 92 radarových stanic jich zůstalo v nějakém méně poškozeném stavu jen 16 – ostatní byly zničeny úplně.

Německé jednotky již od začátku „Operace OVERLORD“, a ještě mnoho dní poté, musely vystačit jen s tím, co se jim podařilo shromáždit do 6. června 1944. Právě spojenecká nadvláda ve vzduchu prakticky znemožnila pohyb Němců v zázemí za denního světla a mnoho cenných tanků a SHD, jakož i kanónů určených k protiútoku, stejně jako opožďující se soustředění německých sil, bylo rozbito ze vzduchu. Německá hlášení, která zachytávala ULTRA, říkala, že britské a americké stíhací bombardéry „zadusily“ každý pokus o taktický manévr. Tady je na místě říci, že ULTRA a stíhací bombardéry si připsaly i jeden důležitý útok na německé hlavní velitelství.
Totiž německé „Polní velitelství tankové skupiny Západ“ bylo 10. června 1944 umístěno v okolí zámku a na zámku Chateau-la-Caine 20 km jižně od Caen. Tady připravoval generál tankových vojsk, svobodný pán, Geyer von Schweppenburg svůj plán na protiútok, který měl zahnat Spojence zpět na pláže. Byla to Eningma a pak celková zpráva ULTRA z Bletchley Parku, která zachytila radiokomunikace mezi Schweppenburgem, Rommelem a Rundtsedtem a speciální zpravodajský systém ULTRA ( Eningma a všechny ostatní doplňkové průzkumy) určil naprosto přesně polohu „Polního velitelství tankové skupiny Západ“. Polohu ještě potvrdil i průzkumný letoun, který nalezl několik kancelářských přívěsů a štábních stanů s velkým množstvím antén.
Byl večer 10. června 1944, když celkem 40 letounů Typhoon
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3945
z perutí č. 181, 182, 245 a 247 odpálilo na zámek své rakety a poté 71 bombardérů North American Mitchell http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=549
z 98., 180., 266. a 320. perutě provedlo na tomto místě horizontální útok z výšky 3 600 metrů a shodilo velké množství 200 kg bomb. Velitelství bylo zničeno, velitel štábu generál von Dawans byl zabit, všichni štábní důstojníci byli buď zabiti, nebo zraněni, radiovozy zcela zničeny, stejně jako většina ostatních vozidel. Zabito tak bylo 17 důstojníků + náčelník štábu, kteří byli pohřbeni v jámě vyhloubené explozí spojenecké pumy. Jeden z účastníků náletu tvrdil, že nad nimi byl vztyčen kříž z dubového dřeva, který symbolicky vlastně označoval i „hrob nad Rommelovou nadějí na provedení tankového protiútoku v době, kdy ještě možná nebylo pozdě“. Samotný velitel, generál tankových vojsk Geyer von Schweppenburg, byl zraněn a se svými zbytky zdecimovaného „Polního velitelství tankové skupiny Západ“, se stáhl do Paříže, aby se vzpamatoval. A tak to byla opět ULTRA s Eningmou a vyhodnocovacím střediskem v Bletchley Parku, která pomohla paralyzovat nervové centrum úderných tankových sil. Bylo pozoruhodné, že nikoho z Němců nenapadlo, co bylo pravou příčinou devastujícího náletu. Německé prameny říkají, že všichni věřili, že velitelství tankové Skupiny Západ odhalil letecký průzkum. Nutno poznamenat, že služebně nejstarším velitelem v sektoru Caen byl oberstgruppenführer Sepp Dietrich, který se vzhledem k předchozím bojovým zkušenostem na místě stal velitelem a právě na základě svých zkušeností onen Schweppenburgův útočný plán odložil. K jeho rozhodnutí značně přispěly i události z 11. června 1944, kde to bylo především spojenecké bombardování města Caen a kanadský diverzní útok z pláže Jumo, který se dostal do boku caenských uskupení (Němci mysleli, že kanadský útok je součást rozsáhlého útoku Britů na obchvácení Caen ze všech stran).
Nutno zde ještě říci, že do 13. června 1944 pokročily práce na prvních přistávacích plochách na předmostí Normandie a od tohoto data již perutě spojeneckých stíhaček a stíhacích bombardérů používaly takto dodělávaná letiště k doplňování paliva mezi jednotlivými misemi a uplynulo jen několik dní a na nových leteckých základnách se stíhací bombardéry - především pro blízkou podporu spojeneckých jednotek na bojišti - usadily natrvalo.
Neměli bychom zapomenout na to, že nejen v době vylodění, ale ještě mnoho dní po vylodění všechny spojenecké jednotky využívaly koncentrovanou palebnou podporu námořní flotily, když jejich děla svým dostřelem umožňovala překonat daleko ve vnitrozemí sebemenší odpor Němců, kteří se vrhali proti Bredleyovým, nebo Montgomeryho vojákům. Právě tady také zprávy z Eningmy a radiového odposlechu Němců říkaly, že paralyzující účinek má zdrcující dělostřelba lodních děl, která narušuje bojového ducha německé pěchoty a zastavuje takřka každý pokus o protiútok. Příkladem zde byl pokus o protiútok německé 12. td SS dne 7. června 1944 proti Britům. Ostřelování z moře a vzdušná nadvláda Spojenců byly tím hlavním, co zabraňovalo Němcům používat tankových a mechanizovaných jednotek ve velkém měřítku a co jim bránilo koordinovat útoky na předmostí. No a s těmi menšími protiútoky Němců se spojenecké jednotky dovedly vypořádat. Připomeňme si ještě jednu důležitou okolnost, že invaze Spojenců přišla totiž v okamžiku, který Němci nečekali, a to až tak, že mnoho vysokých německých velitelů odjelo ze svých velitelství na válečné hry, nebo domů (jako Rommel) a v prvních hodinách vylodění u německých jednotek vládl zmatek.
Ještě jedna důležitá okolnost hrála velkou roli v možnostech Němců.
Totiž tím jak Němci očekávali vylodění v Pas de Calais, rozhodlo nejvyšší velení, a to již v počátečních měsících roku 1944, že bude soustředěna většina zásob PHM právě severně od řeky Sieny, tedy v prostoru, který měla obsazen německá 15. A.
A i když se říká, že Hitler intuitivně „jako věštec“ těsně před vyloděním „náhle zřel“, že to bude Normandie, bylo by na přemístění PHM stejně pozdě. Němci tak museli spoléhat na to, že budou schopni předsunuté sklady PHM v Normandii doplnit dodávkami přivezenými v železničních cisternách z hlavního zásobovacího střediska poblíž Paříže. Z důvodů naprosté letecké převahy to v prvních dnech po vylodění nebylo vůbec možné, neboť silniční konvoje mohly jezdit jen v noci a nebyly schopny požadované množství přepravit. Mimo toho v samotném prostoru bojů bylo i to množství PHM, které tam bylo, možno rozdělovat jen velice špatně, neboť spojenecká letadla útočila na vše, co vypadalo jako cisterna, nebo skladiště nafty.
Právě proto 10. června 1944 trpěla německá 7. A nedostatkem pohonných hmot. V tento den musela být z důvodu nedostatku PHM zdržena příprava protiútoku, který chtěla německá tanková skupina Západ zahájit z Caen. Zdržen byl i příjezd divizí k uzavření průlomu, který se stále rozšiřoval, to jak Američané útočili směrem k Caumontu. Uzavřít prostor byl úkol 2. výsadkového sboru generála Eugena Meindla, který se musel ploužit se svými jednotkami po silnici z Bretaně. Již ráno dne 10. června generál Meindel hlásil, že 3. výsadková divize musí být přisunována po částech vzhledem k nedostatku PHM, když jeden pluk byl již východně od St. Lö, ale hlavní části divize se stále ještě nacházely v Bretani. A v poledne toho dne dostala 7. A další tzv. „Jobovu zvěst“, která říkala, že předsunuté jednotky 17. (mot.) divize SS uvázly v oblasti St. Lö v důsledku nedostatku PHM.

Příspěvek od **michan** » 9/10/2011, 07:27

Operace OVERLORD 10., 30. 6. 1944. Č 5.

Okolo 10. června 1944 již generál Eisenhower nepochyboval, že bude zajištěno několik minimálních cílů proto, aby byl Overlord úspěšný. Faktem je, že z počátku byl příliš optimistický a Omaha jej trochu „zpražila“. Byla to totiž právě Omaha, kde americký 5. as narazil na tvrdý odpor a kde se projevily i chyby v plánování, ale především chyby v provedení - například - úzkostlivé dodržení vzdálenosti při bombardování, které sebou přineslo naopak chybu, kdy letadla Spojenců bombardovala až ve vzdálenosti 4 až 5 km od pláží, to aby nebyly zasaženy vlastní vyloďující se jednotky. Většina tanků DD( obojživelné tanky s upravenou plachtou) byla ztracena, když byly vyloděny příliš daleko od pláží ( oproti Utahu, kde místo 4,5 km se vyloďovaly tanky 1 700 m od pláží). Američtí vojáci prvního sledu se museli ve vlnách, ověšeni individuální výstrojí, vážící 27 kg, dostávat ke břehu. Přestože na Omaze byl použit zkušený pluk z americké 1. pěší divize (5. as), zjistil velitel americké 1. A generál Bradley, že jeho vojáky omráčila těžká kulometná a dělostřelecká palba obránců, která je přibila na přílivové linii. Pluk měl těžké ztráty, prapory byly doslova vybity. V 11 hodin vznikla krize, kdy skutečně Bradley uvažoval, že bude muset své jednotky z pláže Omaha evakuovat. Nakonec se pomocí některých statečných nižších důstojníků a rangers ( kteří měli být jinde) podařilo po poledni zahájit postup na strmé svahy nad pláží.
Americký 7. as, který se vylodil na pláži Utah, byl mnohem úspěšnější a pod velením generála J. Lawtona Collinse získal pozoruhodné územní zisky.

Situace v Normandii 14. června 1944, - zvýrazněna je situace na poloostrově Cotentin, kde se již do 14. června vylodil i americký 19. as.

Přesto i zde vojáci z Utahu i díky pomoci 82. a 101. vzdušně-výsadkové divize ( a dalších vyloděných divizí) dobyli přístav Cherbourg až v den D + 20 a nikoli D + 8, jak počítal Overlord (o zničení přístavu jsme již hovořili).
Co však bylo velkým zklamáním pro Eisenhowera, bylo Caen, které měl generál Montgomery se svou 21. Skupinou armád v úmyslu obsadit již 6. června 1944, což měla být vlastně jen předehra k postupu britských tanků až k Falais. Němcům se již 6. června podařilo odrazit něco takového, co vypadalo jako slabý pokus o dobytí Caen a ještě zahnali Brity skoro na pláže a jen přilétávající další výsadek s kluzáky spojeneckých vzdušně-výsadkových jednotek, poslední ten den, provedený pak za městem Caen ten den odpoledne, zastavil tanky německé 21. td v postupu na pláže ( mimo rychlé ztráty 13 tanků od britských M 10). Také 7. června 1944 se německé obraně podařilo zastavit veškerý pohyb Britů směrem k městu Caen. No a průběžně si říkáme, že prakticky již od vylodění sem ke Caen Němci stahovali divize odkud mohli (i z Polska sem byla přesunována 9. a 10. td SS, aby doplnila do konce června 2. ts SS. Postupně to bylo sedm a půl německých tankových divizí ). A tak vlastně až do konce června Němci drželi Brity a Kanaďany v zálivu a nedovolovali jim dobýt Caen. No a když už konečně 10. července 1944 Spojenci dobyli část Caen, stejně zůstávala vybraná místa pro letiště ( ona možnost dalších 27 letišť) mimo dosah Spojenců. Britové vlastně prolomili obranu u Caen až v souvislosti s americkým průlomem po 19. červenci u St. Lö a tak se vlastně nepodařilo nikdy Spojencům využít rychlého postupu (myšleno dle plánu Overlord ještě do konce června) jejich tanků ve směru k řece Sieně, když to měl být vlastně manévr, kterým by se podařil obchvat oblasti Bocage, která byla tak ideální pro obranu Němců.
Po válce samozřejmě profesionální vojáci i historici probírali proč?
Jen z části se to mohlo svádět na terén, počasí a z toho plynoucí zdržení rozvinování zásobovací základny. Bohužel, všichni také dodávají, že spojenecké armády byly málo agresivní. Logickým důsledkem malé agresivity pak byla opatrnost, která vyústila až v nepohyblivost na bojišti. Vystihl to například generál William Simspson, velitel americké 7. A, který řekl a napsal, cituji:

„že velitelé nepošlou pěšáky na práci, kterou za ně mohou udělat dělostřelecké granáty.“

