Royal Aicraft Factory S.E.5, S.E.5s, S.E.5a

[kacermiroslav]

Ale vzpoměl jsem si, možná že Lewis díky tomu že nestřílel přes vrtuli mohl používat nějaké zápalné střelivo, se kterým byl problém při střelbě vrtulí, někde jsem to před lety četl.

To si myslím, že je rozumné vysvětlení. Přeci jenom Němci používali vzducholodě až do konce války a právě zápalná munice se stala jejich postrachem. Dala se rovněž používat i proti bombardérům. Proto třeba německé bombardéry Gotha G.V řešili svou obranu střelbou skrz trup výstřelovým kanálem.

[Alfik]

Nemyslel jsem tři dohromady ale Lewis dát pryč a místo něho druhý, synchronizovaný Vickers. Camel si s tím poradil, němci taky. Pro pilota je to jednodušší, nemusí jednou rukou mačkat spoušť na kniplu a druhou na Lewisu

To, pokud vím, nemusel. Byl tam bowden a spoušť byla na kniplu. Nahoru šahal jen ve dvou případech - jednak pro výměnu bubnového zásobníku, a jednak když chtěl kulomet posunout do polohy "šikmo vzhůru" a střílet jako "šrége muzik"

[Wasp]

Vypadá že tam je, S.E.5 vypadá pro mě neskutečně moderně na tu dobu.
Zajimavé detaily výfuku a co pak to je vedle něho za kličku ?
https://i.pinimg.com/736x/e8/2d/4f/e82d ... 289dbc.jpg

[Ataman]

Vypadá že tam je.

Tak co, vypadá, nebo je tam?
https://i.pinimg.com/564x/34/58/88/3458 ... he-top.jpg

[Wasp]

Vypadá že tam je.

Tak co, vypadá, nebo je tam?
https://i.pinimg.com/564x/34/58/88/3458 ... he-top.jpg

Nevidím tam ten Bowden, ale vidím zkrácené výfuky a držáky na původní provedení, a oproti německým letadlům opravdu bohaté přístrojové vybavení, takový Rolls Royce ve vzduchu.

[Skeptik]

Waspe, myslíš ten bowden co je tak krásně vidět na tom obrázku, co jsi vložil Ty?
Jinak mrkni na knipl, proč by tam byly dvě spouště, když na čumáku je jen jeden kulomet

[Wasp]

Waspe, myslíš ten bowden co je tak krásně vidět na tom obrázku, co jsi vložil Ty?
Jinak mrkni na knipl, proč by tam byly dvě spouště, když na čumáku je jen jeden kulomet

Na fotce ode mě ho vidím, na fotce od Atamana ne, tam vidím dvě spouště, ale nevidím propojení mezi něma

Já věřím že to tak je, ale věcně řečeno nevidím to

Chtělo by to lepší foto, nebo nákres

[Ataman]

Na tvým obrázku je bowden(na mým taky, jen je blbě vidět), na mým sou dvě spouště na kniplu + tady máš dva kutaváje:
https://img.rcgroups.com/http://img42.i ... YjcWKXws_A
https://d32ptomnhiuevv.cloudfront.net/e ... ge-4_0.jpg
Stačí?

[kacermiroslav]

Pilotní zkušenosti s Royal Aircraft Factory S.E.5 / S.E.5a a dobové hlášení

Royal Aircraft Factory S.E.5 a jeho vylepšená verze S.E.5a byly mezi piloty RFC považovány za jeden z nejvýkonnějších britských stíhacích typů první světové války. Z dobových hlášení a vzpomínek pilotů vyplývá, že jejich přístup k tomuto letounu se v průběhu nasazení značně vyvíjel: při prvních setkáních s typem panovalo u některých letců zklamání z relativní „těžkopádnosti“ a nižší obratnosti ve srovnání s dvouplošníky typu Sopwith Camel, ale postupně rostla jejich úcta k jeho stabilitě, rychlosti a taktickému potenciálu. S.E.5a byl vnímán jako letoun, který „dopřává pilotovi iniciativu“ – díky vyšší rychlosti a výkonu ve výškách mohl sám volit okamžik útoku či ústupu a měl tak v rukou klíčovou výhodu nad německými protivníky.

Jedna z nejslavnějších dobových vzpomínek pochází od kapitána Jamese McCuddena, jedné z nejznámějších postav RFC. McCudden o letounu napsal: „Bylo velmi příjemné být v letadle, které bylo rychlejší než Hunové, a vědět, že člověk může utéct, jen co se věci příliš vyhrotí.“ Tento komentář reflektuje klíčovou výhodu S.E.5a – jeho rychlost a schopnost bezpečně se odpoutat z bojové situace a přehoupnout se do jiné taktické pozice.

S.E.5a byl považován za velmi stabilní a snadno ovladatelný typ, což ho činilo vhodným i pro méně zkušené piloty nebo pro ty, kteří přecházeli ze starších či méně výkonných typů. Stabilita poskytovala solidní platformu pro palbu, což bylo důležité především při střelbě na větší vzdálenosti nebo během prudkého sestupu. Velitelé perutí často uváděli, že S.E.5a kombinoval dobrou viditelnost, výkon ve výškách, stabilitu v letu a schopnost rychle akcelerovat ve střemhlavém letu.

