Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Moderátor: jarl

Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od jarl »

Bitevní lodě třídy Conte di Cavour
Díl první
Obrázek
Sjednocené Italské království vyhlášené v r. 1861 patřilo na přelomu 19. a 20. století mezi nejsilnější země nejenom ve Středomoří, ale i v Evropě. Co se územních nároků týče, zůstávala Itálie neuspokojena, neboť sice získala bohaté Benátsko, ale další oblasti s převahou obyvatelstva italské národnosti zůstávaly pod nadvládou Rakousko-Uherska a neúspěchem končila i většina pokusů získat zámořské kolonie. Se vznikem Italského království bylo ustanoveno také jeho válečné loďstvo zvané Regia Marina, mezi jehož základní úkoly patřilo získání nadvlády nad Jaderským mořem a podpora koloniální expanze. Proto Italové budovali silné loďstvo, jež však od Rakušanů utrpělo v r. 1866 ostudnou porážku v bitvě u Lissy, a ani rozšiřování koloniální říše nepokračovalo podle jejich představ.

Sice bez většího odporu ovládli Eritreu a část dnešního Somálska, ale tyto malé a chudé državy nemohly uspokojit jejich velmocenské ambice. Velkou nevoli vyvolala francouzská okupace Tuniska provedená v r. 1881, což Řím přimělo k přehodnocení zahraniční politiky a o rok později byla s Německem a Rakousko-Uherskem podepsána vojenská aliance známá jako Trojspolek. Od tohoto spojenectví si italská vláda slibovala vylepšení postavení vůči silné Francii a diplomatickou podporu při dalších výbojích. Horlivým podporovatelem koloniální politiky byl premiér Francesco Crispi, z jehož iniciativy zahájili Italové v r. 1895 vojenské tažení do Habeše, kde však následujícího roku utrpěli porážku v bitvě u Adwy a museli podepsat mírovou smlouvu zaručující Habeši nezávislost. Další blamáží skončil v r. 1899 pokus uchytit se na Dálném východě. Řím zaslal čínské vládě diplomatickou nótu požadující zřízení italské zájmové sféry v dnešní provincii Če-ťiang, což Číňané odmítli, načež italský velvyslanec začal sebevědomě harašit zbraněmi a Pekingu předložil ultimátum, v němž na splnění tohoto požadavku určil lhůtu čtyř dnů. Čínská vláda nijak nereagovala a Italové po prodloužení termínu ultimata o 24 hodin v tichosti rezignovali a k vojenské akci nepřikročili.

V důsledku těchto neúspěchů byla Regia Marina koncem 19. století kritizována a dosavadní koncepce budování mohutného ofenzivního loďstva dočasně opuštěna. Rozpočet na provoz námořnictva byl zkrácen a ušetřené peníze měly být použity jinde. Itálie byla počátkem 20. století na evropské poměry stále ještě poměrně zaostalou zemí, takže na jihu Apeninského poloostrova pracovala většina obyvatelstva v zemědělství a agrární produkty tvořily 50 % HDP. Větším tempem se industrializace rozvíjela pouze v severních oblastech, ale ani zde nedosáhl podíl průmyslu měřítek obvyklých v USA a vyspělých zemích západní Evropy.

Obrázek
Italský lodní konstruktér Cuniberti

Rychlejšímu rozvoji těžkého průmyslu bránil i nedostatek surovin, neboť Itálie byla sice soběstačná v těžbě železné rudy, ale např. uhlí se před první světovou válkou každoročně podařilo vytěžit jenom asi milion tun. Za této situace nemůže překvapit, že námořnictvo často nakupovalo těžká děla a pancíře v zahraničí, než by zadávalo objednávky tuzemským společnostem. Realizace kapitálních jednotek už tehdy sice probíhala výhradně v domácích loděnicích, ale jejich stavba se neúnosně protahovala a kvalita odvedené práce byla nízká. I přesto v Itálii vznikaly originální, silně vyzbrojené obrněnce jako kupř. typy CAIO DUILIO, ITALIA a REGINA MARGHERITA, které budily zasloužený respekt a zdejší konstruktéři (Brin, Masdea, Cuniberti) se právem těšili dobré pověsti.

Cuniberti už na přelomu 19. a 20. století vypracoval projektovou studii nového typu bitevní lodě označované jako „all-big-gun-battleship“. Podle jeho představ měla Itálie postavit šest těchto jednotek vyzbrojených dvanácti těžkými děly ráže 305 mm, což by z Regia Marina učinilo vládce Středozemního moře. Jenomže tyto lodě byly realizačně i provozně velmi nákladné, takže vláda revoluční projekt zamítla a Italové raději schválili stavbu mnohem menších jednotek třídy REGINA ELENA. Cuniberti však dostal svolení publikovat svoji studii v tisku, takže s jeho představou moderní bitevní lodě se v letech 1901 až 1903 postupně seznámili čtenáři německé Marine Rundschau, italské Rivista Marittima a britské Jane´s Fighting Ships, a stala se předobrazem epochální bitevní lodě DREADNOUGHT uvedené do služby v r. 1907.

Obrázek
Cunibetriho projekt bitevní lodě otištěný v ročence Jane´s Fighting Ships

Podobné jednotky označované jako dreadnoughty se brzy začaly realizovat i v USA a Německu, ale Italové se do jejich stavby prozatím nepouštěli. Důvod? Nedostatek financí a stanovisko ministra námořnictví Mirabelli, jenž tvrdil, že Itálie tyto drahé obrněnce nepotřebuje. Změna nastala teprve tehdy, až vešlo ve známost, že stavbu vlastních dreadnoughtů připravují Francie a Rakousko-Uhersko, což přimělo velení Regia Marina k přehodnocení dosavadní postoje. Itálie si prostě z vojenských, ale i prestižních důvodů, nemohla dovolit zaostávat za svými hlavními rivaly v oblasti Středomoří a inženýr Masdea začal pracovat na projektu prvního italského dreadnoughtu DANTE ALIGHIERI. 26. června 1909 byl přijat námořní zákon, v jehož intencích měly být postaveny čtyři bitevní lodě, tři předzvědné křižníky, dvanáct torpédoborců, 34 torpédovek a dvanáct ponorek.

