Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny, I.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Odpovědět
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny, I.

Příspěvek od Pátrač »

Obrázek
ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ PLÁNOVÁNÍ A VÝVOJ VOJENSKÉ DOKTRINY OD ROKU 1918 PO ROK 1939.

ÚVOD.

Když v roce 1918 vzniklo Československo, nacházelo se v komplikované geopolitické situaci. Koneckonců, velitel francouzské vojenské mise, když poprvé promluvil k československým důstojníkům, při pohledu na mapu nového státu prohlásil, cituji:

„Pánové, vaši zemi může ubránit jen ministr zahraničí“!

Když se člověk podívá na mapu naší vlasti v té době, s jistou mírou smutku musí s tímto tvrzením souhlasit. Zde je:
Obrázek
Rozloha naší země byla 140 508 km². Členila se na tyto celky:
Země Česká: 52 062 km²,
Moravskoslezská: 26 808 km²,
Slovenská: 49 021 km²
Podkarpatoruská: 12 617 km²

Průběh naší státní hranice stanovily mezinárodní smlouvy. Byl to složitý komplex několika smluv a delimitací, který skončil až v roce 1927. Naše země měla společné hranice s:
- Německem v délce 1545 km,
- Polskem v délce 984 km,
- Rumunskem v délce 201 km,
- Maďarskem v délce 832 km
- Rakouskem v délce 558 km.
Celková délka hranic naší země tak byla 4120 km. Z toho jen 201 kilometrů byly společné hranice se spojencem.

Naše území mělo protáhlý tvar, a někteří historikové tvrdí, že tento tvar nebyl příliš vhodný pro obranu, ale spíše pro případnou útočnou činnost. Nebudu s nimi polemizovat, ale mám obavu, že pokud to tak je vnímáno dnes, tehdy se to jevilo plánovačům úplně jinak. Navíc jsem se nikdy nesetkal s relevantním souborem dat, který by území jakéhokoliv státu dokázal vyhodnotit tak, aby bylo jasné, že je lepší z něj útočit nebo naopak je lepší ho bránit.

Československá republika sousedila celkem s pěti státy, z nichž:
- jeden byl smluvním spojencem, šlo o Rumunsko
- tři byly možnými protivníky, tedy Německo, Rakousko a Maďarsko, které bylo několik měsíců nepřítelem přímým a vedla se s ním ostrá válka
- zbývající pátý stát, Polsko představovalo zpočátku také přímého nepřítele, který s námi vedl válku, potom možného nepřítele, ale postupně se vzájemné napětí podařilo snížit a uvažovalo se dokonce o spolupráci.
Mimo Rumunska patřily mezi československé spojence ještě Jugoslávie, Francie a od poloviny 30. let také Sovětský svaz. Se žádným z těchto tří států Československo nemělo společné hranice. Od Jugoslávie i od Francie nás dokonce oddělovalo území možného nepřítele. Je tedy logické, že všechny tyto skutečnosti měly na československé válečné plánování velký, v určitých obdobích i zásadní vliv.

Už první plány použití našich vojáků v možném válečném konfliktu až na jednu výjimku byly koncipovány tak, že bude bojovat kádrová armáda posílená buď částečnou, nebo plnou mobilizací. Z toho plyne, že zásadní vliv na rozvoj naší obranyschopnosti měla Francouzská vojenská mise v čele s generálem Mauricem Pellé. Ten ihned po svém příjezdu do Prahy dne 13. února 1919 nastoupil na svěřený post a 17. února se stal náčelníkem Hlavního štábu branné moci, který byl schválen až příkazem ministra obrany v květnu téhož roku. Kvůli kritické situaci na východních hranicích nového státu, kde českoslovenští vojáci bojovali proti Maďarům, byl dne 4. června jmenován vrchním velitelem československé armády, kterým zůstal do října 1919. Podařilo se mu vybudovat struktury generálního štábu a podpořit zavedení všeobecné vojenské služby.

Obrázek
Generál Maurice Pellé

Počáteční struktura hlavního štábu byla jednoduchá. Měla pouhé čtyři sekce. Byly to:
- sekce organizační
- sekce zpravodajská
- sekce operační výcviková
- sekce dopravní.
Tento zárodek budoucího plnokrevného generálního štábu dokázal za krátkou dobu relativně hodně. Ale pořád se předpokládala přítomnost pravidelné armády. A tak jak bylo řečeno, mimo ten první plán který probereme za chvíli, všechny naše válečné plány a studie až do konce První republiky řešily dvě skupiny problémů.

Primo: Zajištění státní hranice a pozorování nepřítele po dobu naplňování rámcových útvarů a jednotek mobilizovaným mužstvem. Pro toto zajištění státní hranice se časem ustálily dva stupně a to:
První stupeň nazývaný ostraha
Druhý stupeň nazývaný kryt

Secundo: Manévrování soustředěných jednotek na vnitřních a vnějších liniích podle povahy cíle manévru. Tedy útočného nebo obranného.

Vývoj československých válečných plánů lze rozdělit do tří období.

Primo: První období trvající do poloviny 20. let bylo poznamenáno jak vlivem francouzské vojenské mise, jejíž příslušníci ovládali všechny vedoucí funkce ve velení armády, tak dosud nejasnou zahraničně politickou situací. V tomto období byly válečné plány směřovány proti Německu.

Sekundo: Ve druhém období, trvajícím od poloviny 20. let přibližně do roku 1933, již ve velení armády působili českoslovenští důstojníci a Československo mělo vybudovaný systém mezinárodních smluv, který ho měl chránit především proti revizionistickým snahám Maďarska. Následovaly další plány proti Německu, proti Maďarsku, ale také proti Polsku nebo pro případ plebiscitu v Horním Slezsku.

Tertio: Poslední období, datované počátkem přibližně od roku 1933, bylo charakteristické stále rostoucím ohrožením ze strany Německa a zaměřením všech sil proti tomuto nebezpečí. A tomu odpovídali i válečné plány.

Kapitola první: Plány prvního období - roky 1919 až 1920.

Ten úplně první plán si snad ani nezaslouží označení plán. Byla to spíše studie, na papír hozená úvaha, která se ale mohla v relevantní válečný plán přetvořit. Nachází se v dokumentaci francouzské vojenské mise a má datum 25. května 1919. Jejím cílem je doslova a do písmene nájezd na německé město Bayreuth. Ano je to tak. Studie řešila nevyprovokovaný ale francouzskou vojenskou misí nařízený útok jednou pěší divizí s posilovými prostředky do hloubky asi 60 kilometrů území Německa. Malá síla útoku se zdá být nepochopitelná, ale v dané době většina našich bojeschopných jednotek bojovala na Slovensku s Maďarskem.

Studie vytyčila osu postupu z prostoru Cheb-Aš do Bayreuthu. Hlavní síly tvořila posílená pěší brigáda, která měla být kryta severním a jižním bojovým zajištěním. Severní zajištění měly tvořit dva pluky a jižní dva prapory. Kalkulovalo se, že jižní směr, tedy Bavorsko není problém – mělo své potíže s bolševickým povstáním. Severní směr byl považován za rizikový a proto ta síla v zajištění. Naprosto klidně se kalkulovalo, že úderné uskupení lehce projde slabým jištěním německých státních hranic a obsazení samotného Bayreuth, kde byl posádkou jediný prapor s „trochou dělostřelectva“, mělo být snadné.

Obrázek
Základní idea nájezdu na Bayeruth v soudobé mapě.

Tato studie postrádá u všech dalších československých válečných plánů obvyklé vojenskopolitické zdůvodnění. Ani ho mít nemohla, Německo v té době nebylo hrozbou. Ale dějiny jsou spravedlivé a tak lze lehce dohledat, že vrchní velitel francouzské armády Weygand napsal veliteli francouzské mise Pellému 20. května 1919 dopis, ve kterém mu sděluje, že ve Francii panuje obava, že Německo odmítne podepsat mírovou smlouvu. Pokud by se tak stalo, dne 27. května by Francie vyhlásila Německu se svými spojenci nepřátelství. A Pellé měl s našimi vojáky udeřit do prostoru Bayreuth-Bamberg. Zde se měly naše jednotky spojit s francouzskými, které v té době měly operovat v údolí Mohanu.

Akce nakonec neproběhla. Němci se skřípáním zubů, které bylo slyšet přes celou Evropu, nakonec krajně ponižující mírovou smlouvu podepsali, a tím byl vytvořen počátek sledu událostí, které skončily likvidací našeho státu a Druhou světovou válkou. Naše politické velení bylo o tomto plánu informováno jen okrajově, ale vědělo, že zde francouzská vojenská mise zde je hlavně proto, aby připravila naši armádu tak, aby byla podle rozhodnutí v Paříži nasazena proti Německu. Minimálně Masaryk o tom byl plně informován. Že je to reálné a mohlo to klidně proběhnout je dáno i faktem, že na přímou žádost generála Pellého bylo Německu zakázáno budovat jakákoliv opevnění na hranicích s Československem.

Následně byly vypracovány dva další válečné plány označené jako „Plán N1“ a „Plán N2“ Tyto dokumenty nejsou datovány ale podle obsahu a použitých termínů je dovozováno, že tyto plány spatřili světlo světa koncem roku 1920.

Plán „Plán N1“ byl plánem útočným a byl vypracován v posledním kvartálu roku 1920. Byl to plán těžkého útoku podle parametrů výše popsaného nájezdu na město Bayreuth s pokračováním na Bamberk s cílem spojit se s francouzskými vojsky v údolí Mohanu a oddělit Bavorsko od severního Německa. Jenže na rozdíl od nájezdu podle studie z roku 1919 kde měla bojovat jedna divize, zde se plánovalo použití divizí čtyř. Plán je podrobný obsahuje:
- grafikony přesunů určených svazků do prostoru rozmístění,
- určuje tyto prostory
- způsob zajištění boje
- osy postupu německým územím a to jak pro hlavní útočné kolony tak pro pro jižní a severní boční zajištění.
- systém materiálního zajištění

Je zajímavé, že i v tomto plánu se počítalo na severu s výrazně větší silou bojového zajištění než na jihu.
Plán vzhledem k velmi nejisté situaci na Slovensku nepočítal s použitím čtyř divizí zde dislokovaných. Pro kryt území Čech a Moravy byly určeny další 4 divize.
Tyto divize krytu měly jasný úkol:
- zajistit klid na daném území,
- vyčlenit potřebné síly prostředky pro pevné obsazení prostoru kolem Chebu
- zajistit bojové stmelení úderných sil a vytvořit z prostoru Chebu bezpečnou výchozí základnu pro útočnou operaci.

Plán „Plán N2“ byl plánem už úplně jiným. Jeho vojensko-politické zdůvodnění je jednoduché. Bylo v něm stanoveno, že pokud by došlo k obnovení nepřátelství dohodových spojenců s Německem, může být naše armáda použita na dvou možných směrech.

Za prvé: buď podle plánu N1 a ten už v nutném rozsahu známe a nebo

Za druhé a to už je jiné kafe, ke všeobecnému útoku na Berlín.

Plán počítal s tím, že jeho realizace podle varianty za druhé, bude obtížná, ale výsledky by mohly být významné. Plán požadoval dva základní momenty:
- postupovat se mělo po obou stranách Labe.
- v prostoru Drážďany – Míšeň měla být vytvořena základna pro další postup. Mělo jít tedy o dvojitý skok.

Důvod postupu po obou březích Labe byla odůvodněna tím, že pokud by se postupovalo jen po levém nebo jen po pravém břehu této velké řeky, postup by brzy narazil na vážné přírodní překážky.
Kolony postupující po levém břehu by mohly být zastaveny při pokusu o násilný přechod na pravý břeh. A pokud se mělo pochodovat na Berlín, tento přechod nelze vynechat. Ale kolony postupující pouze po pravém břehu by pro změnu narazily na silně zalesněný a bažinatý terén bez možnosti využít kvalitní železnici.

Proto při oboupobřežním postupu s využitím dvoukolejné železnice Praha-Drážďany-Berlín pravobřežní pochodový proud měl umožnit nerušený přechod levobřežního proudu na pravý břeh. Jakmile by byla získána pevná základna v prostoru Drážďany- Míšeň, nebránilo by pochodu na Berlín - co se týká terénu - už nic významného. Z mého pohledu je poněkud zvláštní, že tento plán měl v sobě i ustanovení o masivním bombardování Berlína naším letectvem. To v roce 1920 považuji za naprosto mimo realitu. I když na druhou stranu při neexistenci německého letectva kdo ví….plán předpokládal, že by takové nálety vyvolaly ve městě velkou paniku. Tyto letecké údery na bezbranné město měly trochu nahradit slabost pozemních sil. Přece jen poslat pouhé čtyři pěší divize k útoku na obrovské město, to není jen tak.
Plán obsahuje i poměrně detailní určení prostoru soustředění útvarů v severních Čechách a po přechodu hranic do Saska prostor podpůrného prostoru. Pečlivě potom určuje i pochodové osy útočných kolon na Berlín.

K plánu je připojena i varianta označená jako N-3. Ta je vlastně jen jakýmsi doplňkem obou výše popsaných plánů. Jde o to, že pokud by se vývoj krize protáhl a nebylo by jasné, který plán bude použit, měla se vojska soustředit v severozápadních Čechách a to tak, aby stačilo malé úsilí a bylo možno je použít podle plánu N-1 a Nebo N-2.

Ovšem v letech 1918 až 1919 se nejvíce pracovalo na plánech ofenzivy proti Maďarsku. Tento plán nepočítal s tím, že by nám pomohl některý ze spojenců, a předpokládal, že to bude čistě naše válka. Hodně se na tom odrazila počáteční katastrofální porážka od maďarské revoluční armády. Plán byl označen jako „Plán H“. Vězme, že každý další plán proti Maďarsku měl stejné označení. Tento plán se stal základem pro plány:

P, tedy plán pro nástup proti našemu severnímu sousedovi, tedy Polsku

PH, tedy plán proti nepříteli na jihu i na severu tedy najednou proti Polsku a Německu

Nyní trochu předběhnu a uvedu, že se stal i podkladem pro plán s názvem B, což byl plán jak postupovat, pokud by bylo potřeba řešit vstup jednotek Rudé armády do Polska

Takže se podíváme podrobněji na reálný válečný plán nástupu proti Maďarsku. Co si budeme nakecávat, v této době nebylo možno Německo považovat za nepřítele. Mělo příliš mnoho potíží skrytých samo v sobě. Ale Maďarsko, to bylo jiné kafe či limonáda.

