Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Moderátor: jarl

Odpovědět
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od kacermiroslav »

Lehké křižníky třídy EDINBURGH
Velká Británie
rok 1938

K napsání tohoto článku mě inspirovalo osobní setkání s jednou z lodí této třídy, která je v Londýně na Temži zachovaná jako muzeum. Takže toto drobné duchovní pouto jsem lehce přenesl na papír:-)

Obrázek

„Vybudovat loď trvá tři roky. K vybudování tradice britského námořnictva bylo třeba tří set let. Evakuaci provedeme“. Tato slavná slova v květnu 1941 pronesl admirál Cunningham, když jej jeho štáb varoval před velkými ztrátami na lodích při plánované evakuaci britských vojsk z řecké Kréty. Obavy štábu se naplnily a britské námořnictvo skutečně během několika denní operace přišlo o devět válečných plavidel. Německá Luftwaffe se mohla chlubit tučnou kořistí, ale na druhou stranu se Britům podařilo z ostrova evakuovat většinu ze svých a spojeneckých 22.000 vojáků, což bylo mnohem důležitější, než ztráta několika lodí. Velká Británie si totiž mohla tyto ztráty „železa“ dovolit. Jako vítězná Dohodová mocnost a jako námořní velmoc pokračovala Británie ve své tradici a ve stavbě válečných lodí i v meziválečném období. Samozřejmě tempo již bylo o něco mírnější, než jaké dostihy byly kolem námořního zbrojení před První světovou válkou. Anglie se navíc snažila další zbrojení výrazně omezovat a to s větším či menším úspěchem. Na druhou stranu ale neusnula na vavřínech a při rušení starých prvoválečných jednotek ihned přistoupila ke stavbě nových plavidel.

Lodě ve třídě:
- BELFAST (1936 – 1938 – 1939)
- EDINBURGH (1936 – 1938 – 1939)

* Poznámka: první datum je datum zahájená stavby, dále je datum spuštění na vodu a poslední je datum zařazení do stavu námořnictva.


VÝVOJ a KONSTRUKCE
Třída EDINBURGH je počítaná mezi tzv. třídu lehkých křižníků „Town“, jejíž trupy byly v loděnicích zakládány od podzimu 1934 až do roku 1936. Jednalo se o pět jednotek třídy SOUTHAMPTON, tři jednotky třídy GLOUCESTER a dvě lodě popisované třídy EDINBURGH. V době, kdy se stavěli lodě předchozí třídy „Town“ se něco ve světě v konstrukci lehkých křižníků změnilo. To něco byla japonská třída lehkých křižníků MOGAMI. Tato plavidla ačkoliv byla vyzbrojená děly ráže 155, mohla díky jejich velkému počtu (patnáct hlavní) čelit i těžkým křižníkům s jejich děly ráže 203mm. Také pancéřová ochrana v podobě bočního pásu o síle 102mm a 140mm u muničních skladišť byla více než slušná a to vše při standardním výtlaku 8.500 tun. Ostatně Japonci tuto třídu krátce před válkou přestavěli na těžké křižníky, protože již konstruktéři s touto variantou počítali. Průměr barbet třídělových 155mm věží byl shodný, jako průměr barbet 203mm věží. O záměrech Japonců ale Britové mohli tak maximálně spekulovat a tak se na třídu MOGAMI dívali jako na velice těžkého soupeře v kategorii lehkých křižníků. Loď Mogami vstoupila do služby v červenci 1935 a o čtyři měsíce později již Američané reagovali stavbou lodí třídy BROOKLYN, která měla obdobně rozloženou výzbroj a pancéřovou ochranu. A jak na to odpoví Britové, kteří si tak zakládali na námořní tradici? Po četných diskusích bylo nakonec rozhodnuto, že nejrychlejší bude přepracovat chystané poslední dvě jednotky třídy „Town“ tak, aby se mohla nepřátelům v případě potřeby postavit nejen se ctí, ale především se šancí v boji uspět. Lodě se jmény měst Edinburgh a Belfast se tak měli stát nejsilnějšími britskými lehkými křižníky a chloubou Royal Navy.

Do jaké podoby ale křižníky přestavět? Nejlogičtějším se zdálo následovat Japonce a Američany s lodí vyzbrojenou pěti třídělovými věžemi s děly ráže 152mm. Britové se ale touto cestou dát nemohli, protože byli limitování velikostí suchých doků v rámci Britského společenstva (délka 187,5m). Pokud by stavěli obdobné jednotky jako konkurenti, muselo by stavět nové doky pro plavidla, která se nepodařilo vměstnat do menších rozměrů, než do délky 192 metrů (615 stop versus 630). Nebo v dané lokalitě hledat větší doky, což ne vždy bylo možné. Proto se Britové rozhodli jednu třídělovou věž oželet, ale s možností, že se nakonec namísto třídělových věží na palubě objeví věže čtyřdělové. Tím pádem by jejich křižník měl o jednu hlaveň více a to při zvýšení výtlaku jen o 900 tun. Pro 32 uzlovou rychlost bylo oproti původním „Towns“ potřeba zvýšit výkon pohonné jednotky o 7.500 koňských sil. Nová výzbroj si vynutila poměrně zásadní zásahy do projektu. Bylo potřeba zvětšit ložiště pro instalaci větších dělových věží, dále pak zvětšit kapacitu výtahů a vhodněji rozložit umístění střel a prachových náloží. To si v konečném důsledku vyžádalo zvýšení uložení dělových věží a centrum řízení palby o jednu palubu, protože muniční skladiště bylo širší a vyšší. Samozřejmostí bylo posunutí těžiště směrem nahoru a tím pádem zhoršení stability. Ovšem za cenu vyšší palebné síly. Jaký názor ale na to měla Admiralita? Ta z toho nebyla příliš nadšena a měla k této verzi projektu řadu připomínek. Ovšem verze se čtyřdělovými věžemi měla i některé výhody, kromě zvýšení palebné síly. Díky vyššímu umístění výzbroje bylo možno zvětšit palivové nádrže, které tak mohly pojmout o 340 tun paliva více, než třída SOUTHAMPTON (2.060 tun). Tím i vzrostl dojezd na 10.000 námořních mil (18.500 km) při ekonomické 16 uzlové rychlosti. Rovněž bylo u této verze možno zvýšit počet děl ráže 102mm z původních čtyř dvouhlavňových kompletů na šest (díky prostornější vrchní palubě). Skladiště munice pro děla střední ráže byla atypicky umístěna před strojovnou, zatímco u předchozí třídy SOUTHAMPTON to bylo za ní. Z toho důvodu bylo nutno přesunout kotelny a turbíny vzad, čímž lodě této třídy ztratily eleganci svých předchůdců. Nicméně nový vzhled měl kladný vliv na řízení dělostřelecké palby, protože se komíny nacházely odděleně od hlavních palubních nástaveb. Kouř z komínů tak neměl takový vliv na řízení palby.

