Český kníže v letech 967/972 - 999
Jak se říká, „jablko nepadá daleko od stromu“, ale v případě Boleslava I. a jeho stejnojmenného syna Boleslava II. to zřejmě neplatí. Alespoň co se historického hodnocení týče. I když je nutno přiznat, že toto hodnocení obou Boleslavů a držitelů tzv. Boleslavské říše, je poněkud tendenční a do velké míry vychází z kroniky děkana vyšehradské kapituly Kosmase a dalších zdrojů. Ten Boleslava I. hodnotí negativně především pro jeho bratrovraždu, které se dopustil ve Staré Boleslavi na konci září roku 935 (ve starších zdrojích 929). Jeho syn Boleslav II. je pak negativně vnímán pro skutek vyvraždění Slavníkovců v roce 995, ale jinak je pravdou, že k němu Kosmas přistupuje o dost příznivěji. Zřejmě především pro jeho církevní skutky, ke kterým se ostatně, stejně jak k dalším jeho krokům, teprve v tomto textu dostaneme.
Boleslav II. se narodil někdy kolem roku 932 pozdějšímu českému knížeti z dynastie Přemyslovců, Boleslavovi I. zvaném Ukrutný a jeho pravděpodobné manželky Biagoty. Jeho sourozencem byl Strachkvas a sestry Doubravka (provdána za polského knížete Měška) a Mlady (Marie, abatyše). Datum narození budoucího českého knížete bohužel přesně neznáme a jen vycházíme z informace, že jeho bratr Strachkvas se narodil v den smrti svatého Václava (+ 935). Z toho se odvozuje, že se Boleslav II. narodil před rokem 935, nejčastěji se pak uvádí roku 932, jakožto kombinace plnoletosti jeho otce a právě úmrtí svatého Václava. První písemnou zmínku o knížecím synovi máme, i když nepřímou, z pera kronikáře Widukinda z Corvey, který v roce 950 v souvislosti s vojenskou výpravou Oty I. Velikého zmiňuje, že se saský panovník setkal s Boleslavem I. a jeho synem. Někteří historici se právě domnívají, že se jednalo o Boleslava II. Ale najdou se i názory, že se mohlo jednat o ještě staršího knížecího syna, který zemřel za otcovi vlády.
Stejně jako neznáme Boleslavovo datum narození, tak ani nevíme rok, kdy se chopil vlády, protože panuje nejasnost ohledně roku úmrtí jeho otce. Nejčastěji se tak skloňují roky 967 a 972. V každém případě po úmrtí Boleslava I. nastupuje na trůn jeho syn, který po svém předchůdci dědí rozsáhlou říši, která se kromě domácích Čech rozprostírá na území Chebska. Dále zaujímá celou Moravu s poříčím Dyje, přičemž na jihovýchodě sahá až ke slovenské řece Váh. Do jeho říše patří i část Slezska, Krakovsko a Červená Rus (tzv. Červené hrady), která se nachází v dnešním jihovýchodním Polsku. Na východě se hranice opírají až o řeku Bug. Rozsah říše v porovnání s výměrou dnešní České republiky tak byl více jak jednou tak velký. Nicméně otázkou zůstává, v jaké podřízenosti tato nově přičleněná území vůči pražským knížatům byla. Předpokládá se, že Boleslavové (I., II.) zde vládli především prostřednictvím lokálních vládců, případně dosazením vlastních vojenských družin na klíčových hradech. V každém případě se Přemyslovcům touto formou podařilo obsadit velkou část důležité kontinentální obchodní stezky vedoucí mezi Norimberkem a Kyjevem na dnešní Ukrajině. Díky kontrole pohybu zboží po této obchodní stezce, Boleslavova říše velice bohatla.