DANTE ALIGHIERI se měl stát jakousi ověřovací lodí a zkušenosti získané během projektování a realizace se měly zhodnotit při stavbě dalších jednotek. Královský dekret z 2. prosince 1909 schválil realizaci trojice bitevních lodí a následujícího roku byly uvolněny prostředky k jejich financovaní a nové jednotky byly pod jmény CONTE DI CAVOUR, GIULIO CESARE a LEONARDO DA VINCI zapsány do seznamu válečných lodí a zároveň podepsaly italské loděnice smlouvy na jejich stavbu. Jména byla vybrána na počest vynikajících osobností z italských dějin; sjednotitele Itálie hraběte Cavoura, římského státníka a vojevůdce Gaia Julia Caesara a renesančního umělce a vynálezce Leonarda da Vinci. Zakázku na první jednotku získal státní arsenál v La Spezia, kdežto o zbývající se podělily soukromé loděnice; GIULIO CESARE stavěla janovská společnost Ansaldo a LEONARDO DA VINCI Odero sídlící v Sestri Ponente (dnes součást Janova).

Obrázek
Spouštění bitevní lodě Giulio Cesare na vodu

Projekt vypracoval Eduardo Masdea, jenž si už dříve získal renomé projektem exportně veleúspěšných pancéřových křižníků třídy GARIBALDI a podílel se i na konstrukci DANTE ALIGHIERIHO. K založení kýlů všech jednotek došlo v létě 1910, spuštění na vodu proběhlo během následujícího roku. ale námořnictvo obrněnce GIULIO CESARE a LEONARDO DA VINCI převzalo až na jaře 1914 a CONTE DI CAVOUR ještě o rok později. Přesto, že se viceadmirál Mirabello v první dekádě 20. století snažil zefektivnit práci ve zdejších loděnicích, trvala stavba kapitálních jednotek v porovnání s Velkou Británií, USA a Německem stále zbytečně dlouho a lepších výsledků dosáhli i Rakušané při realizaci prvních dreadnoughtů třídy VIRIBUS UNITIS. Nejhůře si vedl královský arsenál v La Spezia, takže převzetí CONTE DI CAVOURA proběhlo o jedenáct měsíců později, než u sesterských plavidel zhotovených v privátních loděnicích. Pozdní uvedení celé trojice do služby ovlivnila i italsko-turecké válka z let 1911 až 1912, kdy se zdejší loděnice přednostně věnovaly vystrojování a opravám starších lodí a také technické obtíže při výrobě těžkých kanónů, pancířů a dělových věží.

Popisované jednotky byly mezi svislicemi dlouhé 168,96 m a maximální délka činila 179,09 m (jinde se uvádí 176,09 m), největší šířka trupu dosahovala 28,028 m a ponor plně vystrojených lodí se pohyboval v rozmezí od 9,35 m (CONTE DI CAVOUR) do 9,43 m (GIULIO CESARE). Standardní výtlak všech tří lodí se pohyboval kolem 23 000 tun a plný narostl až na 24 801 tun (GIULIO CESARE). Stejně jako většina italských válečných lodí se i třída CONTE DI CAVOUR vyznačovala elegantním vzhledem a díky symetrické konstrukci nebylo na větší vzdálenost snadné ihned určit směr plavby, což mělo ztěžovat práci nepřátelským dělostřelcům. Konstruktér lodě ve středolodí vybavil dvojicí trojnožkových stožárů s výložníky a marsy a stejným počtem komínů. Nápadné byly mohutné dělostřelecké věže a kolem komínů stály plošiny pro osm reflektorů. Velitelské můstky byly umístěny mezi lodní komíny a přední a zadní dvojici dělových věží. Ocelový trup na přídi nepřecházel v dříve obvyklý kloun, procházely jím tři paluby, a 23 příčných a 4 podélné přepážky jej dělily na množství vodotěsných oddílů. K lodní výbavě patřily i dvě velké parní barkasy a šest menších člunů umístěných většinou ve středolodí. Tři hlavní kotvy na přídi se ovládaly elektricky a lodě nesly i stejný počet menších kotev. Elektřinu vyrábělo šest turbogenerátorů o výkonu 150 kilowattů a nechyběla ani radiotelegrafická stanice (patrně systému Marconi) o výkonu tři kilowatty.

Jednotky třídy CONTE DI CAVOUR měly trupy nad čarou ponoru opatřené šedomodrým maskovacím nátěrem a stejné barvy byly použity i na nástavbách, dělových věžích, stožárech a komínech, zatímco podvodní části dostaly červený nátěr. Lodě měly díky vysokým bokům dobré nautické vlastnosti a i jejich manévrovací schopnosti byly dostatečné. Konstruktér je vybavil dvojicí kormidelních ploutví umístěných v podélné lodní ose; hlavní měla plochu 32 metrů čtverečních a pomocná 10 metrů. Kormidelní mechanismy se ovládaly za pomoci malého parního stroje a nebo elektrických servomotorů, ale v případě potřeby bylo možné přejít i na záložní manuální ovládání. Kormidlo se mohlo na každou stranu vychýlit o 35 stupňů a lodě dokázaly při plavbě rychlostí 20 uzlů opsat kružnici o průměru 1022 metrů.

