Německý námořní plán "Z"

Lodě Bismarck, Tirpitz a další, ponorky, ponorkové základny.

Moderátoři: Zemakt, jarl

Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od kacermiroslav »

NĚMECKÝ NÁMOŘNÍ PLÁN „Z“
rok 1938

Měl jsem v plánu se toto téma pokusit zpracovat až později, ale u textu věnovaném předzvědným křižníkům Spährekreuzer, a i na jiných místech, se diskuse v mnohém točí právě kolem německého námořního plánu Z. Proto jsem se rozhodl trošku přesunout své priority a pokusit se tyto plány výstavby nové Kriegsmarine blíže rozebrat.
Na jakém základě vlastně Kriegsmarine vznikala? Po uzavření versailleské mírové smlouvy se z Německa stala země ne druhé, ale třetího, či čtvrtého řádu, protože vítězné mocnosti již nikdy nechtěli připustit další kolo námořního zbrojení, nebo ohrožení vlastních námořních sil tak mocným soupeřem. Po známém samo-potopení německých lodí na britské základně ve Scapa Flow v červnu 1919 a po výsledcích mírových jednání zůstalo Německu k dispozici jen značně omezené námořnictvo. Dohodové země se tak domnívaly, že omezením německých námořních sil zabrání dalšímu válečnému požáru. Pokud jde o loďstvo, tak Německu zůstali k dispozici pouze staré řadové lodě třídy DEUTSCHLAND z let 1902 – 1906, které byly zastaralé již v době před První světovou válkou, dále malé křižníky tříd NIOBE a BERLIN z let 1899 – 1903, beznadějně pomalé a slabě vyzbrojené, a torpédoborce a torpédovky z let 1906 – 1913. Versaillská mírová smlouva tak Německu povolovala vlastnit celkem šest starých řadových lodí o 10.000 tunách výtlaku, šest lehkých křižníků o 6.000 tunách, 12 torpédoborců o 800 tunách a 12 torpédovek o 200 tunách. Křižníky a řadové lodě pak směly být podle smluvních podmínek nahrazeny novými jednotkami po dosažení stáří 20 let u těžkých jednotek a 15 let u torpédoborců a torpédovek. Ponorky a námořní letectvo bylo zcela zakázáno.

Když se pak podíváme na námořnictvo, které po Velké válce Německu zůstalo, tak bylo vítěznými mocnostmi dovoleno mít u Reischmarine jen 15.000 námořníků včetně 1.500 důstojníků. Oproti tomu pozemní jednotky mohly mít ve zbrani 100.000 mužů včetně 4.000 důstojníků. To možná samo o sobě hovoří o tom, jak moc se Británie bála německého námořnictva a jak moc prosadila, aby právě tato složka byla tak drasticky omezena. Ovšem vítězné mocnosti se v obou případech dopustili fatální chyby, na kterou narazili vlastně až v průběhu WW2. Bylo totiž dovoleno rekrutovat vojáky a námořníky z řad dobrovolníků až po odsloužených 12 letech. Tím de facto Německu zajistili vytvoření profesionální armády, která se mohla tak rychle rozrůst po zavedení branné povinnosti. Najednou totiž měla armáda i námořnictvo desítky tisíc profesionálů, kteří rychle postoupili do poddůstojnického a důstojnického sboru. Když se pak vrátím k námořnictvu, tak ani to po uzavření mírové smlouvy vlastně nikdy nepřijalo tuto poníženou pozici a snažilo se versailleskou smlouvu vždy všemi možnými způsoby obcházet. Ostatně Spojenecká komise z roku 1927 to sama hodnotila slovy: „ Německo nikdy neodzbrojilo, nemělo to nikdy v úmyslu a učinilo vše, co bylo v jeho moci, aby znemožnilo kontrolní komisi pracovat“. Tato slova ostatně potvrzuje v roce 1937 vydaný pamětní spis „Boj námořnictva proti Versailles 1919-1935“, kde se autoři přímo chlubily způsoby, jakými bylo obcházeno plnění podmínek mírové smlouvy. Některá porušení se pak děla za souhlasu parlamentu, jiná i bez jejich vědomí. V roce 1922 tak byla například založena konstrukční kancelář „Ingenierskantoor voor Scheepsbouw“, a to za spoluúčasti firem jako Kruppova Germaniawerft, Weser-Werft a Vulkan Werft, která měla za úkol udržet krok s novými trendy ve stavbě ponorek. Konstrukční tým v počtu asi 30 konstruktérů pod vedením dr. Techela (hlavní konstruktér německých ponorek za WW1), tak s tichým souhlasem politických představitelů konstruoval pro zahraniční partnery ponorky. V roce 1925 si první dvě ponorky objednalo Turecko, v letech 1929-1931 pak byla v Cadizu stavěná ponorka, jejíž náklady ve výši 80% hradilo německé námořní velení. Tato ponorka pak byla prodána Turecko. Jednalo se o základ pro typ IA. Rovněž pro Finsko tato konstrukční kancelář postavila ponorku VESIKKO, kterou navíc Německo sponzorovalo částkou 1,5 miliónů Marek. Tento typ se pak stal ideovým předchůdcem pro 250 tunové ponorky IIA. Další pro Finy stavěná ponorka VETEHINEN pak položila základy pro veleúspěšnou třídu ponorek typu VII. Zkoušek a zkušebních plaveb se účastnili i němečtí důstojníci, což hovoří samo za sebe.

Vedle stavby ponorek pro zahraniční partnery zahájilo Německo již krátce po válce k modernizaci svých jednotek. První z nich byl lehký křižník EMDEN, který se stavěl v letech 1921-1925 podle schválených podmínek vítězných mocností, které v té době ostatně ještě měli tu sílu zasahovat do konstrukce. Protože němečtí konstruktéři chtěli baterii hlavních děl umístit do čtyř dvouhlavňových věží, ale především Francie se postavila proti a tak vznikla loď, která více méně napodobovala své předchůdce z První světové války. Německo tak skutečně nemohlo plně využít bojovou hodnostu EMDENU, a ten během celé Druhé světové války byl křižník využíván pouze ve školní roli. Pokud by byl již od samého počátku vyzbrojen tak, jak chtěli jeho konstruktéři, tak by jistě našel své uplatnění i ve válečné vřavě. Nicméně to byla první loď, kterou Německo mohlo postavit a již brzy se k ní měli zařadit další. V druhé polovině třicátých let se tak pracovala na třech lehkých křižnících třídy KONIGSBERG a 12 torpédovkách tříd MOWE a ILTIS. Počátkem roku 1929 pak byla zahájena stavba první velké jednotky obrněných lodí třídy DEUTSCHLAND. Tato třída byla stavěná jako náhrada za staré řadové lodě a podle Versaillské smlouvy byla limitovaná děly ráže 280mm a výtlakem 10.000 tun (standard). Vítězné mocnosti se domnívali, že s tímto limitem nelze postavit plně-hodnotnou loď, které by se museli obávat, ale opak byl pravdou. Třída DEUTSCHLAND v sobě zhmotnila přesně to, čeho se Spojenci obávali. Díky dieslovým motorům se tato plavidla přímo hodilo ke korzárské činnosti proti obchodnímu loďstvu a díky kombinaci rychlosti a výzbroje se mohla zbavit prakticky všech svých tehdy existujících soupeřů. Zejména Francie si velmi brzy uvědomila hrozbu ze strany těchto tzv. „kapesních bitevních lodí“ a proto přistoupila ke stavbě svých bitevních křižníků třídy DUNKERQUE. V případě kapesních bitevních lodí se Německo ještě stále snažilo navenek působit dojmem, že dodržuje podmínky smlouvy. Stejně tak lehké křižníky LEIPZIG a NURNBERG se ještě jakž takž drželi vymezených limitů. Nicméně ještě v roce 1932, tedy rok před Hitlerovým příchodem k moci, byl námořnictvem rozpracován pětiletý program na rozvoj námořnictva s jasným vědomím porušování versailleské smlouvy. Podle tohoto plánu Německo počítalo vlastnit v roce 1938 celkem 6 bitevních a obrněných lodí, 1 letadlovou loď, 6 křižníků, 36 torpédoborců a torpédovek, 16 ponorek (3 půlflotily), 24 minolovek, 24 rychlých člunů a potřebné počty pomocných a školních lodí. K tomu bylo počítáno zřídit 9 perutí námořního letectva. Nutno dodat, že tento program byl poměrně realistický a Třetí říše de facto v roce 1938 tyto jednotky měla postaveny. Admirál Reader pak byl pevně rozhodnut dosáhnout svého a tím pádem se neohlížet na versailleskou smlouvu. Ostatně dvě jednotky třídy SCHARNHORST stavěné od počátku roku 1935, toho byly důkazem. Ačkoliv totiž Německo mohlo stavět lodě s výtlakem do 10.000 tun standard, tak každé z těchto plavidel mělo ve skutečnosti výtlak téměř 35.000 tun. Ovšem oficiálně se tvrdilo, že výtlak je 26.000 tun. Projekční práce pak byly zahájeny již v roce 1932/1933, tedy před příchodem Hitlera k moci. Rovněž stavba ponorek na území Německa se chystala již dávno před jejich vlastní realizací. V letech 1933-1935 jedna společnost pracující pod krycím jménem, začala shromažďovat potřebný materiál pro 6, později pro 12 ponorek typu IIA a dvě ponorky typu IA. Materiál byl shromažďován v tajných skladech v Kielu, kde byly rovněž společností Deutsche Werke pronajaty prostory ke stavbě. Počítalo se, že tyto montážní haly umožní stavbu až šesti ponorek zároveň.

