Bitva u Brůdku
22.-23.srpna 1040
České knížectví
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
České knížectví
Velitel: Břetislav I. (*1002 až 1005, český kníže v letech 1034-1055)
Počty: ???
Římsko-německá říše
Velitel: Jindřich III. (*1017 - +1056, římskoněmecký císař od roku 1046)
Počty: ???
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Počátky českého knížectví můžeme poměrně přesně položit do období staroboleslavské vraždy a let následujících. Dne 28.září 935 nechal Boleslav zavraždit svého staršího bratra Václava (pozdějšího patrona Českých zemí) jakožto vyjádření nesouhlasu s jeho státní a zahraniční politikou. Před touto bratrovraždou bychom mohli za české knížectví považovat pouze přemyslovskou doménu, která zaujímala přibližnou rozlohu dnešního středočeského kraje. Ostatní území české kotliny bylo s Pražským Hradem spojeno spíše jen formálně na základě různých úmluv a dohod, jako například poddání se kouřimského knížete Radslava sv. Václavu v roce 929. Takovéto malé knížectví s nejistými sousedy v české kotlině nemohlo být konkurence schopným v porovnání s vévodstvími ležícími mimo české pohraniční hvozdy (Bavorsko, Durynsko, Sasko atd.). Toho si byl Boleslav I. vědom, a tak aby mohl vybudovat silný stát se silnou vojenskou družinou, potřeboval ovládnout co největší území s přírodními a lidskými zdroji, který by jeho armádu dokázalo uživit. Svůj plán začal uskutečňovat již v létě roku 935, kdy se vypořádal se sousedním „podkrálem“ (na Míšeňsku) a zahájil tak čtrnáctiletou válkou s říší. Válka měla zřejmě omezený vojenský průběh a tak Boleslav dokázal do roku 950 ovládnout celé Čechy a Moravu. Zárodek českého státu tak byl položen. O pět let později v srpnu 955 již Boleslav I. vystupuje jako spojenec říše, když se jeho legie (cca 1.000 mužů) účastní zastavení staromaďarských nájezdů v bitvě u Lechu (na Lešském poli). Mírový stav pak umožnil Boleslavovi ovládnout značnou část důležité obchodní stezky, která vedla přes Prahu na Východ do Kyjeva. Do konce své vlády (972) tak dokázal vytvořit silný středoevropský stát, který byl pozdějšími historiky nazván Boleslavská říše. Ta zaujímala území Čech, Moravy, Slezska, Lužice, Krakovska a Červené Rusy až po řeku Bug.
Za jeho syna Boleslava II. zvaného Pobožný, sice stát přišel o Červenou Rus a Lužici, ale pořád to byla v rámci Evropy silná říše. Po smrti Boleslava II. (999) však nastala první velká krize knížectví, na jejimž průběhu měli velký vliv Boleslavovi synové Boleslav III. (zvaný Ryšavý), Jaromír a Oldřich. Tito knížecí bratří se neměli zrovna moc v lásce, o čemž asi může svědčit to, že Boleslav III. jakožto kníže nastupivší na trůn po svém otci, nechal bratra Jaromíra vykastrovat a Oldřicha se pokusil neúspěšně zabít v lázni (1001). Vnitřními boji oslabená říše přišla prakticky o všechna území získána výboji za jejich otce a děda a navíc se v roce 1002 stala kořistí polského panovníka Boleslava I. Chrabrého, který toužil vytvořit silnou slovanskou říši, která by se dokázala postavit vlivu římsko-německé říše. Nejprve na pražský knížecí stolec povolal sobě loajálního Vladivoje (údajný příbuzný Přemyslovců). Poté co se tento kníže za necelý půlrok upil k smrti, podařilo se díky vojenské pomoci římsko-německého panovníka Jindřicha II. usednout na trůn Jaromírovi. Po krátké několikaměsíční vládě však musel Jaromír uprchnout před vojsky svého staršího bratra Boleslava III. a jeho nového spojence polského knížete Boleslava I. Chrabrého. Tomu totiž Boleslav přislíbil podporu v jeho vzpouře proti římsko-německému králi Jindřichovi II. V únoru roku 1003 staronový kníže slíbil odpuštění všem svým odpůrcům, ale prakticky ihned poté nechal 9.února vyvraždit rod Vršovců, včetně svého zetě, kterého podle saského letopisce Thietmara Merseburského zabil vlastníma rukama. Tento čin vyvolal v Čechách povstání (především pak ve Východních Čechách kde měli Vršovci svá panství). Boleslav I. Chrabrý tak nechal svého chráněnce povolat do Polska, kde jej dal oslepit a uvěznit. Boleslav III. Ryšavý se již z vězení nikdy nevrátil a zemřel v něm o více jak tři desetiletí později (buď roku 1034 nebo 1037). Polský panovník pak vtrhl s armádou do Čech a sám se chopil vlády v knížectví až do podzimu 1004, kdy byl vypuzen římsko-německým králem Jindřichem II. podporovaným přemyslovci. Na Pražském Hradě tak s pomocí říše usedl Jaromír, Morava však zůstala i nadále v polských rukou až do roku 1019). V rámci spolupráce s říši se pak české oddíly na straně Jindřicha II. účastnili několika tažení proti Polákům a dobyli Budyšín a Lužici. Ten pak byl v Českých rukou až do roku 1007, kdy jej Poláci získali znovu zpět.
