Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny, II.

Československá předválečná a současná výzbroj, tanky, letadla, děla.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny, II.

Příspěvek od Pátrač »

ObrázekObrázek

ČESKOSLOVENSKÉ VÁLEČNÉ PLÁNOVÁNÍ A VÝVOJ VOJENSKÉ DOKTRINY OD ROKU 1925 PO ROK 1936.
ÚVOD

V prvních dvou kapitolách tohoto projektu, jsem vám, kolegové palbáci předložil pohled na válečné plánování v prvních šesti letech existence naší armády. Vzhledem k důležitosti probíhajících politických turbulencí v této době, které vytvářely různé problémové situace, jsem nemohl vynechat i základní politické informace. V této kapitole budu postupovat stejně, i když si myslím, že těch politických turbulencí je v tomto období méně. Každopádně mi je promiňte. Bez nich by práce ztratila podhoubí.

Kapitola třetí: Válečné plánování od roku 1926 do roku 1930.

V druhé kapitole jsem rámcově popsal výsledky konference v Locarnu. Zde jen zopakuji, že tyto výsledky a postupné uznávání Sovětského svazu „de jure“ většinou států Evropy včetně velmocí. Způsobily zásadní přestavbu poválečného evropské mezinárodní situace a dá se říci že politické uspořádání, které postupně od konce Velké války zrálo, se uzpůsobilo díky této konferenci vztahům ekonomickým.

Jako nový silový ekonomický prvek se objevila ekonomická expanze Spojených států amerických do Evropy. Tedy vojenské uskupení a dodávky výzbroje byly nahrazeny exportem kapitálu. Vzhledem k naprosté vyčerpanosti německé ekonomiky si američtí finančníci vyprali právě tuto ekonomiku. Na tomto se pracovalo v USA, které z války vyšly jako nejsilnější kapitalistická velmoc už od roku 1924.
Americký bankéř Charles Gates Dawes který se po zajímavé vojenské kariéře v roce 1919 nechal vyřadit z řad americké armády se dokonce v roce 1924 stal viceprezidentem své země, byl potomkem z tradiční vojenské rodiny.

Obrázek
Charles Gates Dawes

On se do dějin zapsal jinak, i když i jeho stopa zanechaná ve válečném úsilí vedoucí k porážce ústředních mocností není rozhodně malá. Mimo jiné na jeho doporučení a nekompromisní podporu byla schválena první půjčka pro zoufale bojující Francii a Velkou Británii ve výši půl miliardy dolarů. Pro jeho práci na plánu, který cestou snížení reparací měl vést k tomu, aby Německo rychleji obnovilo a stabilizovalo ekonomiku, se stal nositelem Nobelovu cenu za mír v roce 1925.

Výsledek byl jednoznačný. Ekonomická podpora řízená Bank of England vedla k politické stabilizaci vnitřních poměrů Německa a pomohla Německo postupně nasměrovat ekonomicky později i vojensky nasměrovat směrem na východ. To následně vedlo k nemalým pohybům mimo jiné i ve střední Evropě. A zde má pro naši zemi nesmírný význam, že zatímco si naši jakože spojenci smluvně v Locarnu zajistily svoje hranice, jakkoli se odmítli zasadit o stabilizaci hranic států na východ od Německa tedy hlavně našich a polských. Jde o mnou už popisovaný rýnský garanční pakt, který byl součástí locarnských dohod, uzavřených mezi Francií, Německem, Itálií a Belgií roku 1925, garantující nedotknutelnost francouzsko-německých a belgicko-německých hranic.

Beneš nebyl žádný trouba, ale jako vedoucí osobnost naší diplomacie tuto situaci plně nedocenil, stejně jako polští představitelé. Jako by přímo v Locarnu ztratil schopnost bojovat za Československo s rozhodností, kterou předváděl několik let před touto konferencí. Jakoby mu nedošlo, že tento politický stav se může v krátké době změnit v přímé vojenské ohrožení.

Když si uvědomil rizika, začal jednat s rozhodností a rozmyslem, jak u něj bylo zvykem. Ale možností už moc nebylo. Využil toho, že se Polsko cítilo ohroženo obdobně a začal jednat s tímto nedávným nepřítelem. A dne 23. dubna 1925 naše země s Polskem podepsala arbitrážní a obchodní smlouvu. Když se to tak vezme, bylo to už pozdě. Ale dřívější Benešův odpor k takovým smlouvám s Polskem byl dát tím, že Polsko bylo v konfliktu se Sovětským Ruskem a Beneš nechtěl naši zemi zatáhnout do tohoto konfliktu a porušit tak neutralitní smlouvu uzavřenou s tou velkou zemí na východ od Polska.

Smlouvy ve své podstatě byly obchodního charakteru, ale byly významné i z vojenského hlediska. Oba signatáři se zavazovaly k tomu, že v případě války umožní pro toho druhého tranzit válečného materiálu a nakonec toto ustanovení bylo rozšířeno i pro mírovou dobu. A tak byl přijat vojenský závazek, který byl protiněmecký a také protisovětský. Poláci potom pokračovali s podobnými smlouvami s Rumuny a Jugoslávci. Beneš ale podruhé zablokoval rozšíření Malé dohody o Polsko.

Tuto naši vzájemnou smlouvu velmi negativně vnímala jak Velká Británie, tak i Spojené státy. Beneš zahájil dlouhý tanec. Ten měl složité kroky. Šlo o snahu utlumit britsko-americkou nelibost nad dohodami s polskou stranou, respektovat francouzsko-britské spojenectví na Rýně, i když pro nás bylo hrozbou, co nejvíce udržet dobré vztahy s Francií a zároveň se snažit ke vstřícnosti k britským požadavkům a posilovat Malou dohodu. To byl tanec moc složitý na kroky, ale nějakou dobu se zdálo, že to půjde uválet.

Jenže postavení Francie bylo slabé. Musela akceptovat ekonomický nátlak a jediné co se jí podařilo ve prospěch nás a Polska ujednat, byla možnost poskytnout jakési záruky. Ale nešlo o zajištění našich hranic. Na to už neměla dost sil. Pokud by chtěla pomoci, musela jít cestou Společnosti národů. To znamenalo pro naši věc porážku a velmi lehce se naše země mohla dostat do mezinárodní izolace. A už o rok později, tedy v roce 1926 bylo jasně vidět, že se konstituují tendence, které nás nakonec k této izolaci přivedly. A ukázalo se, že Edvard Beneš honí moc zajíců najednou.

V únoru 1926 zkrachovala naše jednání se Sovětským Ruskem o jeho uznání de jure. Potíží bylo více, ale hlavní byly dvě:

Primo: nepřiměřené požadavky naší strany na odškodnění za ztracený majetek našich občanů v Rusku

Secundo: Benešovy obavy co na to jednání řeknou Britové, pokud dopadnou pozitivně.

A průšvih pokračoval. Beneš se pokusil zmařit jednání mezi Sovětským Ruskem a Německem. To vedlo k ochlazení našich vztahů s Velkou zemí a nakonec i Německem, kde tato aktivita vyvolala velmi negativní odezvu. Navíc mu Britové podtrhli stoličku pod nohama. Když jim poslal písemné memorandum, kde své výhrady k sovětsko-německému sblížení jasně a přesně popsal, zveřejnili ho a tím ho dostali do velmi složité situace. Beneš nepochopil- na to byl příliš čestný – že USA a Británie hrají vysokou hru, jejímž cílem je Sovětské Rusko přeměnit na surovinový a agrární přívěšek Německa. Přes našeho velvyslance potom byl Beneš ujištěn o naprosté a bezpodmínečné loajalitě Německa vůči Británii a USA. Beneš tuto loajalitu považoval za iluzi, ale nikdo to nechtěl slyšet a jeho kredit dále klesal.

Dne 24. dubna 1926 byla smlouva mezi Sovětským svazem a Německem podepsána a Francie, která z této smlouvy měla v minulosti skoro panickou hrůzu, mlčela.

Vliv Locarna pomalu rostl. Nakonec se infiltroval i do Malé dohody. Oslabení pozic Francie ve střední Evropě postupně začala využívat Itálie. Její podpora Maďarsku byla už dřívějšího data, ale nyní se Benito Mussoliny rozhodl pro vyšší úroveň hry a vyvolal roztržku přímo mezi Československem a Itálií. Popudem byla naše snaha potlačit fašistické hnutí a jeho ikonu v naší zemi, Radolu Gajdu. Mussoliny na Gajdu ve své podstatě kašlal, protože ho považoval za nulu, ale šlo mu o fašismus jako ideologii ostře napadanou napříč celým naším politickým spektrem. A tak Mussoliny zapomněl na své studie o našich husitech, na svůj obdiv k našim vojákům, kteří tak statečně bojovali proti Itálii na frontě v Alpách.

Mussoliny navíc ukázal jak je vnímavý politik. Zatímco u nás se na vnitřní politické frontě rozhořel boj o dovozní a vývozní cla na zemědělskou produkci a potraviny, která nakonec byla díky agrární straně přijata v takových výších, že přímo ohrozila ekonomickou spolupráci s Rumunskem a Jugoslávií, Mussoliny nabídl pravý opak. To položilo základ k politickému oslabení Malé dohody doposud kompaktní a loajální.

Dne 17. září 1926 došlo k průlomu. Itálie Rumunsko podepsali smlouvu o spolupráci a přátelství, což by nebyl až takový problém. Problém byl v tom, že tato smlouva obsahovala dva tajné protokoly.

Primo: první protokol byl o tom, že si obě země zaručily vzájemnou neutralitu v případě napadení třetí zemí. To byl přímí úder pod pás Jugoslávii, která v té době procházela obdobím naprosté destrukce vztahů s Itálií. Jugoslávie tím pádem nemohla počítat s Rumunskou pomocí, pokud by pod vlivem událostí přijala rozhodnutí k vojenské akci proti Itálii. A je otázka, jestli by ji od Rumunska dostala, pokud by byla Itálií sama napadena.

Secundo: druhý protokol stanovil, že pokud to situace bude vyžadovat, sejdou se k jednání generální štáby. To mohlo znamenat cokoliv, ale asi to mělo vazbu na potlačení snah Sovětského svazu získat zpět Besarábii.

Dalším zásahem bylo uzavření smlouvy s Albánií o dva měsíce, tedy v listopadu 1926. Tato úmluva byla namířena především proti Jugoslávii – dalšímu členu Malé dohody. Prakticky to znamenalo, že Itálie mohla z albánského území kdykoli napadnout Jugoslávii. Další narušovaní malodohodového svazku bylo dáno upevňováním italského a anglického vlivem v Maďarsku. Tyto tendence vyvrcholily roku 1927 uzavřením maďarsko - italské smlouvy. Náhodně bylo také odhaleno, že do Maďarska byly z Itálie tajně dopravovány zbraně, což svědčilo o tom, že porušování mírových smluv se dělo s vědomím a za přímé podpory Itálie a tím pravděpodobně i Anglie. Všemi těmito skutečnostmi byla narušena soudržnost a vlastní existence Malé dohody.

A když se Jugoslávie pokusila vylepšit své postavení uznání Sovětského svazu „de jure“ v prosinci 1926, zásah Velké Británie toto znemožnil. Tak už poněkolikáté od Locarna ukázala Velká Británie naprosto jasně, že nemá ke státům vzešlých ze zničené Rakousko - uherské monarchie naprosto žádný vztah a že jí budou sloužit jen k prosazování jejích vlastních plánů.

Já osobně si neumím představit, jak by v této nové situaci, kdy Německo bylo v Locarnu zrovnoprávněno s Francií a stalo se členem Společnosti národů, mohla Malá dohoda fungovat, pokud by měla splnit své vojenské závazky a v případě války s Maďarskem. Na této válce se měly podílet podle jednotné vojenské konvence platné pro všechny tři státy přijaté 14. září 1923, všechny státy Malé dohody. Podle ní měly proti Maďarsku nasadit jednotlivé státy tyto síly:

Rumunsko a Jugoslávie každý 72 pěších praporů, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 30 letadlech

Československo mělo poskytnout 66 praporů pěchoty, 90 baterií dělostřelectva, 16 eskadron jezdectva a 80 letadel.

Závěr je jednoduchý, tak pečlivě vybudovaný alianční systém obrany se začal hroutit. Naši spojenci v Malé dohodě nebyli naší novou hrozbou, tedy Německem přímo ohroženi. Ve své podstatě nás spojovala pouze obava z maďarského revizionismu. Francie, která potřebovala klid ve středomořské oblasti, Itálii uvolnila ruce a tvářila se, že se nic moc neděje.
Paříž ale i tak postupně uzavírala se státy Malé dohody zvláštní politické smlouvy:
- s Československem 25. ledna 1924,
- s Rumunskem 10. června 1926 a
- s Jugoslávií v roce 1927
Tyto dohody ale měly ve světle dění malý význam. Skutečná přímá pomoc nebyla od Francie možná a tak to byl spíš jen šum, který měl přehlušit jiné dění.

A když se uvědomíme, že v květnu 1927 došlo k vážné roztržce mezi Británií a Sovětským svazem, která vyvrcholila přerušením diplomatických styků a že opět Británie dokázala na úrovni komise velvyslanců zahájit jednání za zrušení vojenské kontroly na d Maďarskem, což vedlo k riziku zahájení otevřené militarizace této země, je jasné že se střední Evropa během krátké době neuvěřitelně změnila.

A to hlavní mělo ještě přijít. 29. března 1927 byla kontrola plnění vojenských článků mírových smluv s Maďarskem zrušena. Tři týdny před tímto krokem Itálie na radu Británie ratifikoval zabrání Besarábie k Rumunsku a tím si Rumunsko velmi zavázala. A 5. dubna 1927 byla podepsána s velkou slávou smlouva o přátelství mezi Itálií a Maďarskem. A jak bylo v té době zvykem, měla tato smlouva i tajný dodatek, který zajistil, že pokud Itálie povede válku s Jugoslávií, Maďarsko zabrání přesunu dodávek zbraní a materiálu z naší země našemu smluvnímu partnerovi, a ten tak zůstane v boji velmi znevýhodněn.

Po Rakousku a Německu tak prorazilo mezinárodní izolaci i Maďarsko a začalo okamžitě měnit rozložení sil jižně od našich hranic.

A tím to jsme probrali vše důležité, co se ve střední Evropě stalo a co se přímo odrazilo v československém válečném plánování. Budeme tedy řešit druhé období Československého válečného plánování, které trvalo od poloviny 20. let přibližně do roku 1933. Tak se na to podíváme.

