Dějiny středověku v letech 500 - 509

Moderátoři: Pátrač, Tkuh, kacermiroslav

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Dějiny středověku v letech 500 - 509

Příspěvek od kacermiroslav »

Dějiny středověku v letech 500 – 509

Uveřejněno s laskavým svolením autora: Mgr. Luboše Kováře, Poděbrady
Poznámky, obrázky: kacermiroslav


Rok 500

Galie
Občanská válka v Burgundsku
Konflikt mezi burgundským králem Gundobadem z Lyonu a jemu podřízeným bratrem Godegisilem ze Ženevy přinesl franskému královskému rodu Merovejců další šanci k expanzi do oblasti řeky Saôny. Godegisil získal za příslib ročního tributu a odstoupení části území na svoji stranu svého švagra franského krále Chlodvíka I. a Gundobada vojensky napadl. Koalice zvítězila v bitvě na řece Ouché a oblehla město Dijon. Poražený Gundobad se stáhl do Avignonu, nakonec však kapituloval a uzavřel mírovou smlouvu, v níž se zavázal k výplatě tributu a souhlasil se spojenectvím proti Vizigótům, aniž tehdy ještě došlo k záboru burgundského území. Na Godegisilovu zradu však nezapomněl a příštího roku jej vojensky napadl.

Narození prince Chlothara
Králi Chlodvíkovi a jeho manželce Chlotildě se narodil nejmladší syn Chlothar.

Smrt patronky města Paříže
Kolem roku 500 zemřela sv. Jenovéfa, jenž sehrála důležitou roli při obraně Paříže v době Atilova vpádu do Galie.


Itálie
Návštěva krále Theodericha v Římě
Král Theoderich se snaží zklidnit situaci po dvojí volbě papeže Symmacha a Laurentia roku 498, a proto se poprvé osobně obtěžoval do Říma. Římané jej přivítali s císařskými poctami a na most přes řeku Anio nebo na úpatí Mons Marius vyšel vstříc „druhému Traianovi“ rozradostněný římský lid, senát a duchovenstvo v čele s papežem Symmachem. Ariánský panovník a katolický klérus se k sobě chovali s maximálním respektem – Theoderich nejdříve „spěchal k sv. Petru na modlitby jakoby byl katolík“, poté prošel pod slavobránami na mostě u Hadrianova mauzolea a vstoupil města, aby se ubytoval se ve starém císařském paláci na Palatinu. Pozoruhodné je, že touto režií, tzn. nejdříve pozdravit knížete apoštolů a pak teprve vstoupit do Říma, se řídili kromě Karla Velikého i všichni středověcí římští císaři.

Dalším bodem Theoderichova programu byla návštěva kurie, kde si vyslechl oslavnou řeč z úst Boëthiových. Nedaleko senátní budovy na místě zvaném Palmam nebo Palma Aurea mu postavili tribunu, ze které promluvil k lidu. Krátkou řeč mu sepsali rétorové a král ji pouze přednesl špatnou latinou. Snad dokonce jenom ústy svého sekretáře prohlásil a do měděných desek poručil vyrýt, že všechny nařízení dřívějších císařů zůstávají v platnosti, že vyčleňuje pro lid a chudinu každoroční příděl obilí a že věnuje peníze na opravu hradeb a císařského paláce. (Mezi jeho posluchači se nacházel i africký opat Fulgentius, oběť vandalského pronásledování, který přišel do Říma ze Sicílie. Zbožný poutník našel Řím ještě v relativně zachovalém stavu, neboť prý uchvácen krásou města vykřikl: „Jak krásný musí být nebeský Jeruzalém, když už pozemský Řím září takovou nádherou.“) Theoderich zůstal ve městě šest měsíců a za tu dobu se mu podařilo Symmachovy a Laurentiovy přívržence trochu přivést k rozumu. Jakmile se však vrátil do Ravenny, propukly kravály nanovo.

Theoderichova sňatková politika
Po porážce Burgundů zaměřil franský král Chlodvík svůj žádostivý zrak na bohaté vizigótské državy v jižní a střední Galii, což znepokojilo jak vizigótského krále Alaricha II., tak jeho tchána ostrogótského krále Theodericha. Italský král tedy pokračoval v budování obranného spojenectví germánských států a tento rok provdal svoji ovdovělou sestru Amalafridu – z prvého manželství měla mladší(?) dceru Amalabergu a staršího(?) syna Theodahada – za taktéž ovdovělého vandalského krále Thrasamunda. Do severoafrického Kartága odjela Amalafrida v doprovodu tisíce šlechticů a manželovi jako věno odevzdala sicilské město Lilybeum (Marsala) a pět tisíc vojáků, kteří měli údajně posílit jeho již slábnoucí brannou moc. (Spojenectví těchto dvou germánských států, ve kterém však první housle hráli Ostrogóti, se však ukázalo jako vratké.) Theoderichova snaha propojit pomocí sňatků všechny důležité vládnoucí germánské dynastie je zřejmá i ze sňatku jeho neteře Amalabergy s Hermenefredem (Herminifridem, Hermenafridem), králem Durynků (±510).

Theoderichova sňatková politika
Poslal vyslance k Lodoinovi, králi Franků, a požádal jej o jeho dceru Audefledu. Lodoin, a také jeho synové Celdebert, Heldebert a Thiudebert, mu ji ochotně a rád dali, neboť se domnívali, že tímto svazkem bude vytvořen spolek a že budou spojeni s národem Gótů. Ale toto spojení nebylo zárukou míru a harmonie, protože mezi sebou návzájem zuřivě bojovali znovu a znovu o země Gótů; ale Gótové Frankům nikdy nepodlehli, dokud Theodoric žil.
Předtím, než měl dítě od Audefledy, Theodoric měl děti s konkubínou, dcery zplozené v Moesii, jednu jménem Thiudigoto a druhou Ostrogotho. Brzy poté, co přišel do Itálie, provdal je za sousední krále, jednu Alarichovi, králi Visigótů, a druhou Sigismundovi, králi Burgundů. Nyní Alaric zplodil Amalirica. Když se jeho dědeček Theodoric staral a chránil ho - neboť sám ztratil oba rodiče v časech svého dětství - zjistil, že Hispánii žil Eutharic, syn Veterika, vnuk Beremuda a Thorismuda, a potomek národa Amalů, mladý muž, chrabrý a duchaplný a zdravého těla. Theodoric pro něj poslal a dal mu za ženu svoji dceru Amalasuenthu. A aby mohl rozšířit svoji rodinu, jak je to jen možné, poslal svou sestru Amalafridu - matku Theodahada, jenž byl poté králem -, do Afriky jako ženu Thrasamundovi, králi Vandalů, a její dceru Amalabergu, jež byla jeho vlastní neteří, spojil s Herminefredem, králem Durynků.

Sv. Benedikt odchází k poustevníkům
Kolem roku 500 ukončil zakladatel benediktýnského řádu Benedikt z Nursie (sv. Benedikt) svá římská studia. Nevěnoval se však světské kariéře, ale v necelých dvaceti letech se připojil k poustevníkům a po tři roky s nimi žil v jeskyni u jezera Subiacu. Protože se k němu postupně přidávala řada podobně smýšlejících lidí, založil pro ně v okolních horách dvanáct malých klášterů. Přední patriciové mu přiváděli své děti na vychování: senátor Equitius syna Maura, pozdějšího apoštola Galie, a Tertullus Placidia, apoštola Sicílie.

Narození budoucího papeže
Před rokem 500 se v aristokratické rodině narodil budoucí papež Vigilius.


Římská říše
Válečné tažení proti Bulharům
Protože devastující nájezdy Bulharů podnikané na severní hranici impéria od roku 493 neustávaly, byla proti nim z Konstantinopole vypravena roku 499 velká trestná expedice čítající 15.000 mužů a 520 vozů proviantu a válečného vybavení vedená magistrem militum Aristem. Tažení však skončilo katastrofou. V bitvě na dnes nelokalizované řece Tzurta byla Aristova armáda rozprášena, přičemž třetina vojska zahynula buď na útěku nebo při zhroucení přetíženého říčního břehu. Bitva na řece Tzurta natolik otřásla bojovým duchem armády, že následujícího roku císař Anastasios nechal vyplatit illyrským jednotkám zvýšený žold pro podpoření podlomené morálky a při dalším bulharském vpádu roku 502 pro jistotu již vojsko do pole nevyslal.

Romanos poráží ArabyKolem roku 500 byli poraženi velitelem Palestiny Romanem, který zde velel v letech 489 – 501, arabští Kindovci a Ghassánovci vedení Hudžrem a Džabalou. Římané tehdy získali zpět ostrov Jotabé (ovládnut arabským náčelníkem Amr il–Kajs krátce před rokem 474), ležící v Rudém moři při vstupu do Akabského zálivu (snad dnešní Tirán), velmi důležitý pro obchodní spojení mezi východem a západem, neboť zde přistávaly všechny lodi, plující se zbožím z Indie. Ostrov pak byl pronajat společenství římských obchodníků. Král Kindovců Hudžra byl v tomto souboji s Římany zajat.
Ghassánovci se brzy po své porážce Romanem stali vazalským státem východního Říma a jeho trvalými spojenci. Centrum tohoto státu leželo v Džábii u Damašku, obyvatelé se zabývali především obchodem a chovem dobytka a co se týče náboženství, přijali monofyzitickou formu křesťanské víry. Na druhou stranu Kindovci pod novým vládcem ibn Madím–Karibem zaútočili na říšské provincie ještě jednou, a to někdy v roce 501 nebo 502. Třebaže při tomto vpádu dosáhli poněkud lepších výsledků, i oni zavřeli po vypuknutí války s Persií roku 503 mír.

• Kolem roku 500 pronikli Peršané až k egyptské Alexandrii a spálili její předměstí. Nic víc však vojensky nedosáhli.

• Roku 500/508 se hlídači medvědů v konstantinopolském cirku původem z Kypru narodila dcera Theodora, pozdější císařovna a manželka císaře Justiniána I.

• Počátkem 6. století ovládli Avaři rozsáhlá území východně od Kaspického moře.


Británie
Král Artuš a jeho vítězství na Mons Badonicus
V roce 499/500 zvítězilo domácí britské obyvatelstvo pod vedením legendárního krále Artuše nad germánskými Sasy v bitvě na Mons Badonicus (hora Bado – Bath snad někde v dnešním východním Dorsetu). Artuš je možná totožný s římským vojevůdce Ambrosiem Aurelianem, synem Vortigernova soupeře Ambrosia.

Král Artuš a jeho vítězství na Mons Badonicus
Gildas píše píše o tragédii způsobené útoky barbarů toto:
„Sotva se vrátili [Britové, zřejmě žádající pomoc od Flavia Aëtia] do své země, už tam na svých korábech přistály nepřátelské hordy Piktů a Skotů… Tyto dva kmeny se částečně liší ve svých zvycích,avšak spojuje je nenasytná touha po krvi a to, že si své ubohé obličeje zakrývají vlasy, místo aby si zahalili oděvem ty části těla, které to vyžadují. Zmocnili se celého severu a všech přilehlých částí až k Hadrianovu valu. Tento val hlídá ustrašená a boje neschopná posádka. Nešťastní obyvatelé jsou tlačeni od opevnění směrem k jihu a jejich polonazí nepřátelé je přibíjejí k zemi svými zahnutými zbraněmi. Co mám ještě dodat? Obyvatelstvo opouští vysoký val a svá města a dává se na útěk ještě zoufalejší než kdykoli předtím. A nepřítel je znovu pronásleduje a opět dochází k vraždění ještě krutějšímu než dříve. Jako řezníci čtvrtí jehňata, tak s našimi politováníhodnými občany zacházejí nepřátelé, pokud je vůbec na místě přirovnat jejich způsoby k životu divokých šelem, neboť se živí krádežemi a vraždí jen kvůli troše jídla.

Tyto pohromy zvnějšku ještě násobily domácí nesváry,až k neštěstím docházelo tak často, že země byla zcela zbavena potravy s výjimkou té, jež se dala opatřit lovem. Proto ubožáci, kteří ještě zbyli, znovu napsali mocnému Římanovi Aetiovi Flaviovi – Aetiovi,třikrát zvolenému konzulem, Britové přednášejí své nářky:

„Barbaři nás ženou do moře, moře nás žene k barbarům. Mezi těmito dvěma způsoby smrti jsme buď pobíjeni, nebo se topíme.“ Pomoci se jim však nedostalo. Zoufalý hlad mezitím donutil mnohé, aby se lupičům podrobili… Jiní se však nikterak nevzdávali, nýbrž na ně nadále útočili z hor, jeskyní, průsmyků a lesů. A pak poprvé, když nedůvěřovali již nikomu jen Bohu, pobili své nepřátele, kteří po mnoho let plenili jejich zem… Načas byla troufalost našich protivníků zkrocena, ne však bezbožnost našich vlastních lidí. Nepřítel opustil naše občany, ti ale neopustili své hříchy.“

Nenius nám sděluje to, co Gildas opomíjí – jméno onoho britského vojáka, který dobyl slavného vítězství u Mount Badon. Toto jméno nás přenáší z mlhavé, matně se rýsující historie do říše fantazie. Z ní se noří květnatá, historicky nepotvrzená, nejasná, zato však zářivá legenda o králi Artušovi a rytířích Kulatého stolu. Kdesi na ostrově shromáždil velký vojevůdce ozbrojené římskobritské síly a v bitvě na život a na smrt barbary porazil. Kolem něho, kolem jeho jména a činů se skví vše, co jen může romantický příběh a poezie poskytnout. Nenius svou latinou pedantsky popisuje dvanáct bitev, jež se všechny odehrály na neidentifikovatelných místech s protivníky, o nichž nevíme více, než že to byli pohané.

Moderní bádání možnost zcela sprovodit Artuše ze světa nepřipouští. Nejnovější a nejzasvěcenější autoři se váhavě, avšak jednomyslně shodují v tom, že Artuš skutečně existoval. Nemohou sice říci, kdy přesně v onom temném věku žil, ani kde vládl a sváděl bitvy,jsou však připraveni uvěřit, že to byl významný britský válečníkem, který pronesl planoucí pochodeň civilizace všemi bouřemi a svým mečem zaštítil věrné pokračování toho, co se až do té doby podařilo uchovat v paměti. Všechny čtyři skupiny keltských kmenů sídlících na obdělávaných pahorkatinách Británie milovaly artušovské legendy a každá z nich prohlašovala, že právě na jejím území Artuš konal své hrdinské činy. Po jeho říši či území se pátralo od Corwallu až po Cumberland.
Artuš údajně získal titul Dux Bellorum. Co by však mohlo být přirozenějším čí nezbytným skutkem než uznat vrchního velitele novým britským knížetem,o jehož vyslání Britové ostatně žádali Aetia už před padesáti lety? Jakmile se Artuš stal velitelem pohyblivých polních oddílů,přesouval se z jedné části země do druhé a sjednocoval místní ozbrojené síly v každé oblasti. Debaty na téma,kde působil,tedy nevyžadují další vysvětlení.

Čtvrté století se nadto stalo svědkem stále rostoucího významu jízdy ,která na bitevním poli získala dominantní postavení. Čas pěchoty na nějakou dobu pominul, čas legií minul zcela. Sasové útočili pěšky, bojovali meči a kopími a v jejich výzbroji téměř zcela chybělo brnění. Proto pro ně mohla být obyčejná malá jednotka římské jízdy neporazitelným nepřítelem. Pokud nějaký velitel jako Artuš shromáždil oddíl jezdců chráněných pancířem,mohl se svobodně pohybovat po celé Británii, postavit se kdekoliv do čela místního odporu proti Sasům a znovu a znovu vítězit.

Artušova „dvanáctá bitva“, říká Nennius, „se odehrála na Mount Badon,kde padlo v jediném dni devět set šedesát mužů jen útokem Artušovým, a nikdo je neporazil, jen on sám. A ve všech svých bitvách zvítězil. Jeho protivníci však vždy, když byli v boji přemoženi, hledali pomoc v Germánii a jejich řady bez ustání rostly.“ Všechny pokusy lokalizovat dějiště bitvy u Mount Badon ztroskotaly. Stovka učených výzkumů nepřinesla žádné výsledky. Pokud se však bojovalo na území, o něž se vedl spor, s cílem zastavit postup nájezdníků z východu, pak by byl nejpravděpodobnějším uchazečem Liddington Camp, který shlíží na Bradbury ležící nedaleko Swindonu.

Na druhé straně datum bitvy jsme schopni stanovit s neobyčejnou přesností. Gildas tvrdí, že k ní došlo před čtyřiceti třemi lety a jedním měsícem ode dne, kdy píše své řádky, a že si toto datum dobře pamatuje, protože se shoduje s datem jeho narození. Z jeho knihy víme, že král severního Walesu Maelgwyn byl v době, kdy psal, ještě naživu. Podle análů z Cambrie Maelgwyn zemřel na mor roku 547. Gildas tedy musel psát nejpozději tohoto roku, a jestliže k bitvě došlo o čtyřicet tři let dříve, pak by to mělo být v roce 503. Pro kontrolu máme k dispozici i irské anály, které tvrdí, že Gildas zemřel v roce 569 nebo 570. Pravděpodobně se tedy narodil po roce 490, a proto se zdá jisté, že se bitva odehrávala mezi lety 490 a 503.

Gildas také tvrdí (zdroj), že mír vydobytý u Mons Badonicum trval až do jeho časů, tedy padesát let let po bitvě, kdy existovalo pět britských království, jimž vládli zlí „tyrani“ [Dumnonia, Dyfed, Powys, Gwyned, Gwent?]. Jak však dokládají odkryté hřbitovy, germánští vetřelci po celou tu dobu vytrvale postupovali dál do vnitrozemí, vzhůru údolím Temže, na západ z Východní Anglie a na sever z Wessexu. Anglosaská kronika uvádí, že v padesátých letech 6. století postoupili Sasové z Wessexu do Wiltshiru; v roce 571 uchvátili rozsáhlý úsek jižní části střední Anglie; roku 577 zvítězili v rozhodující bitvě u Dyrhamu (hrabství Gloucester), a získali tak Gloucester, Cirencester a Bath.

Jak Britové, vedení Římanem Ambrosiem, dobyli prvního vítězství nad národem Anglů
Když se však nepřátelská vojska poté, co pohubila a na všechny strany rozehnala ostrovní obyvatelstvo, vrátila domů, začali i ostrované pomalu nabývat sil a odvahy, vyšli z úkrytů, do kterých se skryli, a v jednomyslné shodě vzývali nebeskou pomoc, aby nebyli zcela vyhubeni a zničeni. V té době byl jejich velitelem Ambrosius Aurelianus, schopný člověk, který patrně jediný přežil vylíčenou pohromu římského národa [450], v ní zahynuli i jeho rodiče, nositelé královského a velmi vznešeného jména. Pod jeho velením sebrali Britové síly a vyzvali vítěze k bitvě, z níž si sami s pomocí Boží odnesli vítězství. Od té doby vyhrávali jednou občané, jindy nepřátelé, až do roku obléhání Badonského pahorku, kdy své nepřátele zkrušili těžkou pohromou. bylo to čtyřiačtyřicet let poté, co přišli do Británie. Ale o tom později.

Narození Gildase, řečeného MoudrýKoncem 5. století se ve skotském městě Dumbartonu narodil mnich Gildas Moudrý, autor spisu „O pádu a dobytí Británie“ (De excidio et conquestu Britanniae), ve kterém popisuje dějiny této země pod vládou Římanů a ostře odsuzuje pětici současných králů pro jejich nepravosti.


Čechy
Germáni odcházejí…
V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.


Rok 501

Římská říše
Nájezdy Arabů na území říše
Roku 501 nebo 502 podnikli Arabové úspěšnější nájezd na římské území než byly výpravy králů Hudžry a Džabaly z roku 500. Kindovci pod velením nového vůdce ibn Madí–Kariba (král Hudžra byl zajat) pronikli do Sýrie, Palestiny i provincie Foenice a získali velkou kořist. Vypuknutí římsko–perské války roku 503 však způsobilo, že se oběma stranám zdálo výhodné uzavřít mír.

Císař Anastasius připravil lid o oblíbenou zábavu (zdroj)
(499) Bezpečnostním rizikem pro celou Konstantinopol byl pohanský svátek Brytae, při němž se slavilo především tancem. Roku 501 však cirkové démy vyvolaly výtržnosti, při nichž byl dokonce zabit nemanželský syn císaře Anastasia. Císař tedy tyto oslavy v celém impérium zakázal.(→511)

Galie
Smrt burgundského krále Godegisila; jediným vládcem je Gundobad
S podporou vizigótského krále Alaricha II. napadl burgundský král Gundobad svého bratra Godegisila ze Ženevy, v bitvě jej porazil a zahnal na útěk. Godegisil se uchýlil do jihogalského města Vienny, kde jej však vojáci i s místním ariánským biskupem zavraždili v kostele. Gundobad tak ovládl celé burgundské království, správu Ženevy ale svěřil svému synovi Sigismundovi. Nelibě však nesl to, že vizigótskou pomoc byl nucen zaplatit podstoupením města Avignonu, a proto se v příštím fransko–vizigótském konfliktu (507) již postavil na stranu franského krále Chlodvíka I.

• Tento rok vznikl psaný zákoník burgundského práva Lex Gundobana.


