Pomocné křižníky Petěrburg a Smolensk
Parníky Petěrburg a Smolensk
Paroplavební společnost Dobrovolné loďstvo vznikla v roce 1878 díky výtěžku celonárodní sbírky a ze skromných počátků se brzy vypracovala v jedno z největších ruských rejdařství. Vzhledem k nízké úrovni zdejšího loďařského průmyslu získávalo Dobrovolné loďstvo většinu svých plavidel v zahraničí. V počátcích své existence zakoupilo několik parníků v Německu, ale od počátku 80. let 19. století byly další lodě dodávány z Británie, kde byly koupeny např. parníky VLADIVOSTOK a KOSTROMA. Teprve státní podpora zajišťující každoročně příspěvek ve výši 600 000 rublů umožnila tomuto rejdařství další rozvoj, díky čemuž britské loděnice v rychlém sledu podepisovaly smlouvy na stavbu nových parníků. Dosavadní plavidla plavící se pod vlajkou Dobrovolného loďstva však dosahovala rychlosti nanejvýš třinácti uzlů, což v případném konfliktu neumožňovalo jejich přestavbu na pomocné křižníky. Parníky Petěrburg a Smolensk
Proto bylo rozhodnuto získat rychlejší parníky a většinu z těchto lukrativních zakázek obdržela společností R. & W. Hawthorn, Leslie & Со sídlící v Newcastlu, která postavila nejprve parníky OREL (5034 BRT) a SARATOV (5427 BRT) a protože Rusové s nimi byli spokojeni, podepsali majitelé této loděnice 10. března 1893 (podle současného kalendáře 23. března) další kontrakt v hodnotě 138 830 liber šterlinků na realizaci parníku nazvaného podle ruského hlavního města, přičemž se jednalo o druhou takto pojmenovanou loď v historii rejdařství. Ke stavbě dalších rychlých parníků nepřikročilo Dobrovolné loďstva pouze kvůli náhradě starších plavidel, ale zavazovaly je k tomu podmínky za jakých mu byla v roce 1892 prodloužena státní podpora o deset let, díky čemuž byl ještě téhož roku schválen desetiletý program na posílení jeho flotily.
Parník Saratov
PETĚRBURG konstrukčně navazoval na předchozí SARATOV, jenž připomínal i vizuálně, neboť měl také hladkou palubu s čelenem na přídi, stejně jako dva komíny a tři stožáry, ale nový parník dosahoval větší rychlosti. Lodní siluetu dokresloval i velitelský můstek umístěný mezi předním stožárem a prvním komínem a početné lapače vzduchu ve středolodí. Délka trupu činila 133,81 m, šířka 15,85 m a největší ponor dosahoval hodnoty 9,63 m. Výtlak byl 9465 tun a hrubá prostornost činila 5336 BRT. Trup byl zhotoven z oceli, procházely jim tři paluby a účinný bezpečnostní prvek přestavovalo dvojité dno. Pohonnou jednotku tvořily dva vertikální tříválcové parní stroje s trojitou expanzí, jejichž výkon (kolem 10 500 koňských sil) se převáděl na dvě lodní vrtule a maximální rychlost dosahovala dobrých devatenácti uzlů. Páru vyrábělo sedm válcových kotlů, pro něž bylo k dispozici 1100 tun uhlí, díky čemuž činila teoretická doplavba při ekonomické rychlosti deseti uzlů 5568 námořních mil. PETĚRBURG byl koncipován jako loď určená nejenom k převozu nákladu, ale i určitého množství cestujících, což znamená, že v jeho skladištích mohlo být uloženo až 3402 tun nákladu a v kajutách se našlo místo pro osmnáct pasažérů první třídy a desítky dalších mohli být ubytovány ve druhé a třetí třídě. Parník však měl být využíván i jako vojenský transport a v takovém případě bylo možné přepravovat 2094 osob. Posádku tvořilo 103 mužů.
Britské loděnice byly sice drahé, ale vyznačovaly se nejenom vysokou kvalitou odvedené práce, ale i rychlostí stavby, díky čemuž byl PETĚRBURG dokončen již v květnu 1894 a následující měsíc připlul do Kronštadtu na ostrově Kotlin. Parníky Dobrovolného loďstva měly sloužit k dlouhým plavbám na Dálný východ, kam bylo před dokončením Sibiřské dráhy nutné tímto způsobem přepravovat armádní jednotky a vojenský materiál. Proto se nový parník už v červenci 1894 vydal z Kronštadtu na první plavbu do východní Asie, kde právě probíhala čínsko-japonská válka. Ve Vladivostoku byl zmobilizován a sloužil jako transportní plavidlo zabezpečující spojení s čínským přístavem Čchi-fu. Na jaře 1895 totiž došlo k velkému nátlaku ze strany Ruska, Francie a Německa na vítězné Japonsko, které bylo donuceno vyklidit několik strategicky významných území v Číně. Tato diplomatická ofenziva bývá označována jako trojintervence a její součástí byly i demonstrativní operace spojených námořních sil Německa a Ruska, kterých se účastnil i PETĚRBURG, jenž měl být v případě konfliktu se zemí Vycházejícího slunce využíván jako vojenský transport.
Později se znovu vrátil ke své původní úloze a v následujících letech podnikal pravidelné plavby mezi Oděsou a ruskými přístavy na Dálném východě. Zajímavá epizoda v jeho kariéře se odehrála v říjnu 1897. Parník KOSTROMA se plavil z Vladivostoku do Oděsy a v Rudém moři najel 2. října na korálový útes, z něhož se nedokázal uvolnit vlastními silami, takže jej musel na hlubší vodu stáhnout PETĚRBURG. O několik měsíců později provedli Rusové zábor čínského přístavu Port Artur a při této příležitosti byl popisovaný parník opět využíván k vojenským účelům. V březnu 1898 připlul do Vladivostoku s nákladem určeným pro výstavbu železnice a pak sloužil k přepravě vojska do Port Arturu.
Brzy však byl navrácen Dobrovolnému loďstvu a opět zajišťoval dopravu mezi ruskými evropskými přístavy a Dálným východem. Při jedné z těchto plaveb se 4. dubna 1900 srazil s britskou lodí SAINT JEROME, ale vážnější škody neutrpěl, díky čemuž mohl být následujícího roku nasazen v Číně při potlačování tzv. povstání boxerů. Tehdy byl poprvé osazen děly, ale do válečných operací se nezapojil a po potlačení rebelie byla veškerá výzbroj sejmuta a uložena v námořním arsenálu ve Vladivostoku. Po odzbrojení se vrátil k mírové službě, jenomže tehdy už k transportům na Dálný východ sloužila i právě zprovozněná Sibiřská dráha, takže provoz lodě se stal ztrátovým, díky čemuž byl PETĚRBURG převelen do rezervy, kde zůstal až do zahájení rusko-japonské války.
Parník Petěrburg
Dalšími ze čtyř rychlých parníky získaných díky vládním subvencím se staly CHERSON, MOSKVA a SMOLENSK. Zakázku na poslední z nich získala opět osvědčená společnost R. & W. Hawthorn, Leslie & Со, která krátce předtím zhotovila i CHERSON. Smlouva mezi britskou loděnicí a Dobrovolným loďstvem byla podepsána 14. července 1899 a 15. ledna 1902 byl předán zákazníkovi a odplul do Oděsy, kam dorazil 1. února 1902. Jeho stavitelé konstrukčně vycházeli z projektu parníku MOSKVA, díky čemuž se dosti lišil od menšího PETĚRBURGU. Jednalo se o plavidlo s maximální délkou trupu 148,13 m, šířkou 17,74 m a ponorem dosahujícím 7,47 m. Výtlak činil 12 059 tun a hrubá prostornost byla 7270 BRT.