První náčrty plánu útoku na Maďarsko vznikly k 15. říjnu 1919. Tato studie uváděla, že tento plán i když řeší útok, je ve skutečnosti plánem obranným, jelikož bylo možno očekávat další maďarský útok proti naší zemi s cílem opět získat Slovensko.

Nyní je čas na trošku politiky a dějin. Již 26. července 1919 ministr zahraničí dr. Beneš nabídl naši armádu k dispozici maršálovi Fochovi k útoku do Maďarské republiky rad. V přípise, co mu odeslal, si stěžoval na neustálé útoky na naše území ze strany Maďarska a navázal, že rozhodný postup proti bolševikům je jediné správné řešení. Co se tohoto týká, nebylo to míněno vážně. Naše armáda takové ofenzivy nebyla schopná. Byl to pouze a jen diplomatický tah. V ten samý den totiž vítězové Velké války dospěli k jednotnému postoji a prohlášením které bylo spíše ultimátem, požadovali odstoupení vlády Bély Kuna. A právě neustálé útoky na spojeneckou vládu - kdo jiný by to byl, když ne naše vláda – byly jedním z důvodů proč Velká dohoda odmítala s vládou Bély Kuna podepsat mírovou smlouvu.

Zde musíme vidět, že podpůrným prvkem Versailleského systému se stala dohodová ujednání, která zde fungovala:
- nejprve mezi Francií a Velkou Británií
- následně mezi Francií a Československem
tato smluvní provázanost se nazývá Velká dohoda, a měla v dané době velkou váhu. Byla garantem toho, že se podaří prosadit požadovaný stav věcí.

30. července potom Beneš informoval ministerského předsedu Tusara o snaze mírové konference odstranit Kuna politickým jednání a požadoval, aby vláda byla připravena k okamžitému nástupu proti Maďarsku, jmenovitě k obsazení Budapešti. A korunu tomu nasadil výrokem, že pokud by se Rumunsko rozhodlo o své vůli zaútočit na Maďarsko, není nutno čekat na schválení Francií a Británií a naše armáda se může zapojit na základě našeho rozhodnutí.

Když se to stalo a Rumuni obsadili Budapešť, bylo to bez nás a to bylo jen dobře. Mezi Rumunskem a probíhající mírovou konferencí vznikl vleklý spor. I z toho lze dedukovat, že toto Benešovo válečnické zanícení bylo jen proklamací a ne reálným odrazem možností našich ozbrojených sil.

Plán H, tak jak se začal v říjnu 1919 rodit, neměl přímou souvislost s úmyslem obsadit veškerá území, které vyklizovala poražená maďarská rudá armáda. Spíše se v něm odrážely zkušenosti z porážek, které tato armáda naší armádě uštědřilas jaře tohoto roku.

Vojenskopolitické zdůvodnění tohoto útočného plánu vydávaného za obranný bylo toto, cituji:

„je nutno očekávat novou maďarskou agresi s cílem znovuzískání Slovenska. Tato agrese se dá očekávat z nacionalistických důvodů, jakmile se maďarská vojska vzpamatují z rumunského v pádu. Příhodným okamžikem by mohla být demobilizace československé armády“.

Z dalšího plyne, že odůvodnění maďarské agrese samotným Maďarskem bylo očekáváno ve skutečnosti, že doposud nebyly stanoveny pevné hranice mezi Maďarskem a Československem. A vhodný okamžik by mohl nastat, jakmile by došlo k zauzlení československého sporu s Polskem o Těšínsko.

Základem, ze kterého studie plánu H vycházela, byla skutečnost, že k 1. listopadu bude Slovensko obsazeno šesti divizemi:
- 12. pěší divize v Trnavě
- 2. pěší divize v Bánské Bystrici
- 11. pěší divize v Nových Zámcích
- 4. pěší divize v Košicích
- 3. pěší divize v Košicích
- 10. pěší divize v Chustu

Morava byla obsazena třemi divizemi a Čechy také třemi divizemi. Už z toho je jasně vidět, že obraně Slovenska byla dána priorita. Na možné frontě německé, polské, rumunské rakouské se předpokládal klid. Pokud by to tak nebylo, bylo by nutno plány revokovat.

Za těchto předpokladů, jakmile by se prokázalo, že hrozí maďarský útok, bylo stanoveno urychleně doplnit výše uvedené divize na válečný stav. Na Slovensko se měl podle stanovených harmonogramů poslat veškerý potřebný materiál:
- obrněné vlaky a obrněné automobily
- letadla
- kulomety
- ženijní materiál potřebný pro opevňovací práce.
Na vhodných místech se měly vybudovat sklady dělostřeleckého, ženijního a intendančního materiálu.

Před zahájením nepřátelství měla proběhnout všeobecná mobilizace. Zde je nutno připomenout, že i popsaná unifikace vojsk a jejich vybavení sjednocenou výzbrojí proběhlo jako první právě na Slovensku. Tedy popsaná v mé práci o pěchotních zbraních pro pěchotu prvorepublikové armády.

Hlavní síly měli zajistit kryt hranice systémem opěrných bodů – nikoliv souvislé obrany a síly určené pro vedení manévrové války se měla soustředit se v prostoru Trnavy. Na rozkaz potom tyto síly měly zahájit postup na Lučenec a následně udeřit po levém břehu Dunaje na Budapešť. Pomocné sbory dislokované na Podkarpatské Ukrajině měly pružně reagovat na dění na západě.
Studie předpokládala, že na Slovensku vzniknou velitelství dvou skupin vojsk. První skupina, západní měla podléhat velení generála Mittelhaussera a měla nést hlavní tíhu útočných operací. Skupině východní měl velet generál Hennocque, měla být v defenzivě, pokud by to bylo nutné byla připravena vyklidit území Podkarpatské Rusi.

Studii plánu H generál Pellé schválil a nařídil její převedení do praktické podoby. Podtrhl význam možnosti získat časový předstih útokem na Budapešť jako jediné možnosti obrany. Aby to bylo vše možno realizovat, bylo nutno v krátkém čase posílit divize na Slovensku a vybudovat potřebnou vojenskou infrastruktur. To mělo zajistit obranu Slovenska a zabránit možnému překvapení.
Vypukla horečná činnost všech oddělení hlavního štábu. Již 27. října 1919 zaslal hlavní štáb zemským velitelům rozkazy vyžadující zpracování a postoupení těchto dokumentů:

1) mapy s přesnou dislokací velitelství divizí, brigád, pluků, samostatných praporů, baterií a eskadron

2) nákresy svěřených úseků hranice přesnou dislokací oddílů plnící úkoly krytu hranice

3) organizaci služby oddílů v krytu hranice

4) zemská vojenská velitelství v Praze a v Brně měla vypracovat přehled minimálních sil potřebných k ostraze hranic, pokud by všechny jednotky měly být povolány na Slovensko.

Dne 29. října poslal Pellé podřízeným velitelům na Slovensku a Podkarpatské Ukrajině tajnou instrukci se stručným vysvětlením zámyslu plánu H. Jako první úkol bylo stanoveno vytvořit z divizí organicky dislokovanými na Slovensku kryt hranice. Ten měl tyto úkoly:
1. pozorovat nepřítele
2. krýt mobilizaci armády a její soustřeďování v týlu
3. zadržet první útoky nepřítele
4. udržet důležité body na hranici a pokud možno získat stejné body na území nepřítele, které by mohly pomoci splnit ofenzivní úkoly.
5. připravit ofenzivní akci hlavními silami

Kryt měl mít, jak už jsem uvedl ohniskovou strukturu a rozhodně se mělo velení vyvarovat budování souvislých pásem. Jen u významných prostorů měl mít vyšší hustotu. 7. listopadu 1919 byl plán krytu vytvořen. Velká pozornost byla věnována ostraze železničního spojení, hlavně trati Žilina-Košice, což byla hlavní komunikace spojující východní a západní skupiny. Stejný důraz byl položen na obranu předpolí Košic a obrany ústupových komunikací 10 pěší divize z Podkarpatské Rusi. Byl navržen i systém krytu dunajské fronty a plán soustřeďování hlavní zálohy v týlu západní skupiny.

V dalším období se pracovalo na plánech soustřeďování divizí z Čech a Moravy v prostoru Přerov – Kroměříž a jejich přesunu na západní Slovensko. A 26. prosince 1919 bylo schváleno složení štábů předpokládaných skupin na Slovensku. Byly to tyto skupiny:

A- východní Slovensko, která byla tvořena 3., 4. a 10. pěší divizí

B- západní Slovensko, která byla tvořena 12., 11., 2., 6., 7., 1. a 9. pěší divizí

Na celém Slovensku se začalo tvrdě pracovat na polním opevnění určených prostorů. Velmi pozitivně se na všem odrazila svižně probíhající unifikace organizace jednotlivých vojenských těles, tak jak jsem ji popsal výše. I proces sjednocování výzbroje a tomu odpovídající struktura zásobovacího systému se odrazil pozitivně ve stavu armády a její vycvičennost rychle rostla. Tak rychle, že 11. února 1920 se už začalo uvažovat nad novou verzí plánu tak, aby přinesl výsledky v krátké době. Podstata se týkala propracování razantního útočného manévru směrem na Budapešť. Byl podrobný a velmi sofistikovaný. Natolik že ho lze považovat za válečný plán v pravém slova smyslu. Mělo to svoji logiku – od hlavního shromaždiště sil na Slovensku byla Budapešť jen 90 kilometrů daleko. Terén je zde rovinatý bez přirozených přírodních překážek a manévru mohly napomoci čtyři komunikace, z nichž tři vedly podél železničních tahů.

Aby mohl plán být reálný, bylo zapotřebí zajistit obranu prostoru ve směru Detva- Zvolen v četně zde vedoucích železničních spojů. Plán obsahoval i podněty k zajištění obrany Podkarpatské Rusi. V květnu 1920 byl plán opět modifikován tím, že 3. pěší divize se měla vrátit divého mateřského prostoru, tedy Litoměřic. Plán už totiž počítal i s územními ztrátami jak na východním Slovensku a tak i možnost úplného vyklizení právě Podkarpatské Rusi.

Na celém Slovensku se začalo tvrdě pracovat na polním opevnění určených prostorů. Velmi pozitivně se na všem odrazila svižně probíhající unifikace organizace jednotlivých vojenských těles, tak jak jsem ji popsal výše. I proces sjednocování výzbroje a tomu odpovídající struktura zásobovacího systému se odrazil pozitivně ve stavu armády a její vycvičennost rychle rostla. Tak rychle, že 11. února 1920 se už začalo uvažovat nad novou verzí plánu tak, aby přinesl výsledky v krátké době. Podstata se týkala propracování razantního útočného manévru směrem na Budapešť. Byl podrobný a velmi sofistikovaný. Natolik, že ho lze považovat za válečný plán v pravém slova smyslu. Mělo to svoji logiku:
- od hlavního shromaždiště sil na Slovensku byla Budapešť jen 90 kilometrů daleko
- terén je zde rovinatý bez přirozených přírodních překážek
- manévru mohly napomoci čtyři komunikace, z nichž tři vedly podél železničních tahů.
A proč Budapešť? Cituji:

„Okupace hlavního města Maďarska nám mimo politických a morálních výhod zajistí střed železniční sítě sbíhajících se v Budapešti“

Aby mohl plán být reálný, bylo zapotřebí zajistit obranu prostoru ve směru Detva- Zvolen v četně zde vedoucích železničních spojů. Tyto bylo potřeba udržet za každou cenu a byl to úkol pro jednotky v krytu v prostoru Šahy-Filakovo.

Plán obsahoval i podněty k zajištění obrany Podkarpatské Rusi. V květnu 1920 byl plán opět modifikován tím, že 3. pěší divize se měla vrátit divého mateřského prostoru, tedy Litoměřic. Rozkaz byl podepsán 28. května 1920. Plán už totiž počítal i s územními ztrátami jak na východním Slovensku a tak i možnost úplného vyklizení právě Podkarpatské Rusi. Přesun 3. pěší divize domů do Čech se odehrál na pozadí vytváření mírové struktury dislokace naší armády a odehrál se na základě velmi vážné mezinárodní politické události.

Takže opět trochu politiky


Základ této události se skrýval ve výsledku francouzských voleb v listopadu předchozího roku a ve zvláštním vývoji ve střední Evropě v první polovině roku 1920. Osvědčený Clemenceau byl volbami odejit a do čela země se postavila ostrá pravice, vedená Alexandrem Millerandem. Tato pravice si pěla duet s britskými konzervativci a spolu měly jediný cíl: zorganizovat další protibolševické tažení. Předchozí vláda byla také protisovětská, ale měla jiné priority. Musela zajistit porážku Německa a jeho spojenců, což se jí podařilo a zajistit mír, na čemž pracovala až do svého pádu.

Jenže nová francouzská vláda toto břemeno neměla a tak měla jiné cíle. Boj proti bolševismu. Ale po děsivé válce si nemohla dovolit poslat vojáky na další možná jatka, a tak se rozhodla pro tyto své cíle použít vojáky ze států střední Evropy. Hlavní úderná síla byla jasná – polská armáda, která bojovala dobře a měla za cíl připojit k Polsku západní Ukrajinu. Další státy se podle Francouzských představ měly připojit pěkně postupně, jak byly rozloženy od Polska na jih a to včetně Československa. Tak měl vzniknout jakýsi sanitní kordon, a ten se měl přetvořit do úderné koalice, která by s francouzskou a britskou podporou zničila vznikající Sovětský svaz. Jenže to byl problém. Žádný středoevropský stát se do tohoto dobrodružství nechystal zapojit s výjimkou Maďarska, kde vládl tvrdou rukou admirál bez flotily Miklós Horthy. Ten nabídl pomoc již v lednu 1920. Ale bylo to něco za něco.