Itálie
Spory o papežský stolec
Smíření v římské církvi, kterého roku 500 dosáhl král Theoderich svojí osobní návštěvou v Římě, netrvalo dlouho. Čelní představitelé procísařské strany, duchovní i senátoři, mezi nimi zvláště Festus a Probinus, povolali vzdoropapeže Laurentia zpět do města a v obšírném listě obvinili papeže Symmacha z bludů, neřestného způsobu života a zneužívání církevního majetku. Konflikt byl tak vážný, že někteří dokonce požadovali po ariánském králi Theoderichovi, aby vyřešil spornou volbu, o což se panovník opravdu úzkostlivě snažil. Nakonec Symmacha internoval a do čela církve postavil biskupa Petr z Altina, který svolal další synodu. Ani ta ovšem situaci nevyřešila a vzájemné potyčky v ulicích Říma mezi Symmachovými a Laurentiovými straníky pokračovaly až do roku 506.

Spory o papežský stolec
Církevní vztahy mezi Římem a Konstantinopolí ovlivňovaly politickou situaci v Itálii prakticky po celou dobu vlády ostrogótského krále Theodericha. Všechny důležité římské rody (nyní již výhradně křesťanské) musely totiž nějakým způsobem zaujmout postoj k schismatu vyvolanému Henotikonem císaře Zenona. Senátor Fetus pak při své politické misi do Konstantinopole roku 497 informoval císaře, že je určitá naděje na smíření mezi Západem a Východem a že je možno papeže Anastasia přesvědčit, aby Henotikon podepsal. Když se ale vrátil zpět do Říma, byl papež Anastasius již mrtvý.

Nicméně Festus reprezentoval názory jen jedné senátorské skupiny, kdežto jiná vlivná skupina senátorů stála striktně proti jakémukoliv kompromisu v teologických otázkách. Tyto neshody se pak plně projevily při volbě nového papeže, kdy se ve stejný den (tj. 22. 11. 498) pontifikátu ujali Festův člověk Laurentius, zastánce smíření s Východem, a kandidát ortodoxních Symmachus. Církvi tak vládli dva konkurenční papeži a jejich početní a bojovně naladění přívrženci proměnili ulice města Říma na několik let v krvavé bojiště. Situace nakonec došla tak daleko, že se italští katolíci obrátili na svého ariánského krále, aby spornou záležitost rozhodl. Theoderich sice jen nerad zasahoval do církevních záležitostí, avšak aby zajistil Itálii klid, slíbil vydat konečné rozhodnutí. Třebaže si byl vědom svých závazků vůči Festovi, nechal se nakonec ortodoxním duchovenstvem severní Itálie přesvědčit, že právoplatně zvoleným papežem je Symmachus (roku 499).

Tímto královým arbitrážním výrokem však celá causa neskončila, protože Symmachus se choval natolik autoritářsky a nekompromisně, že se o dva roky později musel obhajovat na církevní synodě. Shromáždění biskupové však všechny obvinění proti němu smetli se stolu a potvrdili jej legitimním papežem. Přesto jej toto jeho chování odcizilo Theoderichovi, který neudělal nic proto, aby odstranil Laurentia neustále vznášejícího své nároky na papežský stolec. Teprve roku 505 došlo k obratu.


Británie
Invaze Germánů na britské ostrovy pokračuje
Po Hengistovi a Horsovi (449), kteří si na mrtvých tělech původních obyvatel zbudovali své jutské království v Kentu, přiharcovali roku 477 Ella a jeho tři synové, aby pokračovali v útoku. V roce 495 se objevil Cedric a Cynric, v roce 501 založil jistý pirát Port Portsmouth, roku 514 zaútočili západní Sasové Stuf a po něm Wihtgar a zahnali Brity na útěk. V roce 544 byl zabit Wihtgar. Roku 547 přišel Ida, zakladatel království Northumbrie. Vše,co o těchto datech můžeme říci, je, že zhruba odpovídají známým faktům, že tito nájezdníci napadali naše nešťastné břehy ve vlnách a za nimi přicházeli noví osadníci.


Perská říše
Král Kobad se vrací na trůn (zdroj)
(498) Perský král Zamaspes vládl po dva až tři roky, snad v letech 498 – 501. Armáda sice na něj naléhala, aby svého svrženého bratra Kobada usmrtil, ale on nechtěl použít tak extrémního prostředku k zajištění své mocenské pozice, a proto jej pouze uvěznil v „Hradu zapomnění“

Kobad však obelstil své stráže a utekl k Ephthalitům, aby je požádal o podporu a hlavně o vojenský kontingent, s nímž by se opět mohl zmocnit trůnu. A opravdu tamní chán jej velmi dobře přijal a jeho požadavkům vyhověl – ostatně již jednou intervenoval v jeho prospěch proti jeho strýci králi Balasovi [487]. Kromě toho byl Kobad jemu formálně podřízený panovník, s nímž dosud nebyly žádné větší problémy. A proto jej zasnoubil s jednou ze svých dcer a propůjčil mu armádu o síle třiceti tisíc mužů. Kobad se pak vrátil do Persie a nabídl Zamaspovi bitvu. Ten však nechtěl riskovat střet, a proto se mu podrobil, uvolnil trůn a jako soukromá osoba odešel do ústraní. Velmi dobře totiž věděl, že nemá příliš velkou podporu a že mnozí požadují návrat jeho bratra. O tom, jak se k němu Kobad zachoval, se informace rozcházejí. Podle Procopia byl krutým způsobem Peršanů oslepen, zatímco Mirkhond uvádí, že se mu od bratra dostalo nejenom milosti, ale i projevů náklonnosti a laskavosti…

Král Kobad se vrací na trůn
Roku 498 zosnovala vysoká šlechta a hlavy kněžstva spiknutí proti králi Kavádovi, který byl sesazen a postaven před shromáždění velmožů k soudu. Jeden šlechtic jménem Gusanastadés (v perském znění Gušnaspdatát), místodržící v území na hranicích hefthalitské říše, vytáhl při své řeči nožík, kterýmsi Peršané ořezávali nehty, a pohrávaje si s ním, vyzval je, aby krále zabili. Řekl jim:

„Vidíte tento nožík, nejdražší Peršané! I když je věcí zcela nepatrnou, dá se jím teď pořídit víc než dvaceti tisíci obrněnými rytíři o trochu později.“ Ale šlechta se zalekla a rozhodla se krále odstranit doživotním uvězněním. V Persii byl hrad zvaný, „Pevnost zapomenutí“, do něhož byli zavíráni ti, kteří měli být pro svět navždy ztraceni a jejichž jména se nesměla již vyslovovat. V těchto vězeních byli státu zvláště nebezpeční lidé vydáni smrti mezi hladovými krysami. Do této pevnosti byl tedy uvržen král, aby tam zahynul. Ale kupodivu bylo dovoleno jeho manželce a sestře v jedné osobě, aby za ním docházela. Vrchní žalářník se do ní zamiloval a žádal ji, aby mu byla po vůli. Když se o tom král dozvěděl, nastrojil plán, jak z vězení uniknout. Jedni vypravují, že žena přišla do vězení s otrokem, nesoucím králi koberec, král se dal do koberce zabalit a otrok ho vynesl ven. Když žalářník ženu vyzýval, aby vysvětlila, proč koberec vynáší, oznámila mu, že na koberci seděla a že je poskvrněn tím, že měla svou měsíční příhodu. Peršané by se za nic na světě nebyli dotkli ženy v takové situaci ani žádné věci, které přitom použila. Proto ji bez překážky a s ošklivosti pustil z vězení pod slibem, že se po očištění vrátí a vyhoví jeho žádosti. Král se octl na svobodě a okolí hradu již jej očekával s koňmi jeho důvěrník šlechtic Sijávuš. S ním pak uprchl král k Hefthalitům. Podle jiného vyprávění si král s královnou vměnili ve vězení šaty, král vyvázl a ona zůstala v žaláři. Zatím panoval na Íráně králův bratr Džámásp. proti němu se nyní ucházel Kavád o pomoc u krále hefthalitského. Po delší době se mu podařilo vyprosit si vojenskou intervenci. Vrátil se do Persie s cizí armádou a bez boje zasedl na trůn. Snad bratru odpustil snad ho dal oslepit nebo zabít – osud vzdorokrále není bezpečně znám. Pak začal trestat, ale zřejmě velmi mírně. Zdá se, že až na muže s nožíkem nikdo nebyl potrestán smrtí. A úřad Gusanastadův zůstal v jeho rodině.

Mazdakovi stoupenci byli necháni na pokoji. Byli tehdy asi tak silní, že král nemohl proti nim nic podniknout. Kromě toho je však vždy mohl potřebovat, aby udržel šlechtu a kněžstvo na uzdě. Mazdakovci byli důležitou silou v boji, který se rozehrál za Kavádovy vlády mezi dynastií a feudály; byli důležitou protiváhou proti stavům, které by byly nejraději viděly královskou moc omezenou na minimum. Mazdak pobýval u dvora a požíval královy ochrany. Na dlouho se nedalo toto kolísání udržet. Vládnoucí vrstva byla naplněna touhou a vůlí skoncovat s lidovým hnutím a jeho projevy a král sám také časem nahlížel, že se musí něco udělat,má–li být zachován společenský řád a upevněn pořádek v zemi. Podle některých dějepisců král lnul upřímně k Mazdakovu učení a k proroku samému a musel být vyburcován k boji proti lidovému hnutí spiknutím. (→523)

Období druhé vlády Kobadovy, nová politika vůči Mazdakovi
Druhá vláda Kobadova trvala po třicet let, tj. od roku 501 až do roku 531. Byl to současník takových osobností jako byli římští císaři Anastasius, Justinus a Justinianus, italský král Theoderich, jeho hodnostáři Cassiodorus, Symmachus, Boëthius nebo historik Procopius či úspěšný vojevůdce Belisarius. Protože z východních pramenů se o jeho vládě dozvídáme velmi málo, musíme spoléhat na římské autory, kteří naštěstí jsou místy až rozvláční, když líčí jeho vztahy s císařem v Konstantinopoli či nám sdělují všemožné skutečnosti, které je zaujaly. Jedna se především o rétora Procopia, který se narodil někdy v té době, kdy se Kobad opět chopil moci, a který začal pro Belisara pracovat jako tajemník nějaké čtyři roky před královou smrtí.
První otázka, na kterou musel Kobad najít odpověď, byla jaký vztah by měl zaujmout vůči náboženskému reformátorovi Mazdakovi. Dosud byl sice jeho příznivcem, ale nyní mu již muselo být zcela zřejmé, že jeho podporou jen vyvolal nepořádky v zemi a odcizil si bohaté vrstvy perské společnosti, které jej nejenom připravily o korunu, ale i vyštvaly ze země. A to se již nesmí opakovat! A tak Kobad – třebaže jeho názory osobně považoval za správné a jako soukromá osoba v ně i věřil – přestal jeho přívržence podporovat a chránit před důsledky násilných činů. Samotný Mazdak sice unikl pronásledovatelům a stále šířil své myšlenky, ale vláda měla již situaci pod kontrolou. Mazdakismus se tak dal na ústup, i když stále hrozilo, že kdykoliv v budoucnosti může vyvolat potíže… (→502)


Čechy
Germáni odcházejí…V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.


Rok 502

Římská říše
Další římsko–perská válka
Svržený perský král Kabades byl v roce 499 dosazen zpět na trůn s pomocí vojska Bílých Hunů (Efthalitů), kteří samozřejmě za tuto službu požadovali peníze. Šáh je nebyl schopen opatřit, a proto požádal císaře Anastasia I. o půjčku. Protože imperátor nechtěl financovat svého potenciálního nepřítele, odmítl, a tak Kabadovi nezbylo nic jiného než si opatřit zlato válkou. Tzv. „dlouhý mír“ mezi oběma mocnostmi skončil perským útokem a zpustošením Arménie; v zimě šáhovo vojsko proniklo i do římské Mezopotámie k městu Amidě (Diyarbakir, Turecko), jejíž obyvatelstvo se však statečně brání. Perský vpád přinutil císaře zabezpečit hranice: Theodosiopolis (Erzerum, Turecko) byla rozšířena a dostala nové hradby. Dále byla zahájena stavba pevnosti Kitharizon (dokončena Justinem) v arménské provincii Asthianéně, jejímž úkolem bylo bránit severní vyústění jednoho taurského průsmyku. Ozbrojený konflikt s přestávkami pokračoval až do roku 628.

Další římsko–perská válka
Slávu perského impéria se snaží obnovit král Kavád, jenž naléhavě usiloval o zacelení hlubokých rán, které Persie v předchozím období utrpěla (dvě neúspěšná tažení krále Péróze proti Bílým Hunům – Heftahlitům, z nichž to druhé roku 484 skončilo katastrofální porážkou; hluboká vnitřní krize, do které sasánovský stát upadl v důsledku činnosti sociálně–náboženského reformátora Mazdaka).

Král i tentokráte použil odvěkého osvědčeného receptu – sjednotit zemi válkou proti dávnému nepříteli římské říši, která navíc slibovala v případě úspěchu obrovskou kořist, stěží očekávanou u barbarských států na severovýchodním pomezí říše. Tento motiv byl rozhodující – Kavád kořist nebo tribut nutně potřeboval, aby zaplatil svým hefthalitským spojencům za jejich pomoc, díky níž si vydobyl trůn. Válka vypukla roku 502 pod záminkou Anastasiova odmítnutí platit finanční příspěvky na udržování perských fortifikací v Derbentském průsmyku a průsmyku Darial na Kavkaze, které chránily obě velmoci před útoky nomádů ze stepí severně od kavkazského pohoří. Dané odůvodnění bylo jen stěží oprávněné – vláda Theodosia II. se sice skutečně zavázala v mírové smlouvě z roku 442 platit roční příspěvek pro tento účel, platby ovšem přerušil císař Zénón roku 483 vzhledem ke skutečnosti, že z perské strany nebyla dodržena dohoda o vydání strategicky důležité pevnosti Nisibis (Nusaybin, Turecko), která měla být v držení Sasánovců pouze 120 let.
Kavádovo vojsko v dobře připraveném tažení rychle postupovalo; po dobytí Theodosiopole (Erzerum,Turecko), hlavního města římské Arménie, a Martyropole, Peršané oblehli významné město Amidu (Diyarbakir, Turecko), které padlo v lednu roku 503.

Další římsko–perská válka (zdroj)
(499) Nějaký čas poté, co roku 499 král Kavad znovu usedl na trůn, porušil mír, jenž s římskou říší trval již šedesát let, a vyvolal další válku. Její příčina byla následující:
Roku 363 (ne 387) podepsal císař Jovianus mírovou smlouvu, v níž Persii odstoupil na 120 let strategicky důležitou pohraniční pevnost Nisibis (Nusaybin, Turecko) a zavázal se k výplatě finančního příspěvku určeného na obranu kavkazských průsmyků před barbary, kteří by mohli ohrožovat obě říše. A skutečně ještě císař Leon i Zenon tento finanční příspěvek platili perskému králi Perozovi. Když však stanovená lhůta vypršela, odmítl Perozes Nisibis vydat, protože si velmi dobře uvědomoval její důležitost při obraně perské Mezopotámie. Třebaže tím dohodu evidentně porušil, císař Zenon neodpověděl silou a pouze přerušil výplatu peněz na obranu Kavkazu. Císařská vláda snad tehdy ani neočekávala, že se tak důležitá pevnost vrátí do jejího držení, avšak porušení dohod ze strany Peršanů dávalo zákonné právo neřídit se jejími dalšími ustanoveními. Když si na to Perozův nástupce Valakesh stěžoval, tak znovu platit odmítl a pouze mu vzkázal: „ Máte přece daně z Nisibis, které právoplatně náležejí nám“. V Zenonově politice pokračoval i císař Anastasius, když se peněz roku 491 domáhal perský král Kavad a hrozil silou.

Roku 499 se však Kavad dostal do těžké situace, neboť musel někde sehnat peníze pro výplatu Bílých Hunů, kteří mu dopomohli k vládě, a proto se znovu obrátil na císaře Anastasia. Ten ale očividně neměl vůbec chuť mu pomoci, neboť v zájmu impéria bylo Peršany a Huny rozeštvávat a ne utužovat jejich spojenectví. Říká se, že dohodu zmařil požadavkem podle římského práva, aby mu Kavad dal na peníze stvrzenku (cautio), neboť velmi dobře věděl, že Peršan to odmítne jako obchodnickou praktiku pro krále nedůstojnou a nehodnou. A v tom se opravdu nezklamal, neboť uražený monarcha se rozhodl pro válku.
Bojové operace roku 502 začali Peršané útokem do římské Arménie, kde se zradou zmocnili pevnosti Theodosiopole (Erzerum, Turecko). Od ní se pak vydali na jih, aby napadli Martyropoli (Silvan, Turecko), která se jim vzdala. Od Martyropole postupovali k Amidě (Diyarbakir, Turecko) a dlouho a pracně ji obléhali od října roku 502 až do ledna roku následujícího. (→503)

Nájezd Arabů na území impéria
Roku 501 nebo 502 podnikli Arabové úspěšnější nájezd na římské území než byly výpravy králů Hudžry a Džabaly z roku 500. Kindovci pod velením nového vůdce ibn Madí–Kariba (král Hudžra byl zajat) pronikli do Sýrie, Palestiny i provincie Foenice a získali velkou kořist. Vypuknutí římsko–perské války roku 503 však způsobilo, že se oběma stranám zdálo výhodné uzavřít mír.

Problémy říše v severním pohraničí, opatření proti barbarům
Katastrofální porážka Aristovy armády roku 499 v bitvě na řece Tzurta natolik otřásla bojovým duchem římské armády, že následujícího roku císař Anastasios nechal vyplatit illyrským jednotkám zvýšený žold pro podpoření podlomené morálky a při dalším bulharském vpádu roku 502 pro jistotu již vojsko do pole nevyslal. Historik illyrského původu a současně vysoký říšský hodnostář Marcellinus Comes píšící své dílo v Konstantinopoli v první polovině 6. století uvádí: „Dobře známe plemeno Bulharů opět zpustošilo často pleněnou Thrákii, aniž by jim čelilo nějaké římské vojsko“. Z hořkého tónu Marcellina niterně prožívajícího stupňující se devastaci rodných balkánských provincií by bylo možno soudit, že Konstantinopol nepodnikla žádné kroky, aby zabránila ničivému pustošení svého území, z nepřímých důkazů však je patrné, že vážnost situace rozhodně nepodceňovala. Z očividného nedostatku vojenských sil na perském bojišti je zřejmé, že císař Anastasios stáhl většinu volných ozbrojených sil k obraně hlavního města a důležitých strategických center balkánských provincií.

Po tomto náhlém vzdmutí vlny agresivity nomádů přijal Anastasios řadu opatření, která měla, když už ne přímo odstranit, tak alespoň paralyzovat tuto novou hrozbu ze severu. Série bulharských útoku na přelomu 5. a 6. století především jasně prokázala slabiny dlouhou dobu zanedbávaného obranného systému na Dunaji. Zdá se, že od časů hunských tažení ve 40. letech 5. století, během kterých byl tento systém opevnění katastrofálně poškozen, nebyly pohraniční fortifikace i soustavy pevností dále ve vnitrozemí Thrákie a Illyrie ve větší míře obnoveny. Tři dekády trvající pobyt gótských skupin na balkánském území impéria sice na jednu stranu sice znamenal další velkou zátěž pro zubožené evropské provincie impéria, ovšem na druhou stranu, vojenská síla thráckých i pannonských Gótů dlouhodobě bránila novým barbarským vpádům přes Dunaj.
Rozklad podunajského obranného systému vyvrcholil během anarchie, která panovala na Balkáně za vlády Zénónovy. S odchodem Ostrogótů roku 489 tak východořímská říše zdědila hospodářsky a populačně vážně oslabené území s rozvráceným správním a vojenským uspořádáním, na kterém bylo nutno zahájit náročný proces konsolidace a opětovného budování často na velmi vratkých základech. Anastasiova vláda zahájila rozsáhlou stavební a správně–reformní činnost s cílem obnovit bezpečnost a prosperitu balkánských provincií. O rozsahu této aktivity máme poměrně kusé informace, a navíc, vzhledem k tomu, že v daném programu pokračovali a v ještě větší míře Anastasiovi nástupci Iustinos I. a především Iustinianus I., je velmi obtížné rozlišit jednotlivé stavební fáze a časově je zařadit.

V rámci Anastasiových stavebních aktivit je rozhodně třeba zmínit rozsáhlou opravu a zesílení Dlouhé zdi,mohutné linie opevnění chránící předpolí hlavního města,vzdálené asi 65 km od hradeb Konstantinopole a táhnoucí se od pobřeží Černého moře až k Propontidě v délce 420 stadií (ačkoli se vybudování této východořímské „čínské zdi“ často připisuje právě Anastasiovi, zdá se, že opevnění bylo postaveno již za vlády Theodosia II.) jistým potvrzením zdaru Anastasiova snažení o obnovení systému obrany balkánských provincií může být skutečnost, že po roce 502 po řadu let neslyšíme o žádném dalším vpádu bulharských kmenů.
Trojí mohutný vpád Bulharů naznačuje, že v posledních desetiletích 5. století proběhl v rámci nomádských společenství černomořských stepí nový centralizační pohyb v jehož důsledku se vytvořily velké kmenové svazy, schopné podnikat rozsáhlé vojenské akce s relativně početnými silami. Podle všeho však nešlo o pevné, mocné protostátní útvary srovnatelné s hunskou nebo avarskou říší. Jednalo se spíše o volnou kmenovou konfederaci podobnou sabirskému svazu, jejíž jednotlivé kmenové jednotky se zřejmě často chovaly velmi autonomně a někdy dokonce sledovaly i protichůdné zájmy. Tato skutečnost je velmi dobře doložitelná velkou nestabilitou panující v jihoruských stepích; východořímská diplomacie se očividně potýkala s nemalými obtížemi ve snaze najít v chaotických poměrech partnera dostatečně mocného, aby byl schopen, získám dary či případně stálým platem, zajistit plnění mírových podmínek a pacifikovat bojechtivé soukmenovce.