No a je jasné, že následovaly časové ztráty a zpomalení tempa postupu, když historik Russel Weigley napsal, že praxe Američanů v Evropě převrátila tradiční schéma – „Palba – manévr“ – kde palba držela nepřítele na místě, zatímco pěchota manévrovala k útoku.
Místo toho v Evropě Američané, americká pěchota, praktikovala schéma kdy manévrem vyhledávala nepřítele a poté užívala dělostřeleckou palbu k jeho zničení (mnozí, včetně mě, však tento druhý postup – vyhledat a palbou zničit - uznávají jako jediný správný a na konci si řekneme, že těch zastánců tohoto vyhledání a pak palba byla u západních armád většina a že se z toho zrodila vojenská doktrína i pro pozdější 40., 50., 60. a další léta, prakticky ji západní armády preferují i v dnešní době).
V době Normandie, o které píši, však Němci obecně uznávali materiální převahu Spojenců, uznávali skvělé americké dělostřelectvo a letectvo, ale zároveň říkali, že američtí vojáci jsou ustrašení a přicházejí o mnoho příležitostí v důsledku nedostatečné iniciativy. Jeden z mnoha německých důstojníků řekl, že Spojenci nebyli „takticky dostatečně chytří“. Jiný německý generál Max Simon, účastník Normandie, jako velitel 13. Sboru SS pak řekl, že americká taktika byla, cituji:

„založena na myšlence zbourat zeď vytažením jedné cihly v pravý okamžik.“

Cena takové taktiky byla vysoká a ne všichni velitelé amerických divizí na to byli ještě v Normandii připraveni. I proto byly v Bocage typické tak vysoké ztráty. Ale když již boje v Bocage někteří američtí vojáci přežili, stali se z nich ostražití a ostřílení bojovníci, jenomže neustále pokračující boje nedávaly takovýmto britským a americkým vojákům moc příležitostí, aby mohli bojové zkušenosti předávat neustálému přílivu nováčků.
A že boje mezi živými ploty – „bocage“ – byly skutečně draze zaplacené – tak o tom vypovídají i čísla u americké 4. pěší divize, která právě na Bocage ztratila 6 000 mužů, což je polovina celé divize. A obvyklá zkušenost amerického pěšího pluku v roce 1944 a 1945 byla, že obměnil veškeré své mužstvo za každých 90 dní. A tak se pak snadno stalo, že vlastně za čtvrt roku byla normálně bojem vyzkoušená americká divize, vlastně zase takřka nezkušená. Některé americké divize, třeba jako 79. a 90. pěší divize, si moc dobře nepočínaly a jak svědčí zápisy tak s nimi Bradley i Eisenhower nebyli plně spokojeni. Odvolávání velitelů amerických divizí bylo v americké 1. A mnohem běžnější, než ve zbývající části Montgomeryho 21. Skupiny armád.
Ale nijak zvlášť dobrá nebyla ani situace u britských a kanadských vojsk. Také Montgomery měl zde potíže, i když se pro vylodění rozhodl použít, v Africe vyzkoušené, „svoje krysy pouště“. Byla to 7. obrněná divize (ony „krysy pouště“ z jeho 8. A z Afriky a vylodění v Itálii), byla to hrdá 51. (Highland) divize, které měly prohloubit předmostí, a které zklamaly, když se ukázaly jako unavené a velice opatrné. Posudek o těchto dvou britských divizích vydal generál Brian Horrocks, velitel 30. as a generál G. L. Verneye, který velel v Normandii právě „krysám pouště“ – 7. obrněné divize, když do hlášení napsal, že „muži jsou unaveni, nepřipraveni na boj ve stísněných podmínkách francouzského terénu a že byli v bojích dost dlouho na to, aby obchvat zaměnili za opatrnost“.
Totéž platilo o 51. (Highland) divizi, která, jak Montgomery hlásil britskému náčelníku štábu Brookovi – byla neschopná boje a ostatní divize prý působily podobně.
Sem vstupovala filozofie britského velení, když na úrovni 21. Skupiny armád bylo přijato rozhodnutí, že vůdčí myšlenkou musí být snižování ztrát. To přesto, že ve Velké Británii bylo celkem 100 000 příslušníků pěchoty nezařazených. V době 6. června 1944 byl vlastně u Britů zaznamenán nejvyšší stav vojáků určených pro Normandii, když u Američanů počty amerických jednotek neustále stoupaly.
Přes všechna cvičení, přes všechny nácviky, vázla spolupráce pěchoty a tanků, neboť Britové pojímali stále tanky jako nezávislou sílu, kterou vysílali i bez podpory pěchoty.
Britští a američtí historici naopak v Normandii vysoce hodnotily Němce. Přes nedostatek mužstva, přes nedostatek dělostřelecké podpory, přes nedostatečnou mobilnost, špatné zásobování a především nedostatečnou vzdušnou podporu a s ohledem na obrovskou spojeneckou převahu ve všech těchto kategoriích, byla schopnost Němců úžasná, a to ta, jakým způsobem a na jak dlouho drželi Spojence v předmostí. Samozřejmě, že k tomu přispěl Hitlerův rozkaz, že všechny jednotky musí zůstat v Normandii na svých místech a bojovat tam, kde jsou. Všechno tohle pak vlastně plán Overlord na nějaký čas vykolejilo.
Když se řekne A, musí se také říci B. Německé tzv. „hrdinství“, německá odolnost, rozkaz Hitlera – „Stůj a bojuj tam, kde jsi!“ – znamenala, že na konci bitvy o Normandii byly zničeny nejen německé divize pobřežní obrany, ale i mnohé prvotřídní tankové a mechanizované divize.
Některá čísla jako důkaz:
Po 3 měsících, které uplynuly od vylodění, byli v Normandii schopni Němci postavit do boje 120 z 1 300 tanků a SHD, které na začátku bitvy nasadili. Stejně katastrofální byla i ztráta 15 000 dalších vozidel, což omezilo taktickou pohyblivost Wehrmachtu ( šli později za řeku Sienu pěšky).
Jakmile se Spojenci probili z Bocage a z předmostí, bylo právě tohle zničení německých td tím důvodem, proč nejen že dohonili časový plán „Operace OVERLORD“, ale dokonce jej předstihli, když již v září dosáhli německých hranic.
Pravdou je, že tento úspěch Spojenců nebyl dán nějakým taktickým, nebo bojovým uměním, ale dovolila to Američanům a Britům právě ta jejich převaha v dělostřelecké palbě po vyhledání nepřítele, materiální nadřazenost, spolu se zdrcující nadvládou ve vzduchu. Stejně jako v době dostřelu lodí to byla námořní dělostřelecká podpora.
A tady se právě dostáváme k tomu, že jedním z popsaných důvodů vítězství byla materiální nadřazenost a ta plyne právě z toho, jaký důraz kladli Spojenci na budování zásobovací základny na vyloděném území. A již vzpomínaná dělostřelecká a letecká podpora v onom kritizovaném, ale jediném správném – „vyhledej a znič palbou „– je to, co dopomohlo Spojencům minimalizovat ztráty. Totiž Spojenci si to mohli při americkém průmyslovém potenciálu prostě dovolit!
Dokonce Winston Churchill celou taktiku nazýval, že je to, cituji:

„jediné správné uplatnění převahy síly.“

A byly to právě pozemní bitvy v červnu a červenci 1944 v Normandii, které skončily důležitým spojeneckým vítězstvím, a které bychom nikdy neměli snižovat ( přes všechny možné chyby). Byly to právě tyto bitvy, které daly základ celému postupu Spojenců až na německé hranice do konce září 1944, kterými vlastně splnil své slovo generál Eisenhower, když Churchillovi řekl, že bude ještě dříve než v zimě stát armáda Spojenců na německých hranicích.

Příspěvek od **michan** » 9/10/2011, 07:39

Operace OVERLORD 10. až 30. 6. 1944. Č 6.

Boje od 10. do 30. června 1944.

Nejprve si řekneme něco o všeobecné bojové situaci k 10. červnu 1944, abychom pak pokračovali bojovými operacemi do 30. června 1944.
Již v Č 1 jsme si řekli, že do 10. června 1944 si spojenecké síly v Normandii zabezpečily své pozice, když již za plážemi na pevnině byly celkem 4 sbory. Ale propojení 97 km fronty se podařilo až ke dni 12. června 1944. Prostor, který obsadili Spojenci do 10. června 1944 stačil, a to dle tabulek, dokonce 2x, k tomu, aby bylo zajištěno bezpečné zásobování a vytvořeny správní oblasti, které se vzájemně podporovaly. Úplně na západě se z pláže Utah tlačil americký 7. as směrem na sever na Montebourg, další rameno vystrkoval na západ k linii řeky Merderet a další pak na jih, aby oblehl oblast města Carentan. Na jihovýchod od tohoto amerického sboru z pláže Omaha postupoval americký 5. as jižním směrem k řece Elle, když se probil přes zatopenou a bažinatou rovinu kolem řeky Aure.
Východně od těchto amerických sborů se britský 30. as probojovával přes „Bocage“ (popsané živé ploty) jižně od města Bayeux. Východně od něho pak britský 1. as byl rozložen po obou stranách řeky Orne, kde držel prostor severně od města Caen, když některé jednotky měl východně od řeky namačkány na úzkém předmostí. To předmostí bylo tak úzké, že jej Němci přehlédli pouhým okem. Všechny posily a zásoby v tu dobu ještě plynuly především z malých lodí přes pláže, i když v té době se již uvolňovaly malé rybářské přístavy ve vesnicích. Zároveň již byly budovány oba umělé přístavy „Mulberry A“ a „Mulberry B“, když A bylo před pláží Omaha a B před pláží Gold.
Bylo jasné, že původní Rommelův plán, podle kterého měly německé jednotky zadržovat výsadkové síly Spojenců na plážích, bojem z pevností a opevněných míst, a všechny zničit již mezi čarami přílivu a odlivu – prostě a jednoduše ztroskotal.
Jedním z důvodu také bylo, že Hitler stále věřil, že ten výsadek v Normandii je jen klamný manévr Spojenců, a že ten hlavní výsadek přijde v Pas de Calais, a proto ještě nenechal uvolnit všechny své mobilní a tankové zálohy. To přesto, že von Rundtstedt a Geyer von Schweppenburg o tyto zálohy žádali, aby je mohli použít k zahnání Spojenců do moře. Všechny jednotky Wehrmachtu, které byly přesto poslány do Normandie, byly zadržovány spojeneckou "operací Pointblank", čili ofenzivními leteckými útoky, včetně hlídek, spojenecké taktické 2. letecké armády a podvratnou činností francouzského hnutí odporu. Německá vojska, která se přesouvala tak nebyla schopna přijít včas, aby mohly být rychle provedeny účinné protiofenzívy. Vše, čeho byl v té době Wehrmacht schopný, byla obrana s občasnými lokálními protiútoky. V americkém sektoru tyto lokální německé protiútoky směřovaly především k vyčištění oblasti kolem města Carentan a k rozdělení amerického 7. as a 5. as. ( americká 1. A generála Bradleyho) Do 12. června 1944, dobytím města Isigny americkým 5. as a pak společným útokem 7. as a 5. as po křídlech, jehož výsledkem bylo dobytí města Carentan, pak německé protiútoky v této oblasti ustaly. Celkově to zároveň znamenalo, že s propojila do 12. června 1944 celková hlavní fronta Spojenců v šířce 97 km.
Jen v britském sektoru nadále podnikala nebezpečné protiútoky německá 21. td, která stále zkoušela pevnost britské obrany předmostí východně od řeky Orne.
Tak jak se vyloďovaly stále nové a nové jednotky Spojenců a jak se hromadil materiál pro ně, zvažoval generál Montgomery, velitel 21. Skupiny armád vyloděných v Normandii, své další útočné plány. Generál Montgomery předpokládal, že Němci začnou ustupovat za neustálých bojů, když budou přitom provádět protiútoky, provádět léčky a pokládat minová pole. To do té doby, než dosáhnou svých silných obranných pozic na řece Sieně. Pro takto provedené útočné operace chtěl svá vojska na předmostí zabezpečit vším potřebným materiálem, stejně jako chtěl nejprve dosáhnout naprosto zdrcující převahy v počtu mužů. Až vše shromáždí, připraví a převaha bude jasná, chtěl zahájit útočné operace k prolomení německé obranné fronty. Útočné operace měly být provedeny v jednu stejnou dobu z obou křídel – z amerického i britského sektoru. Anglo-kanadské armády na východě na levém sektoru směřovaly na město Caen, stočily by se vlevo a pak by britské jednotky útočily severovýchodním směrem k řece Sieně. Ze západu pak měly americké jednotky uskutečnit průlom německých obranných linií a vyslat jednu armádu na jih k osvobození Bretaně. Další americká armáda se měla pohybovat směrem na jihovýchod a pak pokračovat paralelně právě jako to pravé křídlo s anglo-kanadskými vojsky k Sieně. Po dosažení řeky Sieny se měli Spojenci připravovat k násilnému přechodu řeky.
Jenomže již 10. června 1944 bylo zřejmé, že Němci se nechovají podle toho, jak Montgomery očekával a jak „Monty“ Němce ze všech front znal. A tak musel své plány změnit. Němci totiž na rozdíl od všech běžných vojenských zvyklostí a dosavadních postupů, když byla překonána jejich pobřežní obrana – nezahájili ústup.
Jedním z důvodů byl opět Hitlerův rozkaz, který trval na tom, že německá vojska budou stát a bojovat tam kde jsou. Budou bojovat o každou píď země a mají raději padnout, než aby ustoupily. Rozkaz znamenal, že se postup spojeneckých armád zpomalil a Spojenci museli přemýšlet jak dál.
V britském sektoru „německé stát“ znamenalo, že byly zmařeny útočné operace k obsazení Caen již v den D. Caen se stalo - vzhledem k tomu, že to byl důležitý dopravní uzel v britském sektoru - kritickým místem. Caen bylo dobýváno skoro 2 měsíce a německá vojska zde prokázala vynalézavost a velké mistrovství při využívání krajiny, kterou bránily. Nesmíme však zapomenout, že jim v tom pomáhalo i počasí, neboť prudké deště (včetně bouře mezi 19. a 22. červnem 1944 na moři) na pevnině připravily Spojence o výhody, které měly svou naprostou nadvládou ve vzduchu a ztěžovaly i jejich absolutní nadvládu v dělostřelectvu. Spojenci tak museli své útočné plány přizpůsobovat nejen chování nepřítele, ale i nepříznivému počasí a dalším nepříznivým okolnostem (např. terén). Britská 2. A tak musela podnikat celou sérii ofenzivních operací, jejichž cílem bylo dobýt město Caen, jeho přístav a vzdálenější jižní okolí města. Útoky východním směrem od města Caen byly zablokovány zaplavením údolí řeky Dives a jejího okolí, které navíc němečtí ženisté rozšířili až na záplavy ohromného rozsahu. Také útoky na jih od města Bayeux měly své překážky v podobě řady strmých vršků a krajiny s hustými živými ploty „Bocage“. Všechny britské útoky, ať již to byla „Operace Perch“, „Operace Epsom“, „Operace Charnwood“ a „Operace Goodwood“ nevedly k průlomu do německé obrany.
Měly však jednu neobyčejně důležitou vlastnost, že vytvářely neustálý tlak na německou armádu, takže Wehrmacht v Normandii, za plážemi, nebyl nikdy schopen shromáždit dostatečné zálohy k velikému a úspěšnému protiútoku!!!

