x
RUDÁ ARMÁDA VE VELKÉ VLASTNECKÉ VÁLCE - OBRANA DLE PŘEDVÁLEČNÝCH PŘEDSTAV
ÚVOD
ÚVOD
Rudá armáda je fenomén, se kterým se člověk prostě čas od času setká. Od války uteklo už mnoho let, ze světa odchází poslední živí veteráni této ohromující doby. O Rudé armádě se lze dočíst ledacos. Je idealizována, je démonizována. O vojácích, kteří v ní sloužili, se dá říci to samé.
U nás na palbě se o ní vedly spory, píšou se o ní práce - já sám jsem už vytvořil tři a budu v tom pokračovat. Myslím tím cyklus o sovětském vojákovy. Do pokračování se mi nechtělo, dokud jsem si sám v sobě neudělal pořádek a nedošel k rozhodnutí tohoto vojáka, Ivana popisovat co nejpravdivěji. Vykašlat se na všechny chvalozpěvy či zatracování, a ukázat jej jako člověka, který zažil strašné věci. Sice jej tak sundám z pomyslného piedestalu, na kterém stál do roku 1989, ale současně jej vyzvednu z bahna, do kterého jej shodila současnost. Tím mu vzdám úctu a mohu mu tak pomoci získat zpět čest co mu právem náleží.
Ale toto je první část cyklu o Rudé armádě, kdy se díky určitým možnostem, které jsem získal, pokusím o na Palbě a kdekoliv jinde nevídanou práci. Pokusím se popsat a zobrazit vše, čím Rudá armáda prošla v době Velké vlastenecké války při vedení obranné činnosti. Myslím si, že zde budou věci, které budou stát za prostudování.
Zde v této části i ve všech dalších jsou uvedena schémata a popsány postupy, dle toho nejlepšího co sovětská vojenská věda a získané zkušenosti v daném období Velké vlastenecké války měla k dispozici.
Tak se dáme do práce.
Kapitola první: ZÁKLADNÍ ZÁSADY TAKTIKY OBRANNÉHO BOJE RUDÉ ARMÁDY PŘED VYPUKNUTÍM VELKÉ VLASTENECKÉ VÁLKY
Válka se k Sovětskému svazu blížila rychle a nekompromisně. Ale jelikož soudruh Stalin rozhodl, že válka nebude, anžto on si ji nyní nepřeje, Rudá armáda, nástroj, který měl případného nepřítele zničit, se musela chovat tak, jako by se nic vážného nedělo, přestože mnoho i vysoce postavených vojáků dokázalo z informací, které měli k dispozici, správně vydedukovat blízkost hrozby.
Před válkou se v Rudé armádě pohlíželo na obranu jako na druh boje, kterým vojska čelí nepřátelskému útoku a drží zaujaté čáry nebo prostory ve svých rukou. K tomu měla využívat:
- dříve připravený systém paleb dělostřelectva všech druhů pěchotních zbraní včetně posilových obrněných vozidel
- připravený terén
- protiútoky
Obranu měla vojska organizovat tehdy, pokud nebyl dostatek sil a prostředků pro útok, nebo když obrana skýtala zásadní výhodu.
Dále obrana měla udržet zvláště důležité prostory a objekty- opevněné rajony, dopravní uzly, města - v rukou vlastních sil, anebo umožnit jiným silám v jiných směrech přejít do útoku ve vhodný okamžik.
Polevoj ustav Krasnoj Armii 1941 g. stanovil, že cílem obrany je:
- přinutit nepřítel přijmout boj v podmínkách pro něj nevýhodných
- způsobit mu co největší ztráty
- zmařit jeho útočné záměry
- vytvořit příhodné podmínky pro přechod vlastních vojsk k rozhodnému útoku
Ve shodě s útokem tak byla obrana hodnocena jako jeden z prostředků, který přinese vítězství.
Zajímavé je vědět, co bylo dle vojenských teoretiků zdrojem sílem obrany:
- v morální pevnosti vojsk
- v dovedném využívání terénu
- ve spojování systému palby všech druhů zbraní se systémem protitankových a protipěchotních překážek, tedy zátarasů
- dobře organizovaných rozhodných protiztečích.
Teorie obranného boje podle úkolů vojsk, počtu sil a prostředků a terénních podmínek řešila, že obrana může být poziční, anebo manévrová.
První podkapitola: POZIČNÍ OBRANA
1. PROSTOROVÁ VÝCHODISKA
Za poziční byla pokládána obrana, které cílem bylo udržet terén, připravený k obraně. V té době bylo stanoveno, že poziční obrana musí být:
- protidělostřelecká, aby uchránila živou sílu a palebné prostředky před působením hromadných dělostřeleckých paleb
- protitanková, připravená na odražení hromadné tankové zteče na rozhodujících úsecích fronty
- schopná odolávat leteckým útokům
Požadovalo se, aby byla:
- několikasledová,
- několikapásmová,
- hluboká a
- schopná stupňovat odpor v hloubce.
Spolu tímto bylo stanoveno, že záruku vítězství dává největší houževnatost obránců, aktivita a rozhodná činnost, které spočívají v neustálém úsilí vojsko to, aby byl nepřítel nejen odražen, ale aby mu byl současně zasažen drtivý úder.
Co se týká divizí, bylo považováno za rozhodující, že tyto mohou vést úspěšný obranný boj v rámci armádní obranné operace.
Platilo:
A- vševojsková armáda byla v obraně členěna do jednoho sledu
B- střelecký sbor se obvykle bránil v prvním sledu a dle předválečných pravidel členil na:
- bojový sled,
- dělostřeleckou skupinu,
- všeobecnou záloho v síle až střeleckého pluku, která byla rozmístěna v druhém pásmu obrany a sloužila pro zesílení té střelecké divize, která byla určena k protizteči.
- tankovou a protitankovou zálohu, které byly vytvořeny jen tehdy, pokud byl sbor dostatečně posílen silami a prostředky - schéma číslo 1
Co zde vidíme: jde o armádní sbor, který má k dispozici 3 střelecké divize. Dvě z nich vytvořily první sled ze dvou střeleckých pluků a v druhém sledu mají svůj třetí střelecký pluk. Třetí střelecká divize potom má v prvním sledu dva pluky, ale jeden z nich je oslaben o jeden střelecký prapor, který tvoří druhý sled, protože plnokrevný pluk této divize byl velitelem sboru převeden do všeobecné zálohy. Dále jsou zde čtyři prostory rozmístění:
- v náletovém směru je rozložena protiletadlová dělostřelecká skupina
- dělostřelecká skupina daleké činnosti, vytvořená pro podporu boje divize čelící útoku nepřítele na hlavním směru silami sborového dělostřelectva
- dělostřelecká protitanková záloha
- tanková záloha, pokud sbor dostal posilovou tankovou jednotku nebo útvar.
Na první pohled je vidět, že bojová sestav střeleckého sboru byla mělká a v případě proražení předního okraje a vklínění se nepřítele do hlavního pásma obrany nebylo v silách jediného střeleckého pluku ve všeobecné záloze zasadit dostatečně silný protiúder a obnovit původní situaci. Sbor byl navíc roztažen do velké šířky, kdy na jeden pluk připadalo 4 až 5 kilometrů šířky.