Problémy impéria s Bulhary, stavba Dlouhých hradeb
Po pádu hunské říše roku 454 obývala část Hunů území mezi ústím Dunaje a Dněstru, kde jim vládli dva Attilovi synové. Během vlády výmluvného Zenona, někdy přepadali římské provincie bráněné císařovými ostrogótskými foederáty, jindy dodávali Římanům pomocné sbory. Když však ostrogótský král Theoderich odešel do Itálie, uvolnil jim tím cestu do Thrákie a Illýrie, které utrpěly za Anastasiovy vlády vážné škody. Tito Hunové se nyní stali známými jako Bulhaři, přičemž musíme tyto Bulhary neboli Onogury odlišovat od dalších dvou velkých hunských společenství Kutrigurů, žijícími mezi Dněprem a Donem, a Utigurů z oblasti jižně od Donu. Kdežto tyto dva posledně jmenované kmeny navždy zmizely z dějin, založili Onoguři bulharský stát.
Nepochybně to byli oni, kteří roku 493 napadli impérium, porazili římskou armádu a zabili magistra militum Juliána. Další nájezd je zaznamenán k roku 499, když Aristus, magister militum per Illyricum, ztratil v bitvě s nim čtvrtinu ze své padesátitisícové armády. Jejich plenění se pak opakovalo ještě o tři roky později roku 502, když již táhli Balkánem zcela nerušeně, aniž se jim někdo postavil na odpor.

Císař proto ve snaze zabezpečit alespoň nejbližší okolí Konstantinopole proti nájezdům těchto barbarů zahájil výstavbu tzv. Dlouhých hradeb, jejichž zbytky můžeme vidět dodnes. Táhly se od Propontidy k Černému moři ve vzdálenosti asi čtyřiceti mil od metropole; na jihu začínaly západně od Selimbrie a na severu končily mezi Podimou a jezerem Derkos. Opevnění tvořila kamenná hradba asi jedenáct stop široká bez ochranného příkopu vyztužená předsunutými kruhovými věžemi o průměru jedenatřiceti stop. Délka opevnění byla přibližně čtyřicet jedna míle, přičemž jeho trasa koresponduje s moderním [psáno roku 1923] tureckým opevněním zvaným linie Chatajla, byť někde probíhalo trochu západněji.

Neslyšíme pak o žádném další invazi až do roku 517, kdy obrovské množství nepřátelské kavalerie proniklo do Makedonie, Epiru a Thessalie, přičemž se barbarům podařilo projít i Thermopylským průsmykem. Důsledkem řádění Hunů a po nich Germánů a Bulharů, které trvalo více než sto let, bylo vylidnění zdejších krajů, pokles zemědělské produkce a s tím spojené značné snížení daňové výtěžnosti.


Perská říše
Král Kobad vyhlásil válku Římanům (zdroj)
(501) Perský král Kobad se netěšil z trůnu ještě ani rok, když se tak vážně zkomplikovaly vztahy s římským impériem, že diplomatická krize po určité době přerostla ve válku. Zdá se, že v mírové smlouvě z roku 442 uzavřené mezi králem Isdigerdem II. a císařem Theodosiem mladším vzali na sebe Římané závazek každoročně odvádět jistou peněžní částku určenou jako úhradu výloh na údržbu opevnění v Derbendském průsmyku ležícím v posledních výběžcích Kavkazu směrem ke Kaspickému moři.

Tato pevnost zvaná Juroi–pach či Biraparach pak bránila prostor, kterým obvykle pronikaly divoké hordy nájezdníků ze severních stepí do bohatých a lidnatých regionů na jihu, aby zde loupily a plenily. Protože nájezdy barbarů sužovaly stejným dílem perské i římské provincie, bylo i jejich společným zájmem tomuto zabránit. Proto v původní dohodě stálo, že obě strany se budou rovným dílem podílet na budování a údržbě těchto pevností. Ale Římané zaujatí svými vlastními válkami dohodu neplnili a ponechali celé finanční břemeno na Peršanech. Ti pak čas od času marně žádali Konstantinopol o úhradu a dluh stále rostl.
Je proto přirozené, že když se Kobadovi nedostávalo peněz na výplatu svých ephthalitských spojenců, tak poslal své vyslance k Anastasiovi, římskému císaři, s rezolutním požadavkem vše uhradit. Císařova odpověď však byla zamítavá; podle jednoho zdroje to odmítl jednoznačně, podle druhého pak vyjádřil ochotu půjčit svému perskému bratru peníze oproti písemnému potvrzení, což již samo o sobě byla těžká urážka, ale odmítl udělat cokoliv jiného. Toto porušení smluvních závazků, které Římané dobrovolně přijali, velmi rozhořčilo perského panovníka. A když se ještě navíc dozvěděl, že skutečným důvodem tohoto odmítnutí byla jejich snaha vyprovokovat válku s Ephthality, jež by vyčerpávala síly Persie, okamžitě jim vyhlásil válku.
Obě císařství v tu dobu mírově koexistoval již šedesát let a nepočítaje drobné škádlení roku 441 tak dokonce osmdesát let. Nelze se proto divit, že jak Římané, tak Peršané ztratili již za tu dlouhou dobu respekt před zbraněmi a válečným uměním protivníka, zapomněli na všechny porážky a vojenské neúspěchy let minulých a opět dali průchod starému nepřátelství. Král Kobad si důvěřoval, neboť do boje mohl spolu se svojí vlastní obrovskou armádou vrhnout i oddíly ephthalitských spojenců a velké množství Arabů. A Anastasius možná nevěřil, že půjde do války kvůli penězům, které nikdo neplatil již padesát let. Rozhodnutí Kobadovo jej proto evidentně zaskočilo, ale nyní již nemohl ustoupit. Pýcha Římana mu totiž bránila podřídit se nátlaku, když nejdříve odmítl smírné urovnání. Proto mu nezbylo nic jiného, než bez ohledu na důsledky hozenou rukavici zvednout…

Obležení a pád Amidy (zdroj)
501) Bojové operace roku 502 začaly náhlým vpádem Peršanů do římské Arménie, kde se hlavním cílem jejich útoku stala Theodosiopole (Erzerum, Turecku), hlavní opěrný bod římského impéria v této oblasti. Velitel tamní posádky Constantinus však nekladl nějaký přehnaný odpor a po krátkém obležení se vzdal. Peršané pak obsadili a zpustošili větší část Arménie, načež se vydali do severní Mezopotámie, aby začátkem zimy oblehli město Amidu (Diyarbakir, Turecko). I když toto město bylo tak pevné, že mohlo úspěšně čelit jakémukoliv nepříteli, bezstarostní Římané do něj neumístili žádnou posádku, a tak pouze v jeho okolí operovaly menší oddíly císařovy armády pod Alypiem, které mohly cosi udělat na jeho podporu.

Ale odhodlání obyvatel Amidy a především pak zdejších mnichů bránit svoje město bylo tak obrovské, že veškeré pokusy Peršanů proniknout za hradby zkrachovaly. Král Kobad pak nasadil beranidla, které mu však obležení soustavně ničili. Když poznal, že jeho válečné stroje se silnými a pevnými zdmi nic nezmohou, změnil taktiku a začal těsně před nimi vršit násep, jenž hodlal zvyšovat tak dlouho, až po něm bude možno proniknout na cimbuří a z něho pak do města.

Ani tento dobrý nápad nevyšel, neboť obležení násep podkopali, takže se zřítil a pohřbil pod sebou stovky mužů. Říká se, že po tomto neúspěšném podniku, jenž stál tolik námahy a životů, si král již zoufal a chtěl ustoupit. Ale posměch a urážky obyvatel Amidy, které na něj z hradeb jen pršely, stejně tak jako proroctví zoroastrických mágů, kteří v těchto nejhrubších výrazech viděli znamení vítězství, jej přiměly, aby svůj názor změnil a pokračoval v obléhání. A za svoji vytrvalost se mu mělo dostat i odměny…
Jeden voják totiž pod hradbami objevil jakýsi odtokový kanál ne příliš pečlivě vyplněný kamením a štěrkem. A když překážku odstranil, vstoupil tudy v noci do města. Na druhý den o tom řekl svému králi, který tam po setmění poslal své muže. I jim se podařilo tímto kanálem proniknout za hradby a zmocnit se jedné obranné věže nepříliš pozorně střežené jedním mnichem, který den předtím cosi slavil. Mezitím král osobně přivedl k oné věži vojáky a povzbuzováním i nadávkami je donutil vylézt po svázaných žebřících na sousední úsek hradeb, odkud již snadno pronikli do město.
Obyvatelé Amidy vzdorovali srdnatě, ale nakonec byli početnějším nepřítelem přemoženi, přičemž na ulicích došlo k hrůznému krveprolití, které zastavil až jeden starý kněz, který předstoupil před Kobada a vyčetl mu, že se nechová jako král, když připouští, aby jeho muži masakrovali zajatce.

„A proč jste se tedy rozhodli bojovat,“ rozhořčil se král.
„To byl Boží rozhodnutí…“ lstivě odpověděl kněz. „Bůh si přál, abys město dobyl ne kvůli naší slabosti, ale diky své chrabrosti.“
Polichocený král pak zastavil vraždění, ale celé město nechal vydrancovat a převážnou většinu jeho přeživších obyvatel odvést jako otroky. Obležení Amidy trvalo na osmdesát dnů a skončilo ještě před příchodem nového roku 502. (→503)


Galie
Alarich jedná s Chlodvíkem
Třebaže vizigótský král Alarich II. tento rok odrazil – byť naposledy – útok mocného franského krále Chlodvíka, přesto zvolil cestu vyjednávání a vyslal na sever poselstvo se vzkazem: „Jestli můj bratr chce, bylo by mým přáním, abychom se v milosti boží viděli. Chlodovech nabídku neodmítl a přišel jej navštívit. Sešli se na ostrově v řece Loiře, jež leží poblíže vesnice Amboise v oblasti města Toursu, promluvili spolu, pojedli i a potom se v míru rozešli, přislíbivše i přátelství. Již tenkrát si mnozí z obyvatel Galie ze srdce přáli, aby Frankové byli jejich pány.“ Je možné, že Alarich tehdy přistoupili na placení tributu, což mohlo mít za následek drastické znehodnocení jejich měny. Platil–li potom tribut bezcennými mincemi, je sotva překvapením, že roku 507 následovala franská odveta.

Alarich jedná s Chlodvíkem
Roku 502 se králové Alarich II. a Chlodvík setkali na ostrůvku uprostřed Loiry poblíž Amboise a dohodli se zachovávat dosavadní územní status quo. Je rovněž možné, že se Alarich zavázal platit Chlodvíkovi určitou daň. A tím bychom mohli vysvětlit poznámku Avita z Vienny, že příčinou pádu vizigótského království bylo obrovské znehodnocení gótských mincí. Kdyby totiž Alarich platil Chlodvíkovi odvody v znehodnocené měně, nebylo by divu, že by Frankové zaútočili.

Narození gótského prince
Králi Alarichovi a jeho manželce Theudigotě, dceři ostrogótského krále Theodericha Velikého, se narodil syn a nástupce trůnu Amalarich.


Itálie
Spory o papežský stolec
Vyřešit spor mezi papežem Symmachem a vzdoropapežem Laurentiem přijelo do Říma na 115 biskupů. Ti se nejdříve sešli v kurii „ad Palmam“ (proto palmarijská synoda), poté v Juliově bazilice (S. Maria Trastevere), ale nakonec jednání kvůli věčným kraválům přeložili do kostela sv. Kříže Jeruzalémského. Laurentiovi straníci však zbraněmi zaútočili na Symmachův průvod, ubírající se na jednání, a samotného papeže se snažili ukamenovat. Nakonec biskupové shromáždění v bazilice sv. Petra zprostili Symmacha obvinění z bludů, neřestného způsobu života a zneužívání církevního majetku s odůvodněním, že papeže může soudit jedině Bůh, a silou jej dosadili zpět na papežský stolec, zatímco Laurentia slavnostně prokleli. Symmachovo vítězství však klid do Říma nepřineslo, neboť do konfliktu se zapojily nejenom znepřátelené senátorské rody, ale pravděpodobně i cirkové strany Zelených a Modrých. Ještě po následující dva až tři roky tak tekla po ulicích města Říma krev; papežovy protivníci jeho přívržence vraždili, mnoho duchovních zmlátili, plenili i kláštery a ani s jeptiškami nezacházeli příliš slušně.

Na 6. 10. byla do sv. Petra svolána další synoda, na níž přítomní biskupové a římští duchovní ve snaze eliminovat vliv světských úřadů na volbu papeže odmítli Odoakerův dekret, v němž tento vládce Itálie požadoval, aby se volba konala v přítomnosti královských zmocněnců.

Král Theoderich ovládl Sirmium
Třebaže se král Theoderich po celou dobu své vlády snažil udržovat dobré vztahy s císařem Anastasiem, přesto došlo mezi nimi více než jednou k ozbrojenému konfliktu. Roku 502 vyrazila ostrogótská armády proti Gepidům ovládající bývalou císařskou rezidenci město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko) i s přilehlým okolím. Průběh této válečné kampaně není znám, přesto se zdá, že strategických cílů bylo dosaženo, když se Gepidové pravděpodobně v důsledku jakýchsi vnitřních rozporů nezmohli na účinnější odpor. Císař však chápal Theoderichovu expanzi východním směrem jako ohrožení vlastních zájmů. (504)


Čechy
Germáni odcházejí…V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.


Rok 503

Římská říše
Římsko–perská válka
Boje na východní frontě pokračuje již druhým rokem: Peršané pronikli prokopanou podzemní chodbou do obležené Amidy (Diyarbakir, Turecko) a zmocnili se města; vraždám učinil přítrž až král Kabades. Poté, co ve městě zanechali posádku o síle tisíce mužů, se s kořistí a zajatci vrátili domů. Císař Anastasios I. vyslal do akce vojsko, jehož velením mj. pověřil Flavia Aerobinda Dagalaipha, zetě bývalého západořímského císaře Olybria, a Patrikiola a jeho syna Vitaliana (známého to „bojovníka za ortodoxii“ z let 513 – 515).

Římsko–perská válka
Roku 502 vyrazil perský král Kavád do útoku proti římské říši a jeho vojsko v dobře připraveném tažení rychle postupovalo; po dobytí Theodosiopole (Erzerum,Turecko), hlavního města římské Arménie, a Martyropole, Peršané oblehli významné město Amidu (Diyarbakir, Turecko), které padlo v lednu roku 503.
Římská reakce byla zpočátku překvapivě slabá, neboť pravděpodobně v důsledku velkého vpádu Bulharů roku 502 byla hlavní masa armády soustředěna na Balkáně. Válka však po počátečních perských úspěších ustrnula na mrtvém bodě a ani mohutná římská protiofenzíva podniknutá s početnými silami roku 503 ničeho nedosáhla. Teprve roku 505 došlo k průlomu.

Římsko–perská válka (zdroj)
502) Bojové operace roku 502 začali Peršané útokem do římské Arménie, kde se zradou zmocnili pevnosti Theodosiopole (Erzerum, Turecko). Od ní se pak vydali na jih, aby napadli Martyropoli (Silvan, Turecko), která se jim vzdala. Od Martyropole postupovali k Amidě (Diyarbakir, Turecko) a dlouho a pracně ji obléhali od října roku 502 až do ledna roku následujícího, kdy město padlo díky nedbalosti jistého mnicha, který místo střežení jedné hradební věže popíjel víno a usnul. Následný masakr civilního obyvatelstva přerušil až samotný perský král na zásah jistého kněze. Ty, co přežili, si pak odvedl jako zajatce, přičemž ve městě zanechal posádku o síle třech tisíc mužů.

Když císař Anastasius obdržel zprávu o perském útoku, poslal ke Kavadovi svého vyslance Rufina s návrhem mírových podmínek, mezi nimiž bylo i obnovení plateb. Kavad však o mírové řešení konfliktu nestál a římského vyslance pouze u sebe zdržoval až do pádu města a pak jej s touto zprávou poslal do Konstantinopole. Anastasius tedy zvedl hozenou rukavici a odpověděl silou. Pro perskou kampaň však shromáždil zcela nedostatečnou armádu o počtu 15.000 mužů, jejíž velení celkem nešťastně svěřil třem velitelům tak, jak to bylo zvykem ve válkách proti Isaurům: magistru militum per Orientem Areobindovi, Asparovu pravnukovi z matčiny strany a zeti západního císaře Olybria, a dvěma magistrům militum in praesenti a svým synovcům Patriciovi a Hypatiovi, jejichž vojenské schopnosti rozhodně nebyly takové, aby je k něčemu takovému předurčovaly. (Jan Skylitzes a Marcellinus mluví o dvanácti tisících mužích pod Areobindem a čtyřmi tisíci muži pod Patriciem a Hypatiem. K jejich podřízeným velitelům pak patřil budoucí císař Justinus, Patriciolus a jeho syn Vitalianus, thrácký vzbouřenec z roku 513.)
Úspěšný protiútok do oblasti města Nisibis zahájil v květnu roku 503 Areobindus, který však – když nepřítel shromáždil dostatečné síly – ustoupil do Constantiny (v provincii Mesopotamia) a ze žárlivosti nepodpořil své spoluvelitele na jejich tažení proti Amidě. V srpnu tohoto roku pak Peršané napadli Patriciův a Hypatiův tábor v Siphriosu (devět mil od Amidy), zničili jejich předsunuté oddíly a poraženou armádu zahnali za Eufrat do Samosaty (Samsat, Turecko).

Kavad se nyní rozhodl napadnout Edessu (Urfa, Turecko), kam se přesunul Areobindus. Edessa přestavovala pro každého perského krále velkou výzvu, neboť to bylo centrum křesťanské víry těšící s z ochrany samotného Krista. Podle jedné legendy vládl tomuto městu jakýsi Abgar, přítel císaře Augusta, který na sklonku svého života strašně trpěl dnou. Proto není divu, že když slyšel o Ježíšových zázračných uzdraveních, tak jej vyzval, aby opustil zemi nevěřících, přijel do Edessy a strávil zde zbytek svého života. To Ježíš sice odmítl, ale Abgarovi slíbil vyléčení jeho nemoci v dopise, v němž Edessané později objevili dodatek se slibem, že jejich města se nikdy nezmocní nepřítel. Ti měli bezmeznou důvěru v tento svatý slib, a proto text tohoto drahocenného dokumentu nechali napsat na vrata jedné z městské brány, aby jako jakýsi amulet chránila jejich město.

Také se říká, že saracénský náčelník Namán přesvědčil Kavada, aby vytáhl proti Edesse, a hrozil, že se zde dopustí ještě horších skutků než v Amidě. Dopadl však špatně, protože na zásah vyšší moci utrpěl těžké zranění na hlavě, kterému po dvou dnech plných bolesti podlehl. Peršany však toto znamení od jejich záměru neodradilo a pokračovali proti Edesse, přičemž v cestě jim stála Constantina, která jim téměř padla do rukou. Zdejší Židé se totiž spikli a chtěli jim vydat město do rukou – typický příklad nebezpečí, jenž hrozil moci Římanů v jejich východních provinciích. Když však vyšel tento jejich záměr najevo, vrhli se rozzuření Řekové na Židy a pobili všechny ty, které mohli najít.
Ve svých nadějích zklamaný Kavad tak pokračoval přímo k Edesse, kterou po několik týdnů neúspěšně obléhal (17. 9.) Areobindus mu pak napsal dopis s těmito slovy:

„Teď vidíš, že město není tvé ani Anastasiovo, ale je to město Kristovo, jenž mu požehnal, takže odolá tvým zástupům.“
Přes toto optimistické prohlášení však považoval za moudré podpořit odchod Peršanů částkou ve výši 2.000 liber zlata a odevzdáním rukojmí. Tato jeho taktika nakonec slavila úspěch a Peršané se začali stahovat. Pak však Kavad požadoval část platby ještě před stanoveným termínem a když byl odmítnut, vrátil se, aby obnovil blokádu města. Brzo však poznal nereálnost celého svého podniku a definitivně odtáhl. (→504)

Mír mezi Římany a Araby
Roku 501 nebo 502 podnikli Arabové úspěšnější nájezd na římské území než byly výpravy králů Hudžry a Džabaly z roku 500. Kindovci pod velením nového vůdce ibn Madí–Kariba (král Hudžra byl zajat) pronikli do Sýrie, Palestiny i provincie Foenice a získali velkou kořist. Vypuknutí římsko–perské války roku 503 však způsobilo, že se oběma stranám zdálo výhodné uzavřít mír.


