Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Operace Barbarossa, bitva o Krym, Moskvu, Stalingrad, Kursko, Čerkassy, Bagration, Berlín.

Moderátoři: michan, Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od jarl »

Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře
aneb
Operace Wunderland
Obrázek

Karské moře má rozlohu 893 400 kilometrů čtverečních; na jihu omývá pobřeží Sibiře, zatímco ze západu, severu a východu jej ohraničují souostroví Nová země, Země Františka Josefa a Severní země. Po většinu roku se jedná doslova o království ledu a mrazu a pouze během krátkého polárního léta souvislá vrstva ledu neochotně uvolní své drtivé sevření. Míst s trvalým osídlením je tu pomálu a cestovatelé na zdejších ostrovech narazí spíše na mrože, tuleně, či ledního medvěda, než na lidskou osadu hodnou tohoto označeni. Vzhledem k drsným klimatickým podmínkám je tato oblast nevhodná k vedení válečných operací, takže po celá staletí platilo, že když se nad zasněženou krajinou rozlehl výstřel, jednalo se zaručeně o lovce kožešin. V jistém smyslu připomínalo Karské moře arktickou rajskou zahradu neposkvrněnou válečným běsněním, což však mohlo platit pouze do chvíle, než se objevilo dostatečně silné lákadlo ponoukající k hříchu.
Německý plán útoku na Severní mořskou cestu
Změnu přinesla druhá světová válka, která se v r. 1942 přenesla i do těchto Bohem i lidmi zapomenutých končin. Důvodem proč Karské moře upoutalo pozornost německých stratégů byla teprve před několika lety zprovozněná komunikace zvaná Severní mořská cesta. Její délka mezi Karskými vraty a zátokou Prozřetelnosti v Anadyrském zálivu činí 5600 km a provoz tehdy zajišťovalo osmnáct meteorologických stanic. Umožňovala poměrně rychlé spojení Sibiře s civilizovanými končinami, kam bylo nyní možné dopravovat vytěžené dřevo, uhlí a barevné kovy, zatímco opačným směrem proudily dodávky strojního zařízení a životních potřeb.

Po napadení Sovětského svazu Německem, zažívaly zdejší přístavy nebývalý boom, neboť Londýn a Washington dodávali svému spojenci zbraně a další materiál nezbytný pro vedení války. Značná část této pomoci proudila po moři a je všeobecně známo, že nejdůležitějším cílovým přístavem se stal nezamrzající Murmansk, kam směřovaly konvoje z USA a Británie, jenomže ty byly v dosahu nepřátelského loďstva a letectva, tudíž Sověti začali využívat také delší, ale bezpečnější Severní mořskou cestu. Je zajímavé, že i němečtí plánovači od konce roku 1941 uvažovali o využití této trasy k navázání přímého obchodního spojení se svým japonským partnerem, což však můžeme považovat pouze za produkt jejich velikášství, nemající oporu v realitě.

Zdejší plavební sezóna trvá vždy jenom několik měsíců (nanejvýš čtyři) „ale ani tehdy to není jednoduché, protože zde vládnou nepříznivé hydrometeorologické podmínky,“ píše Ivan Hrbek. „Husté mlhy, nečekané pohyby ledových polí, nakupení ker a rychlé zamrzání volných vodních ploch v noci.“ O tom se ostatně v r. 1940 na vlastní kůži přesvědčila posádka německého pomocného křižníku KOMET, jenž sice nakonec s vydatnou sovětskou pomocí dosáhl Beringovy úžiny, ale tato anabáze neskončila fiaskem hlavně díky buldočí vytrvalosti jeho velitele.

Obrázek
Arktický konvoj

Organizováním provozu Severní mořské cesty měla na starosti instituce zvaná GUSMP (Glavnoje upravlenije Severnogo morskogo puti), v jejímž čele stál známý polárník Ivan Papanin, ale její vojenskou ochranu zajišťovalo Severní loďstvo, jemuž velel mladý viceadmirál Golovko (ročník 1906). Ten však soustředil své nepočetné síly (počátkem války pouhých 50 jednotek) hlavně na zabezpečení Barentsova a Bílého moře. Pro všechny případy sice nechal západní ústí průlivů Jugorskij Šar a Matočkin Šar osadit několika bateriemi lehkých děl na obranu proti ponorkám, jenomže mnohem širší Karská vrata nadále zela prázdnotou a nejsnadnější přístup kolem mysu Želanija kryl pouze jeden kanón ráže 45 mm a jedno 37mm dělo. Nikdo totiž ve skutečnosti neočekával, že by nepřítel mohl podniknout výpad až na odlehlé a mrazivé Karské moře.

Němcům však neunikl čilý dopravní ruch panující v této oblasti a rozhodli se zasadit nečekaný úder sovětské námořní přepravě. Plánem operace Wunderland se už na jaře 1942 zabývalo námořní velitelství Nord, které hodlalo kromě těžkých jednotek a ponorek nasadit i dva rybářské trawlery k zajištění meteorologického zpravodajství. Hlavní údernou sílu měly původně tvořit dvě kapesní bitevní lodě, jenomže LÜTZOW najel 3. července na mělčinu, takže nakonec vyplul pouze ADMIRAL SCHEER, jehož podporovalo několik ponorek a hydroplánů majících za úkol upoutat pozornost nepřítele a poskytnout raideru zpravodajský servis.

Roly biblického hada našeptávače sehráli Japonci, kteří svému árijskému spojenci zaslali informaci, že 1. srpna proplulo Beringovou úžinou uskupení devatenácti obchodních lodí doprovázených několika ledoborci. To byl věru lákavý cíl, a když německá průzkumná letadla v první polovině srpna zjistila, že z Archangelsku vyplul další konvoj mířící opačným směrem, dostal námořní kapitán Wilhelm Meendsen-Bohlken rozkaz zvednout kotvy. Podle německých odhadů měly oba konvoje někdy mezi 22. a 23. srpnem proplouvat Vilkického průlivem širokým místy pouze 56 km, kde by se staly snadnou kořistí pro kanóny ADMIRALA SCHEERA.

Obrázek
Admirál Golovko

Po zničení obchodních plavidel dostal Meendsen-Bohlken rozkaz ostřelovat zdejší přístavy, čímž měla být tato námořní komunikace po zbytek plavební sezóny vyřazena ze hry. Je třeba dodat, že po katastrofě konvoje PQ 17 západní spojenci až do září 1942 zastavili veškerý provoz na lince vedoucí kolem severního Norska do Murmansku, takže v případě úspěchu operace Wunderland, by SSSR zůstal na nějaký čas odkázán pouze na dodávky proudící přes Bajkalskou magistrálu a okupovaný Írán, právě v době, kdy se německá vojska valila k Volze a na Kavkaz.
Admiral Scheer pátrá po konvojích

Ponorka U 601 dosáhla 15. srpna určeného sektoru a zaslala na velitelství optimistické zpravodajství o stavu ledu kolem severního pobřeží Nové země, načež následujícího dne opustil ADMIRAL SCHEER úkryt poblíž Narviku a v doprovodu torpédoborců ERICH STEINBRINCK, RICHARD BEITZEN a FRIEDRICH ECKOLDT se vydal na sever. Kapesní bitevní loď už v nedávné minulosti podnikla jednu veleúspěšnou korzárskou plavbu v prostoru Atlantiku a Indického oceánu (říjen 1940 až březen 1941), během které Spojence připravila o jeden pomocný křižník a šestnáct obchodních lodí, takže Meendsen-Bohlken doufal, že naváže na impozantní výsledky svého předchůdce. Malý svaz se poblíž Medvědího ostrova rozdělil; zatímco torpédoborce zamířily zpět na základnu, osamělý korzár směřoval k úžině mezi Zemí Františka Josefa a Novou zemí, zatímco kapitán oznámil posádce cíl výpadu.

Tento ambiciózní důstojník se narodil v r. 1897 a do tehdejší Kaiserliche Marine vstoupil v pouhých čtrnácti letech jako dobrovolník. Během Velké války postupně sloužil na mnoha plavidlech různých kategorií jako např. chráněný křižník FREYA, bitevní loď SCHLESIEN či ponorka U 117. Křest ohněm prodělal v bitvě u Jutska a ve službě se osvědčil, takže byl dekorován Železným křížem a válku ukončil jako poručík. Po uzavření mírové smlouvy jej nakrátko demobilizovali, ale brzy oblékl uniformu válečného loďstva Výmarské republiky a pokračoval v kariéře námořního důstojníka. V r. 1935 jej jmenovali velitelem 3. půlflotily torpédovek, a když následující rok absolvoval námořní akademii, začal rychle stoupat po služebním žebříčku. Velitelem ADMIRALA SCHEERA se stal 12. června 1941, ale teprve operace Wunderland mu dala příležitost vyniknout.