Střelecký pluk ve všeobecné záloze mohl být použit k protiúderu sboru nebo, pokud velitel armády rozhodl jinak, pro zesílení té střelecké divize, v jejímž pásmu měl být proveden armádní protiúder,
C- střelecká divize se většinou bránila v prvním sledu bojové sestavy sboru, působíc na hlavní nebo pomocném směru. Tvořily tak bojový sled sboru, byly vedle sebe a bránily hlavní pásmo obrany. Někdy mohla být v záloze armády a tehdy byla rozmístěna v armádním týlovém prostoru a připravovala se na možný armádní protiúder.
Střelecké divize byly součástí bojového sledu, byly obvykle rozmístěny vedle sebe, jak koneckonců ukazuje schéma číslo1 a bránily hlavní pásmo obrany. Bojová sestava střelecké divize v obraně byla poměrně hluboká a skládala z několika součástí, jak ukazuje schéma číslo 2.
Co na schématu vidíme:
- první bojový sled, který zpravidla zahrnoval dva střelecké pluky a byl určen k pevnému udržení hlavního pásma obrany a postavení druhých sledů pluků. Na schématu vidíme dva pluky vedle sebe, kdy každý z nich má v prvním sledu dva střelecké prapory a třetí v druhém sledu. Šířka obraného pásma střelecké divize byla 6 až 10 kilometrů, druhosledové prapory vytvářely hloubku prvního sledu 4 až 5 kilometrů
- druhý bojový sled zahrnující asi třetinu sil divize a byl určen k vytvoření hloubky obrany a provádění protiřečí. Budoval maximálně tři rajony obrany. Pokud nebyl druhý sled zasazen do boje, používalo se jeho palebných prostředků k podpoře boje prvního sledu. Druhý bojový sled se rozvinoval 4 až 6 kilometrů od předního okraje.
Součástí prvního sledu divize byly i dělostřelecké skupiny podpory pěchoty. Byly vytvářeny podle počtu pluků, tedy zde v našem schématu jsou tři. Tato skupina zahrnoval dva více dělostřelecké oddíly a jejich palebná postavení byla 2 až 4 kilometry od předního okraje obrany. Pluk v prvním sledu, který čelil hlavnímu náporu nepřítele, byl do doby zasazení sil druhého sledu do akce určen právě pro palebnou podporu takto zatěžovaného pluku.
V náletovém směru potom byla rozvinuta protiletadlová dělostřelecká skupina.
V prostorech a na čárách k tomu dopředu vytipovaných se rozmisťovaly a připravovaly k boji protitankové zálohy a tankové zálohy. Tyto se vytvářely jen tehdy, pokud jejich mateřský střelecký sbor měl dostatek přidělených posilových prostředků od armády. Pokud ve prospěch divize byla vytvořena dělostřelecká skupina daleké činnosti, divizi to mohlo hodně ulevit.
Bylo doporučeno, aby divize, která bude bojovat na hlavním směru obrany, byla posílena až dvěma tankovými prapory. Tyto prapory tvořily tankovou zálohu- zálohy a mělo se jich použít jak provedení samostatných protiútoků, tak protiútoků v součinnosti se silami druhého sledu.
Pokud by to bylo takto, měl velitel divize dva sledy a zálohy, měl poměrně dost velké možnosti jak organizovat úpornou a aktivní obranu na hlavním pásmu obrany.
V rámci operačního stupně armáda se počítalo s celkovou hloubkou obrany cca 50 až 60 kilometrů. A tato obrana se dělila na taktickou a operační hloubku.
Za hlavní pásmo obrany byla považována taktická hloubka obrany, v níž mělo být soustředěno hlavní úsilí obrany a zničen útočící nepřítel. Taktická hloubka obrany zahrnující hlavní pásmo odporu a druhé pásmo obrany bylo to z obrany, co bránil prvosledový armádní sbor. A tak se na ten střelecký sbor podíváme důkladně.
Aby to bylo jasné, vkládám schéma obrany střeleckého sboru, pokud by bylo možno realizovat vše, co předpokládal Polní řád Rudé armády 1941 r. Ten pravil, že pokud bylo dostatek času, bylo v obraně střeleckého sboru vytvořeno:
- zabezpečovací pásmo
- postavení bojového zajištění
- hlavní pásmo obrany
- druhé pásmo obrany
Hloubka obrany střeleckého sboru byla 15 až 20 kilometrů a hloubka obrany střelecké divize 8 až 10 kilometrů. Vše ukazuje schéma číslo 3.
Primo: zabezpečovací pásmo se podle nařízení velitele střeleckého sboru budovalo vždy, když to dovolovala situace. Jeho účelem bylo zadržet útočícího nepřítele, co nejvíce jej vyčerpat a získat čas.
Aby to bylo možno, toto pásmo obsahovalo řadu mezilehlých postavení s ženijními a chemickými zátarasy, především na směrech pravděpodobného útoku hlavních sil nepřítele, jakož i v předpokládaných prostorech jeho položení k útoku.
Boj v zabezpečovacím pásmu měl být veden manévrovou obranou předsunutých odřadů v síle střelecké roty až střeleckého praporu. Ty mohly být posíleny ženijními a chemickými jednotkami, jednotlivými děly plukovního a protitankového dělostřelectva, bateriemi divizního dělostřelectva a někdy i tankovými jednotkami. Tyto odřady byly zpravidla určovány z útvarů druhého sledu střeleckých divizí a každá divize mohla postavit až tři takové odřady.
Secundo: postavení bojového zajištění se budovalo na výhodných úsecích terénu chránících přístupu k přednímu okraji pásma obrany. Skládalo se z jednotlivých opěrných bodů, které byly ve vzájemném palebném dotyku a byly chráněny ženijními zátarasy.
Toto postavení se budovalo pokud možno vždy, byl-li alespoň malý časový prostor. Zabezpečovací pásmo bylo možno oželet, ale toto postavení bylo považováno za nezbytné. Mělo totiž dva velmi důležité úkoly.
- varovat vojska na hlavní postavení před překvapivým úderem
- zabránit nepříteli v provádění pozemního průzkumu
- ztížit práci nepřátelských dělostřeleckých pozorovatelů.
Opěrné body byly tvořeny četami nebo rotami vyčleněných z prvního sledu střeleckých pluků. Rozumějme tomu tak, že každý pluk si budoval svá, aby z nich měl užitek. Předpokládalo se, že příslušnost k mateřskému pluku bude vojáky motivovat k velké odpovědnosti při plnění tohoto úkolu.
Aby měly tyto opěrné body ulehčený úkol, byly podporovány palbou kulometů a děl z hlavního pásma obrany.