Perská říše
Král Kobad vede válku proti Římanům (zdroj)
502) Císař Anastasius poslal na obranu svých pohraničních měst před Peršany silnou armádu a její velení svěřil čtyřem velitelům: Areobindovi, stejnojmennému vnukovi gótského velitele, který se proslavil v perské válce Theodosiově, Celerovi, veliteli své stráže, Patriciovi z Frýgie a Hypatiovi, svým vlastním synovcům. Ale tato armáda, prý početnější než Řím kdy proti Peršanům nasadil, neměla jednotné velení a každý z velitelů operoval samostatně. Také nástup Římanů do války byl tak pomalý, že nejenom že nezachránili Amidu před zkázou, ale dokonce Kobadovi umožnili – poté co ve městě zanechal malou posádku – v poklidu ustoupit i s kořistí a zajatci do pevnosti Nisibis a zaujmout výhodné pozice v pohraničí.

když pak Areobindos přitáhl k Amidě a zjistil, že Peršané již odtáhli, nezdržoval se obléháním jejich posádky a postupoval stále vpřed s úmyslem přenést válku na nepřátelské území. Když však pustošil provincii Arzanénu ležící východně od Amidy, donesly se mu zprávy, že král Kobad proti němu táhne s veškerou svou brannou mocí. Otočil se tedy a uprchl do Constantiny (Visansehir, Turecko) tak rychle, že Peršanům zanechal celý svůj tábor i se zásobami. Mezitím další římská armáda pod velením Patriciovým a Hypatiovým jdoucí v Areobindových stopách narazila na Kobadovy předsunuté hlídky sestávající se z osmi set Ephthalitů a do jednoho je vyhladila. Protože však tito Římané ani netušili, že se nacházejí poblíž hlavní perské armády, v klidu se utábořili na březích jisté říčky. A právě v době, kdy se koupali a snídali, byli napadeni nepřítelem, který je prakticky všechny rozsekal na kusy.
Po celou tuto dobu, kdy byl král Kobad přítomen na bojišti a osobně řídil bojové operace, se pro něj válka vyvíjela příznivě a lze předpokládat, že by tomu tak bylo i nadále. Římští generálové totiž byli neschopní a nejenom že nepostupovali jednotně, ale dokonce stále vyvolávali vzájemné spory, své muže pak neměli pod kontrolou a veleli jim mizerně. A vojáci jim nedůvěřovali, neplnili jejich rozkazy a jenom si stěžovali na nezvyklé útrapy této kampaně, která se stále více prodlužovala do zimních měsíců. Všechny trumfy tak byly v rukou Peršanů. Ale právě tehdy, když Kobad vítězil, propukla na severovýchodě jeho impéria vážná krize, jejíž řešení si vyžadovalo jeho osobní účast. Předal tedy velení války proti Římanům svým generálům a ještě před koncem roku 503 opustil mezopotamské bojiště, aby čelil invazi svých odvěkých nepřátel Ephthalitů. (→504)


Galie
Fransko–burgundské spojenectvíRoku 503/505/506 navázal burgundský král Gundobad pevné spojenectví s franským králem Chlodvíkem I. zaměřené proti vizigótskému králi Alarichovi II.


Itálie
Benedikt odchází z jeskyně do kláštera
Sv. Benedikt z Nursie přijal nabídku na vedení jedno opatství, a proto opustil svoji poustevnu v jeskyni u jezera Subiacu. Na novém působišti však narazil na takové nepochopení ostatních mnichů, že se s mnoha svými žáky vrátil.
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 23/11/2011, 15:20, celkem upraveno 5 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 504

Římská říše
Římsko–perská válka
Císařská armáda vyrazila proti Amidě (Diyarbakir, Turecko), kterou Peršané dobyli minulý rok. Perský král Kabades však porazil a zahnal římského velitele Flavia Aerobinda Dagalaipha (zetě západořímského císaře Olybria) do města Konstantiny (Visansehir na horním toku řeky Chabúru, Turecko). Úspěšnější byli římští generálové Patrikios a Hypatios, kteří pobili na osm set perských spojenců Bílých Hunů (Efthalité, Hefthalité). Po svém vítězství poručili zbudovat tábor a jejich muži se právě v klidu myli a jedli, když na ně zaútočili Peršané a zahnali je na útěk. Kabades však musel válečné akce předčasně ukončit, protože jeho zemi napadli Bílý Hunové a on potřeboval veškeré své vojsko na východě. V zimě se Římané ještě marně snažili získat zpět Amidu; Dagalaiphus byl odvolán zpět do Konstantinopole.

Římsko–perská válka (503) Císař Anastasius si uvědomil, že bylo chybou svěřit vojenské velení na východní frontě třem rozhádaným samostatným velitelům, a proto podnikl urychlené kroky k nápravě: svého synovce Hypatia odvolal rovnou a Patricia s Areobindem podřídil vrchnímu velení magistra officiorum Celera, hodnostáři původem z Illyrie. (I Jan Lydus přisuzuje neúspěchy římské armády jejím velitelům: Areobindovi, jenž se hlavně věnoval hudbě a tanci, a Patriciovi a Hypatiovi, kteří byli zbabělí a nezkušení.) A opravdu když počátkem roku přijel Celer na mezopotamskou frontu – se dvěma tisíci muži posil podle Marcellina nebo s „velmi velkou armádou“ podle Jana Skylitzese –, začala se válečná štěstěna přiklánět na jeho stranu. Celer zdevastoval perskou Arzanenu (provincie východně od Amidy), Areobindus napadl Persarménii a Patricius se vydal obnovit suverenitu říše nad Amidou (Diyarbakir, Turecko), jejíž obléhání se však protáhlo až do následujícího roku 505, kdy ji perská posádka aktuálně na pokraji smrti hladem vydala za obzvláště výhodných podmínek (1000 liber zlata). Během obležení města napadli římskou Mezopotámii Saracéni z Híry pod Namánem. (→505)

Dobytí Sirmia Ostrogóty, válka s císařem Anastasiem
Problémy však mělo impérium i na Balkáně. Barbar Mundo považující se za Attilova potomka uprchl od Gepidů a „bezcílně bloumal za Dunajem, kde žádný z lidí neobracel půdu“. Shromáždil kolem sebe množství „psanců, rváčů a lupičů za všech koutů“, prohlásil se králem a „uchvátil“ hrad jménem Herta, z něhož ovládal kraj mezi Dunajem a srbskou řekou Moravou a podnikal útoky na přilehlá římská území. Roku 504/505 proti němu císař Anastasios vyslal na deset tisíc bulharských žoldnéřů pod velením magistra militum Sabiniana mladšího a Mundo již v kritické situace pomýšlel na kapitulaci, když mu přišel na pomoc generál ostrogótského krále Theodericha Pitzia. Třebaže jejich spojené vojsko bylo podstatně slabší, porazili Sabiniana v dlouho nerozhodné bitvě v údolí moesijské řeky Margu (Moravy) a zahnali na útěk. Mundos pak obsadil strategicky důležité město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko), z něhož vládl i okolnímu území Pannonie jako Theoderichův foederát.
Okolnosti, za kterých bylo k ostrogótskému státu přičleněno Sirmium, líčí jiný zdroj takto: Před rokem 493 obsadil gepidský král Traserich bývalou císařskou rezidenci město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko), potom se spojil s Gunderithem a zaútočil na gótské území. Ostrogótský král Theoderich to nemohl nechat bez povšimnutí a někdy v letech 504 – 505 vyslal do akce armádu nováčků pod velením Pitzia (nebo Pitzii?) a Herduika. V dobře vedeném válečném tažení se Gepidové ani nezmohli na účinnou obranu a byli poraženi. Theoderich tak získal nejenom Sirmium, ale i někdejší římskou provincii Pannonie II, která byla přičleněna k nelibosti císaře k jeho italským državám, podobně jako sousední Dalmácie, kterou vybojoval už na Odoakerovi. Konstantinopol hledala spojence a našla jej ve Francích; proti vizigótsko–ostrogótské koalici se tak zformovala koalice římsko–franská.

Dobytí Sirmia Ostrogóty, válka s císařem Anastasiem
Italský král Theoderich, který po Odoakerovi zdědil také výdobytky jeho úspěšných tažení do středodunajského prostoru, ovládal nejen území alpských provincií Raetie a Norice mediterranea, ale také Dalmácii a pannoskou provincii Savii. Zájem ostrogótského krále se nyní přirozeně obracel k další pannonské provincii Pannonie Secundě a obzvláště lákavému Sirmiu tím spíše, že šlo o panství Gepidů, odvěkých nepřátel Theoderichových Ostrogótů. Sirmium (dnešní Srěmska Mitrovica) byla významná metropole této provincie a bývalá císařská rezidence, která představovala strategicky významný bod pro kontrolu nad severozápadními částmi Balkánského poloostrova.
Roku 504 vytáhly proti Sirmiu ostrogótské oddíly vedené vojevůdci Pitziou a Tuluinem, které gepidského krále Thrasaricha rychleporazily a dobyly i město, překvapivě hájené, jak se dozvídáme z kroniky římského aristokrata a ministra Thedericha Velikého Cassiodora Senatora,bulharskou posádkou. Do oblasti se však také blížila východořímská armáda vedená magistrem militum per Illyricum Sabinianem, stíhající v trestné výpravě gepidského prince Mundona, vůdce etnicky smíšené vojenské družiny podnikající od začátku 6. století loupeživé nájezdy do římského vnitrozemí. Sabinianova armáda doplněná o kontingenty bulharských žoldnéřů Mundona dostihla roku 505 u místa zvaného Horreum Margi (dnešní Cuprija) u řeky Margu (srbská Morava) a byly by ho nepochybně rozdrtila, nebýt nečekaného zásahu Pitziových Ostrogótů, kteří se postavili na Mundonovu stranu a společně Sabiniana v krvavé, dlouho nerozhodné bitvě porazili. Schopný kondotiér Mundo poté vstoupil na určitý čas do Theoderichových služeb. Ennodiovo podání naznačuje, že Mundo byl Theoderichovým spojencem již před střetem se Sabinianem, ovšem z věcného líčení jordanova spíše vyplývá, že se Mundo stal Theoderichovým „vděčným poddaným“ až po své záchraně Pitziovým vojskem. Císař Anastasios v reakci na tyto události navázal spojenecký vztah s merovejským králem Chlodvíkem a podpořil Franky v jejich zápase s jihogalskými Vizigóty, spojenci Theodericha Velikého.

Dobytí Sirmia Ostrogóty, válka s císařem Anastasiem
Třebaže se král Theoderich po celou dobu své vlády snažil udržovat dobré vztahy s císařem Anastasiem, přesto došlo mezi nimi více než jednou k ozbrojenému konfliktu. Roku 502 vyrazila ostrogótská armády proti Gepidům ovládající bývalou císařskou rezidenci město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko) i s přilehlým okolím. Průběh této válečné kampaně není znám, přesto se zdá, že strategických cílů bylo dosaženo, když se Gepidové pravděpodobně v důsledku jakýchsi vnitřních rozporů nezmohli na účinnější odpor. Dobytí Sirmia však vyvolalo podrážděnou reakci v Konstantinopoli, neboť císař Anastasius by spíše ponechal toto důležité pohraniční město v rukou Gepidů, než by připustil, aby se jej zmocnil jeho italský místodržící.

Ve stejnou dobu pustošili císařovy provincie bandité, jimž velel Hun jménem Mundo. Císařská vláda tehdy proti nim vyslala magistra militum Sabiniana spolu se spojeneckými Bulhary, aby jejich řádění učinil přítrž a Mundona se zmocnil. Mundo ale požádal o pomoc gótského generále Pitziase, který právě pacifikoval na Gepidech dobytá území, a naše zdroje nejsou schopny vysvětlit, proč ten mu vyhověl a postavil se na stranu banditů; snad považoval Sabinianovo tažení za hrozbu gótským zájmům. Jisté však je, že pronikl do provincie Dacie a zde uštědřil Bulharům zdrcující porážku, načež Mundo zlikvidoval i Sabinianovu armádu v bitvě u Horrea Margi. Po tomto debaklu se však císař zřejmě smířil s tím, že Theoderich obnoví italskou prefekturu v jejich bývalých hranicích, neboť již nic neslyšíme o nějakých dalších ozbrojených střetech.
Zároveň s válečnými operacemi v povodí řeky Sávy probíhaly Theoderichovy pokusy o ovládnutí dalších bývalých římských provincií. Třebaže o situaci v Pannonii a Noricu nemáme téměř žádné zprávy, je jisté, že roku 507 již mohl usadit část Alamanů poražených králem Chlodvíkem v Pannonii a možná i Savii. (507)

• Zemřel historik Evagrius. Jeho dílo se nedochovalo.


Perská říše
Král Kobad vede válku proti Římanům
Po celý rok 503, kdy byl perský král Kobad přítomen na bojišti a osobně řídil bojové operace, se pro něj válka vyvíjela příznivě a lze předpokládat, že by tomu tak bylo i nadále. Římští generálové byli totiž neschopní a nejenom že nepostupovali jednotně, ale dokonce stále vyvolávali vzájemné spory, své muže pak neměli pod kontrolou a veleli jim mizerně. A vojáci jim nedůvěřovali, neplnili jejich rozkazy a jenom si stěžovali na nezvyklé útrapy této kampaně, která se stále více prodlužovala do zimních měsíců. Všechny trumfy tak byly v rukou Peršanů. Ale právě tehdy, když Kobad vítězil, propukla na severovýchodě jeho impéria vážná krize, jejíž řešení si vyžadovalo jeho osobní účast. Předal tedy velení války proti Římanům svým generálům a ještě před koncem roku 503 opustil mezopotamské bojiště, aby čelil invazi svých odvěkých nepřátel Ephthalitů.

A to se okamžitě projevilo. Roku 504 napadl Celer Arzanénu (východně od Amidy) a celou ji ohněm a mečem zničil včetně několika pevností. Pak se přesunul na jih k Nisibis (Nusaybin, Turecko) a říká se, že ji téměř donutil ke kapitulaci. Také Patricius a Hypatius se konečně vzchopili, sebrali armádu a oblehli s ní Amidu (Diyarbakir, Turecko). Protože však se jejich útoky na městské hradby neukázaly příliš efektivní, lokalitu zablokovali ve snaze perskou posádku vyhladovět. Tato taktika se pak ukázala jako úspěšná a Peršanům již bylo jasné, že se dlouho neudrží, zvláště když se Římané lstí zmocnili jejich velitele Glonese. (→505)


Itálie
Synoda v Římě
Šestá římská synoda řešila i sociální otázky a v jejich kánonech, zabývajících se ochranou chudých a bezbranných, se poprvé objevil zajímavý pojem necator pauperum (vrah chudých).


Franská říše
Přírůstek v královské rodiněBudoucímu franskému králi Theuderichovi I. se narodil syn Theudebert.


Rok 505

Římská říše
Dobytí Sirmia Ostrogóty, válka s císařem Anastasiem
Barbar Mundo považující se za Attilova potomka uprchl od Gepidů a „bezcílně bloumal za Dunajem, kde žádný z lidí neobracel půdu“. Shromáždil kolem sebe množství „psanců, rváčů a lupičů za všech koutů“, prohlásil se králem a „uchvátil“ hrad jménem Herta, z něhož ovládl kraj mezi Dunajem a srbskou řekou Moravou a podnikal útoky na přilehlá římská území. Císař Anastasios vyslal proti němu roku 504/505 na deset tisíc bulharských žoldnéřů pod velením magistra militum Sabiniana mladšího a Mundo již v kritické situace pomýšlel na kapitulaci, když mu přišel na pomoc generál ostrogótského krále Theodericha Pitzia. Třebaže jejich spojené vojsko bylo podstatně slabší, porazili Sabiniana v dlouho nerozhodné bitvě v údolí moesijské řeky Margu (Moravy) a zahnali na útěk. Mundos pak obsadil strategicky důležité město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko), z něhož vládl i okolnímu území Pannonie jako Theoderichův foederát.

Okolnosti, za kterých bylo k ostrogótskému státu přičleněno Sirmium, líčí jiný zdroj takto: Před rokem 493 obsadil gepidský král Traserich bývalou císařskou rezidenci město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko), potom se spojil s Gunderithem a zaútočil na gótské území. Ostrogótský král Theoderich to nemohl nechat bez povšimnutí a někdy v letech 504 – 505 vyslal do akce armádu nováčků pod velením Pitzia (nebo Pitzii?) a Herduika. V dobře vedeném válečném tažení se Gepidové ani nezmohli na účinnou obranu a byli poraženi. Theoderich tak získal nejenom Sirmium, ale i někdejší římskou provincii Pannonie II, která byla přičleněna k nelibosti císaře k jeho italským državám, podobně jako sousední Dalmácie, kterou vybojoval už na Odoakerovi. Konstantinopol hledala spojence a našla jej ve Francích; proti vizigótsko–ostrogótské koalici se tak zformovala koalice římsko–franská.

Dobytí Sirmia Ostrogóty, válka s císařem Anastasiem
Italský král Theoderich, který po Odoakerovi zdědil také výdobytky jeho úspěšných tažení do středodunajského prostoru, ovládal nejen území alpských provincií Raetie a Norice mediterranea, ale také Dalmácii a pannoskou provincii Savii. Zájem ostrogótského krále se nyní přirozeně obracel k další pannonské provincii Pannonie Secundě a obzvláště lákavému Sirmiu tím spíše, že šlo o panství Gepidů, odvěkých nepřátel Theoderichových Ostrogótů. Sirmium (dnešní Sremska Mitrovica) byla významná metropole této provincie a bývalá císařská rezidence, která představovala strategicky významný bod pro kontrolu nad severozápadními částmi Balkánského poloostrova.

Roku 504 vytáhly proti Sirmiu ostrogótské oddíly vedené vojevůdci Pitziou a Tuluinem, které gepidského krále Thrasaricha rychleporazily a dobyly i město, překvapivě hájené, jak se dozvídáme z kroniky římského aristokrata a ministra Thedericha Velikého Cassiodora Senatora, bulharskou posádkou. Do oblasti se však také blížila východořímská armáda vedená magistrem militum per Illyricum Sabinianem, stíhající v trestné výpravě gepidského prince Mundona, vůdce etnicky smíšené vojenské družiny podnikající od začátku 6. století loupeživé nájezdy do římského vnitrozemí. Sabinianova armáda doplněná o kontingenty bulharských žoldnéřů Mundona dostihla roku 505 u místa zvaného Horreum Margi (dnešní Cuprija) u řeky Margu (srbská Morava) a byly by ho nepochybně rozdrtila, nebýt nečekaného zásahu Pitziových Ostrogótů, kteří se postavili na Mundonovu stranu a společně Sabiniana v krvavé, dlouho nerozhodné bitvě porazili. Schopný kondotiér Mundo poté vstoupil na určitý čas do Theoderichových služeb. Ennodiovo podání naznačuje, že Mundo byl Theoderichovým spojencem již před střetem se Sabinianem, ovšem z věcného líčení Jordanova spíše vyplývá, že se Mundo stal Theoderichovým „vděčným poddaným“ až po své záchraně Pitziovým vojskem. Císař Anastasios v reakci na tyto události navázal spojenecký vztah s merovejským králem Chlodvíkem a podpořil Franky v jejich zápase s jihogalskými Vizigóty, spojenci Theodericha Velikého.

Dobytí Sirmia Ostrogóty, válka s císařem Anastasiem
Třebaže se král Theoderich po celou dobu své vlády snažil udržovat dobré vztahy s císařem Anastasiem, přesto došlo mezi nimi více než jednou k ozbrojenému konfliktu. Roku 502 vyrazila ostrogótská armády proti Gepidům ovládající bývalou císařskou rezidenci město Sirmium (Sremska Mitrovica, Srbsko) i s přilehlým okolím. Průběh této válečné kampaně není znám, přesto se zdá, že strategických cílů bylo dosaženo, když se Gepidové pravděpodobně v důsledku jakýchsi vnitřních rozporů nezmohli na účinnější odpor. Dobytí Sirmia však vyvolalo podrážděnou reakci v Konstantinopoli, neboť císař Anastasius by spíše ponechal toto důležité pohraniční město v rukou Gepidů, než by připustil, aby se jej zmocnil jeho italský místodržící.

Ve stejnou dobu pustošili císařovy provincie bandité, jimž velel Hun jménem Mundo. Císařská vláda tehdy proti nim vyslala magistra militum Sabiniana spolu se spojeneckými Bulhary, aby jejich řádění učinil přítrž a Mundona se zmocnil. Mundo ale požádal o pomoc gótského generále Pitziase, který právě pacifikoval na Gepidech dobytá území, a naše zdroje nejsou schopny vysvětlit, proč ten mu vyhověl a postavil se na stranu banditů; snad považoval Sabinianovo tažení za hrozbu gótským zájmům. Jisté však je, že pronikl do provincie Dacie a zde uštědřil Bulharům zdrcující porážku, načež Mundo zlikvidoval i Sabinianovu armádu v bitvě u Horrea Margi. Po tomto debaklu se však císař zřejmě smířil s tím, že Theoderich obnoví italskou prefekturu v jejich bývalých hranicích, neboť již nic neslyšíme o nějakých dalších ozbrojených střetech.
Zároveň s válečnými operacemi v povodí řeky Sávy probíhaly Theoderichovy pokusy o ovládnutí dalších bývalých římských provincií. Třebaže o situaci v Pannonii a Noricu nemáme téměř žádné zprávy, je jisté, že roku 507 již mohl usadit část Alamanů poražených králem Chlodvíkem v Pannonii a možná i Savii. (507)

Ostrogóti intervenují na Balkáně
Nyní poslal svého hraběte Pitzu, vybraného z vůdců jeho království, aby uchvátil město Sirmium. Zmocnil se jej tím, že odsud vyhnal krále Thrasarika, syna Thraustila, a zajal jeho matku. Potom dorazil s 2000 pěšáky a 5000 jezdci na pomoc Mundovi proti Sabinianovi, vojenskému veliteli Illyrika, který se tehdy připravoval na boj s Mundem poblíž města zvaného Margoplanum, které leží mezi Dunajem a řekou Margus, a zničil armádu Illyrika. Tento Mundo, který pocházel od Attilovců, zahnal na útěk kmen Gepidů a přebýval v pustých oblastech za Dunajem, kde nikdo neobráběl půdu. Shromáždil kolem sebe ze všech stran mnoho zločinců, násilníků a lupičů a zmocnil se města zvaného Herta, ležícího na břehu Dunaje. Tam vyplenil jeho okolí divokým způsobem a učinil se králem nad svými bandity. Teď mu přišel na pomoc Pitza, když byl téměř na pokraji zoufalství a přemýšlel o kapitulaci. Tak ho (Pitza) zachránil z rukou Sabiniana a učinil jej vděčným poddaným svého krále Theodorika.