Jak už jsem uvedl díky rekognoskacím a plánovacím pracím na plánech H a N, na kterých se usilovně makalo v době, kdy to vše organizoval generál Mittelhausser bylo dost podkladů, které umožnily kvalifikované válečné plánování, až do doby kdy naše země zanikla. Koncem roku 1925, konkrétně v říjnu byla vydána „Operační směrnice číslo 1“, která byla plánem obrany proti společnému útoku Německa a Maďarska. Později bylo rozhodnuto jinak a oba plány byly odděleny.

Plán označený jako Plán II byla plánem, kdy se většina sil měla použít proti Německu a plán označený jako Plán II/a byl variantou, kdy se většina sil použije proti Maďarsku. Tyto plány reagovaly se vší vážností na závěry porady mezi námi a Francií v lednu 1924. Zde jak už víme, byly řešeny tři alternativy, jak by válka, která se nás bude týkat, mohla vypadat.

1. Maďarsko kontra Československo, takže to máme variantu Plán II/a. Francie by pomohla vysláním leteckých posilových sil, uvažovalo se o jedné letecké bombardovací skupině a dvou skupinách pozorovacích.

2. Všeobecný konflikt, kdy na naši zemi zaútočí koalice tvořená Maďarskem a Německem, eventuálně se mohlo připojit i Rakousko. V tomto druhém případě mohlo Československo použít ke své obraně všechny síly, které je schopno dát dohromady. To by odpovídalo variantě Plán II. Francie měla jednat ofenzivně a následně, pokud by se dařilo francouzské armádě vítězit, měly přejít z obrany do útoku i naše divize. Zde bylo potřeba doladit směry pochodů hlavních sil obou armád.

3. Varianta kdy ke konfliktu dojde mezi Francií a Německem, ale ta už po Locarnu nebyla brána v potaz.

Pro pozadí těchto plánů je příznačné, že se o ně lidé v hlavním štábu rozhádaly až na krev. Oborníci zde byli na dobré úrovni a bylo jim jasné, že není v silách naší země vést úspěšnou válku proti oběma protivníkům najednou. Proto nakonec plány byly postaveny tak, že se síly nebudou tříštit, a buď se povede plnohodnotná válka buď s Němci, nebo s Maďary. Pokud by bylo potřeba bojovat s oběma, platilo, že hlavní síly se postaví Němcům, fronta s Maďary bude jen kryta a o pomoc budou požádány spojenci v Malé dohodě.

Aby to mohlo proběhnout podle plánů, bylo nutno tyto plány podpořit správnými mobilizačními kroky. Pro případ útoku Maďarska bez účasti Německa se počítalo s dvoufázovou mobilizací.

První fáze: mobilizace na Podkarpatské Rusi a Slovensku. Zde mobilizované jednotky měly být posíleny dělostřeleckými, jezdeckými a leteckými jednotkami od aktivní armády dislokovaných v českých oblastech.

Druhá fáze: celostátní mobilizace, která by při možném útoku Německa umožnila rychlý přesun 9., 11. a 12. pěší divize ze Slovenska.

Obrázek
Vyobrazení varianty označené Plán II

Plán II měl defenzivní charakter, i když obsahoval dílčí útočné akce. Jako hlavního protivníka viděl Německo vzhledem k jeho velikosti i k tomu, že bylo nejblíže prostorům, které měly pro naši zemi životní význam. Maďarsko představovalo druhořadého soupeře a Rakousko ještě podřadnějšího.
Maximum sil mělo být proto soustředěno proti Německu, celkově 10 divizí a 6 brigád, zatímco proti Maďarsku by zůstaly jen slabé síly, konkrétně šlo o 10. pěší divizi a 2. horskou brigádu. Hlavní útok německé armády autoři plánu očekávali variantně:
- z prostoru Zwickau – Chemnitz ve směru na Prahu
- z prostoru Regensburg dnes (Řezno) – Weiden ve směru na Plzeň a Prahu.
- nevylučoval se ani útok z prostoru Bautzen, dnes (Budišín) – Görlitz dnes (Zhořelec) ve směru na Český Brod,
- další varianta předpokládala úder z prostoru Landeshut – Reichenbach ve směru na Hradec Králové a Pardubice nebo ve směru na Letohrad. Poslední možnost se považovala za nejméně pravděpodobnou, ale současně za nejnebezpečnější, protože mohla odříznout Čechy od zbytku státu. Tato hrozba by byla o to silnější, pokud by se k útoku na naši zemi připojilo Rakousko útokem přes Břeclav na sever.

K pokrytí všech uvedených útočných směrů měla československá armáda soustředit své jádro v prostoru Praha – Kolín – Mladá Boleslav – Mělník – Slaný tak, aby mohla být použita co nejrychleji a hlavně bojovala co nejblíže státní hranice. Menší síly měly být připraveny k zásahu ve východních Čechách ve směru na sever a na Plzeňsku ve směru na jihozápad. Tyto síly měly být připraveny vést obranné operace a zajistit klid v zázemí bojujících hlavních sil.

K větší ochraně důležité železnice Pardubice – Česká Třebová a ostravské průmyslové oblasti navrhli autoři nástupového plánu dvě útočné operace.
- první představovala okupaci Kladska a
- druhou pak obsazení území na levém břehu Odry alespoň k železnici Oberglogau – Cosel
V obou těchto případech šlo o posunutí hranice o padesát kilometrů na sever. Obě útočné operace měla provést ihned po vypovězení války armáda složená ze tří divizí a dvou brigád a počítalo se na ně sedm až deset dní.
Politické zdůvodnění v plánu II automaticky spojovalo napadení Československa Německem se všeobecným konfliktem v Evropě. Tak nějak to předpokládaly i závěry z rozhovorů s Francií v roce 1924. Předpokládalo se, že povedeme válku s Německem a Maďarskem, cituji:

„v rámci koaliční války, kde na jedné straně stojí ČSR, Francie, Belgie, Polsko, Rumunsko a Království SHS a na druhé straně Německo a Maďarsko“.

Počítalo se i s účastí Rakouska, cituji:

„Rakousko vystoupí proti nám současně s Německem, které vyhlásí anšlus, nebo bude v nejlepším případě jeho tichým společníkem, aby později vstoupilo do jeho bloku“.

Zde se hlavní štáb rozhodl nebrat v úvahu německý závazek daný versailleskou smlouvou neuskutečnit anšlus ani podobný rakouský závazek daný článkem 88 smlouvy ze Saint Germanie. Zde se vojáci dostali do vážného rozporu s Benešem, který argumentoval hlavně tím že v sousední zemi je na vzestupu pozitivní vztah k naší zemi a že máme platnou arbitrážní smlouvu z roku 1926. Hlavní štáb se držel velkoněmeckých myšlenek v Rakousku a trval na svém.

Postoj Anglie, Itálie, Bulharska, Turecka a Řecka se v možné zmiňované koaliční válce hodnotil jako dosud nejasný,

Postoj Sovětského svazu díky jeho rostoucím vazbám na Německo byl předpokládán v lepším případě jako neutrální a v horším se očekávalo, že bude mít snahu Německu pomoci. Zde se Beneš a vojáci plně shodli.

Zvláštní byl postoj k Polsku. Zdůvodnění obsahuje i rozbor naší vzájemné situace s Polskem. Jakoby se více braly v potaz vztahy mezi Německem a Polskem než vztahy našeho souseda s námi. Hlavní štáb vnímal jako nosnou výhodu přednosti společného vojenského postupu našich zemí a pokládal ji za tak evidentní, že se vyšší politikou nezatěžoval. Asi se také bral v potaz vliv obou francouzských komisí, ale neviděli nebo nechtěli vidět, že mezi důstojníky francouzské vojenské mise a důstojníky polskými roste animozita. A asi to bylo vážné – když v červenci 1925 měla odjet do Varšavy naše vojenská delegace, byl z polské strany předložen jasný požadavek- v československé delegaci budou pouze a jen českoslovenští důstojníci. Kdokoliv z naší francouzské mise byl nežádoucí.

Přes všechny nejasnosti se náš Hlavní štáb snažil s velkou vytrvalostí o vojenskou spolupráci s Polskem. Jenže když do čela souseda vstoupil maršál Józef Klemens Piłsudski. K polsko-francouzské animozitě, kdy my naopak s Francií nadále úzce spolupracovali, přibyl problém protičeskoslovenských nálad, které maršál nesl. Navíc to co přineslo Locarno, nás také rozdělovalo. My se drželi Francie a snažili se vycházet vstříc Británii, ale Poláci se rozhodli stát na straně Itálie a ta přece dělala vše, co se dalo, aby nám ztížila život.

Obrázek
Maršál Józef Klemens Piłsudski

Takže pokud se vrátíme k válečnému plánu proti německému útoku, šlo o kompilát defenzivních postupů zaměřených k hájení všech možných přístupových cest do nitra naší země. Pouze k ochraně ostravského prostoru se plánovala útočná operace do Horního Slezska a Kladska, která měla být zahájena neprodleně po zahájení nepřátelství. To mělo zajistit předsunutou obranu Ostravy ale i železničního spojení Pardubice – Olomouc. Mělo se tak získat dalších 50 kilometrů operační hloubky na tomto směru. Navíc by to přineslo zkrácení hranice s Německem o 180 kilometrů. Počítalo se přitom s Polskou spoluprací, nebo alespoň s jeho neutralitou.

Podstata plánu byla v tom, že při obraně dalších úseku našich hranic se měly vytvořit zálohy a ty měly být nasazeny do protiútoků, až bude jasný směr hlavního útoku nepřítele. Už tehdy se realisticky předpokládalo, že je možno očekávat hromadný v pád až ze šesti směrů, a jeden až dva mohly být rozhodující. Aby se vše správně vyhodnocovalo, vyl zde předpoklad kvalitní zpravodajské práce, aby tam, kde budou zjištěny největší síly nepřítele, se vytvářely naše největší zálohy a pokud možno s předstihem.
Jelikož se našemu hlavnímu štábu zdálo pravděpodobné zapojení do agrese proti nám i ze strany Rakouska, nebo by přes ně mohla postupovat maďarská armáda do rovin jižní Moravy, bylo rozhodnuto vytvářet zálohy i v prostoru jihovýchodně od Brna.

Plán II počítal s tím, že do boje budou nasazeny celkově 4 armády každá v síle asi tří divizí a se zvláštním uskupením označeném POP v síle asi dvou pěších divizí v oblasti Plzně. Tedy Pohraniční oblast Plzeň.

Když se zamyslíme nad tím, co jsem zde sepsal, je jasné že plánování v letech 1925 až 1926 mělo svoji váhu. Jasně popsalo politická kritéria, na základě kterých se vytvořily, jasně určily nepřítele i způsoby jak mu čelit. Byly rozvrženy prostorové priority z hlediska obrany celého území. To byl výrazný pokrok a jak ukážu dále, naši štábové se v otázkách plánů vedení boje s protivníkem stále zlepšovali.

Nyní se podíváme na variantu Plán II/a, tedy jak na Maďara. Napřed vyobrazení:

Obrázek

Plán II/a měl na rozdíl od plánu II veskrze ofenzivní charakter. Většinu československé armády po mobilizaci by se zde sešlo celkově 7 pěších divizí a 7 brigád, by podle něj čekal útok do Maďarska s cílem proniknout co nejdále na jih, obsadit Budapešť a při dalším postupu na jih vejít do dotyku se silami našich spojenců a to rumunskými a jugoslávskými divizemi. Zbývající část armády v síle 5 pěších divizí a 4 brigád, měla podle plánu zůstat k dispozici hlavnímu velitelství jako záloha. To pro případ možného pozdějšího zásahu Německa, případně Rakouska do války.

Ale to není všechno. V této době se opět začala extrémně vyhrocovat situace kolem Maďarska. Hlavním momentem bylo zrušení vojenské kontroly nad touto zemí a tím další nárůst italských destrukčních vlivů na naši bezpečnost i na bezpečnost v celé střední Evropě.

Takže vězme, že sir Harold Sidney Harmsworth, 1. vikomt Rothermere, byl další Brit, který se velmi negativně zapojil do destrukce poměrů daných výsledky Velké války. Tento muž se v roce 1927 pustil do aktivit, které měly vést k revizi Trianonské smlouvy. Zde ho máme: Obrázek
Harold Sidney Harmsworth, 1. vikomt Rothermere

Jeho snaha byla přijata v Maďarsku nadšení a dokonce zde vznikla liga pro revizi trianonského míru. Jako majitel významného deníku Daily Mail vydal dne 21. června 1927 článe který nesl název Maďarské místo na slunci, kde se snažil odůvodnit, proč by se Maďarsku měly vrátit po válce odebraná území a to i na úkor jeho sousedů. Za tyto své názory tvrdě bojoval a v Maďarsku se stal ikonou, dokonce má v Budapešti vlastní pomník. Zdá se že byl pro Británii nastrčenou figurou, která měla pomoci posílením Maďarska podpořit Britské imperiální zájmy.

Velkou aktivitu po celé Evropě a hlavně u nás vyvolala takzvaná svatogotharská aféra, kde šlo o odhalené pašování zbraní do Maďarska z Itálie. Ta byla ale velmocemi mimo pár rádoby odsudků ignorována. Beneš se pokusil alespoň něco napravit tím, že se pokusil sblížit s Rakouskem a Německem. Podařilo se mu v březnu 1928 dojednat bezvízový styk s Rakouskem, v květnu v Berlíně jednal o obchodních dohodách, což nejen mohlo vést ke sblížení, ale bylo navíc v duchu britských tužeb.
Pro nás bylo nedobré i to, že v létě 1928 se začaly uklidňovat i vášně mezi Rakouskem a Itálií. Podařilo se vyjednat pro obě strany přijatelné podmínky ohledně jihotyrolských menšin a Itálie se rozhodla získat větší vliv i v Rakousku. Francie se tvářila, že se jí střední Evropa najednou netýká. A nakonec se dostala do sporu i s Británií, která po ní chtěla, aby přerušila diplomatické styky se Sovětským svazem. A sama se snažila zbavit polských závazků. Díky tomu se Maďaři cítili na koni a napřeli veškeré své úsilí do revizionistických tlaků na naši zemi. Snažili se vymanit Rumunsko z Malé dohody, zahájili proces sbližování s Polskem a navíc aby toho nebylo málo Jugoslávií, která se jevila jako nespolehlivější spojenec, zmítali národnostní rozpory, které v ledu 1929 vedly k převratu krále Alexandra.

Slabost našich spojenců se odrazila v nárůstu agresivity Maďarska, která našla podobu dokonce v pohraničních incidentech. A to už bylo vážné. Odraz vážnosti situace logicky nastal i ve válečném plánování.