Rok 1935 byl pro Hitlerovské Německo stěžejní. Za prvé Góring dne 9. března vyhlásil celému světu zřízení německého vojenského letectva (Luftwaffe) a o týden později Hitler vyhlásil zřízení branné moci a úmyslu postavení armády o síle 36 divizí. To již byly projevy naprosto odmítnutí versailleské mírové smlouvy. Od nich byl již jen krůček ke krokům, které měly následovat, jako například obsazení Alsaska-Lotrinska. Vše směřovalo k válce. Země, které sousedily s Německem, se oprávněně obávaly narůstající vojenské moci Třetí říše. Jaký názor ale na to měla Velká Británie? Jelikož nesousedila s Německem, tak se cítila ohrožená pouze na moři. A jelikož si ostrovní říše dobře pamatovala námořní zbrojení před První světovou válkou, tak byla pevně rozhodnuta další kolo zbrojení nezačínat. Proto v Anglii přišli s myšlenkou německé námořní zbrojení omezit po svém. A to tak, že Německu, stejně jako jiným námořním mocnostem, povolí stavbu určité tonáže svých vlastních sil. Slibovali si od toho to, že takto bude Německo spokojeno a bude stavět lodě jen do povolené tonáže a samo se nebude pouštět do tak nákladné akce, jakou je neomezená stavba lodí. Tím de facto Anglie legalizovala Německé roztrhání versailleské smlouvy a zároveň s tím i stavbu obou jednotek třídy SCHARNHORST, protože horní povolený limit tonáže byl 35.000 tun, zatímco německé lodě „jen“ 26.000 tun. Po poměrně krátkých jednáních byla mezi Německem a Velkou Británii dne 18. června 1935 podepsaná námořní dohoda, díky které bylo Německu přiznáno vybudovat válečné loďstvo o síle do 35% britské tonáže u hladinových lodí a u ponorek dokonce do 45%. Za určitých podmínek až 100%. Co to znamenalo v číslech? U bitevních a obrněných lodí mohlo Německo postavit celkem 183.750 tun s tím, že tři lodě třídy DEUTSCHLAND o celkovém výtlaku 30.000 tun, již mělo postaveno (samozřejmě se jednalo o oficinální výtlak, nikoliv o skutečný). Další dvě jednotky třídy SCHARNHORST se nacházely ve stavbě (2x26.000 tun = 52.000 t). Německo tak mohlo ještě postavit bitevní a obrněné lodě o celkové tonáži nějakých 100.000 tun. U letadlových lodí byl povolený výtlak 47.250 tun, což představovalo možnost postavit dvě větší letadlové lodě. U těžkých křižníků byl povolený výtlak 51.380 tun, což v případě výtlaku 10.000 tun za jednotku umožňovalo postavit pět křižníků. V době podepsání dohody měla Třetí říše již ve stavbě dvě jednotky, i když krátce. V případě lehkých křižníků bylo možno postavit 67.270 tun s tím, že již hotové jednotky představovaly výtlak 35.400 tun. Přibližně polovička tak již byla postavená. Torpédoborců a torpédovek bylo povoleno postavit o tonáži 52.500 tun. Tady měla Třetí říše poměrně volný prostor, protože bylo postaveno pouze 12 jednotek o tonáži 9.600 tun a dalších 16 se nacházelo ve stavbě (26.000 tun). U ponorek bylo povoleno vlastnit 23.700 tun (45% z britské tonáže). Z výše uvedených důvodů Německo nevlastnilo žádnou ponorku, ale ve stavbě mělo rovných 28 jednotek (9.500 tun).

Bohužel tato britsko-německá námořní dohoda byla jedním z prvních ústupkových kroků (tzv. appeasement) britské politiky, která nakonec, jak víme, vedla i k Mnichovu 1938 a později k vypuknutí války. Na první pohled se pak může tato dohoda zdát být pro Británii úspěšnou a výhodnou, protože na dlouhá léta měla ostrovní říši zajistit převahu nad svým tradičním nepřítelem. Na druhý pohled to byl ale veliký Německý úspěch, protože před podpisem dohody vlastnilo pouze oficiálních 75.000 tun tonáže, což představovalo pouhých 8% Britské. Zároveň tato dohoda legalizovala již probíhající stavbu bitevních křižníků třídy SCHARNHORST. Britové si dobře uvědomovali, že postavit loďstvo o dohodnuté tonáži je obrovsky materiálně i lidsky těžký úkol, který kromě jiného vyžaduje zajištění kvalitní ocele i volných kapacit loděnic. Znamenalo by to, že k dosažení potřebného povoleného výtlaku by Německo potřebovalo hodně let. Německu ale možná o to ani tolik nešlo. Hitler tím spíše sledoval možnost rozmíšky mezi Anglii a Francii, protože dohoda byla uzavřená s Anglií a jejím výsledkem byla Francie přímo ohrožená, jelikož Německo mohlo postavit prakticky stejně silné loďstvo, jaké země galského kohouta vlastnila. Samotná Anglie si pak mohla zůstat být jistá svou neohrožeností na moři a tím pádem mohla tolerovat kontinentální zájmy a rozpínavost Německa. Hitler tak počítal, že předpokládaný tábor jeho nepřátel by nemusel být rozšířen o Velkou Británii, jako za První světové války, protože by ostrovní impérium k tomu nemělo důvod a nemuselo by tak opět krvácet za druhé. Mno počítal. Hitler si tím byl vlastně téměř jist. Proto také Admirála Raedera a jeho kolegy neustále ujišťoval, že k válce s Velkou Británii v nejbližší době nedojde a plán Z tak mohl být realizován až v roce 1946. Nicméně Admiralita nesdílela vůdcův optimismu a naopak na Anglii stále pohlížela jako na svého největšího rivala na moři, který by jako za Velké války mohl uzavřít německé přístavy blokádou a tím Třetí říši značně zhoršit zásobování. Především pak obchodní trasa švédské ocele by mohla být uhrožená, pokud by kromě leteckého krytí, které nelze zajistit za každého počasí, nešlo tyto spoje chránit i válečným loďstvem.

Aby toho nebylo málo, tak Německo Britům dodalo úmyslně falešné údaje o výtlaku svých lodí, aby tím dosáhlo dalších výhod. Tak například skutečný výtlak obrněných lodí DEUTSCHLAND (u dvou prvních jednotek), byl větší než 12.000 tun a u Scharnhorstů dokonce větší než 30.000 tun. A přitom bylo právě v jejich případě ohlášeno pouhých 26.000 tun. Tyto falešné údaje německým konstruktérům umožnili, že jejich lodě měly silnější pancéřování, dokonalejší vnitřní členění i větší zásoby pohonných hmot tolik potřebných k průniku na Atlantik. Zároveň pak toto lhaní umožňovalo postavit i větší počet lodí. Stačí se jen pro příklad podívat na kategorii bitevních a obrněných lodí. Zde bylo od roku 1935 povoleno postavit nějakých 187.000 tun s tím, že hotovo bylo 30.000 (třída DEUTSCHLAND) a dalších 52.000 tun bylo ve stavbě (třída SCHARNHORST). V plánu bylo postavit dvě jednotky třídy BISMARCK, u kterých německé úřady Britům hlásili výtlak 35.000 tun za jednotku. Celkem tedy Německo hlásilo mít z povolené tonáže postaveno sedm lodí o výtlaku 152.000 tun. Do povoleného limitu tedy zbývalo využít 35.000 tun. Jak? To už by záleželo na názoru Admirality a prioritám. Mohla se tak například postavit další jednotka třídy BISMARCK, nebo dvě obrněné lodě třídy „P“, či kombinace bitevního křižníků třídy „O“ a obrněné lodě třídy „P“. Je asi všem jasné, že i v jejich případě by Německé skutečný výtlak ponížilo tak, aby jim to co nejvíce vyhovovalo. A když se řekne „a“ tak se má i říct „b“, takže ve skutečnosti Německo u svých existujících sedmi lodí mělo celkový součet tonáže téměř 200.000 tun. Tady je krásně vidět, jaký prostor jim jejich lži dávali.

Co se ponorek týče, tak již deset dní po podpisu britsko-německé dohody vstoupila první z nich do služby (U1) a dalších 13 jich bylo dokončeno do konce roku. To svědčí o německé připravenosti a jistotě, že dohoda bude podepsána. Další ponorky postupně následovaly, ale díky nejasné koncepci v námořnictvu, jestli preferovat stavbu lodí, nebo ponorek, jich mělo Německo v září 1939 ve stavu jen 57 kusů. Ačkoliv bylo snad každému jasné, že ponorky jsou primárně určené k boji proti námořnímu obchodu a většina lidí si pamatovala, jaké problémy za První světové války německé ponorky napáchaly, tak se Britští politici utěšovali tím, že Německo roku 1936 podepsalo ženevskou konvenci. Ta mimo jiné zakazovala vést neomezenou ponorkovou válku. Britské námořnictvo pak vedle toho vkládalo velké naděje do svého hydroakustického přístroje ASDIC, o kterém se domnívali, že spolehlivě odhalí ponořenou ponorku.

Jak jsem se zmínil o těch rozporech v koncepci námořnictva, tak k větším rozporům docházelo v letech 1936-1939. Velitel ponorkového loďstva Dónitz byl toho názoru, že v případě války bude hlavním protivníkem Velká Británie a ta pak zavede osvědčený konvojový systém k ochraně svého námořního obchodu. Proto již před válkou námořní kapitán Dónitz vyvinul systém taktiky „vlčích smeček“, ke které se ideálně hodila ponorka typu VII. Naproti tomu ve vrchním velení námořnictva (OKM) převládal ten názor, že ponorky budou muset i nadále operovat samostatně. Z toho důvodu se upřednostňovala stavba velkých podmořských křižníků se silnou dělostřeleckou výzbrojí a velkým dojezdem. Tato panující nejednota tak byla i příčinou zpoždění výstavby ponorek. V roce 1936 bylo dáno do stavby 36, o rok později 19 a v roce 1938 devět a v roce 1939 již jen 8 ponorek (do 1.9.1939). Další z příčin zpoždění výstavby byl omezený přísun materiálu, protože tolik potřebná ocel byla přednostně dávána na tanky, děla, letadla atd. A pokud byla určena pro námořnictvo, tak především pro to hladinové, kterému dával přednost admirál Raeder, a které spotřebovalo obrovské množství surovin. Ostatně Hitler v letech 1934-1938 opakovaně Raedera ujišťoval, že válka s Anglii není na pořadu dne, ale hlavními protivníky je Francie, Polsko a Sovětský svaz. Proto ta přednost surovinových zdrojů pro pozemní armádu.

V listopadu 1935 bylo rozhodnuto, že do stavby v letech 1936-1939 půjdou tři nové bitevní lodě. Jmenovitě BISMARCK, TIRPITZ a první jednotka třídy „H“, o které se více rozepíšu níže. Dále se měli začít stavět dvě letadlové lodě GRAF ZEPPELIN a loď „B“, pět těžkých křižníků, 24 torpédoborců a 20 ponorek. Se všemi plavidly se počítalo mít je zařazené ve stavu nejpozději do roku 1941. Z tohoto plánu je patrné, že námořnictvo dávalo přednost hladinovým lodím před ponorkami a v tomto trendu se mělo ještě nějaký čas dále pokračovat. Například plán 7. Vlastně až koncem května 1938 Hitler poprvé vrchnímu veliteli Kriegsmarine oznámil, že v budoucnu se bude muset počítat i s válkou s Velkou Británii. Čtyři roky tak byly více méně promrhané, co se výstavby námořnictva týče. Proti Velké Británii mohlo Německo v roce 1938 nasadit jen velmi omezené námořní síly. Hitler se tedy rozhodl změnit priority a začít urychleně budovat loďstvo, přednostně bitevní lodě a dorovnat stav ponorek s Británií. Všem ale bylo jasné, že se toho nedá docílit ze dne na den. Koncem srpna 1938 pověřil Raeder oddělení Skl, aby vypracovalo hlavní linie rozvoje Kriegsmarine. Celá diskuse o koncepci německého loďstva se tak vrátila zpět do poloviny třicátých let. Po dlouhých diskusích předložilo Skl dvě varianty. První z nich vycházela z kruhů kolem Dónitze, který prosazoval stavbu ponorek a která se dala uskutečnit poměrně rychle a lacině. Druhá varianta dávala přednost vyváženému loďstvu, které by se mohlo nejen zaměřit proti obchodním námořním trasám, ale mohlo by se postavit Britům i v otevřené námořní bitvě. Raeder se celé diskuse neúčastnil, ale tíhnul k hladinovým lodím. Nicméně na jeho obranu nutno říct, že Hitlerovi předložil obě varianty a ten v lednu 1939 rozhodl realizovat plán Z. Ten pak měl mít prioritu před vším ostatním i před exportem a měl být splněn do šesti let! Hitler zároveň prohlásil, že námořnictvo nebude až do roku 1946 k uskutečnění svých plánů potřebovat. A to, i přestože v březnu 1939 porušil jim osobně podepsanou Mnichovskou dohodu a obsadil zbytek Československa a v dubnu téhož roku vypověděl britsko-německou námořní dohodu. Takže i když se britsko-německé vzájemné vztahy přiostřily, tak Hitler stále byl toho názoru, že se více méně není potřeba války s Británií bát. Naproti tomu Raeder ujišťoval své důstojníky, že válka s Anglií nebude, protože by to jinak znamenalo konec Německa.