Totiž ty britské ofenzívy také zatahovaly do bojů německé posily. Přijíždějící německé tankové i motorizované divize byly i v malých skupinách, tak jak přijížděly na frontu, zatahovány do bojů a musely se tak vlastně mnohdy angažovat ve statické obraně, nebo v nějakém malém lokálním útoku a jejich síla byla zmenšována. Na Němce měla tahle činnost značný vliv – zhoubný vliv…. Německé tankové zálohy musely vyčkávat před britským sektorem, protože byly nejblíže k Paříži a k Německu. A dle všech tradičních vojenských zákonitostí, byl právě tento směr okolo Caen tím nejpravděpodobnějším místem, kudy budou chtít Spojenci provést rozhodující útok. Všechno to znamenalo, že německá armáda nebyla nikdy schopna v Normandii převzít iniciativu a přes velké množství shromážděných sil trpěla omezenou možností manévrování.

Stejně jako velitel 21. Skupiny armád, generál Montgomery a velitel britské 2. A generál Dempsey, tak i generál Bradley, velitel americké 1. A, dával zásadní přednost tomu, aby byly zajištěny všechny obranné pozice v Normandii v jimi obhospodařovaném sektoru. V americkém sektoru Bradley věřil, že pokud bude existovat dobře zabezpečené předmostí, bude v něm možnost vytvořit lokální převahu, která je největším předpokladem vítězství. Stejně jako Britové nechtěl ani americký velící generál riskovat velké ztráty tím, že by vyrazil předčasně do útočných operací. Z těchto důvodů také Američané, vedeni generálem Bradleyem v půli června rozhodli, že prvním útočným cílem bude vyčištění poloostrova Cotentin a obsazení v něm ležícího přístavu Cherbourg. Neboť ponechat přístav Němcům znamenalo, nejen trvalou hrozbu v zázemí americké 1. A, ale Spojenci také nutně potřebovali přístav k vykládání materiálu. Dalším důvodem pak bylo, že pokud se podaří silně bráněný přístav dobýt rychle, utrpí tím určitě i morálka německé armády. No a jakmile bude poloostrov Cotentin a přístav Cherbourg vyčistěn, budou americká vojska útočit na jih.
Americká 1. A tak měla v úmyslu prolomit německou obranu na jihu a přenést boje hluboko do německého zázemí i když zatlačování nepřítele směrem na jih, vzhledem ke krajině „Bocage“ a záplavám, bylo pomalým procesem provázeným vysokými ztrátami na lidech. Generál Bradley proto chtěl, aby útočné operace směrem na jih byly velice rychlé a byly tak minimalizovány ztráty. Problém však byl zvolit osu průlomu. V nejvzdálenější západní části amerického sektoru 1. A byla totiž pustá pahorkatina posetá skalisky, tedy velice špatný terén pro tanky, který neposkytoval ani dobré krytí pro pěchotu. Potom dále do vnitrozemí se za pahorky rozkládaly rozsáhlé bažiny, které němečtí ženisté ještě rozšířili. Celý bažinatý kraj pak křižovaly přímé dlouhé cesty na vysokých hrázích, výhodné pro obránce. Ty močály byly příliš hluboké pro brodění a zase příliš mělké pro překonávání na lodích. Pokračováním pak byla krajina typu „Bocage“ z 1/3 porostlá lesy a sady a zbylá část pak byla pokrytá sítí úzkých políček obehnanými živými ploty. No a v té nejvýchodnější části amerického sektoru pak ležel velký lesní komplex Foret de Cerisy s hustými lesy přetínanými několika silnicemi a cestami, které by každou větší přepravu svedly do jednoho úzkého koryta.
Celému tomuto komplexu krajiny vévodilo město St. Lö, které bylo klíčem k postupu na jih pro americkou 1. A. Obsazení St. Lö Američané plánovali na 12. června 1944. Město St. Lö bylo v celé Normandii křižovatkou husté sítě silnic. Samotné město bylo pobořeno rozsáhlým bombardováním Spojenců mezi 6. a 12. červnem 1944 a zůstalo v rukou Němců. V době, kdy Bradley rozhodoval, že obsadí Charbourg před svým postupem na jih, rozhodli zase Němci, že využijí tohoto času a protože je St. Lö důležitější než celý poloostrov Cotentin, že si připraví dobře obranu. A tak německý plán zněl - udržet St. Lö za každou cenu, aby zůstalo centrem dopravy pro Wehrmacht. Zároveň St. Lö chtěli Němci využít jako zkoušku morálky americké armády a jeho udržením chtěli případně zlomit jejího ducha. A skutečně to nebylo jednoduché. K St. Lö vedly těžko přístupné cesty. Když Bradley protlačil své jednotky na západ od řeky Vire a poznal pahorkatiny za nimi, začal se jen pomalu přibližovat k St. Lö. A tak zrovna jako pro Brity bylo důležité Caen, stalo se pro Američany důležité město St. Lö. A právě u St. Lö sváděla americká armáda své nejtěžší boje (St. Lö bylo obsazeno až 18. července 1944 po těžkých bojích na přístupech k městu v „Operaci Cobra“, když dobytí St. Lö bylo součástí celkového průlomu v Normandii).

Podklady jsou stejné jako u Č 3.
Diskuzi a případné doplnění prosím směřovat na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=67

Příspěvek od **michan** » 12/10/2011, 07:02

Operace OVERLORD 10., 30. 6. 1944. Č 7

Mapa Operace PERCH od 11. do 15.června 1944.

Britská „Operace PERCH“.

Tou vůbec první, řádně organizovanou britskou ofenzívou byla „Operace PERCH“ a Britové ji zahájili 10. června 1944. Plán počítal s širokým obchvatným manévrem na západ od města Caen a s překročením řeky Odon s cílem obsadit výšiny poblíž Evrécy. Britský 30. as měl v čele s 50. pěší divizí prolomit obranná postavení Němců, která v oblasti Tilly sur Seulles, Juvigny, Hottot a la Senaudiére zaujímala tanková divize Lehr. Jakmile pěší divize otevře frontu, měly vyrazit tanky, „ pouštní krysy“ - britská 7. obrněná divize - před Evrécy a obsadit Villers-Bocage. Letecký průzkum celou trasu pečlivě vyfotografoval. Dělostřeleckou přípravu pro postup 50. pěší divize prováděly, mimo armádního a sborového dělostřelectva, také 2 křižníky a bitevní loď. Přes všechnu ohromnou dělostřeleckou podporu probíhal útok britské pěší divize pomalu. Bylo to způsobeno krajinou typu „Bocage“, ale také skutečně dobře organizovanou německou obranou elitní tankové divize Lehr (byla to školní tanková divize), kterou ještě navíc z východu účinně podporovala 12. td divize SS (Hitlerjugend). Ještě ten den odpoledne zahájili Němci protiútoky na čelní postavení britské 50. pěší divize, když na jejím levém křídle napadli 8. durhamskou lehkou pěší brigádu (DLI), která právě obsadila vesnici St. Pierre v sousedství Tilly. Durhamská brigáda byla silně ostřelována přes řeku Seulles z děl a minometů tankové divize Lehr. Z východu pak útočily tanky 12. divize SS, které ostřelovaly vesnici a německá pěchota pak pronikala přes sady a zahrady. Pronikající pěchota vybudovala kulometná hnízda pro soustředěnou palbu na příslušníky DLI, které měla podporovat 24. Lancshirská brigáda, která se nacházela na kótě 103. severně od St. Pierre, když sem ještě jako podpora směřovali Sherwoodští rangers, kteří jim měli vypomoct v noci z 10. na 11. června 1944. Ale ani oni nebyli schopni v noci postoupit vpřed, neboť jižní svah kóty byl pod palbou Tygrů, Pantherů a SHD tankové divize Lehr zakopaných na vyvýšeném terénu západně od řeky Seulles. Němci pak 11. června 1944 uskutečnili 2 silné protiútoky na St. Pierre a kótu 103. , když ten nejtvrdší a nejprudší protiútok byl ten večerní a důstojník 24. Lancshirské brigády o něm pořídil tento zápis, cituji:

„Mnoho tanků Tyger proniklo až k velitelství brigády. Celkem 6 našich tanků bylo v několik sekundách vyřazeno. Stáhli jsme se na západní stranu kopce. Schováni pod stromy jsme zamířili naše kanóny na postupující monstra Tygrů a Pantherů. Naše Shermany se otřásaly zpětnými rázy při výstřelu z kanónů. Většina našich protipancéřových střel se od nepřátel neškodně odrážela… bylo povoláno několik zbývajících tanků, těch s novými ohromnými sedmnáctiliberními kanóny… rachot rve uši, oslnivý záblesk – a konečně – vedoucí Tyger se zastavil, začal kouřit a potom vyšlehly plameny. Ostatní tanky se začaly stahovat. Německá pěchota jim prorážela cestu po levé straně kopce. Slyšel jsem, jak jejich střely pleskají o bok mého tanku. Pěchota mohla sotva zvednout hlavu. Palba sílila… stále jsme se drželi. Pomalu se smrákalo. Nepřítel se stáhnul.“