Lodní pancíře získali Italové v USA (ocelárny Bethlehem Steel a Carnagie Steel) a Velké Británii (Glasgow Steel Company), ale finální úpravy provedla italská železárna v Terni podle licence zakoupené u Kruppa. Celková hmotnost pancířů činila 5150 tun (také se uvádí 6122 tun), což představovalo pouze 22 % standardního výtlaku, protože italští konstruktéři upřednostňovali silnou výzbroj a vysokou rychlost na úkor pancéřování. Základem pasivní ochrany se stal boční pás táhnoucí se v prostoru mezi barbetami první a poslední dělové věže. Jeho výška byla 2,8 m, z čehož se 1,2 m mělo nalézat nad čarou ponoru, jenomže díky změně projektu došlo ke zvětšení ponoru, takže nad úroveň vodorysky při standardním výtlaku nakonec vyčníval jenom jeden metr. Tento pás ukončovaly přepážky silné 130 mm a skládal se ze dvou částí; horní měla uprostřed sílu 250 mm a jinde 230 mm, kdežto spodní byla silná 170 mm. Na hlavní pás navazovaly ještě další segmenty silné od 130 do 80 mm, takže lodní boky byly na úrovni ponoru chráněné po celé délce. Nad tímto pásmem byl ještě jeden široký 2,3 m, jehož tloušťka dosahovala ve středolodí 220 mm a postupně se zeslaboval na 130, 120, 110. 100, 90 a 80 mm. I horní části lodních boků a muniční výtahy pro středorážní dělostřelectvo chránil pancéřový pás dlouhý 138 m, jenž byl silný 130 mm a ukončovaly jej přepážky o tloušťce 110 mm.

Obrázek
Schéma pancéřové ochrany

Čela věží těžkých děl kryl pancíř silný 280 mm, boky 240 mm a střechy 85 mm, zatímco jejich barbety měly v horní části stěny silné 230 až 240 mm a ve spodní 120 a 110 mm. Kasematy středních děl dostaly stěny silné 110 mm a shora je kryla 34mm vrstva oceli. Nejlepší ochranou vybavil konstruktér přední velitelskou věž, která měla stěny silné 280 mm, ale zadní pouze 180 mm. Z obou věží vedly komunikační roury opatřené 100mm pancíři. Popisované lodě měly dvě pancéřové paluby; spodní měla horizontální segment silný 24 mm a skosené části o tloušťce 40 mm se napojovaly na dolní okraj hlavního pancéřového pásu. Kryla plavidla pouze ve středolodí, ale navazovaly na ni karapasy silné 24 a 22 mm. Hlavní paluba byla plochá a napojovala se na vrchní okraj vedlejšího bočního pásu. Její tloušťka ve středolodí dosahovala 31 a 30 mm, ale jinde se postupně zeslabovala až na 8 mm.

Pancéřování bylo poměrně slabé, ale zato pokrývalo velkou plochu a jeho účinnost zvětšovalo i trojité dno a boky (pouze ve středolodí) a rozčlenění trupu na množství vodotěsných komor. Významný bezpečnostní prvek představovaly i uhelné jámy podél lodních boků a boční pancíře byly připevněné k dřevěné podložce, která také přispívala ke zlepšení ochranných účinků. Naopak největší slabinu představovala podhladinová ochrana trupu, neboť jednotky třídy CONTE DI CAVOUR postrádaly pancéřové protitorpédové stěny. Italové věřili, že početné rychlopalné dělostřelectvo znemožní nepřátelským torpédovým plavidlům přiblížit se na kratší distanci a torpéda vypuštěná z větší vzdálenosti dokáží jejich dreadnoughty vymanévrovat, jenomže nikdo tehdy nedomyslel jakým způsobem ovlivní námořní válčení nasazení ponorek. Italové sice vybavili popisované jednotky protiporpédovými sítěmi systému Bullivant, jenomže ty se daly použít pouze pokud lodě stály na kotvách a kdyby během plavby došlo k výbuchu torpéda pod hlavním pancéřovým pásem, následky mohly být fatální.

Ve flotilách ostatních námořních velmocí sloužilo mnoho lépe pancéřovaných bitevních lodí, takže např. Britové provozovali jednotky třídy IRON DUKE, kde hmotnost pancířů tvořila přes 30 % standardního výtlaku (dělové věže 279 mm, hlavní pás 305 mm) a Němci právě zařazovali do služby obrněnce typu KAISER, jejichž pancíře představovaly dokonce 40 % výtlaku (boční pás 350 mm, dělové věže 300 mm). Bitevní lodě třídy CONTE DI CAVOUR však měly sloužit na Středozemním moři, kde Italové soupeřili především s Francií a Rakousko-Uherskem. Francouzi souběžně stavěli dreadnoughty třídy COURBET (hmotnost pancéřování činila 25 % standardního výtlaku), jejichž boční pás dosahoval v nejsilnějším místě tloušťky 270 mm a čela dělových věží 290 mm a rakousko-uherské námořnictvo se pyšnilo jednotkami typu VIRIBUS UNITIS, jejichž boční pás byl silný 280 mm a stejný pancíř chránil i dělové věže. Pancéřování francouzských i rakouských dreadnoughtů však pokrývalo menší plochu, než u italských lodí, a i jednotky třídy VIRIBUS UNITIS měly špatně vyřešenou ochranu podvodních částí trupu, což potvrdila zkáza SZENT ISTVANU a VIRIBUSU UNITISU.

