Chtě jsem tenhle díl nechat nakonec, jenže to nejde. Napsat něco o S-300 a pak se vracet do roku 1956 je hloupost a navíc jeden ze systémů který tu dnes zmíním má souvislost s příštím „dílem“. Takže si projdeme pár systémů, které se sice do výzbroje nedostaly, ale jednak jejich existence a vývoj doplňují pestrost Sovětských konstrukcí té doby. Budem se bavit o systémech, které skončili v různých fázích vývoje, od projektu po hotový systém a z různých důvodú. Takže:
S-50
Tak o tomhle je známo v podstatě nejmíň a je nejstarší. Jeho vývoj sahá do té samé doby jako S-25. Od počátku projekce bylo jasné, že S-25 a jeho rozsáhlým komplexem, složitostí a výkony oplývající pozadí nebude možné realizovat v rozsahu, jaký byl v okolí Moskvy i na jiných místech Sovětského svazu. A míst které si stejný stupeň ochrany zasloužily bylo víc. Takže došlo k rozpracování projektu, který měl být jednodušší a stejně výkonný. Říkalo se mu Leningradský S-25. Důvod byl ten, že první dislokace systému 50 měl být právě Leningrad a měl použít co nejvíce věcí z koncepce S-25. Měl být stabilní, jednokanálový a levný. Raketu pro systém vyvíjel Lavočkin. Nesla označení 225. Systém vyvíjelo KB-1. Právě návrh naváděcího systému pro 50ku je základem toho, jenž potom dlouhá léta sloužil u S-75. Respektive ten z systému SA-75 Dvina.
Projekt skončil v okamžiku kdy bylo jasné, že bude dokončen S-75 a ten měl stejné výkony, byl perspektivnější a mobilní. Sice nikdy nedosahoval výkonů S-25, ale měl perspektivu.
S-175
Práce na tomto systému probíhaly také v KB-1 a od 19.března 1956. Bylo to více jak dva roky po zahájení prací na S-75 a přesně ten den byl Sovětem ministrů dán příkaz k zahájení státních zkoušek S-75 a bylo rozhodnuto o výrobě. Takže S-175 je dítě S-75. 8.května 1957 bylo vydáno oficiální zadání. Dálkový dosah 60km (což byl dvojnásobek S-75) a výškový dosah 3-20km na cíl o rychlosti 1500km/h a 15-30km při rychlosti cíle 3000km/h. Raketou pro systém měla být buď Lavočkinova 225 která byla původně pro S-50 a nebo, a to přednostně, P.D.Grušinem rozpracovaná V-850 z jeho OKB-2. Plán byl mít experimentální vzor v IIIQ 1959 a v polovině roku 1960 zahájit firemní zkoušky. V prosinci 1957 byl hotov projekt ŘS a vyšla o délce 9,72m, průměru 0,75m a hmotnosti 4,71t.
Raketa V-850 byla jako většina raket tohoto období dvoustupňová. První stupeň tvořili čtyři urychlovače na TPH umístněnými mezi rozměrnými plochami stupně prvního, jenž byly na prvním stupni doplněny destabilizátory které byly hlavními řídícími plochami. Druhý stupeň byl poháněn motory na KPH.
Proč vlastně tento systém vznikal? No, při vzniku S-75 bylo s jeho dosahem 30km bylo jasné, že pokrytí teritoria takového státu jako je Sovětský svaz, navíc v situaci, kdy příletových směrů nad jeho území bylo zhruba tolik je jeho hranic nebude jednoduché. Důvodem vzniku tedy bylo, poohlédnout se po systému s dosahem, který by tento úkol poněkud zjednodušil. Systém byl jednokanálový, naváděcí systém v podstatě odpovídal systému S-75.
Proč tedy systém nebyl přijat do výzbroje? V roce 1961 byl do výzbroje přijat systém S-75M s raketou V-755 jejichž dosah byl 43km a už v té době bylo jasné, že dosah modernizovaného systému bude 56km. To je v podstatě stejný výkon jako u S-175 a tím pádem byl projekt ukončen. Jde tedy říct, že to co S-175 dalo vzniknout, to jej také ukončilo.