Jako první nastaly změny ve válečném plánu II/a. Rozvědka zjistila, že Maďarsko je schopno nasadit ve třech vlnách 21 divizí a z toho jich proti naší zemi bylo určeno 15. Snadný přístup maďarské armády k našim hranicím a složitý přesun divizí z Čech a Moravy na Slovensko, vytvářel najednou velmi nebezpečnou situaci. Zřejmě koncem roku 1927 nebo začátkem roku 1928 začaly platit nové nástupové plány III a III/a. Důvodem jejich vzniku byla jak nová situace okolo naší země, tak i nová válečná organizace československé armády rozběhnuté v květnu 1927. Úprava nástupového plánu ve verzi III/a, byla ve finální podobě předložena v listopadu 1929.

Vážnost hrozby vedla mimo jiné k opuštění projektu dvoufázové mobilizace a jeho nahrazením mobilizací všeobecnou, kdy se vypracovávaly grafikony co nejrychlejšího přesunu maxima sil na Slovensko tak, aby co nejdříve mohlo dojít k ráznému úderu do Maďarska. Plán byl tak akční, že se počítalo s nasazením některých částí armády do ofenzivních operací z chodu. Směrem na Gödöllö mělo útočit 7 divizí a 6 brigád, směrem na Miskolc 2 divize a 3 brigády, zbývající jednotky měly zajišťovat boky útočících skupin a tvořit zálohu hlavního velitelství a později se také zapojit do útoku.

Cílem bylo udeřit po levém břehu Dunaje na Budapěšť, která byla jen 40 kilometrů od hranic a po pravém břehu se měla útokem obsadit významná místa Magyarovár dnes Mosonmagyarovár, Ráb, nyní Györ, Tata a Dorog, ale také jižněji ležící průmyslová střediska Veszprém a Szekésféhérvár. Zbývající jednotky měly zajišťovat boky útočících skupin a tvořit zálohu hlavního velitelství a později se také zapojit do útoku.

Je logické, že takový plán, který byl nesmírně náročný na rychlost mobilizace a přesnost koncentračních přesunů, bylo potřeba postavit na reálných politických odhadech. Ale ministerstvo zahraničních věcí nebylo schopné nic rozumného dodat. A tak si vojáci museli poradit sami a v úvodní části plánu jsou pro Beneše nelichotivé věty, cituji:

„vyskytly-li by se v případě válečného konfliktu nějaké nedostatky v našem válečném plánu, které by vyplývaly z toho, že politická situace vzatá za jeho podklad byla špatně předvídána, padne odpovědnost za ně na hlavní štáb, poněvadž se nebude moci vykázat žádným dokumentem…od ministerstva zahraničních věcí, které je …povinné dáti nám všechny nezbytné direktivy“.

Proč se takto Beneš a Masaryk k vojákům chovaly je složité dedukovat. Několik možností zde ale je:

- je známá Masarykova averze k důstojníkům, zvláště hodně vysokým, kteří vyrostli v armádě rakousko-uherské monarchie. A v této době byl generálním inspektorem naší armády generál Podhájský, který jím byl jmenován v roce 1927

- podstatně vážnější důvod by mohl ale být ten, že se do čela hlavního štábu na krátkou dobu dostal generál Radola Gajda.

Ten se 1. prosince 1924 stal členem hlavního štábu československé armády a 20. března 1926 se stal jeho náčelníkem. V roce 1926 byl degradován a propuštěn z armády. Poté stal se předsedou Národní obce fašistické, hnutí organizovaného po vzoru italského fašismu s obdobným politickým programem až na výraznější antisemitismus. Takovému hlavnímu štábu bych měl problém důvěřovat i já. Jenže objektivně řečeno, je naprosto jasně doložitelné, že naše válečné plány se snad vždy stavěli tak nějak mimo politickou realitu. Prostě zde nebyl potřebný souběh. To ale pro zemi našeho geografického uspořádání není dobré.

Například předpokládat při našem konfliktu s Maďarskem německou neutralitu mohl jen Beneš. Vojáci díky zprávám rozvědky věděli že Německo masivně zbrojí a cvičí velké kontingenty důstojníků, leteckého létajícího a pozemního personálu a usilovně studuje možnosti použití obrněných prostředků vedení boje.

A tak důkladný a myslím si, že i velmi dobrý Plán III/a, kterému byl následně přizpůsoben Plán II označený následně Plán III. mezi sebou nesly velký problém. Nástupový plán III, na rozdíl od plánu III/a, žádné podstatné změny neprodělal a víceméně odpovídal nástupovému plánu II z roku 1925.

- větší část armády, tedy 8 divizí a 12 brigád byla určena proti Německu,

- menší část tedy 1 divize a 5 brigád proti Maďarsku.

Stejně jako u plánu II měla být většina sil nasazených proti Německu soustředěna severně od čáry Rakovník – Praha – Hradec Králové a počítalo se s útokem do Slezska a Kladska.
Ani jeden z obou popsaných válečných plánů platných na začátku 30. let nebyl bez problémů. Plán III vycházel ze situace v polovině 20. let a zvláště jím předvídané rozložení armády již neodpovídalo nové situaci. Plán III/a byl sice aktualizován, avšak jeho velkou slabinu představovala minimální ochrana českých zemí, což v případě zásahu Německa do války mohlo mít katastrofální následky. A to je ten problém který jsem naznačil. Tohoto problému si všiml už generál Mittelhausser. Ten toto řešení zpochybňoval a opakovaně předesílal potřebu kvalitnější obrany území Čech a Moravy. Ale jeho motivace byla spíše dána tím, že pořád měl na paměti zájmy Francie.

Bylo to asi těžké rozhodování čemu dát přednost. Jestli soustředit vše co je k dispozici k obraně Čech a proti Maďarsku se jen bránit za pomoci rumunských a jugoslávských posil, která navíc mohly společným náporem rozptýlit síly maďarské armády podél většiny maďarských hranic, nebo definitivně zlomit maďarskou snahu o revizionismus a vojensky opustit české země. Jenže po Locarnu bylo vše jinak a Francie se na své středoevropské spojence začala dívat jako na přítěž a Malá dohoda se začala postupně pod italským vlivem rozpadat.

Benešovy snahy stmelit Malou dohodu- a že tomu věnoval hodně úsilí - měla jen pomíjivé účinky. Přišla celosvětová krize a ta zamíchala evropskou i světovou politickou. v září 1930 nacionalistické síly v Německu získaly velkou sílu. Za dva roky – od posledních voleb v roce 1928 počet jejich mandátů vzrostl devětkrát. A od roku 1929 se z Německa začal ozývat silný hlas, který tvrdil, že Němci patří do jednoho Německa. A na našem území byla velká německá menšina, začalo být jasné, že zde se rodí hlavní problém.

Beneš asi už nemohl dělat zázraky. V listopadu 1930 se u něj nechal objednat k audienci náčelník hlavního štábu generál Jan Syrový. Tato osobnost by si zasloužila hodně slov, ale zde jen uvedu, že v lednu 1924 přijal funkci podnáčelníka Hlavního štábu a 1. ledna 1925 se pak stal jako první český důstojník náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci. Roku 1927 byl povýšen na armádního generála. Od roku 1933 se jeho nástupcem stal v Hlavním štábu generál Ludvík Krejčí a Syrový byl namísto toho jmenován generálním inspektorem československé branné moci.

Obrázek
Zde je jedna z fotografií tohoto vojáka tělem i duší, který se nakonec stal obětí zvůle.

Ale pokračujme tím, že se snažil při této audienci přesvědčit Edvarda Beneše, že těsná spolupráce vojáků a zahraniční politiky je nezbytná, ba životně důležitá. Jako příklad lze uvést, že předložil tuto eventualitu. Pokud vrhneme vše, co máme proti Maďarsku, potom je potřeba počítat s dočasnou ztrátou Čech. A generál chtěl vědět, jestli dokáže zahraniční politika zajistit alespoň z počátku neutralitu Německa. Je příznačné, že odpověď našeho ministra zahraničních věcí neznáme.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

Kapitola čtvrtá: Válečné plánování od roku 1930 do roku 1936.
Vliv hluboké a celosvětové hospodářské krize a její odraz v politické polarizaci sil se logicky musel odrazit a také odrazil v naší armádě. Agrární strana, která tradičně obsazovala post ministerstva národní obrany, pravidelně čelila nařčení, že prosazuje své ekonomické zájmy v oblasti zbrojních a zemědělských dodávek vojenské správě. Mimo jiné měla stát za pomalou motorizací armády ve prospěch hipomobilní trakce.

Proti ní se v oblasti branně bezpečnostní velmi angažovala sociální demokracie, která je dnes označována za nositele demokratických procesů v armádě a asi je to pravda. Navíc tato strana stála na straně skupiny politiků kolem prezidenta Masaryka, označovaných jako skupina Hradu. Jak krize rostla a postupně stále hlouběji zasahoval celou společnost, vše kolem armády dostalo podobu vyhrocených hádek a lobismů o vojenské dodávky, o to kdo bude na jakém armádním postu a nakonec se tyto tahanice zvrhly tak daleko, že se straníci hádali o tom, kdo a jak bude povýšen.

Co to ale byla skupina Hradu? Jde o termín označující vedoucí politickou skupinu předmnichovské ČSR, reprezentovanou Tomášem Garrigue Masarykem a Edvardem Benešem. Skupina Hrad se opírala především o reformistické strany, Sokol a Československou obec legionářskou. Byla spjata jak s finančním kapitálem Anglo-Pragobanky, tak i s monopolistickými kruhy kolem Živnobanky. Ideologicky vycházela z masarykovského humanismu a demokratismu, zdůrazňovala rozhodující roli dohodových velmocí a Masarykova zahraničního odboje při vzniku ČSR a hájila zahraniční politickou orientaci ČSR na Francii. Představovala politické jádro moci v předmnichovské ČR. Po nástupu fašismu začátkem 30. let reprezentovala antifašistické křídlo československé buržoazie. Mimo rámec této práce sdělím, v době mnichovské krize v září 1938 ustoupila nátlaku západních mocností a kapitulovala před agresí hitlerovského Německa.

Obrázek Obrázek+
Hlavní představitelé skupiny Hradu

Na politické a ideologické dědictví Hradu pak za 2. světové války navazovalo londýnské centrum československého zahraničního odboje v čele s Edvardem Benešem. Tato politická skupina získala významné pozice i v osvobozené ČSR, kdy se opírala hlavně o národní socialistickou a lidovou stranu a pravici sociální demokracie. Hrad jako politické seskupení zaniklo po komunistickém převzetí moci v únoru 1948. Po politických změnách v roce 1989 se termín Hrad ve smyslu politické skupiny opět vžil pro politiky a významné osobnosti spřízněné s bývalým československým a po té českým prezidentem Václavem Havlem. Dnes už tato skupina asi neexistuje.

A tak zatímco se naši politici a polické strany vesele hádaly, mezinárodní situace se postupně měnila stále více a více v náš neprospěch. Tím vojenská problematika získávala na stále větší důležitosti. A naštěstí si to někdo uvědomil. Přelomový byl rok 1932. Ve vnitřní a zahraniční politice došlo k událostem, které některým vojenským kruhům, ale také skupině Hradu názorně demonstrovaly nutnost vymanit armádu z vlivu parlamentních stran.

První člověk, který sehrál nečekanou a ne zrovna pozitivní roli v chodu armádního organismu byl ministr zahraničních věcí Edvard Beneš. V únoru 1932 na odzbrojovací konferenci v Ženevě oznámil ochotu naší země snížit délku prezenční vojenské služby a dokonce snížit výdaje na armádu. Toto prohlášení ale nikdy ani jen nezkusil konzultovat s rozhodujícími vojenskými činiteli a dokonce o tom nevěděla ni vládní koalice. Jenže v tomto bodě pod heslem sociálního smíru se agrárníci a sociální demokraté shodli a tak byla tato služba zkrácena na 14 měsíců. Jenže to bylo jen podivné gesto. Tak dlouhá měla být prezenční služba od vydání prvního branného zákona, ale pod vlivem potřeby byla dlouhá 24 měsíců. Odhlasováno v dubnu 1932 a poprvé se tak nastupovalo na vojnu na podzim roku 1933.

Jenže toto narazilo na odpor ministerstva financí. To okamžitě zpochybnilo proklamované očekávané úspory. Mírový stav armády totiž nikdo nesnížil a bylo tedy nutno odvést o 5 000 branců více, aby mírová armáda mohla normálně fungovat. Jenže jejich výcvik byl podmíněn vyšším počtem délesloužících a tím pádem mzdových nákladů. Armáda měla s financemi potíže dlouho. Jako příklad uváděla, že pro kvalitní výcvik dělostřelecké baterie se ve Francii po dobu tohoto výcviku spotřebuje 800 dělových výstřelů, v Německu 600 ale u nás jen 120. Logicky tak úroveň dělostřelců měla velmi odlišnou úroveň.

Rozpor mezi zahraniční politikou a vojáky se projevil nejvíce právě po krachu odzbrojovací konference, o které jsem se už zmínil. Ale jelikož tato konference či spíše její neúspěch zásadním způsobem ovlivnila zbývající roky do zániku naší země v roce 1939, musím se na ni podívat podrobněji. Snad to přežijete.

Celosvětová hospodářská krize zasáhla svými ekonomickými dopady přetavených do politiky celý versailleský systém mezinárodních vztahů. Ten byl křehký od samého svého počátku a tyto slabiny se projevovaly již dříve, ale dařilo se je srovnávat. V roce 1926 zahájila Společnost národů přípravu něčeho, co svět do této doby neznal – celosvětové odzbrojovací konference. Ale od samého počátku vystoupily navenek hluboké rozpory mezi velmocemi. Ty jak se zdá na něco nevyzkušeného moc nevěřily a tak dávaly přednost zajištění své bezpečnosti systémem vzájemných záruk.

Vlastní odzbrojovací konference byla svolána až v roce 1932, tedy po osmi letech od vyhlášení záměru a jen se začalo jednat, okamžitě se projevily rozdílné přístupy k problematice. A já se pokusím je specifikovat. Ale budu se věnovat selektivně Evropě.

Primo: Francie si chtěla udržet převahu na evropském kontinentě a navrhovala vytvoření mezinárodní armády při Společnosti národů. TO znělo hezky, ale svět na něco takového nebyl připraven a Evropa už vůbec.

Secundo: Německo naproti tomu přišlo s požadavkem rovnoprávného zajištění bezpečnosti, což v jeho případě znamenalo znovuvyzbrojení. TO byla jasná hrozba pro země, které na konferenci v Locarnu nezískaly žádné záruky nedotknutelnosti svých hranic tedy i pro nás.