Další den ráno, 12. června 1944, zjistila štábní eskadra 24. Lancshirské brigády, že se celá jedna německá rota pancéřových granátníků, bohatě vybavená protitankovými zbraněmi na boj pro malou vzdálenost, infiltrovala do jejich postavení. Museli je vyhnat a po celý den pak německé útoky slábly. Potom byla britská 8. brigáda DLI stažena, neboť její stav se snížil na polovinu efektivní „bojové síly“.
O něco dál na západ postupovala k jihu směrem na Hottot a Löngraye britská 231. brigáda, ale Němci je zadrželi mezi živými ploty a mezemi – v „Bocage“. Němci v „Bocage“ měli připravené obranné pozice, které podporovaly mobilní skupiny tanků a pěchoty, a které prováděly okamžité protiútoky. Celková obrana v „Bocage“ zahrnovala i minová pole vhodně umístěné protitankové zbraně, kterými Němci střílely na britské tanky. Britskou pěchotu pak od tanků odstraňovaly kulomety a snajpři. Němečtí snajpři zde měli za úkol zabíjet každého britského důstojníka. Byl to těžký boj v těsném terénu proti německé taktice. Britové tady museli koordinovat dělostřeleckou a blízkou leteckou podporu.
Bylo 12. června 1944, když se velitel britského 30. as generál Bucknall rozhodl se svým štábem, že musí plán postupu změnit. Britská 50. pěší divize měla pokračovat v útoku proti německé tankové divizi Lehr, 7. obrněná divize se měla vydat na západ, kde měla projet pozicemi, které držela britská 352. pěší divize, kterou Němci těžce svírali již 6 dní, a která již projevovala náznaky demoralizace. Ten den se také britská 22. obrněná brigáda následovaná 131. brigádou motorizované pěchoty, přesunula kolem západního křídla německé tankové divize Lehr a překročila hranici mezi armádami (myšlena hranice mezi americkou 1. A a britskou 2. A), za níž právě americký 5. as postupoval na město Caumont. Německý odpor zde byl slabý a již ráno 13. června 1944 se přední jednotky britské 7. obrněné divize dostaly bez odporu přes Villers-Bocage. Na kótě 103., na silnici směrem do Caen, se eskadra A jízdní brigády County of London (CLY) a rota A 1. střelecké brigády zastavila. Tady bylo právě to místo, kde došlo k boji s německými tanky kapitána Michaela Wittmanna.
Totiž při rozmisťování hlídek byla britská kolona napadena skupinou německých tanků, kterou vedl kapitán Michael Wittmann ( známý „ Tankobijec“), který tudy směřoval na západ z Baron-sur-Odon a přitom vyhledával střet s britskými kolonami. Britové Wittmannovo přiblížení neviděli, neboť německé tanky byly maskovány výběžkem hřebene kopce a rachot tanků tlumily stromy a zároveň zanikal v rachotu tanků britských. Kapitán Wittmann tak dosáhl naprostého překvapení. První výstřel z 88 mm kanónu jeho Tygera zničil vozidlo vepředu, čímž zastavil tanky a obrněné transportéry, které za ním vjížděly do Villers-Bocage. A v té době jeho doprovodné 4 tanky PzKpfw IV. začaly manévrem zaměstnávat čelo kolony. Tyger Wittmanna projel kolem čela kolony, přičemž vystřelil na každé vozidlo, které míjel. Wittmann tak projel až do města a pak se vrátil, aby znovu zaútočil na překvapené britské vojáky.

Rozstřílená britská kolona 22. obrněné brigády na cestě do Villers-Bocage.

Při třetím průjezdu středem města však jeho Tyger vyřadil Sherman se 17ti liberním dělem, který byl mezitím zamaskován za křovinami a využil odrazu výkladní skříně, na protější straně náměstí, jako zrcadla.
Zničený Tyger kapitána Witmanna ve Villers-Bocage.

Kapitán Wittmann a jeho posádka pak musela pěšky a jen s pistolemi utíkat do německých pozic, kam však unikli nezraněni.
V popisované době se německé tanky a pěchota ze 2. td SS začaly v malých skupinách vracet a pokusily se proniknout do Villers-Bocage z jihu. A pak pozdě odpoledne podnikali Němci dobře koordinované útoky pěchoty a dělostřelectva až se britská 22. obrněná brigáda musela stáhnout západním směrem, když zaujala obranné pozice těsně v místech východně od Amaye-sur-Seulles. Tady vytvořila 22. obrněná brigáda čtvercové postavení, se kterým odolávala celé sérii německých útoků. Německé tanky podporované pěchotou, minomety a dělostřelectvem útočily neustále a pak se také bez palby pokoušela pěchota infiltrovat do 22. obrněné brigády. V té době velení 7. obrněné divize přikázalo 131. brigádě, aby neustále udržovala komunikační spojnici k 22. obrněné brigádě, neboť velení stále doufalo, že se britské 50. pěší divizi podaří dosáhnout čtvercové obrany 22. obrněné brigády. Avšak velitel britského 30. as usoudil, že 7. obrněné divizi hrozí obklíčení a přikázal jí ustoupit. A tak v noci ze 14. na 15. června 1944 se za masivní podpory dělostřelectva 30. as britská 7. obrněná divize „krysy pouště“ stahovala do postavení shodného s přední linií britské 50. pěší divize. Německá 2. td SS se samozřejmě pokoušela o pronásledování, ale zadní voje „pouštních krys“ jí tvrdě palbou odrazily.
Celá „Operace PERCH“ tak nedosáhla svého cíle, neboť britská 50. pěší divize skutečně nezajistila Hottot dřív, než 19. června 1944 a město Villers-Bocage bylo dobyto až počátkem srpna. Stejně tak nevyšly německé plány, podle kterých se právě německá 2. td SS měla dostat mezi americkou 1. A a britskou 2. A a rozdělit je.

Příspěvek od **michan** » 12/10/2011, 07:08

Operace OVERLORD 10., 30. 6. 44. Č 8.

Operace EPSOM od 24. do 30. června 1944.

"Britská „Operace EPSOM“.

Další velkou britskou ofenzívou byla „Operace EPSOM“ a prakticky ji uskutečnil již nově vyloděný a shromážděný 8. as (VIII.as), který se také stal součástí britské 2. A. K pochopení „Operace EPSOM“ si nejprve řekněme situaci z pozice německé armády po skončení předchozí britské „Operace PERCH“, která, jak jsme si řekli, skončila 15. června 1944, když Britové všech svých cílů nedosáhli.
Tady začněme tím, že se 17. června 1944 se konala porada na Margivalu (ve Francii Na té poradě je zajímavé, že právě v probíhající poradě náhle nad Margivalem vybuchla jedna zatoulaná letounová střela V – 1, která selhala a místo na Londýn letěla opačným směrem do vnitrozemí Francie. Hitler pak rychle z Margivalu ujel na Berchtesgaden. Z Margivalu, pro Hitlera vybudovaného velitelství, měl kdysi Adolf Hitler, v roce 1940, řídit invazi do Velké Británie), na které se Hitler k návrhu maršála Rommela, aby mohl stáhnout svá vojska na novou obrannou linii Thury Harcourd – Mont Pincon – Granville, nevyjádřil. Pak však po návratu na Berchtesgaden o Rommelově návrhu znovu uvažoval, aby nakonec došel k závěru, že „pohyblivá obrana“, o které tak nadšeně všichni velitelé na Západě hovořili, je vlastně jen taková kamufláž pro svévolný a rychlý ústup. Hitler proto rozhodl, že nic takového podporovat nebude – žádné akce, které by nepřítele jen zadržovaly. Naopak, musí se útočit. A proto již 20. června 1944 Hitler nařídil Rommelovi, že musí zahájit novou ofenzívu okamžitě jakmile k němu dorazí tankové divize SS, které poslal do Normandie. A neposlal jen tak něco. Doufal, že kde neuspěl Wehrmacht, tam uspěje jeho elita – jeho SS. Jako místo úderu tehdy určil prostor mezi Caumontem a St. Lö a musí k ofenzívě dojít dřív, než Američané tento prostor zabezpečí divizemi, které by stahovaly z Cotentinského poloostrova ( myšleno po dobytí Cherbourgu a ovldnutí poloostrova). Čelo útoku měl tvořit 2. ts SS (9. td SS a 10. td SS), které byly odvolány z Polska a sbor měly posílit ještě 2 další td SS – 2. td SS, která se nacházela jako záloha již v St. Lö a 1. td SS, která přijížděla z Belgie. Tohle silné tankové uskupení mělo podle Hitlerova názoru prorazit cestu k městu Bayeux a pak dál k pobřeží, čímž by izolovalo Brity a nakonec je zničilo.
Byl večer 23. června 1944, když se u generálplukovníka Döllmanna, velitele německé 7. A v Normandii hlásil velitel 2. ts SS generál (Obergruppenführer) Paul Hausser. Jeho 9. td SS a 10. td SS byly totiž po přesunu z východní fronty již ve Francii a chystaly se splnit Hitlerův rozkaz a zahnat Brity do moře. První vlaky, které vezly vojáky, tanky a ostatní materiál obou tankových divizí, opustily Polsko 12. června 1944 a o 4 dny později, tedy 16. června dorazily do Lorraine, ale tam musely zastavit. Tratě byly totiž natolik poškozeny leteckou ofenzívou proti kolejím a seřazovacím nádražím, že je nebylo možno vůbec použít. Obě td SS tak nyní musely pracně překonávat vzdálenost 650 km, která je dělila od Normandie po silnicích a nedalo se předpokládat, že by prostor shromáždění poblíž Alenconu dosáhly dříve než 25. června 1944.
Generál Dollmann totiž věděl, že tzv. „období leteckého klidu“ ( klidu od letecké ofenzívy Spojenců), které způsobila bouře (mezi 19. a 22. červnem 1944), a období které Spojencům znemožňoval zároveň přísun posil a materiálu po moři již dlouho nepotrvá (a skutečně počasí 23. a 24. června se zlepšilo a tzv. „neletecké počasí“, tedy mlhy a bouře byly až 25. večer a v noci a celý den 26. června, stejně jako pak 29.června a 30. června). Dollmann také věděl, z hlášení průzkumů, že se Britové připravují k nové velké ofenzívě v Caenském sektoru a prakticky on neměl ve své 7. A takřka jiné zálohy, než právě ty, které vlastně určil Hitler k protiúderu na Bayeux.
Tady je nutno říci i druhou stranu:
Zpravodajská služba Spojenců už také věděla o tom, že německá 1. td SS na cestě z Belgie již projela Paříží a 2. td SS již dosáhla St. Lö, stejně jako věděla, že Hausserův 2. ts SS - 9. td SS a 10. td SS, je vykládán z vlaků v Nancy a Bar le Duc a přesunuje se po ose po postranních silnicích. Počasí v té době sice ovlivňovalo (23. 6.), nebo přímo ochromovalo letecký průzkum, ale francouzské hnutí odporu a britští agenti ve Francii sledovali každou cestu vedoucí do Normandie. Podle těchto hlášení (bylo to ověřování pro zprávu ULTRA) neměli Spojenci pochyb, že maršál Rommel soustřeďuje v Normandii značné útočné síly. Pokud neměl být strategický záměr Montgomeryho 21. Skupiny armád nějak narušen, bylo nutné, aby Dempseyho britská 2. A zahájila boj s Němci u Caen dřív, než americká 2. A generála Bradleyho zaútočí na jih od šije Cotentinského poloostrova ( rozmělnění a odtažení německých záloh od amerického sektoru do prostoru Caen). Proto, i když počasí po těžké bouři nad kanálem La Manche nebylo ještě stále příznivé a zásobování municí bylo u vyloděných jednotek v Normandii 5 dní ve skluzu za plánem - přesto byl stanoven termín ofenzívy britské 2. A směrem na západ od Caen – „Operace EPSOM“ – pevně na 26. června 1944.
Tady se opět musíme zmínit o neocenitelných službách, které spojeneckému vrchnímu velení v Normandii, po celou dobu od vylodění, poskytovali zpravodajci z Bletchley Parku v podobě zpráv ULTRA ( právě na základě analýzy a následné syntézy zpráv ULTRA vzniklo pevné datum pro EPSOM – 26. června 1944). Již v první ofenzívě „Operace PERCH“ dostal Montgomery v předvečer útoku z Bletchley Parku také prvé série informací ULTRA. To přesto, že prvotní informace od Enigmy byly zašifrovány zvláště komplikovaným klíčem, které užívalo pozemní vojsko (totiž Luftwaffe užívala klíč jednodušší a radiové depeše se tak snadněji rozluštily) a jejich rozluštění si žádalo delšího času (u některých to byl i týden), stále ještě je Montgomery a jeho velitelé sborů obdrželi včas (po ověření od ostatních průzkumů je obdržely jako zprávu ULTRA).
Pro „Operaci EPSOM“ přišla již 18. června 1944 prvá zpráva ULTRA, která říkala (a teď pozor, zájemci sčítejte, bude totiž řeč o tom, kolik vlaků potřebovala jedna německá tanková divize na svoji přepravu), že 27 vlaků s jednotkami 2. ts SS dorazilo do oblasti vrchního velitelství západ, z těch 27 vlaků, 21 vlaků dorazilo do Nancy. O 4 hodiny později pak hlásil Bletchley Park další depeše o pohybu 2. ts SS, jestliže ty prvé se luštily týden, tak tato už se rozluštila za pouhé 3 dny. Z rozluštěných informací a po ověření vzniklé zprávy ULTRA se britská 2. A dozvěděla, že do 21. června bylo 78 vlaků vezoucích 9. td SS vyloženo v oblasti podléhající Rundstedtovu velení, z nichž 62 vlaků bylo vyloženo v Nancy a zbytek vlaků pak západně od Paříže. Do míst západně od Paříže dorazilo i 15 vlaků, které vezly 10. td SS a dalších 47 vlaků s 10. td SS se vykládalo na stanicích mezi Nancy a Saarbrückenem… Kromě již zmiňovaných tankových formací se ze západní Bretaně (Bretaň je oblast jižně od Cotentinského poloostrova) blížila k St. Lö německá 353. pěší divize, 276. pěší divize pak ze Bayonne, které leží poblíž španělských hranic – ta se přemisťovala k Domfrontu a Flers. No a německá 16. polní divize Luftwaffe byla na cestě z Holandska do prostoru západně od Paříže. Další depeše ULTRA pak oznamovala, že 9. brigáda raketometů (určená k posílení německého 84. as,/LXXXIV./) se též nacházela západně od Paříže a 46 vlaků s jednotkami 363. pěší divize a 6. výsadkové divize dorazilo do Lille u belgických hranic.
Už jen tento výpis depeší ULTRA jasně říká, jak hodnotné informace Bletchley Park posílal Montgomerymu a velitelům jeho armád a sborů. Z toho se dalo vyčíst vše a příprava německé ofenzívy určitě.