DANTE ALIGHIERI byl vyzbrojen dvanácti děly ráže 305 mm umístěnými ve čtyřech třídělových věžích usazených v podélné lodní ose. Použití takových věží představovalo novum i z celosvětového hlediska a Italové tímto konstrukčním pojetím umožňujícím použití všech kanónů v boční salvě vzbudili všeobecnou pozornost. Ozvaly se však i kritické hlasy tvrdící, že DANHE ALIGHIERI může směrem vpřed a vzad pálit pouze z jedné věže, takže Masdea dostal za úkol tento nedostatek u nových dreadnoughtů odstranit a zároveň zvýšit počet těžkých děl, aby nové jednotky v tomto ohledu překonávaly francouzské a rakousko-uherské bitevní lodě. Masdea zachoval umístění všech dělových věží v podélné lodní ose, ale dvě byly v tzv. superpozici, což bylo řešení preferované Američany již od jejich prvních dreadnoughtů, ke kterému později přikročili i projektanti jiných zemí (Británie, Rusko, Rakousko-Uhersko, …). Masdea se do vyvýšených věží v superpozici neodvážil umístit tři děla, takže zvolil kombinaci tří a dvoudělových věží, což by při zachování jejich původního počtu (čtyři) znamenalo, že nové jednotky budou mít toliko deset těžkých kanónů, takže přidal ještě jednu třídělovou věž ve středolodí.

Obrázek

Lodní výzbroj pro každou jednotku vážila 2817 tun a stála 36,35 miliónů lir. Primární výzbroj tvořilo 13 děl kalibru 305 mm (ve skutečnosti 304,8 mm) a italské bitevní lodě v tomto ohledu předčila jenom britská bitevní loď AGINCOURT nesoucí ještě o jeden těžký kanón více. Děla vyvinul britský koncern Armstrong (model 1909), ale pro každou loď je dodal jiný závod. LEONARDO DA VINCI dostal zbraně zhotovené mateřským koncernem v Elswiku a jeho italská filiálka v Pozzuoli dodala kanóny pro GIULIO CESARE, zatímco CONTE DI CAVOUR obdržel výzbroj vyrobenou pobočkou konsorcia Vickers v Terni. Při výrobě nedodržel ani jeden podnik nasmlouvané dodací lhůty a CONTE DI CAVOUR musel nakonec dostat děla původně určená pro novou bitevní loď ANDREA DORIA. Tyto lodní kanóny měly délku hlavně 46 ráží, hmotnost činila 64,1 tuny. Úsťová rychlost byla 860 m za sekundu a dostřel při maximální elevaci 20 stupňů dosahoval 18 000 m (někdy se uvádí 24 000 m). K dispozici byly dva typy granátů, protipancéřový měl hmotnost 417 kg (často se uvádí 452 kg) a tříštivý 404,6 kg. Jako výmetná nálož sloužil kordit a její hmotnost byla 117 kg. Kadence činila dva výstřely za minutu a průraznost protipancéřového projektilu vůči Kruppově oceli na vzdálenost 9000 m dosahovala 250 mm. Korekce palby se prováděly podle údajů staršího dělostřeleckého důstojníka, jehož stanoviště bylo v přední velitelské věži.

Dělové věže pro jednotlivé lodě zhotovili stejní výrobci, kteří dodali i těžká děla a také jejich dodávky (nejenom z Británie, ale i z italských filiálek) nabraly značné zpoždění, takže jejich instalace např. na LEONARDA DA VINCIHO se oproti plánu zdržela o víc než rok.. Třídělové věže (č. 1, 3, 5) vážily 681 tun a měly průměr 8,53 m, zatímco menší dvouvěžové (č. 2 a 4) dosahovaly průměru 7,47 m a hmotnosti 508 tun. Jejich primární ovládání bylo hydraulické, ale v případě potřeby byl k dispozici i elektrický způsob otáčení. Umístění primární výzbroje v podélné lodní ose zajišťovalo dělům široké palebné pole; věž ve středolodí 260 stupňů, přední a zadní 300 stupňů a dvojice v superpozici dokonce 310 stupňů. Z vyvýšených věží v superpozicích bylo možné vest palbu i přes střechy věží na přídi a zádi, od kterých je však dělila znatelná mezera, aby oddělené věže představovaly menší cíl a nebylo je možné vyřadit jedním zásahem. Zásoby střeliva a prachových náloží umístil konstruktér do tří samostatných magacínů pod pancéřovou palubou, odkud je k dělům dopravovaly hydraulicky poháněné elevátory. Podle předpisů připadalo na každou hlaveň 40 protipancéřových a 30 tříštivých granátů.

Dle Cunibertiho představ neměly nést bitevní lodě nového typu žádné dělostřelectvo středního kalibru, jelikož jeho účinnost proti pancířům na větší vzdálenost byla zanedbatelná, a ušetřená hmotnost se měla použít na instalaci co největšího počtu těžkých děl. Z této myšlenky dlouho vycházeli i konstruktéři britských deadnoughtů, ale Italové kapitální jednotky vybavovali i kanóny středního kalibru, jež mohly být použity nejenom k odrážení útoků torpédových plavidel, ale i k boji s nepřátelskými křižníky a ostřelování pobřežních cílů. Proto inženýr Masdea zapracoval do projektu i osmnáct děl ráže 120 mm usazených v centrálních kasematách podél lodních boků. Jednalo se o model z roku 1909 a dodaly je britské zbrojovky Armstrong (GIULIO CESARE) a Vickers (LEONARDO DA VINCI a CONTE DI CAVOUR).

Obrázek
Bitevní loď Dante Alighieri

Tyto zbraně měly délku hlavně 50 ráží a vážily 3,35 tun. Rychlost palby závisela na sehranosti obsluhy a v ideálním případě činila šest výstřelů za minutu. Používaly se jak protipancéřové, tak trhavé projektily a první typ vážil 22,5 kg a úsťová rychlost byla 860 (také se uvádí 850) metrů za sekundu. Maximální elevace dosahovala 30 stupňů, což umožňovalo dostřel 13 000 m. Na každém boku rozmístil konstruktér devět těchto zbraní majících rozdílné palebné pole. U prostřední dvojice činilo 110 stupňů, ale u zbývajících sedmi 135 stupňů. Kasematy měly jenom jedno patro, takže všechny kanóny byly umístěné v dostatečné výšce a jejich obsluhy tolik netrpěly při zhoršeném počasí. Vezená zásoba munice na jednu hlaveň činila 200 kusů.