Obrázek
Námořní kapitán Meendsen-Bohlken

Němci však měli jenom mlhavé povědomí o trase, kterou používaly sovětské obchodní lodě, a údaje dodané Japonci navíc neodpovídaly skutečnosti, třebaže úzkými plavebními koridory mezi ledovými poli se v režimu přísného utajení opravdu směrem na západ prodíralo uskupení zvané „Expedice zvláštního uřčení č. 18“ (Exspedicija osoboga naznačenija no. 8). Konvoji označovanému zkratkou EON-18 (ЭОН -18) velel kapitán 1. stupně Obuchov. Tvořilo jej sice pouze šest (?) obchodních lodí, ale Sověti k nim přiřadili i „liděr“ BAKU a zánovní torpédoborce RAZJARENNYJ a RAZUMNYJ, kterými hodlali posílit Severní loďstvo. Konvoj měl tedy papírově silnou eskortu schopnou za využití specifických arktických poměrů potrápil i kapesní bitevní loď, jenomže před dlouhým přesunem z Dálného východu padlo rozhodnutí všechny tři jednotky odlehčit, aby jim usnadnili plavbu oblastmi zamořenými ledem. Proto odmontovali veškerá děla (s výjimkou protiletadlových) a torpédomety, čímž z válečných lodí učinili snadné cíle pro německého korzára.

Konvoj tedy musel spoléhat toliko na ozbrojené ledoborce MIKOJAN a KAGANOVIČ, které sice mohly při troše štěstí zahnat pod hladinu nepřátelskou ponorku, ale proti těžkým dělům ADMIRALA SCHEERA byly bezmocné. Meendsen-Bohlkenovi se tedy naskytla možnost nejenom zmasakrovat cenný konvoj, ale i uštědřit citelný úder sovětskému válečnému loďstvu. Jenomže německý propočet byl chybný a EON-18 proplul Vilkického úžinou teprve 22. září, jelikož jej zdržely nepříznivé plavební podmínky na moři Laptěvů, takže lákavá příležitost zůstala nevyužita.

ADMIRAL SCHEER plul na severovýchod. 18. srpna moře zahalila mlha, ale pozorné hlídky přesto spatřily siluetu obchodního plavidla. Byl to FRIDRICH ENGELS plující z islandského Reykjavíku do Diksonu, jehož posádka také zaregistrovala neznámou válečnou loď, ale kapitán Kasjančuk se rozhodl dodržet předepsaný rádiový klid a důležitou informaci neohlásil. Neozbrojená loď představovala snadnou kořist. Kapitán Meendsen-Bohlken zvažoval všechna pro i proti a nakonec se rozhodl neútočit. Za normálních okolnosti by se zajisté řídil úslovím „lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše,“ jenomže parník by pravděpodobně stačil varoval všechny lodě v širokém okolí a možnost dosáhnout většího úspěchu by se rozplynula jako pára nad hrncem.

Raider tedy dočasně zamířil na západ, aby později pokračoval v plavbě původním kurzem. Večer už brázdil hladinu Karského moře, kde se ve 23:40 setkal s ponorkou U 601. Její kapitán Meendsen-Bohlkena informoval o hranici ledových polí v této oblasti, ale očekávané podrobnosti o sovětských konvojích nedodal. Důvod byl jednoduchý: němečtí zpravodajci byli sice přesvědčení, že nepřátelské parníky se po zdolání Vilkického průlivu plaví severně od Nové země, jenomže ve skutečnosti volily delší trasu podél euroasijské pevniny. Navzdory tomu se Meendsen-Bohlken rozhodl křižovat na spojnici Vilkického úžiny a mysu Želanija, což k úspěchu nevedlo. Žádné potenciální cíle se v této oblasti prostě nevyskytovaly a muži z hlídkové služby si oči namáhali marně.

Obrázek
Hydroplán Arado Ar-196

Přesná lokalizace konvojů proplouvajících Karským mořem, kde často panovala snížená viditelnost, představovalo Achillovu patu jinak dobře promyšleného plánu. Kromě ponorek Němci spoléhali na rádiové zpravodajství a hlavně na pět létajících člunů BV-138, které měla zásobovat palivem ponorka U 255. Jenomže dva z těchto strojů brzy vyřadily havárie, takže ADMIRAL SCHEER zůstal odkázán hlavně na vlastní hydroplán Arado Ar-196 s podstatně kratším akčním rádiem, pro nějž ani nebylo k dispozici dostatečné množství benzínu. Kompas na palubním letoun však v těchto zeměpisných šířkách vykazoval časté poruchy, takže se piloti zpočátku museli držet na dohled mateřské lodě a nemohli naplno zúročit potenciál svého stroje.

Němci využili dlouhých severních dnů k pozorování polární přírody. Wunderland znamená Země divů a pojmenování to bylo vskutku přiléhavé, neboť Arktida opravdu oplývá zvláštní krásou. Hezky to vyjádřil jindy naprosto nepoetický admirál Golovko: „Nikdy mi nevymizí z paměti první dojem, když jsem viděl drsnou krásu severu s jeho majestátními žulovými břehy, s jeho ledovci. Všechno tu překvapovalo svou silou a pochmurnou vznešeností: holé a nebo mechem a zakrslou břízou porostlé žulové skály, vypínající se nad mořem; širé mořské pláně, skoro pořád neklidné; délka a fantastičnost polární noci s podivuhodným svitem polární záře nad žulovou pustinou, nad zpěněným příbojem při úpatí černých útesů; panorama modravých arktických ledů pod sluncem, které dlouhé měsíce nezapadá; drsnost všeho, co člověka obklopovalo a co ho zpočátku skličovalo, ale potom nutilo přizpůsobit se, hledat a nacházet východisko a co koneckonců vychovávalo pravé námořníky.“

Žádná kořist se zatím neukázala, zato korzár narazil na neproniknutelné ledové pole, takže po marném křižování odeplul ostrov Osamění a zamířil k Tajmyrskému poloostrovu. 20. srpna proběhlo krátké dostaveníčko s ponorkou U 201, ale nic nového se nedozvěděli. Hladina zůstávala pustá a žádné sovětské lodě se neukázaly, třebaže oba aviatici pravidelně podnikali průzkumné lety.

Obrázek
Admiral Scheer

Trpělivost Meendsen-Bohlkena byla podrobena kruté zkoušce. Němcům se však konečně podařilo vyladit kompas a 21. srpna krátce po poledni pilot nahlásil konvoj spatřený východně od ostrova Mona, tj. ve vzdálenosti pouhých 60 mil. Údajně čítal devět lodí a plul jihozápadním kurzem. Konečně! Celou posádku zachvátilo vzrušení a námořníci se těšili, jak se ověnčí vítěznými vavříny. Vyčerpávající bloudění ledovými pustinami končí a tučná kořist jim pluje přímo do rány. Bohužel se záhy ukázalo, že se nevyplácí dělat účet bez hostinského. V nahlášené poloze se skutečně nalézal konvoj sestávající z osmi obchodních lodí, tří tankerů (jeden britský), doprovázený ledoborci KRASIN a LENIN, jenomže při určování kurzu se osádka Arada dopustila trestuhodné chyby. Jednalo se totiž o třetí arktický konvoj, jenž vyplul 8. srpna z Archangelsku, takže pochopitelně nesměřoval na jihozápad, ale brázdil Karské moře směrem k Vilkického úžině!

Německému kapitánovi je třeba přiznat, že nařídil údaj o kurzu konvoje ověřit, jenomže ten zachránila hustá mlha, takže se letoun musel krátce po startu vrátit. Přesto visel jeho osud na vlásku a pokud by korzár ihned zahájil pronásledování, mohla Sověty zachránit jen shoda náhod. Jenomže Meendsen-Bohlken se rozhodl číhat poblíž mělčiny Jermak, až mu nepřátelské lodě samy vplují před ústí děl, a teprve, když se do druhého dne neobjevily na obrazovce radaru, pojal podezření, že něco není v pořádku a zamířil na východ. Jeho tušení vzápětí potvrdilo rádiové zpravodajství, které oznámilo, že hledané lodě plují kurzem 43 stupňů směrem k Vilkického průlivu. Ještě však nebylo nic ztraceno, takže Arado znovu odstartovalo a ADMIRAL SCHEER se vydal stíhat nic netušící konvoj podoben loveckému psu, jenž zavětřil potenciální kořist.