Čtyř hlavňová verze měla dosahovat celkové délky 190,17m, šířky 19,32 a standardního výtlaku 10.000 tun. Při výkonu turbín 82.500 koňských sil měla být maximální rychlost 32,5 uzlů. Pancéřování bylo na lehký křižník poměrně kvalitní. Hlavní boční pancéřový pás měl dosahovat síly 114mm (v oblasti kotelen, strojovny a muničních skladů), paluba 32mm a dělové věže až 102mm. Výzbroj jak již bylo řečeno, měla být tvořena čtyřmi věžemi po čtyřech hlavních ráže 152mm (200 ks na hlaveň), šesti dvouhlavňovými komplety ráže 102mm (200 ks na hlaveň), 8x40mm ve dvou čtyřhlavňových kompletech (1.800 střel na hlaveň) a stejný počet i umístění kulometů ráže 12,7mm (2.500 střel na hlaveň). Doplňkovou výzbrojí byla torpéda ráže 533mm ve dvou tříhlavňových torpédometech. Pokud jsem napsal, že pancéřová ochrana byla na slušné úrovni, tak to byla pravda. Problém ale byl v tom, že konstruktéři měli splnit nový požadavek Admirality na ochranu před projektily ráže 203mm, což dosavadní rozložení pancéřování neposkytovalo. Jenomže to se neslučovalo s limitním výtlakem 10.000 tun standard. Pancéřová ochrana tak nakonec byla více méně okopírovaná z třídy SOUTHAMPTON.

Obrázek

Modifikovaný projekt třídy TOWN byl připraven v únoru 1936, ale v té době se objevil problém s hlavní dělostřeleckou výzbrojí. Jelikož dělovky do té doby neměli zkušenosti s konstrukcí čtyřhlavňových děl, museli začínat od piky a vývoj se neúměrně protahoval. Jedním z problémů bylo rozmístění děl ve věžích. To mělo následovat praxi francouzských bitevních křižníků DUNKERQUE a o něco později stavěných bitevních lodí třídy RICHELIEU, kde ve čtyřdělové věži stáli vždy děla po dvojicích u sebe. Mezi nimi pak zela větší mezera, která znamenala, že mezi děly se nacházela pancéřová přepážka, která měla snížit riziko vyřazení všech čtyř hlavní jedním zásahem do věže. Podle původních předpokladů měla být mezera v případě britských křižníků jen 1,07 metru. Pozdější propočty ale ukázaly, že by se to negativně projevilo na přesnost palby, protože by přílišná blízkost hlavní mohla ovlivňovat dráhu vystřelených projektilů. Mezera se tak musel rozšířit na 1,52 m, což by ale vyžadovalo rozšíření věže, potažmo zvýšení hmotnosti celého kompletu, snížení náměru/dostřelu atd. Není se tedy asi čemu divit, že námořní komise v této verzi křižník do stavby nedoporučila. V úvahu tak připadalo buď zmenšit sektory palby, nebo prodloužení trupu (umístit věže dále od konců, což by ale v konečném důsledku znamenalo kompletní změnu konstrukce a posunutí termínu stavby). Třetí varianta počítala s návratem ke tříhlavňovým věžím třídy SOUTHAMPTON. Konečné rozhodnutí o podobě křižníků padlo 8.dubna 1936, kdy bylo přijato, že se konstrukce vrátí ke třídělovým věžím. Ušetřenou hmotnost se plánovalo použít na zesílení pancéřové ochrany.

Finance na stavbu obou jednotek třídy EDINBURGH byly alokovány již v květnu 1936, ale díky změnám v projektu byla samotná stavba zahájena až koncem roku. Některé ze změn, včetně těch, které jsem popsal již výše, se příznivě promítli do finančních úspor. Jelikož nebylo potřeba mít tak velká skladiště munice, mohlo dojít ke zkrácení trupu o 10 stop, což znamenalo i zkrácení pancéřového pásu. Díky úspoře za věže byla posílena pancéřová ochrana palub nad kotelnama a strojovnou z původně plánovaných 32mm na 50mm. Paluba nad skladištěm 152mm munice byl rovněž zesílen z 50 na 76mm. Další změnou oproti původnímu projektu bylo vhodnější rozmístění střední 102mm baterie. U nich totiž hrozilo, že prakticky celou boční baterii bylo možno vyřadit jedním projektilem větší ráže. Proto bylo rozhodnuto zvětšit mezery a obsluhu ochránit v jednoduchém pancéřovém krytu. Rovněž umístění 40mm protiletadlových děl doznalo změny. Z přední nástavby, kde jim hrozilo poškození ze zpětné rázové vlny vlastních 152mm děl, byly přesunuty blíže druhému komínu.