I SMOLENSK měl ocelový trup s dvojitým dnem a třemi palubami, ale od PETĚRBURGU jej bylo na první pohled možné rozpoznat díky tomu, že nesl dva stožáry a tři komíny. Pohonnou jednotku tvořily dva vertikální, trojčité, tříválcové parní stroje otáčející dvojicí lodních vrtulí. Jejich výkon dosahoval 15 910 koňských sil, což umožňovalo vyvinout vysokou rychlost dvaceti uzlů. Páru dodávalo 24 moderních vodotrubných kotlů typu Belleville a vezenou zásobu topiva tvořilo 1440 tun uhlí, díky čemuž doplavba dosahovala 5260 mil při rychlosti 12,5 uzle. Oproti PETĚRBURGU se SMOLENSK vyznačoval větší stabilitou. I tento parník byl koncipován jako pasažérsko-nákladní plavidlo, takže v jeho podpalubí bylo možné uložit 3169 tun nákladu a v kajutách ubytovat desítky cestujících, ale v případě přeměny na vojenský transport mohl přepravovat i 2300 osob. Pojmenován byl podle centra Smolenské gubernie a jednalo se teprve o první loď Dobrovolného loďstva nesoucí toto pojmenování. Pořizovací náklady se díky zvětšeným rozměrům a nejrůznějším vylepšením vyšplhaly na 276 685 liber šterlinků a posádka sestávala ze 174 mužů.
Krátce po svém převzetí byl SMOLENSK nasazen na linku mezi Oděsou a Vladivostokem, kam převážel vojáky, a při této příležitosti obdržel i dělovou výzbroj, která však byla brzy odstraněna a uložena v Sevastopolském námořním arsenálu. Dobrovolné loďstvo tehdy prodělávalo určitou krizi, protože provoz jeho rychlých parníků začal být ztrátový, díky čemuž byl i SMOLENSK ještě před koncem roku 1902 odstaven do rezervy. Následujícího roku podnikl několik kratších plaveb po Černém moři a později měl posloužit jako vlečná loď pro torpédovky typu CYKLON, které měly posílit loďstvo v Port Arturu. Za tímto účelem opustil parník v lednu 1904 Černé moře, ale k cíli své plavby už nedoplul, protože jej cestou zastihla zpráva o zahájení nepřátelství s Japonskem.
Služba pod andrejevskou vlajkou
Ruské pomocné křižníky označované jako „parníky aktivní obrany“ se osvědčily v letech 1877 a 1878 za války proti Turecku, v jejímž průběhu svedly několik soubojů s nepřátelskými obrněnci a dokázaly zadržet třináct obchodních plavidel. Největšího úspěchu dosáhl ROSSIJA, jenž zajal parník MERSIN, na jehož palubě bylo přes 700 tureckých vojáků. Od té doby byla v Rusku myšlenka pomocných křižníků velmi populární, ale přesto zde počátkem 20. století existovaly pouze dvě velké paroplavební společnosti, jejichž lodě bylo možné zrekvírovat pro válečné účely. Větší a starší ROPiT, jehož plavidla se osvědčila v onom konfliktu s Tureckem, však později přestal sloužit jako záloha válečného námořnictva, neboť jeho úlohu převzalo nově založené Dobrovolné loďstvo. Díky tomu mohl ROPiT pro válku s Japonskem poskytnout jenom několik menších a pomalejších parníků, které se staly součástí Rožestvenského II. Tichooceánské eskadry, ale rychlé lodě použitelné k vedení křižníkové války provozovalo jenom Dobrovolné loďstvo. Tato společnost paroplavební společnost vlastnila desítky parníků, ale lodí s rychlostí alespoň osmnácti uzlů, které by bylo možné využívat jako pomocné křižníky, měla pomálu. Už v roce 1903 převzalo válečné námořnictvo plavidla CHERSON a MOSKVA, která byla od té doby pod jmény LENA a ANGARA součástí Sibiřské flotily, takže v evropských vodách zůstávaly toliko OREL, SARATOV, PETĚRBURG a SMOLENSK. S výjimkou PETĚRBURGU byla zbývající plavidla počátkem války součástí eskadry kontradmirála Vireniuse, přičemž SARATOV měl sloužit jako nemocniční loď, ale nakonec byl pod velením námořního kapitána Lebeděva určen k doprovodu a vlečení torpédovek. Při této úloze však došlo k zániku torpédovky č. 221, kterou měl SARATOV odvléci do krétské zátoky Souda, jenomže torpédovka se 25. února 1904 převrátila a potopila. 
Pomocný křižník Smolensk
Vireniusovy lodě měly původně posílit eskadru v Port Arturu, ale po zahájení války obdržel admirál rozkaz přesun na Dálný východ zastavit a v půli března mu byl doručen příkaz k návratu do Ruska. Jádro jeho uskupení mělo plout do Libavy, ale parníky Dobrovolného loďstva se vydaly do Sevastopolu. SMOLENSK připlul 4. února do Džibuti, ale již následujícího dne zvedl kotvy, protáhl se úzkou úžinou Bab al-Mandab a o několik hodin později už brázdil hladinu Rudého moře. Právě v této oblasti se Virenius rozhodl kontrolovat neutrální plavidla a zadržovat lodě vezoucí válečný materiál Japonsku. SMOLENSK měl v podpalubí ukryto několik děl, která mohla být nainstalována na připravené palebné posty, čímž by se z něj stal pomocný křižník, jenž se mohl zapojit do honby za podezřelými plavidly, k čemuž však prozatím nedošlo. Vireniusovy korzárské operace skončily neúspěšně, jelikož pancéřový křižník DMITRIJ DONSKOJ sice zadržel 8. února norský parník MATHILDA a britskou loď FRANKBY, jež vezly do Japonska uhlí, a následující den se zmocnil ještě britského parníku ETTRICK DALE se stejným nákladem, ale tyto diplomaticky nepřipravené akce vyvolaly stížnosti u ruského ministerstva zahraničí, takže byly záhy zastaveny.
Zadržování neutrálních lodi vezoucích kontraband se během války mohlo stát účinným nástrojem, kterak protivníka oslabit, jenomže bojující strany musely při této činnosti dodržovat závazná pravidla. Dobový pohled na tuto problematiku nám zanechal český autor Jan Klecanda, jenž ve svém díle „Válka rusko-japonská“ napsal: „Pojem kontrabandu čili válečného podloudnictví jest ovšem velmi široký, tj. vykládá si ho každá z interesovaných stran (válčících i neutrálních ) tak, jak se jí právě nejlépe hodí. Za kontraband, kterýž má válčící strana právo zabaviti, aby nedostal se do rukou nepřítele, druhdy pokládány byly jen předměty sloužící přímo válce pozemní nebo námořní, tj. zbraně sečné i palné a střelivo. Za našich dob -a byla to první Anglie, jež názor tento k platnosti přivedla- řadí se sem všecky předměty, jež mohou sloužit účelům válečným, tedy i koně, vozy, parní stroje i uhlí, železniční potřeby i ocelové pancéře, šatstvo i zásoby potravin, ano i hotové peníze, pokud možno prokázati, že byly určeny pro vojsko nebo že by se mu mohly dostat do rukou. Aby se předešlo sporům, vyhlašují válčící strany pravidelně při vypuknutí války, které předměty považují za kontraband.“
A právě v tom byl kámen úrazu, třebaže o zařazení uhlí mezi komodity nezbytné k vedení války nemohlo být pochyb. Zatímco na válku připravení Japonci, již krátce po jejím zahájení deklarovali jaké zboží bude považováno za kontraband a bez náhrady zabavováno, Rusko podobný seznam postrádalo, takže Vireniusovy operace neměly potřebný právní rámec, tím spíše, že všechny tři zadržené lodě naložily svůj náklad ještě před vypuknutím nepřátelství, a tudíž je nebylo možné pokládat za plavidla „podloudnická“. Není tedy divu, že Rusové si jejich zajetím vysloužili protesty ze strany Velké Británie, na jejichž základě se carská vláda rozhodla ustoupit a zadržené lodě propustit.