22.srpna hydroplán poblíž ostrovů Firnleya lokalizoval osamělý parník a o den později zažili Němci vítané rozptýlení, když spatřili ledního medvěda nerušeně plovoucího z jednoho ledového pole na druhé, jako by jim chtěl připomenout, že v těchto končinách vládne matka příroda a pro lidské spory tu není místo. Konečně 23. srpna pilot nahlásil hledaný konvoj „jenomže v Arktidě vždy platily vlastní zákony,“ píše ruský publicista Vladimír Kofman. „(...) Neustále se měnící vítr přihnal nejenom osamělé kry, ale i celá ledová pole. Průměrná rychlost raideru se občas snížila na jeden až dva uzle. Chvílemi dokonce uvázl v ledovém sevření docela.“

Obrázek
Parník Alexandr Sibirjakov

To mohlo mít vážné důsledky. ADMIRAL SCHEER byl sice velká jednotka s plným výtlakem 15 423 tun, jenomže k prorážení ledových polí uzpůsoben nebyl, což mohlo mít za následek poškození trupu (Sověti válečné lodě v konvoji EON-18 vybavili ochrannou dřevěnou obšívkou a speciálními „ledovými“ šrouby), ba v krajním případě hrozilo i potopení. „Nevěděli jsme co si počít,“ zapsal si nejmenovaný člen posádky „všude kolem bylo bílé pole. Velké kusy ledu drtily křižník a my očekávali, že každou chvíli praskne jako skořápka.“ Meendsen-Bohlken však nepovolil a 25. srpna se loď podařilo uvolnit. Bohužel při návratu z dalšího letu se Arado během přistávacího manévru poškodilo o ledovou kru a nepodařilo se jej opravit, takže kapitán zavelel k obratu na západ. Bez průzkumného letounu byla naděje na objevení nepřítele minimální a on nechtěl riskovat poškození svěřené lodě.

A přitom hledaný konvoj tou dobou kotvil poblíž jižního ústí Vilkického průlivu, neboť i jej zastavil led, takže pokud by Němci pokračovali v původním kurzu, stal by se bezmocnou obětí jejich kanónů. Bohyně Fortuna však toho dne stála na straně námořníků plavících se pod vlajkou se srpen a kladivem, zatímco jejich protivníkům ukázala odvrácenou tvář. Nemilosrdný masakr bezbranných obchodních lodí se tedy nekonal, ale Karské moře už předchozího dne přišlo o svoji nevinnost, jelikož ponorka U 601 poslala poblíž Diksonu ke dnu parník KUJBYŠEV (2332 BRT), přičemž utonulo všech 42 mužů posádky. Válka dorazila i do těchto ledových končin a právě ADMIRAL SCHEER se měl brzy stát jedním z aktérů první námořní bitvy na Karském moři.

Po obratu na západ hnal vítr ledové kry směrem od korzára, jenž proto plul poměrně vysokou rychlostí a ještě během dopoledne minul Nordenskiöldovo souostroví a přiblížil se k ostrovu Běluha. A právě tehdy spatřili na obzoru proužek kouře. Brzy se sice ukázalo, že se nejedná o spojenecký konvoj, nýbrž o osamocenou loď, ale tentokrát už Meendsen-Bohlken nezaváhal. Koneckonců „malá ryba, také ryba“.
Boj u ostrova Běluha
Sověti dosud netušili, že jim do revíru vnikla škodná a počínali si stejně bezstarostně jako v dosavadním průběhu války. A přitom určité důvody k obezřetnosti tu byly. Vyplutí ADMIRALA SCHEERA zaznamenali britští zpravodajci, kteří informovali Moskvu, a čilá aktivita německých ponorek mohla signalizovat, že tentokrát se pokusí destruovat přepravu na Karském moři. Obsluha polární stanice na Nordenskiöldových ostrovech dokonce 24. srpna spatřila neznámý jednomotorový letoun (samozřejmě průzkumné Arado) a ohlásila jej na GUSMP. Na sovětské straně se však nenašel nikdo, kdo by získané informace správně vyhodnotil a proto žádná opatření nepodnikli. Vždyť co by německý korzár pohledával na Karském moři? Golovko k tomu ve svých i českému čtenáři známých memoárech poskytl obsáhlé vysvětlení, které si zaslouží podrobnější rozbor.

Obrázek
Nadporučík Kačarava

Nejprve tvrdí, že jeho námořní síly byly prostě přetížené, neboť musely zajišťovat doprovod spojeneckých lodí z rozptýleného konvoje PQ 17, který anglické válečné lodě „náhle bez důvodu opustily“, ale přitom uvádí, že celá operace byla ukončena už 24. července, tedy několik týdnů před krvavým finále operace Wunderland. Poté si neopomněl postěžovat na Brity, kteří odmítali vystavit své „Domácí loďstvo riziku kdekoliv na komunikacích severního Atlantiku“ a připomenul nesplněné sliby o otevření druhé fronty. Současně tvrdí, že zaslal GUSMP varování, že „u Nové země je možné očekávat nepřátelský raider“ a vypočítává podniknutá protiopatření.

Na závěr dodává: „Prví informace o raiderství ADMIRALA SCHEERA na našich arktických komunikacích, které jsme dostali tak opožděně byly následující. Kapesní bitevní loď pronikla na Karské moře kolem severního výběžku Nové země - mysu Želanija. (…) dne 25 srpna časně ráno (v pět hodin) zpozorovali zimující polárníci na mysu Želanija neznámou loď, plující z Barentsova moře. (…) Než stačili polárníci rozeznat o koho vlastně jde, začala neznámá loď ostřelovat z děl rádiovou stanici, aby znemožnila polárníkům podat hlášení. (…) Po dělostřelbě odplula nepřátelská loď na východ a zmizela v Karském moři.“ Golovko si dokonce postěžoval, že polárníci „ztratili hlavu“ a neuvedli kurz německé lodě.

Tento citát je pozoruhodný svou nepřesností a pokouší se čtenáři namluvit, že korzár na Karské moře pronikl teprve 25. srpna, kdy už bylo na veškerá protiopatření pozdě, třebaže ve skutečnosti zde působil už týden, aniž by jej Severní loďstvo dokázalo odhalit. Kromě toho ADMIRAL SCHEER mys Želenija neostřeloval a zmiňovaný útok provedla ponorka U 255, a je těžko představitelné, že by se Golovko tohoto omylu nedopustil úmyslně, aby se zbavil odpovědnosti. Velitel Severní flotily tedy hledal chyby na straně Royal Navy, GUSMP a dokonce nešťastných polárníků (ti jasně uvedli, že na ně zaútočila ponorka), ale na své straně žádné pochybení neviděl. A přitom pokud bychom chtěli za každou cenu hledat viníka (což postrádá smysl), museli bychom ukázat prstem právě na velitele Severního loďstva. Důvody jeho počínání jsou nejspíš následující. V SSSR mohla být i pro vysoce postavené důstojníky cesta do gulagu a nebo dokonce na popraviště překvapivě krátká, takže Golovko, jenž již těsně před válkou obdržel přísnou důtku, si prostě chránil vlastní kůži.

Obrázek
Ledoborec Alexandr Sibirjakov

Navzdory několika indiciím Sověti nic nepodnikli a proto 24. srpna opustil přístav Dikson obstarožní ledoborec (přesněji ledoborný parník) ALEXANDR SIBIRJAKOV (1384 BRT) přezdívaný námořníky familiérně „Saša“. Před dlouhými 33 roky jej pro kanadského majitele postavila loděnice D &W Henderson Ltd sídlící ve skotském Glasgow. Původní vlastník jej používal k lovu tuleňů, tudíž byl uzpůsobený pro zdolávání ledových ker. Někdy v průběhu první světové války parník koupili Rusové, kteří jej přejmenovali na počest známého sibiřského magnáta a badatele Alexandra Michajloviče Sibirjakova, kteréžto jméno lodi kupodivu zůstalo i po bolševickém převratu.

Právě ALEXANDR SIBIRJAKOV v r. 1932 pod vedením kapitána Voronina jako první zdolal Severní mořskou cestu, když dokázal během jedné plavební sezóny dorazit z Archangelsku na Kamčatku. Po vypuknutí války byl mobilizován a pod označením LD-6 se stal součástí oddílů ledoborců Bělomořské válečné flotily. Na loď převeleli 32 dělostřelců vedených podporučíkem (?) Nikiforenkem a vyzbrojili jí párem obstarožních 76mm kanónů, k nimž přidali dvojici děl kalibru 45 mm a dva 20mm „oerlikony“ na ochranu před útoky ze vzduchu. „Sibirjakovcům“ velel 32letý Anatolij Alexejevič Kačarava, jemuž pro jeho kavkazský původ přezdívali „Čerkéz“. Po vypuknutí bojů mu sice propůjčili hodnost nadporučíka, ale v mírových časech se živil jako kapitán civilních lodí a žádné vojenské vzdělání neměl. Kačaravovým zástupcem byl pomocný politický komisař Elimelach (?) (Элимелах), jenž měl dohlížet na jeho chování, což byla běžná praxe u všech sovětských válečných lodí.

Po zahájení nepřátelství ledoborec převážel raněné a zásoby, ale jeho poslední mise byla ryze civilní, neboť dostal za úkol dopravit živobytí na Severní zemi a vezl rovněž materiál a personál pro novou polární stanici, kterou Sověti plánovali postavil poblíž Molotovova mysu. Proto se na ALEXANDRA SIBIRJAKOVA nalodilo i 23 polárníků vedených geologem Zolotovem s 349 tunami nákladu. Vybavení tvořil materiál na stavbu budov, meteorologické přístroje, radiostanice, potraviny, krávy, tažní psy a v neposlední řadě 300 sudů s benzínem. Ty uskladnili volně na palubě, což z ledoborce v případném boji činilo „plovoucí zapalovač“.