Římsko–perská válka
Římsko–perská válka pokračuje již čtvrtým rokem. Situace ve městě Amidě (Diyarbakir, Turecko) obležené perské posádky byla již tak bezvýchodná, že perští vojáci zvolili cestu dohody. Římané jim vyplatili určitý peněžní obnos a umožnili volný odchod. Po dvouleté okupaci je tedy město opět v rukou císaře Anastasia.

Římsko–perská válka
Po počátečních úspěších jako bylo dobytí Theodosiopole a Martyropole roku 502 a Amidy v lednu roku následujícího ustrnul perský útok proti říši římské na mrtvém bodě a ani mohutná římská protiofenzíva podniknutá a početnými silami roku 503 ničeho nedosáhla. Teprve roku 505 však došlo ke zvratu – římská armáda v čele s vysokým civilním hodnostářem, magistrem officiorum (což byl v 5. a 6. století de facto ministr financí) Kelerem získala zpět Amidu (Diyarbakir, Turecko) a v následném tažení vpadla na perské území, které vyplenila. Protože v téže době čelil perský král Kavád novému náporu Bílých Hunů – Hefthalitů, byl ochotný ke smíru. Jednání vyústila v mírovou dohodu na 7 let uzavřenou roku 506, která byla v podstatě dodržována až do roku 527, a to i přesto, že Anastasiova vláda po tomto bolestivém připomenutí zanedbaného stavu pevnostní soustavy na východní hranici za velkých nákladů nejenže opravila stávající opevnění, ale také nechala urychleně vybudovat poblíž hlavního perského pohraničního vojenského centra Nisibis (Nusaybin,Turecko) mohutnou pevnost Dara, budoucí klíčový římské obrany i nástupiště ofenzivních akcí proti perské říši. Stavba Dary vyvolala na perské straně smršť protestů, protože tím došlo k porušení římsko–perských smluv, které stavbu nových pevností poblíž hranic zapovídaly. Reakce byla ovšem pouze verbální, neboť, jak východní Římané dobře věděli, sasánovské armády byly poutány bojem s Hefthality.

Římsko–perská válka (zdroj)
504) Válečná štěstěna se roku 504 začala přiklánět na stranu Římanů, a zatímco magistr officiorum a vrchní velitel Celer devastoval perskou Arzanenu (provincie východně od Amidy), napadl Areobindus Persarménii a Patricius se vydal obnovit suverenitu říše nad Amidou (Diyarbakir, Turecko), jejíž obléhání se však protáhlo až do následujícího roku 505, kdy ji perská posádka aktuálně na pokraji smrti hladem vydala za obzvláště výhodných podmínek (1000 liber zlata). (Během obležení města napadli římskou Mezopotámii Saracéni z Híry pod Namánem.)
Utrpení její obyvatelstva je pak dobře zdokumentováno na základě líčení Jana Skylitzese, jenž vypráví o ženách, „které v noci nebo ráno kradmo vycházeli do městských ulic, a s kýmkoliv se setkali – ženou, dítětem nebo mužem –, kdo jim nemohl být soupeřem, toho násilím odtáhli do svého domu, kde jej zabili a snědli vařeného nebo pečeného“. Když „vůně pečeného masa tyto praktiky prozradila“, nechal perský generál některé z nich usmrtit. Měl však pochopení a dovolil jíst nebožtíky.
Mezitím válka s Ephthality (503 – 513) donutila krále Kavada usednout s Celerem k jednacímu stolu. Nakonec byl dohodnut mír na sedm let, přičemž se zdá, že i poté, co vypršel, nedošlo k obnovení bojů po dobu více než dvaceti let.

Zbývá ještě poznamenat, že římská armáda by jen stěží mohla v těchto válkách s Peršany bránit s takovým úspěchem východní provincie, kdyby zdejší obyvatelé nebyli maximálně loajální císaři, kdyby s armádou nespolupracovali a trpělivě nesnášeli hlad v obležených městech. Situace ve válkou postižených oblastech byla velmi složitá, čehož si vláda byla dobře vědoma a snažila se alespoň netrvat zde na výběru daní. Obyvatelstvo pak strádalo nejenom útlakem ze strany Peršanů, ale i mnohých císařových spojenců, rekrutujících se především z řad Germánů. Jan Skylitzes líčí situaci Římana, u něhož se ubytoval Germán takto:

„Ti, kdo nám přicházeli na pomoc a nazývali se našimi osvoboditeli, nás oloupili téměř tolikrát jako naši nepřátelé. Mnoho chudáků vyhodili z jejich postelí a spali v nich sami, zatímco oni i za chladného počasí leželi na zemi. Jiné pak vyhnali z jejich vlastních domů,vešli do nich a ubytovali se zde. Dobytek si odváděli násilím, jakoby to byla jejich válečná kořist, jiné zase vysvlékli ze šatů a vzali si je. Někoho krutě zbili pro pouhé maličkosti a s jinými se hádali na ulicích a spílali jim z nicotných důvodů. Otevřeně a před očima všech špatně zacházeli se ženami na ulicích i v domech. I od starých žen, vdov i chudáků si brali olej, dřevo, sůl a další věci pro svoji vlastní potřebu, a zdržovali je od práce, když jim museli posluhovat. Zkrátka obtěžovali každého, boháče i chudáka. A dokonce i jejich vlastní šlechtici, kteří měli udržovat pořádek a ubytovávat je, jenom natahovali ruce pro úplatky; a když je od jednoho každého dostali, tak ho přesto neušetřili, ale po několika dnech k němu poslali další vojáky, i když je tam už ubytované měl.“

Římsko–perská válka z let 502 – 505 upozornila císaře na slabé místo obrany impéria v Mezopotámii, a tak zatímco Peršané se zde mohli opřít o velkou pevnost Nisibis (Nusaybin, Turecko), které mělo nepříteli bránit v přístupu k řece Tigris, Římané nemohli účinně kontrolovat hlavní komunikaci na Constantinu (v provincii Mesopotamia). Proto jakmile sedmileté příměří vypršelo/již od roku 505, rozhodl se císař Anastasius tento zjevný nedostatek napravit a poblíž Darasu několik mil od Nisibis postavit velkolepé opevněné město vybavené skladišti obilí, cisternami a dvěma veřejnými lázněmi. Jmenovalo se Anastasiopolis a bylo pro impérium tím, co bylo Nisibis pro Persii. [Podle jiných zdrojů jsou Daras a Anastasiopolis totožná města]. Zedníci a dělníci z celé Sýrie pak pilně pracovali a svoji práci dokončili ještě dříve, než se perský král Kavád vrátil z války proti Ephthalitům (503 – 513). Samozřejmě v Konstantinopoli protestoval, protože to bylo zjevné porušení dohody nestavět žádné pevnosti v menší než jisté vzdálenosti od hranic. V dané chvíli však nebyl schopen nějaké důraznější akce. Obratná císařova diplomacie a určitá vyplacená částka peněz pak přispěly k tomu, že se se stavbou smířil. Zdá se, že ve stejnou dobu bylo zesíleno i opevnění Theodosiopole (Erzerum, Turecko), strategicky důležité pevnosti střežící vstup do východních provincií impéria. (→512)

Další problémy na severu
Již potřetí od roku 493 přešli barbaři dunajskou hranici a napadli římské provincie na Balkáně.

Narození velkého císařova vojevůdce
Na svět přišel vojevůdce císaře Justiniána Belisar i jeho největší protivník perský král Chosroés I.


Perská říše
Konec války s Římany, konflikt s Ephthality dále pokračuje
Roku 504 oblehli římští generálové Patricius a Hypatius Amidu (Diyarbakir, Turecko) a podnikli útoky na její hradby Avšak protože ty se po určité době neukázaly příliš efektivní, danou lokalitu a snažili se perskou posádku vyhladovět. Tato taktika se pak ukázala jako úspěšná a Peršanům již bylo jasné, že se dlouho neudrží, zvláště když se Římané lstí zmocnili jejich velitele Glonese.
Avšak nedlouho před definitivním triumfem Římanů se do jejich tábora dostavil vysoce postavený perský vyslanec, jenž deklaroval ochotu perského krále Kobada uzavřít mír a vzdát se Amidy a všech okupovaných oblastí oproti výplatě značně vysoké finanční částky. A římští generálové na to přistoupili, protože nic nevěděli o tom, že perská posádka Amidy již spotřebovala veškeré své zásoby a že její kapitulace je jen otázkou času. Proto předali Peršanům jeden tisíc liber zlata a obsadili město i ostatní římské území. Roku 505 pak obě strany uzavřely mírovou smlouvu na dobu sedmi let. Zdá se však, že tato smlouva vůbec neřešila příčinu celého tohoto konfliktu, tj. perský požadavek, aby Římané pravidelně hradili jenu polovinu částky nutné na vydržování kavkazské pevnosti Biraparach, bránící barbarům v jejich nájezdech směrem na jih.

Ephthalitská válka, jež smířila Persii s Římem, nepřetržitě zaměstnávala krále Kobada po dobu deseti let (503 – 513). Konstantinopol pak toho využila a pokračovala v budování silně opevněné linie poblíž perské hranice, s níž začal již císař Theodosius mladší. Jeho nástupce Anastasius se již nespokojil s obnovou a rozšířením obranných možností Theodosiopole (Erzerum, Turecko), ale nechal vybudovat na jižních výběžcích pohoří Mons Masius přímo na okraji velké mezopotamské roviny pevnost Daras (Dara, Turecko), která měla představovat hrozbu Persii. Pouhých dvanáct mil od perské Nisibis tak vzniklo velké město se vším, co k němu patří – kostely, lázněmi, krytými kolonádami, velkými obilnicemi a nádržemi na vodu. Nikdo pak nedbal na to, že je to již jasné porušení smlouvy uzavřené mezi císařem Theodosiem a králem Isdigerdem, které dosud obě strany považovaly za platnou. Nemůžeme se tedy divit, že když válka s Ephthality skončila, poslal král Kobad do Konstantinopole formální stížnost (kolem roku 517).


Itálie
Spory o papežský končí
Církevní vztahy mezi Římem a Konstantinopolí ovlivňovaly politickou situaci v Itálii prakticky po celou dobu vlády ostrogótského krále Theodericha. Všechny důležité římské rody (nyní již výhradně křesťanské) musely totiž nějakým způsobem zaujmout postoj k schismatu vyvolanému Henotikonem císaře Zenona. Senátor Fetus pak při své politické misi do Konstantinopole roku 497 informoval císaře, že je určitá naděje na smíření mezi Západem a Východem a že je možno papeže Anastasia přesvědčit, aby Henotikon podepsal. Když se ale vrátil zpět do Říma, byl papež Anastasius již mrtvý.

Nicméně Festus reprezentoval názory jen jedné senátorské skupiny, kdežto jiná vlivná skupina senátorů stála striktně proti jakémukoliv kompromisu v teologických otázkách. Tyto neshody se pak plně projevily při volbě nového papeže, kdy se ve stejný den (tj. 22. 11. 498) pontifikátu ujali Festův člověk Laurentius, zastánce smíření s Východem, a kandidát ortodoxních Symmachus. Církvi tak vládli dva konkurenční papeži a jejich početní a bojovně naladění přívrženci proměnili ulice města Říma na několik let v krvavé bojiště. Situace nakonec došla tak daleko, že se italští katolíci obrátili na svého ariánského krále, aby spornou záležitost rozhodl. Theoderich sice jen nerad zasahoval do církevních záležitostí, avšak aby zajistil Itálii klid, slíbil vydat konečné rozhodnutí. Třebaže si byl vědom svých závazků vůči Festovi, nechal se nakonec ortodoxním duchovenstvem severní Itálie přesvědčit, že právoplatně zvoleným papežem je Symmachus (roku 499).
Tímto královým arbitrážním výrokem však celá causa neskončila, protože Symmachus se choval natolik autoritářsky a nekompromisně, že se o dva roky později musel obhajovat na církevní synodě. Shromáždění biskupové však všechny obvinění proti němu smetli se stolu a potvrdili jej legitimním papežem. Přesto jej toto jeho chování odcizilo Theoderichovi, který neudělal nic proto, aby odstranil Laurentia neustále vznášejícího své nároky na papežský stolec. Teprve roku 505 došlo k obratu.
K Laurentiovým příznivcům totiž patřili především ti, kteří si mysleli, že dobré vztahy s císařem jsou v nejvlastnějším zájmu Itálie. Vše ale změnila krize kolem Sirmia a ozbrojené střety s císařskou armádou v Dacii. Nyní se totiž všichni jako praví italští vlastenci postavili za svého krále Theodericha a změnili své názory ve prospěch Symmacha. Ztráta podpory mnoha vlivných senátorů pak konečně donutila Laurentia uznat porážku a před koncem roku 506 odejít do ústraní.

Roku 505 tak ztratil císař Anastasius vliv na dění v Itálii a stál osamoceně proti římské církvi a senátu, které sjednotil odpor proti východním teologickým doktrínám. Z rozkolu pak samozřejmě nejvíce profitoval ariánský král Theoderich, na něhož na jaře roku 507 pronesl oslavnou chvalořeč jeden z čelných představitelů italské církve katolický pavijský biskup Ennodius.


Galie
Katoličtí biskupové obviněni ze spolupráce s Franky!
O území dnešní Francie se dělili Frankové, Vizigóti a Burgundi, což mělo za následek, že některá galská biskupství se rozkládala na území různých germánských států. Zdrojem napětí byla např. tourská diecéze, která ležela na území franském a vizigótském, a biskupství se sídlem v Arles zase v království Vizigótů a Burgundů. Vizigótský král Alarich II. obvinil ze spolupráce s Franky biskupa Quintiniana z města Ruteny (Rodez, Francie), biskupa Volusiana i jeho nástupce Vera z Turonu (Tours, Francie) a poslal je do vyhnanství. Tohoto roku musel odejít na krátký čas do Burdigaly (Bordeaux, Francie) i biskup z Arelate (Arles, Francie) Caesarius, autor řehole pro mnichy a jeptišky a také početných kázání, kterými se mimo jiné snažil bojovat s přežitky pohanství v Galii. V Bordeaux si Caesarius získal velké sympatie obyvatel, posléze byl králem rehabilitován, povolán zpět a pověřen přípravou koncilu v Agdě (505).

Burgundsko–franské spojenectví navázáno
Burgundský král Gundobad zběhl do tábora vizigótských nepřátel a roku 505/506 navázal pevné spojenectví s franským králem Chlodvíkem I.

Povstání Alamanů proti Frankům
Alamani ve snaze vymanit se z područí povstali proti svým franským pánům, kteří je však již příštího roku definitivně zpacifikováli.

Smrt kartaginského biskupa
Vůdce afrických katolíků kartaginský biskup Eugenius zemřel ve vyhnanství v galském městě Albi.

Vylepšení křesťanských bohoslužeb
V kostelech se začalo podle egyptského vzoru používat kadidlo.


Podunají
Langobardé odcházejí na „feld“
Ve snaze uniknout z dosahu moci Herulů se roku 505/506 langobardský král Tato, syn Klaffův, přesunul z Rugilandu (severní břeh Dunaje v dnešním Dolním Rakousku) na jakýsi „feld“, což jsou asi dnešní Tullnská pole na břehu jižním. Za tři roky ale propukne mezi oběma germánskými kmeny opět válka.

Langobardé odcházejí na „feld“
Mezitím [král] Gudeoc zemřel a nahradil jej Claffo, jeho syn. A když Claffo rovněž zemřel, tak se jako sedmý chopil královské moci Tato [? – cca 510], jeho syn. Langobardé rovněž odešli z Rugilandu a přebývali na otevřených pláních, které se v jazyce barbarů nazývají „feld“. [Snad kraj mezi řekou Tisou a Dunajem v Maďarsku. Eginhardovy anály totiž k roku 796 uvádějí: „Když Pipin zahnal Huny za Tisu, tak úplně zničil jejich královské sídlo, které tito lidé nazývají „ring“ a Langobardé „feld“. Procopius tvrdí, že Langobardé byli tehdy poplatni Herulům, kteří je přinutili opustit úrodný Rugiland. Někdy v této době se rovněž stali křesťany.] A zatímco tam žili po dobu tří let, propukla mezi Tatem a Rodolfem válka ...


Rok 506

Galie Velké povstání Alamanů a jejich porážka, diplomatická aktivita ostrogótského krále Theodericha
Povzbuzení předchozími franskými válečnými neúspěchy Alamani povstali a do boje se zapojila většina národa. Franský král Chlodvík I. proto musel odložit plánované tažení proti Vizigótům a vyrazit k Rýnu, kde v bitvách u Štrasburku (Francie) a Tolbiacu (Zülpich, SRN) uštědřil povstalcům těžké porážky. Alamanský král padl a rozzuření Frankové hnali houfy nebožáků k úpatím Alp s úmyslem tento kmen úplně vyhladit – archeologicky lze tuto katastrofu alamanského národa dokumentovat tím, že všechna opevněná alamanská sídla v jihozápadním Německu byla zničena.

Do běhu událostí však zasáhl ostrogótský vládce Itálie Theoderich, kterému se nelíbily rozbroje mezi germánskými státy, a Frankům otevřeně čelil na horním Rýně a Illeru. V dopise stylizovaném tento nebo příští rok budoucím zakladatelem jihoitalského kláštera Vivarium Cassiodorem Senatorem sice Chlodvíkovi poblahopřál k vítězství, ale nabádal ho k mírnosti, vyzýval jej, aby respektoval sféru ostrogótskou vlivu jižně od Dunaje a informoval ho o tom, že bere v ochranu tuto část alamanského území. Tón listu byl velmi zdvořilý, což mu ale nebránilo, aby Merovejce před ostatními vládci nepomlouval – v korespondenci králům Durynků, Varnů a Herulů jej označuje za pyšného, arogantního, opovrhujícího pravdou a páchajícího bezpráví. Obdobný dopis napsal i vizigótskému králi Alarichovi II. a pokoušel se jej smířit s Chlodvíkem.
Pak se jeho quaestor Cassiodorus obrátil na nejmenovaného vládce Herulů, jímž však mohl být jedině Langobardy později poražený Rodulf, uznal jej králem a vybídl, aby se spolu s ostatními germánskými králi snažil, zabránit válce mezi Vizigóty a Franky, což svědčí o důležitosti Herulů v mezinárodní politice počátku 6. století. Rodulfa učinil Theoderich svým adoptivním synem, což ovšem – poněvadž adopce proběhla per arma (předáním zbraní) – nemělo nic společného s nástupnictvím v rodě ostrogótských Amalů. Tím si zajistil Rodulfovo spojenectví a pevné držení provincie Norica a Raetie. Po brzkém pádu herulského státu se obrátil s nabídkou spojenectví také na Durynky a kolem roku 510/po roce 511 provdal svoji neteř Amalabergu za durynského krále Hermenefreda.
Poslední list měl vyprovokovat franského spojence burgundského krále Gundobada. V něm mu blahosklonně a povýšeně oznámil, že mu posílá dva měřiče času: sluneční a vodní hodiny. Theoderich se postavil do role člověka, který má v západní Evropě monopol na přežívající lidské vědění a může rozdělovat dobrodiní klasické civilizace. Burgundy naopak kladl na mnohem nižší stupeň lidského vývoje, stále blíže zvířatům než k rozumným lidským bytostem.

Ani Chlodvík se nechtěl se angažovat kdesi v Raetii a na horním Dunaji, neboť centrem jeho zájmu byla vizigótská Galie. Proto zastavil svůj postup a spokojil se s obsazením levého břehu Rýna s městy Wormsem a Speyerem a s předmostím na pravém břehu řeky severně od Oostu. Tato území byla úplně vylidněna a znovu osídlena franským obyvatelstvem. Části alamanských běženců bylo povoleno usídlit se v ostrogótské Pannonii, Raetii a severní Itálii, část se smířila s franskou nadvládou a ve svých dosavadních sídlech v Alsasku a jižně od Oostu zůstala. Chlodvík je zde nechal žít podle vlastních zákonů, ale s autonomií byl konec a alamanské území bylo přímo začleněno do franské říše. Theoderich si chtěl pojistit Dunaj jako hranici a zajistit si tak i ochranu svých alpských průsmyků, a proto možná v této době usadil v okolí Dunaje kmen jménem Baiovarii (Bajuwaren, Bavoři, patrně „Příchozí z Čech“ – Bohemie).

Hispánie
Lex Romana Visigothorum
Vizigótský král Alarich II. ohrožen franskou rozpínavostí se snažil upevnit vnitřní jednotu země a usmířit katolické Galoromány se svými ariánskými Germány. Za tímto účelem v součinnosti s katolickými biskupy i světskou šlechtou vypracoval zákoník Lex Romana Visigothorum (Breviarium, Alarichův breviář) a vydal jej dne 5. 2. Prohlásil se v něm ochráncem práv i náboženství svých katolických poddaných a znovu potvrdil majetková a dědická práva v království – právo vlastnit půdu a předávat ji svému dědici podle vlastní volby bylo totiž základem moci galořímských statkářů. V Alarichově breviáři je uzákoněna i další činnost orgánů pozdně římské správy.