Ustanovení řádů počítala s tím, že pokud velitel sboru rozhodne, budou v jednotlivých případech vybudována před předním okrajem obrany sboru předsunutá postavení. Ta měla být umístěna 2 až 3 kilometry od předního okraje hlavního pásma obrany. Toto postavení mělo za úkol:
- zastavit postup předvojů nepřítele
- přinutit nepřítele k rozvinutí hlavních sil
- chránit vojska rozmístěna na hlavním postavení odporu před organizovanou palbou nepřítele v období jeho palebné přípravy
- znesnadnit nepříteli zjištění přesného průběhu předního okraje hlavního pásma obrany
K obraně předsunutých postavení se doporučovalo vyčlenit od prvosledových pluků dostatek sil. Mohla to být i třetina jejich stavu. Tyto síly zaujímali nejvýhodnější prostory a upravovaly je k protitankové obraně. V mezerách mezi těmito prostor - rajony - byly budovány ženijní zátarasy všeho druhu, hlavně minová pole a jednotlivé opěrné body. Boj jednotek v těchto postaveních mělo podporovat veškeré dělostřelectvo a minomety z hlavního pásma obrany.
Nejsem si zde úplně jistý, jaký byl souvztah mezi předsunutými postaveními a bojovým zajištěním. Co bylo nadřazeno čemu nebo jestli to byla symbióza. Tedy že buď bylo bojové zajištění, anebo předsunutá postavení a před nimi opět bojové zajištění. Je to dost nepřehledné, ale myslím si, že druhá část věty je správně.
Tertio: Hlavní pásmo obrany bylo určeno k tomu, aby zastavilo a rozdrtilo hlavní síly útočícího nepřítele. Zaujímaly ho střelecké divize prvního sledu sboru. K hlubokému a skrytému rozmístění sil a prostředků bylo toto pásmo co nejkvalitněji ženijně vybudováno. Před předním okrajem obrany rovněž mezi postaveními se vytvářeli souvislé prostory palby a úseky ženijních zátarasů s nevětší hustotou na nejdůležitějších směrech. Hlavní pásmo obrany se sestávalo ze tří postavení:
1. Hlavní postavení odporu se obvykle budovalo za přirozenými protitankovými překážkami do hloubky 2 až 2,5 kilometru a mělo zabezpečit:
- rozmístění sil a prostředků prvního bojového sledu střeleckých pluků do hloubky,
- silnou protitankovou palbu před přední okraj a do hloubky,
- soustředění podstatné většiny palby všech druhů zbraní před předním okrajem obrany
- výhodné rozmístění velitelských stanovišť a pozorovatelen velitelů střeleckých a dělostřeleckých jednotek, útvarů a svazků.
Toto postavení se skládalo z jednotlivých praporních rajónů tvořících uzly odporu, které měly být vybudovány tak, aby umožňovaly kruhovou obranu. Praporní rajon zahrnoval rotní rajony obrany s vybudovanými zákopy pro střelecká družstva, spojovacími zákopy a jinými ženijními zařízeními. Souvislé zákopy v obraně nebyly.
2. Postavení druhých sledů střeleckých pluků a za ním ležící postavení druhého sledu nebo zálohy střelecké divize. Tyto síly určeny k vytvoření hloubky obrany a v obou se budovaly protitankové rajóny.
Důležité je vědět, že mezi všemi postaveními se předpokládalo vytvoření příčných postavení.
3. Druhé pásmo obrany bylo možno vytvářet pouze na rozkaz velitele střeleckého sboru. Mělo zastavit útok nepřítele, který pronikl do hloubky obrany a zabezpečit vlastním vojskům výchozí čáru k provedení protiztečí a protiúderů. Bylo voleno pokud možno na výhodné čáre, která ulehčovala protitankovou obranu.
Souvislost druhého pásma obrany s hlavním pásmem obrany byla zajištěna vybudováním mezilehlých postavení. Ženijní vybudování terénu se tudíž provádělo v celé taktické hloubce obrany.
Sami sovětští odborníci v padesátých letech, když vyhodnocovali, co se Rudá armáda v průběhu Velké vlastenecké války naučila v boji naznali, že tento koncept vybudování obrany byl špatný. Tím je myšleno ženijní budování, kdy bylo přímo polním řádem odmítnuto budování souvislých zákopových pásem.
Tento postulát zakotvený v Polním řádu vycházel ze závěrů skupiny vojenských teoretiků, která vyhodnocovala zkušenosti ze všech front Velké války. Těm padly do oka dvě situace, které jak se jim zdálo, bylo možno adaptovat na rostoucí význam silného pohyblivého dělostřelectva, rostoucí počty tanků na bojišti a letectva. To totiž evokovalo, že válka bude nikoliv statická jako zamrzlé nekonečné fronty Velké války, ale pohyblivá. A to mělo být řešeno právě realizací obrany nikoliv v souvislých zákopových pásmech ale pomocí silných opěrných bodů jako základu obrany.
xxxxx
Častý obrázek - nekrytá pěchota odráží útok nepřítele. zde se už konečně schovává pod ochranu matičky země
Jako vzor si vzali dvě situace ze západní fronty. Byly to obrana francouzské 4. armády východně od Remeše a hlavně německé 17. armády jihovýchodně od Arrasu. Německým obráncům se nepodařilo vybudovat obranná postavení, jak bylo do té doby zvykem, ale stihli vytvořit opěrné body v kruhové obraně a nasytili je dělostřelectvem. A tato armáda dokázala rozvrátit zteč nepřátelských tanků.
Nedovedu posoudit, jak dál uvažovali, ale výsledek byl ten, že Polní řád nařizoval budovat jako základ obrany silné opevněné rotní a praporní rajóny, přinese to v boji s nepřátelskými tanky ten nejlepší možný výsledek. Výsledek byl špatný a velmi rychle se tato praxe vytratila do zapomnění.
Představte si, takový praporní opevněný rajón, který je v těžkém boji s nepřátelskými tanky a pěchotou. Je-li jedna z rot porážena, nelze jí efektivně pomoci, protože posily by do jejího prostoru museli jít nekryty přes otevřený terén a tím se staly okamžitě obětí palby nepřátelských vojáků. To se stalo tolikrát, že z toho rudoarmějci byli zoufalí. Ale než tento příkaz byl revokován, přišlo o život mnoho lidí a bylo ztraceno množství techniky.
I psychologicky to bylo velmi obtížné. Charakter povolených zákopů třeba střeleckých družstev byl takový, že voják co byl ve svém střeleckém výklenku zákopu svého družstva, neviděl svého spolubojovníka vlevo ani vpravo. To vedlo k tomu, že se cítil osamocen a padala na něj tíseň. A to od sebe byli jen pár metrů. Tuto tíseň nepociťovali pouze obsluhy těžkých kulometů, protitankových pušek a minometů - měli vedle sebe pomocníka, nebo šlo o celou obsluhu. Zde byla potřeba vojáka mít pocit toho, že není sám, naplněna.
Při určování šířky pásma obrany střelecké divize se vycházelo z palebných možností střeleckého praporu. Bylo vydedukováno, že plnokrevný střelecký prapor může se svými vlastními organickými prostředky houževnatě bránit rajón široký 1,5 až 2,5 kilometru a hluboký až 2 kilometry. Z toho plyne, že:
- střelecký pluk se dvěma prapory v prvním sledu mohl bránit úsek v šíři 3 až 5 kilometrů
- střelecká divize potom pásmo široké 6 až 10 kilometrů, na podružných směrech i širší
- střelecký sbor se třemi střeleckými divizemi mohl bránit pásmo široké 20 až 25 kilometrů
Úsek jednoho kilometru obranné linie tak mohl být pokryt těmito palebnými prostředky:
- 1 200 pušek a karabin
- 150 samopalů
- 45 lehkých kulometů
- 20 těžkých kulometů
- 6 až 8 minometů
- 5 až 7 protitankových děl
- do 10 polních děl
Zde si nejen jistý jestli to jsou relevantní počty. Ale tak praví Polní řád z roku 1941, tak to asi bude pravda. Ale zcela jistě je to dle nové organizační struktury, ke které Rudá armáda přešla na základě zkušeností získaných po zničující válce s Finskem. Bohužel tuto novou organizaci mělo jen cca 5 procent střeleckých divizí, a tedy ji nelze brát jako vyloženě relevantní.