Rovněž v církevní otázce byl Boleslav II. úspěšný, když se mu podařilo za podpory papeže Benedikta VI. (973-974) zúročit dlouholeté snahy jeho otce o zřízení samostatného pražského biskupství, díky kterému se přemyslovští vládci stali do velké míry nezávislými. Žádost o zřízení biskupství adresoval do Říma Boleslav I. již v šedesátých letech 10. století za podpory polského knížete Měška I. a jeho české manželky Doubravy (dcera Boleslava I.). Pražské biskupství bylo podřízeno arcibiskupství v Mohači. Proč byla Praha církevně podřízená vzdálené Mohuči se spekuluje, ale zřejmě se zde dá vystopovat snaha o oslabení dobrých vztahů českých Přemyslovců s bavorskými vévody. Prvním pražským biskupem se stal saský mnich Dětmar, který svůj úřad zastával do ledna roku 982 (první tři roky ale nebyl úřad prakticky obsazen pro velký odpor Řezna). Po něm na tento stolec nastoupil Vojtěch z významného rodu Slavníkovců, jejichž panství se nacházelo především v dnešních Východních Čechách s centrem v Libici nad Cidlinou. Nicméně volba Vojtěcha za pražského biskupa asi nebyla z nešťastnějších. Vzájemné spory mezi církevním i světským panovníkem vedli k opakovaným Vojtěchovým „útěkům“ do zahraničí (988-992 a od 994 v Itálii), které vnitropolitické, církevní a ani zahraniční politice rozhodně neprospívali. Nicméně Boleslav II. v roce 992 Vojtěchovi udělil edikt, kterým mu povoloval rozlučovat manželství mezi příbuznými, stavět kostely a vybírat desátky. Boleslav II. je považovaný za zakladatele a obnovitele asi dvou desítek svatostánků, alespoň podle Kosmase. Část těchto kostelů ale nepochybně vznikla již za Boleslava I., který církevní stavby zakládal spolu s nově vznikajícími hrady v rámci přemyslovské hradské soustavy. Nicméně na všech nových kastelánských hradech zřejmě kostely nebyly, což je příklad Bíliny, kde se alespoň doposud žádná církevní stavba archeology nalézt nepodařila. Kosmas ale „bratrovraha“ Boleslava I. neměl v lásce a proto všechny zásluhy připsal až jeho synovi. Ačkoliv právě za Boleslava Ukrutného bylo vysláno poselství do Říma, které vedla jeho dcera Mlada a která měla za úkol zajistit u papeže podporu vzniku výše uvedeného pražského biskupství a nejen toho. Jejím dalším úkolem bylo založení prvního ženského kláštera v Čechách u kostela sv. Jiří na Pražském hradě a podpora vzniku biskupství v Hnězdně pro polského knížete Měška. Zřízení pražského biskupství byl velký krok vpřed, ale úplně církevní samostatnosti bylo možno docílit až pomocí arcibiskupství, čehož až po staletích dosáhl Karel IV.
Sv. Vojtěch žádá knížete Boleslava II., aby nebyli do otroctví prodáváni křesťanští zajatci (detail z vrat v katedrále v Hnězdně)
Byl pak tento kníže Boleslav II. muž nejkřesťanštější, věřící v obecnou církev, otec sirotků, ochránce vdov, utěšitel zarmoucených, milostivý přijímatel duchovních a poutníků, kostelů Božích obzvláštní zakladatel. Neboť, jak čteme v privileji kostela svatého Jiří, dvacet kostelů náboženství křesťanskému jako věřící křesťan založil a nadal je všemi požitky, které náleží ke kostelním potřebám, hojnou měrou. Vlastní jeho sestrou byla Mlada, panna Bohu zaslíbená, v svatém Písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od otce apoštolského vlídně přijata; pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými pravidly seznámila. Naposledy pan papež na radu svých kardinálů, zvláště pak chtě přispěti dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil ji na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta a opatskou berlu. Potom nová abatyše, dosáhši propuštění a požehnání apoštolského, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, jela do drahé vlasti se svým průvodem velmi potěšeným. Dojeli do knížecího hradu pražského a kníže Boleslav uctivě uvítal dlouho očekávanou drahou sestru; i vzavše se za ruce vkročí do knížecího příbytku, kde spolu sedíce dlouho vzájemnými hovory se baví. Ona vypravuje svému bratru o mnohém, co v Římě viděla nebo slyšela paměti a podivu hodného; mimo to mu odevzdala list, od otce apoštolského proň určený, jehož znění bylo toto: A ihned, jak bylo nařízeno, podle úrady knížete a abatyše byl kostel svatého Víta určen pro budoucího biskupa, kostel však svatého Jiří mučedníka byl na ten čas dán abatyši Marii, sestře knížete.