Obrázek
Hlavní mechanick na Alexandrovi Sibirjakovovi-Bočuruk

Dne 25. srpna 1942 panovala dobrá viditelnost, takže hlídka na stožáru spatřila korzára už na velkou vzdálenost. O jeho pravé identitě se Kačarava zatím mohl pouze dohadovat, třebaže neznámá loď od samého počátku budila podezření. Meendsen-Bohlken se zahájením palby nespěchal, neboť chtěl nejprve získat informace o trasách arktických konvojů a ledových polích ve Vilkického úžině. Při troše štěstí bylo možné sovětskou loď zajmout bez jediného výstřelu a zmocnit se i námořních kódů, map a tajných dokumentů. Proto ADMIRAL SCHEER na výzvu radisty Šaršavina neodpověděl, vyvěsil americkou vlajku a stočil se k Sovětům přídí, aby skryl svoji charakteristickou siluetu, která jej mohla snadno prozradit.

Podezíravý Kačarava však nechal stanici v Diksonu odeslat radiogram o podezřelé válečné lodi a na pokusy přilákat ledoborec blíže nereagoval. Na palubě kapesní bitevní lodě byli i „ruštináři“ mající za úkol překládat zachycené depeše, takže Němci se za pomoci signální lampy prohlásili za americký těžký křižník TUSCALOOSA. Tato lest se nám může jevit jako neskonale naivní, jenomže dobře informovaný Meendsen-Bohlken věděl, že TUSCALOOSA se v doprovodu pěti torpédoborců před několika dny pohyboval na Barentsově moři, kde pravděpodobně pátral právě po ADMIRALU SCHEEROVI, jehož zmizení znepokojovalo spojenecké velitele odpovědné za bezpečnost námořní trasy do Murmansku. Jenomže při odeslání (či přijetí?) signálu došlo k jeho zkomolení, takže Sověti usoudili, že se loď identifikovala jako japonská „Šišijama“. To Kačaravu jenom utvrdilo v jeho podezření. Vždyť co by na Karském moři pohledávala japonská válečná loď, nota bene pod vlajkou s hvězdami a pruhy?

Obrázek
Admiral Scheer

Na ALEXANDRU SIBIRJAKOVOVI vyhlásili bojový poplach a ledoborec zamířil plnou parou k ostrovu Běluha, zatímco éterem se nesla nekódovaná depeše o spatření pomocného křižníku. Jenomže ostrov byl vzdálený přes deset mil a starý parník nemohl vyvinout větší rychlost než devět uzlů, takže se ke spásnému kousku země přibližoval mučivě pomalu, zatímco vzdálenost mezi oběma plavidly se naopak rychle zkracovala. Stanice Dikson vzápětí potvrdila, že na Karském moři se žádná japonská ani americká válečná loď nalézat nemůže a všem bylo jasné, že se připletli do cesty nepřátelskému korzárovi.

I Němci poznali, že hra na kočku a myš je u konce, vztyčili bojovou zástavu se svastikou a prchajícím nekompromisně přikázali zastavit stroje a přestat vysílat. Ledoborec neposlechl, takže brzy následoval varovný výstřel. Většinu „sibirjakovců“ tvořili mobilizovaní civilisté, kteří na nepřítele jaktěživi nevystřelili, a od nichž se žádné bohatýrské činy neočekávaly. Kačarava se přesto rozhodl bojovat, třebaže při vzájemném poměru sil pokulhává i zprofanovaný příměr o Davidu a Goliáši. Koneckonců David nad svým silnějším sokem slavně zvítězil, zatímco ALEXANDR SIBIRJAKOV skončil na mořském dně. Bezohledné německé zacházení se slovanskými „podlidmi“ však obyvatelstvo těžce zkoušené země dávno přesvědčilo, že válčí o vlastní bytí a nebytí, takže většina sovětských vojáků a námořníků byla připravena bojovat na život a na smrt. Koneckonců spuštění vlajky bez jediného výstřelu je v každém slušném loďstvu pokládáno za potupu a ruští námořníci již v minulosti vybojovali nejednu předem ztracenou bitvu.

„Nerovný boj „Sibirjakova“ se „Scheerem“ se stal jednou z legendárních heroických kapitol sovětského válečného loďstva ve Veliké vlastenecké válce,“ píše Miroslav Morozov. „Bylo o něm popsáno mnoho stránek, ale bohužel, jako u každé legendy, příběh začal být obohacován o vymyšlené podrobnosti, ve „svatém“ zápalu učinit jej ještě lepším a heroičtějším.“ To by samo o sobě tolik nevadilo, jenomže Morozov správně uvádí, že při této snaze mnozí autoři překročili únosnou míru. Proto je dnes tak těžké prokousat se tímto propagandistickým nátěrem a zjistit, co přesně se tehdy odehrálo. Bohužel stejným způsobem se tématu chopil i náš Hrbek a jeho líčení zániku ALEXANDRA SIBIRJAKOVA je nutné považovat za úlitbu tehdejším mocipánům.

Obrázek
Souboj Admirala Scheera s Alexandrem Sibirjakovem

Mezi rozšířené mýty patří tvrzení, že střílet jako první začali Sověti a rozehnali obsluhy německých protiletadlových zbraní. To je velmi nepravděpodobné už jen z toho důvodu, že, jak podotýkají Kofman a Morozov, vzdálenost mezi soupeři tehdy činila 64 kabelů (přes 6 mil), což přesahovalo dostřel zastaralých „šestasedmdesátek“ pamatujících „báťušku“ cara. Ostatně Kačarava se jistě snažil počátek boje oddálit, dokud existovala třebas titěrná naděje, že se dostanou k ostrovu Běluha, kde bude možné zachránit alespoň posádku. Boj tedy s velkou pravděpodobností zahájili Němci.

Ve 13:45 poprvé zahřměla 280mm děla a nad ALEXANDREM SIBIRJAKOVEM prosvištěly 300kg projektily, které po dopadu zvedly k obloze vysoké vodní sloupce. Na nepancéřovaný ledoborec by sice bohatě stačila 150mm a 105mm pomocná artilerie, ale Meendsen-Bohlken se rozhodl použít nejtěžší kalibr. Kačarava měl před bitvou k posádce pronést následující projev: „Soudruzi! Loď vyvěsila fašistickou vlajku. Nyní začne boj. Dokážeme, co pro sovětského člověka znamená odvaha. Zemřeme, ale nevzdáme se!“ Zdá se, že mu tato slova vložila dodatečně do úst sovětská propaganda, ale je pravda, že tato rétorika odpovídá dobovým zvyklostem, a není vyloučené, že Kačarava, mající za zadkem bdělého politruka, něco takového opravdu prohlásil. Koneckonců ve společnosti oslavující mladičkého Pavku Morozova, jenž udal vlastního otce, bylo záhodno pečlivě vážit slova.

ALEXANDR SIBIRJAKOV ještě stačil odeslat depeši o zahájení boje, ale další komunikaci s Diksonem Němci účinně rušili, takže ADMIRAL SCHEER nemusel s likvidací statečného protivníka pospíchat. Boj trval zhruba 40 minut a korzár vypálil pouhých šest slav, z nichž ještě některé vedl pouze z přední věže. Kačarava nechal loď zahalit kouřovou clonou a snad i proto ledoborec zasáhly pouze čtyři granáty (z 27 vypálených), jež přesto způsobily fatální škody. Sověti sice palbu opětovali, ale nezaznamenali žádný úspěch. Ostatně jejich lehké projektily mohly na obrněnci stejně nanejvýš poškrábat bojovou kamufláž, takže šlo spíše o pokus pozvednou bojovou morálku a dodat námořníkům pocit, že netvoří pouhý bezmocný cíl nepřátelským dělostřelcům. Jejich hrdinství ocenil i člen německé posádky, který si do svého deníku udiveně poznamenal: „Byli jsme překvapení nejenom samotným odporem ruské lodě, ale již jenom tím, že k němu vůbec došlo. Vždyť ti námořníci byli předem odsouzeni a neměli žádnou šanci způsobit nám nějakou škodu.“

Obrázek
Němci sledují potápějícího se Alexandra Sibirjakova

Střepiny prvního granátu poničily přední stožár a strhly anténu radiostanice, ale to nejhorší „sibirjakovce“ teprve čekalo. Druhý zdemoloval záď, kde vyřadil několik děl a rozmetal jejich obsluhy, kdežto třetí projektil explodoval ve středolodí, kde proděravěl sudy s benzínem, tudíž ledoborec začaly olizovat šlehající plameny a k obloze stoupal hustý dým viditelný desítky kilometrů. Mrtvých a zraněných přibývalo a rovněž Kačarava utrpěl vážné zranění paže a po velké ztrátě krve upadl do bezvědomí, takže velení nad statečně bojující posádkou převzal Elimelach. ALEXANDR SIBIRJAKOV se bránil palbou ze zbývajících zbraní a vytrvale směřoval k ostrovu Běluha, jenomže čtvrtý granát zasáhl strojovnu, načež parník ztratil chod, což jeho osud zpečetilo.