Smlouva na stavbu křižníku BELFAST byla uzavřena s loděnici Harland and Wolf (Belfast) a to 21. září 1936. Cena byla stanovena na 2.141.514 liber šterlingů, přičemž 75.000 liber bylo na výzbroj (tento údaj mi přijde podhodnocen, jestli to nemá znamenat munici) a 66.500 liber za letecké vybavení. Samotná stavba pak byla zahájena položením kýlu dne 10. prosince 1936. Pro irskou loděnici (nejstarší v zemi) to byla velká událost, protože stavěla loď, která se jmenovala po jejich městu. Stavbě tak byla v médiích věnována náležitá publicita a projekt byl v samotné loděnici veden pod kulatým číslem projektu č.1000. Slavnostní spuštění proběhlo na den svatého Patrika (patron Irska) dne 17. března 1938 a loď pokřtila manželka ministerského předsedy Nevilla Chamberleina (toho, který přidal svůj podpis pod Mnichovskou dohodu). Námořnictvo si křižník převzalo do služby 3. srpna 1939, tedy v předvečer vypuknutí Druhé světové války. Druhá jednotka EDINBURGH byla stavěna v loděnici Swan Hunter. Její stavba byla zahájena 29. prosince 1936, na vodu byla loď spuštěna 31. března 1938, námořnictvem byla zařazena do služby 6. července 1939.

Ačkoliv byla Velká Británie signatářem Washingtonské dohody a měla dodržovat stanovený limit na stavbu křižníků, přesto jej v případě této třídy přeci jenom poněkud překročili a to na standardní výtlak 10.550 tun (plný výtlak 12.675 t). To vše při délce 187, šířce 19,28 a ponoru 5,26 metru. Rozmístění kotelen a strojoven opakovalo prakticky to, které bylo použito u třídy SOUTHAMPTON. Trup byl vnitřně rozdělen přepážkami na 15 vodotěsných oddílů, po celé délce bylo použité dvojité dno a v místech jako sklady munice bylo trojité. Zajímavostí bylo umístění Asdiku, který se nacházel v prohlubni trupu mezi 23 až 26 přepážkou. Trup byl svařovaný, obšívka nýtovaná, hlavní paluba byla z teakového dřeva, který pocházel z Bornea. Palivové nádrže pojmuli až 2.260 tun, což při 12 uzlové ekonomické rychlosti stačilo na dojezd 12.200 námořních mil (22.500 km). Pohonná jednotka sestávala ze čtyř turbín typu Parson a čtyř parních kotlů Admiralty (pracovní tlak v kotlích byl 24,61 kg/cm2, při teplotě 343°C), které byly umístěny ve dvou kotelnách a turbíny ve dvou strojovnách. Kotle i turbíny vyrobila firma Harland & Wolff (náběh kotlů trval přibližně 4 hodiny). Co se turbín Parson týče, tak ty byly složeny ze dvou jednotek, přičemž jedna pracovala v režimu nízkotlakém a druhá ve vysokotlakém (připojeno k jedné převodovce). Konstrukční výkon pohonné jednotky činil 82.500 koňských sil, což umožňovalo maximální rychlost 32,5 uzlů (60,19 km/h). Nicméně během zkoušek dokázal křižník EDINBURGH v květnu 1939 vyvinout rychlost 32,73 uzlů (dosažený výkon pohonné jednotky byl 81.630 koňských sil). Křižník BELFAST během zkoušek na podzim roku 1939 dosáhl rychlosti 32,98 uzlů při výkonu 81.728 koňských sil. Během modernizace, ke které došlo v letech 1955-1959 byla snížena kapacita palivových nádrží na celkových 1.900 tun, což ale nemělo příliš velký vliv na dosah lodi, který při 14 uzlové rychlosti stačil na 8.000 námořních mil, což byla například plavba z Anglie do Indonésie. Pokud křižník plul maximální rychlostí, klesl dojezd na 2.900 námořních mil, což se rovnalo hodinové spotřebě 25 tun paliva. Při rychlosti 12 uzlů byl poloměr zatáčení 855 metrů.

Dalším příslušenstvím byly dva nezávislé elektrické systémy pracující se střídavým a stejnosměrným napětím. Elektrika o 220 V byla používána pro osvětlení, elektrické motory, vytápění, větrání atd. Naproti tomu stejnosměrné napětí se používalo pro gyroskopy, rádiová zařízení, asdic, systém řízení palby atd. Kapacita dvou turbogenerátorů byla 350 kW a pomocný měl 400 kW. Počet turbogenerátorů se v roce 1944 zvýšil o další a to na úkor pomocného parního kotle, který byl odstraněn, a jeho místo zaujalo právě toto zařízení. Stejnosměrná síť byla napájena pomocí dvou dieslových generátorů (každý po 300 kW) a byla dále jištěna třetím pomocným o kapacitě 50kW. Voda k parním kotlům a pro potřeby posádky byla zajišťována pomocí zařízení zpracovávajícího 220 tun denně. Požární vybavení bylo rovněž početné a zahrnovalo osm elektrických pump s kapacitou 20 až 70 tun za hodinu (dle typu pumpy). Elektrické pumpy doplňovaly ještě dvě turbopumpy s kapacitou 70 tun/hod každá. V případě nouze byly na palubě instalovány ještě záložní pumpy na dieslový pohon s kapacitou čerpání 70 tun/hod každá. Loď měla dvě kormidelny s tím, že hlavní byla na přídi a zadní byla používaná v případě nouze. Pohon byl zajištěn elektrohydraulicky. Klasické kormidelní kolo bylo u přeživšího BELFASTU v roce 1959 nahrazeno modernějším systémem řízení, které se nacházelo hluboko uvnitř lodi. Rovněž kotevní systém doznal změny a to již v roce 1940. Původní tři kotvy Hall, každá o hmotnosti 5,5 tuny, byly v roce 1940 o jednu pravoboční kotvu ochuzeny. O vytažení kotev se staral elektromotor.

Posádku tvořilo standardně 781 mužů, ale pokud měla loď sloužit jako vlajková, tak byl počet zvýšen na 881, z čehož bylo 36 důstojníků. Důstojníci byli ubytování v jednolůžkových kajutách, ti mladší po dvojicích. Normální námořníci spali v houpacích sítích a to až do roku 1956, kdy proběhla přestavba (například zmenšení palivových nádrží). Pak si konečně mohli pospat na posteli. Početná posádka měla na palubě na dlouhé plavbě vše potřebné, jako například pekárnu a „kostel“.