2. PALEBNÉ NIČENÍ ÚTOČÍCÍHO NEPŘÍTELE.
Obrana v té době a to už několik desítek let v celém světě stála na palebném působení na útočícího nepřítele. Logicky se jí tedy věnovala i sovětská vojenská věda, která pokládala palbu všech druh zbraní za rozhodující prostředek proti nepřátelským vojskům provádějícím zteč. Proto se doporučovalo vytvářet systém palby všech dostupných zbraní podle jednotného plánu.
Při plánování palby dělostřelectva se předpokládala příprava dalekých palebných napadení na podporu odřadů bojujících v zabezpečovacím pásmu a na podporu bojového zajištění. Připomínám schéma číslo 1, kde je prostor rozmístění dělostřeleckých prostředků Skupiny daleké činnosti, je i ve schématu číslo 2.
Systém palby byl pojem, který byl definován takto: Taková organizace protipěchotní, protitankové a protiletadlové palby, která ve spojení se zvláštnostmi terénu umožní maximálně využít předností každého druhu zbraně.
Současně se soudilo, že systém palby má pro odolnost obrany zásadní význam a současně se tvrdilo, že nejdokonaleji může být vytvořen až na stupni divize. Mělo to logiku - roty a prapory nemohly mít prostředky s účinností jako stupeň pluk a pluk nedisponoval stejně výkonnými zbraněmi jako divize, anebo které, jako posilu mohl poskytnou sbor.
Výše uvedené odstavce jsou z článků vydaných v odborném vojenském tisku v roce 1940 a reflektoval je Polní řád Rudé armády, který měl vstoupit v platnost v roce 1941.
Systém palby v obraně organizovali velitelé svazků, útvarů a jednotek, tedy střeleckých divizí, pluků a praporů.
A/ Protipěchotní palba
Předchozí polní řády požadovaly, aby obrana byla protitanková. Jenže současně se za hlavní úkol pěchoty v obraně pokládalo ničení nepřátelské pěchoty provádějíc zteč s tanky. Proti této pěchotě mělo být nasazeno vše, tedy hlavní síly a prostředky. A zde se otevíraly pomyslné nůžky mezi tím, co bylo potřeba skutečně řešit a co se nařizovalo. A vše završil postulát, že síla obrany záleží kromě houževnatosti vojsk především v její protipěchotní palbě.
Protipěchotní palba byla organizována před předním okrajem a v hloubce obrany a přitom se vytvářela přehradná palba v podobě mohutné palebné clony hluboké až 400 metrů. Tyto přehradné palby se vytvářely:
- před předním okrajem obrany
- uvnitř rajónů obrany praporů
- uvnitř úseků pluků a
- uvnitř pásma obrany divize.
Základem byla palba pěchotních zbraní doplněná palbou dělostřelectva. Systém této palby se pokládal za nepřekonatelný, pokud na jeden metr fronty obrany bylo vystřeleno nejméně 5 střel z různých zbraní. Hlavní role se přisuzoval těžkým kulometům, jejich správné rozmístění tvořilo základ bojové sestavy pěchoty. Těžké kulomety byly podle těchto myšlenek slučovány do skupin, některé zdroje používají dokonce termín baterie, a zahajovaly palbu na velké cíle už když tyto byly 3 kilometry daleko, což bylo naprosto logicky zbytečné plýtvání municí a hlavně demaskovalo postavení těchto účinných zbraní. Ale to nikomu v daný čas nedocházelo.
Těžký kulomet v boji
Ale to nebylo vše. I v 50 letech, kdy byla Velká vlastenecká válka vyhodnocována, se tvrdilo, že využití palby pěchotních zbraní bylo nedostatečné. Tento nedostatek měl být v tom, že předválečné řády nesoustřeďovaly pozornost velitelů a vojáků na vedení salvové palby střeleckými jednotkami. Tedy družstva, kde si to dovedu představit, četami kde si to představím už jen obtížně a rotami, kde je to dle mého nemožné, jelikož v bojové situaci nebylo možno hlasem rotu k tomuto použití uvelit.
Tedy bylo, ale jen za přesunu, kdy byla rota v pochodovém tvaru, ji takto bylo možno použít ke střelbě na letadla, ale to zase mohl vést k tomu, že takto zhuštěná masa vojáků bude těmito letadly zmasakrována, což bohužel prvních 6 měsíců války prokázalo mnohokrát. Zde se vojenští sovětští teoretikové snažili argumentovat zkušeností minulých válek, kde salvová palba byla účinná při ničení nahromaděných bojových sestav nepřítele a jízdě. Nenašel jsem ale nikde příklad, který by to skutečně potvrzoval tak, aby to odůvodnilo tento závěr.
B/ Dělostřelecká palba
Protitanková palba byla organizována převážně z protitankových kanónů ráže 45 mm. Jejich palba měla být umně spojena s přirozenými i umělými protitankovými překážkami doplněna palbou divizního dělostřelectva. U divize byly organizovány až tři protitankové dělostřelecké čáry:
- první - považovanou za hlavní - ve vzdálenosti 400 až 600 metrů před předním okrajem obrany, proto většina protitankových děl byla umístěna v bojové sestavě střeleckých jednotek na předním okraji celé obrany.
- druhý před předními okraji druhosledových pluků
- třetí před druhým sledem divise
Dělostřelectvo stojící takzvaně stranou mimo hlavní tankově nebezpečné směry v zakrytých postaveních připravovalo před obranou na jednotlivých směrech přehradnou protitankovou palbu. Připouštělos e, že část divizních a plukovních kanónů může vést boj s tanky přímou střelbu. Tanky se dle tehdejších názorů k zesílení protitankové palby nevyčleňovaly a jejich palba se do systému protitankové palby nepočítala. Soudilo se, že dostatečná hustota protitankové palby může být zabezpečena šesti až devíti hlavněmi na 1 kilometry fronty obrany při hloubce jejich rozmístění asi 2 až 3 kilometry, jak pravil Bojový řád dělostřelectva z roku 1937.
Palba dělostřelectva se zahrnovala do systému jak protipěchotní palby, tak i protitankové palby. Dělostřelectvo skupin podpory pěchoty se pro podporu jednotlivých praporů mohlo dělit na podskupiny. Divizní minomety ráže 120 minometů - stejné jako plukovní - se používaly dle uvážení velitelů útvarů a jednotek, kterým byly přiděleny. Minomety přidělené divizi velitelstvím sboru se ale slučovaly do skupin dělostřelectva pro boj zblízka.