Rivalita mezi bratry Jaromírem a Oldřichem vyvrcholila roku 1012, kdy byl Jaromír sesazen a následně uprchl do Polska a teprve poté do říše ke svému dobrodinci Jindřichovi II, který jej ale nechal v Utrechtu uvěznit. Jaromír pak byl stejně jako jeho starší bratr Boleslav III. držen ve vězení až do roku 1033.
Bohužel i Oldřich se záhy ukázal jako pomstychtivý panovník, který nechal nařídit další vraždění rodů Vršovců. Není totiž vyloučeno, že ze svazku neznámého Vršovce a dcery Boleslava III. se mohl narodit následník trůnu, Boleslavův vnuk. Tím by po polském uvěznění (1003) Boleslava III., který neměl syna, vykastrovaného Jaromíra a nemanželského Oldřichova syna Břetislava nastoupil na pražský stolec Vršovec namísto Přemyslovce. Ovšem saský letopisec Thietmar Merseburský tvrdí, že k dalšímu vraždění Vršovců došlo kvůli tomu, že tento východočeský rod podporoval jeho staršího bratra Jaromíra.
Jako figurka v rukou císaře Konráda II. byl Jaromír opět vyveden z vězení poté, co byl český kníže Oldřich obviněn z úkladu proti císaři a říši. Říšské vojsko pak svého někdejšího vězně na podzim roku 1033 dosadilo v Čechách za knížete. Oldřich se poroučel do vězení, ze kterého však byl již na jaře roku 1034 propuštěn pod slibem, že se bude o vládu v Čechách dělit se svým bratrem Jaromírem a synem Břetislavem, ze kterého se v té době stal skutečně velký válečník (roku 1019 na Polácích dobyl Moravu). Oldřich se ale odmítl dělit o vládu se bratrem, s kterým jej nic nepojilo a tak jej nechal oslepit a uvěznit. Tím jej de facto navždy vyřadil z politického dění a z možnosti znovu nastoupit na knížecí stolec.
Na podzim roku 1034 však Oldřich umírá a český trůn osiřel. Podle starých zákonů českého kmene by na trůn měl nastoupit další přemyslovec. V tom byl ale háček. Nejstarší z bratrů Boleslav III. stále zřejmě hnil kdesi v polském vězení, Jaromír byl oslepený a po kastraci neschopen zplodit dědice. V úvahu tak přicházel pouze Oldřichův syn Břetislav. Ten ale pocházel z nemanželského lože a tím byl podle křesťanských pravidel vyřazen z nástupnictví. Nicméně České knížectví mělo v rámci říše vždy své výsadní postavení a Břetislav se nehodlal smířit pouze s podřadnou roli levobočka. Již roku 1019 jej nechal jeho otec Oldřich jmenovat správcem znovu získané Moravy, kde se tak mohl učit v panovnické roli. Ostatně i když v době jeho narození (někdy mezi 1002 – 1005) se vůbec nepředpokládalo, že by se mohl nějaký Oldřichův potomek dostat na trůn (Oldřich byl až třetí v pořadí z bratrů), nakonec si osud pohrál s přemyslovci jinak. Oldřich dalších mužských potomků neměl a tak byl Břetislav brán jako následník. Aby alespoň z části legitimoval své potomky, musel si k sobě najít vhodnou nevěstu. Jeho vyvolenou se stala dcera markraběte Jindřicha z Norgau, Jitka ze Svinibrodu (Jitka ze Schweinfurtu, nebo též Judita), kterou si však musel unést z kláštera ve Svinibrodu.