Tertio: Co se týkalo námořní problematiky, Anglie prosazovala omezení námořního zbrojení v kategorii ponorek, které ohrožovaly její převahu na moři, a Itálie žádala zákaz bitevních lodí, které jí byly ekonomicky nedostupné.

Kvarto: Sovětský svaz, který ještě nebyl členem Společnosti národů, navrhoval všeobecné a úplné odzbrojení, které mělo zbavit západní mocnosti jejich vojenské převahy. Zlé jazyky tvrdí, že skryt za neprostupnými hranicemi mohl zbrojit bez kontroly a tím získat naopak převahu on.

Moc přání a málo ochoty si navzájem vyhovět. Takže to dopadlo, jak muselo. První fáze odzbrojovací konference nedospěla k žádné dohodě. Tento neúspěch se těžce dotkl zejména Francie, která navíc byla postižena rozhodnutím reparační komise, podle kterého Německo mělo zaplatit jako poslední splátku pouze 3 miliardy zlatých marek, které posléze stejně nezaplatilo. Francie se tím dostala do vážných potíží a už z nich až do vzniku II. světové války nevyšla.

A zde se projevilo ofenzivní politické chování Itálie. Ta vyhodnotila situaci a počátkem roku 1933 navrhla vytvoření Paktu čtyř, mezinárodní instituce složené z Anglie, Francie, Itálie a Německo. Pakt čtyř jako nový vrcholný orgán, který měl působit souběžně se Společností národů, měl zásadním způsobem reorganizovat nefunkční versailleský mírový systém. Italové zde prokázali politickou genialitu. Jejich iniciativa obsahovala tyto dva zásadní návrhy:

- revize mírových smluv

- zavedením rovnosti ve zbrojení.

Z evropských záležitostí pakt bez jakýchkoliv diskusí vylučoval SSSR a je jasné, že by byl poslední hřebíkem do rakve velmocenského postavení Francie. Té to ale zatím nedocházelo. Italský návrh okamžitě podpořily Německo a Velká Británie. Francii velmi lákala možnost sblížení s Itálií, ale současně jí vadilo, že navrhovaný pakt je skrytě zaměřen proti jí podporovanému a částečně i vybudovanému spojeneckému systému ve střední a jihovýchodní Evropě. Polsko vytvoření Paktu čtyř ostře odmítlo. Francie ve snaze svůj spojenecký systém udržet 15. července 1933 Pakt čtyř podepsala. Nemělo to ale valnou váhu. Nesmiřitelné rozpory mezi signatáři stejně zabránily jeho uvedení v život.

A konference pokračovala svojí druhou fází a ani ta nepřinesla úspěch. Francie pod tlakem okolností, které už nedokázala ovlivnit, opustila myšlenku univerzálního arbitrážního a bezpečnostního paktu. Místo toho se soustředila na vytvoření systému záruk, ale zůstala v tom sama. Anglie a Itálie podporovaly Německo v jeho požadavku na vojenskou rovnoprávnost. Výsledek byl dán předem - Francie se ve svém odporu proti tomuto vývoji ocitla v izolaci.

Další jednání se potom soustředila pouze na rozsah zbrojních limitů poskytnutých Německu a ostatním státům. Německo se ale s tím, co bylo navrhováno, odmítlo spokojit a reagovalo s okázalou přezíravostí. Dne 14. října 1933 Německo:

- opustilo odzbrojovací jednání,

- vystoupilo ze Společnosti národů,

- rozhodlo se jednostranně pro politiku zbrojení

- odmítlo se nechat vázat jakoukoliv mezinárodní smlouvou.

A bylo vymalováno. Byl definitivní konec odzbrojovací konference. Ministr zahraničí Edvard Beneš řekl po návratu nejvyššímu velení československé armády, cituji:

„Máme tak čtyři léta. Krize přijde nejpozději v roce 1937 a do té doby musí být republika vojensky plně připravena.“

Na jeho slova nikdo z vojáků a politiků nereagoval. Asi v té době nikdo nepochopil obsah jeho slov.

A nyní se zase vrátíme k plánování.

Jednou z politických sil, která si krajně neblahý stav rozporů mezi naší vnitřní a zahraniční politikou a vojenskými kroky uvědomila, byla skupina Hradu a prezident. On osobně zahájil kroky, které dokončila jeho vojenská kancelář, a v prosinci 1932 byl ustaven Armádní poradní sbor.
Byl to sbor složený výhradně z vojenských odborníků. Byli to:
- náčelník a podnáčelník hlavního štábu
- všech zemských velitelů
- zástupců náčelníka generálního štábu
- generálního sekretáře meziministerského sboru obrany státu a dalších významných vojenských činitelů

Díky přítomnosti zástupce meziministerského sboru obrany státu byl tento armádní poradní sbor propojen s ostatními důležitými ministerstvy. Na druhou stranu to, že předsedou byl ministr národní obrany a místopředsedou generální inspektor vedlo v budoucnosti k velkým sporům o vymezení kompetencí náčelníka hlavního štábu a právě generálního inspektora branné moci.
Sbor se stal tím, čím měl – základem pro to, aby o otázkách vojenských dominovala odborná hlediska.

Od roku 1933, tedy od 6. října byla zřízena Nejvyšší rada obrany státu. Byl to výbor, složený z určených členů vlády řízený premiérem. Tomuto výboru byl podřízen Meziministerský sbor obrany státu. Hlavním úkolem Nejvyšší rady obrany státu byla přípravy organizace obrany státu ve všech sférách politického a hospodářského života.

Jakmile si široká veřejnost uvědomila, že příchod nacistů k moci v sousedním Německu je nesmírně vážnou hrozbou, začala se spontánně otázkami obrany státu zabývat. Jako největší problémy byly diskutovány:
- technická nedostatečnost letectva
- malá motorizace
- nejasné a hlavně nezávazné doposud sjednané koaliční obranné smlouvy

Dne 4. července 1933 byla se Sovětským svazem uzavřena dohoda o definici agresora a to mnoho lidí i politických formací vedlo k nadějím, že možná získáme velkého a hodně silného spojence.

Obranné plány se ale zaměřovaly tak jak zaměřovaly. Do těchto plánů se poprvé začaly promítat i předpoklady zásadní vojenské reorganizace. Šlo o:

- připravovaný sborový systém

- organizační předpoklady prodloužení vojenské služby na 24 měsíců

- změny v hodnocení a organizaci zbraní

- opatření ke zlepšení výcviku a výzbroje vojsk

Nosnou osobností tohoto procesu byl zcela bez nejmenších pochyb nový náčelník hlavního štábu armádní generál Ludvík Krejčí.

Takže tedy musíme dát i pár slov o tomto muži v této době. Po vítězství Adolfa Hitlera ve volbách v roce 1932, došlo následně k jeho zvolení Říšským kancléřem, což se stalo v roce 1933. Ztroskotání ženevské odzbrojovací konference vyvolalo potřebu armádu připravit na případný vojenský konflikt. Proto byl generál Ludvík Krejčí 30. listopadu 1933 jmenován zatímním a o měsíc později definitivním náčelníkem hlavního štábu branné moci. Stalo se tak na přímou žádost prezidenta Masaryka, když generála Lva Prchalu nebylo možno z politických důvodů prosadit. V nejvyšší pozici vystřídal odvolaného generála Syrového. V roce 1934 byl ve věku 44 let povýšen na armádního generála.

Obrázek
Zde je jeho fotografie

Generál Krejčí prosadil klíčové změny armády a to ve:
- struktuře velení,
- strategie válečné armády, kterou rozdělil na krycí a manévrovací složku,
- penzionování zasloužilých důstojníků,
- technologická modernizace armády motorizace a mechanizace pěchoty a dělostřelectva,
- modernizace letectva a rozšiřování útočné vozby- tedy tanků,
- prodloužení prezenční služby,
- prosazení navýšení armádního rozpočtu,
- nový nástupní a mobilizační plán označený jako Plán IV, na ten se podíváme v závěru této kapitoly
- dne 20. března 1935 bylo zřízeno Ředitelství opevňovacích prací a Krejčí byl jmenován do funkce předsedy Rady pro opevňování, která měla funkci řídícího orgánu výstavby stálého opevnění v Československu

Ale v polovině roku 1933 se stále jelo podle elaborátů vypracovaných v druhé polovině dvacátých let. Jednalo se už z předchozí kapitoly známé plány III a III/a. Jejich obsah tedy připomenu jen lehce – šlo o plány s různými eventualitami obrany proti Německu a Maďarsku ze předpokladu pomoci spojenců v Malé dohodě. Na podzim roku 1933 byl dopracován návrh na ofenzivní operaci, pokud by jako spojenec pomohlo Polsko. O tomto novém prvku v obranných záměrech měla rozhodnout jako o jednom z prvních opatření Národní rada obrany státu.

V návrhu hlavního štábu byly vyznačeny z hlediska soudobého mezinárodně politického vývoje základní vojenské předpoklady obrany, které štáb považoval za prvořadé pro politické úvahy a postupy zabezpečující obranu naší země:

1. počítat s tím, že povedeme válku v rámci koalice

2. počítat s tím, že v případě války koalicí ta německá povede své operace tak, aby dosáhlo na východě pronikavých úspěchů k dosažení míru, tak jak se o to pokusily Rakousko-uherská monarchie a Německo za Velké války.

3. počítat s tím, že naše země bude pravděpodobně prvním vojenským cílem nepřátelské koalice a to díky tomu že naše geografická situace je krajně složitá a navíc naše zdroje by útočníka výrazně posílily

4. mít na paměti, že se proti nám vždy dá vytvořit lokální převaha.

Z uvedeného vyplývá, že naším životním zájmem bylo, abychom se nikdy nebránili ve střední Evropě sami, ale aby politicky a vojensky proti nepřátelské koalici stála jednotná koalice, jejímiž členy bychom byli také my a abychom se bránily jednotně. Hlavní štáb tak kladl na čelní místo spojence a na druhé hned po malé dohodě dával možnost spolupráce s Polskem, i když s ním nebylo uzavřené jasně definované spojenectví.

Návrh poté jednoznačně vyznačil i dvě možnosti strategického zjednodušení obrany, a to takto:

A/1 je potřeba nejdříve eliminovat Maďarsko, které ovládá komunikace, které nás mohou spojovat se spojenci? Na tuto otázku potom je reagováno návrhem – A/2, tedy ofenzivou proti Maďarsku, přičemž Čechy by byly bráněny ústupovým bojem s možným důsledkem ztráty Čech či územím ještě větším. Zde tedy šlo o ofenzivní pojetí obrany a tento plán byl de facto už pečlivě rozpracován jako široce založený úder do Maďarska.

B/1 je potřeba se bránit proti možnému úderu, který hrozí obsazením velké části Čech, nebo úderu, který vedený z prostoru Slezska a Rakouska směrem přes Moravu mohl rozetnout naši zemi na dvě obtížně bránitelné části, zde je reagováno dalším návrhem B/2, tedy ofenzivou z Čech a s pomocí Poláků eliminovat pruské Slezsko a Slovensko a Moravu na jihu bránit jen vedlejšími silami. Zde tedy jde opět o široce založenou ofenzivu vedenou za pomoci Poláků.

Možnost našeho spojenectví nebyla jen tak něco. Polsko bylo ve střední Evropě problémem a Francii dělalo velké starosti. Locarno zajistilo Francii jisté garance, které francouzské veřejnosti stačily a necítila tedy potřebu se zamotávat do nevyzpytatelných peripetií mocenských třenic ve střední a východní Evropě, které by mohly Francii zavléci do války, kterou francouzská veřejnost za žádnou cenu nechtěla. Polsko, které mělo vážné politické třenice jak s Německem tak se Sovětským svazem, bylo tedy ve Francii viděno jako nežádoucí spojenec. A tak nakonec došlo odvolání francouzské vojenské mise z Polska. Bylo to dáno krajním nepřátelstvím generála Pilsudkého vůči Francii jako spojenci a jako rádci.
A tím, že Francie podepsala Pakt čtyř, to u Poláků prošvihla na nějakou dobu totálně. Mussolini totiž jako jeden z prvních kroků předpokládal revizi polsko-německých hranic. Podpis pod touto nehorázností Poláci považovali za něco, co připomínalo zradu od někoho, kdo se vydával za ochránce Polska.

V této době se na krátký čas zlepšily naše vztahy s Polskem, které jinak stále byly zatížené sporem o Těšínsko. Odpor Malé dohody a dalších států k Paktu čtyř měl sjednocující vliv. Od roku 1932 navázal náš vojenský atašé dobré vztahy s polskou generalitou. Výkonní vojáci a polské straně chápali výhody spolupráce a navíc se nezatěžovali animozitami svého vrchního velitele vůči naší zemi maršála Pilsudského. Když potom Polsko uzavřelo pakt se Sovětským svazem o neútočení a v listopadu potom i smlouvu, polské vedení se cítilo silně posíleno vůči Francii.

A Francie se cítila slabá a zahájila horečnou aktivitu. Mezinárodní izolace tlačila Francii ke sbližování se Sovětským svazem. V roce 1934 společná francouzsko-sovětská jednání vyústila do tzv. Východního paktu, který měl být doplněn francouzsko-sovětskou smlouvou, vážící SSSR k Locarnu a Francii k Východnímu paktu. Šlo o pokus vytvořit „Východní Locarno" paktem SSSR, Německa, Polska, Československa, Finska, Estonska, Lotyšska, Litvy. Východní pakt měl vstoupit v platnost až po jeho ratifikaci a vstupu SSSR do Společnosti národů.

Jenže proti této aktivitě se postavilo okamžitě Polsko a Německo. Polsko tento vývoj nepotřebovalo a Německo by ztratilo hodně z toho, co získalo v Locarnu. Francie na odbojníky tlačila a chtěla, aby jí pomohla Británie, ale ta si hrála svoji hru, a podmiňovala svůj souhlas s Východním paktem:

- rozšířením vzájemných francouzsko - sovětských záruk na Německo a

- souhlasem s německým zbrojením.

Jednání se vlekla a Sověti přešli do pohybu. V září 1934 jejich země vstoupila do Společnosti národů. To podle francouzských představ mělo pomoci Východní Pakt konstituovat, ale oba odbojníci Německo a Polsko trvali na svém. Německu se podařilo navíc s pomocí jugoslávských ustašovců narušit francouzsko-sovětské sblížení atentátem na jugoslávského krále Alexandra a francouzského ministra zahraničí Barthoua v Marseille. Nový francouzský ministr zahraničních věcí Pierre Laval nebyl již stoupencem Barthouovy linie zahraniční politiky. Pokračoval sice v jednání o Východním paktu, ale s cílem dosáhnout především změny německého postoje k Francii.