(zdroj: Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 22)
Spory s říší
Začátek Boleslavovi vlády byl poznamenán konfliktem v sousedství mezi bavorským vévodou Jindřichem II. Svárlivým (+ 995) a novým římským císařem Otou II. (973-983). V konfliktu, ke kterému došlo v letech 973-974, se český kníže přidal na stranu Bavorska, ale když se Otovi podařilo Jindřicha vojensky porazit, vévodu uvěznit (v Ingelheimu), tak se císař rozhodl českého knížete za jeho podporu nepříteli ztrestat. K nějakému většímu vzájemnému střetu obou stran asi během Otova tažení do Čech nedošlo, protože Boleslav pro změnu vtrhl na území Říše a rovněž do Bavor, kde zpustošil statky kláštera v Altaichu. Přestože se zdálo, že konflikt je zažehnán, tak se vše za nedlouho změnilo, protože Jindřichovi Svárlivému se podařilo ze zajetí uprchnout a připravit tak další odboj proti císaři, ke kterému došlo v roce 976. Jindřichovi se ale v odboji hned od začátku nedařilo. Císařem byl sice v Řezně obklíčen, o město přišel, ale dále vedl odboj. Po dalších neúspěšných akcích musel nakonec z Bavorska uprchnout a tajný azyl nalezl na dvoře českého knížete. Poté co se prozradilo, kde se vévoda skrývá, zahájil císař odvetné kroky a začal plánovat vojenský vpád do Čech. Nicméně část císařského vojska byla u Plzně (Starý Plzenec) drtivě poražena, když se domácímu vojsku podařilo nepřítele překvapit během koupání. Se zbytkem vojska se tak Ota II. raději rozhodl stáhnout zpět na území Říše. Boleslav II. využil toho, že nepříteli utržil těžkou porážku a vpadl s muži na říšské území Jeho vojska vedl hrabě Dedi a cílem plenění se stalo sídlo biskupa v Žiči. O rok později v létě 977 se pokusil Ota znovu vojensky zasáhnout proti českému knížeti, ale ani v tomto případě se mu nepodařilo dosáhnout nějakého významnějšího úspěchu. Nepřátelské vojsko bylo navíc zužováno epidemiemi, především pak úplavicí. Nakonec se musel Ota, který vojsko osobně vedl, stáhnout zpět na říšské území, protože dostal zprávu o povstání hned tří Jindřichů. Jmenovitě vévody bavorského, korutanského a biskupa augšpurského. To byla ideální příležitost pro Boleslava II. aby buď na Otu zaútočil, nebo se pokusil spor řešit mírovou cestou. Boleslav se rozhodl pro druhou variantu a sjednal s císařem mír. Ten vzhledem k situaci v Říši a mírnými mírovými podmínkami, jejíchž součástí bylo, že císař ihned odtáhne z Čech, rád souhlasil. Dle domluvy se Boleslav o Velikonocích roku 978 dostavil do Quedlinburku na jednání s císařem, který jej přijal s poctami, obdaroval hodnotnými dary a po slibu věrnosti jej propustil zpět do jeho knížectví. Nicméně i přesto si mohl Boleslav II. dovolit dále podporovat bavorského vévodu, přičemž přitom spolupracoval s polským knížetem Měškem. V roce 984 římský císař Ota umírá a Jindřich II. Svárlivý se pokouší pro sebe získat královský titul. V této situaci mu český panovník poskytuje i své bojovníky. Český kontingent doprovázel Jindřicha přes území polabských Srbů, přičemž pomohl dobít Míšeň. Tu ale Boleslav II. udržel pod svou mocí jen jeden rok, protože Jindřich se římským panovníkem nakonec nestal a nemohl mu tím pádem držení Míšně potvrdit. Nakonec se bavorský vévoda v roce 985 vzdal svých nároků na trůn a za panovníka Říše uznal nedospělého Otu III. (983 – 1002), za kterého ale vládla jako regentka jeho matka císařovna Theofano. Někdy v té době se také vrátila česká vojenská posádka z Míšně, zřejmě v rámci mírové dohody. K Boleslavově smůle se tak jeho pretedent Jindřich II. nestal císařem. Pokud by se mu totiž podařilo na trůn nastoupit, tak by nepochybně jeho nejvěrnější spojenec Boleslav byl po zásluze odměněn. Český panovník tak prokázal věrnost spojenci v dobrém i zlém a navíc dokázal úspěšně čelit císařské vojenské moci, kterou dokázal opakovaně v boji porazit.
Mincovní systém
Po ekonomické stránce Boleslavova říše bohatla především z prodeje otroků a z ovládání dálkových obchodních cest, přičemž ta severnější vedla po trase Fulda – Erfurt – Míšeň – Vratislav – Krakov – Červeň – Volyň. Jižní cesta vedla po trase Ausburg – Řezno a Praha. V Praze se pak cesta rozdělovala s tím, že jeden směr šel přes slavníkovskou Libici do Vratislavi, kde se navázala na severní cestu. Druhá cesta z Prahy pak pokračovala na Olomouc a na hlavní trasu se napojovala v Krakově. Starý předmincovní šátečkový systém byl již před rokem 960 nahrazen prvními stříbrnými denáry Boleslava I., které formálně napodobovali bavorský vzor. Těch se do dnešních dní zachovalo zhruba kolem čtyř set kusů. Výrazný rozvoj nastal za jeho syna Boleslava II., jehož mince se podařilo nalézt prakticky po celé Evropě v počtu několika tisíc kusů. Na konci vlády tohoto českého knížete známe z Prahy hned tři mincovny, které razili tuto kvalitní ražbu. Jednalo se mincovny umístěné na Hradě, na Malé Straně a na nově vybudovaném Vyšehradě.