Vzdálenost mezi soupeři se mezitím zkrátila na pouhé 2,2 míle, ale Meendsen-Bohlken nechal ve 14:28 palbu zastavit, třebaže Sověti stále ještě stříleli z posledního děla na zádi. Hořící ledoborec se pomalu potápěl a neznámý německý fotograf zdokumentoval jeho zkázu. Námořníci spustili jediný nepoškozený záchranný člun a část posádky loď opustila. Hlavní mechanik Bočuruk otevřel kingstony, ale navzdory tomu se ALEXANDR SIBIRJAKOV zatím držel na hladině. Z posádky čítající 104 osob, většina padla a nebo se potopila se svojí lodí, takže ve člunu našlo útočiště pouze něco přes dvacet osob, mezi nimiž nechyběl ani bezvědomý kapitán. „Sibirjakovci“ s dojetím sledovali jak jejich milovaný „Saša“ - s hrdě vlající vlajkou - zmizel kolem 15. hodiny pod hladinou v poloze 76 stupňů severní šířky a 91 stupňů 31 minut východní délky.

Jakmile zmlkla děla, spustili Němci motorovou lodici a vydali se zachránit hrstku přeživších, přičemž Hrbek uvádí, že stříleli z kulometů po bezmocných trosečnících, což neodpovídá skutečnosti a jediným zastřeleným se po krátké potyčce ve člunu stal topič Matvejev. Mnohé prameny zdůrazňují, že řada námořníků odmítla možnost spasit své životy a raději dobrovolně zůstali na lodi a nebo v ledové vodě, což sice vypadá jako další výplod propagandy, jenomže jak jinak vysvětlit, že se v opuštěném člunu zachránil topič Vavilov, jemuž se podařilo dosáhnout ostrova Běluha. V lodici našel železnou zásobu potravin a moře na pusté pobřeží vyvrhlo některé další užitečné věci (např. spací pytel), díky nimž dokázal přežívat až do konce září, kdy trosečníka spatřili námořníci z parníku SACCO a o několik dní později jej zachránil vyslaný hydroplán.

Němci zajali 22 mužů. Ty následně vyslechli, aby konečně získali kýžené informace o konvojích a plavebních podmínkách na Karském moři. Mezi zachráněnými nechyběli ani zkušení námořníci, radista a vedoucí polárníků, kteří jim mohli ledacos prozradit, jenomže odpovědí na všechny dotazy bylo pouze zaryté mlčení. Meendsen-Bohlken se nechtěl uchýlit ke „gestapáckým“ metodám, takže na svůj záměr rezignoval a odplul na severozápad.

Obrázek
Záchranný člun poblíž potápějícího se Alexandra Sibirjakova

Vytrvalý německý kapitán se stále ještě nevzdával naděje na dostižení některého konvoje, třebaže již ve 14:45 zachytili následující depeši odeslanou radiostanicí v Diksonu: „Všem! Všem! Všem! Informujeme velitele lodí nalézajících se na Karském moři. V oblasti pobřeží Charitona Laptěva se objevil nepřátelský křižník!“ Naděje na nalezení další kořisti byla tedy minimální, ale korzár přesto ještě dvanáct hodin pátral po sovětských lodích, a třebaže nad Karským mořem v srpnu slunce nezapadá, žádnou nenašel. Sovětské velitelství ostatně nechalo následujícího dne plavbu v této oblasti zastavit a třetí arktický konvoj zvedl kotvy a zamířil na moře Laptěvů.

Díky tomu se často zdůrazňuje, že sebeobětování „sibirjakovců“ zachránilo tisíce životů a cenný vojenský materiál, což je však sporné, protože zónou, kde křižoval ADMIRAL SCHEER, žádný konvoj neplul a k varování velitelství stačily depeše odeslané ještě před zahájením boje. Proto je možné jediný přínos nerovného boje hledat v pozitivním vzoru pro zdejší válečné námořnictvo.
Bitva o Dikson
I nad raiderem se však začala stahovat smyčka, neboť sovětské velení se chystalo na Karské moře vyslat několik ponorek a torpédoborců, podporovaných bombardéry, které měly nepřátelský „pomocný křižník“ vyhledat a zničit. Všechny protiakce však ztěžovalo špatné počasí a falešné zprávy o spatření korzára, které přicházely z nejrůznějších od sebe vzdálených oblastí. Zároveň však od poloostrova Kola vyplul konvoj směřující k Nové zemi. Neuvěřitelné!

Protože kolem ADMIRALA SCHEERA se znovu objevil led, rozhodl se Meendsen-Bohlken marné křižování ukončit. Žádný konvoj se mu sice dostihnout nepodařilo, ale pořád mohl splnit alespoň druhou část úkolu a zničit některou z námořních základen. V úvahu přicházely Dikson a Amderma, načež se kapitán rozhodl pro první variantu a kapesní bitevní loď zamířila k ústí sibiřského veletoku Jenisej. Ztracený čas však pracoval proti Němcům a Sověti, vedeni plukovním komisařem Babincevem, urychleně posilovali obranu tohoto důležitého přístavu.

Obrázek
Přístav Dikson během druhé světové války

Ostrov Dikson má tvar podkovy a jeho rozloha je pouhých 25 čtverečních kilometrů, ale zdejší přístav měl značný význam pro zajištění provozu Severní mořské cesty. Proto zde zřídili nejen silnou vysílačku, ale i polární a hydrometeorologickou stanici vedenou I. A. Sidorinem. Ostrov odděluje od Tajmyrského poloostrova úzký průliv Vega, na jehož východním (tedy pevninském) břehu leží přístav Dikson. Značný význam pro celou oblast měla i zdejší uhelná stanice (uhlí se těžilo na Špicberkách) a závod na zpracovaní běluh a tuleňů. Před válkou tu žádná děla nebyla, ale po zahájení nepřátelství sem přesunuli dvě 152mm houfnice (baterie č. 569) a stejný počet děl ráže 130 mm (baterie č. 226) a 45 mm (baterie č. 246). Veleli jim poručíci Korňakov, Zavirjuch a Kubiškin a po odhalení korzára padlo 26. srpna rozhodnutí převelet na ostrov ještě deset hydroplánů typu MBR-2 přezdívaných „bedýnky“. Tyto pomalé a zastaralé letouny mohly při odrážení námořního útoku sehrát důležitou roli, neboť deset bombardérů je prostě deset bombardérů, ale bohužel se je nepodařilo přemístit včas.

To bylo samo o sobě hodně zlé, ale ještě hůře se na snížení obraného potenciálu základny projevilo rozhodnutí viceadmirála Stěpanova zdejší baterie demontovat a přesunout na západní pobřeží Nové země, kde na základě příkazu samotného komisaře lidového námořnictva Kuzněcova, měla vzniknout nová námořní základna. Právě sem totiž v rámci odvedení pozornosti nepřítele z Karského moře směřovaly útoky německých ponorek. Už 1. srpna tu U 601 poslala ke dnu parník KRESŤJANIN a 17. srpna U 209 napadla poblíž Matvejevova ostrova trojici sovětských remorkérů doprovázených dvěma menšími plavidly. Němci těžce poškodili remorkér KOMSOMOLEC, jenž musel najet na břeh, načež potopili KOMILES a člun P-4, na jehož palubě bylo množství vězňů z gulagu poblíž sibiřského města Norilsk. O život přišlo přes 300 osob a záchranné lodě spasily pouze 23 lidí. Operace německých ponorkářů pokračovaly a U 209 se ještě téhož dne při pokusu vniknout do Běluší zátoky dostala do potyčky se sovětskými hlídkovými čluny.

Obrázek
Parník Dežněv

Právě na základě těchto aktivit se velitel Bělomořské flotily rozhodl veškerá děla z Diksonu přemístit k Běluší zátoce, a proto sem pozdě večer 25. srpna připlul DEŽNĚV, aby plánovaný transport zajistil. DEŽNĚV byl zánovní ledoborný parník o výtlaku 7330 tun, který po vypuknutí války zařadili do Bělomořské flotily pod označením SKR-19. Velel mu nadporučík Giduljanov a po přistání posádka vylodila náklad mající obyvatelstvu umožnit přečkat krutou arktickou zimu a z lodě KARA doplnila zásoby sladké vody pro kotle, ale k nakládce demontovaných děl, z rozhodnutí velitele západního sektoru GUSMP Minějeva, naštěstí nedošlo.