K ničení torpédovek a torpédoborců sloužilo třináct (na LEONARDO DA VINCI čtrnáct) lehkých děl kalibru 76 mm o délce hlavně 50 ráží, dosahující velké rychlosti palby. Jednalo se o model z roku 1909 a systémy Armstrong a Vickers. Tyto zbraně stály dílem na střechách dělových věží a dílem volně na palubě a nástavbách, ale na každé lodi pro ně bylo zřízeno třicet palebných stanovišť, mezi nimiž se mohla průběžně přesunovat. Používaly se granáty dvou typů, které vážily 5,6 a 7 kg. Úsťová rychlost byla 815 metrů za sekundu a dostřel při elevaci 20 stupňů činil asi 10 000 m. Kadence dosahovala 15 výstřelů za minutu a pro každé dělo se nakládalo 240 nábojů.

Italové vybavili své dreadnoughty i vrhači torpéd, třebaže už tehdy bylo zřejmé, že tento druh výzbroje je pro bitevní lodě zbytečný. Nicméně většina soudobých kapitálních jednotek torpédomety dostala a ani popisované lodě nepředstavovaly výjimku z tohoto nepsaného pravidla. Konstruktér je opatřil třemi podhladinovými torpédomety o průměru 450 mm, z nichž dva usadil na bocích a jeden na zádi. Kupodivu se nejednalo o stejný systém, takže boční vrhače byly britského typu E 450/1909 a zadní domácího systému D 450/1908. Skladováno bylo devět kusů torpéd Whiteheadova typu a šlo o model označovaný jako A 100/450. Tato torpéda byla dlouhá 5,28 m, výbušná hlavice vážila 110 kg a při rychlosti 38 uzlů činil jejich dosah 2000 m (při 26 uzlech 6000 m).

Výzbroj italských dreadnoughtů byla v době jejich projektování jedna z nejsilnějších na světě, ale pomalá realizace způsobila, že do služby mezitím vstoupily první britské (třídy ORION, KING GEORGE V., IRON DUKE) a americké (typ NEW YORK) superdreadnoughty s děly ráže 343 a 356 mm, ale přesto byla jejich výzbroj pro použití na Středozemním moři více než dostatečná. Boční salva složená z 13 kanónů kalibru 305 mm a 9 ráže 120 mm vážila 5623,5 kg a silná byla i palba směrem vpřed (2265 kg) a vzad (2220 kg). Francouzské bitevní lodě třídy COURBET nesly stejně jako rakousko-uherské jednotky 12 děl ráže 305 mm, jenomže „courbety“ mohly v boční salvě uplatnit jen deset těžkých kanónů, které navíc měly dostřel toliko 12 500 m. Nevýhodou italských konstrukcí však byl zastaralý systém řízení palby a jejich francouzské a rakousko-uherské protějšky disponovaly silnější artilérií středního kalibru, takže novější dreadnoughty třídy CAIO DUILIO dostaly šestnáct děl ráže 152 mm.

Obrázek
Giulio Cesare

Pohonný systém domácí provenience vážil 1732 tun a sestával ze tří skupin parních turbín systému Parsons, jejichž výkon se převáděl na čtyři bronzové lodní vrtule se třemi lopatkami. Tyto skupiny konstruktér umístil do tří samostatných strojoven, což mělo lodím zachovat plavbyschopnost a v případě vyřazení dvou skupin turbín. Dvě strojovny byly ve středolodí napravo a nalevo od střední dělostřelecké věže a třetí v podélné lodní ose mezi touto věží a zadními kotelnami. V každé strojovně byla jedna nízkotlaká a jedna vysokotlaká turbína. Turbíny ze strojoven ve středolodí poháněly vnější dvojici lodních vrtulí, zatímco třetí skupina byla připojena na vnitřní pár. Konstrukční výkon činil v úhrnu 30 000 koňských sil, ale při zkušebních plavbách bylo dosaženo v průměru 31 000 koní (LEONARDO DA VINCI dokonce 32 800) , což však vinou navýšení výtlaku přesto nestačilo k dosažení projektované rychlosti 22,5 uzle a hodnoty naměřené při zkušebních plavbách se pohybovaly od 21,56 uzlů (GIULIO CESARE) do 22,2 uzlů (CONTE DI CAVOUR). Tyto výkony byly navíc dosažené při ideálních podmínkách, jaké šlo v běžné službě těžko zopakovat a reálná rychlost postupně klesala vlivem opotřebení strojů a kotlů.

Na jednotkách CONTE DI CAVOUR a LEONARDO DA VINCI vyrábělo páru 20 kotlů typu Blechynden, přičemž 8 mělo naftové vytápění, zatímco zbývající tucet kombinované. GIULIO CESARE obdržel 24 kotlů systému Babcock & Wilcox, přičemž pod polovinou se topilo naftou a ostatní měly smíšený způsob vytápění. Na všech lodích bylo deset kotelen a každý kotel mohl dodávat páru pro kteroukoliv turbínu. Běžně vezená zásoba uhlí činila 570 tun, ale v případě potřeby bylo možné naložit 1450 tun. Topivo bylo skladováno v uhelných jamách podél lodních boků, které chránily kotelny a strojovny před účinky nepřátelské palby. Každá loď za normálních okolností převážela také 350 tun nafty, i když celkem jí bylo možné natankovat 850 tun. Palivo bylo většinou převáženo v cisternách v dvojitém dnu a pod spodní pancéřovou palubou. Pro kotle bylo k dispozici 300 tun sladké vody a doplavba dosahovala 4800 námořních mil při ekonomické rychlostí deseti uzlů, avšak při maximální rychlosti poklesla na 1000 mil.