VÝZBROJ
Jak už bylo v úvodu řečeno, původní výzbroj měla být složena z celkem šestnácti děl ráže 152mm umístěných ve čtyřech čtyřhlavňových věžích. Ale zásah do konstrukce by to byl příliš velký, plus další problémy, které jsem již popsal. Takže nakonec bylo rozhodnuto použít tříhlavňové věže s děly typu Mk.XXIII, která byla použita prakticky u všech lehkých britských meziválečných křižníků (LEANDER, PERTH, ARETHUSA, SOUTHAMPTON, FIJI, CEYLON a SWIFTSURE). Jejich vývoj se datuje k roku 1930 a do služby je námořnictvo zařadilo o tři roky později. Děla byla umístěna ve věžích typu Mark XXIII o hmotnosti 182 tun, s elevací -5/+45 stupňů. Rychlost stranového odměru věže se pohybovala kolem 5 až 7 stupňů za sekundu a děla se zvedala nějakých 10° / s. Kadence se pohybovalo podle sehranosti obsluhy kolem 6-8 ran za minutu, ale v boji to bylo spíše kolem 5-6 ran. Životnost hlavně měla být kolem 1.000 ran s tím, že se nakládalo většinou kolem 200 střel na hlaveň. V roce 1943 měl HMS Belfast například naloženo 1.384 střel typu CPBC, 960 kusů HE, 44 ks výcvikových a 474 kusů cvičných. Všechny tři hlavně byly instalovány na samostatných čepech, kde ale prostřední dělo bylo posunuto o 76cm vzad kvůli rázové vlně. Korditové nálože k dělům byly dopravovány pomocí tří hydraulických posuvných podavačů přímo k dělům. Nejníže v rámci dělové věže byly umístěny právě sklady s korditovými náložemi. O patro výše se nacházel sklad granátů. Granáty se ručně nakládaly na rotační prstenec, jehož kapacita byla 56 projektilů. Nebyla to nijak lehká práce, protože jeden projektil vážil více jak 50 kg. Odtud byly projektily pomocí dvou výtahů vyváženy do věže a to s kapacitou 12 granátů za minutu. Nabíjecí proces mohl probíhat pod náměrem -5 až +12,5 stupňů.

Děla s délkou hlavní 50 násobku ráže vystřelovala projektily o hmotnosti 50,8 kg (HE a CPBC), kde v případě HE výbušná hlavice vážila 3,6 kg. Počáteční úsťová rychlost byla 841 m/s a projektil při maximální elevaci 45 stupňů měl dostřel více jak 23.000 metrů. Průraznost s CPBC projektilem byla údajně 76mm proti bočnímu pancíři na vzdálenost 11.430 metrů a 51mm na horizontálním pancíři na vzdálenost 20.120 m. Řízení palby se skládalo ze dvou zaměřovačů umístěných na předním a zadním stěžni vybavených dálkoměry. Další dva menší dálkoměry byly umístěny na hlavním velitelském můstku. Data ze zaměřovačů byla předána do střediska řízení palby, kde je zpracoval mechanický počítač (Fire Control Table). Radarovou výzbroj (typ 284) obdržela tato třída v roce 1942, kdy byla tato technická novinka instalována na střechu předního zaměřovače. Nicméně zrovna ten typ radaru nebyl dvakrát spolehlivý. Například během střetu se SCHARNHORSTEM v prosinci roku 1943 nebyl schopen ukazovat téměř nic. I z tohoto důvodu byl v letech 1944/1945 nahrazen modernějším typem 274. Ten již pracoval na centimetrových vlnách a byl mnohem spolehlivější než radary prvních generací, které pracovaly na dlouhých vlnách.

Obrázek

Řízení palby AA děl ráže 102mm bylo sestaveno ze tří zaměřovačů typu Mk.IV. V roce 1942 obdržel Belfast (HMS Edinburgh byl tou dobou již na dně oceánu) nový typ 15-stopových dálkoměrů i radar typu 285. Vyhledávací radar typu 279 (proti letadlům) obdržel křižník EDINBURGH již v roce 1940 s tím, že o dva roky později jej nahradil modernější typ 273. Na lodi BELFAST se během krátké doby vystřídala hned celá řada radarů od typu 281, přes 282, 283 a 273. Nicméně výkonost těchto radarů byla poměrně nízká. Ke konci války bylo veškeré radarové vybavení znovu modernizováno nejmodernějšími prostředky. Pokud bychom chtěli srovnávat kvalitu britských radarů, tak ty sice pokulhávali za americkými, ale zase překonávali německou konkurenci.