Jelikož panovalo přesvědčení, že raider napadne některý sovětský přístav, civilisté narychlo kopali zákopy a vytvořili dva oddíly dobrovolníků (jednomu velel Sidorin a druhému S. A. Šatov), zatímco ženy a děti základnu opustily. V přístavu bylo několik protitankových a protiletadlových děl, ale tyto milice disponovaly toliko ručními zbraněmi (granáty, pušky, kulomety) a znovu uvést do bojeschopného stavu demontovanou baterii č. 226 se nepodařilo. Určitou náhradu mohly poskytnout palubní zbraně z parníků DEŽNĚV a REVOLJUCIONĚR (celkem pět děl ráže 76 mm a pět kalibru 45 mm, plus nějaké protiletadlové kanóny), ale větší význam měly 152mm houfnice umístěné na kolových lafetách, které mohly v případě potřeby zahájit palbu přímo z mola. Kupodivu se nikdo nezabýval skutečností, že parník KARA převáží přes 200 tun (podle jiného zdroje 540) ammonalu, kterážto výbušnina mohla po náhodném zásahu způsobit větší škody než těžké granáty kapesní bitevní lodě.

Obrázek
Nadporučík Giduljanov-velitel Dežněva

Námořní kapitán Meendsen-Bohlken s vážnějším odporem nepočítal, jelikož odhadoval, že Dikson bude bránit nanejvýš několik desítek příslušníků NKVD. Hodlal ostřelovat přístav, kde plánoval zničit všechny zakotvené lodě, a následně vylodit desantní oddíl složený ze 180 námořníků, kteří měli nejen vyřadit základnu z provozu, ale také získat zajatce a tajné dokumenty. Plán to byl dobrý a pokud by se obránce podařilo zaskočit nepřipravené, mohli Němci uspět. Jenomže to by ADMIRAL SCHEER nesměl ztratit dvanáct hodin zbytečným křižováním na pustém moři. Šnejder ve svých pamětech nazvaných prostě „Dežněvci“ o tomto záměru napsal: „Jak vidno, nám v tomto plánu hitlerovského námořního velitelství, přidělili roli obětí. Jenomže nepřítel si neuvědomoval, že tato role se vůbec nehodí pro sovětského člověka. Také mu nedošlo, že naši velitelé a političtí pracovníci se v situaci správně zorientovali a měli dobrou představu o záměrech piráta, jemuž hodlali oplatit stejnou mincí.“

V noci z 26. na 27. srpna panovala kvůli mlze špatná viditelnost, tudíž se korzár k přístavu přibližoval pouze malou rychlostí, neboť Němci měli jenom jednu starou mapu v měřítku 1:200 000. V 1:05 spatřili pobřežní pozorovatelé neznámou válečnou loď (stále považovanou za pomocný křižník) a místní radiostanice o ní neprodleně informovala velitelství Severního loďstva. Bohužel Babincev a Giduljanov právě řídili práce na uvedení baterie č. 226 do bojeschopného stavu, takže je při obraně přístavu museli nahradit jejich zástupci. Okamžitě byl vyhlášen poplach a vojáci i dobrovolníci běželi na své bojové posty. Sovětská literatura popisuje, že DEŽNĚV, vedený nadporučíkem Krotovem, dostal za úkol zaujmout pozici ve vjezdu do přístavu, aby jej v případě potřeby zablokoval, ale moderní autoři tvrdí, že neměl v kotlích dostatek páry, takže jej začátek bitvy zastihl u přístavního mola. „Dežněvci“ před několika dny jako poslední spatřili nešťastný parník KUJBYŠEV, následně naslouchali depeším hrdinně bojujícího ALEXANDRA SIBIRJAKOVA, a nyní měli i oni podstoupit křest ohněm.

Třebaže o identitě neznámé válečné lodě nemohlo být pochyb, Sověti jej formálně vyzvali k identifikaci, ale odpověděla jim sprška granátů. Němci zaujali postavení v průlivu Vega přímo naproti hlavní rejdě a v 1:37 zahájili palbu. Zaměřili se na parníky DEŽNĚV a REVOLJUCIONĚR, které sice střelbu opětovaly, ale nevedly si o nic lépe, než nešťastný ALEXANDR SIBIRJAKOV. Zato ADMIRAL SCHEER pálil přesně, navzdory tomu, že chemik Majorov položil kouřovou clonu. První dvě salvy DEŽNĚV zarámovaly a třetí už v 1:41 našla cíl. Posádka prožívala těžké chvíle, neboť loď během osmi minut zasáhly čtyři těžké a střední projektily, které sice prolétly trupem aniž by explodovaly, ale přesto napáchaly značné škody. Naštěstí se podařilo přidat páru a hořící DEŽNĚV, se zřetelným náklonem na pravobok, odplul mimo palebný sektor nepřátelské lodě a v 1:46 i on zastavil palbu.

Obrázek
Námořníci z Dežněva po boji

Parník utrpěl několik průstřelů trupu, ve skladišti č. 3 bylo 1,5 m vody a kanonáda zničila dálkoměr a dvě 47mm děla. Těžké ztráty utrpěla posádka, neboť přišla o sedm členů (Borisichin, Davydov, Karačajev, Majsjuk, Suslov, Uljanov a Chajrulin) a dalších dvacet, včetně Krotova, se ocitlo v péči palubního lékaře Brena. Naproti tomu lodní dělostřelci vedení nadporučíkem Stěpinem na nepřítele vyslali 103 projektilů, jenomže navzdory mínění posádky, všechny neškodně dopadly do moře. Protože hrozilo nebezpečí potopení, námořníci vážně poškozenou loď usadili v 01:52 na mělčinu a zastavili stroje.

Svůj příděl oceli inkasoval i REVOLJUCIONĚR. Německé granáty způsobily silný požár, poškodily velitelský můstek, „šturmanskou“ budku, ovládání kormidla, parní rumpál sloužící ke zvedání kotvy a kapitánskou kajutu. Kapitán Panfilov si nechal obvázat zraněnou nohu a osobně řídil záchranné práce. Požár ohrožoval pohotovostní zásobu munice u protiletadlových děl, a jelikož parník převážel náklad dřeva, hrozilo nebezpečí, že se promění v planoucí pochodeň. Naštěstí se požár za pomoci přístavního remorkéru podařilo zdolat a po provizorní opravě parovodu, REVOLJUCIONĚR zvedl kotvy a zamířil mimo přístav. Na moře směřoval i transport KARA, krytý kouřovou clonou položenou DEŽNĚVEM, a posádka trnula hrůzou, že Dikson postihne osud Halifaxu zničeného v r. 1917 výbuchem muničního parníku MONT BLANC.

Situace byla kritická a zdálo se, že od boku ADMIRALA SCHEERA co nevidět odrazí vyloďovací čluny, jenomže právě tehdy obránci vytáhli z rukávu trumfové eso. Poručík Korňakov nechal již dříve vyložit na břeh munici a po doplnění personálu místními dobrovolníky, jeho muži natočili hlavně 152mm houfnic směrem k vetřelci a zahájili palbu. Tyto zbraně byly do Diksonu přesunuty z Papaninovy iniciativy teprve během první válečné zimy a při odrážení útoku sehrály rozhodující úlohu. Korňakovovi kanonýři sice navzdory svému tvrzení žádného zásahu nedosáhli, jenomže vodní sloupce zvedající se pouhých několik set metrů od ADMIRALA SCHEERA, přinutily Meendsen-Bohlkena výsadek odvolat a boj přerušit. Jeho poměrně slabě pancéřovaná loď mohla totiž po zásahu 50kg projektilem utrpět citelné poškození, což obezřetný velitel nehodlal riskovat, tím méně, když se ani po přibližně 40 výstřelech nepodařilo lokalizovat polohu sovětské baterie.

Obrázek
Dvojice houfnic ráže 152 mm z Diksonu

O něco dříve se však ke břehu přiblížil motorový člun, z čehož obránci usoudili, že výsadek je v plném proudu, o čemž zaslali informaci do Archangelsku, jenomže se brzy ukázalo, že se pouze vracejí Giduljanov a Babincev, které přilákal hluk boje. Giduljanov neprodleně převzal velení na DEŽNĚVOVI, ale tehdy již první fáze bitvy končila. Obránci spustili radostný pokřik, ale brzy se ukázalo, že předčasně. Kapesní bitevní loď zahalená kouřovou clonou sice z průlivu Vega vycouvala, ale jenom proto, aby ostrov obeplula ze západu, přičemž její 150mm a 105mm děla pokračovala v palbě na všechny zpozorované budovy na ostrůvku Velký Medvědí a v oblasti zvané Nový Dikson. Přibližně ve 2:30 ADMIRAL SCHEER začal znovu ostřelovat přístavní objekty z děl hlavního kalibru. Obránci opět odpověděli Korňakovovou baterií a svoji troškou do mlýna přispěl i DEŽNĚV. Strhla se čtvrthodinová přestřelka, na jejímž konci se korzár opět zahalil kouřovou clonou a ve 3:10 zmizel obráncům z dohledu.