Italští konstruktéři se většinou snažili dosáhnout vysoké rychlosti i na úkor pancéřování (DANTE ALIGHIERI 23 uzlů), takže i jednotky třídy CONTE DI CAVOUR měly převyšovat bitevní lodě ostatních mocností o několik uzlů. Jenomže kvůli změnám projektu a zpoždění vstupu do služby už tehdy existovaly i stejně rychlé jednotky, třebaže své rakousko-uherské a francouzské protějšky popisované lodě v tomto ohledu převyšovaly.

Obrázek
Leonardo da Vinci v Tarantu

Původně sloužilo na těchto bitevních lodích 31 důstojníků a 969 námořníků, ale jedná se pouze o tabulkové cifry a početní stavy jednotlivých posádek se často měnily, takže za první světové války bylo na každé z popisovaných jednotek od 1232 do 1235 mužů. Některé jednotky často sloužily jako vlajkové a v takovém případě přibyl na jejich paluby admirál a jeho štáb čítající několika desítek lidí. Délka služby činila v tehdejší Rigia Marine čtyři roky, ale námořníci zůstávali ještě dalších osm let v záloze a mohli být v případě potřeby kdykoliv povoláni do činné služby. Při odvodech se upřednostňovali branci z přímořských okruhů a příslušníci obchodní flotily a rybáři. Odborná zdatnost důstojníků a řadových plavců se sice oproti dřívějším dobám zlepšila, ale stále platilo, že Italové se kvalitou lodních výcviku nemohli měřit s Brity nebo Němci a brzy vyšlo najevo, že nestačí ani na své rakousko-uherské rivaly.

Lodě třídy CONTE DI CAVOUR měly být jedny z nejsilnějších na světě, což se sice díky pomalé realizaci nestalo a v době vstupu do služby už hladiny světových moří brázdily nepoměrně silnější britské a americké superdreanoughty, ale v prostoru Středozemního moře panovala odlišná situace a italské bitevní lodě se přinejmenším vyrovnaly francouzským obrněncům třídy COURBET a u nás nekriticky přeceňované rakouské dreadnoughty typu VIRIBUS UNITIS nepochybně převyšovaly. Italové tedy získali silně vyzbrojené bitevní lodě s dostatečnou rychlostí a doplavbou, jejichž jedinou slabinou byla horší pancéřová ochrana. Tomu odpovídala i konečná cena převyšující u každého plavidla 100 miliónů lir a je otázkou zda Italové tyto drahé jednotky vůbec potřebovali a zda vynaložené prostředky neměli raději investovat jiným způsobem. Tyto elegantní lodě sice dobře reprezentovaly vzrůstající ambice obrozeného italského válečného námořnictva, ale během Velké války na nepřítele ani jednou nevystřelily, takže nad smysluplností jejich realizace zůstává vyset velký otazník.

Mohutnící Regia Marina však získala zařazením popisovaných dreadnoughtů hodnotné bitevní lodě a v očekávaném měření sil mezi Trojspolkem a Trojdohodou měla po posílení rakousko-uherskými plavidly vybojovat námořní nadvládu na Středozemním mořem. Jenomže v Římě už delší dobu sílily názory, že hlavním protivníkem by se místo silné Francie a Velké Británie, mělo stát nepoměrně slabší Rakousko-Uhersko, takže Itálie se pro zbytek Trojspolku stala spojencem dosti nespolehlivým. Změna italského postoje samozřejmě neušla pozornosti Němců a Rakušanů a Conrad von Hötzendorf už v roce 1910 řekl von Moltkemu: „Nemohu se ubránit přesvědčení, že monarchie musí být bezpodmínečně připravena na to, že jednoho krásného dne nalezneme Itálii v řadách svých nepřátel.“ Budoucnost mu měla dát zapravdu.

Obrázek
Bitevní loď Giulio Cesare

Technické parametry:
Délka: mezi svislicemi 168,96 m, maximální 179,09 m.
Šířka: 28,028 m.
Ponor: 9,35 až 9,43 m.
Výtlak: standard kolem 23 000 tun, plný přes 24 000 tun.
Výkon strojů: kolem 31 000 koňských sil.
Rychlost: 21,56 až 22,2 uzlů.
Pancéřování:
Hlavní boční pás: 250 až 80 mm.
Horní pás: 220 až 80 mm.
Dělové věže: 280 až 85 mm.
Barbety: 240 až 110 mm.
Kasematy: 110 mm.
Přední velitelská věž: 280 mm.
Spodní pancéřová paluba: 24 mm, skosy 40 mm, karapasy 24 a 22 mm.
Hlavní paluba: 31 až 8 mm.
Výzbroj: 13 x 305 mm, 18 x 120 mm, 13 x 76 mm (LEONARDO DA VINCI 14), 3 x torpédomet.
Posádka: 31 + 969 mužů.

Použité zdroje:
С. Патянин: Проклятые линкоры. „Цезарь“ ставший „Новороссийском“. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция, Эксмо 2011.
А.А. Михайлов Линейные корабли типа Конте ди Кавур. Санкт-Петербург 1996.
А. Е. Тарас: Энциклопедия броненосцев и линкоров (3). Vydalo nakladatelství АСТ Харвест.
M. Jelínek: Válečné lodě Itálie. Vydalo nakladatelství Kanon 2008.
Дашьян, Патянин, Токарев: Все линкоры Второй Мировой. Vydala nakladatelství Яуза, Эксмо 2011.
Морская Коллекция 4/1996.
Н.П. Муру Линейный корабль Новороссийск. Vydalo nakladatelství Gangut 1999.
MORZE STATKI I OKRETY 7-8 2011.
A. Fraccaroli: ITALLIAN WARSHIPS OF WORLD WAR 1. Vydalo nakladatelství Ian Allan 1970.
Conway´s All The World´s Fighting Ships 1906-1921. Vydalo nakladatelství Conway Maritime Press 1985.
http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm
http://www.cityofart.net/bship/frameset8.html
http://www.battleships.spb.ru/Novorossiysk/index.html
http://milday.ru/italy/italy-navy/137-l ... avour.html
http://www.agenziabozzo.it/index.shtm
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11465
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Zemakt »

a díky symetrické konstrukci nebylo na větší vzdálenost snadné ihned určit směr plavby, což mělo ztěžovat práci nepřátelským dělostřelcům
Jestli to dobře chápu, tak tedy symetrické naprojektování bylo za účelem zmatení nepřátel? Jinak, už se těším na pokračování.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od jarl »