Rakta V-850 systému S-175
Dal
O tomto projektu je známo dost, ale hodně je toho s otazníkem. Předně název. Co je to Dal? V češtině to zní divně, ale je to transkripce ruského „ДАЛЬ“ číli dálka. No to vysvětlilo jedno a teď o co jde. Když končily zkoušky systému S-25 Tak Lavočkin a ministr elektronického průmyslu S.D.Kamykov předložili N.S.Chruščovovi návrh na systém dalekého dosahu, no a to bylo něco na něj. Byla to raketa, ještě k tomu velká raketa, tak proč by byl koneckonců proti? Původní návrh byl dosah systému 160 až 180km. Problém byl jak na takovou vzdálenost ŘS navést. Radiotechnické prostředky tehdy (a možná i dnes) neumožňovaly navést ŘS povelovým systémem, takovým jaký známe z S-25… Takže bylo navrženo použít aktivní radiolokační navádění! Nic jednoduchého, ale logický návrh. První lokací, kde měl být systém umístněn, byla obrana Leningradu. Systém měl být vícekanálový a měl navádět 10ŘS na deset cílů součastně. 24.března 1955 byl vydám výnos SM SSSR který stanovoval výkony. Měly být zasahovány cíle ve vzdálenosti 160km na výškách 5-20km při rychlostech 1000-2000km/h. Radiotechnické prostředky měly umožnit sledování cíle na vzdálenost 300-400km. Termíny opět nic moc, zkušební vzor na začátku 1958 a termín závodních zkoušek v druhém kvartálu 1959. Hlavním konstruktérem systému se stal S.A.Lavočkin a jeho OKB-301. Naváděcí hlavičku ŘS měl na starosti A.B.Slepušin z NII-17, který patřil pod ministerstvo radiolektronického průmyslu. Tento výzkumák je dnes součástí NPO Fázotron. Naváděcí RL měl na starosti V.V.Samarin. K jeho pracem patřil třeba RL P-30 a byl význačným fyzikem v této oblasti. Jurij Jakovlevič Bazilevskij měl na starosti počítač systému, což byla vzhledem k vícekanílovosti a tomu, že systém sledoval cíle ve značné oblasti velmi důležitá část systému. A vůbec do práce bylo zapojeno spousta pracovních kolektivů. Jednak těch co dělaly na S-25, ale i těch které známe z jiných projektů. Vůbec radiotechnické prostředky hrály prim ve vývoji tohoto prostředku. Jedním z PL byl vyhledávací a naváděcí P-90. Měl mít dosah 400km na cíl velikosti Il-28 ve výšce 30km a rychlosti 3000km/h.
Raketa pro systém dostala označení „400“ respektive izdělenije 400. Původně se uvažovalo o dvou verzích rakety na výšky 5,5-20km a nad 15km. 17.srpna 1956 došlo ke snížení požadavků v dálce z 160-180km na 150-160km. Toto umožnilo použít jeden typ ŘS. Na rozdíl od systému-25 bylo zvolen šikmý start, podobně jako u pozdější S-75.Raketa vypadala jako zvětšená Grušinova V-750. Byla dvoustupňová, s prvním stupněm na TPH a druhý na kapalné. Stabilizátory startovacího stupně byly vůči stabilizátorům stupně druhého o 45 stupňů pootočeny a je to jeden z charakteristických rozpoznávacích znaků. V konstrukci byly poprvé požity pružné syntetické vaky v nádržích KPH druhého stupně. Prvního startu se ŘS dočkala 30.prosince 1958. naváděcí hlavička jenž dostala název Zenit byla jak jsme si řekli aktivní radiolokační a její dosah byl na vzdálenost 12-16km podle velikosti cíle.
Raketa měla letovou rychlost 3000km/h, startovací hmotnost 8757 kg, délku13,6m, průměr prvního stupně 800mm, druhého stupně 650mm a rozpětí stabilizátorů 2,7m.
ŘS "400" Systému Dal
Zkoušky systému probíhaly na střelnici Sary Šagan .V tom samém období na též střelnici jen v jiném prostoru probíhaly zkoušky protiraketového systému s raketou V-1000.