Palebná postavení dělostřelectva se volila, pokud to bylo možno v protitankových rajónech za přirozenými překážkami, stranou od nebezpečných protitankových směrů. Počítalo se, že ke zmaření nepřátelské zteče bude možno provést dělostřeleckou protipřípravu.
Vedení boje s nepřátelským letectvem bylo ukládáno jak protiletadlovým - dělostřelecký a kulometným jednotkám a útvarů, tak i střeleckým a kulometným jednotkám střeleckých pluků.
3. PROTITANKOVÁ OBRANA
Toto bude asi zajímavé čtení, dalo dost práce to uspořádat, a tak doufám, že si přijde každý, kdo to čte na své.
Protitanková obrana byla organizována jako kompilát palby dělostřeleckých prostředků, organické výzbroje pěchoty, tanků a bitevních letadel. Vše při rozsáhlém využívání protitankových zátarasů. Takto rozmáchle je to shrnuto asi pro operační stupeň, ale dá se to akceptovat - je to platné dodnes. Ale jinak to byla skrumáž.
Primo: doporučovalo se organizovat protitankovou obranu podle čar, jak jsem uvedl výše, ale
Secundo: v hloubce obrany se měly organizovat protitankové rajóny, umístěné za přirozenými překážkami. Rozmístění hlavních protitankových rajónů určovali velitelé střeleckých divizí. Doplňkové protitankové rajóny, pokud to bylo potřeba, určovali velitelé střeleckých pluků.
Rajóny měly být připraveny ke kruhové obraně - koneckonců tank je pohyblivý a když je dobře veden, je jeho ničení problematické. Tyto rajony potom měly být propojeny protitankovými překážkami.
Z toho plyne to, co už jsem psal výše, tedy že palebné protitankové prostředky je třeba rozdělit jak podél fronty, tak i do hloubky ale vždy s přihlédnutím k situaci i k terénním podmínkám. K vytvoření protitankových čar a rajónů se doporučovalo využít přirozených překážek zesílených protitankovými překážkami, tedy
- protitankovými příkopy
- protitankovými stěnami
- protitankovými srázy a
- minovými poli ve stepním terénu
Nemaskovaný protitankový příkop - pracná ale velmi účinná překážka. Ve větším počtu se objevují až od srpna září 1941.
a
- kůlovými zátarasy
- záseky v lesním nebo zalesněném terénu
- protitankové jámy v místech se stíženou manévrovatelností.
xxxxx
Protitanková past na lesní cestě, maskovaná a kůlový zátaras. Bohužel na tyto finesy nebyl v prvním období války čas a zoufale bojující vojáci si o nich mohli jen číst v příručkách.
Je jasné, že za hlavní prostředek pro vedení boje s nepřátelskými tanky byly určeny dělostřelecké prostředky - protitankové kanóny a dělostřelecké prostředky schopné přímé palby. Střelecká divize měla - pokud se bránila na šířce 8 kilometrů - dokázala vytvořit hustotu protitankových dělostřeleckých hlavní 11 kusů na kilometr. Do toho bylo počítáno i plukovní a divizní dělostřelectvo ráže 76 mm.
Protitankový kanón 45 mm vz. 37
Bohužel velké části těchto prostředků nebylo možno využít při protitankovém boji při bitvě o hlavní postavení odporu a zvláště před jeho předním okrajem. Bylo to dáno tím, že:
- velká část divizních dělostřeleckých prostředků byla určena k palbě na útočící pěchotu
- protitankový dělostřelecký oddíl byl obvykle zařazen do protitankové zálohy velitele divize
- protitankové prostředky střeleckého pluku, který stál ve druhém sledu, byly logicky u svého pluku
- protitankové prostředky druhosledových praporů střeleckých pluků
Takže pro boj s tanky před předním okrajem hlavního postavení odporu mohly tedy byt použity pouze protitankové prostředky čtyř střeleckých praporů stojících v prvním bojovém sledu střeleckého pluku a jen za výjimečných okolností celé plukovní dělostřelectvo pluků prvního bojového sledu divize. Tedy maximálně 20 kusů protitankových kanónů ráže 45 mm a 12 kanónů ráže 76 mm. To dalo bohužel hustotu 4 protitankové dělostřelecké hlavně na jeden kilometr fronty.
Pokud se vezme v úvahu, že před ztečí nepřítel provede leteckou a dělostřeleckou přípravu, daly se očekávat ztráty. Pokud by dosáhly jen 20 až 25 %, znamenalo to snížení hustoty protitankových hlavní na 3 kusy na kilometr fronty. Za tak nízké nasycenosti obrany protitankovými dělostřeleckými prostředky nebylo možno nepřátelské tanky zastavit. Zde se pokusím toto tvrzení doložit zkušeností ze začátků války, tedy při polské kampani a při útoku na západní Evropu.
Německá wehrmacht v pásmu průlomu vytvářela hustotu tankových sil údajně až 100 kusů tanků na kilometr fronty. Nevím, jestli to je pravda, nepodařilo se mi to ověřit. Ale i kdyby to bylo jen padesát kusů tanků, tak je to strašné číslo. Tedy pokud to vztáhneme na daný čas. Při útoku na Francii už by to v pásmu průlomu mohla být pravda, tanků Němci produkovali dost a dost.
Při rychlosti 15 kilometrů za hodinu, potřebovaly tyto tanky na překonání pásma účinného působení kanónů ráže 45 a 76 mm, což bylo tehdy pouhých 800 až 1000 metrů, tři až čtyři minuty. Za tu dobu, pokud budeme věřit tomu, co uvádí takticko-technická data, dokázal
kanón vz. 39 ráže 76,2 mm vystřelit 30 až 40x
kanón vz. 37 ráže 45 mm vystřelit 45 až 60x
Jenže to je teoretická rychlost střelby, v boji nedosažitelná. Ale i kdyby tomu tak bylo, co by ta tři děla co zbyla na kilometr fronty, dokázala zničit při předpokladu, že každý desátý výstřel účinně zasáhne a svůj cíl zničí? Prostý výpočet dává neúprosný výsledek. Je to 6 až 18 tanků. Pokud by jich bylo 50 kusů, až 32 by jich vjelo mezi pěchotu a bylo zle.
Doufám, že nyní je poměrně průkazné, že sovětské střelecké divize nebyly pro protitankový boj ani účinně vybaveny ani efektivně řízeny. Co se týká toho efektivního řízení protitankové palby, bylo po válce jasně konstatováno, že v den vypuknutí války chyběla vojáků, poddůstojníkům a velitelům všech stupňů nezbytná bojová praxe v odrážení nepřátelských tankových úderů a k boji tanky, pokud začnou manévrovat v první linii a ničit obranný postavení a v nich bojující pěchotu. A současně bylo konstatováno, že celková nízká bojová způsobilost divizních štábů k organizaci a provádění protitankové obrany jejich divizí byly jednou z mnoha slabin Rudé armády.