Žádal velké územní ústupky v návrhu podmínek, který mu byl přeložen mírovou konferencí 2. února 1920. A zde se začal ve Francouzské politice objevovat rys, který pro naši zemi mohl mít krajně neblahé důsledky. Francie rozjela politiku řízenou generálním sekretářem francouzského ministerstva zahraničních věcí George-Maurice Paléologue. Do Polska začala proudit kvanta zbraní. Jenže naše země s Polskem problém a ten by jeho rostoucí vojenská převaha Polska mohla opět vyhrotit a to v náš neprospěch. A to nebylo vše.
Paléologue dne 29. března 1920 osobně jednal s maďarským diplomatem Czákym kde si nechal upřesnit maďarské požadavky. A ty byly neuvěřitelné – Maďarsko požadovalo:

1. Celou Podkarpatskou Rus a východní Slovensko včetně Košic

2. Ještě větší drzost byl požadavek na vydání Bratislavy a celého Žitného Ostrova

A Francie byla v zájmu svého protibolševického tažení tyto touhy naplnit. George-Maurice Paléologue totiž přislíbil vydat Maďarsku všechny Maďary osídlené oblasti a bylo mu celkově jedno a čí úkor to bude. A tak se poprvé naše území stalo předmětem francouzských politicko – územních her.

Obrázek
George-Maurice Paléologue

Bylo to o to horší, že naše politická reprezentace a logicky i část armády byly zaneprázdněny sporem o Těšínsko. Logicky tedy Tomáš Gariqoue Masaryk a Edvard Beneš odmítli bok po boku s Poláky táhnout proti Sovětskému Rusku. Byla by to totiž schizofrenie: na jedné straně s Poláky válčit o Těšínko a na druhé straně být jejich spojenec v jejich válce proti bolševikům. Navíc Masaryk poukazoval na nejednotnost dohodových mocností v jejich postoji proti sovětům a dále poukazoval na neschopnost armád bělogvardějců si s Rudou armádou poradit samotným, byť s velkou materiální pomocí z venku. A že by Rudou armádu dokázali porazit Poláci tak, aby to mělo pro Sovětské Rusko osudový význam, nevěřil vůbec. A jako realista nevěřil ani na to, že by s Poláky spolupracovaly ukrajinské bělogvardějské síly. Ty by totiž musely akceptovat, že by Ukrajinci pomohli těm, co je chtěli zbavit velké části území a zde žijící Ukrajince tak učinit menšinou.

Navíc si naši politikové uvědomovali velkou rezistenci velké části našich občanů k jakýmkoliv protisovětským aktivitám. Došlo to tak daleko, že Masaryk musel Karlovi Kramářovi napsat, cituji:

„Kdo nechce přijmout socialismus malého, bude muset přijmout socialismus velký.“

Narážel tím na skutečnost, že se u nás vytvářeli podmínky na revoluční pohyb pod vedením levice.

V této době, která naším odmítnutím se na tomto dobrodružství podílet, vedla k propadu naší prestiže v očích dohodových politiků, se v nejlepším světle předvedl dr. Edvard Beneš. Tento politik bývá občas obviňován z ledasčeho, ale v této době prokázal naší zemi mimořádné služby. Zahájil celý sled jednání, kdy hrál s kartami obav z Maďarska a jeho ambicí.

Primo: Jugoslávie byla vyhraněně protimaďarská a tu v tomto postoji rozhodně podpořil

Secundo: Rumunsko, které žádalo od Poláků pomoc v zajištění od Ruska odtržené Besarábie přesvědčil, že Sovětské Rusko je nyní menší hrozbou než Maďarsko, které tak jako chtělo části našeho území, požadovalo i vrácení Sedmihradska, které Rumunsko získalo na úkor Maďarska v roce 1919.

Tertio: Podařilo se mu díky dobrou hrou s protimaďarskou kartou sblížit naše zájmy se zájmy Rakouska.

Kvarto: Málo se dnes už ví, že v této době Beneš zahájil kroky, které měly vést k narovnání našich vztahů se Sovětským Ruskem, jak v této práci nazývám pro zjednodušení Ruskou sovětskou federativní socialistickou republik. Jednání za Sověty vedl lidový komisař zahraničí Georgij Vasiljevič Čičerin. Sovětská vláda se pokoušela navázat kontakty s naší zemí už od roku 1918, od samého vzniku Československa, ale je logické, že dokud na jeho území působily naše legie, nebylo to možné. Když ale pod vlivem toho, že počátkem roku 1920 československé legie na Sibiři svým statečným bojem uvedly do chaosu obrovskou rozlohu Ruska a Sověti se rozhodli přestat bránit jejich odchodu, bylo možno jednat, a začalo se jednáním o výměnách zajatců. Ze strany Čičerina to byl pragmatismus hodný velkého státníka: Hrozila rusko-polská válka a navíc díky velkému množství ruských zajatců na našem území hrozilo, že z nich budou zformovány protibolševické jednotky a nasazeny na frontách občanské války.

Obrázek
Lidový komisař zahraničí Georgij Vasiljevič Čičerin.

Je totiž pravda, že v době počátečních úspěchů generálů Judeniče a Děnikina se tyto plány začaly pomalu měnit ve skutečnost. Ale tehdy je zastavil velitel francouzské mise generál Maurice Pellé. Jeho odůvodnění bylo jasné a logické.
Zbraně vydané těmto dobrovolnickým formacím, které považoval za velmi problematické, by nemohly být použity pro formování československé armády, kterou potřeboval dát do stavu, kdy bude schopna zasáhnout, pokud bude třeba proti Německu.

Jenže utekl rok, Německo podepsalo mírové smlouvy a francouzská politika si našla nový objekt – bolševické Rusko. Přes palubu tak byla hozena dosavadní francouzská středoevropská politika, založená na protiněmeckých postojích. A tak se terčem osočování stala naše země a její politická reprezentace, která dělala to, co měla- budoval tuto zemi a její armádu. Správně vedený francouzský a britský tisk na nás útočil sprostě a nevybíravě.

Když Polsko zahájilo útok na Sovětskou Ukrajinu, Beneš přestal jednat s Čičerinem a dal se do práce. Byla ideální doba. Jím vedená československá diplomacie se opřela o dopředu připravené Rumunsko, Rakousko a Jugoslávii a na mírových jednáních přešla do tvrdého protiútoku. Paléologue si dost věřil, ale jeho pozice nebyla tak silná jak doufal. V rozhodující diplomatické komisi seděli ti lidé, co připravili původní středoevropskou politiku a ti ze svého neslevili.
Dne 1. června 1920 vlády naše a výše zmíněných tří dalších států společně jednoznačně odmítli jakékoliv maďarské nároky. A když navíc Poláci právě vyhrávali, zdálo se, že maďarské divize nebudou potřeba. Paléologue si stál za svým a podařilo se mu do průvodního dopisu maďarské vládě propašovat nějaké motáky o budoucích možnostech změn, ale to už bylo pozdě. Dne 6. června 1920 Maďarsko v Trianonu podepsalo mírovou smlouvu a přestalo být problémem číslo jedna. Byl to Benešův diplomatický majstrštik a může o něm říkat kdo chce a co chce.

Ale zatím nebylo vyhráno. Naše vztahy s Polskem se vyhrotily natolik, že francouzská vláda nařídila Pellému a jeho lidem naši zemi opustit, pokud by došlo k válce. Bylo nemožné, aby jedna francouzská mise v Polsku a druhá v Československu bojovaly proti sobě a jelikož u francouzské vlády byli najednou top spojenci poláci, my měli smůlu. Do této doby potom spadá Pellého pokyn v případě maďarského v pádu vyklidit Podkarpatskou Rus a možná i východní Slovensko. A jelikož došlo k novému vyostření vztahů Francie s Německem, musela 3. pěší divize domů do Litoměřic.

Počátkem dubna 192 totiž došlo v Porůří k masovým nepokojům a německá vláda sem poslala skoro 20 000 vojáků. A to bylo porušení mírových dohod. Francouzská vláda nelenila. Poslala armádu a ta obsadilo ledacos, včetně měst Darmstat a Frankfurt nad Mohanem. A tak bez ohledu na francouzské pravicové touhy o boji proti bolševismu se začala obnovovat protiněmecká podstata středoevropské politiky. A třetí pěší divize byla předurčena pro případný útok ve směru Bayeruth – Bamberg.

Díky rozhodnému jednání naší diplomacie, bylo Maďarsko tak nějak vyšachováno. Když navíc rozvědka zjistila, že maďarská armáda má nedostatek munice, zbraní pro pěchotu a dělostřelectvo téměř k nepoužití, bylo jasné, že Horthy při nabídce svých divizí proti sovětům hrál va banque a prohrál. V celé nahotě se to ukázalo, když Rudá armáda Poláky odrazila, překročila polské hranice a směřoval k Varšavě a admirál nebyl schopen dostát svému slovu ani jedním plukem.

V té době se v belgickém lázeňském městečku Spa vedla jednání mezi našimi diplomaty a jejich polskými protějšky. Na pořadu dne bylo co s Těšínskem. Poláci si natolik byli jistí vítěznou válkou se Sovětským Ruskem, že se vzdali původních požadavků na referendum. Pokud by vyhráli, Francie s Británií by jim dala vše, co by chtěli. Beneš byl rád – o výsledku referenda neměl moc velké iluze.

Jenže Poláci do Spa dorazili v pozici porážené země, a spíše než tvrdě požadovat, dojeli prosit o pomoc. A tak 10. července 1920 náš ministr zahraničních věcí dokázal uzavřít s polským protějškem dohodu, potvrzující, že oba státy budou respektovat arbitrážní rozhraničení sporného území dohodovými mocnostmi. Na oplátku naše strana slíbila znovu zajistit transporty zbraní a materiálu přes naše území do urputně bojujícího Polska. To se podařilo ale za cenu velkých represí proti železničním zaměstnancům a některé úseky železnic musela provozovat armáda. Proti stávce na košicko-bohumínské železnici muselo být vyhlášeno dokonce stanné právo.

Na tomto základě potom naše diplomacie dosáhla významného úspěchu a to je další kus skvělé práce odvedené Edvardem Benešem. Ale tím se náš ministr ještě nevyčerpal. Byla obnovena jednání s Čičerinem o repatriaci našich zajatců a recipročně ruských zajatců domů. A co se týká války, která otřásala územím severně od našich hranic, trvala na naší neutralitě. A do toho se ozvali Maďaři s tím, že mohou poslat 4 divize na slovensko-polskou hranici ke společné obraně proti bolševikům. To bylo něco, na co naše diplomacie ani vojáci nemohli nikdy přistoupit. Naštěstí i šéf francouzské vojenské mise, nyní už generál Mittelhausser 28. července napsal, že ostraha hranic je zajištěna dostatečně.

Jenže dohodové politické špičky stále v zajetí antisovětismu na nás vyvíjeli tvrdý nátlak, abychom se zapojili do jedné linie protisovětské koalice. i když žádná neexistovala a když neviděli kladnou odezvu, opět na nás začal útočit dohodový tisk. Jenže dohodoví vojáci věděli o neschopnost maďarské armády své a stáli při nás.
A nevybíravé chování dohody vedlo pouze k jednomu- 9. srpna naše vláda vydala veřejné prohlášení o své neutralitě a zaměřila se na další formování protimaďarského spojenectví ve střední Evropě. Data:
- 14. srpna 1920 byla podepsána smlouva mezi Jugoslávií a naší zemí
- 17. srpna potom protokol, tedy zatím ne smlouva s Rumunskem
Tím byly položeny základy spojeneckého svazku zvaného Malá dohoda. Naše diplomacie nevěřila na úspěch dohodové aktivity proti bolševismu. Rumunsko a Jugoslávie zrovna řekly, že do takového dobrodružství nepůjdou a naše vláda trvala na neutralitě. Tato neutralita měla i vojenský rámec.

A zde se konečně po výše vytvořeném politickém exkursu vrátíme k vojenským plánům.

Pokud archivy nelžou, existovalo několik plánů, označených H, na obranu proti Polsku. Plán označený jako varianta P pojednával o možnosti vojenského střetnutí s Polskem a jiná varianta označená jako PH potom o možné válce s Polskem a Maďarskem současně. Varianty se lišily od plánu H pouze proti Maďarsku odlišnými prostory soustředění a přesuny na potenciální válčiště. Tyto studie byly zpracovávány už od prosince roku 1919.

Varianta P předpokládala, že část zmíněné skupiny divizí, tedy těch soustředěných v prostoru Kroměříž – Přerov, bude nasměrována do prostoru Ostravy a Oravy k podpoře krytu 8. pěší divize. Další část potom měla převzít obranu průsmyků a jejich okolí na sevru Slovenska. Tato varianta neměla ofenzivní charakter.

Varianta PH potom počítala s tím, že proti Maďarsku bude postupováno ofenzivně s tím rozdílem, že bude evakuována Podkarpatská Rus a částečně budou stažena vojska z východního Slovenska na střední Slovensko. I zde se počítalo s tím, že proti Polsku se bude postupovat defenzivně a rozhodnutí měla přinést ofenziva na Budapešť.

Je tedy naprosto jasné, že v dané době bylo těžiště našich obranných plánů položeno do obrany Slovenska. Plán operací východní skupiny z 12. července 1920 opět zdůraznil, že jejím hlavním úkolem je podpora západní skupiny při jejím útoku na Budapešť. Plány, tedy všechny co jsem zde uvedl, ale byli už v září 1920 upravovány v souvislosti s odchodem 2. pěší divize do Plzně, která se stala prostorem její trvalé destinace až do zániku První republiky. Oslabení sil vedlo k jistému zředění bojových sestav, ale na úkolech se nezměnilo nic zásadního. Generál Maurice Pellé to rozpracoval takto:

A- pro případ H se bude evakuovat pouze Podkarpatská Rus.

B- pro případ PH se bude evakuovat jak Podkarpatská Rus a košická oblast. Zároveň se měly na severní hranici Slovenska rozmístit dvě horské brigády.

Posily z Čech a Moravy měla obdržet západní skupina v síle pěti divizí a na Moravě zůstávaly dvě divize v prostoru Přerova jako záloha hlavního velitele. Takže Maďarsko bylo nadále považováno za hlavního protivníka a to jak příslušníky francouzské vojenské mise, tak i našimi důstojníky v hlavním štábu. Vztahy mezi těmito lidmi byly velmi dobré.