„Tedy Břetislav, z jinochů nejkrásnější a hrdina nejudatnější, slyše z mnohých vyprávění o neobyčejné kráse, ušlechtilosti a urozeném původu řečené dívky, nedovedl ovládnouti svého ducha a jal se v srdci přemýšleti, má-li se pokusiti unést ji mocí, či se o ni řádně ucházeti. ale rozhodl se raději mužně jednati než schýliti k pokorné prosbě šíji“
(Kosmas: Kronika Čechů)
Roku 1021 se tedy Břetislav zmocňuje Jitky a v Olomouci si ji bere za ženu. Z tohoto manželství se jim narodil roku 1031 následník a dědic Českého knížectví, Spytihněv II. (+1061). Bohužel ani vztahy mezi otcem Oldřichem a synem Břetislavem nebyli ideální. Když na jaře roku 1034 nechal Oldřich svého bratra Jaromíra oslepit, musel Břetislav utéct do ciziny. Zřejmě proto, že podporoval svého strýce. Po smrti knížete Oldřicha na podzim 1034, jej nechal jeho oslepený a vykastrovaný bratr Jaromír slavnostně pohřbít a z ciziny povolal Břetislava. Jaromírem se sice stává pražským knížetem, ale svou vládu prakticky ihned a dobrovolně předává svému synovci Břetislavovi. K jeho smůle však pronesl poměrně emotivní řeč, ve které Břetislava nabádá k vyvarování se spojenectví s Vršovci. Zřejmě tento rod pak stál u jeho násilné smrti 4.listopadu 1035. Alespoň kronikář Kosmas o tom píše takto: „Kochan [pozn.: předák Vršovců] poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních“.
Když v roce 1034 Břetislav nastoupil na knížecí stolec, byl to již ostřílený asi třicetiletý válečník. Brzy po svém nástupu uzavřel spojeneckou smlouvu s římsko-německým císařem Konrádem II. a zároveň využil oslabení panovnické moci v sousedním Polsku. To se totiž po smrti Boleslava I. Chrabrého v roce 1025 dostalo do občanské války mezi jeho nástupci. V létě roku 1039 tak Břetislav I. uspořádal válečnou výpravu jejimž cílem bylo polské město Hnězdno. Ve zdech jeho katedrály totiž byl uložen poklad, který se v 11.století vyvažoval zlatem, ostatky českého světce svatého Vojtěcha. Českému vojsku nebyl v rozvrácené zemi kladen žádný velký odpor. Armáda postupovala vcelku nerušeně do nitra Polska, cestou Češi plenili a dobývali měst a hradů. Od jisté doby se však celé vojenské tažení změnilo na svaté procesí za ostatky svatého Vojtěcha. V tamější Hnězdenské katedrále nad hrobem svatého Vojtěcha vydal český kníže spolu s biskupem Šebířem právní nařízení tzv. Břetislavova dekreta. Tato dekreta například upravovala uzavírání sňatků, trestání vražd, zapovězení práce o nedělích a další. Výprava se z Polska do Prahy navrátila 29.srpna 1039 s obrovskou kořistí naloženou na stovky vozů plných stříbrných a zlatých předmětů, mincí a uměleckých děl. Ke kořisti patřila i velká stáda dobytka a zajatců (otroků). Hlavní kořistí však byly ostatky druhého pražského biskupa svatého Vojtěcha. Jejich přenesení a uložení v Praze zřejmě mělo umožnit zřízení pražského arcibiskupství.
Ještě v druhé polovině roku 1039 vyslal Břetislav I. poselství k římské kurii s žádostí o zřízení pražského arcibiskupství. Jednání však bylo neúspěšné především pak pro stížnost Poláků na Břetislavovo nedávné tažení a loupení církevních pokladů v Polsku. Břetislav vypravil na přelomu roku 1039/1040 další poselství, tentokráte k novému německému panovníkovi Jindřichovi III. Poselstvo mělo za úkol vyjednáváním předejít Jindřichově snaze těsněji připojit Čechy k říši. Jednání nevedlo k úspěšnému konci a jen o pár měsíců oddálilo vpád německých vojsk do Čech.