3. ROZMÍSTĚNÍ VELITELSKÝCH STANOVIŠŤ A POZOROVATELEN
Vidět a slyšet a současně nebýt viděn a slyšen, je jedním ze základních požadavků vedení jakéhokoliv boje a v obraně to platí také a dokonce bych řekl, že to zde platí více. Samotná obrana skýtá mnoho možností jak se odhalit a tím utrpět až fatální ztráty při nepřátelském útoku. Současně ale obrana poskytuje dost možností pro vybudování pozorovatelen u všech stupňů velení, zavedení kvalitního systému pozorování aktivit nepřítele a tím odhadnout jeho kroky.
Proto před válkou Rudá armáda přikládala značný význam volbě umístění a vybudování hlavních a záložních pozorovacích stanovišť hlavních a pomocných pozorovatelen a spojovacích uzlů.
Požadovalo se, aby velitelské stanoviště v obraně bylo umístěno na takovém místě, které by veliteli umožnilo nepřetržitě řídit boj. V závislosti na rázu terénu se velitelská stanoviště jednotlivých stupňů velení umisťovala takto:
- velitelské stanoviště střeleckých pluků 2 až 2,5 kilometru od předního okraje
- velitelské stanoviště střelecké divize 3 až 5 kilometrů od předního okraje
- velitelské stanoviště střeleckého sboru 10 až 12 kilometrů od předního okraje
Velitelské stanoviště střeleckého praporu se nacházelo v místě přechodu prvního sledu praporu do druhého sledu praporu, pokud byla obrana praporu vedena ve dvou postaveních, jinak za rotou, kde se čekal nejtěžší boj.
Velitel střelecké roty vele z místa, odkud viděl na všechny své roty a pokud to terén neumožnil, rozhodl se velitel sám, kde bude. Zpravidla poblíž čety, které vele nejméně zkušený velitel, byla oslabena anebo byla ve více ohroženém místě.
Velitel střelecké čety a střeleckého družstva měl své stanoviště přímo v zákopu své jednotky.
Kromě hlavního velitelského stanoviště si každý velitel vybral a připravil i stanoviště záložní a to i několik.
Pozorovatelny se budovaly podle logického a sofistikovaného systému.
Naslouchárny a pozorovatelny byly součástí už obranných čar v zabezpečovacím pásmu. Měly dočasný charakter a sloužili ke sledování činnosti nepřítele postupujícího k těmto čarám.
Stálé pozorovatelny se budovaly u jednotek držících předsunutá postavení, zde byly důležité, velitel těchto sil věděl, že bude první na ráně a úspěch jeho boje byl dán tím, že měl přehled o tom, co proti němu stojí. Pokud k jeho pozorovatelé včas zachytili postupujícího nepřítele a jeho sestavu, získal velitel předsunutého postavení čas pro volbu nejvhodnějšího způsobu boje na zdrženou, vyžádání si podpůrné dělostřelecké palby a mohl tak uspět. Je logické, že v tomto případě čelil bránící se střelecký sbor útoku z chodu.
Pozorovatelna v otevřeném terénu a na okraji lesa, varianta, ale pěkně to vypadá.
Stále pozorovatelny si budovali velitelé rot a praporů na předním okraji a jejich úkol byl podobný jako u pozorovatelen v předsunutých postaveních, pokud nebyly jejich jednotky v přímém dotyku s nepřítelem. Pokud ale byly a to se mohlo stát i v počátečním období války, jejich úkol byl dlouhodobé sledování nepřítele a zjišťování:
- zvyků nepřítele,
- změny v jeho ženijním zabezpečení vlastních postavení,
- postavení těžkých zbraní,
- zvyků v hlídkové činnosti,
- pozorovatelen nepřítele,
- rozmístění velitelských stanovišť a stanovišť spojovacích prostředků
- signálních systémů,
- reakce nepřítele na dění ve vlastních postaveních
Pozorovatelny ve postaveních druhosledových jednotek zahajovaly svoji činnost a jejich úkol byl zajistit co nejvíce informací pro případ, že by nepřítel prorazil přední okraj. Pozorovatelny zřizovali i velitelé protitankových záloh a tankových záloh, pokud byly zřízeny. Pozorovatelny měli i ženisté a chemici.
Pozorovatelny divizí mohly mít i několik odloučených pracovišť a měly zajistit přísun informací pro velitele divize, jeho dělostřelce a štáb.
Dělostřelečtí důstojníci divize si organizovali vlastní pozorovatelny, hlavně pokud jejich dělostřelecké oddíly měly podporovat jednotky na předním okraji nebo plnily úkoly jako skupiny daleké činnosti při palebné podpoře předsunutých odřadů v zabezpečovacím pásmu a při podpoře bojového zajištění.
Prostě to byla složitá a měla to být propracovaná síť, která byla schopná zajistit pro bráníc se vojska co nejvíce kvalitních informací.
4. PŘEDSTAVY O VEDENÍ OBRANNÉHO BOJE.
Vše co jsem výše popsal o obranném boji Rudé armády dle představ platných k 22. červnu 1941 tento boj kvantifikovalo z mnoha stran, např. technických, prostorových a schopnosti ničení. Nyní se podíváme na to, jak si sovětská vojenská věda představoval samotný boj.
Obranný boj s nepřítelem zahajovaly předsunuté odřady v zabezpečovacím pásmu, bylo-li vybudováno. A to nebylo vždy. Tyto odřady měly těžký úkol a očekávalo se, že při jeho plnění mohou utrpět i těžké ztráty. Byly vybaveny zvýšenými dávkami munice, zdravotního materiálu a byly posíleny evakuačními prostředky. Jejich úkol:
- vyčerpat a oslabit nepřítele
- zadržet jeho útok
- zasahovat mu krátké tvrdé údery z léček
- přecházet z jedné čáry na druhou a přitom se chránit zátarasy
Jejich činnost podporovalo vyčleněné dělostřelectvo skupin daleké činnosti a cílem bylo vydržet co nejdéle. Ale ne za každou cenu. Po splnění úkolu odcházeli předsunuté odřady přes bojové zajištění do prostoru rozmístění mateřských střeleckých pluků a připojovaly se k nim.
Poznámka: Je zajímavé, že řídit boj těchto předsunutých odřadů měl přímo velitel střelecké divize.
Následně boj s postupujícím nepřítelem převzaly jednotky v bojovém zajištění. To mělo za úkol zničit nebo odrazit malé nepřátelské jednotky a hlavně nedovolit nepřátelskému průzkumu, aby pronikl k přednímu okraji nepřítele. Tento úkol měl být plněn hlavně pomocí palby všech organických prostředků za podpory dělostřelectva z hlavního postavení odporu - zde byli k nezaplacení dělostřelečtí pozorovatelé od dělostřeleckých jednotek jako návodčí palby.
Poznámka: Řídit boj bojového zajištění byli povinni velitelé střeleckých praporů a střeleckých pluků.
No a jsme na hlavní linii obrany, tedy budeme bránit hlavní pásmo obrany. Soudilo se, že obranný boj má dosáhnout největší intenzity právě v období boje o hlavní pásmo obrany. Velitel sboru mohl a dokonce to měl za povinnost ke zmaření nepřátelského útoku organizovat a provést protipřípravu. Zde se předpokládalo provedení překvapivých a mohutných dělostřeleckých a leteckých úderů na bojovou sestavu úderného uskupení nepřítele na úzkém úseku fronty.