Neústupnost fašistického Německa donutila Francii uzavřít 2. května 1935 bilaterální smlouvu o vzájemné pomoci se Sovětským svazem. O pouhých 14 dní později byla podobná smlouva podepsána mezi Československem a Sovětským svazem. Obě smlouvy následně byly nahrazeny trojstrannou dohodou, ve které na návrh Edvarda Beneše byla zakotvena v článku 2 priorita francouzsko-československého spojenectví. Podrobnosti měla stanovit vojenská konvence, která však nebyla uzavřena.

Jednání o Východním paktu pokračovala i po uzavření těchto smluv, ale bylo to už jen mlácení prázdné slámy. Vše šlo do kompostu, když Německo v březnu 1935 vyhlásilo všeobecnou brannou povinnost a porušilo tak znovu mírovou smlouvu. Západní mocnosti postup Německa sice odsoudily, ale nepodnikly proti němu žádné konkrétní kroky. Velká Británie naopak uzavřela s Německem námořní dohodu, která legalizovala německé námořní zbrojení. Společnost národů se tímto dala na cestu do zatracení a svoji bezzubost dále předvedla tanečky kolem embarg na Itálii, když tato zahájila válku v Habeši. A opět zde destruktivně pracovala britská diplomacie.

Chování západu v jednáních kolem Habeše povzbudilo Německo, a to zkusilo, co mu ještě projde. A byla to bomba. Dne 7. března 1936 se rozhodlo vojensky obsadit demilitarizovanou zónu v Porýní, čímž porušilo nejen versailleskou mírovou smlouvu, ale i locarnskou dohodu. Byl to čin velmi riskantní, ale risk je zisk. A k překvapení všech to byla opět Velká Británie, která přesvědčovala francouzskou vládu, že je třeba záležitost předat Společnosti národů místo okamžité vojenské akce. Společnost národů se vyčerpala formálním odsouzením. Francie, která právě zahájila budování Maginotovy linie, odmítala poslat vojáky před tento val. Němci zkusili hrát va bangue a vyhráli. Kolorit celoevropské politiky dokreslilo vypuknutí španělské občanské války. Fašistická útočnost znovu zůstala nepotrestána. A tak brzy po italské agresi v Etiopii a německé okupaci Porýní došlo k nové fašistické agresi ve Španělsku. Když toto vše Edvard Beneš sledoval, musela mu jít hlava kolem.
Ale nyní už se budeme motat opět jen kolem naší země a jejího blízkého okolí. Poláci dne 6. března 1933 vysadily100 námořních pěšáků na Westeplatte a tím vyzkoušeli, jak moc to Němci myslí s revizemi hranic. A Pilsudski dodal do Paříže kvalitní informace o německém zbrojení a žádal, aby se Francie konečně rozhoupla k něčemu smysluplnému. Daladier jakoukoliv silovou akci odmítl a Poláci se opět více zatvrdili.

Naše spolupráce s Polskem se pomalu rozvíjela. Byla vyslána naše studijní mise, uvažovalo se o spolupráci obou letectev a dokonce se mělo začít pracovat na společných obranných plánech, což nalezlo odezvu v přípravných studiích k novým plánům. Jenže zatím co vojáci šli k sobě a podávali si jako správní pragmatici ruce, politické reprezentace naopak zahájili odklon. Mohlo a to francouzské opouštění střední Evropy a naše vytrvalá neschopnost se z vlivu Francie vyvázat. Nakonec ministr zahraničí Polska Józef Beck ztratil s námi trpělivost a vypracoval a uzavřel s Německem deklaraci o neútočení.

Vojáci ale zatím spolupracovali dál. Ještě v první polovině roku 1934 náš hlavní štáb požadoval politické sblížení s Polskem, aby se zabránilo klešťovitému útoku, který by přes Moravu rozdělil naši zemi na dvě části. Vedli je k tomu pragmatické úvahy. Tento problém získal jinou kvalitu, když se v našem hlavním štábu začalo vážně uvažovat o možnosti výstavby pohraničního opevnění. Začal spor dvou koncepcí. Jedna přes nesmírné náklady šla cestou vybudování opevnění a druhá navrhovala tyto prostředky k vybudování motorizované a mechanizované armády s tankovými složkami.

Dále se vyjasňovaly některé zásadní technické i taktické faktory opevnění v souvislosti s územním rozložením ekonomického potenciálu důležitého pro vedení války. Ukázalo se, že severomoravský uhelný a hutnický komlex je zásadně důležitý nejen pro výzbrojní potenciál naší země i pro celou malou dohodu. Zajištění pevné obrany severní Moravy mělo strategický význam pro celou koalici. Byla zde vstupní brána do moravských rovin z pruského Slezska. Pokud by tato hranice byla hranící se spojencem, bylo by vše výrazně lehčí.

Nové vedení Hlavního štábu v čele s divizním generálem Ludvíkem Krejčím, které nastoupilo na konci roku 1933, zastávalo jednoznačný názor, že Německo bude hlavním protivníkem a že vyklizení českých zemí s jejich průmyslem není možné. Operační oddělení Hlavního štábu proto s největší pravděpodobností přepracovalo existující nástupové plány III a III-A a přizpůsobilo je novým podmínkám. Jejich označení zůstalo zachováno, ale bohužel se o nich nic moc neví – nedochovaly se žádné písemnosti. Myšlenka opevnění, ale v těchto variantách ale nebyla. Tedy ještě nebylo nic rozhodnuto. Ale zaseto už bylo.

Francouzská vojenská mise na základě svých zkušeností - Magitonova linie se budovala od roku 1929 a v době kolem roku 1933 se tato linie napojovala na opevnění v Belgii – zahájili rozsáhlou kampaň, abychom šli obdobnou cestou. Odmítli se podělit na nákladech a ani technickou pomoc nehodlali nijak přehánět, tvrdili, že Velká válka ukázala, že obrana je nejlepší řešení. Hodně slov o tomto ztratil i generál Weygand, tehdy generální inspektor francouzských ozbrojených sil.
Náš hlavní štáb ale zatím nehodlal měnit koncepci. Pro Nejvyšší radu obrany státu zadal jasné politikum – je potřeba s Poláky jednat. Jenže naši politici šli opačnou cestou a své vojáky prostě odmítli vyslyšet. Přitom polští vojáci na tom byli stejně. Bohužel naši politici včetně skupiny Hradu měli v tomto případě pravdu. Po uzavření Polsko – německé smlouvy totiž polský oficiální tisk a polská diplomacie zahájily okamžitou protičeskoslovenskou kampaň. Stál za tím v první řadě Pilsudski, v druhé Beck a v třetí řadě chladný politický kalkul. Oba polští představitelé věřili tomu, že smlouva s Německem odvede pozornost Hitlera z východního směru na směr jihovýchodní. Tato smlouva mimo jiné rozbila všechny francouzské aktivity ve střední Evropě. Zajímalo by mě, co by Ti dva polští šikulové řekli na to, kdyby se dověděli, že v dubnu 1934 se v Berlíně na německém generálním štábu odehrála tajná válečná hra, jejímž námětem byla ofenziva s cílem dobýt Varšavu. Bohužel se to nikdy nedověděli.

Naši vojáci, ale zatím s těmi polskými nadále, byť už dosti omezeně spolupracovali. Hlavě to bylo po linii vojenského zpravodajství. Jenže polští politici na své vojáky tak tlačili, že v roce 1936 jakákoliv spolupráce skončila. V roce 1934 když se promýšlela první trasa pohraničních opevnění, byl úsek polských hranic považován našimi vojáky za spojenecký. Když Nejvyšší rada obrany státu výstavbu opevnění schválila, poskytla na počáteční práce 200 000 000 korun. Bylo uloženo opevnit pouze hranice s Rakouskem, Maďarskem a Německem. Opevnění mělo odpovídat hlavnímu válečnému plánu obrany na teritoriu českých zemí a zároveň krýt i československou mobilizaci.

Hlavní osobností, která zastřešovala opevňovací práce, byl brigádní generál Karel Husárek. Nemůžu jinak než sem dát slov o tomto vojákovi, který se narodil jen pár kilometrů od Prostějova.

Narodil 31. ledna 1893 v Čehovicích u Prostějova. V letech 1904 až 1912 studoval na gymnázium v Prostějově a potom začal studovat stavební inženýrství na Vysoké škole technické v Brně. Po vypuknutí Velké války musel v srpnu 1914 nastoupit jako jednoroční dobrovolník do rakousko-uherské armády. Po absolvování ženijní školy byl zařazen do sapérského praporu v pevnosti Krakov a v létě 1915 odešel na ruskou frontu. V červnu 1916 padl do zajetí a byl odeslán do zajateckého tábora.

Obrázek
Brigádní generál Karel Husárek

V srpnu 1917 vstoupil do československých legií v Rusku. Nejprve krátce působil u 5. střeleckého pluku a v září 1917 přešel v hodnosti poručíka k 2. samostatné inženýrské rotě. Po návratu domů byl v listopadu 1920 jmenován velitelem ženijního pluku 4 v Bratislavě, a po třech letech převzal ženijního pluk 5 v Praze.

V září 1924 nastoupil na vysokou školu válečnou v Paříži. Souběžně s ní studoval školu politických věd v Paříži a obě úspěšně ukončil v roce 1926. Po návratu z Francie byl v hodnosti podplukovníka generálního štábu ustanoven podnáčelníkem štábu Zemského vojenského velitelství v Bratislavě a v prosinci 1927 náčelníkem štábu tohoto velitelství. V roce 1930 prošel službou u horského pěšího pluku 3 v Popradě, v lednu 1931 nastoupil do Kurzu pro vyšší velitele v Praze a po jeho výtečném absolvování v něm zůstal jako profesor. Současně formálně velel nejprve ženijnímu vojsku Zemského vojenského velitelství v Bratislavě, pak 10. pěší brigádě v Písku. V roce 1933 byl jmenován velitelem 16. pěší brigády v Místku, v únoru téhož roku byl povýšen na brigádního generála. Tato velmi pestrá služba mu dal dokonalý základ tomu, aby si dokázal představit, jak dokážou bojovat různé složky naší armády a seznámil se velkou částí našeho území jako voják, tedy vlastníma nohama.
Karel Husárek si během svého působení v Praze získal skvělou pověst. Jako další krok nahoru zahájil studium strategie a jako šéfredaktor "Vojenských rozhledů" měl velkou zásluhu na zvýšení jejich úrovně. Je tedy logické, že v rámci velkých personálních změn ve velení armády přišel na Hlavní štáb, kde převzal 31. prosince 1933 funkci I. zástupce náčelníka Hlavního štábu československé branné moci.

Ve své kompetenci měl i výstavbu opevnění. Bylo to jako návrat domů – byl to přece stavař. V březnu 1935 se tedy stal ředitelem opevňovacích prací. I zde prokazoval, že je člověk na svém místě a proto byl v říjnu 1935 jmenován podnáčelníkem Hlavního štábu a po krátké době povýšen na divizního generála.

Mimo rámec této práce už jen sdělím, že naznal že není správné snažit se lovit několik medvědů najednou a koncem roku 1937 rezignoval na místo podnáčelníka Hlavního štábu a zůstal jen ředitelem opevňovacích prací. V listopadu 1937 zpracoval podrobný opevňovací plán, který je známý jako tzv. Husárkův program. V roce 1938 se snažil maximálně urychlit výstavbu opevnění, především na bývalé rakouské hranici. Podílel se také na prohloubení vojenské spolupráci se Sovětským svazem. Po vyhlášení mobilizace v září 1938 zůstal k dispozici hlavnímu veliteli mobilizované armády generálu Krejčímu a stal se jeho nejbližším spolupracovníkem.

Koncepce našich opevňovacích aktivit se v letech 1934 až 138 neustále měnila, stejně jako jejich tempo. Hlavní příčina těchto změn byly změny v politické situaci. První korekturou tedy bylo zahrnutí Polska mezi nepřátelské státy v roce 1935. A 20. března 1935 schválil náčelník hlavního štábu rozsáhlý plán realizace opevňovacích prací vycházejících ze strategické důležitosti jednotlivých úseků. Bylo to takto:

I. etapa
a) proti Německu: prostor Ostravy, Jižní Kladsko
b) proti Maďarsku: mosty na Dunaji, Tise a dolním Hronu
Započít se mělo v létě 1935 s přípravnými pracemi i výstavbou a dokončit se měla v roce 1936

II. etapa
Proti Německu, prostory Trutnov – Náchod, Jedlina – Černá Voda, Orlické hory, Háj - Opava,
Započít se mělo v létě 1935 s přípravnými pracemi i výstavbou a dokončit se měla v roce 1937

III. etapa
a) proti Polsku prostor Těšínska a severně od Žiliny, Uzávěry komunikací na severních hranicích středního a východního Slovenska
b) proti Německu mezi Krkonošemi a Labem
c) proti Maďarsku, jižní Slovensko, ohniskově v délce asi 100 kilometrů.
Započít se mělo v létě 1936 s přípravnými pracemi i výstavbou a dokončit se měla v roce 1937

IV. etapa proti Rakousku. Šlo o asi 80 kilometrů dlouhý úsek západě od Břeclavi, započít se mělo v roce 1937 a skončit v roce 1938.

V. etapa, která měla zajistit opevnění pražského a plzeňského prostoru. Pro tuto etapu bylo stanoveno, že se vybuduje, pokud se změní chování Polska natolik, že bude alespoň neutrální. V tomto případě by se vypustila etapami a místo ní by začal tato. Díky tomu, že se Polsko chovalo jako otevřený nepřítel, byla nakonec tato etapa zahájena až roce 1938 a měla být dokončena v roce 1939.

Obrázek
Mapa linií opevnění spolu s jejich etapizací

Je neuvěřitelné, že s opevňováním naší hranice proti Rakousku, přestože všechny strategické úvahy tento směr považovaly za odkrytý a přitom při délce 400 kilometrů nebránitelný dlouhodobě polní armádou, byl při opevňovacích plánech brán v potaz až na posledním místě. V roce 1937 bylo rozhodnuto zde zahájit výstavbu lehkých opevnění v roce 1937 s termínem dokončení v roce 1941 a těžká opevnění měla být budována až po roce 1946, což je dnes neuvěřitelné.