Bitva u Brůdku
22.-23.srpna 1040
České knížectví
Roztržku s papežským stolcem za uloupené církevní poklady se sice Břetislavovi podařilo zažehnat, ale jednání s římskoněmeckým panovníkem Jindřichem III. nebyla úspěšná. Jindřich zřejmě toužil nejen po těsnějším připoutání Čech k říši, ale asi i Břetislavovi záviděl jeho bohatou kořist z polského tažení. Záminek pro tažení měl král více než dost. Ovšem Břetislav nebyl žádný lehkovážný panovník a tak útok očekával a začal se na něj připravovat. Z válečných zvyklostí té doby věděl i kdy může útok očekávat. Jak bylo běžné, mohl útok očekávat po žních. Rozhodl se tedy pro obranný boj, protože s vojenskou mocí římsko-německé říše se nemohl rovnat. Již v létě roku 1040 vypravil své družiníky do pohraničních hvozdů, aby zde provedli záseky a zatarasili vstup do nitra české země. V ranném středověku bylo české pohraničí kromě hor chráněno u hlubokými pralesy, zcela odlišných od dnešních šumavských lesů. Mohutné lesy, převážně bukové a místy i jedle rostly v mnohem větších rozestupech. Pokud tedy čeští bojovníci pokáceli stromy, tak každý takový strom s mohutnou korunou položený přes cestu byl vážnou překážkou pro postupující vojsko.
Kromě toho Břetislav vyslal přes hranice do Německa své zvědy, díky kterým zjistil přesný den začátku tažení stanovený Jindřichem na 15.srpna 1040, a také sílu vojska. Jindřich však také nebyl žádný začátečník. Svou velkou armádu rozdělil na dvě části. Slabší oddíly poslal ze Saska přes Krušné hory do severních Čech, aby Čechy překvapily. Sám se pak postavil do čela hlavního vojska, které do Čech táhlo ve směru přes Šumavu na Domažlice. O severní nepřátelské vojsko se měl postarat správce bílinského hradu Prkoš, který měl mít ku pomoci ještě vojenské oddíly z Moravy.
Břetislav se svým hlavním vojskem pak spěchal k obraně šumavských cest. V těžko prostupném údolí u Brůdku na jih od Domažlic nechal vybudovat menší polní opevnění. Dá se předpokládat, že toto opevnění bylo tvořeni hliněným valem s dřevěnou palisádou. Do opevnění jako návnadu umístil jen malou část svých sil a hlavní vojsko rozmístil podél přístupové stezky. Do prvních řad pak postavil zamaskované lučištníky.
Jindřich jako prvního vyslal do boje svého velmože Otu Schweinfurtského, který se svými oddíly měl za úkol obejít Břetislavovo vojsko. Jak se zdá, tak se ale Ota bez průvodců v pohraničních hvozdech ztratil a postupoval vpřed jen pomalu. Jindřich však nemohl čekat až se Ota dostane Břetislavovi do týlu. Velké vojsko vyžaduje velké množství potravin a píce pro hladové vojáky a koně. A v pohraničí, kde nebylo žádných velkých sídel, nebylo možno vojsko živit pleněním na nepřátelském území. I z těchto důvodů se Jindřich rozhodl zaútočit na české vojsko. Těžká jízda však v obtížném terénu nemohl vést boj na koních. Proto němečtí rytíři sesedli z koní a vyrazili do boje pěšky. Když pak vojsko narazilo na české opevnění snesl se na ně ze všech stran příval šípů a českých bojovníků, kteří je po celou dobu ve skrytu pralesa pozorovali. Nepřátelské vojsko tak bylo sevřeno ze tří stran a ústupová cesta byla zatarasena německými bojovníky, kteří se pořád tlačili dopředu, aniž by věděli co se vpředu děje. Jindřichovo vojsko bylo zasypáváno šípy českých lučištníků, kteří neměli problém v nahuštěném a otevřeném prostoru najít své cíle. Když pak byla morálka nepřítele již silně nahlodaná a vojsko začala propadat panice, využil Břetislav vhodného okamžiku a dal povel k útoku těžkooděnců. Drtivému dopadu útoku již rozvrácené německé vojsko nedokázalo vzdorovat. Bitva byla i na tehdejší dobu velice krutá a krvavá. Čeští bojovníci nešetřili ani životů velmožů, což nebylo až tak typické. Jejich život se dal zpeněžit za výkupné. Za mrtvé šlechtice nikdo platit nechtěl. Břetislavovo vojsko tak dosáhlo velikého vítězství. Boj však nebyl ještě u konce.