Přinejmenším jedním z účelů té symetrické konstrukce bylo opravdu ztížení orientace nepřátelským pozorovatelům. Italové takto projektovali některé své obrněnce už v 80. letech 19. století. Tehdy to snad mohlo mít nějaký praktický význam, ale v období, kdy lodě třídy Conte di Cavour vstupovaly do služby, už existovaly kvalitní dálkoměry a propracovaný systémy řízení palby, takže reálná využitelnost tohoto konstrukčního prvku byla asi nulová.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Bublifuk »

Ahoj, skutečně si myslíš, že italské lodě třídu Viribus Unitis nějak výrazně převyšovaly? Rychlostně jistě, rovněž i pokud jde o plavební vlastnosti na rozbouřeném moři, ale jinak? Tohle by mě docela zajímalo. :wink:
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Tempik
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1690
Registrován: 24/3/2008, 20:27
Bydliště: Brno
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Tempik »

Sice asi není otázka na mě, ale z článku jsem pochopil, že třeba i rozmístění hlavní výzbroje bylo efektivnější, pancéřování bylo lépe rozložené, ikdyž ne papírově na miolimetry tak silné. Spolu s tou rychlostí a mobilnosti to mě osobně přijde dost na prohlášení, že jej převyšovala? A rozhodně je hezčí.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od jarl »

Bublifuk píše:Ahoj, skutečně si myslíš, že italské lodě třídu Viribus Unitis nějak výrazně převyšovaly? Rychlostně jistě, rovněž i pokud jde o plavební vlastnosti na rozbouřeném moři, ale jinak? Tohle by mě docela zajímalo. :wink:
Nenapsal jsem že je převyšovaly výrazně. No ale když porovnám výzbroj, tak "Cavoury" mohly v boční salvě uplatnit o jedno těžké dělo více,takže to je první bod v jejich prospěch. Škodovácká děla sice měla větší dostřel, ale to nepokládám za zásadní výhodu, protože boj by se těžko vedl na vzdálenost převyšující dostřel italských jednotek. Rychlost vychází zase lépe pro Italii stejně jako doplavba (i když ta jenom těsně). Pancéřování bylo u italských i rakousko-uherských bitevních lodí slabinou projektu, ale v tomto ohledu byly rakousko-uherské jednotky přece jen lepší. Takže v součtu mi vychází, že "Cavoury" byly určitě celkově lepší, ale ne zase nějak výrazně.

Ony ty rakousko-uherské dreadnoughty asi nebyly tak slavné, jak nám naši publicisté tvrdí. Když si porovnáš jejich parametry s konkurenčními obrněnci z období těsně před první světovou válkou, tak co se technických parametrů týče převyšovaly snad jen španělskou třídu Espaňa. Všechny ostatní jsou podle mě silnější, což je vlastně logické, protože Rakušané své obrněnce projektovali primárně k službě na Jadranu, takže byly menší než lodě ostatních námořních mocností.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Bublifuk »

Pardon, skutečně jsi nenapsal "výrazně". :oops:
Takže tím bychom to mohli uzavřít, neboť jsem se ptal nepřesně. Se zbytkem v podstatě souhlasím, neboť R-U lodě byly skutečně projektovány primárně pro Jadran, takže doplavba a notabene i rychlost nebyla považována za top prioritu.
Ale je to o Italech, takže nic, už se těším na druhý díl, počítám o bojovém nasazení za Velké války. Vlastně ne - kde jsi narazil na 417kg u náboje hlavní ráže, já, že jsem zatím všude viděl oněch 450-460kg? Cítím zajímavý zdroj 8-)
Díky!
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od jarl »

Téměř všechny technické parametry lodní výzbroje (kromě torpéd) jsou převzaté z knihy ITALLIAN WARSHIPS OF WORLD WAR 1 od Alda Fraccaroliho. Kromě něj těch 417 kg uvádí i náš Milan Jelínek, ruský autor Suliga (možno přečíst zde: http://www.wunderwaffe.narod.ru/Magazin ... /index.htm ) a sborníku Conway´s All The World´s Fighting Ships. Je ale pravda, že většina zdrojů uvádí 452 kg.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Polarfox »

Většinou se to udává takhle:

Peso del proiettile perforante 452kg
Peso della Granata dirompente 404kg

Nebude zakopaný pudl někde tady v typu děla?:

304.8 L40 Elswick Pattern "I" 12``/40 Elswick Pattern "I" 1907 417kg 780m/s
304.8 L40 Elswick Pattern "I" 12``/40 Elswick Pattern "I" 1904 417kg 780m/s
304.8 L46 Elswick Pattern "T" 12``/46 Elswick Pattern "T" 1913 452kg 840m/s
304.8 L46 Vickers Mk "G" 12``/46 Vickers Mk "G" 1913 452kg 840m/s
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od jarl »