Jasně jsme tím řekli, že maršál Rommel dostával v Normandii dost prostředků. Rommel byl také rozhodnut, že Caen těmito prostředky ubrání. Stáhl do prostoru Caen i všechny jednotky, které mohl postrádat v Bretani, jižní Francii, Belgii i Holandsku. Další zálohy pak měl v 15. A v oblasti Pas de Calais, ty však stahovat nemohl, neboť až do konce července převládal názor, že tam dojde k hlavnímu vylodění. Řekli jsme si, že Němci si nemohli dovolit pád Caen, neboť by nemohli s 15. A operovat koordinovaně a v případě pádu Caen by 15. A musela také ustoupit hluboko do francouzského vnitrozemí, neboť by jí hrozilo obklíčení. Prostě klíčem ke koordinaci německé 7. A v Normandii a 15. A v Pas de Calais bylo město Caen a hrálo se o jeho udržení. Spojenci brzy taktiku Němců o udržení Caen prohlédli a zjistili, že když budou na Němce tlačit, budou je u Caen zaměstnávat, nebudou moci Němci posílat větší útočné jednotky proti Američanům a spojenecká ofenzíva bude moci pokračovat o to rychleji z amerického sektoru. Byl tady však ale ještě druhý faktor, proč chtěl Montgomery město Caen. Totiž Montgomery město Caen již na počátku slíbil i novinářům v den D a demokratický tisk sliby nezapomínal.
Ať tak, či tak - město Caen bylo důležité a Britové proti němu připravovali novou ofenzívu. Původně, po nedotažení „Operace PERCH“, uvažoval Montgomery, že povede svůj hlavní útok v druhé operaci – „Operaci EPSOM“ na levém křídle britského předmostí, ale velmi brzy došel k závěru, že východně od řeky Orne není dostatečný prostor kam by se mohla rozsáhlá operace rozvinout.
Bylo proto rozhodnuto, že při „Operaci EPSOM“ budou provedeny na levém křídle jen menší akce s cílem rozšířit předmostí směrem na jih, ale ten hlavní útok bude veden na pravém křídle, západně od Caen (prakticky měl navazovat tam, kde „Operace PERCH“ skončila).
Podle plánu „Operace EPSOM“ měl nově shromážděný britský 8. as (VIII.) generálporučíka O’Connora, který byl nově přisunutý z Velké Británie, zaměřit svůj hlavní útok do prostoru mezi Caen a Tilly sur Seulles. Britský 8. as tvořila 15. skotská pěší divize, 43. pěší divize, 11. tanková divize, 31. samostatná a 4. samostatná tanková brigáda. Celkově měl 8. as něco okolo 60 000 vojáků, přes 600 tanků různých typů a přibližně 300 děl všech ráží. Úkol zněl, že zatímco 43. pěší divize měla pomoci prorazit německou obrannou frontu, měla 11. tanková divize zaútočit na jihovýchod přes řeku Orne a tam získat postavení po obou stranách silnice, která spojuje město Caen a Falaise a na vyvýšenině mezi Bretteville sur Laize a Bourguebusem. Na takto obkličované město Caen měl na východním křídle ještě zvýšit tlak britský 1. as generálporučíka Rockera, který měl obsadit letiště v Carpiquetu západně od města Caen a provedením výpadu na jih z prostoru východně od řeky Orne, původně obsazeného britskou vzdušně-výsadkovou divizí. Den předtím, před začátkem ofenzívy britského 8. as, tedy 25. června 1944, měla v rámci přípravy na hlavní útok britská 49. pěší divize z 30. as obsadit městečko Rauray na strategicky důležitém hřebenu, čímž by chránila pravý bok britského 8. as. Po obsazení městečka Rauraye pak měl britský 30. sbor pokračovat na jih přes Noyes k městečku Aunay sur Odon.

Příspěvek od **michan** » 12/10/2011, 07:13

Operace OVERLORD 10., 30.6. 44. Č 9.

Britská „Operace EPSOM“ nezačínala zrovna v dobré povětrnostní situaci. Totiž již 25. června 1944 musela britská 49. pěší divize zahajovat útok v husté mlze. Do útoku šly dvě britské brigády, do míst, kde v obraně zrovna stály silné německé jednotky. Napravo to byly tanky z německé tankové divize Lehr a nalevo jednotky 12. td SS ( Hitlerjugend), které podporovalo 60 až 80 dvou účelových 88mm protiletadlových děl, německého 3. protiletadlového sboru. A tak se po těžkém celodenním boji, večer toho dne, Britové dostali jen 1,5 km k městu Rauraye, když úkol měli jej obsadit. A od večera 25. června až do rána 26. června 1944 hustě pršelo a před rozedněním se pak velitel britského 8. as jehož jednotky prováděly ten hlavní útok, dozvěděl, že pro špatné počasí nedostane leteckou podporu ze základen v Anglii, neboť tam letouny nemohou z důvodu špatného počasí vzlétnout. Mohl se tak jedině spolehnout na pomoc letadel blízké podpory, která mu poskytovala 83. letecká skupina umístěná v Normandii. Přestože piloti 83. letecké skupiny v Normandii provedli 26. června 1944 celkem 500 vzletů, nízké mraky a přízemní mlhy účinnost letecké podpory silně omezily. Útok však musel být proveden dle plánu, neboť to byla jediná možnost jak předstihnout Rommela. Do Normandie spěchaly německé tankové jednotky. Spojenci nesměli ztratit ani jeden den.
Bylo ráno 7 hodin 30 minut dne 26. června 1944, když dvě brigády 15. skotské pěší divize, podporovány 31. samostatnou tankovou brigádou, vyrazily do své první těžké bitvy přes vodou nasáklá pole a přes promočené živé ploty. Již po prvních stovkách metrů zastavily německé nástražné protitankové miny britské tanky, a tak musela skotská pěchota sama překračovat silnici Caen – Tilly sur Seulles, aby si probojovala cestu na jih k vesnicím La Gaule, St. Mauvieu, Cheux a le Haut du Bosq, které Skotové obsadili po urputném boji muže proti muži s oddíly německé 12. td SS a tankové divize Panzer Lehr. Němci věrni rozkazu Hitlera – Stát a bojovat na místě – hájili tento sektor se zuřivostí málo vídanou. Tak například vesnička St. Mauvieu byla po obsazení Skoty 2x napadena protiútokem německých tanků a pěchotou SS, kterým pomáhala rota tanků divize Panzer Lehr. Skotům se podařilo tyto útoky zastavit jenom díky silné dělostřelecké palby, kterou si přivolali od britských baterií.
Bylo krátce po poledni dne 26. června 1944, když britská 11. tanková divize dostala rozkaz, že se má probít k mostu přes řeku Odon. Do útoku se vrhla její 29. tanková brigáda, ale přes veškerou i dělostřeleckou podporu, byla brigáda po velkých ztrátách neúspěšná a most přes řeku Odon britské tanky do večera nepřejely. Přibližně v 18 hodin večer, 26. června nastoupila do útoku skotská 227. záložní brigáda. Útok Skotů byl zahájen doslova v průtrži mračen, kdy hustý déšť změnil průchody přes minová pole v hromadu nepřehledného bahna, ve kterém se postup všech podpůrných dělostřeleckých a tankových zbraní pomalu zastavoval.
Dále na západě se britský 30. as celý den probojovával přes obranu Němců na Raurayském hřebenu, ale protože hlavní britská dělostřelecká podpora byla soustředěna ve směru hlavního britského útoku, který prováděl 8. as, měly britské jednotky z 30. as velké ztráty a nakonec obsadily jen severní část hřebenu.
Takto skončil první den bitvy.
Řeku Odon se nepodařilo dosáhnout, to přesto, že ji britské čelní jednotky měly takřka na dohled. Jediné pozitivum bylo, že těžká dělostřelecká palba Britů, jakož i palba útočících jednotek, způsobily německým obráncům takové ztráty, že se obě německé tankové divize (12. td SS a tanková divize Panzer Lehr) nebyly schopné dostat do účinného protiútoku. Oberstgruppenführer Dietrich, velitel 1. ts SS, nasadil do večera všechny své síly. Nezůstalo mu nic a tak se dožadoval podpory, když veliteli celé německé 7. A Dollmannovi dle německých hlášení psal, cituji:

„Jestliže nebudou během noci poskytnuty další posily, nebude možno zabránit průlomu na obou stranách od Cheux.“

Velitelství mu přislíbilo 2 prapory z 1. td SS, jenomže tanky se k němu nedostaly pro nedostatek pohonných hmot, když uvázly poblíž Thury Harcourt, tedy asi 30 km jižně od města Caen. On už Dietrich totiž žádal 25. června pomoc od 2. td SS, od generála Haussera, jenomže Rommel trval na tom, že divize tohoto sboru se budou muset přesunout do prostoru soustředění jihozápadně od Caumontu, v rámci přípravy k velkému protiútoku namířenému na město Bayeux. Když ale vznikl takovýto britský nápor dne 26. června, musel Rommel povolit a již večer dal rozkaz, že „vše, co může být uvolněno generálem Hausserem, musí být vrženo do boje proti britským útočným hrotům“. Výjimka byla Hausserova 9. td SS a 10. td SS, které být nasazeny neměly, ale divize, které se nacházely na křídlech britského útoku – 2. td SS a 21. td – měly každá vyčlenit jeden tankový prapor, když 2. td SS bylo nařízeno okamžitě ze St. Lö odeslat údernou skupinu a z amerického sektoru a z prostoru východně od řeky Orne, měly být přesunuty 2 brigády vícehlavňových minometů k poskytnutí palebné podpory.
Během noci z 26. na 27. června 1944 začala britská 43. pěší divize obsazovat postavení, které v průběhů bojů, dne 26. června, dobyla 15. skotská divize, která se mezitím doplňovala, aby mohla 27. června vyrazit do útoku.
Němci tohle nevěděli a tak byli ráno 27. června překvapeni, že v noci nedošlo k dalším britským útokům a tak si mysleli, že dosáhli významného „obranného vítězství“.
Generál Dietrich hlásil, že zahajuje 60ti tanky protiútok ve směru Cheux, což Rommela a Dollmanna uklidnilo až tak, že generálu Hausserovi nařídili, aby se nepřemisťoval na sever od Aunay, ale měl být připraven k zahájení operací zaměřených na Bayeux.
Tenhle německý optimismus byl však předčasný.
Totiž německý tankový protiútok na postavení britské 43. pěší divize, i když jej Němci několikrát opakovali, byl pokaždé odražen a mezitím skotská 15. pěší divize obsadila nepoškozený most přes řeku Odon poblíž Tourmauville a na východním břehu řeky Odon pak vytvořila malé předmostí. Velmi rychle tudy projely čelní britské tanky z 11. tankové divize a pokračovaly dál na jihovýchod. Průlom Britů okamžitě vyvolal poplach na velitelství německé 7. A a časně ráno 28. června byl vydán rozkaz, že německý 2. ts SS musí být okamžitě poslán do útoku, aby zastavil pronikání Britů jižně od Cheux. A protože operačního prostoru dosáhla pouze 9. td SS, navrhl generál Hausser, že po následující 2 dny, než shromáždí dostatečné síly, které by přetnuly britský koridor útokem ze stran, povede pouze zadržovací boje. Jenomže generál Dollmann, velitel 7. A, nechtěl vyčkávat, že by se neútočil, neboť byl vyděšen z toho, že Hitler nařídil vyšetřit okolnosti pádu města a přístavu Cherbourgu německým polním soudem a tak se velitel 7. A bál, že při hledání viníků tam spadne on sám. „Starý pan generál Dollmann“ prodělával těžké nervové vypětí, které způsobilo, že se zhroutil – podle vyjádření jeho náčelníka štábu generála Pemsela šlo o srdeční kolaps – a ještě v dopoledních hodinách 28. června generál Dollmann zemřel. Jeho smrt vyvolala dočasnou krizi v německém velení, neboť v té samé době byli další 2 nejvyšší velitelé – Rundstedt a Rommel – na cestě do Berchtesgadenu na další poradu s Hitlerem. Německá vojska tak v Normandii zůstávala bez svých tří nejvyšších velitelů právě v době, která vyžadovala přísné a autoritativní řízení bojových operací.
Hlavní síly britské 11. td přecházely ráno 28. června řeku Odon a posilovaly získané předmostí. Její 159. pěší brigáda vytvořila, očekávajíce německé protiútoky, pevnou obrannou linii a 29. tanková brigáda pak pronikala lesem poblíž vesnice Baron a pokračovala v útoku k pahorkům, které se nacházely jižním směrem. Jenomže právě zde, v tomto členitém terénu, měli Němci ukryté tanky, protitanková děla a minomety. Německá těžká palba dopadala na pronikající britské jednotky celé dopoledne a brzy po poledni bylo proto britské 11. tankové divizi nařízeno pokusy o další postup zastavit, nepokračovat dál k řece Orne, dokud 15. skotská pěší divize a 43. pěší divize nezabezpečí prostor mezi Cheux a řekou Odon.
V tu dobu se severně od Odonu německý tlak po obou křídlech britského 8. as neustále zvyšoval, když Němci během dne nasadili do bojů svazky celkem šesti tankových divizí. A právě špatné počasí 28. června 1944 bránilo Spojencům využít letadel z Velké Británie. O to víc se musela snažit 83. letecká skupina blízké podpory. Do večera se podařilo sestřelit 26 německých letadel a zničit velké množství německých vozidel a tanků.
Když se přiblížil konec dne 28. června, byl britský klín vražený do německé fronty hluboký 8 km, ale bohužel měl šířku jen 3 km a kolem něho se soustřeďovaly všechny tankové divize svými částmi, všechny tankové divize, které Němci v Normandii měly. Spojencům bylo jasné, že dokud nebudou rozšířeny a zabezpečeny boky průlomu, je pokračování v postupu vpřed velké riziko. Britský 30. as na pravém křídle, přestože obsadil Raurayský hřeben, byl vytlačen z Brettevile, které získal 27. června a Němci dosud pevně drželi pahorky ovládající přístupy z jihozápadu. Také na levém křídle u britského 1. as byl prozatím odložen plánovaný útok na letiště Carpiquet, což byla brána ke Caen od západu. Vůbec tím nejzranitelnějším úsekem britské fronty pak bylo její pravé křídlo, proto tam také velitel britského 8. as nechal ještě během 28. června rozmístit svá protitanková děl, tanky a polní dělostřelectvo.
A co Němci?
O tom v Č 10, abychom pak dále popsali co se dělo od 10. června do 30. června v americkém sektoru.