Generál Maurice Pellé měl plnou důvěru svých nadřízených ve Francii a náš prezident i jeho ministr zahraničních věcí mu věřili upřímně a s vděkem. Jeho popularitě mezi našimi lidmi velmi přispělo, že se u nás zamiloval a se svojí družkou přivedli na svět holčičku. Dne 23. dubna 1921, když už byl pověřen jinými úkoly, se vrátil do Prahy, aby se zde oženil s Jarmilou Braunerovou, matkou jeho dcery Maryšky. Tento 61-letý starý mládenec si tak vzal dceru významného pražského advokáta a politika, o 30 let mladší, a k tomu neteř významné české malířky Zdeňky Braunerové.

Obrázek
Ministr národní obrany v období 1919 až 1920, Václav Klofáč

Jen pár slov o této osobnosti. Byl to politik, který byl původní profesí novinář. Založil Českou stranu národně sociální a byl to dlouholetý šéfredaktor Českého slova. V letech 1901 až 1918 byl poslancem říšské rady ve Vídni. Po vypuknutí 1. světové války zatčen a vězněn až do léta 1917. Poté se opětně aktivně zapojil do politického dění. Od července 1918 místopředseda Čs. národního výboru. V říjnu se zúčastnil jednání zástupců československého zahraničního i domácího odboje v Ženevě. Od 14. listopadu 1918vykonával funkci ministra národní obrany v první domácí vládě. Dlouhé roky byl předsedou Čs. strany národně socialistické, a to v letech 1918 až 1938. Od roku 1920 byl také senátorem a místopředsedou senátu a v senátu předsedal brannému výboru.

A Millerand se svým maďarským kursem utrpěl vážný debakl, když se provalilo, že Horthy se svojí agresivní militaristickou klikou hledal spojence a našel je v uskupení podobných sil kolem německých generálů Hoffmanna a Ludendorffa. Tyto informace vedly k jistému vystřízlivění a Francie se přestala stavět proti našim aktivitám, které skončily vznikem Malé dohody. 1. října 1920 dokonce Francouzi vyzvali polskou vládu k tomu, aby se k Malé dohodě připojila. Ale zhledem k tomu, že v dané době mezi naší zemí a Polskem byly nesmiřitelné rozpory, k tomu ani nemohlo dojít. A tak se začaly rozpracovávat plány, které už známe a to plány N1 a N2.

Do druhé půle roku 1920 také spadá vznik studie, která byla označena jako Plán B. Jednalo se o studii, které měla eliminovat možnou přímou hrozbu ze strany Rudé armády, která v té době operoval podél naší hranice na Slovensku a také měla zabránit pronikání bolševismu jako ideové platformy na naše území. Spíše ale než o plán možného boje s Rudou armádou, šlo o řadu opatření k zesílení ostrahy státní hranice s Polskem. Dne 19. července 1920 vydal ministerstvo národní obrany spis s názvem: „Instrukce ke ochraně polské hranice“. Tato instrukce vycházela z plánu P.

V úvodu instrukce se píše, cituji:

„Následkem úspěchu bolševické armády na Ukrajině nutno počítat s příchodem Rudé armády do Karpat. Vláda Československé republiky rozhodla zachovati úplnou neutralitu vůči bojujícím stranám, udržovati pořádek uvnitř země a zameziti příchod cizincům i propagandu na území republiky“.

Dále jsou vypočítány prostředky jak tyto cíle dosáhnout. Jsou to:

1) setrvání stanného práva na území Slovenska a Podkarpatské Rusi
2) posílení vojsk na Slovensku o 14 praporů a to v rámci nové dislokace divizí
3) Zemské vojenské velitelství na Slovensku mělo rozestavit na hranicích stráže a tyto stráže měly být propojeny pomocí hlídek
4) vnitrozemí mělo být střeženo a pozorováno zesílenými posádkami a pohyblivými kolonami. Tyto kolny zároveň měly být zálohou pro rychlé posílení či vystřídání pohraničních stráží
5) úkoly všech oddílů spočívali v tom, aby se vyhnuly jakýmkoli provokacím bojujících stran a zadržovaly ozbrojené oddíly, dezertéry a uprchlíky

Součástí složky s obranným plánem B je francouzsky psaná studie nazvaná:

„Projekt obranného plánu proti ruským bolševikům“.

Nemá datum, ale z jistých náznaků lze podle našich historiků usoudit, že byla napsána o pár dní dříve než před chvilkou popisovaná „Instrukce ke ochraně polské hranice“, od které se poměrně výrazně liší. Například:
- předpokládá například s vysláním zvláštních oddílů ruských legionářů na vybrané úseky hranice
- požaduje bolševiky odehnat palbou nebo je zajmout a internovat
- považuje za nezbytné zahájit zpravodajskou činnost na Haliči
- obsahuje základní pokyny pro provádění protipropagandy v armádě a v řadách obyvatel

Pro vojáky potom určuje velmi podrobně tři hlavní sektory ostrahy odpovídající pásmům divizí rozmístěných na Slovensku. Bylo to takto:

1. první sektor držela 12. pěší divizen rumunských hranic po lupkovský průsmyk

2. druhý sektor měla v kompetenci 11. pěší divize a to v pásmu od Lupkova po Tatry

3. třetí sektor spravoval 9. pěší divize a to od Tater po Jablunkovo

Slezsko měla v krytu 8. pěší divize, která měla být v případě potřeby posílena. Projekt považoval za nejhorší pásma 12. a 11. pěší divize, jejich úseky měly být rozděleny do podúseků a velení se mělo svěřit energickým velitelům. Ty měli být vybráni z velitelského sboru ruských legií. Předpokládalo se, že znají dobře bolševiky a ruskou armádu.

Dokument také uvádí, že přesun 14 pěších praporů na Slovensko by mohl pozdržet eventuelní všeobecnou mobilizaci. Z ruských legionářů měla být vytvořena samostatná brigáda a měla být vyslána do prostoru Prešova.
Tento dokument asi byl prvotním souborem myšlenek, ze kterých vzešla instrukce. Ta už byla oproštěna od opatření nepřijatých nebo zajištěných jinak. Ale významné je, že se i zde počítalo s všeobecnou mobilizací.

Do vyhrocené situace na československo-polských hranicích nakonec vstoupila i francouzská vláda. 25. července 1920 dostal generál Pellé rozkaz z domova, který mu nařizoval se spojit s šéfem mezispojenecké komise pro plebiscit v Horním Slezsku generálem Henrim Edouardem Louisem Le Rondem. Ten měl k dispozici jednu kompletní divizi dohodového vojska. Tato divize se měla přesunout tak, aby byla v přímém dotyku s naší armádou. Ale rozhodující vliv na dění v tomto čase a tomto prostoru měla jednoznačně naše vláda a naše armáda. Důkaz je v archivní krabici obsahující plán B, a jde o sdělení určené Zemským vojenským velitelstvím V Brně, Bratislavě a Užhorodě. Zní takto, cituji:

„Vývoj událostí v Polsku může přivésti na naše hranice části náležející vládě Sovětského Ruska. Aby se vyhnula potížím, vláda si přeje, aby až do nového rozkazu byl vyloučen styk těchto částí se členy francouzské vojenské mise v ČSR. V případě jednání mezi dvěma zeměmi nesmí se jich účastnit žádný francouzský důstojník. Předpisy, které v té věci budou závazné, se budou vztahovat i na zástupce sovětské Polské republiky, jestliže bude ustavena“, konec citace.

Formulace zde citované jasně ukazují, že si naše vláda už odmítala po zkušenostech s chováním francouzské politické reprezentace kolem Maďarska do svých věcí nechat mluvit a to i přesto že chování francouzské vojenské mise bylo vnímáno jako naprosto bezúhonné. Jenže ku prospěchu všech, Poláci nakonec dokázali Rudou armádu od Varšavy odrazit a sérií tvrdých úderů ji dokázali ze svého území vyhnat. Začalo se znovu.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány vývoj vojenské doktriny, dí

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola druhá: Válečné plány let 1921 až 1925
V kapitole první jsme se podívali na první válečné lány naší armády na obranu nově ustavené Československé republiky. Byla to divoká doba. Naše země musel vojensky obsadit a pacifikovat většinu pohraničí, vybojovat dvě lokální války, přičemž jedna v první fázi hrozila katastrofou, italská vojenská mise byla nahrazena francouzskou a nakonec se nám podařilo vytvořit Malou dohodu, jako jakéhosi garanta naší samostatnosti. Z toho co jste zatím četli je jasné, že i když plánování bylo chaotické či tak alespoň působí, mělo svoji hlavu a patu.

Než se pustíme do další kapitoly a tedy se pustíme do válečného plánování v době zde v letech 1921 až 1922, musíme si říci, že tyto plány už měly strukturu, jakou měly všechny následné válečné plány až do zániku první republiky plány. Bylo to toto členění:

1. Stanovení cíle a jeho vojenskopolitické odůvodnění s odhadem možného chování sousedů naší země s pochopitelným důrazem na potenciálního nepřítele.

2. Výchozí situaci naší armády, tedy rozmístění vojsk, stav výzbroje a další

3. Předvídaná širší vojenská a politická opatření pro přípravu vojsk na střetnutí

4. Všeobecná směrnice pro:
a) ostrahu a krytí hranic
b) soustředění vojsk na československém území po mobilizaci, tedy kde, kudy a k jakému úkolu
c) opatření k zjištění týlových prostorů vojsk
5) Systém organizace velení na válčišti, tedy stanoviště vrchního velitele, teritoriální hranice vyšších jednotek a uskupení vojsk a jejich velitelských stanovišť

6) Úkoly pro oddělení hlavního štábu vzhledem k detailnímu propracování všech rozkazů a k možným eventualitám vývoje na válčišti

Samosebou, že při popisování dalšího válečného plánování nebudu schopen takto bod od bodu popisovat každý jeden vypracovaný plán či studii. Budu pracovat jako doposud cestou vybrání toho nejdůležitějšího a pokusím se udržet i vložení informací o zahraničně-politickém dění, které se v těchto plánech odrazilo.

Když byl generál Maurice Pellé povolán zpět do Francie a odeslán k plnění dalších úkolů. Velení francouzské vojenské mise převzal jiný zasloužilý válečný veterán a to Eugène Desiré Antoine Mittelhausser. Tato osobnost byla zástupce velitele a později velitel Francouzské vojenské mise v Československu a současně náčelník československého Hlavního štábu branné moci v letech 1921 až 1925.

Obrázek
Eugène Desiré Antoine Mittelhausser

Fotografii tohoto vojáka jsem získal zde: http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/24376

Tento voják měl velmi pestrý osobní život a jeho služební zápis by vydal za pěknou macatou knihu. Pro nás je důležité, že přijal nabídku účastnit se Francouzské vojenské mise v Československu, kde se stal zástupcem velitele mise generála Pellého. Po vypuknutí československo-maďarské války byl jmenován velitelem československého vojenského uskupení nazvaného Západní armádní skupina, která měla operační působnost na západním a středním Slovensku. Za tímto účelem mu byla propůjčena hodnost generála. Po porážce Maďarů a jejich stažení za demarkační linii byl v říjnu 1919 jmenován velitelem Zemského vojenského velitelství pro Slovensko. Dne 1. ledna 1921 nahradil generála Pellého v čele mise a také ve funkci náčelníka Hlavního štábu branné moci, kterým zůstal až do konce mise v prosinci 1925.

Za jeho velení došlo v postavení francouzské vojenské mise k poměrně závažným změnám. Bylo to dáno dvěma složkami:

Primo: tím, že tento voják si k naší politické reprezentaci nevytvořil podobný přátelský vztah jako jeho předchůdce. Spíše bych řekl, že více než stav naší armády a naší země ho zajímaly názory a pohledy francouzského generálního štábu. Ale to bych mu za zlé neměl. Ať to bylo jak chtělo, za jeho řízení se naše armáda dostala na vyšší úroveň a tím svoji úlohu splnil.

Secundo: v těchto pěti letech došlo k výrazné změně mezinárodního postavení Francie. Francie se profilovala protiněmecky a protisovětsky. Tyto profily měly stejnou váhu ale rozdílnou motivaci. Ale po skončení války mezi Polskem a Sovětským Ruskem Francie nebyla schopna svůj vysněný sanitní kordon proti pronikání bolševismu do západní Evropy najít země, které by se byly ochotné tohoto dobrodružného podujetí zúčastnit. Užití francouzské armády nebylo možné. Když v roce 1919 náš předseda vády žádal o pomoc při protisovětském tažení, bylo mu tehdejším šéfem francouzské vlády řečeno, cituji:

„Dám všechno, čeho je třeba, ale nemohu dát lidi. Mám tři miliony ztracených“.


A tak se Francie uchýlila k podpoře každého, který byl ochoten sovětské bolševiky, tedy i každého rudoarmějce zabíjet. Šlo se dokonce tak daleko, že v roce 1920 když se Rudá armáda blížila k Varšavě, začalo se uvažovat, jak proti ní použít armádu německou, která ještě zdaleka nebyla snížena na stavy požadované mírovými dohodami. Nedošlo k tomu jen proto, že se objevil na scéně maršál Foch, který řekl, že pokud se umožní Německu uchovat si silnou armádu, toto si napřed vyřídí účty z Polskem a potom se postaví proti versailleským dohodám. Jinak se podporoval admirál Horty a velmi významné bylo uznání vítězných mocností rumunské anexe Besarábie. Jak významné i pro rozhodování naší politické reprezentace uvidíme později.

Když tyto aktivity ztratily svůj moment hybnosti, došlo k jejich konzervaci a ztrátě významu. Ale ekonomika si i v té době šla svojí cestou a ekonomické následky války se začaly projevovat velmi významně. A to vedlo k rostoucímu významu francouzské profilace proti Německu. Válka všemi bojujícími státy těžce otřásla. Nejlépe z toho vyšla Velká Británie. Její dluh vůči USA byl relativně malý a její hospodářství bylo velmi málo narušeno. Proto rychle přešla na mírový výrobní režim.
Francie byla zadlužená přímo katastrofálně, bojovalo se převážně na jejím území, což přineslo totální devastaci celého severovýchodního území. Reparace, které z Německa měly proudit, byly pro ni nesmírně důležité a potom - a to bych měl zdůraznit – stále zde byl stín děsivé porážky u Sedanu v roce 1871 a vyplacených milionů zlatých franků válečných kontribucí.
Takže tvrdý, vojenskou silou podložený postup proti Německu v oblasti kontribucí byl pro Francii důležitý.