Z českého týlu druhý den (23.srpna) zaútočily oddíly Oty Schweinfurtského na Břetislavovo provizorní opevnění poté, co konečně našli cestu skrz pohraniční hvozdy. České vojsko však bylo povzbuzeno úspěchy z předchozího dne a rychle se vypořádalo i s tímto slabším protivníkem. Ota Schweinfurtský musel po porážce ustoupit zpět do Německa.
Severní armáda
V Čechách však zůstávalo ještě jedno nepřátelské vojsko. To které vyšlo ze Saska přes Krušné hory do severních Čech. Správce bílinského hradu Prkoš byl Břetislavem určen za obránce severních Čech. Saské vojsko jej však uplatilo a tak Prkoš změnil původní strategii obrany a stáhl vojska z opevnění v zemské bráně (Chlumec, okr. Ústí nad Labem). Umožnil tak saskému vojsku vstup do země. To se díky zradě dostalo až k Mostu. Po zprávě o porážce bavorského vojska na Šumavě u Brůdku se však saské vojsko dalo raději na ústup. Rychlost ústupu umocnila zpráva o blížícím se Břetislavově vojsku, které se po vítězství u Brůdku vydalo nepříteli vstříc. Sasové se tedy raději bez boje stáhli z Čech. Za svou zradu byl Prkoš knížetem potupně popraven. Byly mu vyloupnuty oči, useknuty a ruce a nohy. Mrtvola poté byla vhozena do řeky.
Barvité líčení bojů na Šumavě u Brůdku nám zanechal ve své kronice děkan pražské svatovítské kapituly Kosmas (* asi 1045 - + 21.října 1125). Jelikož jeho kronika vznikala asi v letech 1113 až 1125, tak se dá říct že její líčení by mohlo být velice autentické. Kosmas se ještě za svého mládí mohl se tak s těmi, kdo u Brůdku na straně Břetislava bojovali.
„Císař sám se položil táborem na obou březích řeky Řezné. Když se druhého dne minuv hrad k Koubu [pozn.: Cham], s podpory přiblížil k hvozdu, dělícímu Čechy a Bavor, poznal, že Čechové zatarasili cesty v něm. Rozmrzen jsa…pronesla tato slova: „Byť vystavěli hradby vyšší než lesy, byť vyzdvihli věže strmící až do oblak, nic nezmohou záseky Čechů proti Němcům, tak jako nadarmo bývá roztažena síť před očima ptactva. Ať vystoupí nad mraky, ať se ukryjí mezi hvězdami, bídný a ztracený lid v nich nenajde ochrany žádné“. Takto pravil a kázal, by všichni se do lesa vrhli, a sám před nimi napřed vystoupil na jednu vysokou horu uprostřed hvozdu stojící, a sedě na trojnoži, pravil k okolostojícím knížatům celé říše:“Čechů zbabělý dav jest ukryt v úvale tomto jako polní myš v skrýši svých děr“.
Ale zklamal se císař v své domněnce, neboť jejich opevnění byla teprve za druhou horou. Tehdy císař, každého zvláště jménem volaje, posílal nejdříve markrabí, pak všechny vznešené válečníky a kázal jim, aby šli pěšky do boje, vítězství jim těmito slovy slibuje: „Není vám potřebí namáhavého boje, jen sestupte dolů; oni jistě utekou ze strachu, vždyť nemohou snésti váš útok. Leťte, moji sokolové, pochytejte bázlivé holuby a čiňte se jako divocí lvi, po způsobu vlků, kteří když vtrhnou do ovčince, nedbají o počet a pustí se do žrádla teprve, až povraždí celé stádo“.