Hmotnost boční salvy:
12 x 152 mm = 609,6 kg
4 x 102 mm = 69,4 kg
Celkem: 679 kg

Střední dělostřelectvo bylo v rámci stavby, nikoliv pozdějších modernizací, zastoupeno celkem dvanácti děly ráže 102mm, která se dala použít i proti leteckým cílům, jež stála ve třech věžích na každém boku (na úrovni obou komínů). Jednalo se o děla Mk.CVI ve dvojčitých instalacích typu Mk.XIX, která byla zároveň nejčastěji používanou zbraní na lodích Royal Navy. Kromě velkých hladinových lodí se tato děla používala i na torpédoborcích a menších plavidlech. Spolu s uzávěrem dělo o délce 45 násobku ráže vážilo 2.042 kg. Obě hlavně byly od sebe vzdáleny 53,3cm a náměr mohl být až 80°, což umožňovalo vést palbu i proti leteckým cílům. Střela o hmotnosti 15,88 kg měla výškový dostřel 11.890 metrů a dálkový 18.150m. Kadence palby se dle sehranosti obsluhy pohybovala kolem 12 – 15 ran za minutu, reálná ale byla v bojových podmínkách ve skutečnosti nižší a to i díky nevhodně umístěným skladům střeliva před kotelnou, tedy daleko na ruční podávání munice. Pro snažší manipulaci s municí po palubě směrem k dělovým věžím, byla v těchto místech položena dráha, po které byly na speciálních vozících granáty převáženy. Nicméně tato dráha se ukázala jako nepraktická, protože v arktických podmínkách byla zanesená ledovou tříští a tak po ní nešlo vozíky posouvat. To vše mělo zase negativní vliv na rychlost palby. Nakonec bylo v roce 1944 rozhodnuto dvě dělové věže odstranit, zřejmě proto, aby vznikl prostor pro mezisklady munice. V roce 1948 zbylé dělové věže obdržely moderní dálkové řízení palby RP-50, které fungovalo pomocí servomotorů. Váha této instalace zvedla hmotnost dělových věží o další dvě tuny. Nicméně moderní systém umožnil vést palbu bez závislosti na počasí a i vlastní efektivita palby výrazně vzrostla. Vezená zásoba munice byla 2.000 tříštivých a 400 osvětlovacích projektilů.

Kromě dělové výzbroje obdržely obě jednotky i torpéda a to v podobě tříhlavňových torpédometů typu TR-IV ráže 533mm. Samotná torpéda byla typu Mark IX a každé z nich vážilo 1.693 kg při délce 7,277m. Výbušná hlavice měla hmotnost 340 kg, u pozdějších verzí až 365 kg s tím. Tato torpéda dokázala při rychlosti 30 uzlů doplout do vzdálenosti větší než 12 kilometrů, při rychlosti 36 uzlů klesl dojezd pod 10 kilometrů na 9.600 metrů. Loď BELFAST byla jednou z mála větších hladinových lodí, která během Druhé světové války svou torpédovou výzbroj použila v boji. Stalo se tak v prosinci roku 1943, když BELFAST použil svá torpéda v boji s bitevním křižníkem SCHARNHORST. Torpédomety byly nakonec odstraněny až v letech 1955-1959 (podle jiných zdrojů již v roce 1946). Vedle této popsané výzbroje nesly křižníky ještě protiponorkovou výzbroj v podobě šesti hlubinných bomb typu Mk.VH, které byly umístěné na kolejnicích na hlavní palubě. Ve skladu pak bylo ještě dalších 15 náhradních bomb umístěných na speciálním nosníku na pravoboku.

Všechna tato výzbroj byla ještě doplněna o tři hydroplány Supermarien Walrus startující z katapultu prachové konstrukce (nikoliv parní atd.) o délce 28 m, který byl umístěn ve volném prostoru mezi hlavními palubními nástavbami a prvním komínem. Dva hydroplány byly uskladněny v hangárech (letadla měla složitelná křídla), třetí stál přímo na katapultu. O vyzdvižení hydroplánů zpět na palubu se staraly dva 7 tunové jeřáby (každý na jednom boku), pracující na elektrický pohon. V letech 1944/45, kdy BELFAST procházel modernizací, byla veškerá technika sloužící k provozu letounů, včetně jich samotných, z paluby sejmutá. Bylo to v důsledku rychlého rozvoje radarové techniky, kdy se jejich role jako leteckého průzkumníka dala nahradit právě touto moderní technikou. Z uvolněných hangárů nakonec vzniklo kino a kajuty.


PANCÉŘOVÁNÍ
Třída EDINBURGH se mohla pochlubit skutečně kvalitním a silným pancéřováním jak v třídě lehkých křižníků, tak i těch těžkých (samozřejmě pokud by do této skupiny náležela:-) Jeho hlavní boční pancéřový pás o síle 114mm byl například silnější, než u těžkých německých křižníků třídy HIPPER, nebo francouzské třídy SUFFREN, či italských tříd TRENTO a BOLZANO. Také v řadách amerických a japonských těžkých křižníků bychom našli hned několik tříd, které se nemohli tak silným bočním pancéřováním pochlubit. Oproti britské třídě SOUTHAMPTON se hlavní 114mm boční pancéřový pás táhl v délce mezi 26. až 238.přepážkou a zasahoval jak pod úroveň vodní hladiny (91cm), tak samozřejmě i nad ní a to až k hlavní palubě. Mezi vodotěsnými úseky byl zeslaben na 63mm. Pancéřové pláty byly na boky přišroubovány. Na boční pancíř navazovala pancéřová paluba o síle 38-51mm, která byla v kritických místech muničních skladišť zesílena na 76mm, a která byla spojována k sobě nýty (na koncích lodi do 66. od 238. svařované). Důkladně byla chráněna i kormidelna, kterou krylo 50mm pancíře na horizontální a 25mm na vertikální straně. Všechno pancéřování bylo homogenní, necementované.

V průběhu války ale došlo u BELFASTU ke změně pancéřování. A proč jen u něj? Protože sesterská loď šla v květnu roku 1942 ke dnu. BELFAST tak byl v letech 1939-1942 modernizován. Kromě jiného bylo posílené pancéřování přepážek a vně trupu lodi byly instalovány protitorpédové výdutě, čímž se zvětšila šířka z 19,3 na 20,22m. Také ponor vzrostl z 6,48m na 7,06m, jelikož i standardní výtlak byl po modernizaci větší a to 11.500 tun. Kvalitní pancéřování obdržela i hlavní dělostřelecká baterie, kterou krylo 102mm ocele z přední části a 51mm na bocích (což byl dvojnásobek tehdejší britské praxe). Barbety děl chránilo 50mm pancíře na bočních stranách, kde bylo větší riziko dopadu nepřátelského projektilu, než v ose (zepředu a zezadu), kde jej krylo 25mm. Co se palubních nástaveb týče, tak ty chránily pancéřové pláty o síle 6,5 až 16mm, které měly chránit především proti střepinám. Úkryty obsluhy 102mm děl chránilo pancéřování o síle 16mm, dalších 13mm chránilo řídící a komunikační linky. Drobnou ochranu v podobě 6,5mm pancéřových desek měly dokonce boční stěny kajut na přídi. Samozřejmě tato ochrana byla dostatečná jedině proti střepinám z lehčích a středních děl.