Jen pár slov, na okraj o co v otázce reparací šlo.
Německo bylo ve Versailles označeno za jediného viníka první světové války a zavázalo se ke splacení 269 miliard zlatých marek, ekvivalentu 96 tisíc tun zlata. Toto bylo naprosto mimo realitu možností jakékoliv ekonomiky na světě, neřkuli decimované německé. Logicky tyto reparace přivedly německou ekonomiku k bankrotu. V roce 1929 byly sníženy na 112 miliard zlatých marek, ale již o dva roky později Německo jejich splácení zastavilo kvůli globální ekonomické krizi.
Po druhé světové válce se Západní Německo v Londýně zavázalo ke splácení úroků z dluhopisů vydaných Výmarskou republikou. Dluhopisy si pořídila řada soukromých investorů a vlád mnoha zemí včetně Spojených států. Podle londýnské dohody bylo vyplacení části reparací podmíněno sjednocením obou částí německého státu, k němuž došlo v roce 1990. Po pádu berlínské zdi znovusjednocené Německo krátilo dluh v ročních splátkách. Poslední z nich byly uhrazeny 3. října 2010 a dá se říci, že až tohoto dne skutečně skončila Velká válka.

Když došlo k prvnímu zdržení na jaře roku 1921, reakce byla okamžitá. Francouzská armáda zahájila postup po pravém břehu Rýna a obsadila mimo jiné i Duisburk, Düsseldorf a Ruhrort. A okamžitě Francie vyzvala své spojence a tedy i Československo k tomu, aby se připojily k hospodářským sankcím proti Německu. Ale u nás s tím tvrdě narazila. Přibližně 40% našeho exportu směřovalo do Německa. A z německých zdrojů pocházelo 30% výrobních strojů, průmyslových chemikálií a tím bylo možno rozvíjet naši ekonomiku. Navíc vítězové udělali v tomto směru kroky, které nás, byť jsme byli považováni také za vítěznou stranu, od reparací odřízly. Prostě podle nich jsme bojovali proti ústředním mocnostem jen od 28. října 1918, tedy jen 14 dní. A to bylo na nárok na reparace málo podle Francie i Velké Británie. Naše motivace pomáhat k nim jiným tedy byla minimální.

Když se po nás požadovalo zahájit protiněmecké kroky, v Německu se vážně uvažovalo o tom, jestli to uděláme a pokud ano, tak jestli mezi sebou máme nějakou dohodu. Tedy naše země a Francie. Nebo spíše, jestli budeme poslušní a připojíme se k vojenským akcím proti Německu, jak se do nás očekávalo, nebo se rozhodneme sami za sebe. Ale to není nic divného, že nikdo nevěděl, co uděláme. V porovnání s Polskem, kde bylo velmi jasno, u nás byl tak nějak chaos.

Polsko sice také mělo u sebe francouzskou vojenskou misi, ale ta měla vysloveně instrukční charakter. Armádu mělo pod velením čistě polské velení. A Francie měla s Polskem jasnou vojenskou konvenci o spolupráci proti Německu a Sovětskému svazu. Polsko nemohlo čekat ani jednoho vojáka, ale mohlo počítat s výzbrojí, materiálem a financemi.

Naše země zde měla silnou vojenskou misi, která přímo řídila naši armádu. Ale mezi Francií a naší zemí neexistovala ani smlouva o spolupráci či přátelství. O nějaké vojenské konvenci nelze mluvit už vůbec. Za generála Pellého armáda, i když pod velením francouzské vojenské mise, fungovala jak bylo třeba. Podléhala politickým rozhodnutím naší vlády. Generál Mittelhausser, ale vystupoval tak, jako by ministerstvo války v Paříži pro něj bylo závažnější partner než naše vláda. To logicky muselo vést ke kolizím. A také vedlo. Jejich hlavním hráčem na naší straně byl Edvard Beneš.

Beneš měl od počátku roku 1921 přesné a podložené zprávy o neoficiální účasti některých francouzských vojenských kruhů o podpoře prvního pokusu o převzetí maďarského trůnu v Maďarsku Karlem Habsburským, posledním rakousko-uherským císařem. Logicky tedy za situace kdy možný nový král sliboval rychlé řešení otázky Slovenska ve prospěch Maďarska, byl pro nás nepřítel někde jinde, než pro Francouze a to bez ohledu na to, co si o věci myslel šéf vojenské mise. Beneš v tom měl naprosto jasno.
Proto plán H byl v této době nosný a v trezorech velitelů všech vyšších jednotek ležely adekvátní dokumenty v zapečetěných obálkách. Dokonce se podařilo vypracovat k tomuto plánu i plán koncentrace sil a operační plán.

Ale náčelník hlavního štábu byl rozhodnut splnit pokyny z Paříže a vydal příkaz velitelům divizí propracovat na jejich úrovni plán N. O tomto plánu či vlastně studii už víme, měla vlastně 3 různé varianty. A nyní se studie měla přetvořit do studie nazvané prostě N.

Obsahuje dvě části:
- obecné úvahy o možné válce s Německem,
- část nazvanou speciální plán

První část je mimořádné čtení. Je uvedena postulátem, že válka s Německem je pravděpodobná až ve vzdáleném časovém horizontu. Nemůžu jinak, cituji:

"Podobná válka by vznikla buď z nového všeobecného konfliktu, nebo v důsledku agrese vojensky obnoveného Německa s obnovenými hegemonistickými choutkami. Československo ovšem nemá důvodů k vyhledávání sporů se severním sousedem. Ale ten vždy najde záminku k zásahu:
- buď bude chtít osvobodit Němce v Čechách a ve Slezsku
- nebo bude chtít pomoci Rakušanům či Maďarům
Ale tato agrese by pravděpodobně přinutila velké mocnosti jednat proti Německu v podobném stylu jako za poslední války a válka s Československem by byla jen logickým důsledkem všeobecné konflagrace. (pozn. vypuknutí, vzplanutí). Československá armáda by nebyla sama proti německým silám a mohla by přijmout boj v měřítku svých sil. Použít defenzivních způsobů je nevýhodné. Čtverec Čech umožní koncentrický (pozn. soustředný) útok početných německých kolon. To vytváří strategickou nevýhodu“.


Tato úvaha bývá hodnocena jako velmi přesná, pokud se na to podíváme z pohledu tehdejší vojenské vědy. Tyto věty byly napsány po přepečlivém geografickém studiu celého našeho území a Čech a Moravy v souvislosti s tímto plánem zvláště. Tato geografická studie je dodnes zachována a obsahuje celou řadu velmi důležitých závěrů, které byly brány v potaz nejen v době vzniku ale po celou dobu existence prvorepublikové armády. Nastřelím sem jen některé z nich, co mě osobně zaujaly.

Primo: hraniční hřebeny Čech nepředstavují strategickou překážku. S výjimkou několika částí Krušných hor a jihozápadní hranice jsou tyto pohraniční úseky hor protkány železničními a silničními spoji a to vytváří mnoho kvalitních vpádových cest, které umožní soustředný útok na střední Čechy a tím i hlavní město Prahu.

Secundo: bylo konstatováno, že vybudování kvalitní linie stálých opevnění na krytí železničních tratí spojujících Pardubice, Českou Třebovou a Olomouc, by vytvořilo pevnou bariéru, která by přehradila historickou vpádovou z Kladska. Toto opevnění by navíc umožnilo bezpečné manévrování po vnitřních liniích.

Tertio: bylo potvrzeno nade vší pochybnost, že spojení Čech a Moravy se Slovenskem je naprosto nedostatečné – to vedlo v další době k velké aktivitě v napravování tohoto stavu

Kvarto: otevřený prostor jižní Moravy by mohl umožnit nepřátelský postup do tohoto prostoru a tím by došlo k obklíčení Čech ze všech stran a jejich oddělení od Slovenska.

Tato studie, ale obnáší jeden zásadní závěr. Geografické uspořádání a poloha Čech umožňují přípravu a následné vedení ofenzivních aktivit. Autoři zde dovozují že z našeho území jako z přirozené základny je možno úspěšně útočit na Berlín, do údolí Mohanu ale i na tehdy německou Wroclaw a do Vídně.

Zde tedy vzal počátek onen mnou poněkud zpochybňovaný názor, že naše území se hodilo více pro vedení útoku než pro obranu. Abych tedy tak nějak vyvrátil sám sobě své pochybnosti, podíváme se na výhody ofenzivy, tak jak je viděla druhá část této studie, tedy Plan Spécial. Tento tvrdí, že v dané době by mohl být připraven plán, odpovídající situaci vyvolané realizací vojenských opatření spojenců k donucení Německa plnit podmínky mírové smlouvy. Tento vývoj by mohl Československo vtáhnout do vojenské intervence k podpoře spojenecké vojenské akce.

Tato vojenská intervence by byla v souladu s akcemi spojenců a zvláště pak s armádou francouzskou. Kdo by to byl čekal, že ano. Dále se rozvíjí úvahy o plánech, které už jsem popsal v první kapitole, tedy:
- ofenziva ve směru Bayeruth a odsud údolím Mohanu vstříc francouzské armádě
- ofenziva ve směru Berlín.
Zde ale je něco navíc. Útok na Berlín je zde chápan jako široce založená ofenziva a reálná je pouze za předpokladu, že se předtím vydaří první útok a to ten do údolí Mohanu přes Bayeruth.

Na tuto studii se odvolává rozkaz vydaný 21. března 1921, nařizující zemskému vojenskému velitelství v Čechách studovat studii plánu N a zajistit dostatek znalostí k vytvoření vhodného krytu státní hranice.

V ten samý den, generál Mittelhausser podal hlášení ministrovy zahraničních věcí Edvardu Benešovi, že československé jednotky na severní Moravě a v severovýchodních Čechách provedly přeskupení. Tyto pohyby vojsk proběhly na základě rychle koncipované studie označené S, z ledna roku 1921. Tato studie byla vytvořena jako podklad pro reakci na výsledky plebiscitu v Horním Slezsku. Panovala obava, že by naše země mohla být do možného konfliktu mezi Polskem a Německem zatažena. Tento plebiscit, který proběhl den předtím, skutečně vyvolal mezi uvedenými zeměmi silné napětí. Toto napětí potom vedlo k povstání Poláků proti začlenění Horního Slezska k Německu. Studie byla opět aktivní. Předpokládala, že v případě válečného střetnutí mezi Polskem a Německem by naše armáda mohla působit v oblasti kladské kapsy a eventuálně ji okupovat.

Mezitím se podařilo naší diplomacii ve spolupráci s Rumunskem a Jugoslávií a za podpory Itálie potlačit pokus restauraci habsburské monarchie v jakési menší podobě na území Maďarska a díky tomu se opět do popředí dostala možnost nástupu proti Německu. Edvard Beneš s tímto plánem měl vážné potíže. A jejich důvod je jasný – už jsem uvedl, že Beneš prostě v této době nepovažoval tuto těžce zkoušenou zemi za hrozbu, ale spíše za významného obchodního partnera.

Generál Mittelhausser, ale tvrdě šel za svým a vytrvale Beneše přesvědčoval, že jediným opravdovým nebezpečím je právě Německo. Beneš ale trval na svém. Měl obavu, že tak jako už se to projevilo v dobách směřování francouzských aktivit v boji proti bolševismu, mohou se mocnosti postavit na stranu Maďarska a tím hrozbu maďarského revizionismu ještě navýšit. Proto neváhal a 23. dubna 1921 uzavřel s Rumunskem smlouvu o přátelství doplněnou o vojenský protokol. Malá dohoda tak byla upevněna. V červenci téhož roku byla Malá dohoda doplněna dalšími vojenskými konvencemi a tím dále vyztužena. Jednalo se opět s Rumunskem a Jugoslávií.

Beneš tedy vytrvale pracoval ve prospěch našeho zajištění proti Maďarsku. Ale nebyl to tupoun a tak si ponechával i otevřená vrátka k práci na pokrytí hrozeb, které se zatím zdály vzdálené. Ale těžiště bylo jasné a velkého zadostiučinění se mu dostalo, když to Karel Habsburský zkusil v říjnu daného roku v Maďarsku s převzetím moci znovu. Krize byla považována za tak vážnou, že byla vyhlášena mobilizace a otevírali se obálky s rozkazy k první fázi krytu hranic s Maďarskem.
Beneš měl z možnosti obnovy monarchie velmi vážné obavy a jeho tvrdý postup byl motivován hlavně obavami z celistvosti republiky. Věděl už od září, že poslední císař zaniklé monarchie si opět chce získat přízeň Maďarů příslibem likvidace slovenské otázky a to znamenalo jediné- možnost ztráty Slovenska tím vlastně zánik státu, který Beneš s takovým nasazením pomohl vybudovat.

Direktiva byla tvrdá:
pokud by Karel Habsburský zůstal v Maďarsku, bude naše země postupovat v plné podpoře s Rumunskem a Jugoslávií a to znamenalo jediné: válku.

Obrázek
Mapka ukazující obklíčení Maďarska členskými státy Malé dohody

Z uvedené mapky, která následuje je jasné, že pokud by se signatáři Malé dohody opravdu rozhoupaly k vojenské akci společně, Maďarsko by nemělo asi moc šancí. Direktiva končí nekompromisním závěrem, cituji:

„Nepůjde-li Dohoda s námi, půjdeme sami s Malou dohodou eventuálně i proti vůli Dohody“.

To svědčí o velkých obavách, ke kterým se Beneš postavil naprosto nekompromisně, a stále lepším diplomatickým zabezpečení. Měl v ruce další vysoké karty:

A - pokrok ve sblížení s Rakouskem
, který vyvrcholil uzavřením československo-rakouské smlouvy v Lánech. Smlouva potvrzovala hranice, neutralitu a mezinárodní arbitráž pokud by došlo k jakémukoliv sporu

B - sblížení s Polskem, které mělo základ v Benešově pevném pro- polském postoji ve věci německo-polského sporu o Horní Slezsko. Toto jasné vyjádření naší podpory Polsku pokud dojde k problémům s Němci, Benešovi a tím celé naší zemi zajistilo bezpečnou severní hranici v době Habsburského pokusu návratu na maďarský trůn. A nakonec došlo i k podpisu naší dohody s Polskem z 6. listopadu 1921. Smlouva znamenala tři věci:
- vzájemnou neutralitu
- arbitráž pokud to bude potřeba
- slib přátelského vyřešení sporu o oblast Javoriny To se nakonec nepodařilo a spor byl vyřešen za pomoci mezinárodních institucí až v roce 1923 a to tak, že to Polsku nevyhovovalo. Takže si Javorinu, stejně jako další sporné oblasti vzalo při zániku naší země v roce 1939.