Navzdory počátečnímu rozporuplnému přijetí se typ stal velmi oblíbeným mezi elitními piloty. Mnoho britských „es“ – včetně McCuddena, Micka Mannocka, Billyho Bishopa a dalších – létalo na S.E.5a a dosáhlo s ním významných úspěchů. Tato fakta naznačují, že pilotní zkušenost vedla k tomu, že řada letců považovala S.E.5/S.E.5a za jeden z nejefektivnějších a nejvyváženějších britských stíhacích letounů první světové války, kombinující stabilitu, rychlost a dostatečnou palebnou sílu s relativně snadným ovládáním ve srovnání s některými konkurenty svého času.

Zachované hlášení pilota, který popisuje vlastní střet s nepřátelským dvoumístným letounem, ilustruje také taktické využití typu: McCudden popisuje let na vysoké hladině, překvapivý sestup na nepřítele a kombinaci přesné palby z obou kulometů – nejprve z lewisky a následně z Vickersu – což vedlo k sestřelení nepřátelského stroje a postupnému zneklidnění dalších nepřátel přítomných v oblasti. Tento konkrétní popis o něco hlubší bojové situace podtrhuje, že piloti S.E.5a byli schopni vést agresivní, výškově orientované boje, které využívaly silné stránky jejich letounu – výkon, rychlost a stabilitu jako platformu pro palbu.

Celkově lze říct, že pilotní zkušenosti s S.E.5/S.E.5a ukazují jeho výjimečné kvality jako stíhacího letounu, který i přes určité počáteční pochybnosti rychle získal respekt pilotů RFC díky kombinaci výkonu, stability a taktických možností, jež výrazně ovlivnily poválečné hodnocení britského letectví.

[kacermiroslav]

Letouny Royal Aircraft Factory S.E.5, S.E.5a představovaly v očích pilotů Royal Flying Corps a později Royal Air Force zásadní kvalitativní zlom ve vývoji britského stíhacího letectva první světové války. Dobová svědectví pilotů ukazují, že tento typ nebyl vnímán jako elegantní či vysoce akrobatický stroj, nýbrž jako chladně účelný nástroj vzdušné dominance, který umožňoval přežít, systematicky ničit nepřítele a především kontrolovat průběh boje. James Thomas Byford McCudden, jedno z nejúspěšnějších britských leteckých es, ve svých pamětech zdůrazňoval, že S.E.5a nebyl určen pro manévrové souboje na malých vzdálenostech, ale pro promyšlený boj založený na rychlosti, výškové převaze a přesně načasovaném útoku. Uváděl, že v tomto letounu si mohl pilot zvolit okamžik útoku a stejně tak okamžik odpoutání, což považoval za klíčovou vlastnost válečného letadla. McCudden opakovaně upozorňoval na výjimečnou stabilitu stroje při střemhlavém letu a střelbě, díky čemuž bylo možné provádět přesné útoky shora, tedy taktiku, která se stala standardem britských stíhacích jednotek v letech 1917–1918. Podobně Edward „Mick“ Mannock, další z nejvýznamnějších stíhacích es RFC, vnímal S.E.5a jako letoun, který odpouští chyby a nenutí pilota neustále bojovat s jeho vlastnostmi, na rozdíl od extrémně obratného, ale nebezpečného Sopwith Camelu. Mannock oceňoval zejména výborný výhled z kabiny, jenž umožňoval včasné rozpoznání nepřítele a lepší přehled o bojišti, což považoval za zásadní faktor přežití. Podle jeho zkušeností byl S.E.5a ideální platformou pro vedení skupinových akcí a koordinovaných útoků perutí, nikoli pouze pro individuální souboje jednotlivých pilotů. Kanadské eso Billy Bishop, který na S.E.5a létal v závěru války, vyzdvihoval především spolehlivost stroje a skutečnost, že pilot se mohl soustředit na boj samotný, nikoli na zvládání nevyzpytatelného letounu. Ve svých vzpomínkách zdůrazňoval kombinaci dobré rychlosti, pevné konstrukce a silné výzbroje dvou kulometů, která dávala pilotovi pocit sebedůvěry a bezpečí i při agresivním nasazení hluboko nad nepřátelským územím. Odlišný pohled nabízel Albert Ball, který byl vychován na lehkých a extrémně obratných strojích typu Nieuport a k S.E.5 měl spíše rezervovaný vztah. I on však uznával jeho rychlost a pevnost, přestože mu chyběl pocit „svobody“ v manévrovém boji. Ballův postoj dobře ilustruje generační i taktický přerod britského stíhacího letectva, kdy se od individuálních akrobatických soubojů přecházelo k racionální, energetické taktice založené na výšce, rychlosti a palebné převaze. Souhrnně lze z dobových pilotních svědectví vyvodit, že S.E.5 a zejména S.E.5a byly vnímány jako nejvyváženější britské stíhací letouny války, které sice nebyly nejobratnější, ale poskytovaly pilotům maximální šanci přežít, ovládnout bojový prostor a systematicky ničit protivníka. Právě tato kombinace vlastností učinila z S.E.5a preferovaný stroj elitních pilotů i velitelů perutí a významně přispěla k dosažení britské vzdušné převahy na západní frontě v posledních dvou letech první světové války.