No možné to samozřejmě je, ale žádný z mých zdrojů neuvádí kombinaci děl s granáty o rozdílné hmotnosti. Vždy buďto 417 kg a nebo 452 kg.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od kacermiroslav »

jarl píše:Tomu odpovídala i konečná cena převyšující u každého plavidla 100 miliónů lir a je otázkou zda Italové tyto drahé jednotky vůbec potřebovali a zda vynaložené prostředky neměli raději investovat jiným způsobem. Tyto elegantní lodě sice dobře reprezentovaly vzrůstající ambice obrozeného italského válečného námořnictva, ale během Velké války na nepřítele ani jednou nevystřelily, takže nad smysluplností jejich realizace zůstává vyset velký otazník.
Za První světové války si sice tyto lodě na nepřítele nezastříleli, ale na druhou stranu se z nich stal více než dobrý základ pro modernizované verze, které mohli dominovat ve Středozemním moři. Ovšem za předpokladu, že by je vlastnil někdo jiný, než Italové:-)
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Polarfox »

jarl píše:No možné to samozřejmě je, ale žádný z mých zdrojů neuvádí kombinaci děl s granáty o rozdílné hmotnosti. Vždy buďto 417 kg a nebo 452 kg.
No podle mého názoru zdroje s 417kg protipancéřovými granáty mylně odkazují na parametry starších 305mm děl L40, které taliáni sice měli též, ale pouze na starších lodích, ne dreadnoughtech. Pro jejich děla tak bude patrně správný údaj těch +/- 450 kg. Ale kdo ví, třeba to rozsekne někdo znalejší.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Polarfox »

Respektive napadá mě ještě jedna věc. Je možné, že by Italové používali i v těchto dělech protipancéřovou munici o váze 417kg právě ze staršího modelu (využití zásob, úspora) a takto to vzniklo?
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Scrat »

Jen drobnost. Rozdílná hmotnost granátů pro jedno dělo nemusí být chybou. Některá námořnictva skutečně používala AP granáty těžší a rozměrově větší než byla stejná ráže v provedení HE. Když se podívám na další vývoj těchto děl tak po převložkování na ráži 320 byl mezi těmito dvěma verzemi munice rozdíl téměř 70 kg. Stejně tak v munici pro třídu Littorio byl mezi AP a HE provedením rozdíl více než metrák, takže bych řekl že Italové také patřili k těm kdo to praktikoval.
Problémem ale může být že ke starším (před WWI) italským dělům jaksi chybí informace právě o HE granátech.

Stejně tak je ale klidně možné to co naznačuje Polarfox a to že Taloši mohli z ekonomických důvodů používat zásoby starší a lehčí munice. Ve skutečnosti byly totiž konstrukce děl L40 a L45 shodné. Mimo délky byl jediný rozdíl v tom že verze L45 měla zvětšenou nábojovou komoru.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Bublifuk »

Scrat píše:Mimo délky byl jediný rozdíl v tom že verze L45 měla zvětšenou nábojovou komoru.
Rovnou říkám, že tohle je pro mne pole neorané nadto u vesnice španělské, ale měla-li zvětšenou nábojovou komoru, neznamená to, že ty menší 417kg granáty v nich nešly použít?
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Scrat »

Většinou ne, ráže se neměnila tím zvětšením nábojové komory jsem myslel její prodloužení. Pak můžeš za granát nasázet větší výmetnou nálož což ti dá ve spojení s delší hlavní při stejném náměru větší dostřel.
Za WWII udělali něco podobného Američané, vzali konstrukci 16'' L45 Mk 6 a pouhým zvětšením z něj udělali L50 Mk 7. Nábojová komora narostla z 380 na 447 dm³ takže se do ní vešlo o zhruba 50 kilo prachu víc. Pracovní tlak se zvedl z 2 835 kg/cm² na 2 910 kg/cm², stejně tak narostla úsťová rychlost a výsledkem byl výrazně větší dostřel (při maximálním náměru věže to dělalo zhruba +5 km).
A přitom obě konstrukce používaly identickou munici.

Scrat

Když tak to smažte, není to k tématu.
Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
Polarfox
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 5849
Registrován: 5/11/2010, 21:01
Bydliště: Praha

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Polarfox »

Scrat píše:Jen drobnost. Rozdílná hmotnost granátů pro jedno dělo nemusí být chybou. Některá námořnictva skutečně používala AP granáty těžší a rozměrově větší než byla stejná ráže v provedení HE.
Co se týká HE, tak ve sporu celkem nejsme. Problém je u AP - právě těch 417 x 452 kg. Ale jak říkám, podle hmotnosti to tipuji na použití starších granátů, ta shoda ve váze nebude asi náhoda.
ObrázekObrázekObrázek

U národa, u něhož je nejoblíbenějším historickým spisovatelem Vlastimil Vondruška, se nějakého historického prozření a sebereflexe dočkáme opravdu jen velice stěží. (Polarovo motto pro rok 2019)

“Without data, you're just another person with an opinion.” W. Edwards Deming

Brána do Mordoru: https://twitter.com/fbeyeee?lang=cs
Bublifuk
praporčík
praporčík
Příspěvky: 353
Registrován: 2/9/2008, 16:20
Bydliště: Praha

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Bublifuk »

to Scrat: Ježíííš no jasně, vždyť u těchto ráží jde o dělenou munici... :down:

Nic, momentální mentální výpadek, jako v poslední době několikrát. Asi stárnu či co.. :smutek:
Obrázek

Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce Tě zabijí novým způsobem.
W.Rogers
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od Scrat »

Člověče tak teď jsi mně dostal, to by jeden neřekl co všechno vyroste na "poli neoraném nadto u vesnice španělské". :up:
No jo to je ono "I muži mají své dny". Mně vůbec nenapadlo že uvažuješ o nedělené munici, ale osobně bych chtěl vidět podavač co by tohle zvládnul. :D

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4077
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Bitevní lodě třídy Conte di Cavour (1)

Příspěvek od jarl »

To že velkou část nákladů na stavbu každé bitevní lodě tvořila výzbroj, je všeobecně známo. Konkrétně každá jednotka třídy Conte du Cavour stála přibližně 100 milionů lir, z čehož na výzbroj připadlo celých 36 343 800 lir.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Odpovědět

Zpět na „Námořnictvo Itálie“