Dzin píše:Myslím si, že se to dá říci. Británie v nich byla postavena sice na roveň USA a disponovala tak jedním ze dvou největších loďstev světa, jenže problém byl, že v té době působila jako jediná globální velmoc. To na ní vytvářelo tlak v rámci kontroly námořních spojů. Tím, že přijala tyto odzbrojovací smlouvy vlastně definitivně pohřbila tuto svoji úlohu, protože za stávajícího poměru sil nemohla na nic podobného pomýšlet. Musela by se vždy spoléhat na spojenectví s jednou až dvěma dalšími námořními mocnostmi a současně zabezpečit, aby se proti ní žádné další nespojily.
Pro ochranu námořních spojů rozlehlého impéria byly důležité především křižníky a ty Washington kvantitativně (což by Brity nejvíce limitovalo) nijak neomezoval (zatím). Královské námořnictvo si i po uznání parity s US Navy udrželo po pěknou řádku let de facto nadřazenost, přinejmenším v lehkých jednotkách o enormní tonáži (a povolenou početní/výtlakovou v těžších, jako balanc kvality jednotek). USA nic takového neměly, tolik to nepotřebovaly (rozdílné požadavky obou stran ohledně především křižníků se staly později neuralgickým bodem) a obecně ani do limitů povolených Washingtonem velice dlouho nestavěly.
VB svoji velmocenskou úlohu ani tak nepohřbila, jako spíše ji naopak na dobu trvání dohod zafixovala a mohla být relativně v klidu. Ve směru k USA obětovala svojí vzhledem ke stavu ekonomik a výroby (a dluhů
) pochybnou teoretickou nadřazenost a při uznání principu parity si udržela po dlouhá léta de facto nadřazenost, protože USA byly absolutně happy z uznání parity, rozpuštění anglo-japonské aliance a smluvního mírového vyřešení asijských otázek, aniž by to někoho stálo další zbrojní závody a kejhák a bohatě jim to stačilo. Washingtonské poměry zajišťovaly převahu/rovnováhu nad kombinací Japonska+nějaké evropské země v závěsu (ala Francie, Itálie) a nebo dvou takovýchto zemí. Spojené státy byly konečně zcela mimo rovnici a nemusel se tím nikdo zabývat. Jiné námořní faktory moc nebyly, protože Rusko, Německo a R-U byly jako námořní mocnosti ze hry.Námořní dohody byly pro VB v meziválečném období povětšinou velice výhodné, Britové se snažili zlimitovat kde co a nacpat do toho konceptu kde koho a byli nejvíce natvrdo si to vykládajícími zastánci. Teprve když pauza skončila, vše ruplo a celý svět začal opětovně natvrdo zbrojit bez dohod, poměrů a omezení, tak Britové museli chtě nechtě začít taktéž a obhájit silou svou pozici a své zájmy. A skončilo to jak skončilo, opětovně odbržděným úpadkem.
Jiří Fidler píše:Washingtonská dohoda byla výhodná pro anglosaské země, pokud by spolu dokázaly spolupracovat.
Jako blok spolu Američané a Britové povětšinou spolupracovali (myšleno ohledně dohod, ne zahraniční politiky, což není moc očekávatelné). Naopak námořní dohody otevřely řadu cestiček ke vzájemnému vojensko-politickému sblížení z pozdějších let.