TTD - lehké křižníky třídy EDINBURGH (po dokončení)
* Země původu: Velká Británie
* Délka (max.): 187m
* Šířka: 19,28m
* Ponor: 5,26m
* Výtlak standardní: 10.550 t (Belfast 10.420 t)
* Výtlak plný: 12.675
* Výzbroj (po dokončení): 12x152mm (4xIII), 12x102mm (6xII), 16x40mm (2xVIII), 8x12,7mm (2xIV), 6x TT 533mm (2xIII), 3x hydroplán Supermarine Walrus
* Pancéř paluba: 38-51mm
* Pancéř boky: 114mm
* Pancéř dělové věže: 51-102mm
* Pancéř velitelská věž:
* Protitorpédové přepážky:
* Výkon strojů: 85.000 koňských
* Dojezd: 5.300 námořních mil (6.100 námořních mil, cca 9.800 km) při 13/15 uzlové rychlosti
* Vezená zásoba paliva: 2.260 tun
* Rychlost: 32,5 uzlů
* Posádka: 850 mužů
Obrázek

Zdroje:
Válečné lodě (3) –Hynek, Klučina, Škňouřil – 1988
Válečné lodě (4) –Pejčoch, Novák, Hájek – 1993
http://www.warshipsww2.eu
http://www.navweaps.com
http://www.wikipedia.org
http://www.palba.cz
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od kacermiroslav »

Služba EDINBURGH
Téměř za sekundu dvanáct vstoupil křižník HMS Edinburgh do služby britské Royal Navy, protože zařazen k námořnictvu byl 31. srpna 1939, tedy pouhý jeden den před vypuknutím Druhé světové války. A jelikož každá posila byla vítána, tak byl ihned zařazen do 18. eskadry křižníků, se kterou se zúčastnil prvních bojových akcí. Po vcelku bezvýznamné akci v září, během které křižník spolu s celou řadou lodí Royal Navy doprovázel poškozenou ponorku HMS Spearfish, byl křižník 1. října 1939 přesunut k 2. eskadře křižníků operujících z ústí řeky Humber. Koncem prvního říjnového týdne se EDINBURGH spolu s HMS Hood a HMS Repulse účastnil neúspěšně honby za německým bitevním křižníkem GNEISENAU a jeho doprovodem v podobě křižníku KOLN a devíti torpédoborců. Dne 16. října 1938 byl střepinami blízkých výbuchů lehce poškozen během německého leteckého náletu na lodě kotvící v zátoce Firth of Forth. Poté by EDINBURGH několik měsíců používán jako doprovod konvojů plujících na trase Kanada – Velká Británie. Od března do října 1940, tedy v kritickou dobu německého tažení na Západ, byl křižník v loděnici South Shields v Newcastlu opravován a modernizován. Během této doby mimo jiné obdržel radar typu 279, který sloužil k vyhledávání vzdušných cílů. Po ukončení modernizace se po boku HMS Manchester a HMS Birmingham zařadil do 18. eskadry křižníků. V lednu se opět dostal do bojové mise, když zajišťoval ochranu minových operací na trase Británie – Island. Začátkem března se spolu s HMS Nigeria účastnil operace, která měla za úkol přepadnout německou základnu na Lofotech. V květnu byla mobilizovaná prakticky celá Royal Navy v honbě na BISMARCK. Této operace se účastnil i EDINBURG, který ale to štěstí neměl a nepřátelský svaz neobjevil. Zato se mu ale podařilo zachytiti německou loď LECH (3.290 BRT), která plula z okupované Francie do Brazílie (Rio de Janiera). Němci v bezvýchodné situaci svou loď sami potopili. V létě 1941 v přístavu Gibraltar, doznal křižník posílení protiletadlové baterie o šest rychlopalných kanónů Oerlikon ráže 20mm (6xI). Poté byl přesunut ke Středomořské britské eskadře. Koncem července se již účastní operace „Substance“, která má za úkol zásobovat ohroženou Maltu. Operace byla i přes nemalé ztráty způsobené italským letectvem hodnocena jako úspěšná, protože část materiálu se podařilo na kriticky ohroženou maltu dopravit. Obdobné akce („Helberd“) se EDIBURGH účastnil koncem září 1941, kdy bylo na Maltu dopraveno dalších 8 obchodních lodí naložených potřebným materiálem. Začátkem října se křižník vrací do domácích vod, kde opět plní roli doprovodu konvojů. Od poloviny ledna do začátku března 1942 se loď nachází opět v docích, kde se podrobuje opravám a další modernizaci radarového vybavení. Poté opět provádí dálkovou ochranu konvojů (PQ 13 a QP 9) před hrozbou německých hladinových lodích operujících z obsazeného Norska. Dne 11. dubna 1942 za doprovodu čtyř torpédoborců opouští EDINBURG Island a připojuje se ke konvoji PQ 14. O týden později se křižník stává terčem útoku německé ponorky U 376, která ale cíl salvou tří torpéd minula. O den později dorazí loď do ruského přístavu Murmansk, kde na svou palubu nakládá část materiálu dříve poškozeného křižníku HMS Trinidad. Po krátké plavbě tento materiál vykládá v přístavu Severomorsk. Zde je pak do útrob křižníku naložen velice cenný náklad a to v podobě 465 zlatých prutů o hmotnosti 5,5 tun a ceně 2.320.620 tehdejších dolarů. Jednalo se o ruskou splátku za dodávky vojenského materiálu. Konvoj QP 11, jehož je EDINBURG součástí, vyplouvá z Murmansku 28. dubna (ve skutečnosti se křižník ke konvoji se svým doprovodem dvou torpédoborců připojuje o den později). Již 30. dubna se konvoj stává terčem útoku ponorky U 88, která je jednou z celkem sedmi ponorek, které německá Admiralita posílá do útoku. Ponorka sice vyšla naprázdno, ale velitel konvoje se rozhodl vyslat EDINBURGH na cestu samostatně, aby tak měl větší šanci uniknout případným dalším útokům na pomalý konvoj. Jenomže již krátce po odpoutání od konvoje byl křižník znovu napaden (U 436). Opět neúspěšně. Jenomže jak se stahovala smyčka kolem konvoje, tak se do této smyčky dostal i cenný křižník, který byl krátce po posledním útoku znovu napaden. Tentokráte na něj poslala svá torpéda ponorka U 456. Ta již byla konečně úspěšná a dvě ze tří torpéd, vystřelených ze vzdálenosti 1.200 metrů, trefila svůj cíl (15:00 GMT). První torpédo se zarylo do pravoboku pod bojovým můstkem a způsobilo požár paliva a výpadek elektriky. Do nitra lodi se nahrnula voda a loď se naklonila. Druhé torpédo zasáhlo záď. Bylo jen otázkou času, kdy ochromenou loď ponorka U 456 dorazí. Ta ale měla závadu na torpédometech a tak nemohla svou oběť potopit. Posádka tak získala čas svou loď zachránit, což se do velké míry podařilo. Požár byl uhašen, elektrika byla obnovena a náklon lodi byl vyrovnán. O hodinu a půl později se k poškozenému křižníku stáhli britské torpédoborce HMS Forester a HMS Foresight a dva ruské torpédoborce. Těm se pak podařilo německou ponorku od křižníku odehnat. Zmrzačená loď byla schopna pohybu rychlostí 3-4 uzlů a tak se vydala zpět do Murmansku. V noci se podařilo rychlost zvýšit na 8 uzlů, když byl křižník navíc tažen torpédoborcem Foresight. Tato pomoc ale nevydržela dlouho, protože ruské torpédoborce se museli odpoutat a doplout na základnu doplnit si palivo. HMS Foresight se tak musel odpoutat, aby mohl křižník lépe chránit a sám se nestal snadným terčem. Během noci z 1. na 2. května EDINBURG urazil necelých 60 námořních mil (cca 110 km). Ráno přímou ochranu ochromené lodi převzaly čtyři britské minolovky a dvě ruské. V té době se na scéně objevili německé torpédoborce Z7, Z24 a Z25, které měly za úkol napadnout konvoj QP 11 a následně dorazit poškozený křižník. Útok na konvoj se Němcům příliš nevydařil, když potopili pouze jednu ruskou loď o výtlaku 2.847 BRT. Proto si chtěli spravit náladu potopením cenného křižníku. Jenomže britské torpédoborce HMS Forester a HMS Foresight se nechtěli jen tak vzdát a neumožnili Němcům koncentrovaný útok. A tak se podařilo vystřelit pouze jedno torpédo (Z7), které ale cíl minulo. Následná dělostřelecká přestřelka přinesla zásahy na jedné i druhé straně, když se Němců podařilo zasáhnout HMS Forester (střílel Z7) a Britům pro změnu torpédoborec Z7 (střílel Edinburgh). Také druhý britský torpédoborec byl zasažen a přišel o většinu svých děl. Aktivní německý Z7 byl ale dělostřelbou křižníku tak poškozen, že mu nebylo pomoci a v 20:30 hod se potopil. Zbylé dva útočící torpédoborce odpálily celkem 7 torpéd na britské lodě. Jedno z nich podplulo torpédoborec HMS Forester, který chránil křižník svým vlastním trupem, a zarazilo se do útrob levoboku EDINBURGU. Křižník tak byl definitivně ztracen a kapitán musel vydat rozkaz k opuštění lodi. Ránu z milosti dostal křižník od vlastního torpédoborce HMS Foresight ve 20:50 hod. celou posádku převzali kolem plující doprovodné lodě. Přesto na jeho palubě padlo 57 námořníků a dalších 23 bylo raněných. Jenomže to se jednalo o konečné lidské ztráty, protože při cestě domů byl křižník HMS Trinidad, který vezl i trosečníky, bombardován německými letouny a minolovka HMS Niger se v bouři dostala do minového pásma, kde pod ní vybuchla mina.

