Nejstarší civilizací v jižní Mezopotanii byly městské státy Sumerů, asi indoevropského původu, prokázané již 3500 př.n.l., stále mezi sebou bojující o nadvládu a bránící se tlaku z východu a severu. Tato civilizace přinesla lidstvu největší starověký epos o Gilgamešovi, který měl být vládcem v Uruku kolem 2600 př.n.l. a který přinesl vědomosti z časů „před potopou“.
O něco mladší je civilizace Akkadu, oblast jižně od Bagdádu, kde prvním útvarem bylo království Kiššké, vedoucí časté války se Sumerem, nakonec se obě země spojily v jednu.
Kolem r. 2000 př.n.l. ovládl Mezopotánii národ semitského původu, Amorité a založili starou Babylonskou říši. Jejím největším králem byl Chammurabi (1792-1750 př.n.l.), první zákonodárce.
Kolem roku 1300 př.n.l. zničili Babylónii Kašité, neznámý národ z východu, jejichž panství trvalo okolo 400 let.
Kolem roku 3000 př.n.l. se objevují v severovýchodní Mezopotíanii Asyřané, nejbojovnější národ této oblasti. a kolem r. 1120 př.n.l. si tu po 5 století udržoval nadvládu pomocí brutality a agresivity.
Roku 612 př.n.l. dobili hlavní město Asýrie spojení Babylóňané a Médové, což uspíšilo pád Asyrské říše.
Od roku 1500 př.n.l. pronikali do Mezopotánie semitští Chaldejci kteří svrhli Asyrskou nadvládu a vytvořili Novobabylonskou říši, její král Nabukadnezar r. 605 př.n.l. porazil Egypťany u Karchemiše.
Sumerové.
Boje mezi sumerskými městy byly velmi kruté. Sumerská vojska se sestávala ze všech svobodných bojeschopných mužů, takže jakési milice. Vládci si vytvářeli vlastní ozbrojené družiny.
Sumerské vojsko tvořila pěchota a válečné vozy (čtyřkolové a dvoukolové). Kyj, měděná sekera, asi 2m dlouhé kopí, dřevěné štíty byly výzbroj pěchoty. V období Akkadu byly u části pěchoty zavedeny luky. Ochranu těla tvořily kožešinové suknice a přehozy, plstěné pláště a kuželové čepice z tvrdé kůže. Zámožnější bojovníci měli přilby z mědí a z drahých kovů.
Na válečných vozech bojovali především velitelé a zámožní mužové.
Asyřané.
V druhé pol. 10. - konec 7. stol. př.n.l. dosáhla největšího rozmachu Novoasyrská říše, která ovládala země Středního východu a chvíli Egypt.. Žila z kořisti, práce otroků a poplatků poražených národů. Sumerští panovníci měli početné, dobře vyzbrojené a organizované vojsko. Jeho základnu tvořila hotovost svobodných Asyřanů – tzv Hupšuů. Za zásluhy ve válce dostávali půdu. Vrchním velitelem byl tartanu, který zastával místo hned za panovníkem. Každou provincii spravoval místodržitel, šaknu, který velel vojákům, s jejichž pomocí zajišťoval bezpečnost provincie.
Pěchota se dělila na lehkou a těžkou. Lehká pěchota byla vyzbrojena dýkami, meči, oštěpy a kyji a praky. Hlavní jádro vojska a zálohu tvořily kopiníci, vybavené štíty, meči nebo sekerami, postupující pomalu s vekou manévrovací schopností. Jejich postup znamenal vrcholnou fázi útoku. Lučišníci byli dobře organizováni a vycvičeni. (V době Sargonovců jich bylo okolo 20 000 a měli silné luky.) Jejich přesnost a průraznost šípů vyvolávala u protivníka zmatek. Jejich střelba byla přípravou na útok válečných vozů a jízdy. Dvoukolové válečné vozy (posádka: vozataj, štítonoš a lukostřelec), tažené dvěma koni, byly koordinovány s lučišníky, kopijníky a jezdci. Nejmenší, ale nejlépe vycvičenou složkou byla jízda. (V době Saragona II asi 1500 jezdců.) Tvořili ji šlechtici a námezdní Skytové.
Asyrská vojska, schopná bojovat v každém terénu se blížila počtům 100 000 bojovníků, což předpokládalo vynikající organizaci logistiky. K válečným úspěchům Asyřanů napomáhal neustále upatňovaný teror. V dobytém území zabíjeli Asyřané často všechny muže, ženy i děti. Často odváděli všechno obyvatelstvo do otroctví.
V této mezopotánské oblasti patřilo také k válečnictví opevňování a obléhání měst. Vojsko bylo doprovázeno obléhacími soupravami, jako byly pojízdné obléhací dřevěné věže, nebo těžká okovaná beranidla (asi převzaté od Sumerů). Dovedli stavět pontonové mosty, razit tunely pod hradby a opevnění.
Nejznámější Asyrští vojevůdci.
Tiglatpelistar III. (745 – 727 přn.l.) – nejdříve obnovil pořádek v mezopotánii, narušený předchozí vládou svých slabých předchůdců a vzpourami arménských kmenů. Zabezpečil Asyrské hranice na Arménské vysočině, a potom dobyl Palestinu a země východně od řeky Jordán. Na sklonku života vpadl do Babylónie a zajistil tam přímou Asyrskou nadvládu (do té doby byla jen formální).
Jeho význam spočíval ve vybudování vojenského, finančního a správního systému, jaký té doby na světě neznal. Zrušil domobranu a zavedl stálé, pravidelné vojsko jako jádro státu, zaměřeného na válku. Správu domovské země a dobytých území zajišťovala polovojenská byrokracie. Tiglatpelistar vytvořil první vzor centralizované vlády nad provinciemi.
Aššurbanipal (688- 625 př.n.l.) - potlačil obě egyptské vzpoury (668, 661 př.n.l.) a podnikl několik úspěšných tažení proti indoevropským Kimmerů. Potlačil, po čtyřech rocích bojů, povstání jeho nevlastního bratra, který vzbouřil celou Babylónii.
Vzápětí povstal Egypt, který vyhnal Asyrské posádky. Arabové a Elamité napadli Asýrii ze severu, západu a východu. Aššurbanipal nejprve porazil Araby (mnoho si jich podrobil), a pak rozdrtil a prakticky vyhubil Elamity. Asýrii byla na vrcholu moci, ale byla válkami oslabena a připravena o základ svého vojska – zemědělce. Armáda byla převážně tvořena skytskými žoldnéři z kmenů, které se usadili na severní hranici.
Po Aššurbanipalově smrti přešly skytské kmeny hranici a spolu s Babylóňany a Médy vpadly do centra země, zničily Ninive, což znamenalo konec Asýrie (612 př.n.l.).