Zde opět musíme naznat, že jde o velmi špatné vyhodnocení politické situace v této zemi. Volební porážku rakouské sociální demokracie kdy ji převálcovaly síly heimwehru, Edvard Beneš vykládal jako prohru německého pokusu o anšlus. Jako by neviděl hrozbu danou pronikáním německého nacismu do Rakouska ani to jak si Itálie a Německo parcelují střední Evropu pod svůj vliv. Beneš zde zamrzl a považoval rakouskou hranici za hranici neutrálního státu, kterou navíc garantovaly velmoci.
Co se týká heimwehru, náš kolega rase o něm na panzer netu zveřejnil velmi zajímavé informace, k nahlédnutí zde: http://www.panzernet.net/php/index.php?topic=5084.0

Kolegové, blížíme se k závěru této kapitoly a tím i politických rozborů. Ale jak jsem předeslal, bez nich nelze o válečném plánování napsat relevantní informaci.

To co jsem popsal výše, jsou poslední vlivy, které se odrazily ve válečném plánování naší země. Došlo k jejímu zásadnímu přehodnocení. Jakékoliv do této doby platné ofenzivní prvky - úder do nitra Maďarska nebo do Slezska byly jednou provždy opuštěny. Nové plány se staly až do zániku naší země jednoznačně obrannými.

Jejich podstatou bylo přijetí francouzské obranné doktríny, vázané na výstavbu opevňovacího systému. Zůstala jen základní myšlenka obrany – houževnatým odporem odolávat nepříteli tak dlouho, než nám přijdou na pomoc spojenci. Obrana v koalici tak zůstala neměnnou konstantou a hlavní štáb požadoval po politicích, aby tuto koalici zabezpečili.

Na plánu - posledním, který v této kapitole popíšu, se intenzivně pracovalo více než rok a půl. Vstoupil v platnost 15. února 1936 jako nástupový Plán IV. Bohužel tak jako pro upravenou verzi plánu III a III/a platí i pro tuto variantu, že se nedochovaly žádné písemnosti. Přesto lze jeho obsah rekonstruovat, byť jen na základě nepřímých údajů a vzpomínek.
Plán IV byl podle všeho již jednotný a vycházel z možnosti všeobecného konfliktu ve střední Evropě, v němž by na:

- jedné straně stálo Německo, Maďarsko, případně Rakousko a jiné státy,

- na druhé straně Československo, Francie, Sovětský svaz, Rumunsko, Jugoslávie, eventuálně další země.

Polsko zřejmě s ohledem na polsko-německý pakt o neútočení nebylo už považováno za spolehlivého spojence, počítalo se však přinejhorším s jeho neutralitou. Otevřené nepřátelství zatím nikdo nečekal.

Většinu svých sil měla československá armáda soustředit proti Německu. Šlo by podle dohledaných podkladů o tyto síly:
- 8 hraničních oblastí,
- 20 pěších divizí
- 3 jezdecké brigády,
Konkrétní průběh operací podle plánu IV byl proti německému útoku asi takovýto. Československá armáda měla nejprve bránit a to i za pomoci budovaného pohraničního opevnění, které mělo snížit početní převahu nepřítele a získat čas pro vlastní mobilizaci i zásah spojenců. Následně pak eventuálně pod tlakem pomalu ustupovat na východ a po zásahu spojenců ústup zastavit, zkonsolidovat síly a ve vhodný okamžik zahájit protiútok.

Proti Maďarsku by logicky zbyly jen malé síly
- 7 hraničních oblastí,
- 3 pěší divize
- 1 jezdecká brigáda
Hlavní tíhu bojů s Maďarskem mělo nést Rumunsko, pro které bylo po uzavření smlouvy se Sovětským svazem jediným protivníkem.

Proti Maďarsku měly československé síly postupovat také defenzivně, ale v příznivém případě se patrně nevylučoval ani ofenzivní postup v souladu s Rumunskem a Jugoslávií.

Hranice s Polskem vojensky obsazena nebyla s výjimkou úseku na Těšínsku, kde panovala obava, že Německo se tudy pokusí i za cenu porušení předpokládané polské neutrality obejít československou obranu na severní Moravě.
Nic více se o těchto plánech nedá uvést pro zásadní důkazní nouzi.

Kolegové tímto lze považovat druhý díl mé práce o československém válečném plánování a vývoji válečného myšlení za kompletní. Dokončení této práce bude součástí jiné práce, která je plně režii kolegy Johana a já do ní tak trochu přispívám. Jsem přesvědčen, že soubor informací, který jste doposud měli možnost prostudovat je málokde v tomto komplexu k dispozici.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
VGR_j4ck41
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 448
Registrován: 1/9/2010, 10:23

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od VGR_j4ck41 »

jako ono se to furt opakuje ... ale ... diky Patraci, diky
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

No ono se to jako jeví podobné s podobným, protože když zůstává stejný stát a okolí se taky mění jen pomálu, tak se nic moc měnit nemusí. Ale od roku 1935 se dá mluvit o zásadní změně myšlení a tedy i válečného plánování. O tom by nemělo být nejmenších pochyb.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
VGR_j4ck41
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 448
Registrován: 1/9/2010, 10:23

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od VGR_j4ck41 »

aha, chyba v prenosu myslenek ... blbe jsem se vyjadril takze jsi to blbe pochopil :oops:

furt se opakujou ty pochvaly tobe za tvoji praci ... to je samy diky, dobra prace, super pocteni ... zadna invence
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

Jo tak to je jiná... :D, nejde o pochvaly, i když jsem chlap, tedy jsem ješitný, co si budeme nakecávat.

Ale toto co jsem za poslední dobu na Palbu dal jsou prostě zajímavé věci a naše armáda a její schopnosti z toho vychází stále lépe. Mě osobně se třeba projekt ofenzivy na Budapešť nesmírně líbí. Má to jiskru, je to odvážné a přitom je to i reálné a asi by to šlo.

Nyní ještě organizační struktura armády v roce 1929 po kompletní unifikaci a stabilizaci a přitom před zásadní reorganizací v roce 1933 a pro nějakou dobu bude hotovo.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Alfik
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4160
Registrován: 16/9/2008, 19:23
Bydliště: Jeseník

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Alfik »

Tak jsem to konečně přelouskal :)
Nezbývá než tě chválit :)
Vskutku, ten přerod myšlení nejen v celé Evropě, to bylo fascinující. Občas děckám vysvětluju, že byla prakticky vzato jen jedna jediná světová válka, akorát že obsahovala dvacetileté přerušení palby s o to větší snahou přebíhat z jedné strany na druhou a poté po dalším přerušení zase takové období studenější... takže vlastně trvala cca 60 let.
"Zapomněli jste na syny Vorvénovy. Ztratili jste Greptrovo kladivo. Vás nikdo mstít nebude." Dr. Lazarus
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

Tento názor jsem už slyšel vícekrát. Ale je skutečně podivuhodné jak jedna obrana částečně opevněného prostoru - myslím tím Verdun, která se na první pohled povedla, po několika letech ideově ovládla vojenské myšlení. Kde všude se budovalo: Francie, Belgie, Německo, Polsko, SSSR, Jugoslávie, Řecko a samosebou u nás. A nikde ty pevnosti ve finále nerozhodly o ničem zásadním.

Do té doby armády pracovaly na pohyblivosti ale stačilo pár let a bylo vše jinak.Přitom Němci už v První světové válce Belgické pevnosti vzali šturmem a po krátké době je měly. Jediný kdo myslel pohyblivě byli Němci, sověti a kupodivu ve Fracii i nějaký podplukovník de Gaule. Ten vypracoval skvělou tezi o malé, 100 000 hlavé profiarmádě, plně motorizované s vlastními tankovými silami, vlastní dělostřelectvem o velké síle a dokonce s vlastním organickým letectvem. Navrhl jak ji použít v obraně, jak v útoku, jak ji doplňovat a jak její pomocí válku rozhýbat. Byl dalek toho aby pevnostní systémy zavrhl ale byl hluboce přesvědčený, že žádné pevnosti válku nerozhodnou.

Kdoví co by bylo kdyby bylo ale jelikož nebylo je to a historické kdyby.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
kopapaka
6. Podplukovník
6. Podplukovník
Příspěvky: 3837
Registrován: 26/1/2008, 20:47
Bydliště: kósek od Prostějova

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od kopapaka »

Tak Pátrači, moc pěkně jsem si početl. A nejen tady, ale dokud k tomu něco nemám, tak jen čtu...

Pokud jde o opevňování, soudím, že to nebyl jen vliv Verdunu ( který byl na počátku bitvy jak známo v podstatě nefunkční... ), ale hlavně vliv celkového pozičního charakteru Velké války. Základní poznatek, který si velká většina vojáků odnesla, byl, že dobře vybudovaná obrana je ve své podstatě prolomitelná jen málokdy. Ve světle těchto zkutečností a při pohledu na stav a možnosti tehdejší techniky, byla moderní, mechanizovaná armáda minimálně do poloviny třicátých let jen čirou fantazií...
ObrázekObrázek Obrázek
"Válka je Mír, Svoboda je Otroctví a Nevědomost je Síla!"
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Lord »

Jedinečná práce! Ale abych jen nechválil, tak i zareaguji, i když těžko se něčeho chytat, protože to je popsáno horem spodem výborně :up:
Pátrač píše:Byl dalek toho aby pevnostní systémy zavrhl, ale byl hluboce přesvědčený, že žádné pevnosti válku nerozhodnou.
Tak určitě de Gaulle uvažoval progresivně, v roce 1934 napsal pojednání Vers l'armée de métier (O válečném řemesle). Gamelin a ostatní konzervativní důstojníci v tomto zaostávali. Vojáci už pevnosti dobývali nebo obcházeli ve středověku a novověku. Sami o sobě nemůžou zpravidla nic rozhodnout, protože jsou defenzivní. I ostatní státy měly mobilní jednotky jen ne holt tak progresivní jako Němci. A samotné Němce pak porazila právě převaha těchto zbraní. Problém i trošku je, že takové zbraně v tehdejším vývoji rychle zastaraly a dále jsou odvislé od vyspělosti průmyslové základny. Faktem je, že i do určité míry pevnosti, resp. jejich vybavení. Guderian hlásal, kde je silný odpor to obejdi! Ohniska odporu byly vyřazeny až poté, mezitím měly tanky a letadla napadat zásobovací kolony, přisouvající se posily, působit zmatek a překvapivě napadat jednotky protivníka ze směrů a tam, kde to nečeká.

Obrázek
Ovšem ani ve Francii se Němci nepokoušeli překonávat Maginotovu linii v silně opevněném pásmu CORF. U Arden, jihovýhodně od Sedanu byla třeba jen petit ouvrage La Ferte, ale diskuse jinde. Francouzská armáda byla jinak docela silná, jenže se dostala do pasti. Faktem je, že nedokázala odpovědět ani ráznými mobilními protiútoky.
Pátrač píše:Výsledek byl jednoznačný. Ekonomická podpora řízená Bank of England vedla k politické stabilizaci vnitřních poměrů Německa a pomohla Německo postupně nasměrovat ekonomicky později i vojensky směrem na východ. To následně vedlo k nemalým pohybům mimo jiné i ve střední Evropě. A zde má pro naši zemi nesmírný význam, že zatímco si naši jakože spojenci smluvně v Locarnu zajistily svoje hranice, jakkoli se odmítli zasadit o stabilizaci hranic států na východ od Německa tedy hlavně našich a polských. Jde o mnou už popisovaný rýnský garanční pakt, který byl součástí locarnských dohod, uzavřených mezi Francií, Německem, Itálií a Belgií roku 1925, garantující nedotknutelnost francouzsko-německých a belgicko-německých hranic.
Zde asi můžeme hledat prvopočátky tragédie. Dobrý postřeh, že Německo (Hitlera) „vyzbrojovali“ v podstatě i anglo-američané. Holt chtěli „rozhýbat“ ve střední Evropě investice. To asi nebylo možné v prostředí roztodivných vojenských vazeb a vzájemného ohrožování nacionálních státečků po rozpadu Rakouska-Uherska, které mělo vlastně určitý integrační potenciál. Včetně toho, že zde existovala hrozba komunistické revoluce. Paradoxně tenhle plán jim nakonec nevyšel. Resp. muselo se počkat na rozpad tzv. východního bloku. Doplňující video Bank of England http://www.youtube.com/watch?v=chKh5xiHbz8
Alfik píše:Vskutku, ten přerod myšlení nejen v celé Evropě, to bylo fascinující. Občas děckám vysvětluju, že byla prakticky vzato jen jedna jediná světová válka, akorát že obsahovala dvacetileté přerušení palby s o to větší snahou přebíhat z jedné strany na druhou a poté po dalším přerušení zase takové období studenější... takže vlastně trvala cca 60 let.
Je to jeden z aspektů. Nechci to přeceňovat. Jak napsal Alfik, situace k tomu „nějak zrála“, už po první světové válce. Že šlo o jednu válku s dvacetiletou přestávkou? Tak se na to dívají jako „nezávislí pozorovatelé“ především Angličané. Otázka je proč to tak hodnotí? Asi jde jen o úhel pohledu.

Co se týče samotných vojenských plánů. Dobré, velikost našich sil je udávána, ale kolik toho měli k dispozici protivníci? Reichswehr měl k dispozici než začal Hitler jančit jen 100 tisíc mužů. Víte, když to tak čtu, trošku se divím, a je dobře, že tam Pátrač decentně zakomponoval to podhoubí, že se to nespustilo ?! Ve finále se každý rozhádal s každým a ten nejsilnější (kterého si nechali vyrůst) si mnul ruce.