Mezitím co diplomaté řešili tuto první a zdaleka ne poslední rozmíšku mezi Londýnem a Petrohradem, proplul SMOLENSK Černomořskými úžinami a 14. února zakotvil v Sevastopolu, kam později připluly i parníky SARATOV a OREL. Všechny tři lodě byly znovu navráceny Dobrovolnému loďstvu, ale brzy bylo přijato rozhodnutí vybrat vhodná plavidla k přestavbě na pomocné křižníky, které se měly zapojit do honby za loděmi přepravujícímu do Japonska válečný materiál. Země Vycházejícího slunce byla díky své ostrovní poloze závislá na námořní přepravě, jejíž přerušení mohlo podstatným způsobem narušit tamější ekonomiku, což se potvrdilo v průběhu druhé světové války, kdy operace válečného loďstva a letectva významným způsobem přispěly k vítězství Spojenců.
Proto ruské ministerstvo námořnictva přijalo rozhodnutí zahájit korzárské operace nejenom na Dálném východě, kde je měl provádět oddíl křižníků se základnou ve Vladivostoku, ale i na obchodních trasách spojujících Japonsko s Evropou, k čemuž ruský publicista Bolnych napsal: „Navíc bylo rozhodnuto zahájit křižníkovou válku v evropských vodách, což zjevně nemohlo přinést nic než skandály a zvýšit napětí ve vztazích s Velkou Británií, které tehdy patřila polovina světové obchodní flotily. Nebyla to „šířka a smělost strategického plánu“, ale naprostá hloupost. Zároveň ze zjistilo, že ruské přípravy na křižníkovou válku nestály za nic. Vyšlo najevo, že speciálně postavená plavidla Dobrovolného loďstva nejsou pro tento účel vhodná a na pomocné křižníky byly přestavěny jenom PETĚRBURG a MOSKVA (ve skutečnosti SMOLENSK), přičemž se ministerstvu námořnictva podařilo i z této triviální záležitosti udělat mezinárodní skandál.“
Velkokníže Alexandr Michajlovič
Organizováním korzárských operací byl pověřen velkokníže Alexandr Michajlovič, ale protože Rusové neměli v evropských vodách dostatek válečných lodí vhodných k tomuto způsobu válčení měla se této úlohy zhostit přestavěná civilní plavidla. Proto byly v Německu zakoupeny čtyři velké pasažérské parníky sloužící v ruském námořnictvu pod jmény URAL, TĚREK, KUBAŇ a DON a vznikající flotilu pomocných křižníků měly posílit i nejrychlejší lodě patřící Dobrovolnému loďstvu. SARATOV a OREL se díky stavu svých kotlů k podobným operacím nehodily, ale OREL byl později alespoň upraven na nemocniční loď a zařazen do II. Tichooceánské eskadry. Díky tomu mohly konverzi na pomocný křižník podstoupit jenom PETĚRBURG a SMOLENSK.
Obě lodě přešly 12. dubna pod správu ministerstva námořnictva a po přesunu PETĚRBURGU na hlavní základnu Černomořské flotily v Sevastopolu, začala ve zdejším arsenálu jejich přestavba na korzárská plavidla. Na paluby obou lodí nainstalovali plošiny pro děla, zatímco v podpalubí byly zřízeny sklady střeliva a muniční výtahy. Pomocné křižníky také obdržely bojové reflektory, dálkoměry a radiostanice, jejichž reálný dosah však nepřesahoval 100 námořních mil a je možné, že došlo i k navýšení kapacity uhelných jam. Původní počet námořníků byl doplněn příslušníky Černomořské flotily, kteří měli obsluhovat palubní zbraně a vytvářet kořistní posádky, jež měly dopravovat zadržené neutrální lodě do ruských přístavů. Velení na PETĚRBURGU převzal fregatní kapitán Trojan, jemuž podléhalo dalších 418 důstojníků a námořníků, zatímco SMOLENSKU velel fregatní kapitán Skalskij a jeho posádka čítala 359 mužů.
Rusové tato plavidla poněkud nadneseně označovali jako křižníky II. třídy, čemuž odpovídala i jejich výzbroj. PETĚRBURG nesl sedm děl ráže 120 mm, osm kalibru 47 mm a deset 37 mm zbraní, kdežto SMOLENSK dokonce osm kanónů kalibru 120 mm, sedm rychlopalných děl ráže 75 mm a další čtyři kanónky kalibru 47 mm. Při výzbroji PETĚRBURGU se uplatnila děla určená původně pro SARATOV, zatímco druhé plavidlo pravděpodobně obdrželo děla ze Sevastopolského arsenálu. Lodní kanóny kalibru 120 mm měly délku hlavně 45 ráží (5400 mm) a hmotnost jejich projektilů činila 20,47 kg. Úsťová rychlost dosahovala hodnoty 823 metrů za sekundu a rychlost palby mohla teoreticky dosahovat deseti výstřelů za minutu. Jednalo se o kanóny systému Canet, které Rusové vyráběli na základě zakoupené licence. Výzbroj byla na pomocné křižníky silná a k plnění zadaných úkolů plně dostačovala, ale po provedení zkušebních střeleb byla všechna děla odmontována a ukryta v podpalubí, takže obě plavidla i po skončení všech úprav navenek připomínala obyčejné obchodní lodě.
Důvod k tomuto opatření opět pomůže osvětlit Klecanda, jenž ve svém díle napsal: „Černomořské válečné loďstvo je spoutaným obrem. Ono slouží Rusku k obraně jeho břehů, ale bez souhlasu interesovaných velmocí nemůže proplouti Dardanellami a nemůže tedy opustiti Černé moře. A že by Anglie a Turecko svolily k proplutí, na to ovšem na ten čas nelze pomýšleti zrovna tak, jako na násilné vynucení si volné cesty“. Ovládnutí Černomořských úžin dlouhodobě patřilo mezi priority ruské zahraniční politiky, jenomže toto úsilí soustavně mařila Velká Británie vystupující na mezinárodní scéně jako protivník Ruska a soupeření těchto mocností označované jako „Velká hra“ negativně ovlivňovalo vztahy mezi oběma státy až do druhé světové války. Rusové si sice v průběhu 19. století několikrát pohrávali s myšlenkou na překvapivý útok na Bospor, což mělo tureckou vládu donutit k otevření úžin i pro ruské válečné lodě, a v polovině 90. let vznikl podrobný plán této operace, kterou mělo provést válečné námořnictvo, zatímco parníky Dobrovolného loďstva (včetně PETĚRBURGU) by zajistily přepravu vojenských jednotek. Tyto avanturistické záměry však zůstaly pouze na papíře, jelikož bylo zřejmé že Velká Británie by na podporu Turecka vyslala své loďstvo, stejně jako během války z let 1877 a 1878.
Díky tomu nemohla silná Černomořská eskadra vedená viceadmirálem Čuchninem do války s Japonskem žádným způsobem zasáhnout, i když se v ruském i zahraničním tisku na toto téma vedly nejrůznější polemiky a admirál Rožestvensij v květnu 1904 požadoval posílení II. Tichooceánské eskadry o dvě bitevní lodě sloužící na Černém moři. Proto probíhala přestavba na pomocné křižníky utajeně a obě plavidla zůstávala formálně ve vlastnictví Dobrovolného loďstva a válečné vlajky měla vyvěsit až po dosažení přidělené operační oblasti. Tento trik představoval jediný způsob jak obejít podepsané smlouvy a dostat PETĚRBURG a SMOLENSK z uzavřeného Černého moře, jenomže s právního hlediska se jednalo o zjevný podvod a legálnost bojových operací ruských korzárů tím byla zpochybněna ještě před jejich zahájením. Rusové tento trik s úspěchem použili během potlačování boxerského povstání v roce 1900, kdy úžinami stejným způsobem proplul parník MOSKVA upravený na pomocný křižník, jenomže tehdy na mezinárodní scéně panovala úplně odlišná konstelace a očekávání, že stejný podvod projde bez povšimnutí i během války s Japonskem bylo dosti naivní. A přitom stačilo, aby pomocné křižníky po proplutí Bosporem a Dardanelami zamířily do některého přístavu na Baltickém moři, kde by byly oficiálně zaneseny do seznamu ruských válečných lodí a po fiktivní přestavbě se mohly legálně zapojit do válečných operací.