Poslední články Č 10, 11 a 12 o bojích do 30. června 1944 v americkém sektoru poloostrova Cotentin, sem dám v neděli, nebo v pondělí 17. října 2011, jak jsem slíbil. A to bude prozatím vše.

Použité podklady stejné jako u Č 3.

Případné doplnění a debatu směřujte prosím na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=67

Příspěvek od **michan** » 16/10/2011, 07:00

Operace OVERLORD 10., 30.6. 44. Č 10.

Mapa bojů v Normandii do 30.června 1944.

Po smrti generála Dollmanna byl prozatímním velitelem 7. A jmenován generál Hausser (do té doby velitel 2. ts SS). Jeho plánem bylo napadnout odonské předmostí z východu 10. td SS, kterou měl posílit jeden tankový pluk z 1. td SS. Tahle akce však měla sloužit k odvrácení pozornosti Britů a jakmile by začala, měl být krátce nato zahájen hlavní útok proti západnímu křídlu spojenecké obrany silou dvou tankových divizí SS. Ty měly postupovat podél hřebene k Cheux, kde se měly spojit s jednotkami, které prováděly podpůrný útok z východu. Německý útok měl naději na úspěch, vzhledem k malé šíři spojeneckého koridoru, ale mělo to jeden háček – muselo trvat špatné počasí, které by bránilo nasazení letadel Spojenců.
A to právě Němcům nevyšlo.
Když totiž Němci 29. června 1944 v 7 hodin ráno zahájili svůj útok, počasí se umoudřilo. Mraky se rozptýlily a tak když se německé tanky stačily shromáždit, spojenečtí letečtí pozorovatelé už dávno nahlásili cíle, a letouny britské 2. taktické armády zasáhly. Letadla napadala klíčové pozice k německému operačnímu prostoru, nepřátelská shromaždiště k útoku, velitelská stanoviště, no a celkově se dá říci i veškerý pohyb německých vozidel na silnicích.
Ještě před 10 hodinou dopolední hlásil generál Hausser, zastupující velitel 7. A, na nadřízené velitelství Skupiny armád B, cituji:

„Protiúder nemůže být zahájen dřív než odpoledne. Naše soustřeďovací prostory jsou bombardovány a pod neustálou nepřátelskou palbou.“

A hlášení odpoledne nebylo o nic lepší, dá se říci, že bylo i horší, cituji:

„13 hodin 40 minut. Nepřítel nám působí těžké ztráty nálety stíhacích bombardérů… vzhledem k nedostatku paliva nemohou tankové divize užít všech svých tanků.“

Němci však věrni svému rozkazu přece jenom ve 14 hodin 30 minut zaútočili s tím, co mohlo ještě jezdit, jenomže to už bylo pozdě.
Totiž během odpoledne dne 29. června britská 11. tanková divize obsadila vyvýšeninu, která ležela napůl cesty mezi řekami Odon a Orne a z takto výhodného postavení zaměřila na Němce svou přesnou palbu. Co nestíhalo zničit dělostřelectvo tankové divize, ničila děla válečných lodí a bombardování stíhacích bombardérů. A ani onen německý útok, který měl sloužit k oklamání Britů se nepodařil, neboť odpoledne zajali britští „průzkumáci“ na raurayském hřebenu důstojníka SS s mapou a zápisníkem, ze kterého zpravodajci rychle vyčetli hlavní cíle Hausserova plánu. Varována byla 15. skotská divize, co se proti ní chystá a tak mohla soustředit své síly a když ještě obdržela posily, úspěšně čelila německému útoku, který Němci zahájili v 18 hodin pěchotou a tanky v síle tří praporů. Boje probíhaly po celý večer mezi mlázím a živými ploty. Přibližně 6 německých tanků, ale bez podpory pěchoty, kterou Skotové oddělili od tanků palbou dělostřelectva a kulometů, proniklo přes postavení jednoho skotského praporu skoro až k Cheux. Skotové na ně útočili po celé cestě, kterou se německé tanky vydaly. Před setměním toho měly tanky SS dost a zahájily neuspořádaný ústup, při kterém byla řada osamělých a rozptýlených německých tanků zničena.
Během noci z 29. na 30. června 1944 napadlo více jak 200 těžkých bombardérů, které patřily Velitelství britského bombardovacího letectva, oblast u Villers-Bocage, kde se v té době soustřeďovaly německé tanky po celodenních bojích.
Během 30. června 1944 si Němci „lízali rány“, doplňovali jednotky, aby 1. července 1944 v 3 hodiny 30 minut ráno, po silné minometné a dělostřelecké přípravě, začal útok německé pěchoty na odonské předmostí kolem vesnice Gavrus. Útok německé pěchoty narazil na těžkou palbu ručních zbraní britské pěchoty a na soustředěnou palbu několika dělostřeleckých pluků, které sem v noci stačili Britové soustředit a pečlivě rozmístit a zamaskovat. Útok byl odražen stejně, jako další 2 německé útoky ten den. Další útok, a tentokrát ještě rozsáhlejší, Němci začali severně od řeky Odon na frontě široké více než 2 km. Do útoku vyrazily tanky SS s pěchotou. Němcům se sice podařilo proniknout čelními postaveními britského 8. as a 30. as, ale měli těžké ztráty a museli se stáhnout do původních pozic, ve kterých začínali dopoledne a odpoledne dne 1. července 1944. Generál Hausser musel přiznat svou porážku, když na Rommelovo velitelství hlásil, cituji:

„Protiofenzíva 1. ts SS a 2. ts SS byla dočasně zastavena vzhledem k intenzivní nepřátelské dělostřelbě a podpůrné palbě z válečných lodí dosahující nebývalé zuřivosti… Úporný odpor nepřítele zabránil naší protiofenzívě v dosažení jakéhokoli významnějšího úspěchu.“

A tak skončila druhá z pouhých dvou německých tankových ofenzív. Ofenzív, o které se Němci pokusili na normandském válčišti během měsíce června roku 1944. Tedy v oněch třech týdnech, které rozhodovaly o osudu vyloděných jednotek a tedy vlastně o osudu celé západní fronty.
Oba tyto německé protiútoky byly namířeny proti Britům. Oba byly odraženy, přičemž byla do velké míry ochromena celková bojeschopnost nejlepších německých divizí, které mělo velení Západ k dispozici. Vždyť se proti Britům vrhlo celkem 7 z celkového počtu 9 tankových divizí, které se stačily do Normandie do konce června přemístit. V těchto 7 tankových divizích Němci ztratili více jak 350 tanků. Ztráty na lidech dosahovaly 25 až 50% jejich původních stavů. Tak se stalo, že v Normandii za 3 týdny bojů, mohly vyčerpané německé jednotky za cenu těžkých ztrát maximálně tak hájit území kolem Caen, ještě tak podnikat drobné protiútoky, neboť Hitler zakázal území kolem Caen vydat.
Generál Hausser navrhoval po neúspěšné německé ofenzívě, aby byla zachována akceschopnost německých td, stažení z Caen a vytvoření obranné linie, která by odpovídala tehdejším možnostem německé pěchoty. Jenomže tohle vše zmařila porada u Hitlera, v Berchtesgadenu, která tam začala o 2 dny dříve - dne 29. června v 18 hodin. Přítomni byli pochopitelně Hitler, Rundtstedt a Rommel, dále polní maršál Keitel a generálplukovník Jodl. Později se připojil ještě admirál Dönitz, Hermann Göring a velitel německé 3. letecké armády maršál Sperrle. Rommel navrhoval stažení na novou linii na řece Siena směrem k hranicím Švýcarska, když tvrdil, že poslední britská ofenzíva byla zastavena jen díky tomu, že byly nasazeny všechny poslední strategické zálohy. Dále připomněl, že je nyní jasné, že pokud se Wehrmacht z Normandie okamžitě nezačne stahovat, 7. A bude ta zničena a 15. A nebude schopna žádné další vylodění odrazit.
Na Hitlera nic nepůsobilo. Připomněl své nové tajné zbraně a pak tvrdil, že cituji:

„Nesmíme připustit, aby se rozvinula pohyblivá válka, neboť mobilnost nepřítele je daleko větší než naše… Proto vše závisí na tom, abychom je uzavřeli v hranicích jeho předmostí vytvořením fronty, která mu znemožní rozvinutí a potom vedli boj, kterým jej vyčerpáme a přinutíme k ústupu.“

Pak začal Hitler prohlašovat, že to budou Němci, kdo mnohem dřív soustředí více sil a přisunou více zásob, než Spojenci. Dönitzovi a Göringovi přikázal zintensivnit útoky na spojenecké loďstvo, a to všemi zbraněmi, v Sienské zátoce musí být položeny tisíce min. Celá německá 7. A musí být zásobována přes několik tzv. „Protiletadlových silnic“ chráněných velkým množstvím protiletadlových baterií a hlídkujícími stíhačkami.
A jako obvykle samozřejmě všechny Hitlerovy plány a rozkazy daleko překonávaly tehdejší možnosti Německa.
Admirál Dönitz odpověděl, že má v oblasti Lamanšského průlivu pouze 12 motorových torpédových člunů a jenom 8 ponorek vybavených schnorchelem. Velitel německé 3. letecké armády maršál Hugo Sperrle poukázal na to, že nyní potřebuje dalších 1 200 až 1 400 stíhaček, aby mohl dobře chránit přísunové cesty. Hitler zas odpověděl na vše jen něco o „zázračných zbraních“.
Rommel i Rundtstedt se vrátili do Normandie rozezleni a zklamáni, ale především s rozkazem od Hitlera - být agresivní a neústupní v obraně, když celková marnost se ukázala již i v ofenzívě, která skončila právě do 1. července 1944. Ten den se přece generál Hausser naposledy pokusil odříznout odonský výběžek a byl odražen houževnatým odporem skotské 15. pěší divize a britské 49. pěší divize a dělostřeleckou palbou takové intenzity, že ta palba téměř nahradila chybějící letectvo, které v té době nemohlo kvůli počasí vzlétnout.
Tolik tedy k bojové situaci v prostoru Caen k 1. červenci 1944 včetně.