Samotný plán „Z“ pak jasně vyjadřoval, že Německo považuje Velkou Británii za svého největšího soupeře a hlavním strategickým cílem bylo ovládnout Atlantik a odříznout tak Britské ostrovy od námořního obchodu a zásobování. Vedle obchodního loďstva se samozřejmě počítalo změřit síly s britským loďstvem. Ve vodách kolem Británie měl být boj veden především pomoci min a malých ponorek. Na oceánech se pak počítalo využít obrněné lodě, křižníky, pomocné křižníky a oceánské ponorky. Samozřejmě se nepočítalo s tím, že by hladinové lodě v kombinaci s oceánskými ponorkami dokázali zastavit všechny lodě plující do Anglie. Hlavním cílem využití těžkých hladinových jednotek bylo donutit protivníka chránit své konvoje velkým množstvím velkých lodí, včetně bitevních. Tím by došlo k jejich rozptýlení a Německo by tak podle okolností mohlo provést invazi na vhodném místě. Tato kombinace křižnikové a ponorkové války zaměřené jak proti obchodním, tak válečným lodím měla mít v letech 1945-1946 ve stavu tyto jednotky:


10x BITEVNÍ LODĚ/KŘIŽNÍKY (později 13x)
Až na pár osvícených hlav byla stále za základ námořnictva v meziválečném období pokládána bitevní loď. Německou Kriegsmarine nevyjímaje. Proto byla ve třicátých letech zahájena stavba na dvou jednotkách třídy SCHARNHORST a dvou lodích třídy BISMARCK. V případě Scharnhorstů je sice někteří autoři kladou mezi bitevní křižníky, ale v rámci plánu Z je spíše nacházím zařazené mezi bitevní lodě. Někdo může namítnout, že lodě s děly ráže 280mm nelze mezi bitevní lodě počítat, ale jak známo počítalo se s přestavbou na výzbroj v podobě 6x380mm (3xII). Jednalo by se o stejnou zbraň, která byla použita u lodí třídy BISMRACK. A ty jsou všeobecně považovány za jedny z nejlepších na světě. Jejich velkou výhodou byla vysoká kadence děl hlavní ráže, která se pohybovala kolem 3 ran za minutu (bráno z filmu pořízeného během palby na HOOD). Německo tak mělo před válkou k dispozici dvě bitevní lodě a další dvě ve stavbě. Zbývajících šest lodí, z celkově plánovaného počtu deseti, mělo být postaveno ve třídě H (projekt H39). Tato třída je také někdy nazývána HINDENBURG, ovšem bez záruky. Opět se mělo jednat o lodě nejvyšší kvality ve všech směrech. Jejich hlavní výzbroj měla být soustředěna do čtyř dvoudělových věží s děly ráže 406mm doplněné o 12 děl 150mm (6xII) a 16 děl 105mm. Při standardním výtlaku 52.000 tun (plný by se pohyboval kolem 62.000 t) měla být rychlost tohoto kolosu až 30 uzlů s dojezdem 16.000 – 19.000 námořních mil při 19 uzlové rychlosti. To mělo bitevním lodím třídy H zajistit dostatečný akční rádius i v případné korzárské role (BISMARCK měl cca poloviční dojezd při 16 uzlech). Ostatně, proto měla být pohonná jednotka tvořená tolik Němci oblíbenými diesly. Ze šesti plánovaných jednotek se v létě 1939 začalo pracovat na prvním páru s předpokládaným termínem dokončení v průběhu roku 1944. V důsledku vypuknutí války byly další práce již v říjnu zastaveny a celá stavba byla nakonec v srpnu 1941 zrušená. Německo tak ve válce mohlo použít pouze čtyři lodě, které snesou parametry bitevních lodí.

Tab. č.1
Obrázek

Můj názor
Není pochyb o tom, že v případě tříd lodí BISMARCK a H, se jednalo o světovou špičku. Otázkou ale je, jestli jejich stavba byla skutečně potřebná. Velká Británie, jakožto hlavní soupeř na moři, disponovala celou řadou plavidel, které se postaveným německým lodím vyrovnali, nebo je dokonce i v něčem převyšovaly. Dědictví z První světové války v podobě dvou tříd bitevních lodí s děly ráže 381mm (deset jednotek), také nebylo zanedbatelné včetně tří bitevních křižníků se shodnou výzbrojí. Přestože se jednalo o starší plavidla, tak většina z nich prošla rozsáhlou modernizací a mohla se moderním německým plavidlům klidně postavit. Německo se tak početně nikdy svému rivalu nemohlo rovnat a to i přes ambiciosní plán Z, protože Británie by neusnula na vavřínech a stavěla další moderní jednotky. Ostatně ve stejném roce, kdy byla v Německu zahájena stavba třídy H-39, byly v Anglii založeny kýly pro první jednotky z plánované třídy LION (9x406mm, 29 uzlů). Ta měla mít celkem šest lodí, tedy shodně s německou třídou H. Snaha vyrovnat se ostrovní říši v počtu a kvalitě postavených těžkých jednotek, by tak byla v nejbližších letech zbytečná, kór když se stále nedařilo dotáhnout do konce přezbrojení bitevních křižníků třídy SCHARNHORST na 380mm děla. Vždyť proti dvojicí německých bitevních křižníků a dvojici stavěných bitevních lodí třídy BISMARCK, mohla Británie postavit pět lodí třídy QUEEN ELIZABETH, stejný počet lodí třídy REVENGE, dvojici lodí třídy NELSON s 9 děly ráže 406mm a stavěnou třídou KING GEORGE V (10x356mm, 28,5 uzlů). K tomu je ještě potřeba připočíst rychlé bitevní křižníky tříd RENOWN (6x381mm) a HOOD (8x381mm) v celkovém počtu tří jednotek.

Obrázek
SCHARNHORST

Obrázek
BISMARCK

Obrázek
HINDENBURG „H-39“

Můj názor tak je, že na třídě H se vůbec nemělo v této době pracovat. Bylo to jen mrhání finančními, lidskými a materiálovými zdroji. Jen pro představu, za jednu tuto bitevní loď by Německo mohlo postavit 2.400 středních tanků Pz III s dělem ráže 50mm! Pokud by Třetí říše v létě 1941 měla takový počet středních tanků navíc, tak je docela možné, že by se jim podařilo Rusko porazit. Místo toho se ale zahájila stavba prvních dvou lodí, za tyto obrovské náklady. A přitom by stačilo tyto prostředky využít na stavbu menších jednotek v podobě obrněných lodí, předzvědných křižníků a torpédoborců. Admiralitě přeci muselo být jasné, že pokud se nenaplní sliby Hitlera, že Británie sama požádá o mír, tak se bude muset provést invaze na Ostrovy. A k tomu bylo potřebné mít k dispozici především lehké jednotky. Panzerschiffe třídy P se pak vynikajícím způsobem hodily pro napadání obchodních tras a jejich stavba by možná nevyvolala nějakou ostrou britskou reakci, jako v případě třídy H. Možná bych ještě připouštěl smysluplnost stavby rychlých bitevních křižníků třídy „O“ (6x380mm, 35 uzlů), které byly rovněž primárně určeny k napadání obchodních tras.

Jinak v omezeném počtu měli bitevní lodě samozřejmě svůj smysl. Šlo jen o to, jak je správně využít a nesnažit se za každou cenu vyrovnat se Velké Británii. Lodě obou postavených tříd se totiž jinak docela dobře uplatnili v boji proti obchodním trasám. Například obě jednotky třídy SCHARNHORST za svou kariéru, která více méně předčasně skončila již koncem roku 1942, potopily více jak dvě desítky lodí s tonáží 115.000 BRT a vedle toho i jednu letadlovou loď, dva torpédoborce a jeden pomocný křižník. Síly těžkých hladinových jednotek v boji proti obchodním trasám si byli Němci dobře vědomi, a proto se na jaře roku 1941 chystali na Atlantik vyslat silnou flotilu tvořenou bitevními loděmi BISMARCK, TIRPITZ, bitevním křižníkem GNEISENAU a těžkým křižníkem PRINZ EUGEN. Z původně plánovaných nakonec zůstali jen dvě a výsledek je nám všem dobře znám. Nicméně pokud by se podařilo vyslat všechny čtyři jednotky, tak by se Britům s největší pravděpodobností nepodařilo zabránit jim proniknout na oceán. Ostatně v té době disponovali jen omezeným počtem lodí, které by se mohli pokusit je zastavit. Není tedy pochyb o tom, že takové uskupení by výrazně narušilo lodní dopravu v celém Atlantiku. Svým způsobem ale mohlo být realizováno i za levnějších podmínek, třeba v kombinaci bitevních křižníků třídy „O“ a Panzerschiffe třídy „P“.


15x OBRNĚNÉ LODĚ – Panzerschiffe (později 3x)
Tuto třídu válečných lodí jen tak u dalšího námořnictva nenajdeme. Němci díky omezením plynoucím z prohrané První světové války, byly nuceny přistoupit k úplně jinému konceptu válečných lodí. Tak se zrodila známá třída tzv. kapesních bitevních lodí třídy DEUTSCHLAND. Německo před válkou postavilo celkem tři tyto jednotky, které díky své hlavní výzbroji 6x280mm (2xIII), převyšovali vše ostatní, kromě bitevních lodí a křižníků. Svým způsobem se jednalo o těžké křižníky, ke kterým byly v roce 1940 skutečně zařazeny. Díky dieslovým motorům měla třída DEUTSCHLAND velice slušný akční rádius 19.000 námořních mil, což z nich dělalo ve spojitosti s dobrou rychlostí, ideální lodě k útokům na obchodní spoje. Ostatně již těsně před začátkem války Němci dvě z těchto jednotek předsunuli na Atlantik, kde měli právě narušovat námořní dopravu. Třída DEUTSCHLAND ale neměla zůstat osamocena. Již před rokem 1935 se začala stavba dalších dvou vylepšených jednotek „Panzerschiffe D“, které ale rychle na skluzech uvolnili místo pro bitevní lodě/křižníky třídy SCHARNHORST. Svého vzkříšení se Panzerschiffe měly dočkat právě v rámci plánu Z, který počítal se stavbou hned 12 jednotek třídy „P“. Ta ačkoliv vycházela z původních Deutschladů, tak se od nich značně lišila. Hlavní výzbroj byla sice shodná, tedy ve složení 6x280mm (2xIII), ale v jejím případě se mělo jednat o modernější verzi s vyšší kadencí 3,5 rán za minutu. První tři stavěné jednotky pak měly obdržet dělové věže sejmuté ze třídy SCHARNHORST, u kterých se plánovala výměna za 380mm děla. Kromě výzbroje se třída „D“ od svého předchůdce lišila také v kvalitnějším pancéřování, rozměrech (byla o více jak 40 metrů delší), rychlosti a dalších parametrech. Především pak rychlost 33 uzlů měla být její devizou v případě hrozby ze strany nepřátelských plavidel. Dojezd 25.000 námořních mil by teoreticky umožňoval plavbu kolem světa na jedno natankování nádrží, což opět byla obrovská výhoda pro loď, jejíž role měla být primárně určena proti obchodním námořním trasám.