Samozřejmě asi každého z vás zajímá, co se stalo se zlatým pokladem. Samozřejmě klesl spolu s lodí na dno moře, protože v té bojové vřavě nebylo možno celých 5,5 tuny zlata přeložit na sousední lodě. V roce 1980 založil britský občan Keith Jessop konsorcium pro nalezení a vyzvednutí zlatého pokladu z vraku EDINBURGHU. Za tím účelem dostal povolení jak Britské, tak i Sovětské vlády. Dne 15. května 1981 se podařilo v hloubce 250 metrů křižník nalézt. Následně od poloviny září 1981 probíhaly záchranné operace na vyzvednutí zlatého pokladu, který se skutečně až na malou část podařilo celý vyzvednout. Z 465 zlatých prutů se jich podařilo zachránit 431 v celkové hodnotě 83,4 milionů dolarů. Jelikož poklad náležel spojencům z války tak bylo rozhodnuto 45% rozdělit mezi vládu Velké Británie a SSSR. Zbylých 34 zlatých prutů asi nedávalo členům Jessopova týmu spát, protože se k vraku znovu v roce 2002 vrátily a slavily úspěch, když se jim podařilo vyzvednout dalších 29 prutů v hodnotě 5,6 milionů dolarů. Devatenáct prutů bylo předáno ruské vládě. Takže pokud má někdo zájem, může se pokusit najít posledních pět chybějících prutů v ceně cca 1 milion dolarů (v hodnotě z roku 2002).