Samotná konverze probíhala rychlým tempem, takže v půli června byly oba pomocné křižníky připravené k vyplutí, jenomže od zahájení války už mezitím uběhlo téměř půl roku, kdy - s výjimkou nedomyšleného Vireniusova pokusu - přepravu válečného materiálu z Evropy do japonských přístavů nenarušovalo ani jedno válečné plavidlo. To se však mělo nyní změnit a Rusové plánovali vyslat na moře šest pomocných křižníků s úkolem kontrolovat neutrální lodě na trasách vedoucích na Dálný východ. Na Atlantiku měly působit jednotky URAL, KUBAŇ, DON a TĚREK, jejichž operační oblastí se staly vody omývající Ostrovy Zeleného mysu, severozápadní pobřeží Afriky a Gibraltar, kdežto SMOLENSK a PETĚRBURG dostaly za úkol operovat v Rudém moři a u východoafrického pobřeží.
První bojová plavba
Velitelem dvojice popisovaných plavidel byl jmenován služebně starší fregatní kapitán Skalskij, jenž obdržel již 16. června příkaz připravit lodě k bojovým operacím a o čtyři dny později zvedl PETĚRGURG kotvy a opustil Sevastopol, následovaný za dva dny SMOLENSKEM. Velitelé obdrželi před vyplutím podrobné instrukce, podle nichž měli proniknout na Rudé moře a v jeho jižní části pátrat po plavidlech převážejících válečný materiál. Skalskij a Trojan dostali rozkaz působit samostatně, ale jejich lodě se od sebe nesměly příliš vzdalovat, aby bylo možné udržovat rádiové spojení. Na Rudém moři měly působit dva až tři týdny a po uplynutí této lhůty se přesunout na lodní trasy vedoucí kolem mysu Dobré naděje. Pomocné křižníky vezly potraviny na několik měsíců a o zásobování uhlím se měly postarat pronajaté německé parníky. V přístavech na pobřeží Rudého moře působili ruští agenti vedení kontradmirálem Ptašinskim, kteří dostali za úkol obstarávat informace o lodích přepravujících kontraband a v souvislosti s následujícími událostmi není bez zajímavosti, že Ptašinskij obdržel už v červnu hlášení o podezřelém nákladu přepravovaném na britském parníku MALACCA. Při kontrole se mělo striktně dodržovat mezinárodní právo, křižníky nesměly zastavovat poštovní parníky a neprohlížet lodě plavící se pod německou a francouzskou vlajkou. Z důvodu utajení jejich pravé podstaty dostali velitelé rozkaz proniknout na Rudé moře samostatně.
Fregatní kapitán Trojan
Na palubách obou korzárských plavidel se nalézalo celkem 778 mužů, kteří neměli důvod k přílišným obavám z nejbližší budoucnosti, neboť jejich rychlé a dobře vyzbrojené lodě dostaly za úkol působit v oblastech, kde se neočekával žádný odpor, neboť japonská flotila byla vázána na Dálném východě. Protože PETĚRBURG i SMOLENSK oficiálně nepatřili k válečnému námořnictvu, byly na stožárech vyvěšené vlajky Dobrovolného loďstva a deklarovaný náklad tvořila děla, uhlí a potraviny určené pro Vladivostok. K plavbě Černomořskými úžinami bylo třeba předem obdržet povolení od tureckých úřadů, které Rusové snadno získali, díky čemuž lodě bez nežádoucí pozornosti propluly Bosporem a Dardanelami a už 24. a 26. června zakotvily v Suezu.
Zde již bylo teoreticky možné prohlásit obě plavidla za válečné lodě, neboť Konstantinopolská dohoda z roku 1888 umožňovala svobodně využívat Suezský kanál oběma válčícím stranám, jenomže z důvodů utajení směly pomocné křižníky vyvěsit válečnou vlajku až na Rudém moři. V Suezu nabral PETĚRBURG 150 tun sladké vody a 25. června přístav upustil, zatímco SMOLENSK jej následoval o dva dny později. Rudé moře má rozlohu kolem 450 000 kilometrů čtverečních, ale jeho největší šířka je jenom 350 kilometrů, díky čemuž bylo snadné kontrolovat frekventovanou námořní trasu mezi Suezem a úžinou Bab al-Mandab. V jeho jižní části je množství tehdy špatně zmapovaných ostrůvků a korálových útesů, kde se SMOLENSK a PETĚRBURG mohly ukrývat a odkud bylo možné vyplouvat ke korzárským operacím. Rudým mořem vedla nejkratší námořní komunikace spojující Japonsko s Velkou Británií a dalšími evropskými zeměmi a Japonci dovezli jenom v roce 1902 zboží a suroviny za více než 271 miliónů jenů. Přes Rudé moře se před válkou plavily především parníky přepravující tovar zakoupený v Británii (stroje, lokomotivy, uhlí, …), ale po vypuknutí války vzrostly i dodávky zbraní a střeliva. Všechny tyto položky se nalézaly na ruském seznamu komodit považovaných za kontraband, jenž sestavil znalec námořního práva plukovník Ogorodnikov a zveřejněn byl 27. února 1904.
Pokud bylo při kontrole neutrální lodě zjištěno, že přepravuje některou z těchto položek, neznamenalo to ještě automaticky její zabavení, protože podle mezinárodního práva muselo množství kontraband převyšovat 50 % nákladu. Jedinou výjimku představovaly zbraně a munice, po jejichž odhalení měla být zabavena bez ohledu na množství ostatního tovaru. Zadržení podezřelé lodě se mělo provádět vypálením slepého varovného výstřelu před příď, načež se na její palubu dostavila kontrolní skupina, jež měla provést prohlídku lodních dokladů a nákladu. Pokud byl zjištěn kontraband mělo být neutrální plavidlo zabaveno a odesláno do Ruska, popřípadě potopeno, ale v tom případě musela být zajištěna bezpečnost posádky. O dalším osudu zajatého plavidla měl rozhodnout některý z tzv. kořistních soudů, které byly po vypuknutí války zřízeny v ruských válečných přístavech (Libava, Vladivostok, ...). Pokud tento tribunál dospěl k názoru, že zadržení proběhlo podle námořního práva, byla loď prohlášena za „dobrou kořist“ a stala se i s veškerým nákladem majetkem ruské vlády, kdežto v opačném případě musela být neprodleně propuštěna. Majitel zadržené lodě se případně mohl odvolat ještě k vrchnímu kořistnímu soudu v Petrohradě, jehož verdikt byl už nezvratný.
Zasedání ruského vrchního kořistního soudu
Po opuštění Suezu ještě oba parníky připomínaly „vlky v rouše beránčím“, ale sotva tento přístav zmizel za obzorem, nařídili velitelé provést přeměnu na válečná plavidla. Formálně se tak stalo vyvěšením andrejevské vlajky, což se v ruském válečném loďstvu provádělo vždy v osm hodin ráno a k tomuto slavnostnímu aktu se na palubě shromáždila celá posádka. O tom jak tento obřad probíhal zanechal svědectví ve svém díle „Cušima“ ruský autor Novikov-Priboj: „Signalisté začali vztyčovat na zádi vlajku s modrým andrejevským křížem, která se rozvinovala a pomalu stoupala k vrcholu stěžně. V téže chvíli se zvedly pušky „k poctě zbraň“, všichni důstojníci a mužstvo smekli čepice, trubači a bubeníci zahráli „pochod“, ozvaly se táhlé trylky poddůstojnických píšťal a strážný na přídi osmkrát udeřil na zvon“ . Večer se konal obdobný ceremoniál, při němž byla vlajka zase spuštěna a v nočních hodinách se vyvěšovala pouze tehdy, pokud se loď chystala k bojové akci.