Tab. č.2
Obrázek


Můj názor
Tato plavidla podle mě do koncepce německé Kriegsmarine rozhodně patřila. Za relativně přijatelné finanční náklady se dalo postavit více jednotek, což znamenalo možnost nasazení v párech a samozřejmě i větší šance při útocích na méně chráněné konvoje. Rychlost a dojezd pak měly být hlavní devizou. Nahánět tyto rychlé pancéřové lodě pak pro Spojence znamenalo postavit hned několik stíhacích skupin, které se museli vydat hledat korzáry na vzdálená moře. K tomu je potřeba připočíst zlepšení ochrany konvojů s vědomím rizika napadení ze strany Panzerschiffe a máme tu rovnici, která v konečném důsledku znamená odčerpání značných zdrojů z prostoru Středomoří a vlastních Britských ostrovů. Panzerschiffe by tak na sebe vázaly značné počty spojeneckých lodí, čehož by ve vhodně době Kriegsmarine mohla využít. Třeba s invazí na ostrovy atd.

Obrázek
DEUTSCHLAND

Obrázek
PANZERSCHIFFE „P“


3x BITEVNÍ KŘIŽNÍKY
Německo mělo bohatou tradici ve stavbě bitevních křižníků, stejně jako Velká Británie. Ale na rozdíl od ostrovní říše se němci drželi při zemi a kladli velký důraz u svých bitevních křižníků na pancéřovou ochranu a děla menší ráže. Správnost této koncepce se potvrdila v úvodu největší námořní bitvy První světové války v bitvě u Jutska (1916), když se Němcům podařilo potopit několik britských bitevních křižníků. Pokračovateli vynikajících bitevních křižníků tříd MOLTKE, SEYDLITZ a DERFFLINGER měla být třída MACKENSEN a YORCK s děly ráže 350mm, potažmo 380mm. Jelikož se ale válečné štěstí přiklánělo spíše na stranu Dohodových mocností, muselo Německo přehodnotit priority a tyto dvě třídy se tak nikdy nedočkaly dokončení. Nicméně konstruktéři ve třicátých letech navázali na zkušenosti svých předchůdců a zúročily jejich poznatky do nově stavěných bitevních lodí BISMARCK a křižníků SCHARNHORST. Když pak byla představena koncepce plánu Z, rozběhla se paralelně s konstrukcí Panzerschiffe P i projekční práce na bitevních křižnících určených primárně k ničení spojeneckého obchodního loďstva. Jelikož zatím v roce 1938 nebylo jasno, jaký typ lodi se bude nakonec stavět, tak do plánu Z byly zahrnuty lodě Panzerschiffe P v počtu 12 jednotek. Jak se ale měnila politická a hospodářská situace, tak se i měnil názor na to, jestli opravdu stavět další obrněné lodě, nebo je raději nahradit bitevními křižníky s vyšší bojovou hodnotou. V roce 1939 pak padlo rozhodnutí, že dvanáct jednotek Panzerschiffe P se stavět nebude, ale budou nahrazeny trojicí bitevních křižníků třídy „O“. Z toho důvodu můžete v některých přehledech týkajících se plánu Z číst, že se Německo chystalo celkem postavit 13 bitevních lodí. To je poněkud zavádějící údaj, protože původní koncepce skutečně počítala s 10 loděmi a až po zrušení obrněných lodí „P“ se do kolonky bitevních lodí přesunuli bitevní křižníky. Ovšem zde někteří autoři zapomínají vyřadit právě těch dvanáct lodí z Panzerschiffe a i nadále chybně uvádějí celkový počet 15 lodí (tedy včetně tří existujících jednotek třídy DEUTSCHLAND).

Tab. č.3
Obrázek

Můj názor
Na stupnici jedna až deset bych této lodi dal pomyslnou devítku. Je prostě nádherná, co se vnějšího vzhledu týče, zároveň působí velice bojovně díky těžkým dělům, která žádný jiný z korzárů (kapesních bitevních lodí) neměl. Díky obrovské rychlosti mohl uniknout všemu, co do té doby až po rok 1945 bylo mezi velkými hladinovými plavidly postaveno. Dokonce byl rychlejší, než většina těžkých a valná část lehkých křižníků. Díky velkému dojezdu mohl nezávisle na zásobování dlouho působit na moři a tudíž i vykonávat korzárskou práci a často měnit pole působení. Díky pancéřové ochraně byl schopen odolat útokům všem dalším plavidlům, před kterými by nemohl využít své vysoké rychlosti, i když ani těch po celém světě zrovna moc nebylo. Prostě pro korzárskou činnost ideální prostředek. Jedinou vadou tak byla dlouhá doba stavby (v porovnání s ponorkou) a samozřejmě pořizovací náklady, které odhaduji, že by se blížili ceně bitevních křižníků třídy SCHARNHORST, tedy nějakých 150 miliónů Marek. Tři lodě postavené pak za částku blížící se půl miliardě Marek byla na jednu stranu nákladná investice, na druhou stranu malý počet lodní ano to, aby výrazněji ohrozili lodní dopravu. Přestože Britové, vzhledem k velkému počtu konvojů, trpěli nedostatkem bitevních lodí, tak konvoj, který by byl takovým starým pancéřovým obrněncem chráněn, byl i tak pro bitevní křižník těžkým oříškem. Poškození v boji, daleko od vlastních základen, by se nemusel korzárovi vyplatit. Útočit na silně vyzbrojený konvoj se tak vždy rovnalo vysokému riziku i přes výhody, která tato koncepce lodí poskytovala. Navíc, po roce 1941 vstoupili do války USA, které mohli část svého námořnictva v Tichomoří oželet a svým Spojencům v Evropě zapůjčit. Narazit na nechráněný konvoj po roce 1942, tak byla velká náhoda a je tedy otázkou, jak moc by bitevní křižníky byly v roli korzárů úspěšní i kdyby v průběhu roku 1943/1944 spatřili světlo světa. Vše nás tak nakonec vede zpět ke koncepci Kriegsmarine ze třicátých let, kde klika vedena admirálem Dönitzem měla pravdu, když chtěla dát prioritu především stavbě ponorek, jakožto nejefektivnější zbraní proti Velké Británii a jejím Spojencům.

Obrázek
SCHLACHTEKREUZER „O“
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: NĚMECKÝ NÁMOŘNÍ PLÁN „Z“

Příspěvek od kacermiroslav »

EDIT: doplněno 22.10.2012

4x LETADLOVÉ LODĚ
Letadlové lodě, to byla doposud pro meziválečné Německo velká neznámá. Nikdy žádnou letadlovku až do příchodu Hitlera nestavěli a tak s tím chyběli jakékoliv zkušenosti. A že by si mohli dovolit vyslat konstruktéry na zkušenou do Velké Británie, či Francie, tak na to mohli z pochopitelných důvodů zapomenout. Takže jim nezbývalo nic jiného, než se pokusit postavit vlastní letadlovou loď. První projektové práce byly zahájeny v roce 1934 a o rok později, když Německo s Velkou Británii podepsalo dohodu, která povolovala vlastnit loďstvo o síle 35% Britské, byl mimo jiné ustanoven i výtlak všech letadlových lodí, které Německo mohlo postavit. Ten byl 47.250 tunm přičemž výtlak jednotlivé lodi nesměl překročit limit 23.000 tun. Němci se tak v první fázi rozhodli využít povoleného celkového limitu a postavit dvě jednotky o výtlaku 23.530 tun. Ovšem navenek se tvářili, že každá letadlovka má výtlak jen 19.250 tun. Stavba prvních dvou z nich - "Flugzeugträger A a B" byla povolena v roce 1937. Cena stavby první, jež obdržela jméno Graf Zeppelin, měla stát 60 miliónů německých marek. Mělo se jednat o cenu bez výzbroje a spousty technických zařízení. Celkové náklady plně vyzbrojené letadlovky tak odhaduju na nějakých 80-90 milionů Marek. Pro druhou loď bylo vybráno jméno Peter Strasser.

V roce 1938 ale přišel již tolikrát zmiňovaný plán Z, který podle štábu Kriegsmarine měl obsahovat celkem 4 letadlové lodě. Nevím, jestli podoba všech čtyřech jednotek měla odpovídat Graf Zeppelin, ale předpokládám, že když si s tím už němečtí konstruktéři dali takovou práci, tak by toho příliš neměnili. A jak na tom Graf Zeppelin vlastně byl? Při rozměrech 251,5 x 31,3 m měl mít plný výtlak 28.100 tun. Nemalou měru na to výtlaku měla i výzbroj, která na letadlovoku byla skutečně silná. Skládala se ze 16x150mm (4xII, 8xI), 12x105mm (6xII) a celé řady 37 a 20mm děl. Asi si hned každý řekne, že právě děla ráže 150mm se na letadlovku nehodí. To je při dnešních znalostech známo, ale jaksi němečtí konstruktéři neměli kde kopírovat a tak loď navrhli takto. Co se počtu nesených letadel týče, tak taky se konstruktéři zrovna moc dvakrát nepředvedli. Graf Zeppelin měl dva poměrně dlouhé a prostorné hangáry. Celkový prostor hangárů byla např. větší než na britské letadlové lodi HMS Ark Royal, která přesto pobrala o 18 letadel více! Podle projektu mělo být na lodi 42 letadel rozdělených do 3 perutí. Dvě měly mít stíhací letadla BF-109T a třetí, průzkumně bombardovací peruť, měla obdržet letadla zpočátku typu Fi-167, později Ju 87 C. No uznejte, že na loď o délce čtvrt kilometru, je kapacita 42 letadel vskutku mizerná. S tím by Němci zrovna díru do světa neudělali. Ale k tomu nakonec ani neměli příležitost. Vzhledem k vývoji na bojišti, byla další stavba stejně zastavena.