Lex Romana Visigothorum
Dne 2. února roku 506 vydal král Alarich spolu s katolickými biskupy a příslušníky gótské a galořímské šlechry v Tolose tzv. Lex Romana Visigothorum (Římský zákon Vizigótů), jenž je rovněž zván Alarichovým breviářem. Lex Romana Visigothorum byl poměrně rozsáhlý, protože obsahoval jak právo nové (císařská nařízení, leges), tak i právo staré (ius). Obsahově čerpal z Kodexu Theodosiova a posttheodosiánských novel (přibližně polovina sbírky vztahující se k leges), druhou část (ius) reprezentoval výtah z Gaiovy učebnice, výtah z Paulových Sentencí, několik konstitucí z Gregoria a Hermogeniana a vše zakončoval jeden respons Papinianův. Zákoník uváděl římské právo do soulad s tradicemi Germánů a paltil jak pro Góty, tak Římany.

Král Alarich se usmiřuje s galskou katolickou církví
Alarichův otec král Eurich se po celou dobu své vlády snažil oslabit moc galořímského katolického duchovenstva. A opravdu se zdá se, že ještě před pádem moci říše římské na Západě udržovali galští biskupové vynikající vztahy s Ravennou. Eurich však neuznával legitimitu téměř žádného západního císaře, protože by to bylo v rozporu s jeho politikou územní expanze do jižní Galie. Proto ani příliš neudivuje, že během jeho vlády zůstalo neobsazeno na jím ovládaném území na třiatřicet biskupských stolců. Tyto jeho zásahy do církevní organizace určitě vyvolaly konflikty mezi královskou mocí a mocí biskupů. A Alarich II. zdědil tyto problémy po svém otci. Víme, že vyhostil dva biskupy z tourské diecéze - roku 496 vyhnal Volusiana, jenž zemřel v Tolose na cestě do Hispánie, a před rokem 506 pak Vera. Krátce před rokem 506 odešel rovněž do nuceného exilu v Bordeaux sám velký Cesareus z Arles a biskup Ruritius z Limoges. A důvody byly politické povahy - souhlas s franským nájezdem na Tours a tajné (Cesarovy) pikle s Burgundy. Ale většina galských biskupů se roku mohla 506 vrátila z exilu zpět, protože král Alarich chtěl dne 10. září 506 zahájit koncil v Agdě.

Koncil v Agdě
Na koncilu byli přítomni zástupci 34 diecézí pouze z galské částí království, kteří jednali za předsednictví právě se navrátivšího Casarea z Arles. Dohodli se na reformě pravidel pro chování duchovenstva a na úpravách liturgie tak, aby bylo možné sjednotit ritus po obou stranách Pyrenejí.

Synoda v AgděKrál Alarich zahájil budování nezávislé zemské církve a na 10. 9. svolal do Agath (Agde, Francie) synodu. Přítomní galští biskupové formálně schválili stávající organizaci katolické církve v Galii, z níž část drželi Vizigóti, část Burgundové a zbytek Frankové. Některá biskupství se dokonce rozkládala na území dvou různých germánských států, z čehož vznikalo napětí (např. tourská diecéze ležela na území vizigótském a franském, biskupství se sídlem v Arelate zase v království Vizigótů a Burgundů). Koncil řešil kromě církevních i sociální otázky a rozhodl, že útočištěm chudých má být biskupův dům. Z tohoto důvodu se v něm nesmějí chovat psi ani sokoli, aby ty, kteří do domu biskupa přicházejí hledat křesťanské milosrdenství, nenapadali. Stejné omezení mělo platit i pro kněží a diákony. Královský dvůr dále připravil národní koncil galských a španělských biskupů.

Akce proti hispánským bagaudům
Vizigóti se zmocnili hispánského města Tortosy a popravili bagauda Petruse.

Petrova vzpoura
Další vzpoura propukla roku 506, když se Gótové zmocnili Tortosy. Vůdce vzbouřenců Petrus byl popraven a jeho hlavu poslali do Zaragozy, kde ji vystavili pro výstrahu. Není vyloučené, že jak Burdunelova vzpoura (496 - 497), tak vzpoura Petrova, našly podporu u Franků, kteří útočili ze svých opěrných bodů na severu Galie na území ovládané Vizigóty.


Itálie Pád vzdoropapeže Laurentia
Po čtyřech letech neklidu nechal král Theoderich padnout spolupráci s Konstantinopolí nakloněného vzdoropapeže Laurentia a ve funkci uznal jeho konkurenta Symmacha. Přestože i nadále stáli mnozí duchovní na Laurentiově straně, podařilo se králi intenzivní diplomacií překonat rozpory, dohodnout se s císařem Anastasiem I. a ukončit tak pouliční nepokoje trvající od dvojí papežské volby roku 498. Tento rok vznikla tzv. symmachiánská falza – dokumenty, které měly dokázat, že papeže může soudit jenom Bůh.

Pád vzdoropapeže Laurentia, nová personální politika krále Theodericha
K příznivcům papeže Laurentia patřili především ti senátoři, kteří si mysleli, že dobré vztahy s císařem jsou v nejvlastnějším zájmu Itálie. Vše ale změnila krize kolem Sirmia roku 505 a ozbrojené střety s císařskou armádou v Dacii. Nyní se totiž všichni jako praví italští vlastenci postavili za svého krále Theodericha a změnili své názory ve prospěch Symmacha. Ztráta podpory mnoha vlivných senátorů pak Laurentia donutila konečně uznat porážku a před koncem roku 506 odejít do ústraní.
Roku 505 tak ztratil císař Anastasius vliv na dění v Itálii a stál osamoceně proti římské církvi a senátu, sjednocenými v odporu proti východním teologickým doktrínám. Z rozkolu pak samozřejmě nejvíce profitoval ariánský král Theoderich, na něhož na jaře roku 507 pronesl oslavnou chvalořeč jeden z čelných představitelů italské církve katolický pavijský biskup Ennodius. Toto souznění mezi králem a italskou aristokracií však netrvalo dlouho. Pokud Theoderich stavěl svoji vládu (podobně jako Odoaker) na spolupráci s předními římskými rodinami, z nichž si vybíral ty nejvyšší civilní hodnostáře jako prefekta města Říma nebo italského prefekta, bylo vše v pořádku. Nyní se však poohlédl jinam a zaměřil svoji pozornost i na jiné společenské kruhy.

Čelný přívrženec Symmachův v boji o papežský stolec Probus Faustus Niger byl sice ještě v letech 507 – 512 italským prefektem, hodnosti římských prefektů však již zastávali muži, kteří se senátorskou šlechtou neměli nic společného (např. Agapitus v letech 507 – 509 a po něm Artemidorus a Argolicus). Theoderich se snažil snížit svoji závislost na senátě i tím, že na svém dvoře v Ravenně shromáždil sobě oddané lidi provincionálního původu a z nich si pak vybíral své hodnostáře, jako byl ministr financí, magister officiorum nebo kvestor.

Římská říše
Konec římsko–perské války
Roku 506/507 uzavřeli císař Anastasios a perský král Kabades mír na dobu sedmi let, čímž ukončili ozbrojený konflikt vlekoucí se od roku 502. Imperátor poručil vybudovat u strategického pohraničního města Daras opevněné město Anastasiopolis.

Konec římsko–perské války
Po počátečních úspěších jako bylo dobytí Theodosiopole a Martyropole roku 502 a Amidy v lednu roku následujícího ustrnul perský útok proti říši římské na mrtvém bodě a ani mohutná římská protiofenzíva podniknutá a početnými silami roku 503 ničeho nedosáhla. Teprve roku 505 však došlo ke zvratu – římská armáda v čele s vysokým civilním hodnostářem, magistrem officiorum (což byl v 5. a 6. století de facto ministr financí) Kelerem získala zpět Amidu (Diyarbakir, Turecko) a v následném tažení vpadla na perské území, které vyplenila. Protože v téže době čelil perský král Kavád novému náporu Bílých Hunů – Hefthalitů, byl ochotný ke smíru. Jednání vyústila v mírovou dohodu na 7 let uzavřenou roku 506, která byla v podstatě dodržována až do roku 527, a to i přesto, že Anastasiova vláda po tomto bolestivém připomenutí zanedbaného stavu pevnostní soustavy na východní hranici za velkých nákladů nejenže opravila stávající opevnění,ale také nechala urychleně vybudovat poblíž hlavního perského pohraničního vojenského centra Nisibis (Nusaybin,Turecko) mohutnou pevnost Dara, budoucí klíčový římské obrany i nástupiště ofenzivních akcí proti perské říši. Stavba Dary vyvolala na perské straně smršť protestů, protože tím došlo k porušení římsko–perských smluv, které stavbu nových pevností poblíž hranic zapovídaly. Reakce byla ovšem pouze verbální, neboť, jak východní Římané dobře věděli, sasánovské armády byly poutány bojem s Hefthality.

• Na koncilu v Dvinu potvrdili Arméni svoji monofyzitickou formu křesťanské víry a přijali kompromisní Henotikon císaře Zenona.

Podunají
Langobardé odcházejí na „feld“
Ve snaze uniknout z dosahu moci Herulů se roku 505/506 langobardský král Tato, syn Klaffův, přesunul z Rugilandu (severní břeh Dunaje v dnešním Dolním Rakousku) na jakýsi „feld“, což jsou asi dnešní Tullnská pole na břehu jižním. Za tři roky ale propukne mezi oběma germánskými kmeny opět válka.

Langobardé odcházejí na „feld“
Mezitím [král] Gudeoc zemřel a nahradil jej Claffo, jeho syn. A když Claffo rovněž zemřel, tak se jako sedmý chopil královské moci Tato [? – cca 510], jeho syn. Langobardé rovněž odešli z Rugilandu a přebývali na otevřených pláních, které se v jazyce barbarů nazývají „feld“. [Snad kraj mezi řekou Tisou a Dunajem v Maďarsku. Eginhardovy anály totiž k roku 796 uvádějí: „Když Pipin zahnal Huny za Tisu, tak úplně zničil jejich královské sídlo, které tito lidé nazývají „ring“ a Langobardé „feld“. Procopius tvrdí, že Langobardé byli tehdy poplatni Herulům, kteří je přinutili opustit úrodný Rugiland. Někdy v této době se rovněž stali křesťany.]A zatímco tam žili po dobu tří let, propukla mezi Tatem a Rodolfem válka ...


Rok 507

Galie
Diplomatická ofenzíva ostrogótského krále Theodericha, další válka Franků s Vizigóty, bitva u Vouillie a smrt gótského krále Alaricha
Ostrogótskému králi Theoderichovi se nelíbily rozbroje mezi germánskými státy, a proto dopisem stylizovaným budoucím zakladatelem jihoitalského kláštera Vivarium Cassiodorem nabádal roku 506/507 vítěze nad Alamany franského krále Chlodvíka I. k mírnosti vůči poražené straně a informoval jej, že bere v ochranu část alamanského území jižně od Dunaje. Tón dopisu byl velmi zdvořilý, což mu ale nebránilo v tom, aby Merovejce před ostatními vládci nepomlouval – v korespondenci králům Durynků, Warnů a Herulů jej označil za pyšného, arogantního, opovrhujícího pravdou a páchajícího bezpráví. Obdobný dopis napsal i vizigótskému králi Alarichovi II., jehož se pokoušel usmířit s Chlodvíkem.

Pak se jeho quaestor Cassiodorus obrátil na nejmenovaného vládce Herulů, jímž však mohl být jedině Langobardy později poražený Rodulf, uznal jej králem a vybídl, aby se spolu s ostatními germánskými králi snažil, zabránit válce mezi Vizigóty a Franky, což svědčí o důležitosti Herulů v mezinárodní politice počátku 6. století. Rodulfa učinil Theoderich svým adoptivním synem, což ovšem – poněvadž adopce proběhla per arma (předáním zbraní) – nemělo nic společného s nástupnictvím v rodě ostrogótských Amalů. Tím si zajistil Rodulfovo spojenectví a pevné držení provincie Norica a Raetie. Po brzkém pádu herulského státu se obrátil s nabídkou spojenectví také na Durynky a kolem roku 510/po roce 511 provdal svoji neteř Amalabergu za durynského krále Hermenefreda.
Poslední list měl vyprovokovat franského spojence burgundského krále Gundobada: blahosklonně a povýšeně mu v něm oznamoval, že mu posílá dva měřiče času – sluneční a vodní hodiny (klepsydru), a byl na možnost zprostředkování této v období helénismu vynalezené vymoženosti tak pyšný, jako by je vynalezl on sám. Ostrogótský panovník se již natolik vžil do role dědice západořímské říše a antických civilizačních vymožeností, že se ani necítil být barbarem a stavěl se do role člověka, který má v západní Evropě monopol na přežívající lidské vědění a může rozdělovat dobrodiní klasické civilizace, zatímco Burgundy naopak kladl na mnohem nižší stupeň lidského vývoje, stále blíže zvířatům než k rozumným lidským bytostem. Na žádost franského krále Chlodvíka vyslal do severní Galie vynikajícího hráče na kitharu, jehož výběrem pověřil filozofa Boëthia. Kithairodos měl franského vladaře nejenom obveselovat na hostinách, ale i zjemnit drsná srdce barbarů, jako to kdysi s lidmi, zvířaty, ba i neživými předměty dokázal bájný Orfeus.

Theoderichova iniciativa se však minula účinkem a Chlodvík byl rozhodnut po Alamanech definitivně vyřídit i Vizigóty. Ti se mohli opřít o Theodericha, zatímco Chlodvík měl za spojence Burgundy a císaře Anastasia, který byl od dobytí Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) s Ostrogóty ve válečném stavu. Nastávající válečný konflikt prezentoval jako boj proti ariánům a předpokládal, že najde podporu u místního katolického galorománského obyvatelstva. Proto se v předvečer útoku pokoušel postavit katolíky proti svému králi a v ediktu sliboval ochranu jejich náboženským institucím, což se však minulo účinkem – většina katolického duchovenstva se již dávno s vizigótskou nadvládou smířila a nebyla nastávající válkou nijak nadšena. Chlodvík shromáždil vojsko v Toursu, kam za ním přišli i rýnští Frankové pod vedením prince Chrodericha, a před nastoupenými sbory otevřeně prohlásil: „Velice mě rmoutí, že tihle ariáni ovládají část Galie. Pojďme s pomoci boží, a až je přemůžeme, dostaneme zemi do své pravomoci.“ Kronikář Řehoř z Toursu dále pokračuje: „A protože se ta řeč všem líbila, vytáhl s vojskem a zamířil k Poitiers. Tam tehdy sídlil král Alarich.“

Franská a vizigótská armáda rozbily své tábory „in campo Vogladinse“, tj. u Vouillie (Vouglé), patnáct kilometrů jižně od Poitiers, a Alarich čekal na Theodericha. Do běhu událostí však zasáhli jeho vojáci: „Když jim při nečinném ležení byl čas dlouhý, byli rozmrzení a pohněvaní, protože nepřátelé pustošili jejich zemi. Nakonec pomlouvali Alaricha, zazlívali mu, že se bojí nepřátel, a vytýkali mu liknavost jeho tchána. Ujišťovali ho, že jsou připraveni k boji a že oni sami v boji Germány lehce zdolají. A proto ještě než přišli Gótové, Alarich byl nucen zahájit boj s nepřáteli. Germáni vyšli z tohoto utkání vítězně a pobili většinu Vizigótů zároveň s jejich vojevůdcem Alarichem.“ (Prokopios z Kaisareie Hyper ton polemon logoi) Poražení Vizigóti se stáhli do svého hlavního města Tolosy (Toulouse, Francie) a k Narbo (Narbonne, Francie); část franského vojska pod velením prince Theudericha obsadila dnešní Gaskoňsko a zbytek přezimoval v Burdigale (Bordeaux, Francie). Na podzim se do bojů na franské straně zapojili i Burgundi.
Po prohrané bitvě prchl pětiletý Alarichův syn Amalarich do Hispánie, a protože jej diskvalifikovala jeho nezletilost, usedl s Theoderichovou podporou na vizigótský trůn jeho nevlastní bratr, syn Alarichovy neznámé konkubíny/vedlejší manželky Gesalich (též Giselich).

Diplomatická ofenzíva ostrogótského krále Theodericha, válka Vizigótů s Burgundy a Franky
Ani manželské vztahy mezi příslušníky germánských královských dvorů nedokázaly zabránit ozbrojenému střetu Franků a Vizigótů v Galii. Nikdy necítil král Theoderich takovou úzkost, jako když franský král Chlodvík vyhlásil válku svému vizigótskému protějšku Alarichovi II. Theoderich nyní dělal vše, aby tomu zabránil, a my máme tři jeho dopisy , které během této krize napsal Alarichovi, Gundobadovi a Chlodvíkovi, přičemž další adresoval králi Durynků, Herulů a Varnů. Protože ale veškeré snahy o mírové řešení konfliktu byly marné, postavil se na stranu svého zetě a slíbil mu vojenskou podporu. Ale z neznámých důvodů nebyl schopen zasáhnout do války jako jeho spojenec včas a zdá se, že nepočítal s tím, že se s Chlodvíkem spojí jeho věční rivalové Burgundi a že jeho armádě odříznou cestu do Akvitánie právě v době rozhodující bitvy u Vouillie. Vizigótové tak byli poraženi, jejich král Alarich padl a Akvitánie přešla pod nadvládu Franků. Teprve příštího roku budou schopni ostrogótští generálové zahájit protiofenzívu. (508)

Válka Franků s Vizigóty, bitva u Vouillie a smrt gótského krále Alaricha
Frankové pravděpodobně stále častěji útočili, přičemž zvláště mohutný nápor můžeme předpokládat koncem roku 506 a začátkem roku 507. Franský král Chlodvík tehdy zřejmě pronikl hluboko do nitra vizigótského království a tím Alaricha II. přinutil utkat se s nimi v památné bitvě u Vouillé, které leželo poblíž Poitiers. A Alarich, který na bojistě přišel prakticky s celým svým vojskem, v bitvě zahynul a jeho muži utrpěli zdrcující porážku. Je zajímavé, že v bitvě u Vouillé bojoval na vizigótské starně i velký oddíl vojáků z Auvergne pod vedením Apollinaria, syna slavného Sidonia Apollinaria, jenž byl až do konce svého života zarytým nepřítelem Alarichova otce krále Euricha.
Chlodvík ihned využil zmatku v řadách gótského velení a vzápětí obsadil Bordeaux a hlavní město Tolosu, kde se zmocnil části vizigótského královského pokladu, který byl symbolem monarchie. Dosavadní vizigótský spojenec burgundský král Gundobad v poslední chvíli obrátil kabát a přidal se k Frankům. Vydal se po proudu Rhôny do Provence, kde porazil Gesalricha, Alarichova nemanželského syna, a pak obsadil město Narbonne. Na jaře roku 508 tak zůstávaly ve vizigótských rukou pouze Carcassone a Arles.

Vlády nad Vizigóty se ujímá Gesalrich
Král Alarich II., jenž zahynul u Vouillé, měl dva syny - staršího Gesalricha (Gesaleicha) a mladšího Amalaricha, který pochazel z manželství s Tiudigotou a který tedy byl vnukem ostrogótského krále Theodericha Velikého. Poražení Vizigóti však neuznávali dědičné držení trůnu, a proto si po svém návratu do Narbonne zvolili za krále Gesalricha.Ten se stal králem v souladu s právem a tedy nebyl uzurpátorem.

Baskové se derou do Gaskoňska
Mocenského vakua na jihu Galie využili pyrenejští Baskové, sestoupili z hor a zabrali území dnešního Gaskoňska.

Pactus Legis Salicae
Latinou neuznávající žádná gramatická pravidla bylo někdy v letech 507 – 511 sepsáno kmenové právo sálských Franků – Pactus Legis Salicae (Lex Salica). Zákoník platil pouze pro Franky žijící mezi mezi Loirou a oblastí Silva Carbonaria (Uhelný les, budoucí Neustrie) a nevztahoval se na dosud pohanské ripuárské Franky (Francia Rinensis, tj. pozdější Austrasie), jejichž zvláštní postavení v říši bylo respektováno.


Římská říše
Konec římsko–perské války
Roku 506/507 uzavřeli císař Anastasios a perský král Kabades mír na dobu sedmi let, čímž ukončili ozbrojený konflikt vlekoucí se od roku 502. Imperátor poručil vybudovat u strategického pohraničního města Daras opevněné město Anastasiopolis.

Vzpoura v Konstantinopoli
V konstantinopolském hippodromu propukla vzpoura na podporu obdobného povstání v Antiochei (Antakya, Turecko).


Itálie
Ostrogótský král Theoderich se zastal poražených Alamanů (zdroj)
(504) Zároveň s dobytím Sirmia (Sremska Mitrovica, Srbsko) a válečnými operacemi proti Gepidům v povodí řeky Sávy probíhaly Theoderichovy pokusy o ovládnutí dalších bývalých římských provincií. Třebaže o situaci v Pannonii a Noricu v té době nemáme téměř žádné zprávy, je jisté, že Theoderich byl úspěšný, neboť již roku 507 mohl usadit část Alamanů poražených franským králem Chlodvíkem v Pannonii a možná i Savii. Zbytek jejich národa pak před meči či otroctvím vítězů ustoupil do Raetie, přičemž Chlodvík jej marně žádal, aby mu je vydal.
Známe i jeho radu, kterou tehdy udělil franskému králi: „Vyslechni si radu člověka, jenž má zkušenosti v takových záležitostech. Jen z těch mých válek jsem měl prospěch, jež jsem ukončil veden umírněností“, načež mu sdělil, že bere Alamany pod svoji ochranu a dává jim nové domovy na území svého království.