Samotné vztyčení bojové zástavy nemohlo dodat novým posilám válečné flotily patřičný respekt, takže před zahájením korzárských operací bylo nutné ustanovit lodní výzbroj. Posádky musely nejprve vyjmout ukrytá děla z podpalubí a namontovat je na připravené palebné posty, což si vyžádalo mnoho hodin namáhavé práce, takže PETĚRBURG nebyl schopen zahájit svou misi dříve než 26. června a SMOLENSK ještě o dva dny později. Jako první se do korzárských operací zapojil PETĚRGURG, jenž 28. června zastavil a zkontroloval nizozemský parník BESOEKI a dvě britská plavidla, ale žádný podezřelý náklad nebyl objeven. Zadržení proběhlo bez zvláštních příhod, neboť všichni tři kapitáni se kontrole podvolili bez protestů a brzy mohli pokračovat k původnímu cíli své plavby; BESOEKI do Nizozemské Východní Indie a britské parníky do Bombaje a Šanghaje. Téhož dne SMOLENSK zastavil britský DRAGOMAN plující z ruského přístavu Batumi na Dálný východ s cenným nákladem petroleje, jenž však nemířil do Japonska, ale do Číny, takže jej Rusové rovněž propustili.
V následujících dvou dnech už oba pomocné křižníky dosáhly určené operační oblasti, ale zde zatím nestřetly žádné plavidlo. Posádky se však musely vyrovnávat s pobytem v horkém subtropickém pásu, což kladlo zvýšené nároky především na topiče a strojníky. O tom co při plavbě těmito vodami prožívali si lze učinit představu podle vyprávění českého námořníka Kňourka plavícího se těmito vodami počátkem 20. století na palubě rakousko-uherského chráněného křižníku KAISERIN ELISABETH: „V Rudém moři nesmírně praží a noci nejsou zde o nic lepší. Polonazí, pouze v plavkách, přespáváme na palubě, kde byla zřízena stálá sprcha pro osvěžení lodní posádky. V kotelně a ve strojovně dostupovala teplota přes 40 stupňů Celsia, takže každou chvilku některý topič nebo strojník vynesen byl na palubu, odkud se po lékařském ošetření a malém osvěžení vrátil zase ke své práci.“
Teprve 31. června se na Rusy usmálo štěstí a PETĚRBURG dostal příležitost získat první válečnou kořist. Po rozednění nejprve zastavil britské parníky CLOODMOR a BENYOLI plující do Indie, ale na nich kontrolní skupina nezjistila nic podezřelého, takže mohly pokračovat v plavbě, jenomže kolem 10. hodiny spatřily hlídky další parník, jenž záhy změnil kurz a blížil se k pomocnému křižníku. Onou lodí byla MALACCA (4045 BRT) patřící velké britské paroplavební společnosti Peninsular and Oriental Steam Navigation Company. MALACCA se plavila z Londýna do Japonska a na její palubě se kromě posádky (92 mužů) nalézalo ještě deset pasažérů a 6000 tun nákladu. Poblíž ostrova Malý Hanish narazila na ruský pomocný křižník, jenž v 10:15 signalizoval rozkaz „zastavit stroje“ a britskému kapitánovi nezbylo než uposlechnout.
Také Rusové zastavili a Skalskij nařídil spustit člun a vyslat k parníku osmičlennou kontrolní skupinu, které velel poručík von Švarc. Při prověrce lodních dokumentů byly odhaleny závažné nedostatky a brzy bylo zjištěno, že MALACCA přepravuje mj. 200 tun ocelových plátů, bavlnu, mostní konstrukce, stroje, telegrafní drát, jeřáby a potraviny. Později bylo zjištěno, že loď převáží i 40 tun výbušnin a další vojenský materiál. Většinu těchto položek bylo možné bez jakýchkoliv pochybností označit za kontraband a protože jako místo určení byly uvedeny japonské přístavy, nemohl britský velitel očekávat nic jiného, než zabavení své lodě. Přesto se kapitán MALACCY odmítl dostavit na PETĚRBURG k podání vysvětlení nesrovnalostí v dokumentaci a poslal místo sebe svého zástupce.
Ruské komando i s britským důstojníkem a lodními doklady se v 10:35 přeplavilo zpět na pomocný křižník, kde si fregatní kapitán Skalskij vyslechl Švarcovo hlášení, na jehož základě se rozhodl ustanovit pětičlennou komisi pod předsednictvím nadporučíka Kompaniona, která měla rozhodnout o dalším osudu parníku. Ještě než mohla komise vynést svůj verdikt, pokusil se britský velitel využít skutečnosti, že k zadržení došlo poblíž hranice tureckých teritoriálních vod, nechal znovu uvést do chodu stoje a MALACCA se začala pomalu přibližovat k ostrovu Malý Hanish. Tento pokus však neušel pozornosti Rusů, kteří v 11:15 Britům znovu signalizovali příkaz zastavit, a když se nedočkali očekávané reakce nařídil Skalskij vypálit o pět minut později varovný výstřel, který MALACCU přiměl stroje opět zastavit.
Parník Malacca
Lodní komise dospěla k názoru, že množství kontrabandu přesahuje 50 % nákladu, ale přesto bylo rozhodnuto provést důkladnou kontrolu zadrženého parníku a výslech posádky. Na MALACCU se v 13:45 znovu přeplavila skupina ruských námořníku, které tentokráte velel nadporučíkem Zadonskij. Ruský důstojník si nechal předvolat britského kapitána a oznámil mu požadavek vyzvednout veškerý náklad na palubu, aby bylo možné provést jeho prohlídku. Velitel MALACCY protestoval a hrozil diplomatickou rozepří mezi Londýnem a Petrohradem, načež mu bylo oznámeno, že pokud se tomuto požadavku nepodvolí, bude loď zabavena a o jejím dalším osudu rozhodne kořistní soud. Teprve tehdy britský velitel souhlasil s kontrolou, ale tvrdil, že podezřelý tovar je uložen až na dně lodních skladišť a vytažení veškerého nákladu na palubu by mohlo vést k převržení parníku. Proto navrhl dopravit loď do Adenu, popřípadě k nejbližšímu pobřeží, čímž by se MALACCA dostala z mezinárodních vod.
Rusům došla trpělivost a fregatní kapitán Skalskij se rozhodl parník zabavit a odeslat do Libavy. V britském tisku se záhy objevily články barvitě popisující, kterak ruský velící důstojník serval ze stožáru vlajku (měla být údajně přibitá hřeby) a ohrožoval kapitána MALACCY revolverem, ale pravděpodobně se jedná jenom o fantasii zdejších žurnalistů a žádná z těchto dramatických scén se ve skutečnosti neodehrála. Britský velitel samozřejmě protestoval a obviňoval ruského důstojníka z pirátství, ale proti ozbrojenému pomocnému křižníku se na odpor postavit nemohl, takže musel bezmocně sledovat jak „Union Jack“ klesá ze stožáru a je nahrazován ruskou andrejevskou vlajkou.
PETĚRBURG a zajatá MALACCA kolem 18. hodiny společně odpluly k blízkému ostrovu Džabal al-Tair, kam 1. července dorazil i radiostanicí přivolaný SMOLENSK. Všechny tři lodě se u pobřeží tohoto ostrova zdržely jenom několik hodin a pak se znovu rozdělily. MALACCU převzala kořistní posádka čítající 39 členů a velením byl pověřen poručík von Švarc, jenž dostal rozkaz dopravit parník co nejrychleji do Libavy, zatímco pomocné křižníky měly pokračovat v korzárských operacích. PETĚRBURG zamířil k souostroví Zubair, zatímco SMOLENSK obdržel pokyn odplout do Hodejdy. Fregatní kapitán Skalskij byl přesvědčen, že dosáhl velkého úspěchu a pravděpodobně si tehdy nedokázal představit jakou diplomatickou aféru zajetí parníku vyvolá.
PETĚRBURG už 2. července zastavil a zkontroloval britský parník WAIPORA, na němž bylo sice zjištěno určité množství dynamitu, ale protože loď směřovala do Austrálie a její doklady byly v pořádku, Rusové jí propustili a pokračovali v pátrání po dalších plavidlech. Totéž se opakovalo o dva dny později, kdy byl prohlédnut pobřežní parníček WOOD COCK. Větší štěstí měl SMOLENSK, jenž během plavby do Hodejdy potkal 2. července německý poštovní parník PRINZ HEINRICH. I přes obdržené instrukce nekontrolovat poštovní a německé parníky, vydal Trojan rozkaz loď zastavit a vyslal na její palubu oddíl námořníků, kteří si nechali předložit veškeré poštovní zásilky, které zabavili, zatímco PRINZ HEINRICH byl propuštěn. Je sice pravda, že v onom ruském seznamu zboží považovaného za kontraband nechyběly ani japonské dopisy a depeše, ale přesto udivuje suverenita s jakou se fregatní kapitán Trojan zmocnil nejenom japonské, ale i neutrální korespondence (údajně 55 pytlů), třebaže musel vědět, že tím vyvolá další vlnu protestů.