Obrázek

Existuje názorná mapa z roku 1930. Vojenská síla Rakouska nestála tehdy taky za moc. Německo bylo oklopeno Polskem, Československem, a z druhé strany Francií. V případě koordinace by šlo vzít dobře do kleští. Maďarsko je kapitola sama pro sebe. Miklós Horthy znamenal pro Hitlera významného partnera při rozbíjení Československa. Horthy ani po válce nebyl souzen jako válečný zločinec, především díky vlivu USA.
S Maďarskem si mělo z druhé strany poradit Rumunsko a Jugoslávie, zajímavé. Dobře jsi napsal, že tento systém – „byl křehký od samého svého počátku a tyto slabiny se projevovaly již dříve, ale dařilo se je srovnávat. V roce 1926 zahájila Společnost národů přípravu něčeho, co svět do této doby neznal – celosvětové odzbrojovací konference.“
Německý národ a obzvláště jeho tehdejší vlády byly přesvědčeny, že plněním odzbrojovacích nařízení předepsaných ve Versailleské smlouvě podle příslibu této smlouvy byl zahájen a garantován počátek všeobecné mezinárodní demilitarizace. Neboť jen v takovém oboustranném naplnění tohoto stanoveného smluvního závazku mohlo spočívat morální a rozumové ospravedlnění pro požadavek, který, pouze jednostranně nařízený a prováděný, se musel stát věčnou diskriminací a tím deklarací méněcennosti velkého národa. Takto by však nemohla být taková mírová smlouva nikdy předpokladem pro opravdové vnitřní smíření národů a tím pro nastolení míru ve světě, nýbrž pouze pro povzbuzování věčně sžíravé nenávisti.
Zdroj: Proklamace říšské vlády k německému národu v souvislosti se zákonem z 16. března 1935, kdy byla znovu zavedena všeobecná branná povinnost a nacistické Německo mohlo v klidu začít budovat pozemní armádu nejméně o síle 36 divizí.
A dále co tomu předcházelo ... Z tlaku těchto sil pramenily pokusy podnítit cestou konferencí omezení vyzbrojování a tím mezinárodní všeobecnou rovnováhu. ... Ve vytvoření sovětské armády o síle 101 divizí, tzn. 960 000 mužů přiznaného mírového prezenčního stavu, spatřuje element, který při uzavření versailleské smlouvy nemohl být předpokládán...
Že by obava z bolševického Ruska proti nemuž se stane Německo hrází ? Výsledek ... mocnosti příliš neodzbrojily, resp. zbrojilo se přirozeně dál, hledaly se kvalitativně lepší zbraně či možnosti. Dokonce Německu popustily opratě.

Co tomu předcházelo z našeho úhlu pohledu? Asi to bude nošení dříví do lesa :D
Pátrač píše:Beneš nebyl žádný trouba, ale jako vedoucí osobnost naší diplomacie tuto situaci plně nedocenil, stejně jako polští představitelé. Jako by přímo v Locarnu ztratil schopnost bojovat za Československo s rozhodností, kterou předváděl několik let před touto konferencí. Jakoby mu nedošlo, že tento politický stav se může v krátké době změnit v přímé vojenské ohrožení. Když si uvědomil rizika, začal jednat s rozhodností a rozmyslem, jak u něj bylo zvykem. Ale možností už moc nebylo.
Ano, po Locarnu se ocitl československý ministr zahraničí Edvard Beneš pod palbou kritiky. Novináři psali o nespokojenosti s dosavadním vedením zahraniční politiky a s aktuální mezinárodní situací. Psalo se o konci vzájemné vlády malých a velkých států, po shodě s Německem budou malé státy odstrčeny do kouta, význam francouzského spojenectví snižoval - Francie se měla rozhodnout pro svůj zájem. „Je víc než jasno, že povídání o konferenci o východním paktu je pouhým šidítkem pro dosavadní východní spojence západu.“
Německý ministr zahraničí Gustav Stresemann se nechal slyšet, že nevidí důvod tolika rozruchu kolem východních smluv, když tyto státy, Československo a Polsko, prozatím oficiálně neoznámily ochotu k jednání. Že to byla jen klička, záminka, jak se z otázky vykroutit, později potvrdil sám Stresemann. Nutno řici, že v ČECHÁCH držela národní linii hlavně Agrární strana a venkov. Noviny (německy psané) a pražská publicistika zase viděla situaci jinak.
Pátrač píše:Agrární strana, která tradičně obsazovala post ministerstva národní obrany, pravidelně čelila nařčení, že prosazuje své ekonomické zájmy v oblasti zbrojních a zemědělských dodávek vojenské správě. Mimo jiné měla stát za pomalou motorizací armády ve prospěch hipomobilní trakce.
Trošku pro mě překvapující tvrzení. Asi by to bylo na delší pojednání, ale o tom článek není. Nakonec to dopadlo tak, že pevnosti v době Mnichova byly nedostavěné a nevyzbrojené. Motorizace a letectvo v rozběhu. Ovšem výcvik a výzbroj pěchoty byl vysoko nad evropský průměr. Podle mě armáda dostávala prakticky vše, co žádala a co bylo současně v omezených možnostech Československa. Jak to urychlit? To by se to muselo dělat diktátem, plánem jako Stalin. Lidi z venkova nahnat do fabrik, otázka ještě je, kde by se na to vzalo?
Dále by mě zajímalo, nakolik jsou oprávněné názory, že motorizaci naší prvorepublikové armády brzdila agrární strana („aby selští synkové mohli sloužit u jízdy“), aby byla futráž pro koně, to je přeci džob, atd.

Názor o negativní roli agrární strany na motorizaci armády je velmi zjednodušující. Motorizace v armádě byla ovlivněna především motorizací celého státu, která byla celkově nedostatečná. Vinu lze spatřovat jednak v průmyslově-zemědělském charakteru Československa (vyspělý západ, zaostalý východ) a dále v malém zájmu o motorizaci. Armáda sama tento stav nemohla změnit, přestože například ve 2. polovině 30. let (tedy za ministra Františka Machníka z agrární strany) nakoupila více nákladních vozidel než celý civilní sektor (v letech 1936 až 1937 se jednalo o 3770 vozidel oproti 2397). Nešlo ostatně jen o nákup vozidel, ale třeba i o nedostatek řidičů nebo jejich malou zkušenost s řízením. I přesto se počet všech motorových vozidel provozovaných armádou ve 2. polovině 30. let zvýšil téměř šestinásobně (1934 – 2126 ks, 1936 – 4732 ks, 1938 – 8292 ks, 1939 – 11 756 ks).
Počty obrněné techniky zaváděné do armády závisely na celé řadě faktorů, takže jde opět o zjednodušující tvrzení.
Zdroj: http://vojenstvi.cz/vasedotazy_76.htm
Pro další bádání. Mocenské postavení agrární strany v politickém systému první republiky, struktura české společnosti minulého století, přijatelnost agrární strany pro mocenskou skupinu Hradu (a dobré vztahy mezi TGM a Antonínem Švehlou) a také zájmové vazby strany na průmyslové a finanční mocenské skupiny. To vše by bylo na samostatnou a jistě zajímavou práci.
Můžeme najít aspekty kolem palivových směsí Dynalkol a Bi-Bo-Li, které byly používány v automobilové a letecké dopravě v Československu od roku 1926. A co dělá dnes EU kolem "zelené nafty" a biopaliv ?!
http://forum.valka.cz/viewtopic.php/t/56332
Z globálního hlediska existovala další výhoda – snižování naší závislosti na ropě. Oproti fosilním palivům produkují i méně škodlivých exhalací, například ethanol vyrobený z cukrové řepy produkuje o 52% méně těchto plynů... Na druhou stranu je občas kritika ohledně "nečistot" a zanášení motorů, ale to je možné "ošetřit".
Zákon stanovil povinnost přimíchávat do veškerého klasického benzinu 20% lihu. To bylo v roce 1937 a neméně zajímavé je, že tento obor byl schopen zaměstnat téměř 25000 lidí. V každém případě je nutno uznat, že biopaliva, stejně jako mnoho dalších věcí na světě, nejsou ničím novým, nepřirozeným či lidstvo ohrožujícím. Samozřejmě za předpokladu, že při jejich výrobě a využívání bude vždy asistovat zdravý selský rozum, pamatující na přiměřenost a rovnováhu.
Johan píše:Ludvík Krejčí čelil velkým, a často i nesmyslným, tlakům od politiků na (a to těžké) opevňování (viz spor o budování pevností na západě Čech). Nakonec prosadil, jak jsme již zmínili, mobilní válečný přístup, kde pevnostní linie byly spíše lehké - s cílem umenšit početní převahu protivníka. Z druhé strany ho ovšem kritizoval Luža, který chtěl převážně mobilní armádu s pevnostmi jen jako opěrnými body. Je samozřejmě jistou otázkou, zda by tento přístup byl tím nejlepším tváří v tvář německé početní převaze.
Srovnání středoevropských armád 1938-1939

Ale zpět. Jak se nové situace odrážely ve válečných plánech?
Pátrač píše:Ani jeden z obou popsaných válečných plánů platných na začátku 30. let nebyl bez problémů. Plán III vycházel ze situace v polovině 20. let a zvláště jím předvídané rozložení armády již neodpovídalo nové situaci. Plán III/a byl sice aktualizován, avšak jeho velkou slabinu představovala minimální ochrana českých zemí, což v případě zásahu Německa do války mohlo mít katastrofální následky. A to je ten problém který jsem naznačil. Tohoto problému si všiml už generál Mittelhausser. Ten toto řešení zpochybňoval a opakovaně předesílal potřebu kvalitnější obrany území Čech a Moravy. Ale jeho motivace byla spíše dána tím, že pořád měl na paměti zájmy Francie.
Bylo to asi těžké rozhodování čemu dát přednost. Jestli soustředit vše co je k dispozici k obraně Čech a proti Maďarsku se jen bránit za pomoci rumunských a jugoslávských posil, která navíc mohly společným náporem rozptýlit síly maďarské armády podél většiny maďarských hranic, nebo definitivně zlomit maďarskou snahu o revizionismus a vojensky opustit české země. Jenže po Locarnu bylo vše jinak a Francie se na své středoevropské spojence začala dívat jako na přítěž a Malá dohoda se začala postupně pod italským vlivem rozpadat.
Benešovy snahy stmelit Malou dohodu- a že tomu věnoval hodně úsilí - měla jen pomíjivé účinky. Přišla celosvětová krize a ta zamíchala evropskou i světovou politickou. v září 1930 nacionalistické síly v Německu získaly velkou sílu. Za dva roky – od posledních voleb v roce 1928 počet jejich mandátů vzrostl devětkrát. A od roku 1929 se z Německa začal ozývat silný hlas, který tvrdil, že Němci patří do jednoho Německa. A na našem území byla velká německá menšina, začalo být jasné, že zde se rodí hlavní problém.
Jinak si dovedu představit pochody na Berlín, Budapešť či Bayreuth ( už tehdy mohlo dojít „k soumraku bohů“ jako ve Wagnerově divadle a Winifred by měla po ptákách :eek: ). Ovšem na počátku třicátých let se začala situace měnit. Velká Británie vzhledem k britsko-francouzskému antagonismu ve velmocenské politice podporovala touhu Německa po znovunabytí velmocenských pozic. Za určitých podmínek, že protivníci budou slabší, ale když začala jejich moc růst, asi nám nezbývalo nic jiného než se částečně zakopat. Leč historie nám nedopřála, jestli bychom se dokázali bránit o něco lépe než Poláci. Ta poloha, kdy jsme obklopeni ze všech stran nepřítelem a nikdo nám nepřijde na pomoc, byla zoufalá.

Poslední články Pátrače dokazují, že tomu nebylo vždy. Rozsáhlejší práce o meziválečném myšlení, vojenských plánech a diplomacii na Palbě a myslím i českém internetu, zatím chyběla, nyní se ovšem povedlo autorovi vše dobře skloubit a osvětlit tehdejší poměry :up:
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

Zdravím Lorde. Děkuji za obsáhlý post, který mě potěšil a navíc je inspirující. Ten třetí díl musím napřed zkonzultovat s Johanem, nerad bych mu rozhodil koncepci jeho veledíla ale bude to v podobné kvalitě obsahu, jen závěr bude smutný, zánik naší země.

Pár slov.

Agrárníci jsou a nejen oni obviňovaní z ledasčeho ohledně naší armády. Já jen uvedl to, co bylo v minulosti o jejich hlavy omlacováno nejčastěji. Osobně si myslím, že naše politické reprezentace a lidé odpovědní asi udělali v daném čase maximum. Přece nejsem až tak zadubený, abych neviděl to co, mi vyšlo z megapráce o pěchotních zbraních pro první republiku - naše pěchota byla vyzbrojena asi nejlépe v Evropě.

Je samosebou jasné, že hipomobilní trakce a k ní krmení pro tažná zvířata byly veskrze zajímavou komoditou a armáda byla dobrý klient. Takže čím více koní, tím lépe. Ale nikdy jsem vtom neviděl zlý úmysl. Sám píšeš produkce příměsí do paliv zaměstnávala hodně lidí a teďkonc si vem kolik jich k tomu zaměstnal chov koní a pěstování píce. Ale to by mělo být agrárníkům spíše přičteno k dobru, že pomáhali rozvíjet zaměstnanost.

Každá posádka měla volné ruce a vše pro stravování vojáků a pro péči o zvířata se nasmlouvávala lokálně. Takže ke konci roku všichni zájemci o dodávky pro armádu naklapali do kasáren a uzavíraly se smlouvy. Tak i malý živnostník věděl, že v srpnu dodá do kasáren třeba 250 husí. A podle toho se zařídil.

Máš pravdu kolego, že v tehdejší mezinárodní politické situaci nebylo nic lehkého něco dokázat. Bylo toho po válce totiž moc nedořešeno - bylo zde moc ublížených, moc upřednostněných a moc těch co se cítili nadřazení. Najít si v tom svoji cestu místo a zajistit se bylo téměř nemožné. Benešovi se zpočátku dařilo, ale postupně to ztrácelo šmrnc a skončilo to politickou katastrofou a zánikem první republiky.

Ale po všem co jsem nastudoval a ještě zkrze ten třetí díl studuji, začínám nabývat dojem, že přijetí diktátu byla zásadní chyba a že jsme na protivníky měli. Ale co už.

Válečné plánování tak jak jsem je pojal pro palbu asi jinde není k mání. Je to dáno tím že když jsem se do toho pouštěl bylo to mým cílem. Dát dohromady něco, co má svoji váhu. A hlavně jsem chtěl ukázat že jsme nebyli ledaskdo ale respektovaný partner a obávaný protivník. Ústup z těchto pozic začal až rokem 1936 a nešel zastavit. V momentě kdy jsme se upnuli na obranu, ztratilo válečné plánování a tím i vojenské myšlení dynamiku a začalo stagnovat.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Lord »

Pátrači od toho je diskuse, abychom rozvedli více, co komu moc neštimuje, ale v samotném článku to nebylo nutné rozvíjet.
Pátrač píše:Ale po všem co jsem nastudoval a ještě zkrze ten třetí díl studuji, začínám nabývat dojem, že přijetí diktátu byla zásadní chyba a že jsme na protivníky měli. Ale co už.
Nyní když se na to díváme zpětně, a víme jak válka dopadla, a že skopčáci to nakonec projeli, a my jsme byli relativně ušetřený, se to posuzuje jinak. Ale tehdy nikdo nevěděl, jak se to nakonec vyvine, taky mohlo Neměcko vyhrát nebo jsme mohli zůstat v jeho sféře vlivu. Každopádně bez možnosti o sobě moc rozhodovat. Na druhou stranu je klidně možné, že by odpor Československé armády pozměnil průběh druhé světové války. Jak je ale otázka, která sem nepatří.