Ale v roce 1921 šlo o další dva velké úspěchy Edvarda Beneše a zatím mohu zodpovědně říci, že v této době skutečně ministr zahraničí naši zemi bránil velmi dobře.

Obrázek
Edvard Beneš

Z velmi složitého a pestrého života tohoto našeho politika, který patří v našich dějinách k těm nejvýznamnějším je pro tuto práci důležité to co bude následovat. Po vyhlášení svrchovanosti Československé republiky 28. října roku 1918 byl jmenován ministrem zahraničí ve vládě Karla Kramáře, domů se vrátil v září 1919. Po zahájení jednání o smlouvě s Maďarskem, pověřil Slováka Štefana Osuského, mimořádného a zplnomocněného vyslance naší země na Pařížské mírové konferenci, vypracováním celé smlouvy o hranicích s Maďarskem. Podepsána byla dne 4. června 1920 ve Velkém Trianonu. Edvard Beneš pomáhal zakládat Společnost národů, byl její místopředseda, člen Rady dokonce i předseda – v roce 1935.
Prosazoval politiku kolektivní bezpečnosti. Od počátku se orientoval na poválečnou evropskou velmoc Francii, s níž v roce 1924 Československo uzavřelo spojeneckou smlouvu, a na země Balkánu, Rumunsko a Jugoslávii, s nimiž smluvně vytvořil obranný systém, tzv. Malou dohodu. V letech 1921–1922 zastával Edvard Beneš funkci československého předsedy vlády, dvě volební období byl poslancem parlamentu. Dále byl členem a místopředsedou Československé strany národně socialistické a významně ovlivňoval její politiku. Po abdikaci T. G. Masaryka byl zvolen 18. prosince 1935 za hlavu státu
Na oba tyto výše popsané úspěchy je navázáno další dění ve vojenském plánování. Vznikly další dvě studie. A tak nějak se v nich promítl vztah francouzského vrchního velení naší armády k naší zahraniční politice.

Primo:
Studie bez data, nazvaná „ Plán Ludendorff“. Týkal se obrany naší země v případě monarchistické obnovy v Maďarsku, Rakousku a Bavorsku. V době francouzských okupačních aktivit v Porúří, vyvolaných německou prodlevou v reparacích se hlavně v Bavorsku radikalizovala monarchistická rezistence a v Rakousku se rozpoutala mohutná kampaň za připojení k Německu. „ Plán Ludendorff“ tedy pojednával o vojenských možnostech obrany proti těmto zemím bez zahraniční pomoci.

Studie uvádí, že pokud by došlo k přílišným monarchistickým zvratům v severním Německu, došlo by k intervenci dohodových armád. Tedy, že není potřeba ofenzivní plán proti těmto zemím potřeba připravovat a ztrácet touto aktivitou čas. Proto nadále platilo, v souladu s Benešovým postojem, že hlavní úsilí bude směrováno na Budapešť a ostatní směry se pouze zajistí krytem. Studie obsahuje i větu, která praví, že pochod na Vídeň by byl nejjednodušší záležitostí.

Francouzský vliv je zase vidět z úvah, že, cituji:
„strategická situace v Čechách je paradoxní: tři strany českého čtyřúhelníku jsou snadno ohrozitelné a to ztěžuje vytvoření plánu obrany“.
Studie následně odůvodnila nutnost opatření, která se již v roce 1921 začala připravovat na stupni divizí, v Čechách a na Moravě. A to nebylo jen tak něco. Šlo vytvoření manévrovací skupiny z divizních záloh, která by byla umístěna v oblasti hlavního města Prahy. Byla by tedy propojením plánů N a H.

Secundo:
Dočasné sblížení s Polskem vedlo ke vzniku další studie. Ta byla variantou již zmíněné studie „S“. Ale měla od původní verze zásadní změnu. Šlo o spojeneckou spolupráci a naše armáda měla polské pomoci útokem do Horního Slezska. Studie je koncipována tak, že v dané době jde o nejvíce pravděpodobný vývoj stávající politické situace. V koncepci je vidět společná ruka francouzských misí v našich státech.

Obecná strategie studie předpokládala, že levé křídlo polské bojové sestavy jako hlavní úkol zajistí uhelnou pánev v Dabrové, která byla ekonomicky důležitou pro schopnost dlouhodobě vést válku. Naše armáda tedy měla z našich severovýchodních hranic, tedy z linie na západě ohraničené Krkonošemi a na východě Kladskou Nisou zaútočit ve všeobecném směru na Vratislav. Naše pravé křídlo potom mělo překročit Odru a směřovat kWroclavi, kde se měla spojit s polskými silami

Tím měla ulehčit polské armádě a pomoci potlačit německé možné plány na využití slepé uličky, do které se referendum v Horním Slezsku dostalo. Náš útok by také Polákům umožnil přenést těžiště koncentrovaných sil z prostoru Bytomy do prostoru Kepno a odtud zaútočit na Vratislav souběžně s námi a tím možné síly protivníka donutit vést boj se dvěma útočícími kolonami.

Dále potom studie poměrně přesně na základě rekognoskací provedených pro plán N, které divize a v jakém směru povedou útok. Nezapomnělo se ani na kryt jižní hranice. Ten měla zajistit 6. pěší divize a 9. pěší divize. Společný útok na Vratislav měl po splnění tohoto dílčího cíle pokračovat ve všeobecném směru na Berlín. Jako hlavní komunikační cesta měla sloužit dvoukolejná železnice od Vratislavi přes Lehnici a Gootbus na Berlín. Studie přímo konstatuje, že tato trať je dokonale propojena s naší komunikační sítí.

Někdy v této době se na III. oddělení zrodila podrobná a velmi kvalitní úvaha o strategické situaci naší země a měla podtitulek, který stanovil, že jde o ofenzivní aspekty válčiště v Čechách. Byly v ní vypočítány například nejdůležitější průmyslové prostory a významná města v blízkosti našich hranic a to ve všech směrech. Ale obsahuje i hodnocení a závěry, které snesou to nejpřísnější měřítko. Důraz na ofenzivní charakter našeho území je v této úvaze popsán takto, cituji:

„ Jestliže společnost národů vytvoří jednoho dne policejní síly mezispojenecké, pak tyto musí mít své základny v Čechách a na Moravě, aby mohly vykonávat tlak na státy střední Evropy. Tento tlak by mohl být vytvořen ihned pomocí bombardovacích leteckých sil, umístěných na československém území“.

Přímo z toho dýchá francouzský mocenský zájem na silném vlivu v této části Evropy. A studie pokračuje – na podporu ofenzivnosti naše ho území - sledováním jeho nevýhod pro defenzivu.
Logicky dovozuje, že silný a vojensky dobře jištěný stát ve středu Evropy- tedy naše země, bude pro okolní státy, jmenovitě Německo, Rakousko a Maďarsko hrozbou, se kterou se budou jen těžko smiřovat. Autor, pravděpodobně to byl zkušený stratég plukovník Henri Édouard Rozet, absolvent Vojenské školy v Saint-Cyru a Vysoké válečné školy v Paříži, frontový velitel, který na západní frontě velel jednotkám cizinecké legie a důstojník francouzského hlavního štábu potom pokračuje, cituji:
„ je-li pravda, že německé státy a Maďaři doufají v revanš, můžeme si být jisti, že prvním cílem jejich válečného úsilí bude zničení ČSR a jeho ekonomické zotročení“.

Ohledně Rakouska potom pokračuje, cituji:

„Jestliže Rakousko bude připoutáno k německé říši a bude následovat vojenské direktivy z Berlína, pak čára českých hranic podstatně ulehčí německou obkličovací koncentraci, která bude mít za cíl Prahu. Československá republika má proto prvořadý zájem, aby Rakousko bylo vojensky vyloučeno ze hry, nebo neutralizováno ještě před koncentrací německých sil“

Na tuto neutralitu a neutralizaci Rakouska je v úvaze kladen důraz několikrát a je opakovaně řečeno, že je to prvořadý úkol pro československou diplomacii. Důvod je jasný při letmém pohledu na mapu a je zformulován s plnou vážností a naléhavostí, cituji:

„Nejnebezpečnějším útokem pro ČSR by byl útok vycházející ze slezské linie: kladská Nysa-Ratiboř. Rozpůlil by území ČSR na dvě části a údolím Moravy by spojil Vídeň s Wroclaví. Tím by vytvořil úplné obklíčení Čech“.

Další důležitou částí úvahy jsou základní předpoklady, které autor vidí jako nutné akceptovat, pokud se naše země rozhodne pro defenzivní strategii. V kostce lze říci, že nevidí jinou možnost, než vedení boje na zdrženou na postupně zatažených obranných liniích a tím získat čas, než zasáhne společnost národů. Je zajímavé, že úvaha zde nemluví výslovně o Francii, i když autorem byl Francouz. Asi Rozet velmi dobře věděl, že naší politické reprezentaci moc nechce uzavírat vojenské spojenectví s hlavními dohodovými mocnostmi.

Mimo jiné požaduje:
- připravit evakuaci Prahy jako centra moci a mít připravena náhradní místa pro umístění sídel nejvyšší správy a připravit zdvojení životně důležitých služeb a zdrojů a tyto přesunout do
zvláštní obranné zóny spojené komunikacemi se spojenci, tedy s Jugoslávií a Rumunskem.

- hlavního nepřítele, zde zcela jistě jde o Maďarsko, musí nekompromisně paralyzovat Rumunsko a tím vyloučit aby naše země musela bojovat na dvou frontách.

- Dunaj musí být zmezinárodnění tak, jak bylo dáno poválečnými smlouvami a musí zůstat spojnicí s Jugoslávií a Rumunskem. Tento bod má svůj význam i v případě bojů s Německem. Prostor severně od Dunaje nebo od čáry Bratislava – Komárno - Levice je natolik důležitý pro prodloužení boje v Čechách jako základna pro formování posil a uložení válečných komodit, že Čechy musí být komunikačně propojeny s touto základnou a komunikace musí být zajištěny a k hranici s Ukrajinou a Rumunskem. Proto mimo udržení Dunajské vodní cesty požaduje vybudování dalších železničních a silničních spojů Čech a Moravy se Slovenskem.

Pro skutečnou defenzivu potom autor navrhuje základní témata k dalšímu studiu k vytvoření plnohodnotného obranného plánu. Jde o tato témata:

1. Studium možností pro vybudování linií stálých opevnění na slezské hranici k zajištění železničního spojení z Pardubic do Olomouce a to na linii Hradec Králové – Králíky – Hranice na Moravě

2. Studium vybudování krytu na Německých hranicích v Čechách s vytvořením koncentrace v trojúhelníku Pardubice – Praha – Tábor.

3. Studium vybudování krytu za linií Hradec Králové – Králíky – Hranice na Moravě
s koncentrací sil v trojúhelníku Brno – Přerov – Nové Mesto na Váhom podpořené vybudováním železnice z Brna do Nového Města nad Váhom.

4. Zahájit studia pro členěnou koncentraci tří armád a to jedné v Čechách, druhé na Moravě a třetí v trojúhelníku Bratislava – Komárno – Levice.

Snad neudělám pro další pokračování této práce někdy v budoucnosti moc velkou chybu, když napíši, že tyto čtyři okruhy pro studium přinesly závěry, které se staly základem pro defenzivní plánování v druhé polovině dvacátých a celých třicátých letech až do zániku Československa jako státu v roce 1939.

Tyto úvahy jsou také základem pro nádhernou ukázku historických paradoxů, jak jich dějiny znají mnoho a mnoho. Tyto studie byly předepsány a staly se základem závěrů pro defenzivu naší země. Napsal je Francouz, který přitom jednoznačně preferoval strategii ofenzivní. Dvanáct roků po jejich předepsání náš generální štáb vypracoval studii, která proti tehdy již nacistickému Německu navrhovala ofenzivní kroky. A tento návrh byl smeten ze stolu díky zásahu francouzských poradců a jejich tlaku. V té době se totiž nechali Francouzi unést svojí Magitonovou linií a tento způsob obrany implantovali nám a díky tomu byla v roce 1934 odsouhlasena defenzivní strategie opřená o stálá opevnění.

I pro krásu tohoto paradoxu rád studuji dějiny a v nich skryté lidské osudy a osudy národů a států. Stojí to za to. Nebo ne?

V této době se při zajišťování naší státní a územní integrity mohlo spolehnout jen na naše spojence z Malé dohody. Pro úplnost, ale musíme dát pár řádek na téma co naše země a Sovětský svaz, když i francouzští experti nám doporučovali kontakty s touto zemí nevylučovat.

Naši dva hlavní guru zahraniční politiky, tedy prezident Masaryk a ministr zahraničních věcí Beneš, v té době proklamovali potřebu ekonomické spolupráce se sovětským Ruskem a těmito kontakty se ho pokusit vrátit na cestu obvyklou v jiných zemích a u nás tedy zpět ke kapitalismu. Bylo to sice naivní, ale v té době se naivitou mohlo pochlubit ledacos. Ale od roku 1922, kdy nám Německo začalo díky zhroucení vlastní měny přebírat strojařské zakázky, se sovětský průmysl zdál ideálním odbytištěm, pro naši produkci mnoha odvětvích.
To ale nevylučovalo snahy o demontáž sovětského systému.

Rusko se ale pomalu dostávalo z mezinárodní izolace. Velká mezinárodní konference o hospodářských a finančních otázkách, která se konala ve dnech 10. dubna až 19. května 1922 v Janově za účasti 28 států a Ruska. Byla to první mezinárodní konference, které se zúčastnili i zástupci sovětského Ruska. Sovětská delegace na konferenci nekompromisně odmítla hospodářské a politické požadavky partnerů při jednáních, jelikož cílem byla obnova kapitalismu v Rusku. Na druhou stranu ale vyjádřila ochotu k posouzení otázek kompenzací v případě uznání ruského státu de iure a poskytnutí úvěrů, zároveň ruští zástupci požadovali náhradu škod způsobených zahraniční intervencí a blokádou. Pro tyto nesmiřitelně protikladné postoje konference skončila bezvýsledně. Část problémů byla přenesena na jednání haagské konference v roce 1922. Zásadním úspěchem sovětské diplomacie bylo uzavření rapallské smlouvy s Německem.