SMOLENSK v pořádku doplul do tureckého přístavu Hodejda odkud jeho velitel vyslal telegrafickou depeši informující velení námořnictvo o zajetí parníku MALACCA, která do Petrohradu došla 3. července. Korzár opustil neutrální přístav 4. července, když se jeho posádka mezitím věnovala třídění zabavené pošty. Všechny zásilky bez ohledu na adresáta byly otevřeny a ty určené pro Japonsko Rusové zabavili, zatímco zbytek korespondence znovu zapečetili a 4. července předali na britský parník PERSIA. Na základě studia zadržené pošty bylo zjištěno, že Rudým mořem se budou brzy plavit německé lodě PAKLING a SCANDIA vezoucí kontraband a Trojan se je rozhodl vyhledat a zadržet.
Nejprve však SMOLENSK 4. července potkal britskou loď DALMATIA, kterou musel zase propustit, neboť nevezla žádné podezřelé zboží a pomocný křižník se začal chystat na plánované setkání s PETĚRBURGEM. Ještě před tím ovšem hlídky ohlásily parník ARDOVA a korzár se jej vydal stíhat. Britský kapitán na příkaz zastavit stroje zareagoval tím, že nechal zvýšit rychlost, takže Trojan nařídil vypálit dva varovné slepé výstřely. Ani ty však unikající parník nepřiměly zastavit, takže obsluhy nabily děla ostrými náboji a vyslaly na ARDOVU tři granáty, z nichž jeden proletěl mezi lodními stožáry, což jejího velitele konečně přimělo zastavit. K provedení kontroly byla vyslána skupina námořníků, kteří šli tentokráte víceméně najisto, neboť bylo zřejmé, že loď která se pokoušela uniknout s největší pravděpodobností převáží kontraband. ARDOVA měla hrubou prostornost 3167 BRT, plavila se z New Yorku do Manily a při prohlídce bylo zjištěno, že převáží válečný materiál (mj. kolejnice) určené pro japonské přístavy Sasebó, Kóbe a Jokohama. Rusové prohlásili parník za zabavený, načež na něm z původní posádky zůstali pouze topiči a strojní družstvo, zatímco zbývající námořníci byli přemístěni na pomocný křižník a nahrazeni kořistní posádkou.
Pomocný křižník Petěrburg
Na ARDOVĚ byla vztyčena andrejevská vlajka a zabavená loď se měla plavit společně se SMOLENSKEM až do plánovaného setkání s PETĚRBURGEM. Následujícího dne zúročil fregatní kapitán Trojan materiály získané na lodi PRINZ HEINRICH, neboť byl spatřen německý parník SCANDIA (4855 BRT), jemuž byl v 11:40 vydán rozkaz zastavit. Ani jeho velitele neodradil pohled na početnou ruskou artilerii a pokusil se uniknout. Poté co zahřměly dva výstražné výstřely, však stroje musel nechat zastavit a na palubu se o několik minut později dostavila kontrolní komise. Německý kapitán své jednání zdůvodňoval tím, že signál „zastavit stroje“ přehlédl a pokusil se nezvané hosty přesvědčit, že jeho loď žádný kontraband nepřeváží. Velitel ruského komanda mu však předložil dokumenty zabavené na PRINZI HEINRICHOVI, načež Němec kapituloval a přiznal, že SCANDIA převáží zboží (kupř. železo a kolejnice) určené pro japonské přístavy Kóbe a Jokohama. Rusové se parník rozhodli konfiskovat a Trojan jeho nové posádce ještě téhož dne nařídil odplout do Libavy.
V uplynulých dnech se pátrání po neutrálních lodích věnoval i PETĚRBURG, ale žádné kořisti se nezmocnil, jelikož zastavil jenom norský parník BAVN plující do Siamu, který byl to provedení kontroly propuštěn. Oba korzáři se setkali 6. července a Skalskij se po vyslechnutí Trojanova hlášení rozhodl doplnit posádku na ARDOVĚ o několik mužů z PETĚRBURGU, načež se zase rozdělili. ARDOVA odplula k Suezskému kanálu, SMOLENSK zamířil na sever a Skalskij se vydal k tureckému přístavu Džidda, přičemž měly oba pomocné křižníky udržovat rádiové spojení. PETĚRBURG potkal 7. července velký britský chráněný křižník POWERFUL, jehož děla ráže 234 mm budila zasloužený respekt, a námořníci znepokojeně sledovali, jak mění kurz a přibližuje se k jejich lodi, ale k žádnému nepříjemnému incidentu naštěstí nedošlo a POWERFUL odplul směrem na jih. Jeho přítomnost ve zdejších vodách však Rusům připomněla námořní převahu Britů, jejichž válečné loďstvo mohlo v případě potřeby korzáry snadno zneškodnit a tím odstranit hrozbu, kterou představovali pro britský námořní obchod.
Po připlutí do Džiddy odeslal Skalskij do Petrohradu telegrafickou depeši informující Admiralitu o zajetí dalších dvou parníků a 9. července nařídil přístav opustit. O několik hodin později se korzáři znovu setkali a drželi se pohromadě do následujícího dne, kdy se od sebe oddělili, aby pátrali po německém parníku HOLSATIA, jenž jim měl doplnit zásoby topiva. Už 11. července byla SMOLENSKEM spatřena loď plující jižním kursem, jenomže se nejednalo o hledaný uhelný parník, ale o britské plavidlo CITY OF MADRAS plavící se do Indie, jež Rusové po kontrole lodních dokladů propustili a pokračovali v pátrání. Ještě téhož dne se na obzoru objevil další parník a Trojan nařídil změnit kurz a prověřit jeho totožnost. Onou lodí byla FORMOSA (4045 BRT) náležející rejdařství Peninsular and Oriental Steam Navigation Company, na cestě z Velké Británie do Japonska. Britský velitel v 17:15 poslušně zastavil a na palubu jeho lodě se přeplavil ruský oddíl, aby provedl kontrolu nákladu. Brzy bylo jištěno, že FORMOSA přepravuje válečný materiál a fregatní kapitán Trojan se rozhodl loď poslat do Libavy.
Ruské pomocné křižníky se následně opravdu setkaly s parníkem HOLSATIA, jenž přivezl nejenom uhlí, ale i poštu a zprávu (pravděpodobně nepravdivou) a japonském pancéřovém křižníku spatřeném v Malackém průlivu. To velitele znepokojilo natolik, že se rozhodli prostor Rudého moře opustit a korzárské operace přesunout do Indického oceánu. Nehledě na tuto nepříjemnost mohli být Rusové s dosavadním průběhem „krejserstva“ spokojeni, protože během uplynulých dvou týdnů zajali čtyři parníky o úhrnné tonáži 16 112 BRT a množství dalších prohledali, takže zprávy o jejich počínání se rychle rozšířily po okolních přístavech. Poprvé od vypuknutí války prováděly ruské válečné lodě opravdu účinnou korzárskou válku a reálně se rýsovala možnost, že pro Japonce veledůležitá námořní komunikace vedoucí přes Rudé moře bude dočasně ochromena, protože přepravci z neutrálních zemí se budou obávat ztráty svých plavidel a omezí dopravní spojení s Japonskem. Ve skutečnosti se však už tehdy na ruskou vládu valila vlna protestů a její představitelé museli čelit velké diplomatické aféře.
Zadržená MALACCA se mezitím pomalu blížila k Suezskému průlivu, kterým bez potíží proplula a 7. července zakotvila v Port Saidu. Britové ovšem zaslali do Petrohradu stížnost proti jejímu nezákonnému zadržení, neboť podle jejich tvrzení došlo při kontrole lodních dokladů k omylu a parník žádný kontraband nepřevážel, neboť sporný náklad nebyl určen pro Japonsko, ale pro britskou kolonii Hongkong. K tomuto názoru se sice přiklání i publicista Bolnych, ale toto tvrzení se přesto jeví jako nepravděpodobné. Pravý stav věcí mohla odhalit kontrola v některém neutrálním přístavu za účasti britských a ruských činovníků, což však Britové odmítali a trvali na bezpodmínečném propuštění.