Bitva o Dikson skončila. Němci podle J. Meistera vypálili 77 těžkých granátů, 153 středních a 226 střel ze 105mm protiletadlových děl, jenomže výsledky kanonády tomu neodpovídaly. Kromě dvou parníků byla poškozena rádiová a meteorologická stanice, některé obytné budovy a střelba zapálila přístavní sklady s naftou a uhlím. Obě lodě se však podařilo opravit a po dvou dnech obnovila provoz i zdejší vysílačka. Zemřelo pouze sedm osob a o vyřazení přístavu z provozu nemohlo být ani řeči, takže tu v září 1942 po strastiplné plavbě, nalezl útočiště důležitý konvoj EON-18.

Naproti tomu obránci byli přesvědčení, že zasáhli útočníka nejméně třemi projektily ráže 152 mm a nezjištěným množstvím 76mm granátů, jenomže Němci veškeré škody popírají a není důvod jim nevěřit. Sověti patrně zaměnili kouřovou clonu za výsledky své palby, ale to nic nemění na faktu, že poručík Korňakov a jeho muži čestně splnili svoji povinnost a právem je můžeme považovat za zachránce Diksonu. Pokud by však Němci odhalili pravý stav věcí, jistě by se s dvojicí nekrytých houfnic vypořádali a obránci by museli svést bitvu s výsadkovým oddílem.
Ukončení operace Wunderland
Meendsen-Bohlken byl stále ještě připraven pokračovat v plnění uložených úkolů, k čemuž nutně potřeboval získat náhradní hydroplán. Jelikož nesměl na Karském moři používat radiostanici, rozhodl se vyhledat ponorku U 255 a jejím prostřednictvím zaslat na velitelství žádost o dodávku nového letounu. ADMIRAL SCHEER tedy zamířil na severozápad, ale U 255 se mu najít nepodařilo. Proto obeplul mys Želanija a 28. srpna obdržel další instrukce od admirála Schmundta, jenž svému podřízenému přikazoval zamířit do západní části Karského moře a ostřelovat Amdermu. Meendsen-Bohlken naproti tomu informoval velitelství o bombardování Diksonu a požádal o dodání hydroplánu. Navrhl také přesun buďto do blízkosti Špicberských ostrovů a nebo na východní část Karského moře.

Schmundt obě alternativy zavrhl a ADMIRAL SCHEER dostal svolení k návratu. Následující den se u Medvědího ostrova setkal s doprovodnými torpédoborci a 30. srpna zakotvil v Narviku. O jeho návratu Britové obratem informovali svého spojence, takže znepokojené velitelství Severního loďstva mohlo odvolat pohotovost a ulehčeně konstatovat, že Sověti nebezpečný výpad přestáli bez větších ztrát a žádné hlavy snad padat nebudou.

Obrázek
Admirál Schmundt

Operace Wunderland tedy skončila neúspěchem, protože se nepodařilo splnit ani jedno zadání. Severní mořská cesta zůstala v provozu a Sověti přišli toliko o pět lodí, z nichž čtyři poslaly ke dnu německé ponorky. Výsledky nasazení kapesní bitevní lodě na Karském moři byly tedy navzdory očekávaní hubené, což vedlo k odvolání operace Doppelschlag naplánované na počátek září 1942. Té se měly zúčastnit dokonce dvě velké jednotky. Těžký křižník ADMIRAL HIPPER měl destruovat přepravu v západní části Karského moře, kdežto ADMIRALU SCHEEROVI přidělili oblast severně od ústí Jeniseje.

Třebaže Kriegsmarine operaci Doppelschlag zrušila, a žádná německá hladinová jednotka už na Karské moře nepronikla, válka v těchto ledových končinách pokračovala. Admirál Golovko ve svém díle přiznává, že od ledna do září 1943 „do Karského moře proniklo pět až sedm nepřátelských ponorek. Zaútočily na řadu plavidel, potopily tři nákladní lodi a dvě minolovky, ostřelovaly z děl dvě polární stanice na ostrovech. Navíc položily miny, na nichž vybuchla nákladní loď, minolovka a záchranná loď.“ I proto byl Golovko povolán do Moskvy, kde jej čekal nepříjemný pohovor se Stalinem a členy Politbyra o zajištění námořních komunikací v této oblasti.

Přesto zde došlo v létě následujícího roku k velkým ztrátám na životech. Parník MARINA RASKOVA převážející cenný náklad, vyplul v doprovodu tří minolovek 8. srpna z Archangelsku a zamířil k Diksonu. Velitelem konvoje jmenovali kapitána 1. stupně Šmeleva, jenomže 12. srpna potopila ponorka U 365 poblíž Bílého ostrova nejenom transportní parník, ale i minolovky TSČ 114 a TSČ 118, i s většinou jejich posádek.
Epilog
Fiasko operace Wunderland se nijak neprojevilo na kariéře Meendsen-Bohlkena. Až do listopadu 1942 zůstal na ADMIRALU SCHEEROVI a pak velel německým námořním silám v oblasti Středozemního moře (Tunis, Itálie). V dubnu 1944 obdržel Rytířský kříž a konec války jej zastihl v hodnosti viceadmirála. 23. května 1945 byl zajat Spojenci, kteří prošetřovali jeho počínání při potopení ALEXANDRA SIBIRJAKOVA, ale žalobu proti němu nevznesli, takže jej v prosinci 1946 propustili. Zemřel v Kolíně nad Rýnem 20. srpna 1985.

Zajímavý příběh prožil nadporučík Kačarava. Jeho pravou identitu ostatní „sibirjakovci“ tajili a vydávali jej za „profesora“ určeného k obsluze meteorologické stanice. Po výsleších byli námořníci převezeni do zajateckého tábora u města Gdyně. Je dostatečně známo, že podmínky v těchto „lágrech“ byly pro sovětské vojáky neobyčejně kruté, o čemž svědčí i to, že se konce války dožilo pouze třináct členů posádky nešťastného ledoborce. Kačarava přežil, třebaže jeho totožnost nacisté posléze odhalili, a přemístili jej do koncentračního tábora ve Stutthofu.

Obrázek
Poslední Kačaravova fotografie

Po boji u ostrova Běluha Sověti zpočátku netušili jaký osud postihl ALEXANDRA SIBIRJAKOVA a jeho posádku. Nad udanou polohou sice přeletěl průzkumný hydroplán, jenomže nic neobjevil. Proto byl ledoborec prohlášen za ztracený a 22. listopadu 1942 jej Papanin nechal vyškrtnout ze seznamu lodí GUSMP a posádku prohlásil za nezvěstnou, třebaže Vavilov po svém zachránění vypověděl, že Němci některé námořníky zajali. Nerovný souboj slabě vyzbrojeného ledoborce se silnějším protivníkem byl následně heroizován, jako příklad hodný následování. Potopený parník nazývali „polární VARJAG“ a posádku dávali za vzor ostatním námořníkům. Proto byli sovětští vojáci v únoru 1945 překvapeni, když mezi osvobozenými vězni ve Stutthofu našli i Kačaravu považovaného za mrtvého.

Tím však jeho utrpení neskončilo a „Čerkéz“ s napětím očekával, jak bude jeho konání posuzováno sovětskými úřady. Svoji povinnost sice splnil bezezbytku a do zajetí se dostal v bezvědomí, takže v každé normální zemi by se dočkal zasloužených poct, jenomže SSSR, vedený neobyčejně krutým Stalinem, nebyl normální země. Stalin považoval zajaté krajany za zrádce a mnozí po osvobození putovali rovnou do gulagů. I Kačarava byl v dubnu 1945 převezen do speciálního tábora poblíž Ufy, kde byl prověřován a před odsouzením jej údajně zachránily pouze přímluvy Golovka a Papanina. Tak se mu vlast odvděčila za prokázané hrdinství!

Po válce pokračoval v úspěšné kariéře u obchodního loďstva a Šnejder uvádí, že se s ním v r. 1974 setkal v přístavu Tbilisi. Rehabilitace se však (stejně jako další přeživší „sibirjakovci“) dočkal až o mnoho let později a v r. 1961 jej konečně dekorovali Řádem Rudého praporu. To sice nepředstavovalo adekvátní ocenění za jeho činy, ale je pravda, že postupně udělených vyznamenání přibývalo, a nakonec získal i ceněný Řád Lenina. Zemřel v r. 1982 a o šest let později natočil režisér Koberidze film „Operace Wunderland“, kde jej ztvárnil herec Gija Burdžanadze.