Bohužel díky špatně zvolené straně se pro Boleslava II. politická situace po roce 985 radikálně změnila. A jednou z prvních třecích loch bylo Polsko, s kterým měl Boleslav až do nedávna nadstandardní vztahy, přičemž polský panovník Měšek I. svého tchána podporoval i v otázce Jindřicha II. Svárlivého. Podle všeho ale dříve, než český panovník pochopil, že se mu nepodaří dosáhnout na císařský stolec. Jistou roli ve změně postoje polského knížete mohlo hrát i úmrtí Doubravky v roce 977 a sňatku svého syna Boleslava Chrabrého s dcerou míšeňského markraběte Rikdaga, který byl ze svého panství vojsky Boleslava II. vypuzen. Měšek tak začal místo starého tchána podporovat toho nového. A jelikož se polský panovník necítil vůči Přemyslovci nějak zavázán, začal si vést vlastní expanzivní politiku, která byla mimo jiné namířená právě proti ziskům jeho otce Boleslava I. Říše těchto sporů samozřejmě dokázala náležitě využít a pracovala na oslabení moci českého knížete. Vzájemnou shodu v krocích Polska a Říše vůči Čechům tak můžeme spatřovat již od roku 986 a tato politika trvala do Boleslavovi smrti a de facto vedla k první velké krizi českého státu na počátku 11. století. Expanze polského státu směrem na jih a jihozápad tak byla vedená na úkor nedávných zisků českých knížat. Před rokem 990 tak Měšek získal jakési území na úkor českého státu (zřejmě se jednalo o Slezsko a Lužici). V roce 992 na polský trůn nastupuje Boleslav Chrabrý a i tento panovník pokračuje v expanzivní politice namířené mimo jiné i proti přemyslovským vládcům. Kdy došlo k dalším územním ztrátám, se bohužel přesně neví a závěr Boleslavovi vlády je tak v této otázce poněkud nejasný. Doposud panoval názor, že o území Krakovska, Malopolska a Slezska přišli čeští panovníci až po roce 999, kdy umírá Boleslav II. Alespoň přitom vycházíme ze zápisu Kosmovi kroniky, kde její autor k roku 999 píše: „Neboť kníže polský Měšek, nad něhož nebylo lstivějšího člověka, ihned se zmocnil lstí hradu Krakova a všechny Čechy, které tam zastihl, dal pobít mečem.“ Novější, především polské výsledky bádání, pak kombinací nepřímých zmínek a pramenů docházejí k názoru, že ke ztrátě výše uvedených území došlo ještě za vlády Boleslava II., tedy před rokem 999. V této souvislosti se i v českém prostředí objevují ojedinělé názory, které krizi českého státu posouvají již do osmdesátých a devadesátých let desátého věku. Podle těchto nových, ale zatím ne zcela podložených pramenů, otřásla ekonomikou přemyslovského panství ztráta výše uvedených území již na konci osmdesátých let 10. století. Ztráta velké části příjmů plynoucích z ovládání dálkových obchodních cest se odrazila i ve vojenské moci českého státu, kde chyběli finance na vydržování přemyslovské bojovnické družiny. Jen pro představu. V roce 955, kdy došlo k bitvě na řece Lechu proti Maďarům, si Boleslav I. mohl dovolit poslat spojencům na pomoc tisíc jízdních bojovníků, přičemž k většímu oslabení ochrany českého knížectví zcela jistě nedošlo. Jeho jízdní bojovnická družina tak čítala zřejmě několik tisíc členů, pro které ale zřejmě již koncem osmdesátých let vyschla velká část příjmů. No a někdy v této napjaté době, kdy muselo docházet k odstředivým tendencím i v rámci českého státu mezi knížetem a jeho předními velmoži, se pražský biskup rozhodl opustit zemi a vydal se do Říma (988/989). Ať byli důvody k opuštění biskupství jakékoliv, tak v Římě nechal Vojtěch podle všeho upravit hranice pražského biskupství, když z něj nechal vyčlenit území, která dobyl Měšek I. To ale přemyslovský vládce musel chápat jako zradu, protože on sice o tato území s polským panovníkem přišel, ale zcela jistě se s jejich ztrátou nesmířil a nevzdával by se tak formálního nároku na ně. Vojtěch tak zřejmě začal hájit zájmy Říše, potažmo Polska, které s Říší úzce spolupracovalo. Když pak nebyl Boleslav II. úspěšný ve vojenském tažení proti Polákům v roce 990, tak nás asi nepřekvapí, že krize mezi Slavníkovci a Přemyslovci nezadržitelně spěla k nějakému tragickému konci.