Svou protestní nótu zaslali také Němci, kteří se ohradili proti zabavení poštovních zásilek na parníku PRINZ HEINRICH a požadovali jejich navrácení a vyplacení odškodného a přisadili si i Turci, kteří poukázali na způsob jakým ruské lodě pronikly Černomořskými úžinami, což dodalo další vítaný argument britským diplomatům, kteří nyní zpochybňovali samotnou legálnost operací obou pomocných křižníků a odmítali je považovat za válečné lodě oprávněné kontrolovat a zadržovat neutrální plavidla. Svou roli jistě sehrála i skutečnost, že mezi akcionáře paroplavební společnost Peninsular and Oriental Steam Navigation Company patřila řada vlivných osobností, které neváhaly použít svůj vliv k hájení vlastních zájmů. Aféry se chopil i ostrovní tisk požadující propuštění všech zadržených lodí a vyzývající válečné námořnictvo k zajištění bezpečnosti námořních komunikací. Do pohotovosti byla uvedena britská Středomořská eskadra a na Rudé moře mělo být vysláno několik válečných lodí.
V ruském hlavním městě se 10. července sešlo jedenáct členů zdejší vlády, aby zaujali stanovisko k této ožehavé záležitosti hrozící vyústit v přerušení diplomatických vztahů mezi Londýnem a Petrohradem. Ruský ministr zahraničí hrabě Lamsdorf a ministr financí Kokovcov navrhovali propustit všechny zajaté lodě a operace pomocných křižníků proti námořní přepravě zastavit až do vyřešení statutu plavidel Dobrovolného loďstva, ale generál-admirál velkokníže Alexej Alexandrovič a velkokníže Alexandr Michajlovič zastávali opačné stanovisko a obhajovali legálnost počínání velitelů obou plavidel, takže žádné rozhodnutí toho dne nepadlo. Hrabě Lamsdorf si však věděl rady a se svým stanoviskem seznámil hned nazítří cara Mikuláše II., jenž se postavil na stranu svého ministra zahraničí a dokonce o tom pořídil krátký zápis ve svém deníku. Přání samotného imperátora se pochopitelně nikdo zpěčovat nemohl, takže velkoknížeti Alexandru Michajloviči nezbylo nic jiného, než korzárské operace ukončit a nařídil odeslat do Port Saidu příkaz kontradmirálu Ptašinskému všechny zadržené lodě neprodleně propustit, o čemž byl zpraven i britský ministr zahraničí, čímž byla celá aféra urovnána.
Hrabě Lamsdorf
Zatímco si britští a ruští vládní činitelé vyměňovali diplomatické nóty, musel ošemetné situaci čelit i nový velitel MALACCY a je třeba poznamenat, že poručík Švarc prokázal, že je muž na svém místě a svým energickým jednáním dosáhl vítězství nad místními úředníky. Egypt byl sice formálně součástí Turecka, ale jeho skutečnými vládci byli už několik desetiletí Britové, o čemž se měla záhy přesvědčit i posádka MALACCY. Po připlutí do Port Saidu odmítl velitel přístavu parníku povolit doplnit zásoby uhlí a zdejší úřady Rusům odmítly vystavit zdravotní osvědčení, bez nějž nebylo možné přístav opustit. Na MALACCU se navíc dostavil ruský konzul, který přinesl tajnou informaci, podle níž mělo být odplutí oddalováno do doby, než do Port Saidu připlují britské válečné lodě.
Švarc si ovšem dovedl poradit a nařídil doplnit zásoby topiva, sladké vody a potravin z ruského parníku LAZAREV a kromě toho nahlásil veliteli přístavu, že pokud nedostane do 24 hodin potřebné dokumenty, vypluje bez nich a jestliže mu to bude znemožněno, potopí loď přímo v průplavu. Jeho neohrožené jednání slavilo úspěch, jelikož po uplynutí stanovené lhůty Rusové nakonec potřebné osvědčení získali a MALACCA přístav 8. července opustila a pokračovala v cestě do Libavy. Při mezipřistání v Alžíru však Švarc obdržel rozkaz parník předat do rukou zdejšího britského konzula a vrátit se do vlasti, takže musel nechat spustit válečnou vlajku a loď vyklidit.
Rozkaz k ukončení „krejserstva“ však mohl být velitelům pomocných křižníků doručen teprve ve chvíli, kdy dorazí do některého přístavu napojeného na světovou telegrafní síť a nebo je dostihne některé za tímto účelem vyslané plavidlo, takže zatímco zbývající zadržené obchodní lodě byly po připlutí do Suezu propuštěny, PETĚRBURG a SMOLENSK pokračovaly v plnění zadaných úkolů. Viděno z retrospektivy se rozhodnutí přesunout operace k pobřeží východní Afriky jeví jako rozumné, protože na Rudé moře byl vyslán britský pancéřový křižník a dvě torpédová plavidla a v nervózní atmosféře plné vzájemného podezírání mohlo snadno dojít k ozbrojenému incidentu a jeden nešťastný výstřel mohl způsobit vypuknutí války s Velkou Británií. Panovaly obavy, že onen japonský křižník spatřený v Malacké úžině míří na Rudé moře, kam podle ruských propočtů mohl doplout v půli července. Proto při proplouvání úžinou Bab al-Mandab byly posádky v plné bojové pohotovosti; hlídky pozorně sledovaly zda se nad obzorem nevynoří hrozivá silueta nepřátelského křižníku, a u děl stály jejich obsluhy připravené svést bitvu, o jejímž tragickém výsledku nemohlo být pochyb.
Naštěstí se žádná japonská válečná loď neobjevila a oba korzáři bez problémů propluli i Adenským zálivem a poblíž mysu Guardafui se rozdělili. PETĚRBURG měl nějaký čas zůstat u pobřeží Italského Somálska a pak odplout na smluvené setkání s parníkem HOLSATIA, zatímco SMOLENSK se vydal kontrolovat obchodní lodě proplouvající Mosambickým kanálem. Tentokráte však ruským korzárům štěstí nepřálo, takže údajně zastavili jenom jedno neutrální plavidlo, které zase propustili, díky čemuž se seznam jejich úspěchů nijak nerozšířil a křižování u pobřeží Afriky nemělo z vojenského hlediska žádný význam. Během čekaní na zásobovací parník provedla posádka PETĚRBURGU cvičné střelby a v půli srpna se konečně objevila dlouho očekávaná HOLSATIA, jenž mezitím doplula do Suezu, kde doplnila zásoby pitné vody a její kapitán přijal rovněž poštu pro posádky pomocných křižníků.
Mezi doručenou korespondencí objevil fregatní kapitán Trojan také lakonickou telegrafickou depeši od ministra námořnictva Avelana „Ukončete křižníkové operace, nikoho nezastavujte, a plujte do Libavy“ ,takže všem členům posádky bylo jasné, že únavné křižování v tropických vodách se chýlí ke konci a korzára čeká plavba na Baltické moře. Nejprve ovšem bylo nutné doplnit topivo, jehož množství v uhelných jamách povážlivě pokleslo. PETĚRBURG se skryl v blízkém zálivu u pobřeží Německé Východní Afriky a Rusové se až do 19. srpna věnovali zauhlování svého plavidla. Tato činnost představovala i v dobře vybaveném přístavu pro námořníky značnou námahu a obvykle se jí účastnila takřka celá posádka. Během bojových operací se doplňovaní topila dělo v improvizovaných podmínkách a v Indickém oceánu je znesnadňovalo i úmorné vedro.