Severní Afrika
Katoličtí biskupové opět do exilu
Afričtí katolíci porušovali edikt vandalského krále Thrasamunda, kterým zakázal nově obsazovat uvolněné biskupské stolce, a své hodnostáře vysvěcovali tajně. Např. ve městě Ruspe se tohoto roku stal metropolitou pozdější vůdce afrických katolíků Fulgentius. Sotvaže se však ujal svého stolce, byl s dalšími 120 katolickými biskupy roku 507/508 vypovězen. Král se ale narozdíl od svých předchůdců Geisericha a Hunericha vyhýbal fyzickému násilí; s provinilci zacházel sice slušně, ale přesto je postavil pod dohled. Šedesát biskupů šlo do exilu na Sardinii do okolí osady Calaris (Cagliari), kde žili na způsob mnišské komunity.
Naposledy upravil(a) kacermiroslav dne 24/11/2011, 17:45, celkem upraveno 2 x.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od kacermiroslav »

Rok 508

Galie
Fransko-vizigótská válka v jižní Galii, intervence ostrogótského krále Theodericha
Franský král Chlodvík I. vede již druhý rok úspěšnou válku proti Vizigótům s cílem ovládnout jih Galie. Na jaře tohoto roku vyrazil do akce jeho nejstarší syn Theuderich a postupoval přes Rodez a Albi do kraje Auvergne, který se podrobil. (Jeho válečné zásluhy budou po otcově smrti roku 511 zohledněny tím, že Auvergne připojí ke svým austrasijským državám.) Chlodvík a jeho spojenec burgundský král Sigismund ze Ženevy pak společně dobyli hlavní město vizigótské říše Tolosu (Toulouse, Francie), kde se zmocnili vizigótského královského pokladu obsahujícího i cennosti, které uloupil už roku 410 král Alarich I. při dobytí Říma. Poté se Burgundi posíleni franskými pomocnými sbory vydali obsadit přímořské vizigótské provincie, které měly podle dohody připadnout Sigismundovu otci králi Gundobadovi. Vizigóti jim nebyli schopni klást účinný odpor a fransko–burgundská koalice již ovládla celou jižní Galie až k Pyrenejím, když do běhu událostí zasáhl ostrogótský král Theoderich. Poté co dopisem marně vyzval Chlodvíka, aby se umoudřil a stáhl se, vyslal do akce svého vojevůdce Tuluina, který překročil Alpy, prorazil obležení města Arelate (Arles, Francie) a vyhnal Burgundy nejenom z dobyté Massilie (Marseille, Francie), ale i z celé vizigótské Provence a Septimánie. Tím realizoval hlavní Theoderichův strategický záměr zabezpečit spojení ostrogótských držav v Itálii se zbývajícím vizigótským územím v Hispánii po souši.

Chlodvík sice podpořil Burgundy pomocnými sbory, ale otevřené vojenské konfrontaci s Ostrogóty se vyhnul. Raději odtáhl od obléhaného města Carcaso (Carcassone, Francie) a spokojil se se zabezpečením svých územních zisků, tvořenými bohatými romanizovanými provinciemi Akvitánie I. a Akvitánie II., oblastí Tolosy (Toulouse, Francie) a částí Novempopulany (Gaskoňsko, Francie) jižně od řeky Garonny, kterými prakticky zdvojnásobil území své říše. Protože žádné větší vojenské akce již neproběhly, je pravděpodobné, že tento rok uzavřel s Vizigóty příměří, zatímco s Ostrogóty se smířil později.

Intervence ostrogótského krále Theodericha
A tehdy se do války zapojil vládce Itálie král Theoderich Veliký. A tak od července roku 508 operovalo na jihu Galie silné ostrogótské vojsko pod velením generála Ibbase, jemuž se podařilo udžet v rukou Gótů alespoň úzký pruh pobřeží v Provence a v provincii narbonnské. Ibbas téhož roku dobyl Marseille a odehnal obléhatele Arles. Roku poplenila 509 poplenila ostrogótská armáda generála Mamma jižní oblasti království Burgundů, zatímco se Ibbasovi podařilo získat zpět Narbonne a překazit franské obléhání Carcassonne. Theoderich Veliký tak mohl opět zřídit úřady galského pretoriánského prefekta a septimánského vikáře. Zdá se, že Ostrogóti nic nepodnikali proti Alarichovu nástupci Gesalrichovi, přičemž je dokonce možné, že jej Theoderich uznal vizigótským králem. Když však východní Gótové obsadili Carcassonne a Arles, odvezli si odtud i část vizigótského státního pokladu, která unikla Frankům. V Carcassonne se pravděpodobně v tu dobu nacházel i mladší Alarichův syn Amalarich, zatímco jeho druhý nemanželský syn a stávající vizigótský král Gesalrich zřejmě už roku 508 opustil Narbonne a usadil se v Barcině (Barceloně), která se tak stala hlavním městem jeho království. V letech 508 - 511 pak udržoval Osstrogóty přátelské vztahy. Jeho vláda pak nebyla nijak poklidná. Roku 510 zabil v Barcelone Goaricha, starého spolupracovníka Alaricha II. Kromě toho víme ještě o vražde jakéhosi komity Veila.

Římští vyslanci u krále Chlodvíka
Při zpáteční cestě obsadil město Angoulem a zastavil se v Toursu, kde v místní bazilice zanechal světci a patronovi své říše sv. Martinovi bohaté dary. V tomto městě již na něj čeká poselstvo s dopisem od imperátora Anastasia I., ve němž císař legalizoval jeho vládu nad galskými Romány a uznal jej panovníkem na stejné úrovni jako je např. Theoderich Veliký, na důkaz čehož mu udělil jako projev spojenectví Franků a Římanů titul čestného konsula a augusta. Slavnostní akt proběhl dne 25. 12. v tourské bazilice: král si oblékl purpurovou tuniku a plášť, na hlavu si nechal vložit diadém a cestou z kostela rozhazoval shromážděným davům jako dobrý Říman zlaté a stříbrné mince. Jestliže jej císař při této příležitosti i adoptoval, pak se to samozřejmě nijak nedotklo suverenity franské říše. Z Toursu odešel Chlodvík do Paříže, kde se setkal se svým synem Theuderichem. Paříž si vybral za svoje sídelní město („cathedra regni“) a své říši vládl z bývalých římských veřejných budov na Ile de la Cite stojících na místě dnešního Palais de Justice.

Zákonodárné aktivity franského krále
Po úspěšném zdolání vizigótského království vydal král Chlodvík zákon, podle něhož všichni klerikové zajatí při válečných akcích a vůbec všichni lidé nacházející se v pravomoci církve, např. rolníci obdělávající církevní pozemky mají být propuštěni na svobodu. Zajatci, kteří ve službách církve nejsou, mohou být propuštěni na zákrok biskupů.

Pactus Legis Salicae
Latinou neuznávající žádná gramatická pravidla bylo někdy v letech 507 – 511 sepsáno kmenové právo sálských Franků – Pactus Legis Salicae (Lex Salica). Zákoník platil pouze pro Franky žijící mezi mezi Loirou a oblastí Silva Carbonaria (Uhelný les, budoucí Neustrie) a nevztahoval se na dosud pohanské ripuárské Franky (Francia Rinensis, tj. pozdější Austrasie), jejichž zvláštní postavení v říši bylo respektováno.


Itálie
Ostrogótská protiofenzíva v Galii (zdroj)
(507) Teprve roku 508 byli Ostrogótové schopni vojensky podpořit své příbuzné Vizigóty ve válce proti alianci Franků a Burgundů. Generálové krále Theodericha tehdy vedli útok do Galie, při němž zachránili město Arles a vydobyli zpět pro vizigótské království celou narbonskou provincii. Ovšem Provence, kterou vyrvali z rukou Burgundů, již připojili ke své italské říši. Ve stejnou dobu přijal král Theoderich pod svoji ochranu Alarichova syna jako dědice vizigótského trůnu, aby po zbytek svého života vládl jak Hispánii, tak provincii Narbonensis. A tak to bylo poprvé od pádu západního impéria, kdy se pod jednou vládu spojilo obrovské území – Hispánie, Narbonensis, Provence, Itálie, Sicílie, obě Raetie, Noricum, část Pannonie a Dalmácie. Válka o jižní Galii sice roku 508 skončila, avšak nepřátelství mezi Góty a fransko–burgundskou koalicí přetrvávalo, přičemž také Frankové a Burgundové byli vůči sobě více než ostražití.

Král Theoderic zasahuje do galských a hispánských záležitostí
Theodoric dosáhl srovnatelně velkého vítězství díky svému vojevůdci Ibbovi v Galii, když padlo více než 30 000 Franků. Navíc po smrti svého zetě Alarica (484 - 507) provolal Theodoric králem (Visigótů) Thiudise (531 - 548), svého nosiče zbroje, regenta jeho vnuka Amalarica (526 - 531) v Hispánii. Avšak Amalaric byl lapen do léčky Franky a v časném mládí ztratil naráz království i život. Potom jeho regent Thiudis, postupující (s armádou) ze stejného království, napadl Franky a osvobodil Hispánce ze jha jejich hanebné podlosti. Po celou dobu svého života potom uchovával Visigóty v jednotě. Po něm získal království Thiudigisclus (548 - 549) a po krátké době našel smrt z rukou svých vlastních přívrženců. Byl následován Agilem (549 - 554), který stojí v čele království až doposud. Proti němu povstal Athanagild (554 - 568) a dodnes znepokojuje moc římského impéria. Na cestě je tudíž s armádou Liberius (551), aby se mu postavil. Na západě nebyl za Theodoricova života (†526) kmen, jenž by mu nesloužil, a to buď v přátelství nebo pod hrozbou síly zbraní.

Císařova flotila útočí na Itálii
Na základě spojeneckých dohod se do válečného konfliktu na straně Franků zapojil i císař Anastasios I. a k břehům jižní Itálie vyslal flotilu dvou set lodí s osmi tisíci vojáky, kteří zpustošili Apulii a Kalábrii. Král Theoderich byl rozhořčen zničením Tarentu, přesto se choval zdrženlivě a do metropole na Bosporu poslal vnější formou uctivý dopis, který byl však ultimátem, za jehož řádky byla cítit železná pěst. Po dalším kole diplomatických potyček byl nakonec uzavřen mír: císař uznal Theoderichovo právo udílet říšské tituly a smířil se s tím, že bude mít pravomoci nejenom nad svými barbary, ale i nad římskými občany. Na druhou stranu Theoderichův spojenec vandalský král Thrasamund nesplnil své závazky z roku 500 a v konfliktu zůstal neutrální.

Burgundi se sklánějí před Theoderichem
Krátce po roce 508 Burgundi uznali Theoderichovu dominanci, opustili své franské spojence a asi ne zcela dobrovolně se přimkli k ostrogótské říši. Příslušné mírové smlouvy byl stvrzeny sňatkem Theoderichovy dcery Ostrogothy s následníkem burgundského trůnu princem Sigismundem.


Podunají
Válka mezi Langobardy a Heruly
Tři roky poté, co se Langobardi usadili na „feldu“ (Tullnských polích v dnešním Rakousku), tj. roku 508/509, přerostlo nepřátelství mezi nimi a moravskými Heruly v ozbrojený konflikt. „Dlouhobradí“ si válku nepřáli, ale ani svojí ochotou platit zvýšený tribut nebyli schopni zabránit krvavému konfliktu. Bitva mezi oběma germánskými kmeny začala soubojem panovníků, v němž langobardský král Taton z rodu Lethingů zabil herulského krále Rodulfa; poté bylo poraženo i celé herulské vojsko. Herulové na další boj rezignovali a jejich stát zanikl. Část národa se podřídila vítězům a zůstala na Moravě, část odešla do Rugilandu (rakouský Wald– a Weinviertel). Z Rakouska je však hlad vyhnal do středního Podunají, kde se usadili v blízkosti Gepidů. Protože ti se k nim nechovali zrovna přátelsky, opustili roku 512 i oblast dolního Potisí a se souhlasem císaře Anastasia se usadili jako poddaní říše na jim vykázaných územích v Ilýrii/Pannonii II. Protože ani soužití s Římany se nevyvíjelo ideálně, byl nutný zásah císařské armády. Někteří byli pobiti, jiní vstoupili do služeb vítězů, na jejichž území potom žili i v době císařů Justina I. a Justiniana I. usazeni nejprve v provincii Dacia ripensis, později v okolí Singiduna (Bělehrad, Srbsko) v provincii Moesia I. Jiná část Herulů se usídlila v říši Gepidů, další odešli do Itálie, kde s někdejšími Gepidy Odoakerovými žili ve státě krále Theodericha, a někteří se vydali na cestu zpátky do svých původních domovů ve Skandinávii, do míst, kde podle Prokopiova svědectví po část roku panovala polární noc. Cestou procházeli sídlišti Slovanů (také na našem území), dále pak Varnů a Dánů.

Vítězní Langobardé obsadili severní Pannonii až k řece Drávě jako území poraženého nepřítele a usazovali se zde; hustota jejich osídlení v české kotlině naopak klesala a vše bylo připraveno na bezproblémový příchod Čechů. V Pannonii se Langobardi stali sousedy Gepidů, přičemž potenciálně nebezpečná hranice sledovala tok Dunaje. „Dlouhobradí“ dovedně využívali napětí mezi Konstantinopolí, italskými Ostrogóty a Franky a postupně se stali v prostoru

Válka mezi Langobardy a Heruly
Mezitím [langobardský král] Gudeoc zemřel a nahradil jej Claffo, jeho syn. A když Claffo rovněž zemřel, tak se jako sedmý chopil královské moci Tato [? – cca 510], jeho syn. Langobardé rovněž odešli z Rugilandu [505/506] a přebývali na otevřených pláních, které se v jazyce barbarů nazývají „feld“. [Snad kraj mezi řekou Tisou a Dunajem v Maďarsku. Eginhardovy anály totiž k roku 796 uvádějí: „Když Pipin zahnal Huny za Tisu, tak úplně zničil jejich královské sídlo, které tito lidé nazývají „ring“ a Langobardé „feld“. Procopius tvrdí, že Langobardé byli tehdy poplatni Herulům, kteří je přinutili opustit úrodný Rugiland. Někdy v této době se rovněž stali křesťany.]

A zatímco tam žili po dobu tří let, tak propukla válka mezi Tatem a Rodolfem, králem Herulů, a to přes všechny smlouvy, které předtím společně uzavřeli. [Herulové byli nejpohyblivějším germánským kmenem, který prošel prakticky celou Evropu. Operovali mezi Dněstrem a Rýnem, loupili v Řecku i v Hispánii a objevili se v Itálii i ve Skandinávii. Je možné, že kmen se rozdělil na dvě skupiny. A zatímco jedni táhli od moře Baltského k moři Černému, tak druzí mezitím dorazili k Rýnu. A právě s touto „východní větví“ usazenou koncem 5. století v dnešním Maďarsku na východním břehu Dunaje se asi utkali Langobardé. Zvyky Herulů byly barbarské: prováděli lidské oběti, zabíjeli vážně nemocné a staré lidi a vdova po válečníkovi musela zemřít na jeho hrobě.] A příčina svárů mezi nimi byla tato: Bratr krále Rodolfa přišel k Tatovi za účelem uzavření míru a po skončení své mise se vracel do své domoviny cestou, jež vedla kolem domu královy dcery, jež se jmenovala Rumetruda. Ta když uviděla ty muže s jejich vznešeným doprovodem, tak se tázala, kdože to asi může být, když má tak velkolepou družinu. A bylo jí řečeno, že se jedná o bratra krále Rodolfa, jenž se vrací do své země poté, co ukončil své poslání. Děvče mu pak poslalo pozvání na pohár vína a on ji s upřímným srdcem vyhověl. Ale protože byl malé postavy, tak dívka shlížejíce na něj svrchu s opovržením jej častovala uštěpačnými slovy. A on přemožen hanbou a vztekem ji odsekával, přičemž jeho slova uváděla dívku ještě do většího zmatku. A pak ona zachvácena ženskou zběsilostí a neschopná zadržovat vztek tryskající z jejího srdce chtěla vykonat onen hříšný skutek, který ji vytanul na mysli. Začala předstírat shovívavost, nasadila příjemnou tvář a chlácholila jej konejšivými slovy. Pak jej vyzvala, aby si sedl, přičemž to zařídila tak, aby měl jedno okno ve zdi za svými zády. To okno pak pokryla drahými textiliemi jako na počest svého hosta, ale ve skutečnosti proto, aby nepojal žádné podezření. A pak ten ukrutný netvor nařídil svým sloužícím, aby až řekně svému číšníkovi „Připravte nápoj“, tak aby jej zezadu probodli svými oštěpy. A stalo se to, co nařídila ta krutá žena, její hříšné příkazy byly vykonány a on proboden těmi zbraněni padl na zem a zde zemřel. A když tyto věci oznámili králi Rodolfovi, tak začal bědovat nad krutou vraždou svého bratra a zachvácen vztekem zahořel touhou pomstít bratrovu smrt. Vypověděl smlouvy uzavřené s králem Tatem a vyhlásil mu válku. [Podle Procopia byl však důvod k válce jiný. Válečníci Herulů prý dodržovali mír po tři roky a pak celí zoufalí z té nečinnosti začali dotírat na Rodolfa a tvrdili, že prý bude považován za zženštilce a měkkotu, pokud nepovede válku proti Langobardům. A třebaže Langobardé nedali Herulům k útoku vůbec žádnou záminku, tak třikrát poslali vyslance k jejich králi, aby si jej usmířili, a nabízeli mu zvýšení tributu vypláceného jejich národem. Tato Procopiova zpráva pak staví Langobardy do příznivějšího světla, než kdyby se události odehrály tak, jak tvrdí Paulus Diaconus.]

Co říci více? Obě bitevní linie se srazily na otevřené pláni. Rodolf poslal své muže do boje, přičemž sám zůstal v táboře a hrál dámu, protože vůbec nepochyboval o svém vítězství. Herulové byli v té době dobře připraveni k boji stálým bojovým výcvikem a proslaveni svými mnoha vítězstvími, a proto bojovali bezstarostě a ukazovali své opovržení nad ranami zasazovanými jin nepřítelem tím, že bojovali nazí skrývajíce pouze necudné části svého těla. [Podle Jordanese pak nebojovali vysloveně nazí, ale prý byli jen lehce vyzbrojeni. Procopius zase uvádí, že jejich ochranná zbroj byla nedostatečná.] A král neochvějně se spoléhající na jejich sílu hrál v bezpečí dámu, přičemž nařídil jednomu svému muži, aby vylezl na strom, jenž stál nedaleko, aby se tak co nejdříve dostalo zprávy o vítězství svých oddílů. Ale hrozil mu, že mu uřízně hlavu, pokud se dozví, že Herulové prchají ze svých pozic. A tak když ten muž viděl, že bojová linie Herulů byla zatlačena zpět a že je Langobardé tvrdě tisknou, tak na otázku krále, jak si Herulové vedou, odpověděl, že bojují výborně. A neodvážil se promluvit a říci mu o pohromě, když viděl, že se všechny oddíly otočily zády k nepříteli. Až konečně – ale to již bylo pozdě – se ke králi donesl hlas, který křičel: „Běda ubohým Herulům, které ztrestal hněv Pána Nebes.“ Vyslechnuv ta slova se ho zeptal: „Cožpak mí Herulové prchají?“
A ten muž odpověděl: „To ne já, králi, ale ty sám jsi to řekl.“ A když král a všichni kolem něho, se vyděsili – jak se to obvykle stává v takových případech – a nevěděli, co dělat, tak Langobardé přišli a krutě je rozsekali na usy. A král jim čelil odvážně, ale byl rovněž zabit. I když byla armáda Herulů rozprášena po kraji, tak hněv Nebes byl stále velký. Když totiž uviděli pole se zeleným lnem, tak jej považovali za vodu, v níž je možno plavat, vrhli se do něho a pohybovali rukama, jakoby plavali, takže neunikli krutým mečům nepřítele.

[Procopius uvádí vlastní popis bitvy. Tvrdí, že nebe nad Langobardy se pokrylo temnými mraky, zatímco nad Heruly zůstala obloha jasná, což prý předznamenalo zkázu Herulů, protože v tom bouřkovém mraku se nacházel sám bůh války. Ale oni toho nedbali, neboť věřili, že díky své početní převaze dosáhnou vítězství. Ale v boji muže proti muži jich bylo mnoho zabito včetně jejich krále. Když to viděli ostatní, tak se rozprchli a většina z nich byla zabita na útěku. Popis současníka oněch událostí Procopia je věrohodnější než popis Paulův, který má více legendárnější charakter. Místo bitvy není jisté stejně jako datum. Procopius ji klade do roku 494, pečlivějším zkoumáním pak docházíme k nejpravděpodobnějšímu datu okolo roku 508.]

Když Langobardé dosáhli vítězství, rozdělili si mezi sebe obrovskou kořist, kterou našli v jejich táboře. A odnesli si rovněž Rodolfovu standartu, kterou se nazývá „bandum“, a jeho přilbici, kterou byl zvyklý nosit ve válce. A odvaha Herulů tak utrpěla, že od té doby jim již nevládl žádný král.
[Nelze se ztotožnit s tím, že Herulové již nikdy neměli krále. Procopius tvrdí, že mejprve odešli do Rugilandu, ale vyhnáni odsud hladem se přemístili do Pannonie, kde se uvolili se platit daň Gepidům. Pak překročili Dunaj a jako spojenci císaře získali povolení usídlit se pravděpodobně v Horní Moesii, kde i přijali křesťanství. K tomu došlo roku 512. Pak však povstaly spory s Římany, přičemž úplná anarchie propukla, když zabili svého krále Ochona. A když poměry již byly nesnasitelné, poslali do své domoviny Thule (Skandinávie) pro prince z královského rodu. A tak se jim dostalo Todasia, který za nimi přijel se dvěma sty mladíky. Ale vrtošivým Herulům se brzy znelíbil natolik, že si u císaře Justiniána vyžádali za krále Suartuase. Pak ale zase změnili názor a znovu přeběhli k Todasiovi, zatímco Suartuas uprchl do Konstantinopole. Když pak císař Justinián vyjádřil svoji ochotu postavit se za něho silou svých zbraní, připojili se Herulové ke konfederaci Gepidů.]
Naopak Langobardé bohatli a jejich armáda rozšířená o bojovníky národů, které porazili, v touze po dalších válkách odvážně vyrazila do všech stran za slávou.