Vyvraždění Slavníkovců
Kořeny neshod mezi knížetem a Vojtěchem bychom mohli spatřovat zřejmě již u jeho otce Slavníka (+ 981) a jeho do velké míry samostatné politiky orientované přímo na Říši. Důkazem jsou například nálezy vlastních mincí, které svědčí o mimořádném postavení tohoto rodu. V každém případě v době, kdy byl kníže Boleslav II. ze zdravotních důvodů dlouhodobě upoután na lůžko a nedržel pevně otěže státu v ruce, došlo koncem září k obležení slavníkovského panství v Libici. Útočník, ať již jej poslal kdokoliv, byl dobře informován o tom, že slavníkovský kontingent v rámci přemyslovské akce vytáhl za hranice země a hradiště je tak jen minimálně chráněné. Dne 28. září 995 vojsko nakonec hradiště dobylo a všechny přítomné Slavníkovce (čtyři Vojtěchovi sourozenci) včetně žen a dětí, vyvraždili. Tím de facto bylo završené politické sjednocení celých Čech. Nyní zde již dominovala pouze přemyslovská knížata. Pojem Slavníkovci se objevil v české historiografii v 2. polovině 19. století. Během následujícího více jak století se stal jedním z nejdiskutovanějších pojmů a dodnes jím i zůstává. Slavníkovce znal a tento název poprvé použil František Palacký, ale až německá historiografická škola, ke které patřil Josef Loserth, Bertold Bretholz nebo Julius Lippert vytvořila teorii dualismu – tedy, že v 2. polovině 10. století existovaly v Čechách dva mocensky si rovné knížecí rody – Přemyslovci a Slavníkovci.
Vyvražděním Slavníkovců se mimo jiné do jisté míry vyřešil i problém co se financování bojovnické družiny týče, protože mocného panství se zmocnil český kníže, který mohl následně své věrné odměňovat z finančních prostředků Slavníkovců. Ovšem tato finanční náhrada měla jen krátkodobý efekt. Proto se někteří badatelé domnívají, že podobným způsobem zlomil Boleslav II. moc nějakému místnímu velmoži na hradišti Brno-Líšeň. Tato hradiště pocházelo již z doby velké Moravy, ale v samotném závěru říše bylo zničeno. V první třetině 10. století došlo k obnovení jeho akropole, která ale následně opět zřejmě na počátku devadesátých let 10. století násilně zaniká. Toto jsme pak poměrně přesně schopni datovat díky nálezu půldenáru Boleslava II. Zničení hradiště se tak dává do souvislosti buď s obsazením jižní Moravy, nebo s podobným postupem, jako v případě Slavníkovců, kdy se panovník zmocnil majetku dalšího odbojného velmože.
Tento Boleslav spravoval knížectví po smrti otcově třicet dvě léta, jako kníže nejvýtečnější; bylť ve věcech spravedlnosti, katolické víry a křesťanského náboženství nejhorlivějším vykonavatelem a u něho nikdo nedosáhl církevní, nikdo světské hodnosti penězi. Byl také, jak skutky svědčí, v bojích vítězem nejvítěznějším, ale k přemoženým slitovníkem nejmilostivějším a zvláštním milovníkem míru. Největším bohatstvím mu byla válečná výzbroj a sladké zalíbení ve zbraních. Neboť více miloval tvrdost oceli než lesk zlata; v jeho očích se žádný schopný muž neznelíbil a nikdy se mu neschopný nezalíbil, k svým lidem byl mírný, k nepřátelům hrozný. Tento přeslavný kníže byl v manželství spojen s Hemmou, jež byla rodem nad jiné ušlechtilejší, a což zasluhuje ještě větší chvály, ušlechtilostí mravů mnohem výtečnější. S ní zplodil dva syny výborného nadání: Václava a Boleslava; Václav však již v útlém mládí křehký život zdejší zaměnil za věčnost; Boleslav pak po smrti otcově uvázal se v moc knížecí, jak se v dalším vypravování ukáže.
(zdroj: Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 32)
Výše popsané názory ohledně krize českého státu ještě za života Boleslava II. ale pořád musíme brát, jako jednu z možných interpretací. Hlavním zdrojem je totiž kronika Dětmara Merseburského, která sice vznikla krátce po popisovaných událostech, ale o územních ziscích Měška I. mluví poněkud zmatečně. Dětmar tak mluví o vojenské výpravě Boleslava II., které bylo podporované slovanskými Lutici a ke kterému mělo dojít roku 900. Během této výpravy mělo dojít k opětovnému dobytí ztraceného území. Místopisné názvy jsou v kronice ale velice řídké a stejně tak i časové údaje. Během této akce se mělo Boleslavovo vojsko nejprve setkat se saskými sbory kdesi v Lužici. Poté české vojsko pokračovalo k Odře, kde přemyslovský vládce nejprve svého soupeře požádal o vrácení sporného území pod hrozbou popravy magdeburského arcibiskupa a míšeňského markrabího. Pokud si tento text dáme do souvislosti s údaji Mnicha sázavského, tak se zdá, že se jednalo o území v dolním a středním Slezsku. V takovém případě ale Dětmara Merseburského postrádáme jakoukoliv zmínku o ztrátě Krakova a Malopolska.