BELFAST...pokračování...
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od Scrat »

Že by Britové neměli dostatečně velké doky?
To by mně opravdu zajímalo který z uvedených zdrojů to tvrdí. Na ostrovech bylo doků relativně dost, ve Středomoří nebyl problém využívat podle potřeby francouzské doky v Toulonu stejně jako americké na východním a západním pořeží a v Pearlu a vlastní dostatečně velký dok mělo i nebo Sydney a mám dojem že i Singapur a Durban (JAR).
Vzájemné ovlivňování hlavní při střelbě salvou bylo řešeno tak že se prostřední dělo odpalovalo s malým zpožděním (klidně i jen 0,02 s). To posunutí prostřední hlavně je kvůli optimalizaci místa ve věži, aby si obsluhy jednotlivých děl navzájem nezavazely. Ze stejného důvodu má i levá hlaveň v každé věži obráceně uzávěr.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
cayman
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 276
Registrován: 2/6/2005, 22:56
Bydliště: Bratislava

Re: Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od cayman »

kacermiroslav píše:...Do jaké podoby ale křižníky přestavět? Nejlogičtějším se zdálo následovat Japonce a Američany s lodí vyzbrojenou pěti třídělovými věžemi s děly ráže 152mm. Britové se ale touto cestou dát nemohli, protože byli limitování velikostí suchých doků v rámci Britského společenstva (délka 187,5m). Pokud by stavěli obdobné jednotky jako konkurenti, muselo by stavět nové doky pro plavidla, která se nepodařilo vměstnat do menších rozměrů, než do délky 192 metrů (615 stop versus 630). ...
Inkriminovaná päťvežová trieda Brooklyn/St. Louis je paradoxne ešte o trochu kratšia (185,3 m) ako trieda Edinburgh.

EDIT pridaná citácia textu na ktorý reagujem.
Naposledy upravil(a) cayman dne 2/2/2013, 14:41, celkem upraveno 1 x.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
parmezano
7. Major
7. Major
Příspěvky: 553
Registrován: 17/3/2012, 16:17

Re: Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od parmezano »

na té lodi v Londýně jsem byl třikrát a pokud se zas dostanu do Londýna půjdu na ni zas
Obrázek
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od kacermiroslav »

Scrat píše:Že by Britové neměli dostatečně velké doky?
To by mně opravdu zajímalo který z uvedených zdrojů to tvrdí. Na ostrovech bylo doků relativně dost, ve Středomoří nebyl problém využívat podle potřeby francouzské doky v Toulonu stejně jako americké na východním a západním pořeží a v Pearlu a vlastní dostatečně velký dok mělo i nebo Sydney a mám dojem že i Singapur a Durban (JAR).
Ty informace ohledně doků mám z tohoto zdroje http://www.warshipsww2.eu
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
VGR_j4ck41
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 448
Registrován: 1/9/2010, 10:23

Re: Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od VGR_j4ck41 »

jak jsem si procital osud HMS Edinburgh zacalo ve me hlodat neco ve stylu "tohle je ti nejak povedomy, tohle znas" a taky ze jo. Takze takova mala vsuvka o spojitosti s HMS Edinburgh a ceskoslovenskymi letci. Na palube lodi pri jeji posledni plavbe byla, krome zlata, prevazena i skupinka cs. letcu, ktere velel plk. let. Jaroslav Berounsky a jejimiz dalsimi cleny byli kpt. Jaroslav Hlado (pozdejsi posledni velitel cs. stihaciho wingu), npor. Jan Stastny (MIA 25.10.1943), ppor. Jiri Mikulecky (po roce 1948 se vratil do RAF kde dosahl hodnosti S/Ldr.), rt. Jan Ferak, rt. Bohuslav Zikmund, rt. Josef Navesnik a cet. Vratislav Lastovicka. Pri utoku na kriznik (udajne pri vybuchu torpeda) zahynul ppl. Berounsky. Ostatni letci byli z lodi evakuovani, aby byli posleze v druhem pokusu nalodeni na HMS Trinidad na jehoz palube pote zahynuli rt. Navesnik, Ferak, Zikmund a cet. Lastovicka - vsichni meli byt v dobe naletu v podpalubi lodi. Ze by za jejich osudem mohla byt i nizka hodnost a ji odpovidajici ubytovani? Zbyvajici trojice prezivsich letcu pak na palube HMS Foresight dorazila 19. kvetna do skotskeho pristavu Greenock.
Uživatelský avatar
Moskevskaja
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 487
Registrován: 3/1/2008, 19:53
Bydliště: Brdy über alles!

Re: Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od Moskevskaja »

Viz Fajtlovy Vzpomínky na mrtvé kamarády strana 225. Popisuje zde příběh Jana Šťastného.
"Nevěšte hlavu; co se nepodaří dnes, může se podařit zítra"
Alexander Dubček
Uživatelský avatar
whitedog
četař
četař
Příspěvky: 78
Registrován: 28/4/2010, 21:32

Re: Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od whitedog »

Belfast si zaslúži aspoň zmienku o tom, prečo tak skoro po zaradení do služby prešiel rozsiahlou „modernizáciou“ v r.1939-1942. TTD uvádza údaje pred/po spomínanej modernizácii?
Ani ten najlepší Spitfire nemôže byť na dvoch miestach súčasne...
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Lehké křižníky třídy EDINBURGH (1938)

Příspěvek od Scrat »

No ono nešlo ani tak o modernizaci jako spíš o opravu velmi těžkých škod, 21.11.1939 totiž křižník potkal v oblasti Firth of Forth německou magnetickou minu. Jistě došlo i k dílčí modernizaci ale primárně se musela zrekonstruovat celá sekce trupu od nástavby až po přední komín, různě vážné škody byly ale na zhruba polovině trupu. Rozsah prací byl tak obrovský že se zprvu uvažovalo o tom že bude Belfast vyřazen a sešrotován, při opravě v Devonportu bylo dokonce nutno rozebrat i část zadní nástavby a demontovat a opravit i turbíny z obou strojoven a snad všechny kotle (exploze je utrhla z uložení). Už jen aby ho Britové dostali do suchého doku museli kvůli zmenšení ponoru sejmout všechny věže hlavní ráže.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Odpovědět

Zpět na „Royal Navy“