K odražení zteče -
Vložka: což jak bylo chápáno v německé armádě jako tabulkovému nepříteli, byl prudký a nepřetržitý pohyb jednotek proti nepříteli a úder provedený palbou zbraní pěchoty a tanků za podpory ostatních zbraní. Jejím cílem bylo zničit nebo zajmout živou sílu nepřítele, zmocnit se jeho bojové techniky a ovládnou stanovenou čáru či obsadit určený prostor -
za boje o přední okraj bylo nutno nasadit do boje všechny palebné prostředky, přičemž byla zvláštní pozornost věnována tomu, aby pěchota nepřítele byla oddělena od tanků. Tím měly tanky ztratit blízké krytí a mělo být jednodušší je ničit. Při odrážení zteče se předpokládalo, že bude odhalen směr hlavního úderu nepřítele a ve shodě s tím se měly připravit protizteče a jejich všestranné zabezpečení.
Pokud, přes výše popsaný boj v zabezpečovacím pásmu, bojovém zajištění a nakonec o přední okraj hlavního pásma obrany nakonec nepřítel dokázal prolomit přední okraj tohoto pásma, byli velitelé prvosledových divizí povinni zabezpečit, aby jejich podřízené síly kulometnou a dělostřeleckou palbou zastavili nepřátelské první sledy a současně od nich oddělit druhé sledy a tím zabránit nepříteli, aby zvětšoval sílu zteče.
Bránící se jednotky byly ve všech případech povinny klást nepříteli houževnatý odpor. Odejít na následující postavení mohly pouze se souhlasem nadřízeného velitele. Tento příkaz byl nekompromisně podpořen služebním předpisem Pravidla vnitřní služby Dělnicko-rolnické Rudé armády. Cituji:
"Sovětský voják proti své vůli se nemůže vzdát do zajetí. A vzdá-li se, je to zrádce vlasti."
Mělo to asi podpořit morální stav vojsk, ale neuchopitelnost tohoto výroku vedla k neskutečné zvůli, jak ukázala samotná válka. A to ještě - zde předbíhám události - nevyšel Rozkaz č. 270 byl vydaný 16. srpna 1941 samotným Stalinem, který byl v té době zastával funkci Lidového komisaře obrany. Rozkaz v podstatě zakazoval vojákům vzdát se do zajetí. Vyžadoval také, aby byl každý, kdo se bez odporu vzdá nepříteli a nepokusí se o útěk nebo probití se z obklíčení, na místě zastřelen jako narušitel vojenské přísahy. Rodiny důstojníků, kteří se vzdali, měly být považovány za rodinné příslušníky „dezertérů, kteří porušili přísahu a zaprodali svou Vlast“.
Ale zpět k obraně.
Jakmile velitel divize zjistil směr hlavního úderu nepřítele, byl povinen rozhodnout se k protizteči. Úkolem protizteče bylo úplné obnovení výchozí situace. Protizteč byla zabezpečována veškerou silou palby pěchoty, dělostřelectva, tanků a letectva. Pokud neměla protizteč silami divize úspěch, byl velitel divize povinen vynaložit veškeré úsilí k tomu, aby byl nepřítel zadržen do doby, než bude zahájena protizteč silami sboru.
xxxxx
Příprava na sborový protiútok silami záloh sboru za pomoci tanků a jeho neúspěch
Pokud by byla situace velmi špatná, mohl velitel divize od protizteče upustit, a místo toho měl vše, co mu zbylo stáhnout k druhému sledu, a zde na dopředu vybudované čáře zahájit druhé období obrany a měl povinnost zde vydržet do příchodu zálohy sboru. To měl udělat i v situaci, kdy bylo hlavní pásmo obrany prolomeno, a nepřítel do průlomu zasadil velké mechanizované síly. V této situaci, kdy bylo jasné, že prvosledové divize jsou na pokraji zničení, přebíral iniciativu velitel sboru. Byl povinen podchytit zbytky těchto divizí a využít všech pro něj dostupných sila prostředků, opřít se o mezilehlá obranná postavení i o druhé pásmo obrany a zastavit pronikání nepřítele do boků a do hloubky.
Toto vše co jsem doposud uvedl, by mělo charakterizovat předválečné názory sovětské vojenské vědy na způsob vedení obranného boje v podmínkách posiční obrany.
Podkapitola druhá: MANÉVROVÁ OBRANA
Byla to druhá varianta obrany, uznávaná vojenskými teoretiky. Ale až tak moc se o ní nemluvilo - přece od začátku třicátých let vojáci Rudé armády věděli, že válka bude probíhat jinak. Strana a soudruh Stalin přece věděli, že nade vší pochybnost Rudá armáda zachytí jakýkoliv útok nepřítele v příhraničním sražení a následně přejde do rozhodného protiútoku po celé šířce fronty. Při něm nepřítele vytlačí zpět za hranice, následně přenese boj na jeho území a drtivě ho porazí.
S tím moc nekorespondovalo to, že by se mělo propracovávat použití sovětských vojsk v rámci obranné operace, kdy by mělo být pod tlakem nepřítele, který měl vdaný čas absolutní převahu v živé síle a technice, vydáváno území.
Takže dle platného výkladu teorie takového způsobu obrany mělo být použito, pokud by nepřítel měl takovou převahu, že přijmout jeho útok na poziční obranu by vedlo k neúměrným ztrátám vlastních sil. Cílem bylo uchovat co nejvíce vlastních sil a hlavně získat čas k přípravě útoku na nepřítele silami přivedenými z hloubky vlastního území a neaktivních úseků fronty. To vše s vědomím, že dojde k dočasné ztrátě vlastního území, se všemi důsledky, co to bude mít pro vše a všechny, co na opuštěném území, bude či budou ponecháni.
Tato obrana záležela v postupných obranných bojích na několika předem stanovených a alespoň částečně k obraně připravených čarách. Jakmile vojska zaujala poslední takovou čáru, manévrová obrana končila, a vojska předcházela do pevné poziční obrany.
Poslední čáru k vedení manévrové obrany určuje velitel frontu nebo armády a mezilehlé čáry velitelé armád a sborů. Byla to taková síť čar, pod různou velitelskou pravomocí, ale vše mělo být přísně koordinováno. Vzdálenosti jednotlivých čar od sebe měly být tak daleko, aby po odchodu z jedné na druhou vznikla taková vzdálenost k druhé, aby nepřítel, který se zmocnil předchozí čáry, byl nucen znovu organizovat útok k dobytí další čáry.
K vedení manévrové obrany se doporučovalo rozdělit vojska na dva sledy.
První sled měl za úkol udržet svou čáru tak dlouho, dokud druhý sled připravil vše k účinné obraně na druhé čáře. Jakmile se tak stalo, velitel druhého sledu vyvedl své síly z boje a pod ochranou zadních vojů přešel do pochodových sestav a odešel přes druhou čáru na třetí. Zadní voje měly zajistit, aby se hlavní síly prvního sledu od nepřítele odpoutaly. Potom se jednotky zadních vojů přemístily přes druhou čáru ke svým hlavním silám.
Odpoutání prvního sledu od nepřítele, který musel sbalit i své dělostřelectvo, palebně zajistilo dělostřelectvo daleké činnost druhého sledu, které za tím účelem mohlo být vysunuto do mezilehlého prostoru. Pro tento účel muselo být plně motorizováno.