Herulové - pocházejí z jednoho z východogermánských kmenů příbuzných se Skiry a Rugii, který zřejmě pocházel z jižní části Skandinávského poloostrova a Jutska (dnešní Dánsko). Přibližně na začátku 3.století tento kmen opustil domovské Jutsko a vydal se směrem na východ do Polska, kde nějaký čas pobyl. Motivací odchodu byla zřejmě snaha nalézt zemi, která by početný kmen dokázala snadněji uživit než nehostinné a studené severní země Skandinávie. Po svém putování se část Herulů usadila na pobřeží Černého a Azovského moře, kde se postupně sblížili s Ostrogóty. Vzhledem k tomu, že okolí Černého moře v této době ovládala Římská říše, potažmo Východořímská (Byzantská říše) [1], tak máme většinu písemných zmínek o Herulech právě z Byzance. Ostatně Byzanc se již brzy přesvědčila o jejich síle. Roku 267 Herulové s Góty úspěšně zaútočili na Byzantion [2], ale o dva roky později jsou poraženi Římany císaře Claudia II. (268-270) v bitvě u Naissu (dnešní Niš v Sbrsku). O síle Herulů spojených s Góty v tzv. Ermanarichově říši hovoří jejich počty, které se v této bitvě odhadují na 50.000 bojovníků. Následkem porážky došlo k pádu barbarské východní říše. Jejich západní říše je zmiňována v roce 289 u ústí Rýna. V průběhu 4.století se Herulové dostali do područí Ostrogótů, které pak spolu s nimi podmanili nově příchozí Hůnové (rok 375). Herulové se tak stali první obětí Hunské expanze na západ, která nastartovala process tzv. stěhování národů. Na straně Hunů se take účastnili slavné bitvy na Katalaunských polích v roce 451 pod Attilovým vedením. Po smrti Attily [3] se Herulové stávají součástí koalice kmenů, které povstali proti Hunům a porážejí je v roce 454 v bitvě na řece Nedao. Po rozpadu Hunské říše po roce 454 si Herulové založili vlastní království severně od Dunaje na území dnešního jižního Slovenska a Moravy s uvažovaným centrem na Brněnsku (vrch Žuráň u Podolí). Jejich vliv zřejmě zasahoval až do Čech. Toto království, ale brzy po svém vzniku opět zaniká. Část Herulů se poté spojila s dalším tzv. barbarským kmenem Langobardů. Další část se pak spojila s Gepidy [4], kteří měli ve střední Evropě svou říši. V druhé polovině 5.století se Herulové usazují na území dnešní severní Itálie, Rakouska a Moravy.

Langobardi - (název podle Bardengau u Lüneburku) jsou obvykle řazeni k tzv. polabským Germánům, i když se někdy o jejich pravlasti mluví v souvislosti se Švédskem. Pokud by byla jejich pravlastí Skandinávie, byli by to příbuzní Herulů a jednalo by se tak o boj dvou pokrevních příbuzných. Nicméně první písemné zprávy o Langobardech hovoří v souvislosti s dolním tokem Labe, kde žili usazeni po několik set let a řadíme je tak mezi západogermánské kmeny. Velikostí se Langobardi (též nazývání dlouhovousí) nemohli řadit mezi početné kmeny, ale jejich zásah do dějin Evropy byl významný. Již v době markomanských válek v roce 166 drancovali římské Norikum. Na přelomu 4. a 5.století se posunuli proti proudu Labe hlouběji do vnitrozemí. Když pak v roce 488 zanikla říše Rugiů [5], využili Langobardi uvolněných území a obsadili je. Jejich novým domovem se tak stalo území dnešního Rakouska. Nově příchozí (za krále Tata) se snažili zabírat kolem sebe i další území, která by je hospodářsky lépe uživila, ale narazili na odpor bojovných Herulů.


Severní Afrika
Katoličtí biskupové opět do exilu
Afričtí katolíci porušovali edikt vandalského krále Thrasamunda, kterým zakázal nově obsazovat uvolněné biskupské stolce, a své hodnostáře vysvěcovali tajně. Např. ve městě Ruspe se tohoto roku stal metropolitou pozdější vůdce afrických katolíků Fulgentius. Sotvaže se však ujal svého stolce, byl s dalšími 120 katolickými biskupy roku 507/508 vypovězen. Král se ale narozdíl od svých předchůdců Geisericha a Hunericha vyhýbal fyzickému násilí; s provinilci zacházel sice slušně, ale přesto je postavil pod dohled. Šedesát biskupů šlo do exilu na Sardinii do okolí osady Calaris (Cagliari), kde žili na způsob mnišské komunity.


Římská říše a Orient
Kočovníci napadli Arménii
Kočovní Sabirové, sídlící severně od Kavkazu a na dolním toku řeky Volhy, pronikli do římské Arménie a zpustošili ji. Pak drancovali i perská území.

Narození císařovny Theodory
Roku 500/508 se hlídači medvědů v konstantinopolském cirku původem z Kypru narodila dcera Theodora, pozdější císařovna a manželka císaře Justiniána I.


Rok 509

Galie
Katolický křest franského krále Chlodvíka
Někdy po roce 508 se král sálských Franků Chlodvík I. odklonil od ariánské víry a o vánocích dne 25. 12. slavnostním křtem z rukou svého přítele remešského biskupa Remigia konvertoval ke katolictví. Podle nejdůležitějšího zpravodaje té doby kronikáře Řehoře z Toursu však byl původně pohan a své staré víry se zřekl již po válce s Alamany, tzn. kolem roku 498; na druhou stranu ale z dopisu biskupa Avita z Vienne, kterým mu blahopřeje ke křtu, vyplývá, že jej přijal až tehdy, co „osvobodil Galoromány z ariánské poroby“, tj. po roce 508, a že byl podobně jako jeho sestra Lantechilda arián. Řehořův „omyl“ je pochopitelný: ariány nenáviděl ještě více než pohany a nikdy nemohl připustit, že franský král dobyl svých největších vítězství nad Burgundy, Alamany a Vizigóty ještě jako „heretik“.

Přestup ke křesťanské víře se v té době odehrával ve třech fázích. Tou první bylo intelektuální pochopení Kristova poselství, tedy vlastní „konverze“, druhou fázi představovalo veřejné oznámení této skutečnosti královým přívržencům, kteří se k takové změně mohli stavět negativně, a za třetí byl zde obřad křtu a zařazení do společnosti křesťanů. Chlodvík na rozdíl od císaře Konstantina nebo burgundského krále Gundobada prošel všemi třemi stadii, ale nestalo se tak roku 496, 497 či 498, ale trvalo to snad deset nebo i více let. Řehoř to však popsal tak, jako by to proběhlo v relativně krátké době.

Biskup Remigius chtěl mít obřad co nejokázalejší – všichni „pohané“ měli plně procítit velikost a krásu Ducha Svatého, a proto nechal svatostánek slavnostně vyzdobit svícemi a drahocennými textiliemi. Král a jeho sestry Albofleda a Lantechilda se dostavili v čele deputace kmenových stařešinů avelitelů a slavnostní akt vyvrcholili tím, že biskup přivedl Chlodvíka k nádobě se svěcenou vodou a nařídil hrdému franskému válečníkovi, aby se sklonil a přijal svátost křtu: „A již kráčí nový Konstantin ke křtitelnici, aby vyhojil nákazu starého malomocenství a aby čerstvou vodou omyl špinavé skvrny, jež dávno již na něm lpěly. A když přistoupil ke křtu, oslovil jej světec (tj. biskup Remigius) boží výmluvnými ústy takto: „Skloň v míru svou šíji, Sikambře! Měj v úctě, co jsi ohněm ničil, a nič ohněm, co jsi měl v úctě!“ (Sikambrové – Germáni od řeky Sieg v dolním Porýní)

Ostatní přítomné Franky vázala přísaha poslušnosti vůči králi, a tak jim nezbylo nic jiného než ho následovat. Hlasitým voláním potvrdili svůj souhlas a jeden po druhém v počtu třech tisíc se také nechali pokřtít. Do večera se tak Frankové stali jedinými katolíky mezi germánskými kmeny, a tudíž i prvními papežovými poddanými z řad barbarů, třebaže celý proces christianizace tohoto kmene byl dokončen až v 7. století. Chlodvíkovo postavení se tím upevnilo – na jeho stranu se postavilo místní katolické galorománské obyvatelstvo, papež ho nazval milovaným synem a požádal ho, aby se stal církvi kovovým sloupem a aby ji hájil proti jedovatým a lstivým nepřátelům. Biskup Avitus z Vienny mu napsal: „Vaše víra je naše vítězství“.

Mír s Theoderichem
Po uzavření míru s Vizigóty (508) podepsal Chlodvík roku 509/513 mírovou dohodu i s ostrogótským králem Theoderichem. Vládci Itálie se v ní smluvně podařilo obnovit vizigótskou moc po obou stranách Pyrenejí, tj. v Septimánii, v údolí Ebra a na Mesetě až k řece Taju, a ziskem Provence docílil spojení držav svých s državami vizigótskými. Za své zásluhy v boji proti Frankům a Burgundům byl považován za národního ochránce Vizigótů.

Další Chlodvíkova územní expanze
Po vítězství u Vouillie se Chlodvík cítil již dost silný na to, aby skoncoval s ostatními dosud nezávisle vládnoucími panovníky, a postupně připojoval ke své říši franská i nefranská království v dnešní Belgii a Nizozemí, přičemž pouze Varnové si zachovali jistou autonomii. Postupoval naprosto bez jakýchkoliv skrupulí, např. roku 509/510 se nechal princ Chloderich přesvědčit, aby zavraždil svého otce Sigiberta Kulhavého, krále ripuárských Franků: „Když pak Chlodovech pobýval v Paříži, poslal tajného posla se vzkazem k synovi Sigiberta. „Pohleď,“ vzkazoval mu, „tvůj otec zestárl a kulhá na zmrzačenou nohu. Kdyby zemřel, připadlo by ti spolu s naším přátelstvím po právu i jeho království!. Tu syn, sveden chtivostí vlády, pokusil se otce zavraždit. Ten vytáhl jednou z města Kolína, přeplavil se přes Rýn a chtěl pobýt v Buchonském lese. Když však za poledne usnul ve svém stanu, dal jej tam syn najatými vrahy přepadnout a zabít, aby se zmocnil jeho říše. Ale bůh je spravedlivý a syn sám padl do léčky, kterou nepřátelsky nastražil svému otci. Vyslal tedy posly, aby králi Chlodovechovi podali zprávu o otcově smrti. Poslové vyřizovali: „Můj otec je mrtev a jeho poklady a jeho říše patří mně. pošli za mnou své lidi a já ti rád dám z těch pokladů všechno, co se ti bude líbit.“ Chlodovech odpověděl: „Vzdávám ti díky za dobrou vůli a prosím o jedno: až přijdou moji lidé, ukaž jim jenom, co máš, potom si ale všechno ponech sám!“ Když poslové přišli, odkryl Chloderich před nimi otcovské poklady. A jak tak prohlíželi to i ono, řekl jim: „Do této skříňky měl otec ve zvyku schovávat zlaté mince.“ Na to oni: „Prohrábni ji rukou až na dno, abys viděl, co všechno v ní je.“ A když to udělal a hluboko se sehnul, zdvihl jeden z poslů ruku a roztříštil mu sekerou lebku. A tak jej postihlo to, co hanebně spáchal na svém otci. Když se to Chlodovech dověděl, totiž to, že Sigebert a jeho syn byli zavražděni, odebral se na místo, dal svolat všechen lid a pravil: „Poslyšte, co se stalo. Zatímco já jsem se plavil po řece Šeldě, usiloval Chloderich, syn mého příbuzného, o vládu po svém otci a přesvědčil ho, že já jej chci zavraždit. A když potom otec utíkal přes Buchonský les, poslal za ním zlotřilce a dal ho zabít. Nato však byl usmrcen rukou mně neznámého vraha, když mu ukazoval otcovy poklady. Já na všem tom nemám nejmenší vinu. Vždyť přece nesmím prolévat krev svých příbuzných, vždyť by to byl zločin! Ale protože už se to stalo, dám vám radu, bude-li vám vhod: přidejte se ke mně a buďte pod mou ochranou!“. Když to slyšeli, projevili souhlas bušením do štítů i voláním, a vyzdvihnuvše jej na štít, provolali jej svým králem.“ (Řehoř z Toursu, Historianum libri decem)

Pactus Legis Salicae
Latinou neuznávající žádná gramatická pravidla bylo někdy v letech 507 – 511 sepsáno kmenové právo sálských Franků – Pactus Legis Salicae (Lex Salica). Zákoník platil pouze pro Franky žijící mezi mezi Loirou a oblastí Silva Carbonaria (Uhelný les, budoucí Neustrie) a nevztahoval se na dosud pohanské ripuárské Franky (Francia Rinensis, tj. pozdější Austrasie), jejichž zvláštní postavení v říši bylo respektováno.


Střední Evropa
Anabáze Langobardů a boj o trůn
Tři roky poté, co se Langobardi usadili na „feldu“ (Tullnských polích v dnešním Rakousku), tj. roku 508/509, přerostlo nepřátelství mezi nimi a moravskými Heruly v ozbrojený konflikt. „Dlouhobradí“ si válku nepřáli, ale ani svojí ochotou platit zvýšený tribut nebyli schopni zabránit krvavému konfliktu. Bitva mezi oběma germánskými kmeny začala soubojem panovníků, v němž langobardský král Taton z rodu Lethingů zabil herulského krále Rodulfa; poté bylo poraženo i celé herulské vojsko. Herulové na další boj rezignovali a jejich stát zanikl. Část národa se podřídila vítězům a zůstala na Moravě, část odešla do Rugilandu (rakouský Wald– a Weinviertel). Z Rakouska je však hlad vyhnal do středního Podunají, kde se usadili v blízkosti Gepidů. Protože ti se k nim nechovali zrovna přátelsky, opustili roku 512 i oblast dolního Potisí a se souhlasem císaře Anastasia se usadili jako poddaní říše na jim vykázaných územích v Ilýrii/Pannonii II. Protože ani soužití s Římany se nevyvíjelo ideálně, byl nutný zásah císařské armády. Někteří byli pobiti, jiní vstoupili do služeb vítězů, na jejichž území potom žili i v době císařů Justina I. a Justiniana I. usazeni nejprve v provincii Dacia ripensis, později v okolí Singiduna (Bělehrad, Srbsko) v provincii Moesia I. Jiná část Herulů se usídlila v říši Gepidů, další odešli do Itálie, kde s někdejšími Gepidy Odoakerovými žili ve státě krále Theodericha, a někteří se vydali na cestu zpátky do svých původních domovů ve Skandinávii, do míst, kde podle Prokopiova svědectví po část roku panovala polární noc. Cestou procházeli sídlišti Slovanů (také na našem území), dále pak Varnů a Dánů.

Vítězní Langobardé obsadili severní Pannonii až k řece Drávě jako území poraženého nepřítele a usazovali se zde; hustota jejich osídlení v české kotlině naopak klesala a vše bylo připraveno na bezproblémový příchod Čechů. V Pannonii se Langobardi stali sousedy Gepidů, přičemž potenciálně nebezpečná hranice sledovala tok Dunaje.
Král Taton se však ze svého vítězství dlouho netěšil a již roku 509/510 byl zavražděn svým synovcem Wachonem, který i uzurpoval trůn. Podle langobardské tradice pocházel nový panovník z Čech a patřil tedy k těm, kteří v prvních dvaceti letech tohoto století opustili naši kotlinu a vystěhovali se do Podunají. Nebezpečnou konkurenci měl však v oprávněném následníkovi trůnu Risulfovi, o němž tradice udává pouze to, že to by původem Herul, podobně jako Silinga, Wachonova manželka (podle jiného zdroje však byl Tatonův syn nebo příbuzný). To by mohlo svědčit o tom, že část Herulů pod vedením kohosi z královského rodu, asi Risulfa, se spojila s Langobardy, přičemž Risulf získal nějakým způsobem právo nástupnictví. Na životě ohrožený Risulf prchl a našel útočiště u Warnů (Durynků), kteří jej však na Wachonův příkaz zavraždili. K jeho útěku muselo dojít někdy okolo roku 512, kdy k Warnům zamířila výše zmíněná skupina Herulů z Podunají.

Risulfův syn Hildigis byl ještě dítě, a proto zůstal u langobardského královského dvora. Kolem roku 535 prchl ke Slovanům, aby s pomocí slovanských a gepidských bojovníků zahájil boj o dědictví po otci (proto „Sámo před Sámem“). Wacho upevňoval sňatky svoji dynastickou pozici – jeho první ženou se stala dcera durynského krále Bisina Radegunda, jeho druhou ženou byla opět durynská princezna Bisina. Král však marně čekal na mužského potomka a rodily se mu samé dcery. I ty bylo možno využít v promyšlené sňatkové politice: Wisigardu provdal za franského krále Theudeberta I., langobardskou princeznu měl i Theudebertův syn Theudebald. Wacho úspěšně rozšiřoval své državy, ale s mocnými sousedy udržoval mír. Dovedně využíval napětí mezi Konstantinopolí, italskými Ostrogóty a Franky a postupně budoval své velmocenské postavení na středním Dunaji.

Boj o langobardský královský trůn, Wachonova uzurpace
A potom všem, co se stalo, se Tato dlouho neradoval ze svého válečného triumfu, protože Waccho, syn jeho bratra Zuchila, jej napadl a zbavil života. Tatův syn Hildechis rovněž bojoval proti Wacchovi, ale Waccho zvítězil a on poté, co byl přemožen, uprchl ke Gepidům a žil u nich v exilu až do konce svého života. A z tohoto důvodu si Gepidové přivodili nepřátelství Langobardů. A v té době napadl Waccho Suavy a podrobil si je své autoritě. A kdyby si snad někdo myslel, že je to lež a ne pravda, tak ať si přečte úvod k ediktu krále Rothariho, jenž obsahuje zálony Langobardů, a zjistí, že téměř ve všech rukopisech je napsáno to, co jsme uvedli v naší historii.
A Waccho měl tři manželky, a to nejprve Ranicundu, dceru krále Turingů (Durynků), pak se oženil s Austrigusou, dcerou krále Gepidů, s níž měl dvě dcery. Jméno první bylo Wisegarda, kterou věnoval jako manželku Theudepertovi, králi Franků, a druhá se nazývala Walderada, jež se spojila s Cusupaldem, dalším králem Franků, který ji však měl v nenávisti, a proto ji dal jako manželku jednomu ze svých stoupenců jménem Garipald. A Waccho měl jako třetí manželku dceru krále Herulů jménem Salinga. Z ní se mu pak narodil syn, jenž se jmenoval Waltari a který vládl po smrti Waccha Langobardům jako osmý král.


Čechy
Germáni odcházejí…
V prvních dvou desetiletích 6. století odešla z Čech nejméně ve dvou vlnách do dnešního Rakouska a Bavorska podstatná část místního germánského obyvatelstva a především prakticky veškerá aristokracie, takže zbývající Germáni nebyli pro slovanskou expanzi překážkou. Další zdroj uvádí: „Začátkem 6. století odešli Markomané z Čech a přestěhovali se do Bavorska (proto Bajuwaren, tj. „Příchozí z Bohemie“). Jejich opuštěná sídla obsadili Langobardi a přicházeli již i Češi.


Poznámky:
[1] Římská říše se v roce 395 rozdělila na dva samostatné celky na Západořímskou s centrem v Římě a Východořímskou s centrem v Konstantinopoli (Cařihrad, dnešní Istanbul).
[2] Byzantion – též latinsky Byzantium byla původně antická osada na Bosporu mezi průlivem Černého a Marmarského moře. Velký rozkvět město zaznamenalo již roku 330, kdy jej začal císař Konstantin Veliký velkomysleně přebudovávat. V době dělení Římské říše v roce 395 se stáva Byzantion (Konstantinopol) hlavním městem Východořímské (Byzantské) říše.
[3] Attila – nejvýznamnější hunský král (+březen 453), zvaný v latinských a řeckých pramenech “Bič boží”.
[4] Gepidové či Gepidé byli východogermánský kmen, původem zřejmě z jižní Skandinávie. Poprvé jsou zmíněni v roce 260 n. l., když se s Góty zúčastnili invaze do Dácie. Název Gepidové pochází z gótštiny ze slova gepanta, což znamená líný nebo pomalý. Gótové jim tak říkali, poněvadž Gepidé se živili zemědělstvím (narozdíl od Gótů, kteří sháněli obživu z kořisti, tributů a z římských foederátních plateb).
[5] Rugiové byli východogermánský kmen, pocházející z Rogalandu v Norsku. Postupem času se usadili v ústí řek Odra a Visla, odkud byli později vytlačeni Góty. Rugiové, kteří zůstali v Pomořansku, pojmenovali ostrov Rügen. V průběhu 4. století se přesunuli na území dnešního Maďarska podél řeky Tisy. Později byli podřízeni Hunům, po Atilově smrti se vzbouřili a založili vlastní království v tzv. Rugilandu (území v dnešním Rakousku). V roce 487 dobyl Rugiland Odoaker. Později se Rugiové připojili k Ostrogótům, když král Theodorich Veliký vtrhl do Itálie.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Ostatní“