Pojďme nyní na americký úsek fronty v Normandii ve stejném období – od 10. června do 30. června 1944.

Příspěvek od **michan** » 16/10/2011, 07:06

Operace OVERLORD 10., 30.6. 44. Č 11.

Boje v americkém sektoru od 10. do 30. června 1944.

V době, kdy britská 2. A bojovala v oblasti Caen, byla americká 1. A, od opuštění pláží Utah a Omaha, a to až do konce června 1944, soustředěna na boj s cílem vyčistit poloostrov Cotentin a na něm dobýt město a přístav Cherbourg na samém severu poloostrova. Nejprve musela však do 12. června 1944 propojit svá předmostí Utah a Omaha, což se jí podařilo prakticky skutečně ten den. Jenomže to dobývání a vyčištění oblasti města Carentan bylo velice obtížné, protože přístupy k městu přetínaly četné vodní překážky, kanály, mezi kterými byly cesty s mosty. No a samozřejmě němečtí ženisté zničili nejen mosty, ale i ty cesty. Ty cesty, které nezničili, tak na tam zamířili svá děla a minomety. Mezi cestami pak již byly jen bažiny a nebo na vyvýšených místech byly živé ploty. V takové oblasti bylo velice obtížné, ale především riskantní, použít tanky, neboť německá víceúčelová 88 mm protiletadlová děla, zamaskovaná ve městě a v okolí města Carentan do vzdálenosti 1 800 metrů všechny cesty kontrolovala svou palbou. Město Carentan tak musela dobývat americká pěchota bojem muže proti muži, když tak nanejvíc mohla při dobývání německých obranných postavení použít granáty, bajonety a samopaly. Němci však postup Spojenců zpomalovali protiútoky, kterými napadali výsadkáře ze 101. výsadkové divize (zařazena byla do amerického 7. as), kteří šli od pláží Utah, jako pravé křídlo, stejně jako americké pěšáky z 29. pěší divize (zařazena do amerického 5. as), kteří šli z Omahy, jako levé křídlo obchvatu. V době, kdy parašutisté dobývali Carentan, dům po domu, postupovaly oba dva sbory, americký 7. as i 5. as, tak, že uzavíraly celou oblast města Carentan. Dne 11. června 1944 totiž převzal velení svazu F – 501., 506. vzdušně-výsadkové a 327. kluzákové výsadkové brigády generál McAuliffe. Podle jeho plánu bylo v noci z 11. na 12. června 1944 město Carentan těžce bombardováno a časně ráno 12. června 1944 provedl svaz F dvojitý obchvat Carentanu. Dva prapory 327. brigády vstoupily do města ze severovýchodu, prapory 506. brigády pak postupovaly na jihozápad, aby předešly německým pokusům o ústup a protiútok. Vnější obchvaty obou sborů pak pomáhaly Carentan zajistit, ale jejich čela se nesešla včas. To znamenalo, že velké části německé posádky Carentanu se podařilo ustoupit. Němci pak zareagovali rychle a ještě 12. a pak hlavně 13. června provedli z jihozápadu několik protiútoků. V pořadí druhý protiútok uskutečnil 6. výsadkový pluk a jednotky německé 17. divize pancéřových granátníků SS. Prudký útok těchto německých jednotek byl odražen americkými jednotkami bojového velitelství „A“ z americké 2. obrněné divize. Po těchto bojích bylo předmostí mezi Utahem a Omahou propojeno a americké síly se zkonsolidovaly a pak se vydaly na postup z Carentanu, když oba americké sbory, 5. as a 7. as, postupovaly v těsném kontaktu. Jedno z tykadel amerického 5. as pronikalo na jih, kde mělo velice těžký terén, což byly bažiny jižně od Carentan a navíc postup zdržoval nedostatek munice.

Postup na Jih směrem na St. Lö, který se zastavil z důvodů terénu, nedostatku munice, která šla přednostně k dobývání poloostrova Carentan a tam Cherbourgu, po 18 červnu. Těžké boje a Průlom na jih a jihovýchod se pak rozběhl po dobytí Cherbourgu až v červenci 1944, kdy sem na jižní frontu byly staženy i jednotky od Cherbourgu.

Americký 7. as měl postupovat na západ a sever, aby přetnul poloostrov Cotentin a to severní tykadlo mělo dobýt postupně na severu město a přístav Cherbourg. V tu dobu musel generál Bradley, velitel americké 2. A, přednostně zásobovat ty jednotky, které postupovaly severně, do poloostrova Cotentin ( prakticky byl potlačen útok směrem na jih na St. Lö). Přes veškeré přednosti měl stejně americký 7. as, a později přibyvší i americký 8. as, potíže - nedostatečné zásobování a těžký terén, odpor nepřítele je v postupu zdržovaly. Většina zdržení amerických vojsk na poloostrově Cotentin byla způsobena obtížemi, které sebou nese bojová operace v nezvyklém terénu. Bránící se německá vojska na poloostrově Cotentin byla sice početně slabší než americké jednotky, ale byla na poloostrově mnohem delší dobu a terén zde velice dobře znala a uměla jej maximálně využít k obraně. Pokud by Hitler svými rozkazy, naprosto iracionálně, nezasahoval do dění německých jednotek, určitě by na poloostrově Cotentin Američany zdržovali ještě déle. Od 10. června 1944 byl totiž americký 7. as Němci zdržován v terénu poloostrova Cotentin, který byl velice vhodný pro obranu a to jak na severu, tak i na západě poloostrova. Orgán, kterým byl „Útvar historie US Army“ popisoval terén směrem na sever k Cherbourgu takto, cituji:

„Terén se mírně zvyšuje a obráncům nabízí důležité výšiny, hojně křižované živými ploty. Opevnění napomáhala německé obraně do hloubky. Nejzazší linie vybíhala od pobřeží u Quinéville, táhla se do vnitrozemí podél vysokého hřbetu k Monterbourg a poté se stáčela jihozápadně. Byla součástí cíle 7. as pro den D, ale pěti pěším plukům trvalo celý týden, od 8. do 14. června, než jí dosáhly a zajistily ji.“

Americká 4. pěší divize musela tuto linii dobývat bojem z blízka, od jednoho živého plotu k druhému, s dělostřeleckou a leteckou podporou. Na samotném pobřeží pak musela americká pěchota spolupracovat s ženisty, kteří jí museli otevírat výbuchy německá opevnění. Po celou dobu některé německé baterie právě z okolí Quinéville stále ostřelovaly pláž Utah a zdržovaly tak příchod amerických posil. Až teprve 14. června 1944 pronikla americká 4. pěší divize na severu hlavní německou obrannou linií směrem na Cherbourg. Americký 7. as měl také při postupu na západ během přechodu řek Merderet a Douve potíže. Totiž dne 8. června 1944 se 325. pěší pluk pokusil o útok podél vyvýšené cesty na la Fiére. Samotnému útoku předcházela silná dělostřelecká příprava a přímá palba tanků Sherman podporovala postup pěšáků. Přesto byl postup americké pěchoty velice obtížný. Zápis o akci říká, cituji:

„Vojákům bylo řečeno, že musejí proběhnout exponovaný úsek 450 metrů na náspu bez zastávky. Ale dlouhý běh proti ústím ručních zbraní a minometů se ukázal nad síly většiny z nich a jen hrstka zvládla počáteční sprint. Ostatní, kteří váhali, byli zasaženi. První ztráty vyvolaly další obavy a cesta se pokrývala mrtvými, zraněnými a váhajícími.“

Další den, tedy 9. června 1944, vydal generál Bradley americkému 7. as rozkaz, aby přetnul poloostrov Cotentin. Americké jednotky však měly i 10. června potíže při překonávání řeky Merderet u la Fiére a Chef-du-Pont. Jenomže Američané útočili neustále a Němce postupně vytlačovali ze západního břehu řeky. Byl to postup pomalý, krvavý, když za celý den se postoupilo jen o pár set metrů. Americký 357. pluk přicházel v průměru o 150 mužů denně, když se američtí vojáci museli za takto krvavých podmínek učit základním principům taktiky boje. Jen někteří, kteří přežili dostatečně dlouho, se poučili.
Bylo 15. června 1944, když generál Collins, velitel amerického 7. as, vyslal 82. vzdušně-výsadkovou divizi a 9. pěší divizi na západ od řeky Merdret. V té samé době se Němci rozhodli stáhnout na východo-západní linii, aby zmenšili prostor, který měli bránit. Pro americkou 82. vzdušně-výsadkovou a 9. pěší divizi to znamenalo, že narazily vlastně jen na zadržovací oddíly zadních vojů. A tak americká 82. vzdušně-výsadková divize obsadila St. Sauveur-le-Viconte a 16. června přešla most přes řeku Douve. V tom momentě generál Collins, velitel 7. as, rozpoznal a využil příležitost. Nařídil své 82. vzdušně-výsadkové a 9. pěší divizi, aby vytvořily 4 plukovní kolony a rychle postupovaly po 4 hlavních silnicích směrem na západ. Neměly si všímat nějakých hlídek na křídlech. Tahle rychlost postupu Američanů Němce překvapila. Americké pluky v praporních kolonách tak dosáhly v noci ze 17. na 18. června pobřeží, čímž přetnuly poloostrov Cotentin.
Na severní straně téhle osy, která přetnula poloostrov Cotentin, zablokoval 60. pěší pluk z americké 9. pěší divize německý postup a dál pronásledoval na sever kolony německé 77. pěší divize, která dostala příkaz poloostrov Cotentin opustit. Němci se totiž nepokusili o žádný větší protiútok, protože na to neměli jednotky.

Útoky amerického 7. as směrem na sever Cotentinského poloostrova 18. a 19. června 1944.

Dne 15. června 1944 německý 84. (LXXXIV.) as jen vytvořil na poloostrově Cotentin dvě bojové skupiny. Byla to „Bojová skupina Helmich“, která byla sestavena z jednotek 77. a 91. pěší divize, a dostala za úkol, že má postoupit na jih, aby nepadla na poloostrově Cotentin do pasti. Tou druhou byla německá „Bojová skupina von Schlieben“, která vznikla z pozůstatků 709. a 243. pěší divize, které měly chránit město a přístav Cherbourg.
V tu dobu již generál Bradley i generál Collins měli od svých průzkumů dostatek zpráv, aby věděli, že německá vojska jsou příliš slabá k udržení celé šíře poloostrova Cotentin. Rozhodli proto, že americké jednotky budou postupovat na sever ve třech proudech, když každý proud bude tvořit jedna americká divize. Od západu to byla 9. pěší divize, uprostřed pak 79. pěší divize a na pravém kraji 4. pěší divize, když 4. lehká obrněná skupina měla mezi všemi těmito divizemi překrývat mezery svými lehkými obrněnými hlídkami. Cíl číslo 1 těchto amerických divizí bylo, co nejrychleji se přiblížit k opevněnému městu a přístavu Chrebourg, aby měli Němci jen minimum času svou obranu posílit.
Již 19. června 1944, po silné dělostřelecké přípravě, zaútočila americká 4. pěší divize, jejíž tanky a pěchota začaly obkličovat město Montenbourg, ze kterého chtěly vytlačit německou posádku, aby pak vyčistily hlavní silnici směrem do Cherbourgu. Městečko Valognes Spojenci zničili silným leteckým úderem a Němci jej ani nebránili a utekli. Americká 4. pěší divize pak postupovala na sever na trase v kolonách. No a americkou 9. pěší a 79. pěší divizi zdržovaly jen trosky na cestách. Již 20. června 1944 se německá obrana odpoutala a rychle ustoupila, aby obsadila silná opevnění v předměstí a ve městě Cherbourg. Chtěli ustoupit již dřív, ale zdržoval je Hitlerův rozkaz – bránit každou píď země! A pak linie, kterou Hitler určil jen pouhou tužkou. Tato tzv. „Hitlerova linie“ od St. Vaast-la-Hougue po městečko Vaauville byla 48 km široká a bránit ji mělo jen 21 000 vojáků….

Příspěvek od **michan** » 16/10/2011, 07:10

Operace OVERLORD 10.6., 30.6. 44. Č 12.

Dobytí Cherbourgu.