Roku 993 Vojtěch, který se navrátil ze svých cest, zasloužil o založení břevnovského kláštera a zřejmě z tohoto období pochází vznik Legendy tzv. Kristiána, v jejímž úvodu je kromě jiného zmiňován příbuzenský vztah mezi Vojtěchem a Přemyslovci. Tento pramen rovněž popisuje události z vlády Boleslava II. a lze z něj odvodit, že ke konfliktu mezi českým a polským knížetem mohlo skutečně dojít koncem osmdesátých let. Nicméně v této době zřejmě došlo ke ztrátě větší části Slezského území, ale Krakovsko a Malopolsko stále zůstalo v rukách Přemyslovců. Po Boleslavově tažení v roce 990 se situace mezi oběma knížaty zřejmě na čas uklidnila. Počátkem devadesátých let vyslal Boleslav poselstvo vedeného jeho bratrem do Mohuče, aby si vyžádalo návrat biskupa Vojtěcha, přičemž přitom byl velice nápomocen arcibiskup Willigis. S dopisem od arcibiskupa se poselstvo vydalo do Říma pro pražského biskupa. Nicméně někdy v této době začíná vrcholit konflikt mezi Slavníkovci a vládnoucími Přemyslovci, který se dá vystopovat i v podobě kvality ražby slavníkovských mincí. Ty, které byly raženy v mincovně v Malíně byli vyšší kvality, než ty, které se později začali razit na samotné Libici. Rozdílnost v kvalitě (jiná razidla, jiné motivy atd.) možná i svědčí o násilném zániku původní mincovny v Malíně. Nelze vyloučit ani přemyslovský vojenský zásah. To by znamenalo ztrátu území kolem Čáslavi, kterou doposud ovládali Slavníkovci. V té době Vojtěch, někdy kolem roku 994 znovu prchá z Čech.
V září roku 995 došlo k výše popsané události na Libici, kde byl vyvražděn rod Slavníkovců, kromě těch, kteří se tou dobou nacházeli zrovna mimo hranice hradiště. A právě kníže Soběslav a biskup Vojtěch mohli nadále pro Boleslava II. představovat nepříjemnou opozicí. Soběslav se stal esem v rukách polského panovníka a zejména pak Vojtěch, který disponoval velkou diplomatickou zkušeností a kontakty v celé Evropě, představovali pro vládnoucího Přemyslovce hrozbu. Samotná funkce pražského biskupa byla dostatečnou protiváhou světské moci českého knížete. Proto se také velmožové dle Brunovy legendy vyjádřili k osobě Vojtěcha následovně: „Víme, nač pomýšlíš, člověče. Vůbec tě nechceme a není pro tebe místo u tvého lidu, pro tebe, který chceš krutě pomstít zavražděné bratry.“ V této fázi ale do možné občanské války vstoupil Vojtěchův nadřízený arcibiskup Willigis, který mu dal na vybranou. Buď se biskup navrátí zpět do Prahy a ujme se svého úřadu, který již několikrát opustil, a bude svědomitě vykonávat svůj úřad. Nebo ať se vzdá své diecéze a odejde jako misijní biskup k pohanům. Arcibiskup striktně postupoval podle regulí, ale na druhou stranu plně podle představ Boleslava II., protože v obou případech hrozba v podobě Vojtěchovi osoby pro Boleslava, padá. Když se pak Vojtěch v roce 996 vrací do Čech, vezme to přes Polsko a za podpory polského panovníka Boleslava Chrabrého se vyvázal z biskupských povinností a vypravil se na misijní cestu k pohanským Prusům. O rok později zde nachází mučednickou smrt. Na uvolněný pražský biskupský stolec pak podle Kosmase měl nastoupit Boleslavův bratr Strachvas. Tedy ten, který se narodil v den bratrovraždy na Staré Boleslavi v roce 935 (nebo 929). Tato pro nás poněkud historií zamlžená osoba je zřejmě totožná s Kristiánem, bratrem Boleslava II., který například vedl výpravu za hranice českého knížectví s žádostí o návrat biskupa Vojtěcha do Prahy (992). Strachkvas-Kristián se ale podle Kosmase nestačil stát biskupem, jehož úřad nejdříve stejně odmítal. Nakonec měl podle kronikáře zemřít v den svého svěcení. Úřad pražského biskupa byl nakonec obsazen až po mučednické smrti Vojtěchově v roce 997 a třetím biskupem se stal Theddag, mnich z významného kláštera Corbeia nova. Pražským biskupem se stal v roce 998 a podle Dětmara Merseburského se Boleslav II. při volbě nového biskupa rozhodoval i podle toho, že Theddag byl znám svým lékařským uměním. Nicméně kronikář Dětmar byl k biskupovi docela kritický, když mu vyčítal jeho nadměrné pití. Při volbě nového biskupa hrál podle dobových písemných pramenů klíčovou roli hlas samotného českého knížete, což svědčí o jeho pevné pozici po libickém masakru.