Naše delegace z počátku držela basu s tvrdou protisovětskou linií Francouzů, ale ta šla brzy do kopru a Francie se s ní ocitla v naprosté izolaci. Tehdy naše delegace změnila směr a snažila se Francii z této izolace vyvést.

Sovětsko – německá smlouva podepsaná v Rapallu 16. dubna 1922 totiž znamenala prolomení politické izolace Ruska a byla pro obě strany nesmírně důležitá. Zajistila totiž ledacos ale hlavně:
- navázání diplomatických styků,
- anulování vzájemných nároků na odškodné
- rozšíření hospodářských styků.
Tato smlouva představoval zhmotnění nejhorších francouzských obav. Nejenom-že znamenala velkou úlevu pro Německo ohledně reparací, ale zároveň i jeho náskok na sovětském trhu a tím rychlejší tempo obnovy ekonomického potenciálu. A to v sobě skrývalo jasnou hrozbu obnovy i potenciálu vojenského.

Proto byla jednání urychlena a dne 5. června 1922 byla podepsána prozatímní smlouva mezi námi a sovětským Ruskem o neutralitě a navázání obchodních styků. Plné znění smlouvy je zde http://www.epravo.cz/vyhledavani-aspi/? ... =1&ParaC=2

Pro sledování československého válečného plánování, ale je důležité to, že tyto politické pohyby se na něm nijak v této době neodrazily. Na počátku roku 1921 byly na pokyn generála Mittellhausera podniknuty první kroky b vypracování plánu B. Šlo o plán, který předpokládal sovětský útok na Rumunsko a Polsko, ke kterému mohlo dojít v horizontu několika měsíců. Plán byl ryze defenzivní a počítal s postupným stahováním našich vojsk z Podkarpatské Rusi východního Slovenska. Když se vrátíte k tomu, co jsem psal o plánech PH a P, můžeme říci že tento plán byl jejich modifikací s tím rozdílem, že se místo možné konfrontace s těmito státy předpokládala naopak spolupráce s oběma.

Asi se zde odrazil zájem francouzských poradců u nás a v Polsku, abychom se přestali dohadovat mezi sebou a spojili se proti možné společné hrozbě a ta mohla dojít ze západu a z východu. Pokaždé bychom posloužili francouzským zájmům. O možném útoku na Vratislav jsem už psal. A zde je vidět, jak se rozcházeli postoje našeho ministra zahraničních věcí a šéfa francouzské vojenské mise.

Beneš při podpisu naší smlouvy s Polskem okamžitě informoval německé zástupce v Praze, že smlouva nemá žádné tajné vojenské dodatky. Ale francouzský generální štáb od poloviny roku 1922 tvrdě tlačil na uzavření takové smlouvy. Ale z Malé dohody takovouto smlouvu uzavřelo s Polskem pouze Rumunsko a to jen díky obavám ze Sovětského Ruska. Tak byla i zaměřena. A tak se Francouzi snažili, aby se stejně zachovalo Československo a naše země. Ještě pořád toužili po protisovětském sanitním kordonu.
A tak generál Henri Albert Niessel sloužící ve vojenské misi v Polsku natvrdo sdělil našemu velvyslanci, že celý polsko-rumunský spolek je bez polsko-československého spolku naprosto k ničemu. Měl pravdu. A podobně se vyjadřoval i náčelník francouzského hlavního štábu generál Edmond Alphonse Léon Buat. Ten do Prahy poslal náčelníka zpravodajského oddělení, aby podrobil kritice vojenské ocenění strategické situace naší země. A navíc zde měl opět lobovat ve prospěch vojenských konvencí mezi Francií a všemi členy Malé dohody.

Obrázek
Náčelník francouzského hlavního štábu generál Edmond Alphonse Léon Buat

Tento zájem byl podpořen i úsilím podpořit francouzské dovozy zbraní všude tam, kde si Francie udržovala vliv. Poláci ale odmítali s tím, že jim Francouzi nutí nákupy zbraní které sami vyřazují z výzbroje a nahrazují je modernějšími. Naše armáda šla svojí cestou a bylo jasné, že v horizontu několika let zahájíme masové přezbrojování naší armády, ale ku znechucení Francouzů vlastními zbraněmi. Přesto generál Mittelhausser neustále vyvíjel tlak na dovozy zbraní, hlavně kulometů a letadel. Tento neúspěch při podpoře francouzských zbrojařů vedl k jeho kritice doma ve Francii a neměl to lehké ani u nás.

V roce 1923 se spor mezi Francií a Německem ohledně reparací opět vyhrotil. Francouzská armáda okupovala další oblasti Porúří. Krize se prohloubila. Najednou bylo jasněji vidět, že se postoje Velké Británie a Francie rozchází stále více. Něco ukázala už jednání v Janově, ale nyní to bylo vidět více. Naše země váhavě ale přece jen podpořila Francii, mimo jiné závazkem nezvyšovat dodávky uhlí do Německa. To ale vedlo k nespokojenosti mezi našimi těžaři tohoto energetického nerostu.

Beneš se snažil v otázkách Německa hrát roli jakéhosi zprostředkovatele, ale v tomto snažení neuspěl. V polovině roku 1923 Británie prohlásila, že nebude nadále Francii v otázkách reparací a nátlaku na Německo podporovat. To vedlo k dalším snahám Francie o posílení vlivu ve střední Evropě a vytvoření základny pro tento nátlak v této oblasti. Aby se vše rozhýbalo, dorazil do Prahy i maršál Ferdinand Foch. Ale smlouva z toho opět nebyla. V Polsku se mu dařilo lépe – započalo zde konkrétní plánování války proti Německu.

Obrázek
Maršál Ferdinand Foch

Pohyby v Německu, britská opozice a francouzský nátlak vedly naši politickou reprezentaci k řetězovému zájezdu do Paříže, Londýna a Bruselu. Sem ministr Beneš a prezident Masaryk dorazili po jednáních v rumunské Sinaji, kde se jim podařilo prosadit schválení jednotných vojenských smluv všech malodohodových států. Průlomové bylo, že tyto smlouvy měly platit ve dvou situacích:
- případ maďarské agrese proti kterémukoliv jejímu členovi
- pro případ agrese jiného státu kdy Maďarsko zůstane v klidu. Tento bod tyto dohody převáděl do jiné úrovně. Byly by použitelné i pro případ, který si ještě před pár lety nikdo nepřipouštěl.

Jednání byla složitá, ale naše delegace se držela svého. Dohoda s Francií se nekonala, ale jednání se vedla dál. Benešova opozice byla dána dvěma složkami:
- odporem proti tvrdé politice Francie vůči Německu, kterou viděl jako škodlivou pro ekonomiku vlastní země a málo přínosnou pro konsolidaci poměrů v samotném Německu
- odporem proti riskantní antisovětské politice, kterou Francie občas projevovala ve střední Evropě. Řečeno jednoduše, Francie svůj antisovětismus a protiněmecké aktivity vedla někdy naprosto bezohledně.

Proto se Beneš bránil zuby nehty jakýmkoliv vojenským závazkům. Smlouva mezi Francií a naší zemí nakonec byla podepsána, ale bez vojenské konvence. Jakési vojenské aspekty byly v podobě dopisů, které si vyměnili Beneš a jeho francouzský protějšek.

K jediné společné poradě mezi francouzskými a československými odborníky ve dvacátých letech došlo 11. ledna 1924. Byly na ní posouzeny možnosti vzájemné vojenské pomoci. Její závěry byly vyhodnoceny tak, že mají charakter studie a její použití je možné ale závisí na vhodnosti okamžiku. Co se týká Československa, závěry uvádí, že může být napadeno dvěma způsoby. Tak nějak to vyznělo a zároveň připojuji, jak by mohla Francie pomoci:

1. Maďarsko kontra Československo, Francie by pomohla vysláním leteckých posilových sil, uvažovalo se o jedné letecké bombardovací skupině a dvou skupinách pozorovacích

2. Všeobecný konflikt, kdy na naši zemi zaútočí koalice tvořená Maďarskem a Německem, eventuálně se mohlo připojit i Rakousko. V tomto druhém případě mohlo Československo použít ke své obraně všechny síly, které je schopno dát dohromady. Francie měla jednat ofenzivně a následně, pokud by se dařilo francouzské armádě vítězit, měly přejít z obrany do útoku i naše divize. Zde bylo potřeba doladit směry pochodů hlavních sil obou armád.

Co se týká Francie, bylo to jiné. Ta měla hranice z jedné strany kryté Belgií a mohla být napadena jen Německem. Naše armáda měla v první fázi zajistit důkladný kryt hranic a zabezpečit obranu průmyslových středisek. Následně, pokud by mělo dojít k vítězným akcím Francouzů, měla zahájit bojové operace i naše armáda. Ale nebylo stanoveno nic podrobnějšího. Co se dělo dále?
- projednaly se okolnosti. za kterých by vzniklo spojené velení
- pro leteckou pomoc měla být na našem území připravena kompletní logistika hangáry, vzletové přistávací plochy, dílenská zařízení, zásoby paliva maziv
- organizace spojení
- transfer zpravodajských informací

Francouzi naposledy zkusili ovlivnit naši výzbroj apelem na to, abychom měli jednotnou výzbrojním i munici. Rozumíme tedy francouzskou výzbroj a francouzskou munici. Celým jednáním se neslo, že je potřeba spolupracovat s Jugoslávií a Rumunskem, aby československá armáda neměla potíže s maďarskou.
jako poslední co francouzská delegace požadovala, bylo vypracování společné všeobecné studie států Malé dohody s Francií.

Takto popsané to vypadá, že se Francii podařilo položit základ vojenské spolupráce spřátelených zemí ve střední Evropě a to pod jejím vlivem, neřkuli vedením. Ale opak byl pravdou. Zde začal pomalý ústup Francie z tohoto regionu, který skončil tím, že ve střední Evropě, ztratila jak slávu vítěze Velké války, tak i vliv ve většině Evropy.

Hodně tomu napomohla Velká Británie, která metodicky podlamovala ekonomickou sílu svého spojence a v tom jí pomáhaly i Spojené státy americké. Francie už nebyla přední Evropskou velmocí. Tato ekonomická slabost se projevila v dalším tlaku na Německo a to nemohlo dopadnout dobře. Politika nesmiřitelnosti vůči Německu potom zkrachovala v Locarnu.

Na konferenci konané ve švýcarském v Locarnu ve dnech 5. až 16. října 1925 byly přítomny Německo, Francie, Velká Británie, a také Belgie, protože se smlouva o vzájemných zárukách mezi signatáři měla týkat nejen francouzsko-německých, ale také belgicko-německých státních hranic. Byly zde přítomny i delegace Československa a Polska. Tato, jak se ukázalo hlavní smlouva, nazývaná jako Rýnský garanční pakt, obsahovala uznání statu quo této oblasti, tedy i nově zřízeného demilitarizovaného pásma, všemi přítomnými. Jejími garanty se staly Itálie a Velká Británie, což vedlo k poklesu prestiže Francie jako hlavní evropské velmoci. Za základ byl považován text versailleské smlouvy.
Součástí locarnských smluv se staly arbitrážní smlouvy Německa s Francií a Belgií (ve formě doplňku paktu), dále i rozhodčí smlouvy Německa s Polskem a Československem. V den podpisu sjednala Francie doplnění existujících spojeneckých dohod se svými nejbližšími východními spojenci o garanční smlouvu, která měla Polsku a Československu přinést zmírnění obav z neochoty západních zemí zabezpečit německé východní hranice a tím, jak je logické, také západní hranice naší země a Polska. Ale to už byla jen labutí píseň francouzského vlivu. Tak si už v roce 1925 vítězové Velké války zahráli poker se svými spojenci, tedy státy střední Evropy, kterým umožnili vzniknout, ale nepomohly jim žít. Hlavní slovo měli: Viz foto:
Obrázek
Z leva doprava zde vidíme, kdo že to vlastně byl:

Gustav Stresemann, což byl nesmírně schopný německý liberální politik a státník. Na vrcholu své politické kariéry byl německým říšským kancléřem a ministrem zahraničí v období Výmarské republiky. V roce 1926 mu byla udělena Nobelova cena míru.

Sir Joseph Austen Chamberlain, což byl britský státník a v době, kterou řešíme nekompromisní ministr zahraničí Velké Británie. Tak jako výše uvedený německý politik se stal nositelem Nobelovy ceny za mír

Aristide Briand, francouzský politik s velkými zkušenostmi v době Locarna politik na volné noze, kterému ale ledaskdo naslouchal.

K formálnímu podpisu zainteresovaných stran došlo 1. prosince téhož roku v Londýně. Smlouvu signovali zástupci československé, německé, britské, belgické, francouzské, italské a polské vlády. Dohoda měla bezpečnostní charakter mezinárodních záruk německých západních hranic prostřednictvím Rýnského garančního paktu, ovšem východní hranice Německa smluvně zaručeny nebyly, naopak zde existovala možnost jejich revize. Cílem konference bylo ve své podstatě hlavně také zmírnění desítky let dlouhého francouzsko-německého napětí. Všichni hlavní čtyři účastníci se rozhodly, alespoň na papíře nepoužívat válku jako nástroj vedení politiky.

Zde je nutno říci, že naše ani polská diplomacie neodhadly možné důsledky. A nevarovalo je ani to, že Velká Británie se odmítla v oblasti střední Evropy jakkoliv smluvně angažovat. Tato konference je hodnocena jako rozhodující moment předurčující svými důsledky další vývoj na evropském kontinentě až ke druhé světové válce. A já se domnívám, že naprosto oprávněně.

A situace se nadále zkomplikovala. Na počátku roku 1924 byla před naší diplomacií unikátní možnost posílit vztahy se Sovětským svazem. Celou Evropou se pod vlivem labouristické vlády ve Velké Británii nesla vlna uznávání sovětské vlády de jure. Sovětský svaz byl uznán:
Velkou Británií, Itálií, Norskem, Rakouskem v únoru
Řeckem a Švédskem v březnu
Maďarskem 1. srpna
Francií 28. října
Mezitím byl Sovětský Svaz uznán mnoha dalšími vládami.