Náš voják to viděl tehdy jasně – je třeba bojovat a zachovat si čest! Nepochybuji o naší kvalitní výzbroji, ale holt bránit to naše území by bylo těžké. Ale zase plány s tím nějak počítaly, a rozhodně jsme nechtěli bránit vše a naopak ustoupit třeba až na Slovensko nebo Českomoravskou vrchovinu a tam se použití koní zase docela hodí. Navíc jak už jsem psal, nákladních automobilů dostala armáda v rámci našich možností dost. Agrárníci měli bezpochyby silné postavení, ale tohle zlomit dokázali až po válce komunisti, kolektivizace, a těžký průmysl, což je pro někoho taky špatně, takže najít to optimum ve společnosti není snadné.
Naše pěchota byla skutečně ohodlána, dobře vycvičena a ochotna se bít! Velitelé se mohli opřít o náročný a kvalitní výcvik a dokonalé vybavení vojska. Některé pohraniční oblasti byly velmi dobře zajištěny i opevněním, v neposlední řadě se armáda mohla spolehnout na podporu ze strany obyvatelstva.
Pátrač píše:Máš pravdu kolego, že v tehdejší mezinárodní politické situaci nebylo nic lehkého něco dokázat. Bylo toho po válce totiž moc nedořešeno - bylo zde moc ublížených, moc upřednostněných a moc těch co se cítili nadřazení. Najít si v tom svoji cestu místo a zajistit se bylo téměř nemožné. Benešovi se zpočátku dařilo, ale postupně to ztrácelo šmrnc a skončilo to politickou katastrofou a zánikem první republiky.
Co se týče Beneše, tak ten v první části vyzněl dobře, druhém článku už má máslo na hlavě a Mnichovem to korunuje. Dobře se to kritizuje, ale nebylo to snadné. Mnichov částečně odčinil během londýnského exilu. Pracovitost a snahu mu v rámci možností upřít nelze. Historici se shodují, že v rámci versailleského mírového systému a tvoření poválečné situace a poválečných mírových smluv byly zásluhy Edvarda Beneše obrovské. Svou trpělivou prací dokázal pro Československo vybojovat většinu možného v rámci dané situace.
Ale Locarno byl debakl. Stojí za připomenutí, že jedním z mužů, kteří odmítali jakékoli závazky Británie v Evropě, i ve vztahu k Francii, byl tehdejší ministr financí Winston Churchill. Dokonce použil slova o tom, že by se Francie ve vztahu k Německu mohla nechat škvařit ve vlastní šťávě, aby Francouzi přišli k rozumu. Británie se v Locarnu zavazovala, že pomůže Francii v případě nevyprovokovaného konfliktu s Německem. Tím byla nepřímo zaangažována i ve střední Evropě. Beneš to asi musel přijmout, protože jinak by se Československo ocitlo ve vzduchoprázdnu. Komunistická historiografie sice Hradu vyčítala, že se měl víc orientovat na Sovětský svaz. Ovšem československá diplomacie samotnou existenci Sovětského svazu uznává až v roce 1934.

Takže na výběr moc nebylo. Jak víme, bylo to jen šidítko a věděli to už tehdy. Budu se těšit na další díl, protože to bude zřejmě vyvrcholení tvé práce.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Ramon »

Pátrač píše:Ale po všem co jsem nastudoval a ještě zkrze ten třetí díl studuji, začínám nabývat dojem, že přijetí diktátu byla zásadní chyba a že jsme na protivníky měli. Ale co už.
U mě se tyhle dojmy vždycky mění podle toho, o kterou oblast čs. armády té doby se zrovna zajímám. :) U těch válečných plánů je to u mě podobné - ale vždycky mi bylo strašně líto, že republika nedostala ještě půl roku navíc. Mobilizační plány na rok 1939 byly myslím hodně povedené - zvlášť v porovnání s těmi z druhé poloviny roku 1938. Tam se muselo hodně improvizovat kvůli anšlusu Rakouska, vychytávání much dokončené reorganizace armády apod. V roce 1939 už mělo mnoho improvizací zmizet - např. docela hezky vyřešili problém začlenění strážních jednotek a mobilizačně stavěných jednotek ZLO do válečné organizace krytu.
Obrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Lord »

Nu i o tom by se mohl Pátrač více rozepsat! Nicméně pevnosti měly být dokončeny až v roce 1942. Tlačilo se to, ale Hitler byl rychlejší. Na to ostatně hrál.
Jen dodám, že v září 1938 bylo celkem povoláno 1 250 000 mužů do zbraně včetně těch, kteří byli povoláni již před začátkem mobilizace. Dále bylo k dispozici 350 tanků, 5 000 dělostřeleckých hlavní a 950 bojových letounů.
Dělostřelectvo bylo tedy silné, a ani letectvo nebylo relativně k zahození, a určitou akčnost by mělo. Situace byla však napjatá a někteří vojáci spáchali sebevraždu nebo se staly nehody.

Mrtví vojáci počas mobilizace

padlí - 47
zastřeleni z politických důvodů - 7
zastřeleni nešťastnou náhodou a zavražděni - 16
zastřeleni při neopatrné manipulaci se zbraní - 21
oběti manipulace s trhavinou - 5
zemřelí při dopravní nehodě - 71
zemřelí při leteckých nehodách - 42
oběti ostatních nehod a úrazů - 43
utonulí - 18
zemřelí na následky nemoci s přímou souvislostí se službou - 6
zemřelí na následky ostatních nemocí - 122
sebevraždy z důvodů mnichovské kapitulace 1939 - 22
sebevraždy jako důsledek vypětí ve službě - 15
sebevraždy z kázeňských a mimoslužebních důvodů - 66
z neznámých důvodů - 61

Bleskově provedená mobilizace (během 24 hodin nastoupilo 80% povolaných záložníků), podporovaná naprostou většinou obyvatelstva (aktivně nebo pasivně vystupovali proti branným opatřením státu stoupenci SdP, mobilizačního rozkazu uposlechlo jen asi 40% záložníků německé národnosti)...

To je taky jeden z aspektů. A pak, že se neměla uplatňovat kolektivní vina ?!
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

Mě z toho doktor Edvard Beneš nevychází až tak zle. Ale je fakt, že v době ustavování naší země, Malé dohody a při dalších aktivitach měl skvělé výsledky a dokázal věci které jsou skoro k neuvěření. V druhé kapitoe už opakovaně uvádím, že to nebylo to samé. Ten člověk žil v děsivém presu a jsem přesvědčený, že musel být strašně unavený a to se dělá špatně. Bohužel na to byl vlastně sám a to potom stále platí, že odváděl velmi dobrou práci. Mám obavu, že v politickém spektru celé naší země by se nenašel člověk, který by jej mohl nahradit.

Co se týká našich plánů a studií k nim jsem přesvědčený, že se odváděla skvělá práce. A to platí až do konce naší země. Plány se jeví - tedy hlavně po roce 1930 - jako promyšlené, reálné a i jakousi přes dvoukolejnost naší zahraniční politiky a vojenského myšlení - vycházely z reálných politických reálií. Vojáci tak trochu vedli - přece jen vojenský pragmatik vidí svět jinak než politický element, který hledí na mnoho věcí, které voják neřeší.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Mirek58 »

Při hodnocení E.Beneše se musí mít na paměti ,že tento státník vždy musel "vařit" z toho co mu bylo objektivně dáno k dispozici.
Na př. po stránce vojenské se za 1. republiky střetávaly dva tenkrát hlavní proudy myšlení a zkušeností z války.
Západní , zkušenost z pozičního boje a východní zkušenost z manévrového vedení války / hojně propagandou vyzdvihovanou/, ale v geografických podmínkách ČSR neupotřebitelnou.
Stejný problém byl i po stránce politické, jasní nepřátelé Německo a Madarsko , možná i Polsko a spojenci pěkně daleko , bez společné hranice , mimo Rumunsko, a i to bylo odříznuté Karpatami bez komunikací. Takže pokud chtěla ČSR být demokratickou zemí ,její vojenské plány byly už dopředu pěkně omezeny.
A z této hromady negativů dokázal E. Beneš vytěžit maximálně možné pro svůj stát.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Lord »

Ano, třeba na počátku roku 1934 vznikla myšlenka Východního paktu, někdy označovaného jako Východní Locarno. Vzešla především ze vzájemného sbližování Francie a Sovětského svazu a velkou podporu našla v československé zahraniční politice, která v ní spatřovala navázání na ideu Ženevského protokolu, prosazovaného Edvardem Benešem před deseti lety. Nakonec to ale skončilo také zmarem. Beneš měl určitě dobrý nápady, ale jak už napsal Mirek „házeli mu klacky pod nohy“.
Stejně to nakonec bylo definováno pro jakési uklidnění nás, ale přitom natolik vágně, aby se pro Německo do budoucnosti neuzavřela možnost územních změn na východě. Spolupráce se Sovětským svazem směřovala proti Polsku, atd. Jak už bylo napsáno, rozhodující byl postoj Velké Británie, která neměla zájem přebírat jakékoli nové povinnosti ohledně územního uspořádání, které by se netýkaly přímo porýnské oblasti.
Francouzské snahy zapojit Polsko do navrhovaného systému zůstávaly bez odezvy, především kvůli neskrývanému odporu Piłskudského k sovětskému Rusku. Z toho všeho je vidět, že to nakonec prostě „elegantně“ dospělo až k tzv. mnichovské krizi. K paktu Ribbentrop-Molotov, a tak dále. Poláci měli za hlavního nepřítele Rusko. S ostatními velmocemi měli samostatné smlouvy. Je však s podivem, že se vítězové Velké války jevili najednou tak slabí. Do dějin to vešlo pod názvem politika appeasementu. Hitler si sice Velké Británie vážil, vlastně s ní ani nechtěl válčit, ale všelijaké smlouvy považoval jen za cár papíru.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Ramon
nadpraporčík
nadpraporčík
Příspěvky: 432
Registrován: 18/9/2007, 17:30
Bydliště: Praha
Kontaktovat uživatele:

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Ramon »

Lord píše:Bleskově provedená mobilizace (během 24 hodin nastoupilo 80% povolaných záložníků)
Já vím, že se ten údaj s 80% během 24 hodin na netu hodně vyskytuje (je to myslím vytažené z nějaké encyklopedie), ale mě to prostě nesedí, když se to pokusím přepočítat.

Celkem bylo povoláno 1 250 000 mužů včetně dříve povolaných - to je v podstatě I.záloha.
Z těch dříve povolaných nastoupilo před mobilizací celkem 317 100 mužů (3 ročníky záloh, mužstvo pro ZLO, letectvo, OPL, SOS atd.)
Celkově dosáhla armáda za mobilizace 1 128 110 mužů z toho 199 300 mužů bylo aktivní mužstvo a důstojníci a 928 810 mužů byly zálohy.
(počty jsou z Karel Straka: ČESKOSLOVENSKÁ ARMÁDA, PILÍŘ OBRANY STÁTU Z LET 1932–1939)

Tzn., že mi vychází, že celkově nastoupilo 74% (928 000 z 1 250 000)
- pokud bych vyloučil ty co nastoupili už před mobilizací tak to vychází na 65% celkově (611 000 z 933 000) - i když tady je nutné brát v potaz, že neznám celkový počet povolaných před mobilizací - ale vzhledem ke složení těch povolávaných záložníků a době kdy k tomu docházelo předpokládám, že se počet nastoupivších a povolaných lišil méně než za mobilizace.
Obrázek
Uživatelský avatar
Lord
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 10860
Registrován: 24/8/2004, 02:48

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Lord »

Jak to, že neznáš stavy před mobilizací ? Asi to je problém zdrojů.
ObrázekObrázekObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pátrač
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 7850
Registrován: 14/8/2008, 06:44
Bydliště: Prostějov

Re: Československé válečné plány a vývoj vojenské doktriny,

Příspěvek od Pátrač »

Otázka mobilizace byla prvek,který jsem neřešil - je to několik let od horního limitu této práce. Takže i když bych asi našel relevantní údaje, nechám vás , však si poradíte. JInak je poteba si uvědomit, že dílči mobilizační cvičení se prováděla každý rok a výsledky byly hodnoceny jako uspokojivé.

Koneckonců jsem mluvil o plánech, které obsahovaly dvoufázovou mobilizaci, a později po změn plánování plošnou. Bylo tedy potřeba vyzkoušet schopnosti štábů tyto procesy zvládnout. Také se velmi pečlivě cvičilo vagonování těžké techniky a skládání ešelonů a zjišťovala se propustnost železničních tahů na Slovensko. A jelikož už od dvacátých let bylo jasné, že na Slovensku to není s tratěmi nic moc, bylo zahájeno rozsáhlé budování. Takže aspoň nástřel.

1919-1920 - byla rekonstruována místní trať Břeclav-Kúty- Devínska Nová Ves, 69 kilometrů na hlavní tah. To propojilo české země se Slovenskem a hlavně Prahu Bratislavou.

1923-1928 byla vybudována 28 kilometrů dlouhá trať Vsetín-Horní Lideč- Bylnice, což propojilo východní moravu se západním Slovenskem, tedy s Trenčínem.

1923-1929 byla vybudována další novostavba Veselí na Moravě-Nové mesto nad Váhom, 67 kilometrů což umožnilo kvalitní dopravu dále od hranic.

Mimo tyto přechodové komunikace bylo do roku 1936 postaveny další úseky uvnitř Slovenska, které umožnily přesuny velkých mas vojsk po Slovensku až na Podkarpatskou Rus. Dále to umožnilo výrazně jednodušší logistickou podporu.

Stavělo se strašně moc. Za dvacet let se pod vlivem vojenských plánů jen na Slovensku a v propojování Moravy se Slovenskem vybudovalo 462 kilometrů nových tratí, z toho přes 150 kilometrů dvoukolejných. Je potřeba vidět, že se stavělo i v náročných horských terénech.

To je tedy přímý odraz válečných plánů v praxi, přitom z tohoto těžil i mírový život Slovenska a dalo to práci mnoha lidem. A to je další důkaz toho, že se to s obranou naší země myslelo opravdu vážně.
ObrázekObrázek

Pes(ticid) - nejlepší přítel člověka! Nechápete? Nevadí. Hlavní je, že víte že:

JDE O TO, ŽE KDYBY O NĚCO ŠLO, BYLO BY DOBRÉ VĚDĚT, O CO VLASTNĚ JDE.
Odpovědět

Zpět na „Pozemní vojsko“