Někdy koncem roku 995, nebo v roce následujícím opustil zemi první břevnovský opat Anastasius, který se do Čech dostal za pomoci biskupa Vojtěcha. Spolu s ním zemi opustila i část mnichů z uvedeného kláštera. Nicméně Boleslav na konci devadesátých let založil nový mužský klášter v Ostrově u Davle a odchod mnichů z Břevnova tak mohl být jen důkazem vnitřních rozporů v české církevní organizaci. Ale na druhou stranu se rozhodně nedá mluvt o nějakém úpadku církevních poměrů v zemi.
Úmrtí Boleslava II.
A když se blížili dnové svrchu řečeného knížete Boleslava, kdy už měl za smrt vyměniti život věčný, povolal svého potomka stejného jména, na živu zůstalého, a v přítomnosti své manželky Hemmy a velikého zástupu velmožů, jak mohl –– neboť slova mu již přerývaly vzdechy –– takto oslovil milého syna: „Kdyby mohla matka dítěti svého lůna dáti dary moudrosti tak, jako mu dává mléko prsou, nikoli příroda, ale člověk stvořený by vládl v stvoření. Přece však udělil Bůh některé dary své lidem, jako byli Noe, Izák, Tobiáš a Matyáš, alespoň tak, že kterým oni požehnali, těm požehnal Bůh, a které oni zřídili k životu dobrého chování, těm popřál i Bůh stálosti. Tak i dnes, milý synu, kdyby zde nebylo milosti Ducha svatého, málo prospěje honosivost mých slov. Knížetem –– praví Bůh –– jsem tě ustanovil, nevynášej se, nýbrž buď jako jeden z nich, to jest: ač se cítíš vyšším nad jiné, poznej přece, že jsi smrtelný, a nehleď na slávu důstojnosti, jíž jsi vyvýšen na tomto světě, nýbrž usiluj o dílo, které s sebou poneseš do hrobu. Tato přikázání Boží si napiš do svého srdce a těchto napomenutí svého otce neopomíjej: Kostelní prahy často navštěvuj, Bohu se klaněj, jeho kněží cti, nebuď rozumný sám u sebe, nýbrž raď se s více lidmi, zda rozumějí věci v stejném smyslu. Snaž se líbiti mnohým, hleď však jakým. Všechno jednej s přáteli, ale dříve o nich. Spravedlivě suď, ale ne bez milosrdenství. Vdovou a příchozím nepohrdej, stojí-li u tvých dveří. O minci dbej, však střídmě, a neměň podobu její. Neboť obec, byť mocně vzrostla lichou podobou mince, rychle bude obrácena vniveč. Jest v tom cosi, milý synu, že Karel, král nejmoudřejší a nejmocnější, s nímž se nemůžeme srovnávati my, velmi nízcí, když se rozhodl svého syna Pipina po sobě povýšiti na trůn, zavázal ho hroznou přísahou, že se nesmí v jeho království lstivě a nešlechetně ceniti váha nebo mince. Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu Božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince. Která zhouba nebo která pekelná litice nelítostněji olupuje, hubí a ochuzuje ctitele Kristovy než panovnický podvod s penězi? A přece povstanou po čase, až zestárne spravedlnost a zesílí nepravost, ne knížata, ale zloději, ne správcové lidu Božího, ale ničemní vyděrači, skrblí lakomci bez milosrdenství, nebojíce se Boha vše vidoucího, kteří třikrát i čtyřikrát do roka měníce minci, upadají v osidlo ďáblovo ke zkáze lidu Božího. Neboť takovými ničemnými pletichami a vymýšlením zákonů zúží hranice naší země, jež jsem já rozšířil až k horám za Krakovem, jež slovou Tatry, milostí Boží a zámožností lidu. Neboť královou slávou i ctí jest bohatství národa jeho; pánovi, nikoli sobě, jest otrocká chudoba tíží“. Chtěl mluviti dále, ale v poslední hodině ústa knížete ztuhla, a než mohl vyřknouti slovo, usnul v Pánu a stal se nad ním pláč veliký; dnem jeho smrti byl den 7. února roku od narození Páně 999.