HOLSATIA zvedla 20. srpna kotvy a odplula do Dar es-Salaamu, zatímco korzár zůstal ve svém úkrytu, ale ještě téhož dne Rusové obdrželi písemný protest od německého guvernéra, jenž je vyzýval k opuštění zdejších vod, takže PETĚRBURG musel rovněž vyplout na moře, kde se o tři dny později setkal se SMOLENSKEM. Trojan předal rozkaz k ukončení „krejserstva“ fregatnímu kapitánovi Skalskému, jenž se rozhodl nejprve učinit zastávku v Dar es-Salaamu nutnou k doplnění uhlí a pak odplout do Libavy. Námořníci tuto zprávu jistě přijali s radostí, protože pomocné křižníky byly sice prozatím v dobrém technickém stavu, ale posádky již trpěly únavou z bojové plavby v klimaticky náročných podmínkách.
Dne 24. srpna se objevil britský chráněný křižník FORTE, jenž signalizoval, že přiváží důležitou depeši a o něco později předal veliteli oddílu stejný rozkaz k návratu, jaký už dříve doručila HOLSATIA. Setkání s Brity proběhlo bez nežádoucích incidentů, ale pro ruské důstojníky musela sama skutečnost, že jim depeši z Admirality dopravil cizí křižník představovat dosti ponižující připomínku slabosti jejich námořnictva, jež se s britským nemohlo měřit. O den později připluly SMOLENSK a PETĚRBURG před přístav Dar es-Salaam, kde sídlil guvernér Německé Východní Afriky. Třebaže Německo v probíhajícím konfliktu podporovalo Rusko, čekalo je zde chladné přijetí a guvernér jim nejprve nechtěl povolit pobyt přesahující mezinárodními dohodami stanovených 24 hodin, ale nakonec dostali korzáři povolení vplout na vnitřní rejdu a zůstat zde až do ukončení nakládky uhlí na SMOLENSK.
Smolensk v Port Saidu
Na zpáteční cestu se oba pomocné křižníky vydaly 1. září a o devět dní později propluly Suezským kanálem a 11. září dorazily do Port Saidu. Zde museli jejich velitelé podepsat čestné prohlášení, že lodě se skutečně vracejí do vlasti, načež jim bylo umožněno doplnit zásoby potravin, sladké vody a topiva, takže korzáři mohli přístav již následujícího dne opustit a zamířit k Gibraltarské úžině. Poslední část plavby podnikli oba velitelé samostatně a PETĚRBURG zamířil přímo do Libavy, kam připlul 26. (jinde se uvádí 27.) září, kdežto SMOLENSK musel učinit mezipřistání v Bizertě a Le Havru, takže do cílového přístavu dorazil až 30. září. Jejich bojová plavba trvala 102 dní, křižníky během ní zastavily a podrobily kontrole devatenáct neutrálních plavidel (z toho PETĚRBURG deset), z nichž čtyři zadržely a fregatní kapitán Skalskij na adresu posádek spokojeně uvedl: „Nehledě na těžké klimatické podmínky, časté překládání uhlí ve velkém horku a vysoké vypětí způsobené neustálým očekáváním střetu s nepřítelem (v noci lidé spali u svých zbraní), se morálce posádek nedá nic vytknout“.
I přes tato pochvalná slova skončila nadějně započatá operace neúspěšně a na místo kýženého omezení japonské námořní přepravy vedla pouze ke zhoršení vztahů s Velkou Británií. Tato zkutečnost byla způsobena nejen podvodným způsobem jakým pomocné křižníky opustily Černé moře, ale zejména slabostí ruské vlády na diplomatickém poli, která svou povolností zhatila úsilí obou posádek, a pochopitelně i nepopiratelnou námořní nadvládou britského válečného loďstva připraveného ochránit britské zájmy kdekoliv na světě. Klecanda k tomu svou archaickou češtinou přináší výstižný výrok německého námořního znalce hraběte Reventlowa: „Každý nestranně myslící člověk musí uznat, že právo zastavovati a prohlížeti obchodní lodi nemohlo býti upíráno ani křižákům Dobrovolného loďstva. Pošetilost tohoto počínání ze strany Rusů však spočívá právě v tom, že nebylo předem uvažováno o tom, jak asi postaví se v té příčině Anglie, což věru nebylo těžko uhodnouti - Anglie jakožto neutrální moc hleděla vždy s největším důrazem zabrániti jakémukoliv poškození jejího nesmírně rozsáhlého námořního obchodu. A síla jejího válečného loďstva umožňuje jí tuto vůli též skutkem prováděti. Jak mohlo domnívati se Rusko -Rusko, jež na moři jest zcela bezbranné - , že anglická vláda dá si líbiti takovouto kontrolu svých lodí a k tomu ještě na jedné z nejživějších vodních drah, na Rudém moři? Toto jsou právě, jak německý kancléř již před pěti lety řekl, otázky moci, a největší moc určuje právo. Platí to zejména o mezinárodním námořním právu, jak se nesprávně nazývá, kdežto mělo by býti vlastně nazváno anglickým námořním právem.“ Povzbuzení Britové se dokonce později dožadovali vyplacení finanční kompenzace za neoprávněné zadržení parníků ARDOVA a MALACCA, ale tentokráte neuspěli a z ruské strany jim bylo sděleno, že k propuštění došlo z politických důvodů a nikoliv pro nezákonné jednání velitelů.
Doplňování topiva na Smolensku
Podobně si vedly i pomocné křižníky TĚREK, DON a URAL, které v Atlantiku sice v létě 1904 zkontrolovaly sedmnáct obchodních lodí (většinou britských), ale žádný kontraband neobjevily a i tentokráte jejich operace vyvolaly protesty britské vlády, takže i tito korzáři byli odvolány zpět do Libavy. Na další podobné operace se již do konce roku 1904 žádný pomocný křižník nevydal, jelikož měly být zaraženy do II. Tichooceánské eskadry, která se pod velením admirála Rožestvenského chystala probít do obléhaného Port Arturu. Protože jednotky PETĚRBURG a SMOLENSK formálně stále ještě patřily Dobrovolnému loďstvu, musely být nejprve oficiálně zařazeny do seznamu válečných lodí, k čemuž došlo 12. října a ke stejnému datu dostaly i nová bojová jména, takže PETĚRBURG se nyní nazýval DNĚPR a SMOLENSK RION.
Koho zaujaly osudy dvojice popisovaných pomocných křižníků a chtěl by se dozvědět další informace o jejich bojovém nasazení v rusko-japonské válce a poválečné kariéře může kliknout na následující odkaz: http://www.oldships.cz/products/a15-1-ruska-plavba-i/ .Toto je jen první část celého pojednání o PETĚRBURGU a SMOLENSKU. Celý text (stylisticky upraven) najdete v „Námořním žurnálu historickém“-části „Ruské plavba I“. Kompletní nabídku publikací „Námořní žurnál historický“ zejména pro ctitele válečných lodí a vůbec námořního vojenství v 19. století, hlavně v l. 1860-1918, najdete na http://www.oldships.cz/ ,doporučuji ke shlédnutí a přečtení alespoň anotaci k jednotlivým titulům.
Použité zdroje:
Cybulko V.V.: Nepročitannyje stranicy Cušimy. Istflot 2010.
Klecanda Jan.: Válka rusko japonská (I a II). Praha 1905.
Kolektiv autorů: Russko-japonskaja vojna 1904-1905 gg. Kniga šestaja. Pochod 2-oj Tichookeanskoj eskadry na Dalnij Vostok. Petrohrad 1917.
Kolektiv autorů: Korabli Rosijskogo imperatorskogo flota. Biblioteka voennoj istorii 2000.
Novikov-Priboj A.S.: Cušima (I a II) Praha 1954.
Skrickij N.V.: Korsary Rossii. Moskva 2007.
Širokorad A.B.: Russkie piraty. Moskva 2007.
Thiess Frank.: Cušima. Praha 1941.
Gangut č. 3 a č. 12.
Morskaja kollekcija 6/2007.
http://lib.rus.ec/b/297427
http://www.retroflot.com/dobrovoljnyj_flot.html
http://keu-ocr.narod.ru/Gribovsky/part2.html#chap6
http://militera.lib.ru/memo/russian/kos ... index.html
http://militera.lib.ru/memo/russian/kra ... /index.htm