Dělostřelectvo se v tomto typu obrany používalo decentralizovaně, bylo stále v pohybu a byla u něj obtížná logistika, jelikož se zde předpokládala velká spotřeba munice.
Tanků se používalo podle převážné většiny úvah hromadně a byly prostředkem divize nebo sboru.
Tímto je teorie manévrové obrany vyčerpána tento malý rozsah jasně ukazuje, co bylo preferováno.
HODNOCENÍ
Předválečné požadavky kladené na obranu byly, když se to vše zváží, stanoveny v celku správně. Problém byl v tom, vypracování teorie organizace a vedení obranného boje nepřihlíželo kontinuálně k rychlému růstu vojenské techniky a ke změnám, k nimž v souvislosti s tím docházelo v taktice útočného boje v cizích armádách.
A úplně pominulo skutečnost, že nepřítel, který je už více než jasný, je ve válečných konfliktech už od 1. září 1939, bojoval proti několika různým armádám s různými vojenskými možnostmi a všechny porazil a to občas stylem, který bral dech. Nepřítel tak získal zkušenosti v boji ve všech druzích terénu, v různých poměrech sil, s různou obrannou taktikou. Rudá armáda byla v boji jen proti Japonskému císařství, což byli lokální konflikty. Regulérní válku Rudá armáda vybojovala jen jednu, proti Finsku a i když ji nakonec vyhrála, byla to po vojenské stránce katastrofa.
Nepřítel byl tedy zkušený, vyznával nekompromisní ofenzivní postupy, v boji byl naprosto nelítostný a mistrovsky používal tankové a mechanizované síly. Jeho vojáci i velitelé byli sebevědomí profesionálové, kterým pro vedení boje stačila už od stupně četa jen všeobecná směrnice s úkolem v čase a prostoru.
Na tomto strohém základě velitel sám vypracoval plán, pro sebe a pro své podřízené, sám rozhodl, jak použije své palebné prostředky, techniku a své vojáky. Už velitelé pěších družstev zvládali se svými malými jednotkami čelní útoky, obchvaty a léčky. Tankové osádky dokázaly samostatně operovat i v řádu mnoha hodin. Pěchota byla zvyklá spolupracovat s tanky a stejně to platilo i obráceně.
Bohužel realita v Rudé armádě byla diametrálně odlišná. Sovětský velitel na začátku války nebyl schopen vést boj bez podrobného rozkazu. Navíc dualita velení - v Rudé armádě, kdy vedle velitelů byli jim na roveň postavení komisaři, naprostí vojenští laici ale pravomocí dokonce zrušit velitelův rozkaz a vydat svoje, z Rudé armády vytlouklo jakoukoliv osobní invenci a iniciativu.
Vše výše uvedené mohlo do jisté míry fungovat, pokud by na útočící německé ozbrojené síly čekali konsolidované, v pevné obraně zakopané jednotky, útvary, svazky a svazy Rudé armády, s vybudovaným systémem paleb, ženijními úpravami terénu, položenými minovými poli a hromadami munice. A tomu všemu by velel zkušený důstojnický sbor sebevědomých vojáků z povolání, s nedílnou velitelskou pravomocí.
Bohužel realita v Rudé armádě byla dne 22. června 1941 úplně jiná.
Teorie obrany Rudé armády zamrzla někde v roce 1937, a nedokázala pojmout rychle se valící změny, které přinášela v Evropě zuřící kontinentální válka.
Naprosto katastrofálně zůstala neřešena protiletadlová obrana a protitanková obrana. V zemi, která ke dni 22. června 1941 měla ve výzbroji 23 197 tanků mnoha typů a variant a věděla, že nepřítel disponuje velmi zkušenými tankovými formacemi, je to nepochopitelné. Pokud tedy státní arogance nepřehlušila zdravý rozum, což se asi stalo. Obdobná situace byla v leteckých silách. Možná ale nikoho nenapadlo, že by tato kvanta techniky, bohužel většinou ve špatném technickém stavu, bez náhradních dílů, bez zkušených velitelů a osádek, nemusela stačit.
Vážný nedostatek byla i malá hloubka bojové sestavy armádního sboru. Nikdo nevyřešil pravidla, která mají panovat na styku dvou sousedních vojskových formací.
Velkou a to opravdu velkou chybou byla skutečnost, že při budování obrany bylo upuštěno od budování kvalitního zákopového systému.
Něco takového byla v době zahájení války velká vzácnost
Toto vše vedlo k tomu, že po zahájení války se síly Rudé armády bránily v krajně nevýhodných podmínkách. Na všech směrech postupu nepřítele měly jednotky Rudé armády operační převahu a třeba v tancích nedokázaly z této převahy vytěžit nic. Naopak ztráty na této technice byly tak katastrofální, že se tomu ani dnes nechce věřit. Nedostatky obranné teorie přes svoji zjevnost byly neustále opakovány. Bylo to dáno několika skutečnostmi:
- velitelský sbor nic jiného neznal a i to co znal, nemohl realizovat, anžto byl jasný pokyn, neprovokovat a nevyvolat konflikt - do zahájení německého útoku
- zpochybnění i zjevných nesmyslů nebylo v realitě Rudé armády možné - přece to vše schválil soudruh Stalin, velký kormidelník a zpochybnění těchto pravidel se rovnalo zpochybnění jeho neomylnosti. Pro viníka by to díky komisařům nedopadlo dobře.
- z velitelů Rudé armády byla od poloviny třicátých let postupně vytlučena samostatnost. Přijatelná byla pouze slepá poslušnost. To není dobrý základ pro vedení války.
Není pro to lepší důkaz než záznam z válečného deníku Guderianova štábu. Okamžitě po zahájení dělostřeleckého a leteckého útoku na jednotky Rudé armády, jednotky pohraniční stráže a NKVD, odposlechová služba zachytila příval signálů od jednotek dole směrem nahoru ke štábům. Všechny zněly stejně: „Ocitli jsme se pod palbou! Co máme dělat?!“
A odpovědi žádné nepřicházely. A pokud ano, byly to nesmysly typu:
„okamžitě zahajte útok a zničte nepřítele“
„vyžeňte nepřítele ze sovětského území“
a podobné výkřiky, které neměly s realitou skutečné situace společného nic více než naprostou absurditu, která na té gigantické frontě nastala.
Důsledek počáteční katastrofy - odchod do zajetí a tam na smrt
ZÁVĚR
Budu stručný. Je to první kapitola cyklu o Rudé armádě v obraně v průběhu Velké vlastenecké války. Uvidíme, jak se mi to bude dařit, zdroje jsou dobré, ale práce je to pro začínajícího kata.
Uvidím, jestli vydrží elán a chuť.
https://topwar.ru/97039-prichiny-porazh ... ast-3.html
Budu se muset do toho dát. Nebylo by od věci si přečíst zápis z plenárního zasedání VKS(b) z února/března 1937. Bez toho není možné pochopit, co se stalo. Je toho dost, ale potom by to hodnocení Stalina bylo kapánek realističtější. Jo, a ten rozkaz má číslo 227.