Jak jsme si řekly zkoušky začaly na přelomu 1958 a 59 a v průběhu 1959 proběhlo 12 startů rakety po balistické dráze. Raketa fungovala uspokojivě a byla tím splněna část zkoušek, jenže se čekalo na autopilota a naváděcí soustavu která nebyla hotova.
OZ s ŘS "400"
Právě v této době umírá Semjon Alekseevič Lavočkin, Umírá na srdeční příhodu 9.června 1960 v nedožitých 60ti letech věku přímo na poligonu Sary Šagan při zkouškách jeho ŘS 400. Patřil ke skupině generálních konstruktérů kteří se proslavily především v době WWII a kdo by neznal jeho LaGG-3, La-5, 7 ,11…. Ale poválečná práce byla spojena především s raketovou technikou a za největší dílo jeho konstrukční kanceláře lze asi uvést mezikontinentální letounovou střelu Burja. Po jeho smrti se OKB nesoucí jeho jméno stane součástí Čelomejova sdružení a podílí se na pracích v raketové a kosmické technice do současnosti a do jejich práce patří třeba námořní střely Ametyst, ale například kosmické sondy Luna16, 20, lunární vozidla Lunochod, sondy Mars 4-7, sondy Věněra 4 až 7, sondy Vega……….
Семен Алексеевич Лавочкин
Ale zpátky na polygon. V roce 1960 začaly zkoušky ŘS se samonaváděcí soustavou a autopilotam. V testech se pokračuje v roce 1961 a z 18 raket jsou tři vybaveny kompletně a zasahují dva cíle (padákový odražeč a Il-28) V té době již probíhala výstavba bojových pozic systému Dal v okolí Leningradu. Bojová pozice oddílu ŘS měla být osazena sledovacím a naváděcím RL pro navádění ŘS v první části letu do jeho zachycení palubní stanicí. Okolo této stanice byly umístněno šest odpalovacích zařízení s tím, že každé odpalovací zařízení mělo připraveno 5 raket k okamžitému nabití. Ty byly umístněny v železobetonovém skladišti vedle OZ. OZ mělo kruhový náměr a ŘS byla odpalována v úhlu 45 stupňů. Do skladu na odpalovacím zařízení byly střely dopravovány na tahačích ZIL-157 z jednotek technického zabezpečení již natankované a připravené ke startu.
Mezitím bylo uvažováno o modernizovaných systémech a to Dal-M s raketou „420“ a Dal-2 s ŘS „500“ . Výkony těchto systémů šli ještě dál a dosah systému s raketou „500“ měl být až 600km.
Zkoušky pokračovaly dál s raketou „400“ i v roce 1962, jenže se nepodařilo dokončit vývoj jak pozemních RL prostředků tak některých palubních součásti do stavu který by umožňoval projít státními zkouškami. Zatímco v 29.července 1962 bylo ještě požadováno zrychlení vývoje, tak 22.října 1962 bylo rozhodnuto o zastavení celého projektu a tím byly zastaveny i práce na modernizovaných systémech. Právě po tomhle rozhodnutí v průběhu roku 1963 bylo Lavočkinovo OKB přiděleno jako součást Čelomejova OKB a de facto to byl poslední Lavočkinův projekt. Již postavené objekty pro systém Dal v Leningradském okruhu PVOS byly přestavěny pro použití systému S-200.
Stanoviště pluku systému Dal.
Stanovište palebného oddílu systému Dal:
1. Naváděcí RL, 2.OZ, 3. kryt s ŘS, 4. komunikace
Důvody pro zastavení systému bylo asi víc. Jednak šlo jistě o technické potíže, ale dá se předpokládat, že by nebyly nepřekonatelné. Jenže jejich vývoj by si jistě vyžádal ještě nějaký čas. Jednak uspokojivě probíhal vývoj S-200 a jednak na to jistě měla vliv Lavočkinova smrt a konkurenční boj mezi jednotlivými konstruktéry.