U nás byla půda připravena ke stejnému kroku, ale Beneš tento krok ve jménu upevnění Malé dohody odmítl. Bylo to dáno tím, že když se ve Vídni sešla rumunská a sovětská delegace a měla vyřešit problém Besarábie, Rumunsko odmítlo všechno, co bylo navrženo, pokud to jen malinko zavánělo ztrátou tohoto území.

Rumuni se cítili silní: 11. března 1923 ratifikoval pařížský parlament pařížské dohody o příslušnosti Besarábie k Rumunsku, kdy Rumunsko tuto svoji součást získalo na základě souhlasu Británie, Francie a Itálie, který byl udělen už v roce 1920. Za tohoto stavu věcí náš ministr zahraničních věcí považoval za nemožné uznat Sovětský svaz de jure, považoval to za možnost zásadního oslabení malodohodových vazeb. Možná měl pravdu, možná ne.

Rok 1925 byl posledním rokem, kdy naši armádu přímo řídila Francouzská vojenská mise. Po rozhovorech z ledna 1924 její činnost výrazně oslábla. Najednou se jevila jako zbytečná. Svůj hlavní úkol, položit základy pravidelné, kvalitní armády splnila. A to hlavní co požadovala francouzská vláda, vytvořit plně závislého vazal naopak nesplnila. Nedokázala nám vnutit ani jednoznačnou orientaci na francouzskou výzbroj. Bylo zahájeno přezbrojování armády na model zbraní vlastní produkce, a jejich odbyt byl zajištěn i v zemích Malé dohody. Zájem z naší strany už nebyl ani o francouzská letadla.

Po Locarnu, kdy bylo najednou jasné, že se na západní mocnosti a jejich hlavního představitele ve střední Evropě se nelze spolehnout ani v tak zásadní věci jako je průběh státních hranic, tak jak je tyto mocnosti pomáhaly konstituovat, vliv těchto mocností a Francie zvláště začal upadat.

Končil rok 1925. V našem válečném plánování byly relativně dobře připravené plány proti Maďarsku, Maďarsku a Rakousku, proti Německu a Rakousku a do detailu byl vypracován plán proti Německu.

Na konci tohoto roku skončilo označování válečných plánů písmeny, které umožnily rychlou identifikaci cílového protivníka. Od 1. ledna 1926, se tyto plány označovaly jen římskými číslicemi. Tímto skončilo první období válečného plánování a další etapa byla prodchnuta velkými změnami jak v postavení naší země v Evropě, tak i v obsahu našich válečných plánů.

Francouzská vojenská mise ztratila svůj výkonný vliv a zůstal jí pouze poradní hlas. A tak to i přes občasný nárůst jejího vlivu, někdy i velmi významného, zůstalo až do konce první republiky.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Československé válečné plány vývoj vojenské doktriny, dí

Příspěvek od Zemakt »

Pátrači, co říct? Klobouk dolů, za mne děkuji. :up:
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány vývoj vojenské doktriny, dí

Příspěvek od Pátrač »

Zdravím kolego,
jsem rád že se ti tato práce-první ze tří, dvě budou v nějakém časovém horizontu následovat - líbí. Je to moje jak jsem uvedl v práci o zbraních pro prvorepublikovou pěchotu takové nějaké se vypořádání s tím, že jsem První republiku dlouhodobě ignoroval. Nyní díky Johanovi, který mě přibral k práci na mimořádném projektu toto období našich dějin pěčlivě studuji a toto jsou výsledky. Díky tomu bude mít První republika, její politici, vojáci a ona celá na Palbě trochu důstojnější soubor informací a doplním tak práce kolegů a koneckonců i Tebe. Něco málo jsem Ti právě vložil do diskuse k tvé práci o horské pěchotě.

Snad tyto práce nezapadnou tak rychle, jako některé další z tohoto období.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Destroyman
Kapitán
Kapitán
Příspěvky: 1288
Registrován: 25/6/2008, 08:35
Kontaktovat uživatele:

Re: Československé válečné plány vývoj vojenské doktriny, dí

Příspěvek od Destroyman »

Pátrači, mám dotaz. Nemáš ještě nějaké podrobnosti o tom útoku do Němec po obou březích Labe v r. 1919? Já si to totiž nějak moc neumím představit. V úseku Děčín - státní hranice (asi 12 km) - totiž cesta vypadala takhle: železnice a vedle ní polňačka sotva pro žebřiňák.

Obrázek

Na pravém břehu Labe nebyla dokonce naprosto žádná cesta. Lidi na březích Labe sice žili, ale význam pro ně měla hlavně železniční a taky vodní doprava. Denně po Labi projelo až 200 lodí.
Celkově terén vypadal takhle: Úzký zalesněný kaňon, na levém břehu skvělá železnice, špatná polňačka a sem tam zbytky špatně dlážděných cest z dob, kdy lodě netahala pára, ale koně. Na pravém břehu cesta jen na předměstí Děčína, pak až k hranici prudká stráň, hustý les a na břehu občas vodou vymletá niva, popřípadě pláž. Tedy kraj, kterým projde pěchota (a bude strašně nadávat), možná kavalerie (a půlka koní si poláme nohy), ale trén ani náhodou. Tý šipky si nevšímej, to jsem nekreslil já:

Obrázek

Nicméně po pravé straně Labe se dalo cestovat klikatými polňačkami v horách, ovšem znamenalo to okliku cca 20 km a cestování taky žádná výhra nebyla, protože cesta vypadala nějak takhle:

Obrázek

Na saské straně hranice to už bylo o něco lepší, ale ne o moc. Cesty se výrazně zlepšily až za Konigsteinem, což je od hranice dalších asi 15 km.
Umíš si jako emeritní profesionální logistik představit jak by se tamtudy táhlo kupředu třeba dělostřelectvo a zpátky ranění? Já právě moc ne, nemluvě o tom, že jedna šikovně schovanán horská baterie by z tažení asi dokázala nadělat sekanou. Mě to připadá, že se nějaký generál kouknul do mapy, řekl si že je to kousek a že "se to přece ňák udělá". Ovšem historie mluví jinak. Když někdo - od německých císařů, přes křižáky, Napoleona, Rudou armádu až po Dederóny v r. 1968 - táhl do Čech, vždycky si vybral náhorní roviny kolem Teplicka a Ústecka. :???:
さようなら。
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány vývoj vojenské doktriny, dí

Příspěvek od Pátrač »

Destroymane jak jsem koupil tak jsem s nepatrnou přidanou hodnotou prodal. Nájezd a pozdější útok na Bayeruth se mi jeví jako technicky možný i když představa, jak se jedna posílená brigáda probíjí Německem a lehce obsazuje město velké jako Uherské Hradiště mi Připadá jako dost lehkomyslná aktivita.

Útok na Berlín přes veškerou mnohočetnou opakovanost nelze provést tak jak ho předpokládají tyto studie. Tvoje vývody a obrazy to ukazují více než jasně. Prostě je vidět, že tyto plány tvořil nikoliv český voják znalý stavu věci, ale Francouz, který musel do Paříže vykázat, jak lehce naše armáda bude porážet tu německou v zájmu reparační politiky francouzského spojence. Navíc mě u toho napadla jedna hnusná myšlenka - byli by to naši vojáci kdo by tuto téměř nemožnou akci měli provést a nechat se u ní zabíjet. Nikoliv ti francouzští a tedy kdo by se tím až tak moc zatěžovat, pokud tedy mluvím za Francouze.

Pokusím se přes jeden kontakt ve VHÚ zjistit více ale moc nadějí tomu nedávám.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Československé válečné plány vývoj vojenské doktriny, dí

Příspěvek od Ramon »

Ty "břehy Labe" by se asi neměly brát tak doslovně. Přímo podél Labe měla postupovat jedna divize. Celé pásmo útoku bylo ale asi 40 km široké - útočit měly celkem 3 pěší divize a 3 jezdecké pluky. Další pěší divize pak měla po průniku hlavních sil zabezpečovat železnici do Drážďan. Celý plán navíc předpokládal, že hlavní síly Německa budou vázány na západě.
Obrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

Potom by to mělo logiku- podél břehu by šly zajišťovací síly, které měli zajistit bezproblémový přechod řeky z levého břehu na pravý v prostoru Drážďan a hlavní síly by se posunovaly od řeky dále. On celý ten plán staví na tom že by hlavní tíhu nesla francouzská armáda. Ale v náročném terénu je celkově jedno - tam i malé síly napáchají hodně škod.

Ale bavíme se o pravěku našeho vojenského plánování, kdo ví z jakých podkladů, přání a myšlenek se tehdy vycházelo. Jak uvidíme dále, tak později vojenmské plány byly výrazně sofistikovanější, reálnější a hlavně - byly to už naše plány bez toho že bychom v první řadě tahaly vodu ze studny za někoho jiného.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Daemon_The_Dark
Příspěvky: 7
Registrován: 1/5/2013, 21:23

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Daemon_The_Dark »

"Tyto dokumenty nejsou datovány ale podle obsahu a použitých termínů je dovozováno, že tyto plány spatřili světlo světa koncem roku 1920."
Chtěl jsem se zeptat, zda nemohly plány spatřit světlo světa o něco (rok) dříve? Z vojenského hlediska byly již tehdy dost problematické, a tak se nabízí spíše jejich politické využití. V té době se ještě jednalo o definitivních hranicích Československa a ve hře byly návrhy Beneše na připojení Lužice atp. Možná se jednalo jen o zpracování varianty vojenského nátlaku na Německo...Je to jen spekulace, jinak si ale smysl vojenské proti Berlínu akce nedovedu vysvětlit.
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Ramon »

To nemohly - navazovaly totiž na předběžného úvahy o obraně proti Německu z května 1920 (Plán A, později Plán N). Varianty N1 a N2 se rozpracovávaly v souvislosti s vyjednáváním o výši německých válečných reparací.
Obrázek
Daemon_The_Dark
Příspěvky: 7
Registrován: 1/5/2013, 21:23

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Daemon_The_Dark »

Aha, díky za odpověď. Takže vlastně se jednalo skutečně o politický účel.... :-) Je docela zajímavé, někde jsem to četl, snad v Klimkovi, že paradoxně ČSR platila rovněž válečné reparace za podstatnou část válečnéího období. Jednak byla součástí trojspolkové mocnosti, jednak na to jako jedna z mála "poražených" zemí ekonomicky měla...
Uživatelský avatar
parmezano
7. Major
7. Major
Příspěvky: 552
Registrován: 17/3/2012, 16:17

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od parmezano »

malá poznámka k železnici Děčín - Dráždany : tato dráha byla od svého otevření v roce 1851 majetkem Saských drah (pozdeji říšských drah) , které ji taky provozovaly až do roku 1945, kdy se stala majetkem Československé republiky.
Obrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Lord »

Pátrač píše:Potom by to mělo logiku - podél břehu by šly zajišťovací síly, které měly zajistit bezproblémový přechod řeky z levého břehu na pravý v prostoru Drážďan a hlavní síly by se posunovaly od řeky dále. On celý ten plán staví na tom že by hlavní tíhu nesla francouzská armáda. Ale v náročném terénu je celkově jedno - tam i malé síly napáchají hodně škod.
Ale bavíme se o pravěku našeho vojenského plánování, kdo ví z jakých podkladů, přání a myšlenek se tehdy vycházelo. Jak uvidíme dále, tak později vojenské plány byly výrazně sofistikovanější, reálnější a hlavně - byly to už naše plány bez toho že bychom v první řadě tahaly vodu ze studny za někoho jiného.
Možná to byl skutečně jen nástřel bez bližšího šetření, ale pokud byl úsek širší, několik desítek kilometrů a u Labe jen zajišťovací síly, tak je to v pohodě. Co víc dodat, pochvala za článek :up: Možná pro názornost, zakreslit směry útoku do mapy, něco máš něco ne. Útok na Berlín by musel být už opravdu široce založený. Na pokračování se těším, tady bylo dost politiky, je to někdy potíž se tím prokousat :rotuj:

Edit: nemá to úplně souvislost, ale Němci květnu 1945 utíkali do oblasti Saské Kamenice, nebo na české straně Krušných hor kolem Ústí, přes Teplice a Most. Úder na Berlín, tam ale nešli do ruského zajetí :D Český útok na Bayreuth dobrý tah, podle mě. Jen by mě zajímalo zda by při postupu dál, mohli dostatečně zajistit křídla?
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

Lorde - bohužel úplně oddělit vojenské plánování od politického pozadí nelze. Součástí vojenskcýh plánů je i jejich politické zdůvodnění. A v této první práci, kdy jde v podstatě o studie a z nich vycházející plány se do podoby opravdových plánů nestihly přetvořit.

V dalších dílech pokud je tedy dodělám, to bude podobné, ale ne tak politicky nasycené, už to totiž bude v politickém pozadí jednodušší.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Zemakt
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 11466
Registrován: 28/8/2008, 11:14
Bydliště: Cheb

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Zemakt »

Mne ta politika, až tak nevadí. Co se týče například Beneše, tak mám na něj ve skrze negativní pohled. Ovšem Pátrač, mu současným 1. dílem trochu vylepšil reputaci. Zřejmě nic není černé a bílé.
ObrázekObrázek

"Voni fotr, řekněte jim tam, že se jim na jejich párky vyserem!"
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

Není.

Beneš je dnes nazírán hlavně svým jednáním v době 1938 a 1939. Tedy v době kdy je mu vytknuto, že přijal Mnichova tím měl přímý podíl na zánik První republiky, kterou pomáhal vybudovat. Já jsem tímto postižením trpěl dlouhou dobu také, ale na základě toho co jsem v posledních několika letech nastudoval jsem svůj pohled na něj začal měnit a měním pořád.

Myslím si, že to byl politik s vizí, jasně stanoveným cílem a schopností za ním jít. Minimálně v letech 1918 až 1935 to platí naprosto jednoznačně. Byl to navíc člověk, který své vizi obětoval i rodinné štěstí a tak se nezaslouží jen odsudky. Koneckonců při dalších dílech ho budu dále sledovat a snad mu tím vzdáme na palbě čest. Plně si ji zaslouží.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“