Tab. č.4
Obrázek

Můj názor
Je mi jasné, že s hodnocením letadlovek si hodně naběhnu, ale můj názor je prostě ten, že rozhodnutí je stavět v této podobě bylo chybné. Samozřejmě že následný průběh války, především té v Tichomoří, dal jasně za pravdu těm, kteří před válkou preferovali stavbu letadlových lodí. U zemí jako Japonsko, USA, Velká Británie a Francie tuto potřebu chápu, v případě Německa ale o tom mám velké pochybnosti. Předně Německo bylo v domácích vodách na Baltu a Severním moři poměrně dobře kryto letadly z pozemních základen. Rovněž se nemuselo tolik obávat nepřátelských náletů, protože opět se nepřátelské bombardovací svazy mohli stát kořistí stíhaček startujících z pozemních letišť. Takže ke geografické poloze Německa, Třetí říše letadlové lodě příliš nepotřebovala. V případě zařazení letadlových lodí do korzárských smeček by jejich opodstatnění bylo vyšší, ale pořád jsem na pochybách. Stejnou úlohu mohlo sehrát i palubní letectvo bitevních lodí a jejich doprovodu. Pro představu, jedna taková „vlčí smečka“ měla být složená z jedné letadlové lodě, dvou bitevních lodí/křižníků a dvou lehkých křižníků nebo průzkumných křižníků. Když pominu letadlovou loď, tak tento svaz celkem mohl disponovat 8 až 12 letadly typu Arado 196. Samozřejmě podle skladby „smečky“, což zase není tak málo v porovnání s nosností letadlovky typy GRAF ZEPPELIN s maximálním počtem 40 strojů. Když už by bylo potřebné stavět letadlové lodě, tak si myslím, že jiné koncepce - menší, lehké, rychlé, s kapacitou 10-20 letadel (jako například využití trupů rozestavěných lehkých křižníků třídy „M“). V součinnosti s palubními stroji z bitevních lodí a křižníků by se již jednalo o kvalitní letecké zajištění. Nicméně minimálně první dva roky války konvoje chráněny letecky tak často nebyly a tak letadlové lodě neměli až takový význam, jaký získali v druhé polovině války.

Obrázek
GRAF ZEPPELIN


5x TĚŽKÉ KŘIŽNÍKY
Washingtonská námořní konference z roku 1922 kromě jiného definovala nový typ plavidla, tzv. těžké křižníky, které od druhé poloviny dvacátých let až do doby před WW2 stavěli prakticky všechny námořní velmoci a to pokud možno v souladu s uzavřenými limity. I když v konečném důsledku snad jen Anglie jako jediná se snažila stavět podle uzavřených dohod. Jak ale na tom bylo Německo? To díky omezením nesmělo stavět lodě s limitem překračujícím 10.000 tun standard. A jak jsme si již u tématu obrněných lodí řekli, podařilo se jim zkonstruovat a postavit lodě, které těžké křižníky prakticky ve všech ohledech převyšovali. Nicméně i Německo se nakonec rozhodlo stavět washingtonské křižníky, tedy lodě s tonáží do 10.000 tun a s děly maximální ráže 203mm. To bylo zřejmě důsledkem britsko-německé námořní smlouvy z června 1935, která Třetí říši dovolovala stavbu 35% britské tonáže. Což znamenalo povolených 51.380 tun s limitem 10.000 za jednotku. A proto nás asi nepřekvapí, že Německo v letech 1935-1937 zahájilo stavbu pěti jednotek třídy HIPPER, které by povolený limit beze zbytku naplnily. V roce 1935 se tak začalo pracovat na prvních dvou jednotkách (ADMIRAL HIPPER a PRINZ EUGEN), o rok později byla do stavby uvedená třetí jednotka BLÜCHER a v roce 1937 je následovali poslední dva křižníky LÜTZOW a SEYDLITZ. I když po pravdě práce na posledně jmenované lodi byly zahájeny v poslední dny roku 1936 a to 29. prosince. Jednalo se o plavidla se standardním výtlakem kolem 12.000 tun, což ve skutečnosti bylo opět v rozporu s britskou-německou dohodou uzavřenou v červnu 1935. Němci ale jako již tolikrát předtím o skutečném výtlaku svých plavidel lhali a tvrdili, že odpovídají limitu 10.000 tun. Jinak jednalo se o velice elegantní plavidla, která svým vnějším vzhledem připomínala slavní bitevní lodě třídy BISMARCK. Jejich výzbroj v podobě 8 děl ráže 203mm umístěných ve čtyřech věžích v době své stavby již neodpovídala tomu, co se stavělo u konkurence. Ta již běžně stavěla těžké křižníky s 9-10 děly hlavní ráže. Ovšem to se jednalo o konkurenci za oceánem. Když se pak podíváme k největšímu německému rivalu, k velké Británii, tak ta vlastnila těžké křižníky v uspořádání výzbroje 6 až 8 děl v dvouhlavňových věžích. Rovněž francouzské těžké křižníky měly ve výzbroji maximálně osm děl hlavní ráže. Po této stránce tak třída HIPPER odpovídala evropskému standardu, stejně tak i co se rychlosti a pancéřování týče. Dojezd 7.600 námořních mil při ekonomické 12 uzlové rychlosti pak umožňoval použít lodě i v boji proti námořnímu obchodu, v čemž byl ostatně ADMIRAL HIPPER poměrně úspěšný. Za svou kariéru se mu podařilo potopit dva torpédoborce, jeden trawler a osm obchodních lodí o celkové tonáži téměř 39.000 BRT a 3.225 tun u válečných plavidel.

Jak už jsem říkal, třída HIPPER měla obsahovat celkem pět lodí, čímž by byla naplněná stavba povolené tonáže. První dvě jednotky vstoupily do služby ještě v roce 1939 s tím, že BLÜCHER byl námořnictvem převzat již v prvních týdnech války dne 20. září 1939. Třetí, poněkud modifikovaná jednotka PRINZ EUGEN, byla způsobila k vojenské službě od srpna 1940. Poslední dva křižníky Německo sice na vodu spustilo (SEYDLITZ v lednu 1939 a LÜTZOW v červenci téhož roku), ale ani jeden z nich se nedočkal dokončení. LÜTZOW byl v rámci dobrých vztahů se Sovětským svazem touto východní zemí v únoru 1940 odkoupen a v dubnu odtažen do Leningradu (dnešní Petrohrad). V době útoku Německa na SSSR byl dokončen ze 70% a během obraných bojů Leningradu byla jeho instalovaná výzbroj (pouze dělové věže A, D) hojně používána v obraně města. Poslední jednotka SEYDLITZ byla v době vypuknutí WW2 hotova z asi 66%. Jelikož válečné priority se soustředily především na pozemní jednotky, bylo dokončení křižníku stále odkládáno. Nakonec bylo v srpnu 1940 rozhodnuto z již 90% dokončený těžký křižník přestavět na letadlovou loď. Nicméně již v lednu 1943 byla konverze na letadlovku zastavena. Tak jako tak se tímto rozhodnutím Německo nedočkalo dokončení ani letadlové lodě, ani těžkého křižníku, ke kterému už mnoho nechybělo. Maximálně pár měsíců práce.

Tab. č.5
Obrázek

Můj názor
Třída HIPPER byla prostě standardním washingtonským křižníkem postaveným tak, jak to dohody umožňovaly a jak si Němci troufali své protivníky balamutit informacemi o jejich výtlaku atd. V ničem své britské a francouzské protivníky extra nepřevyšovaly, stejně jako protivníci nepřevyšovali je. Jediného čeho by snad šlo litovat, bylo nedokončení křižníku SEYDLITZ v jeho původní podobě, protože mohl být do stavu Kriegsmarine zařazen rozhodně dříve, než když padlo rozhodnutí přestavět jej na letadlovou loď. Díky tomuto rozhodnutí nakonec Kriegsmarine neměla ani křižník, ani letadlovku, ale jen spoustu oddělané práce a oceli, která zbytečně stála v loděnici. Když to ale vezmu z gruntu, tak si říkám, že stavba těžkých křižníků byla pro Německo zbytečná. Konstruktéři se tak nechali svázat limity, které jim neumožňovali vystoupit ze stínu konkurence, jako se jim podařilo v případě kapesních bitevních lodí třídy DEUTSCHLAND. Tady si říkám, že Třetí říše měla jít raději cestou stavby obrněných lodí Panzerschiffe tříd D, P (podle toho jak která konstrukce by byla včas připravená), které měli o řád vyšší bojovou hodnotu a tak do určité míry kompenzovali Britskou převahu. Prostor ke stavbě tu byl. Německo v roce 1935 mělo z povoleného limitu 183.750 tun u bitevních a obrněných lodí postaveno jen 30.000 tun a dalších 52.000 tun ve stavbě. Mohlo tak využít kapacit loděnic ke stavbě obrněných lodí na místo finančně a časové náročných bitevních lodí třídy BISMARCK (stavěné od roku 1936). Ostatně finančně se Panzerschiffe P od těžkých křižníků HIPPER zase tak moc nelišili. Stavba bitevních lodí mohla být odložena na příznivější dobu, nebo zrušena úplně a uvolněná povolená tonáž a stavební kapacity mohly být využity ke stavbě bitevních křižníků třídy „O“ (pokud by projekt uzrál do finální podoby včas). Když to zjednoduším, tak za stejný peníz mohlo mít Německo více muziky využitelné v boji proti obchodním trasám i pro případnou invazi na Britské ostrovy.

Obrázek
ADMIRAL HIPPER


16x LEHKÉ KŘIŽNÍKY
Na úvod nejdříve drobná informace k celkovému počtu lehkých křižníků. Většinou jsem dohledal, že plán Z počítal s celkovým počtem 16 lodí, ale také jsem narazil na 23 až 36 jednotek. Nicméně v tomto se budu držet podkladů našeho historika J.Hrbka, který uvádí 16 křižníků.