Zajímavostí je další osud systému. Nejen že byly postaveny základny (alespoň část v dost vysokém stupni dostavěnosti), ale bylo vyrobeno spousta raket. Jednak pro testy, jednak už jako základ sériové výroby, především testovací jako prostředky nácviku pozemních obsluh. A co teď s nimi. Těžko říct, koho to napadlo, ale počínaje listopadem 1963 se po několik let objevovaly na vojenské přehlídce v Moskvě. Tento žertík nebyl jediný svého druhu, ale asi nejůspěšnější. To, že se jedná o systém který nebyl přijat do výzbroje se neprofláklo hodně dlouho. Navíc kdosi vyčmuchal, že zkoušky probíhaly s Sary Šagan a že se tam zkoušely protiraketové systémy (což byla V-1000) a na přehlídkách objevené rakety dostaly kod NATO SA-5 Griffon a ještě pozdě v 80tých letech je v odborné literatuře uváděly renomovaní autoři na západě jako protiraketový systém . SA-5 bylo později použito pro systém S-200, ale raketa systemu Dal, byla považována, za použitelnou na tomto systému.
ŘS systému Dal na vojenské přehlídce v Moskvě. Jsou to ty velké vpravo ve středu snímku. Vedle nich ŘS systému S-75, za nimi pak v kontejnerech antirakety A-350 a vedle nich (je vidět jedna) rakety systému S-25.
S-500
V roce 1958 vznikalo spousta přepadových stíhacích letounů. O nich sem psal ve své sérii v topic o Sovětském letectvu. Ale napříč všemi konstrukčními kancelářemi leteckých konstruktérů (Jakovleva, Tupoleva, Suchého, Mikojana) vznikaly bezpilotní letouny. V oblasti PVO se tam chytly projekty například Tupoleva a jeho „131“…. Mezi nimi je konstrukce Mikojanova a totiž R-500. Tento projekt byl v podstatě bezpilotní letoun poháněný urychlovacími motory na TPH a poté v letu náporovým motorem. Systém, jehož měl být součástí nesl název S-500. Mělo jít o prostředek na zachycování letounů protivníka na vzdálenost 800-1000km ve výškách až 35km. Startovací motory letoun dostaly do výšky 4000m na rychlost M=2 a poté náporový motor na výšku 15-18km při rychlosti M=3,5. Poté je cíl zachycen aktivní RL naváděcí soustavou a je zachycen v automatickém režimu.
Jako pozemní segment slouží systém Vovzduch 1 případně Luč. Jsou to systémy, které slouží k navedení přepadových stíhačů na cíl, pomocí datalinku na palubě letounu. V případě tohoto systému je proces stejný, s tím rozdílem, že letoun neodpálí ŘS, ale zasáhne cíl sám. Na podobném principu pracoval Americký systém CIM-10 Bomark. Projekt byl na začátku roku 1961 zrušen s tím, že pro něj není dostatek cílů. Je to možná i logické, protože v místech, kde byla síť pozemních RL stanic tak kompaktní, aby dokázala sledovat cíle na vzdálenosti 1000km a více, pracovaly již stíhací letouny PVOS a pak není žádoucí, aby se mezi nimi pohybovaly tyto prostředky a navíc pilot stíhacího letounu byl schopen cíl sám vyhledat.
Odpalovací zařízen s Mikojanovou střelou "500"
A teď možná chápete, proč sem se u těchto systémů zastavil teď. Především poslední dva jsou zajímavé a nejasné. Velmi často dochází k záměně systému Dal a systému S-200. Ale nikterak spolu nesouvisí. Byly vyvíjeny jinou skupinou a na základě jiného zadání. Za záměnu můžou jednak Sověti sami, tím zmatkem na Moskevských přehlídkách a jednak nedostatek informací. To je důležité pro vysvětlení tady, protože systém S-200 je dalším dílem mé série.
Jenže co tu chybí? No označení systému Dal. Často je, i v literatuře z které tu často čerpám, uvedeno, že označení systému Dal je S-500 Dal. To zní logicky, ale co je potom Mikojanův projekt? Všimněte si, že Lavočkin použil pro raketu systému Dal-2 číslo 500. Takže: Rozhodně spolu systémy nesouvisí, jak se také dočtete, to je blbost, ale je dost možné, že Mikojanův projekt je jen shoda okolností a S-500 skutečně přináleží systému Dal. To si ovšem přeberte sami………good luck
Příště naschle
redboy.