Obrázek
Kačarava (uprostřed) ve filmu Operace Wunderland

Ostatní „severomorci“ však na statečný boj svých kamarádů nikdy nezapomněli a ještě během války začali při každém proplutí kolem ostrova Běluha spontánně uctívat jejich památku. Tomuto hezkému gestu dodal punc oficiálnosti rozkaz č. 103 vydaný velitelem Severního loďstva 18. dubna 1965 a prohlašující souřadnice 76 stupňů severní šířky a 91 stupňů 31 minut východní délky za oblast „bojové slávy“, kde má každá sovětská loď povinnost spustit vlajku na půl žerdi a vzdát poctu houkáním sirény. Na počest padlých hrdinů se dokonce přepisovala mapa Karského moře, takže poblíž Diksonu existuje nejen průliv Sibirjakovců, ale i místa nazvaná podle padlých námořníků Matvejeva, Bočuruka, Nikiforenka,..., což znamená, že zůstávají v obecném povědomí, zatímco jména jejich přemožitelů už dávno upadla v zapomnění.

Tento článek byl poprvé publikován na foru Vojna.net: http://www.vojna.net/portal/portal.php? ... 3919358ff3

Použité zdroje:
В. Кофман: Карманные линкоры фюрера. Корсары Третьего Рейха. Vydala nakladatelství Яуза, Коллекция a Эксмо 2007.
В. А. Золотарев, И. А. Козлов: Три столетия российского флота (4). Vydalo nakladatelství Полигон 2005.
Гангут 56/2010 a 57/2010.
ФлотоМастер 1/2002 a 3/2001.
A. G. Golovko: Válka v severních mořích. Vydalo nakladatelství Mladá fronta 1987.
I. Hrbek: Na mořích a oceánech. Vydalo nakladatelství Panorama 1989.
http://www.allworldwars.com/Operation-W ... -1942.html
http://pobeda.krskstate.ru/oborona/part2_17
http://militera.lib.ru/memo/russian/shn ... index.html
http://www.k-istine.ru/morals/patriotis ... hupkin.htm
http://berkovich-zametki.com/2009/Zamet ... jzner1.php
http://rcmagazine.ge/index.php/componen ... html?ed=47
http://www.armiyaiflot.ru/ePages/2012/glushkov.html
http://www.wikipedia.org/
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od kacermiroslav »

"Třebaže Kriegsmarine operaci Doppelschlag zrušila, a žádná německá hladinová jednotka už na Karské moře nepronikla, válka v těchto ledových končinách pokračovala."

Domnívám se, že nechat rezivět lodě v přístavu byla ta horší varianta. I přes ty hubené výsledky se přeci jenom mohla nějaká akce podařit. A když ne úplně, tak pořád tyto kapesní lodě plnili zastrašovací roli.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od Alchymista »

Nacisti touto akciou prinajmenšom podopreli "hrozbu výpadu" reálnym výpadom, hoci málo úspešným. Tým ale hrozba výpadu a hladinových útokov na konvoje získala na vážnosti a podľa toho sa k nej musela druhá strana postaviť.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od jarl »

Alchymista píše:Nacisti touto akciou prinajmenšom podopreli "hrozbu výpadu" reálnym výpadom, hoci málo úspešným. Tým ale hrozba výpadu a hladinových útokov na konvoje získala na vážnosti a podľa toho sa k nej musela druhá strana postaviť.
Ano, to je asi jediný hmatatelný výsledek operace Wunderland. Němci vystrašili velení sovětského námořnictva, které do budoucna muselo počítat s další podobnou akcí, a chránit i své námořní komunikace na Karském moři.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Scrat
podporučík
podporučík
Příspěvky: 683
Registrován: 1/8/2009, 12:06

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od Scrat »

Na druhou stranu pokud se podívám na sestavu Severního loďstva tak se o žádném trvalejším a přitom smysluplném doprovodu konvojů hovořit nedá. Rusové na severu v podstatě neměli nic čím by mohli odrazit podobně vedený útok. Jedině snad skupina torpédoborců ale těch bylo málo na doprovod každého konvoje a navíc tahle plavidla jsou do oblastí stálého ledu ještě nevhodnější než německý obrněnec.

Scrat
All great things are simple, and many can be expressed in single words: freedom, justice, honor, duty, mercy, hope.
Winston Leonard Spencer-Churchill
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od kacermiroslav »

Takže to vyhodnocujete, že zrušit další německé výpady, byla chyba? I kdyby nebyli kdovíjak úspěšné, tak pro vystrašené sovětského námořnictva by to stačilo.
ObrázekObrázekObrázek
Mirek58
7. Major
7. Major
Příspěvky: 4794
Registrován: 31/7/2012, 19:15

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od Mirek58 »

A co by tím vystrašením sov. námořnictva němci dosahli?
Sov. lodě by se zcela určitě nestáhly z eskorty konvojů a jiné lodě sověti na severu neměli. Ale kanonů měli dost. A u takhle špatně pancéřované lodě stačila jedna "štastná" rána a korzár měl po srandě.
Jedině by dosahli toho, že v každém přístavu by na korzára čekala baterie.
Výpad korzára je efektivní tehdy, když donutí protivníka rozptýlit síly, ale u sovětů nebylo co rozptylovat
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od jarl »

Já bych to viděl následovně: Sověti měli na Severním ledovém oceánu opravdu jenom nějaké ty torpédoborce, ponorky a menší jednotky, takže nějakou eskortu schopnou odrazit německý těžký křižník, nebo kapesní bitevní loď, pro Karské moře uvolnit nemohli. Spíše by asi opravdu začali posilovat pobřežní dělostřelectvo, jak píše Mirek. Ale nezapomínejme, že operace Wunderland se účastnily i ponorky, které na Karském moři operovaly i později a Sověti s nimi museli počítat a poskytnout konvojům aspoň nějakou ochranu, čímž tříštili své skromné síly. A pokud by Němci občas provedli nějaký demonstrativní výpad hladinovými korzáry, třeba proti nějaké polární stanici, dost by tím znervóznili velení námořnictva a možná by Sověty přinutili přesunout do této oblasti nějaká moderní letadla.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
kacermiroslav
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 5286
Registrován: 25/3/2008, 14:07
Kontaktovat uživatele:

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od kacermiroslav »

Přesně o to mi jde. V době, kdy bylo asi evidentní, že korzár tohoto typu se na Atlantik již nedostane, tu byla volba buď jej nechat zakotveného v přístavu a občas ukázat v nějakém týdeníků, jak ostřeluje nějaké to pobřeží (nikoliv bez rizika nebezpečí sovětských min atd.), a nebo prostě riskovat, vázat na sebe nějaké síly a být především hrozbou pro spojence pokaždé, když zvedne kotvy s cílem napadnout konvoje. Prostě tady si myslím, že Němci neměli co ztratit.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Pombocz
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 5/2/2012, 16:53
Bydliště: Praha

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od Pombocz »

Z dnešního pohledu, kdy víme, že Německo válku prohrálo a o lodě stejně přišlo a skutečně neměli co ztratit (tedy kromě stovek námořníků), můžem říkat, že to byla chyba - nenasadit loďstvo ve větší míře. Ukázkový příklad byl Tirpitz - největší bitevní loď své doby, postavený za cenu sta ponorek typu VII, který nikdy nevyplul ke skutečné bojové plavbě (Špicberky nepočítám) a jen překážel v Norsku, než ho Britové potopili. Stejný problém ale provázel Kaiserlichemarine za 1WW.
V tu dobu nikdo zkrátka nevěděl, že Německo prohraje. Muselo se počítat s tím, že SSSR padne a pak se německé zraky opět zaměří na Británii a k realizaci operace Lvoun by byla každá loď dobrá.
Uživatelský avatar
jarl
3. Generálmajor
3. Generálmajor
Příspěvky: 4070
Registrován: 19/2/2009, 15:45
Bydliště: Jakubov u Moravských Budějovic

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od jarl »

Pombocz píše:
V tu dobu nikdo zkrátka nevěděl, že Německo prohraje. Muselo se počítat s tím, že SSSR padne a pak se německé zraky opět zaměří na Británii a k realizaci operace Lvoun by byla každá loď dobrá.
Ale k tomu, aby Německo mohlo provést operaci Lvoun, bylo bezpodmínečně nutné nejprve porazit SSSR. A k dosažení tohoto cíle německé válečné lodě nepřispěly skoro ničím.
ObrázekObrázek

Strýček Vova slíbil národu Ukrajinu a dal mu Afghánistán!
Uživatelský avatar
Pombocz
vojín
vojín
Příspěvky: 19
Registrován: 5/2/2012, 16:53
Bydliště: Praha

Re: Výpad pancéřové lodě Admiral Scheer na Karské moře

Příspěvek od Pombocz »

To ano, jen reaguji na nápad Kaceramiroslava, který chtěl kriegsmarine posílat na riskantní operace s malou šancí na větší úspěch podle hesla "nemáme co ztratit". Oni nemohli vědět, že nemají co ztratit a museli s drahými loděmi zacházet opatrně. Byť jistě větší aktivita by neuškodila.
Odpovědět

Zpět na „Východní fronta“