Průběhy bojů První i Druhé světové války ukázaly důležitost tohoto typu lodí. Byly rychlé, poměrně silně vyzbrojené a relativně levné co se pořizovacích nákladů týče. Lehké křižníky bylo díky jejich univerzálnosti možno nasazovat prakticky k jakékoliv roli. Ať jako palebná podpora pozemních vojsk, v rychlých výpadech na nepřátelská území a základny, nebo doprovod konvojů či v rámci vyloďovacích operací i v boji proti korzárům. Není se tedy čemu divit, že i Německo po válce v rámci povolných kvót, přistoupilo k modernizaci svých křižníkových jednotek. První lehký křižník EMDEN (1925) byl ještě svázán omezeními a neobdržel po protestech Francie výzbroj soustředěnou do dvouhlavňových věží, ale tři jednotky třídy KÖNIGSBERG stavěné na přelomu dvacátých a třicátých let, již v mnoha ohledech dosahovali světové špičky. A to přestože trpěli celou řadou dětských nemocí vyplývajících z moderních ale ještě ne úplně zcela zvládnutých technologií, jako například svařování. Následné jednotky tříd LEIPZIG a NÜRNBERG (od každého postaveno po jednom křižníku) byly pouze modifikací třídy K. Kriegsmarine tak koncem roku 1935 měla ve stavu šest lehkých křižníků s tím, že EMDEN se spíše hodil jen k roli školního plavidla. Pět bojeschopných křižníků pak bylo rozhodně málo. Změna byla plánovaná se stavbou třídy „M“, na jejímž vývoji se začalo pracovat na jaře roku 1935. Celkem se počítalo postavit šest jednotek (M, N, O, P, Q a R) této třídy s výzbrojí v podobě 8 děl ráže 150mm ve čtyřech věžích. Při konstrukci pak byl kladen velký důraz na dojezd a rychlost, protože kromě jiného se s nimi počítalo pro korzárskou roli. Jedna „vlčí smečka“ tvořená dvojicí velkých hladinových lodí typu bitevních lodí, bitevních křižníků, měla být posílená o dvojici lehkých křižníků. Těžké jednotky měly na sebe vázat ochranu konvoje, lehké křižníky se pak měly vypořádat s obchodními plavidly. V jiném zdroji jsem dohledal, že se počítalo i s menší „vlčí smečkou“, která měla být tvořena jedním bitevním křižníkem třídy „O“ a dvojicí lehkých křižníků „M“. Role opět byly předem rozděleny. Bitevní křižník měl na sebe vázat obranu konvoje a lehké křižníky měly primárně potápět obchodní lodě.

Možná někdo z vás přitom výčtu německých křižníků nelenil a počítal, kolik jednotek bylo a mělo být postaveno a nějak se nemůže dopočítat tomu počtu, který jsem uvedl v nadpisu. Ano, je to tak. Německo mělo postavěno šest jednotek a dalších šest plánovalo postavit v třídě „M“. Jenomže to dohromady není těch uváděných 16 lehkých křižníků z programu Z. A aby toho nebylo málo, tak některé zdroje se zmiňují až o 23 křižnících, které v rámci programu Z měla Třetí říše do konce roku 1946 mít zařazené ve stavech. Tak na to bohužel neznám odpověď. Podle všeho se buď počítalo s dalším rozšířením stavby jednotek třídy „M“, a nebo tu musel existovat další projekt lehkého křižníku, který se mi ale nikde nepodařilo vystopovat.

Tab. č.6
Obrázek

Můj názor
Pokud se podíváme na skladbu německých křižníků, tak k dispozici tu byl jeden, který byl prakticky po celou dobu války používán pouze v roli školního plavidla. Dalších pět se pak dalo použít jen na Baltu a Severním moři díky svému krátkému dojezdu. Německo tak de facto nemělo žádný lehký křižník, který by mohlo vyslat na Atlantik ať jako doprovod velkých plavidel, nebo samostatně. Existující jednotky se tak použili při invazi do Dánska a Norska a ty, které přežili, dále zajišťovali různé podpůrné operace na Baltu a Severním moři. Ačkoliv se tedy může na první pohled jejich stavba zdát být zbytečnou, tak v případě invaze na Britské ostrovy by byli jistě více než platným pomocníkem. Ostatně, při takové operaci by Třetí říše potřebovala každé necky, které by měla k dispozici.

Třída M tak měla odstranit nedostatek svých předchůdců a s plánovaným počtem nejméně šesti jednotek by byla vítanou posilou ať pro operace na Atlantiku, tak i v případě invaze do Anglie. Nicméně domnívám se, že stavba plnohodnotného křižníku byla pro Německo zbytečným luxusem. Doprovodnou roli velkým lodím by bez problému dokázal zajistit i předzvědný křižník třídy SPÄHKREUZER, o kterém budu psát níže, který by zároveň byl dost kvalitní lodí pro invazi proti Dánsku, Norsku a v případě uskutečnění, i proti Anglii. A přitom byl menší, levnější a stavebně méně náročný. Německo tak mohlo postavit víc takových předzvědných křižníků v rámci povoleného limitu. Spährekreuzer měl mít výtlak kolem 5.700 tun, lehký křižník třídy M pak 8.500 tun.

Obrázek
EMDEN

Obrázek
KÖNIGSBERG

Obrázek
LEIPZIG

Obrázek
NÜRNBERG

Obrázek
Třída „M“


22x PŘEDZVĚDNÉ KŘIŽNÍKY - Spährekreuzer
Vzhledem k předpokládanému uzavření Kriegsmarine na Baltu a Severním moři, potřebovalo Německo být včas informováno o každém kroku britského loďstvo. A přesně z toho důvodu byla do plánu Z zařazená i třída SPÄHKREUZER. Ta je některými zdroji popisovaná buď jako předzvědné křižníky, nebo jako „přerostlé“ torpédoborce. Nicméně sami Němci je zařadili mezi křižníky (již podle německého názvu) a tak je za křižníky budu považovat i já. Na několika studiích se začalo pracovat ihned v roce 1938. Za základ byl vzat tradiční torpédoborec typ 1936A (a současně projektovaný lehký křižník třídy „M“), který byl ale úměrně k potřebám zvětšen a vybaven u Němců tolik oblíbeným kombinovaným pohonem parních turbín a dieslových motorů. To mělo zajistit dostatečně velký akční rádius pro plánované užití v roli průzkumných „očí“ velkých hladinových lodí při jejich průniku do Atlantiku. Jelikož se na projektu SPÄHKREUZER začalo pracovat krátce před válkou a práce pokračovali i během prvních válečných měsíců, tak nás nepřekvapí, že poznatky z námořního boje se průběžně promítali i do projektových návrhů. Proto známe hned několik verzí, a to „Spährekreuzer 38“, jakožto původní návrh, dále pak „Spährekreuzer 39“ a „Spährekreuzer 40“, který již byl vylepšen o kvalitnější pancéřovou ochranu a průzkumný hydroplán na palubě. Úměrně s tím rostly i rozměry křižníku. Nicméně budeme se držet původního návrhu z roku 1938, který ještě nenesl palubní letoun a neměl zvětšené palivové nádrže. I tak se jednalo o zajímavou loď s hlavní výzbrojí soustředěnou do tří dvouhlavňových věží s děly ráže 150mm. Jedna věž stála na přídi, další dvě stupňovitě na zádi. Šest děl v boční salvě se může někomu zdát být málo, ale hlavní role Spährekreuzerů měla být někde jinde, než boj proti válečným plavidlům. V případě střetnutí se silnější jednotkou se pak měl křižník spasit útěkem díky vysoké 35,5 uzlové rychlosti. Jak už jsem naznačil, primární rolí nebyl střet s válečnými plavidly, ale likvidace obchodních lodí v rámci hladinové „vlčí smečky“. Ta měla být tvořena většinou dvojicí bitevních lodí, či bitevních křižníků a dvojicí křižníků třídy M nebo těchto předzvědných. Původně se počítalo i s letadlovou lodí, ale žádná ze dvou stavěných letadlovek třídy GRAF ZEPPELIN nebyla nikdy dokončena. Vzhledem ke korzárské úloze byl u třídy SPÄHKREUZER kladen velký důraz na dojezd. Ten u studie z roku 1938 měl činit 7.000 námořních mil při 17 uzlové rychlosti. U projektu z roku 1940 byl dojezd při 12 uzlové rychlosti zvýšen až na 12.000 námořních mil.

Tab. č.7
Obrázek

Můj názor
Já si myslím, že SPÄHKREUZER, ať už ve verzi z roku 1938, 1939 či 1940, bylo přesně to, co německé námořnictvo alespoň v prvních, aktivních letech svého působení, potřebovalo. Žádná časově, finančně a materiálově náročná stavba mohutných bitevních lodí, ale stavba ponorek, obrněných lodí tříd DEUTSCHLAND, D, P a těchto malých křižníků s velkým dojezdem. Spährekreuzery sice postrádali palebnou sílu a pancéřovou ochranu lehkých křižníků, ale na druhou stranu, jejich případný boj nebyl až tak beznadějný, jak by si někdo mohl myslet. I Británie provozovala celou řadu lehkých křižníků, jejichž výzbroj byla početnější jen o pár hlavní. Spährekreuzery se pak mohly díky své velké rychlosti z boje odvázat. V tom případě na ně mohlo jen britské letectvo, pokud by bylo v daném místě střetu k dispozici, nebo torpédoborce. A těm stavěným před válkou se Spährekreuzery opět rychlosti prakticky vyrovnaly. Samozřejmě tabulková rychlost nemusí odpovídat skutečně dosažené rychlosti na moři a tady měly německé křižníky díky své velikosti rozhodně výhodu. Rozbouřenými vlnami dokázali projíždět rozhodně lépe, než 2/3 torpédoborce, nad kterými pak měli hlavně palebnou převahu. Většina britských torpédoborců té doby totiž disponovala 4 až 8 děly ráže 102 - 120mm. Navíc u předzvědných křižníků bylo v plánu mít dvě věže na zádi, tak na případné pronásledovatele by byly zaměřeny čtyři hlavně ráže 150mm. Neoddiskutovatelná by pak byla jejich role během doprovodných operací velkých hladinových lodí při průniku na Atlantik. Během nich nejen, že by plnili doprovod a ochranu velkých lodí, ale zároveň by se mohli aktivně účastnit honu na obchodní lodě a přepadů konvojů. Prostě třída Spährekreuzer by mohla zaplnit bílé místo v německé Kriegsmarine, které tu zelo od postavení a uvedení do služby posledního lehkého křižníku v roce 1935. Samozřejmou výhodou Spährekreuzerů by pak byla i jejich pořizovací cena a náročnost stavby, kterou můžeme tušit někde mezi torpédoborcem a lehkým křižníkem. Tedy někde kolem dvou, dvou a půl let stavby s cenou kolem 25-35 milionů Marek. To by znamenalo, že za celou třídu bitevních lodí H (výzbroj 8x406mm), která byla počátkem války ve stavbě, by se dalo teoreticky pořídit 60 těchto předzvědných křižníků!!! Se včasným dokončením prvních mamutích bitevních lodí (celkem se počítalo postavit šest jednotek, stavba prvních dvou byla zahájena v létě 1939) se pak rozhodně nedalo počítat dříve, než v roce 1944, zatímco první série Spährekreuzerů měla být ve službě v roce 1942/43. A jak víme, každá loď může jít ke dnu a mnohdy k tomu stačí i zásah jediným torpédem z obstarožního dvouplošného letounu, jak se to stalo osudným Bismarcku. Já osobně bych raději místo těch dvou lodí třídy „H“ měl k dispozici dvě desítky Spährekreuzerů, které by se za ně dali postavit a kromě popisované role by se dali dobře použít i v případě invaze.