Ta hlavní obranná postavení se rozkládala na vyvýšeném oblouku, který se táhl 6 až 9 km od středu přístavu.
Další hluboké, různě kvalitní pásmo opevnění, pokrývalo prakticky všechny přístupové trasy. Všechna opevnění v okolí a i uvnitř města a přístavu Cherbourg se navzájem podporovala palbou a byla propojena na různém stupni skrytými a maskovanými cestami.
Němečtí ženisté již dávno předtím než začaly boje propojily přirozené protitankové překážky, kterými byly vodní toky o další protitankové příkopy a ocelové protitankové překážky. Tady byly německými pracovníky „organizace Todt“ naopak „ živé ploty“ – „ bocage“ prosekány, čímž se zlepšil palebný sektor a výhled pro všechny druhy zbraní. Všechna obranná postavení a pevnůstky byly chráněny ostnatým drátem a okolí bylo na některých místech zaminováno.
Různou úroveň opevnění tvořily někde betonové pevnůstky s kulometnými věžemi, minomety, protiletadlovými děly a s kasematy pro kanóny. V mnoha místech to byly s německou pečlivostí zbudované zákopy, s pečlivě maskovanými kulomety a minomety.
Americký 7. as dorazil před takto opevněný perimetr 20. června 1944 a ještě v noci Němce napadl z chodu. Všechny předvoje Američanů německá obrana odrazila.
Generál Collins, velitel amerického 7. as, byl svým zpravodajským zástupcem informován o tom, že posádka, která se bránila v Cherbourgu je sestavena z různorodé směsice jednotek ( pozemního vojska, námořnictva a bývalých zajatců z východu, jakož i ozbrojených dělníků „ Todtovi organizace“), vyčerpaných a demoralizovaných, a že mají nedostatek munice ( mezi obránce byly postupně – dne 23. června - rozdány i staré francouzské zbraně uskladněné od roku 1940. Mnohdy pro ně byl nedostatek různorodé munice). I proto generál Collins ( mimochodem byl to účastník bojů při vylodění Američanů na Quadalcanálu v roce 1942), vyzval dne 21. června 1944 velitele obrany Cherbourgu, německého generála von Schliebena, ke kapitulaci. Němci nereagovali a tak 22. června zaútočily všechny divize 7. as na německá obranná postavení po celém obvodě obrany, ale ty hlavní útoky vedla ze západu americká 9. pěší divize a z jihozápadu 79. pěší divize.

Útoky Američanů na Cherbourg od 22. černa do 26. června 1944.

Bylo 12 hodin 40 minut když nad německá obranná postavení přilétlo celkem 10 amerických perutí Mustangů a Typhoonů a zaútočily svými palubními zbraněmi. Ve 13 hodin nalétlo 562 stíhacích bombardérů, které však bohužel zasáhly nejen Němce, ale i své jednotky, protože kouř označující na zemi jejich cíle se, díky větru, vydal na jih…
Ještě pak ve 14 hodin napadlo 11 německých nejdůležitějších cílů celkem 377 amerických středních bombardérů.
Přes všechny chyby a ztráty ve vlastních řadách byl bombardováním splněn ten základní cíl:
Němci, německá pěchota byla zahnána do podzemních krytů.
To se již americká pěchota, ženisté a tanky blízké podpory dali do pohybu. Po celou dobu, po kterou postupovali k německým posicím je chránila palba amerického dělostřelectva.
Úderné americké jednotky postupovaly systematicky a nacvičeným způsobem ničily německá opevnění. Když se přiblížily úderné oddíly k betonovým pevnůstkám tak všechny kulomety a děla pálily do střílen což tlačilo obránce do nitra pevnosti. Ženisté se přiblížily buď zepředu, kde položili plastické trhaviny a vyhodili pevnost do povětří, případně tam vystřelili z bazook. Nebo zezadu vyhodili do povětří ocelová vrata a naházeli dovnitř fosforové granáty a vsunovali dovnitř prutové nálože dokud Němci nebyli zničeni…
Německé jednotky se dne 23. června pokusily o protiútoky, které spojenci odrazily. Na některých místech, v některých pevnůstkách, které americké úderné oddíly při postupu obešli, Němci pokračovali v odporu. Odpor to byl však slabý. Postupně se podařilo americkým vojskům koordinovat letecké údery, dělostřeleckou palbu a postup tanků a úderných oddílů. S údernými oddíly vždy postupoval letecký návodčí a na požádání pak stíhací bombardéry ničily německá hnízda odporu. Stejně tak si úderné oddíly před sebe vyžadovaly dělostřeleckou palbu.
Americké 9.pěší divizi se podařilo do večera 23. června obsadit důležitý bod německé obrany, na skále Bois du Mont Roc jihozápadně od přístavu v Cherbourgu. Z východu se pak podařilo 712. praporu z americké 4. divize útok podpořit, když zaútočil na německé postavení poblíž Diogsville. Útok je zapsán v kronice americké 4. pěší divize, cituji:

„ Průzkum se přiblížil na 180 m k německým postavením, když na ně zahájily palbu kulomety. Čtyři přidělené tanky opětovaly palbu a poté projely prvními postaveními děl. Tanky poskytovaly palebnou podporu jak 75 mm kanony, tak kulomety a čety se propracovávaly vpřed. 12 stíhacích bombardérů P 47 napadlo německé pozice bombami a kulomety a s dopadem poslední bomby se rychle přibližovaly tanky a pěchota a zničily nepřítele v krátkém a prudkém boji.“

Ten samý den, 24. června, si německý velitel obrany Cherbourgu von Schlieben postěžoval v radiové depeši velitelství německé 7.A pro Normandii, že jsou jeho obranné síly ničeny intenzivní americkou dělostřeleckou palbou, když největší intenzity dosahovala palba všeho druhu dne 25. června 1944. To se totiž připojila i děla 3 amerických bitevních lodí a také děla 4 křižníků. Za podpory takovéto těžké a intenzivní dělostřelecké palby pronikly americké úderné oddíly 7. as do ulic města Cherbourgu. O tom jak Němci – němečtí ženisté na přímý Hitlerův rozkaz – zničili systematicky přístav v Cherbourgu jsme si řekli v článku Č 2.
Americkým úderným oddílům stále vzdorovaly po 25. červnu ještě pevnosti jako Fort du Roule a Arsenal.
Koordinovaný odpor to však již nebyl.
Generála von Schliebena se podařilo objevit americkým úderným oddílům v bunkru u St. Sauveur, kde se jim vzdal.
Celkem bylo zajato v dalších dnech v Cherbourgu 10 000 německých vojáků.
Pevnost Arsenal musela přesvědčit, aby kapitulovala, americká jednotka psychologického boje, která byla vybavena mohutnými reproduktory.
Na některých místech ještě museli Američané i ve dnech 27. až 29. června 1944 bojovat, když definitivně byla všechna místa v Cherbourgu a okolí obsazena 1. července 1944.

Mapa fronty Spojenců k 1. červenci 1944 v Normandii.

Od tohoto data se mohl velitel americké 1. A plně věnovat organizování průlomu na jih, které směrem na St. Lö začal plánovat již od 21. června 1944, kdy veškeré priority dostal Cotentinský poloostrov a v něm na severu město a přístav Cherbourg.

Do konce června 1944 měli již v Normandii Spojenci 13 amerických divizí, 11 britských divizí a 1 kanadskou divizi. Bylo to celkem něco okolo 1 000 000 vojáků, 171 532 vozidel a 566 648 tun zásob. To vše bylo na předmostí, které bylo přes 100 km široké a 12 až 40 km hluboké. Na předmostí bylo ke dni 30. června vybudováno a operačně fungovalo celkem 23 letišť, na která se postupně přesouvala i část taktického letectva.
To ještě ve Velké Británii ( na oné nepotopitelné letadlové lodi) čekalo na přepravu přes kanál La Manche dalších celkem 9 amerických divizí, 6 britských divizí, 1 kanadská divize a 1 francouzská. Ve Spojených státech bylo ve výcviku téměř 20 divizí určených pro Evropské válčiště.

Němci měli proti Spojencům na konci června 1944 v severozápadní Francii 18 německých divizí, divizí podstatně slabších než byly ty spojenecké. Navíc všechny německé divize do konce června utrpěly ztráty.
Když Němci u Hitlera na poradě 29. června posuzovali stav Wehrmachtu, zněl závěr, že není možno stanovit dobu k provedení protiúderu, neboť v dané situaci nelze naplánovat přesun materiálu a vojsk k invaznímu prostoru…
Tak vypadal červen 1944 v Normandii.

V červenci 1944 udeřili Spojenci!
To si však popíšeme zase jindy.
Svůj slib kolegovi Hans S. tímto plním.

Použité podklady:

Soustřeďování sil – Charles Kirkpatrick.
Boje v Normandii – Nigel de Lee..
Invaze – Miloš Hubáček.
Námořní válka 1939 – 1945 – Janusz Piekalkiewicz..
Tanková válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Letecká válka 1939 – 1945 - Janusz Piekalkiewicz.
Ocelová lavina – Darius Jedrzejewski, Zbigniew Lalak.
Historie válek – David Brownstone a Irene Franck.
Neznámé špionážní operace KGB – Mitrochinův archiv – Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin.
Druhá světová válka den za dnem – Donald Sommerville.
Svět ve válce 1939 – 1945 – Dr. Duncan Anderson, Dr. Stephen Badsey, David Chandler, Dr. Paddy Griffith, Sean McKnight, Gary Sheffield.
Krev, slzy a pošetilost v nejtemnější hodině 2. světové války – Len Deighton.
Druhá světová válka – Úplná historie – Martin Gilbert.
Druhá světová válka – John Keegan.
Hitlerovi válečníci – Guido Knopp.
Německé obrněné jednotky – Horst Scheibert.
Hitlerovy elitní jednotky – Lucas Cooper.
Němečtí parašutisté ve II. světové válce – Volkmar Kühn.
Černí andělé, Historie zbraní SS – Rupert Butler.
Dwight David Eisenhower – INVAZE DO EVROPY.
Harry C. Butcher – TŘI ROKY s EISENHOWEREM.
Další související historická literatura.
Mé dlouholeté poznámky a mapy.
Z webu www.Palba.cz je použito jako podklad a upoutávka:
V subkapitole – Armády 1918 – 1945 u Francie zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=143
a zde jednotlivé sekce:
a) Pozemní a cizinecká legie – (články od Kačermiroslav, Sa 58 a Bruno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=160
b) Letectvo – ( články YAMATO, Kačermiroslav a Fatale):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=161
c) Námořnictvo – (ovládal Norad – Nelson):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=162
d) Opevnění a bunkry – (od Bruna a Lorda):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=48
Aby pak důležitou smlouvu o porážce Francie z 22. června 1940 dodal Kačermiroslav v sekci
e) Ostatní:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3463

V subkapitole – Armády 1918 – 1945 pak nalezneme - Británie viz zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=139
kde jsou pak jednotlivé sekce, a v nich potom musíš otevřít - Pozemní vojsko:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=154
tam teprve otevřeš Obrněná technika – (především YAMATO, TonyHazard a Easy_Company) zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=241
aby pak ještě následovaly odkazy od Sa 58:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=3351
a Thór:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2936
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2892
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=2821

Royal Navy (především Norad – Nelson a také trochu Mikhassel. Dralno):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=153
Letectvo:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=99
pak má své podsekce:
Stíhací letouny – (xradar, YAMATO, Tempík, Reisen):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=216
Bombardovací a bitevní letouny – (Haness, YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=217
Ostatní letouny – (Kačermiroslav):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=218
Různé – (od Haness, Ikala, Lord a YAMATO):
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=220
A starší neaktualizovaný článek od Fatale:
http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1180

O Německé obrněné technice je možné se na Palbě dozvědět na tomto odkaze v subkapitolách zde http://www.palba.cz/viewforum.php?f=138
Tanky a stíhače tanků:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=116
od Sa 58, YAMATO, TonyHazard.
Samohybná děla http://www.palba.cz/viewforum.php?f=117 také od Sa 58 a YAMATO.
Mnoho dalších věcí, jako jsou OA – Obrněné Automobily - na tomto odkaze http://www.palba.cz/viewforum.php?f=17 také od Sa 58.
Z letecké techniky jsou to především v subkapitole Luftwaffe
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=20
u Stíhacích letadel http://www.palba.cz/viewforum.php?f=112
monografie Hans S a YAMATO, stejně jako u Bombardovacích a bitevních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=113
a u Ostatních http://www.palba.cz/viewforum.php?f=192
je to pak Tunac, Haness, Hans S a YAMATO.
Vybavení letounů http://www.palba.cz/viewforum.php?f=193je od Ikala, Eda a Sa 58.

O Itálii jsou pak jednotlivé subkapitoly zde:
http://www.palba.cz/viewforum.php?f=142

Diskuzi prosím směřujte, stejně jako případné doplnění na tento odkaz:

http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=67