Ihned se valí podle rozkazu králova obrněné voje, o první místo v bitvě závodí předáci; daleko široko se zaskví šiky jako průhledný led, a když slunce zasvítilo na jejich odění, zalesklo se od něho lesní listí a vrcholky hor. Nikoho však nenalezli, sestoupivše do údolí, na obou stranách byl jen hustý hvozd a neprostupná místa. A jako bývá při každé válce, že zadní tlačí přední do boje i proti jejich vůli, tak předáci, již unaveni, byli zas od těch, kdo šli za nimi, tlačeni, aby přešli též přes druhou horu. Ale už jim horkem a žízní lpí jazyk na suchých dásních, sil ubývá, pravice umdlévají; těžce nabírají dechu z prsou, a přece se nemohou zastavit. Někteří shodí své pancíře přes štíty, jiní stojí, podpírajíce o stromy a marně lapajíce naprázdno vzduch, jiní leží jako pařezy, lidé tlustí a nezvyklí chůzi v pěším boji; a když narazili na opevnění, povstane všude křik a jako oblak nad lesem vystupuje z umdlených těl pára. Když to spatří Čechové , maličko váhají, ale jakmile zpozorovali, jako oni ochabli v síle, směle vyrazili z opevnění… Ejhle, jak ctihodná tvář jest hyzděna vznešeným mužům kovanou podkovou koní, když kolem divoce skáčí, a břicha plná lahůdek i bedra, obtočena pásy dvojnásob nachem zbarvenými, kopytem rozdírá kobyla a rozvléka vnitřnosti a střeva jako tkanice nebo řemínky.
Ze studu nepíši dál, jak postihl takovou šlechtu náhle zhouby pád – jest nevhodno písmem to líčit. Neboť bylo tam porubáno takové množství urozených muž, jakého nebylo ani na pláních thessalských , ani za časů Sullových, ani za žádného moru, ani prý nikdy nezahynulo najednou nepřátelským mečem tolik německé šlechty. Zatím císař, sedíce na temeni hory, zklame se ve své předtuše. Nemaje ani pomyšlení , že by nepřítel mohl zvítěziti nad jeho lidmi, uviděl, že se blíží krví potřísnění vítězové, i vyskočí na oře, přidrží se ho za hřívu a pobodne koně do slabin; a nemíti ho po ruce, byl by v tu hodinu sestoupil do podsvětí bez prodlení římský císař“.
(Kosmas – Kronika Čechů)
„Jindřich (…) vyslal do provincie část svých bojovníků neschůdnými cestami k zásekám či opevněním lesa, aby je dobyli z této i oné strany. Ale když o 11.zářijových kalendách časně ráno jeho bojovníci vstoupili do zalesněných, obtížných a zasekaných míst, unaveni juž marnou činností, neúspěšně zaútočili na jakousi přepevnou stavbu a byli od Čechů, kteří se na ně odevšad vyřítili, pobit, zajati nebo zahnáni na útěk“.
(Kronika Herimana Chromého)
ZÁVĚR
Drtivá porážka mocného římsko-německého krále Jindřicha III. v říši vyvolala touhu po odplatě. Král tedy na následující rok chystal novou výpravu do Čech, která by odčinila neúspěch z léta 1040. Ovšem pozice Břetislava I. již byla jiná. Měl větší prostor pro vyjednávání což se skutečně uskutečnilo v roce 1041, kdy Jindřichovo vojsko znovu vpadlo do Čech a oblehlo českého knížete na Pražském hradě. K boji však nakonec nedošlo a na řadu přišla vyjednávání. Břetislav se sice králi formálně podřídil, zavázal se k placení poplatků, ale zůstal i nadále českým vládcem ovládajícím Čechy, Moravu a část Slezska. V návaznosti na spojeneckou smlouvu s králem pak Břetislavova vojska po boku Jindřicha III. vedla válku v Uhrách. Oba panovníci si během těchto válek přišli na slušnou kořist.
Zdroje:
Československý vojenský atlas – MNO a Československá akademie věd – Praha 1965
Evropa v proměnách staletí – Honzák, Pečenka, Stellner, Vlčková – Praha 1997
Evropa králů a císařů – Čornej, Kučera, Vaníček a kolektiv – Praha 1997
Po stopách prvních Přemyslovců III. – Michal Lutovský – Praha 2006
Významné bitvy v Čechách a na Moravě – Jiří Macoun – Brno 2007
Encyklopedie Slovanské archeologie – Michal Lutovský – 2001
Československé dějiny v datech – kolektiv –1987
www.moraviamagna.cz
www.curiavitkov.cz
www.wikipedia.org