Obrázek
Předzvědný křižník Spährekreuzer
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: NĚMECKÝ NÁMOŘNÍ PLÁN „Z“

Příspěvek od kacermiroslav »

Rezervováno
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od Polarfox »

Jen pro doplnění, existovaly 3 postupně předkládané plány:

Plán X - studie na téma "jaké loďstvo by bylo třeba, aby porazilo Royal Navy"...zde Němci sezdali, že opravdu velké a mimo jejich reálné ekonomické možnosti a tuto variantu odpískali
Plán Y - revidovaný plán X, naroubovaný na reálné ekonomické možnosti Německa
Plán Z - dále na základě taktických požadavků revidovaný plán Y (možná i proti předchozímu navýšený) a předložený Hitlerovi ve dvou variantách:
1) válka s Británií a Francií začne brzy - preference stavby jednotek na ochromení námořního obchodu (bitevní křižníky, kapesní bitevníky, křižníky, torpédoborce, ponorky atd.)
2) válka začne až někdy v polovině 40tých let - stavba vyváženého loďstva, které si to pak s RN rozdá jako rovný s rovným

Pro co se Hitler rozhodl je známo a už to bylo řečeno výše. Osobně si myslím, že u všech těchto variant (X, Y, Z) měli Němci velké oči a ekonomicky to bylo zcela mimo mísu.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od kacermiroslav »

Díky za doplnění. Ještě tu existoval plán č. 7, ke kterému jsem ale zatím podklady nehledal a tak přesně nevím v čem se od ostatních lišil a co bylo jeho nosným programem. Možná by mohl někdo doplnit tuto informaci.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od Lord »

Rádoby plánu, alternativ bylo asi moc a měnily se i v průběhu války podle okolností.
Obrázek
Za základ považuji tuto tabulku. Takto se měl plán Z plnit po letech. Hitler byl prý spíše pro alternativu Panzerschiffen (P-CLASS CRUISER) und Ubooten.
Přesto se prioritně začalo stavět 5 těžkých křižníků, postaven byl Admiral Hipper, atd.

Obrázek
Zajímavé pro porovnávání trendů je tato tabulka. V námořnictvu v roce 1939 ... "jen" 50 tisíc mužů, 1940 už 250, 1941 ... 404. Na lodě se vejít nemohli, tak jestli takové zázemí, servis, strážní jednotky?
Z tabulky je vidět že letectvo i námořnictvo odčerpalo nezanedbatelné síly, které se musely kompenzovat od roku 1942 otroky. Ovšem největší kapacitu měla pozemní armáda.
Obrázek
Zdroj: wehrmachtbericht

Kačermíro, výborný článek a srovnávací tabulky, už se těším na doplnění. Dobrý názor na třídu H.
Za jednu tuto bitevní loď by Německo mohlo postavit 2.400 středních tanků Pz III.
Ovšem myslím, že tyto velké lodě v plánu Z ani původně nefigurovaly.
kacermiroslav píše:Síly těžkých hladinových jednotek v boji proti obchodním trasám si byli Němci dobře vědomi, a proto se na jaře roku 1941 chystali na Atlantik vyslat silnou flotilu tvořenou bitevními loděmi BISMARCK, TIRPITZ, bitevním křižníkem GNEISENAU a těžkým křižníkem PRINZ EUGEN. Z původně plánovaných nakonec zůstali jen dvě a výsledek je nám všem dobře znám. Nicméně pokud by se podařilo vyslat všechny čtyři jednotky, tak by se Britům s největší pravděpodobností nepodařilo zabránit jim proniknout na oceán. Ostatně v té době disponovali jen omezeným počtem lodí, které by se mohli pokusit je zastavit. Není tedy pochyb o tom, že takové uskupení by výrazně narušilo lodní dopravu v celém Atlantiku.

To nepochybně, otázka je však na jak dlouho?

Napsal jsi i toto ... Dědictví z První světové války v podobě dvou tříd bitevních lodí s děly ráže 381mm (deset jednotek), také nebylo zanedbatelné včetně tří bitevních křižníků se shodnou výzbrojí. Přestože se jednalo o starší plavidla, tak většina z nich prošla rozsáhlou modernizací a mohla se moderním německým plavidlům klidně postavit.

Pak by to byla mlata, ne ?! K tomu přičtu ještě letadlovky a nevím, nevím ... až by dali Britové dohromady eskadru! Mohlo by to pak připomínat kočku a myš nebo spíše krysu :D
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
sahidko
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 586
Registrován: 26/7/2010, 20:07

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od sahidko »

kacermiroslav píše:NĚMECKÝ NÁMOŘNÍ PLÁN „Z“
...Dědictví z První světové války v podobě dvou tříd bitevních lodí s děly ráže 381mm (deset jednotek), také nebylo zanedbatelné včetně tří bitevních křižníků se shodnou výzbrojí. Přestože se jednalo o starší plavidla, tak většina z nich prošla rozsáhlou modernizací a mohla se moderním německým plavidlům klidně postavit.
Slovíčko väčšina je v tejto vete pomerne nešťastné. Pre ilustráciu päť lodí triedy Revenge (resp. Royal Sovereign podľa toho do akého zdroja sa pozriete) neprešli žiadnou výraznejšou modifikáciou a tak so svojou pre WW2 nedostačujúcou rýchlosťou 21 uzlov mohli akurát tak doprevádzať konvoje. Bitevné krížniky Renown a Repulse síce prestavané boli, napriek tomu ale ich hlavný bočný pancierový pás dosahoval smiešnych 23 cm a ich rýchlosť poklesla na cca 28 uzlov. Z piatich plavidiel triedy Queen Elizabeth prešli rozsiahlou prestavbou tri jednotky: Queen Elizabeth, Warspite a Valiant. Zvyšné dve (Malaya a Barham) sa museli uspokojiť len s čiastkovými úpravami. Aj rýchlosť týchto plavidiel sa pohybovala iba okolo 24 uzlov a o nič lepšie natom neboli ani síce slušne vyzbrojené a opancierované "novostavby" Nelson a Rodney s biednymi 23 uzlami.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od Lord »

Hmm, rychlost nic moc ... ale šrot to úplně nebyl. HMS Prince of Wales byla moderní ... 10× 356 mm (2×4, 1×2).
HMS Repulse a Renown se uvádí až 32 uzlů ...
Ale nejlepší bylo zničení svazu Z japíky.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
sahidko
štábní praporčík
štábní praporčík
Příspěvky: 586
Registrován: 26/7/2010, 20:07

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od sahidko »

Tak samozrejme Briti mali aj zopár nových plavidiel viď. Prince of Wales z triedy King George V. Čo sa týka rýchlosti Renown a Repulse tak tých 32 uzlov patrí do obdobia pred modernizáciou. V rámci nej došlo síce aj k výmene strojov ale ich výkon bol len nepatrne vyšší a tak nárast panciera (bočný pás bol posilnený z 15 na 23 cm) malo logicky za následok pokles rýchlosti.
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od kacermiroslav »

Sahidko: V roce 1940 dokázal RENOWN v boji proti dvojicí lodí třídy SCHARNHORST vyvinout rychlost až 29 uzlů, což na staří a technický stav vůbec nebylo špatné.

Co se britských bitevních lodí tříd R a Q týče, tak se mohly svým supeřům postavit. Pořád disponovaly slušnou výzbrojí a pancéřováním. Jejich projektil byl pořád smrtelnou zbraní. To že jejich rychlost byla nic moc jim nevadilo, protože nešlo o to, aby pronásledovaly německé lodě. Na to byly určené jiné jednotky. Jim stačilo, že když se k nim nepřítel přiblížil, tak si sakra dobře rozmyslel, jestli na ně zaútočí. tady je nutno vzít v potaz riziko poškození německých lodí daleko od svých základen. I menší poškození mohlo mít fatální následky.

Lorde: Lodě třídy H v plánu Z figurovali poté stránce, že se s nimi počítalo a byly do něj zahrnuty. Ono těžko bychom ve skutečnosti našli lodě, které by ideově vznikaly až na základě plánu Z. Stačí se podívat na panzerschiffe P, bitevní křižníky třídy O, lehké křižníky třídy M a i tyto bitevní lodě třídy H, kdy se začalo pracovat na jejich konstrukci. Ostatně, když zmiňuješ třídu H, tak plán Z byl předložen v roce 1938, Hitlerem schválen v lednu 1939 a stavba prvních dvou jednotek H-39 byla zahájena v červenci a září 1939 s tím, že třetí jednotka byla objednána v květnu 1939 (její stavba ale nebyla zahájena).

K tomu průniku většího svazu na Atlantik. Ano, otázkou skutečně je, jak dlouho by dokázali tuto činnost vykonávat. Scrat již na jiném místě správně komentoval možnost zásobování. Lépe řečeno, měl k tomu výhrady o proveditelnosti, nicméně my víme, že se tak Němci skutečně chystali provést a na Atlantik takto početný svaz vyslat. Zásobování tak bylo možné, ale jak Scrat psal, otázkou je, jak dlouho by se dařilo logisticky toto zásobování zajištovat do doby, než by jej Britové zničili. Dále je pak otázkou, do jakých přístavů na západním francouzském prostředí by se německé lodě v případě potřeby mohly uchýlit. De facto toho na výběr moc neměli. Proto jsem znovu toho názoru, že by bylo výhodnější zaměřit se na stavbu obrněných lodí a nikoliv obrovských bitevních lodí.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od Lord »

Asi máš pravdu, mělo jich být 6 a dokončeny v letech 1944-46, patřily pod Schlachtschiffe, resp. Super-Schlachtschiffe.

Obrázek

Ale byla to utopie. Baterie Lindemann pak dostala aspoň 40,6 cm dělo, původně projektované pro tuto loď.
http://www.nexusboard.net/sitemap/6365/ ... e-t297666/

Jako vhodný přístav bych viděl Dakar.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11488
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od Dzin »

Reader se svým plánem Z opět uvízl v pasti německého námořnictva z WW1. Opět se snažili vybudovat velké silné loďstvo, které by konkurovalo Royal Navy a opět neuspěli a prim nakonec hráli opomíjené ponorky. Přitom ale nekompetentnost Readera vyniká, protože narozdíl od Tirpitze měl už poučení z WW1, kde se jednoznačně tato slepá ulička neměcké snahy ukázala. Měli se soustředit hlavně na lehké síly a především na ponorky a udělali by daleko lépe.
Proto u mě mají všechny německé lodě stavěné jako odkaz plánu Z nulu, protože byly zbytečné. Ikdyž Bismarck byl nakonec pěkný :-)
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od kacermiroslav »

Dzine, samozřejmě. Ponorková zbraň měla jako jediná zřejmě tu možnost, něco ve válce proti britskému námořnímu obchodu změnit. Problém byl možná v tom, že zatímco hladinové síly bylo možno v omezeném rozsahu budovat od roku 1921, potažmo 1925 (EMDEN), ale v případě ponorek až od poloviny roku 1935. Samozřejmě stavba ponorek byla mnohem jednodušší, a tak by se dalo přeci jenom něco ještě do září 1939 postavit. Ale pořád musíme brát v potaz, že ze strany Hitlera a jeho politiků tu pořád bylo ujišťování, že k válce s Anglií v nejbližších letech nedojde.
ObrázekObrázekObrázek
kublaj-chan
četař
četař
Příspěvky: 75
Registrován: 23/5/2012, 23:03

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od kublaj-chan »

Mne sa ten Nemecký plán Z celkom pozdáva, mám k nemu len tieto výhrady(výhrady k realizácii, planú Z rok 39/40/41):
-nedostatoční počet torpédoborcov(torpédoviek)
-kauza torpéda(záloha(výrobná kapacita) v klasických torpédach z WW1(na export))
-vyloďovacie plavidlá(vývoj)
-posunutie výstavby lietadlových lodí na čas po porážke GB(aj ostatné veľké projekty velkostou nad ťažký krížnik)
-namiesto Gráf Zepelinu postaviť 1-2 ľahké krížniky a 10 torpédoborcov
-Seydlitz neprestavovať na L.L ale dokončiť ako T.K.