(zdroj: Kosmas: Kronika Čechů, kn. I, kap. 33)
Rodina
Ani v případě Boleslava II. toho o jeho rodinných poměrech mnoho nevíme, stejně jako u jeho otce. Nejsme si jistí, jestli měl Boleslav II. jen jednu, nebo více manželek. Numismatik Pavel Radoměřský například v roce 1953 přišel s hypotézou, že když si císař Ota I. Veliký buď v roce 929, nebo o rok později bral jednu z dcer anglického krále Ethelstana (925 – 939) Edith, tak byl při sňatku přítomen i český kníže Václav (+ 929/935). No a český kníže prý měl podle této teorie do Čech přivést mladší Edithinu sestru princeznu Elfgifu (Aldgithu), jako nevěstu pro svého synovce Boleslava II. Tato hypotéza výchozí z denárů anglosaského typu, který nese nápis „Adivea“. Nicméně pozdější zkoumání prokázala, že se nejedná o minci anglosaského typu a že na nich je zobrazená hlava Krista (otonské umění vycházející z Byzance). Hlavní trhlinou v této teorii je ale fakt, že Boleslav II. v té době zřejmě ještě ani nebyl na živu, nebo musel být velice malé dítě. Boleslav II. tak zřejmě měl manželku jménem Adivea (či jiného neznámého jména), která mu porodila nejstaršího syna Boleslava III. a prince Václava. Václav je pak někdy pokládán za prvorozeného s tím, že se měl narodit někdy v 60. letech 10. století a zemřel před rokem 999. Druhorozený syn Boleslav III. se pak narodil někdy kolem roku 965 a v roce 999 se stal českým knížetem. Adiva zřejmě byla pohřbena v bazilice sv. Jiří v hrobě ř. 102 s tím, že podle antropologického průzkumu zemřela někdy ve věku 16-17 let, tedy jako velice mladá. Druhou manželkou Boleslava II. pak byla kněžna Emma, která měla být matkou knížat Jaromíra a Oldřicha. Nicméně poslední názor jsou ty, že Jaroslav byl synem jiné Boleslavovi manželky a Oldřich až zmiňované Emmy. Ta se podle těchto nejnovějších poznatků měla do Prahy dostat až někdy v roce 888, či o rok později. Existují ale rovněž názory, že její manželství s českým knížetem zůstalo bezdětné a Jaromír s Oldřichem tak měli jednu matku neznámého jména.
Boleslav II. zemřel 7. února 999 ve věku kolem 65 let. Pochován byl v bazilice sv. Jiří na Pražském hradě pod podlahou v ose hlavní chrámové lodi. V jeho hrobě o tisíc let později byl archeology objeven zbytek dřeva a železných kruhů z jeho rakve.
Zhodnocení
Boleslav II. po svém otci zdědil velkou říši, která dominovala v prostoru střední Evropy, a i když byla jeho moc a území ke konci vlády oslabená, přesto hrála hlavní prim v tomto prostoru. Boleslav ať již úmyslně či neúmyslně upevnil pozici českého knížete tím, že se krvavě vypořádal s mocným rodem Slavníkovců, církevně se osamostatnil založením pražského biskupství a stejně tak založením klášterů u sv. Jiří na Pražském hradě, v Ostrově a Břevnově. Dále založil nejméně dvě desítky kostelů a pokračoval ve vytváření hradské správy. Nicméně nedlouho po jeho úmrtí následoval úpadek státní moci, který se ještě prohloubil rozkoly mezi všemi Boleslavovými syny a polským panovníkem Boleslavem Chrabrým, který těchto vnitřních sporů využil k vlastnímu prospěchu a k ovládnutí Moravy a později i Čech.
Zdroje:
• Bláhová, Frolík, Profantová – Velké dějiny zemí Koruny české I. – Praha 1999
• Čechura, Mikulec, Stellner – Lexikon českých panovnických dynastií – Praha 1996
• David Kalhous - České země za prvních Přemyslovců v 10. – 12. století – Praha 2011
• Michal Lutovský – Po stopách prvních Přemyslovců I. – Praha 2007
• Michal Lutovský – Po stopách prvních Přemyslovců II. – Praha 2007
• Dušan Třeštík – Počátky Přemyslovců – Praha 1997
• Kosmova kronika česká – Praha 1972
• www.moraviamagna.cz
• www.e-stredovek.cz
• www.wikipedia.org
• www.palba.cz