Ale to čo sa týka WW2(Nemecko - GB) hlavný problém bol BoB(neútočenie na radarové stanice a nezmyselné útočenie na Londýn(ak sa chcel Hitler pomstiť za nálet na Berlín, tak stačilo poslať niekoľko desiatok bombardérov v noci na Londýn)) a útok na Rusko bez vyradenia GB v 41(bez vylodenia v GB a jeho obsadenia alebo mieru s GB) a Rusko mohlo zostať na rok 42 !!! :-?
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11488
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od Dzin »

kacermiroslav: Ani předpoklad pozdějšího vypuknutí války na tom nic nemění. Opět jen kopíroval situaci z WW1. Jeho loĎstvo by bylo klasické a historie ukázala, že v tomto zbrojení Německo už jednou prohrálo. I za předpokladu pozdějšího vypuknutí války by bylo pro Německo lepší soustředit se na co největší posílení ponorkového loďstva. Reader ovšem nejspíše snil o mohutné bitevní flotile, která odčiní nezdar WW1 a rozdrtí Royal Navy na moři v generální bitvě (jak se jim to nepovedlo u Jutska). Z tohoto potom pramení jeho nerealistický Plán Z.
Je jen zajímavé, že obvykle opomíjený Donitz, z hlediska námořní strategie, si vzal lekci k srdci. Jistě, byl to ponorkář, ale verdikt dějin po WW1 byl jednoznačný.

Navíc i v případě dokončení Plánu Z zde byl problém, že nepočítal s reakcí Britů (máš to v článku i zmíněno). Scharnhorst a Bismack byly dobré lodě, ale i ony nebyly nic extra. V Německu se dlouhou dobu veliké BL nestavěli a není se co divit, že začali postupně, aby se dopracovali k větším a lepším lodím. Bismarck tak z moderních lodí překonával jen britské King Georg V. Teprve až lodě H měly být to pravé ořechové, ale tou dobou by už Britové jistě zahájili stavbu podobně silných lodí a opět by Němci tahali za kratší konec lana. Nehledě na silnou US Navy, kterou bylo nutno započítat, protože bylo nemyslitelné, aby se Němci při svém světovládném snažení s ní nesetkali.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
kublaj-chan
četař
četař
Příspěvky: 75
Registrován: 23/5/2012, 23:03

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od kublaj-chan »

Dzin ani ponorky by nič nevyriešili, okrem toho v 43 a 44 dostali na prdel a keby ich pred vojnou začali stavať vo väčšom množstve tak by sa problémom Nemeckých ponoriek začali Briti zaoberať skôr ako cez vojnu, ono keď sa na WW2 človek pozrie tak mu to pripomenie Napoleóna(a jeho situáciu). Tiež na pevnine bol neporaziteľní(kým nešiel do Ruska ), ale Francúzske loďstvo nemalo na porazenie loďstva Angličanov a vylodenie v Británii. Jednoznačne v 40 a 41 roku krigsmarine chýbali aspoň 2-3 jednotky typu Bismark(Shanhorst), 2-3 ťažké krížniky, 3-4 ľahké krížniky a aspoň 15-20 torpédoborcov navyše, oproti skutočnému stavu a funkčne torpéda pre ponorky a vyloďovacie plavidlá!!!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od kacermiroslav »

Dzine: ta Britská odpověď na třídu H byla rychlejší, než by si možná někdo myslel:-) ve skutečnosti se první jednotky britské třídy LION začaly stavět ještě před třídou H, i když to bylo jen o nějaký ten měsíc. A stejně jako v případě Němců i Britové počítali postavit šest jednotek. Takže žádné dorovnání sil by se nekonal. Stavební kapacity pak hráli ve prospěch Británie, která na rozdíl od Německa nemusela stavět vedle silného námořnictva i silné pozemní jednotky.

Kublaj-chane: V případě plánu na výstavbu ponorek by se přeci jenom něco změnilo. Místo 57 ponorek ve stavu v září 1939 jich mohlo Německo mít třeba 200, což znamená větší šance narazit na nepřítele a potopit jej. Ale máš pravdu, že osobně bych se hladinových lodí tak úplně nevzdával. Už na jiných místech jsem to dokládal i výsledky/čísly atd. Tak třeba stavbě lodí typu Panzerschiffe byla o dost levnější, než bitevní lodě a křižníky a díky svým parametrům by pořád na sebe vázaly značné Britské síly. To znamená opět nechat doprovázet konvoje bitevními loděmi, čímž by došlo k jejich rozptýlení. Menší hladinévo jednotky, lehké křižníky, torpédoborce, torpédovky atd. by se pak v případě potřeby použily při invazi. Zde se pak u nich nemusel klást důraz na rychlost a dojezd, ale spíše na kvantitu.

Když to hodně zjednoduším, tak v rámci britsko-německé námořní dohody se mohlo například postavit 10-18 Panzerschiffe tříd DEUTSCHLAND, D a P, které by na sebe vázaly těžké hladinové jednotky. Místo těžkých křižníků HIPPER se mělo Německo soustředit na stavbu lehkých křižníků, torpédoborců a torpédovek, kde byl rovněž volný prostor. No a samozřejmě, hlavně pak stavba ponorek měla mít priorotu.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od Scrat »

Jen pár drobností k první části.
....Tato třída byla stavěná jako náhrada za staré řadové lodě a podle Versaillské smlouvy byla limitovaná děly ráže 280mm a výtlakem 10.000 tun (standard).....
Pouze výtlakem, limit děl třídy Deutschland nebyl stanoven. Pokud by Němci chtěli, mohli klidně použít děla 38 cm jejichž výrobní kapacity u Kruppa stále existovaly. A první předběžné návrhy (respektive některé varianty) předložené admirálu Zenkerovi skutečně počítaly s 30,5 nebo 38 cm kanóny.
....Zejména Francie si velmi brzy uvědomila hrozbu ze strany těchto tzv. „kapesních bitevních lodí“ a proto přistoupila ke stavbě svých bitevních křižníků třídy DUNKERQUE.....
Francouzské typové označení pro třídu Dunkerque bylo „bâtiments de ligne“ čili válečná řadová loď. Správný je také termín „cuirassé“ což překvapivě neznamená křižník ale bitevní loď. Křižník je ve francouzštině „croiseur“.
....Jejich velkou výhodou byla vysoká kadence děl hlavní ráže, která se pohybovala kolem 3 ran za minutu (bráno z filmu pořízeného během palby na HOOD)....
Ten film je zřejmě velmi zajímavý, faktem ale je že mezi 05:55 a 06:09 vypálil Bismarck 13 salv. Z toho 11 plných a na závěr 4 samostatné polosalvy (střílela vždy jen jedna skupina věží). Ať počítám jak chci tak mi kadence děl vychází na cca 1 rána za minutu a zhruba to odpovídá protože kritická pátá salva zasáhla Hood doslova pár sekund po 06:00 a první zásah PoW (osmá salva) je časově z 06:03.
....Po poměrně krátkých jednáních byla mezi Německem a Velkou Británii dne 18. června 1935 podepsaná námořní dohoda, díky které bylo Německu přiznáno vybudovat válečné loďstvo o síle do 35% britské tonáže u hladinových lodí a u ponorek dokonce do 45%. Za určitých podmínek až 100%.....
Britsko-německá smlouva z 18. 6. 1935 neomezovala německé ponorky na 45% britských. Naopak, odstavec „f" povoloval plnou paritu a těch 45% byl jen v dokumentu obsažený písemný závazek německé vlády. Doporučuji přečíst si inkriminovanou dohodu než se na ni budu odvolávat.
....Velká Británie, jakožto hlavní soupeř na moři, disponovala celou řadou plavidel, které se postaveným německým lodím vyrovnali, nebo je dokonce i v něčem převyšovaly.....
Royal Navy neměla žádnou loď která by se svými parametry Bismarcku vyrovnala. Kvalitativně by jej převyšovala až třída Lion pro kterou by byl zase H-39 velmi důstojný protivník. Ale za kanálem by se v případě potřeby zřejmě vesele stavělo dál, připravovaly se projekty lodí s 18'' děly.
....Můj názor tak je, že na třídě H se vůbec nemělo v této době pracovat. Bylo to jen mrhání finančními, lidskými a materiálovými zdroji. Jen pro představu, za jednu tuto bitevní loď by Německo mohlo postavit 2.400 středních tanků Pz III s dělem ráže 50mm!....
Však ono se na třídě H-39 nepracovalo respektive stavba byla po krátké době přerušena a nashromážděný materiál byl uvolněn na jiné projekty. Tedy klidně i na ty tanky.
....Svým způsobem se jednalo o těžké křižníky, ke kterým byly v roce 1940 skutečně zařazeny.....
Svým způsobem jsou tyto lodě natolik specifické že je nelze klasifikovat podle jakýchkoliv běžných měřítek, proto je také Němci zprvu označovali jako „Panzerschiff“. Pozdější zařazení mezi těžké křižníky bylo pouze zjednodušením daného stavu, vůbec to neznamená že tyto jednotky typově křižníky byly. Termín „kapesní bitevní loď“ je jen překladem posměšného termínu „pocket battleship“ který se objevil v dobovém britském tisku.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Dzin
7. Major
7. Major
Příspěvky: 11488
Registrován: 16/10/2004, 21:31

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od Dzin »

kublaj-chan: Z hlediska zkušeností z WW1 by pro Německo bylo užitěčnější, kdyby se soustředilo na ponorky. A WW2 to opět prokázala. Navíc, tehdy se nemuseli Němci vylodit, pokud by právě dokázali jejich ponorky uspět.
Obrázek

Člen palby bez super hlášky pod čarou
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Německý námořní plán "Z"

Příspěvek od Polarfox »

Scrat píše:Britsko-německá smlouva z 18. 6. 1935 neomezovala německé ponorky na 45% britských. Naopak, odstavec „f" povoloval plnou paritu a těch 45% byl jen v dokumentu obsažený písemný závazek německé vlády. Doporučuji přečíst si inkriminovanou dohodu než se na ni budu odvolávat.
Tak jde o to, jak to interpretuješ, protože těch 100% nebylo samozřejmých a mělo následovat až v případě, že to Německo na základě okolností bude považovat za nezbytné a po konzultaci s VB. Samozřejmě Němci mohli časem ukázat Britům vztyčený prostředník a poslat tu jejich "friendly discussion" do kšáá, ale asi ne hned.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Odpovědět

Zpět na „Kriegsmarine“