Válka o landshutské dědictví - Landshuter Erbfolgekrieg

[Pátrač]

Pane Hájku ještě jsem chtěl o něco poprosit. Jak děláte ty krásné reportáže, máte zcela jistě vlastní fotky. Já bych se přimlouval jestli by jste jich vkládal více, s nějakými zajímavými detaily, které objevíte nebo Vás zaujmou. Tedy třeba zajímavé napojení hradního zdiva na podloží, zajímavé prvky místní hradní architektury a podobně.

Jestli tedy by to bylo možné. Já vím, že je to práce na víc ale Pátrač pěkně prosí a šmrdlá ručičkama...

[t.hajek]

Značnou část hradů jsem navštívil v době předdigitální a tam těch fotek zas tolik není, to by muselo stát opravdu za to, abych si to chtěl vyfotit.
Navíc na detailu jsem až tak nelpěl, mě nejvíc ze všeho zajímalo a zajímá, jak hrady vypadaly než se proměnily ve zříceniny nebo před radikální přestavbou. Tedy fotil jsem celkový pohled, výškové rozdíly atp. prostě abych z toho mohl nějak vytvořit ty trochu neumělé hmotové rekonstrukce, které pak občas ilustrují mé články.

U zřícenin taky detailů není úplně nejvíc nebo se opakují - např. kapsy na trámové závory u bran.

A u zachovalých hradů jich je naopak takové množství, že mě to po chvíli přestává bavit - třeba na Kufsteinu bych se ufotil.

Takže něco opravdu málo mám (třeba mnich s průjmem na konzoli u danskeru v Malborku je opravdu výjimečný) a propříště na to zkusím víc myslet.

[Inconnu]

re Rase » 2/4/2016, 18:46
Na tom barevném obrázku by v čele útoku měl být skutečně císař osobně. Ten klenot na přilbě je jasná identifikace.

[Rase]

Pokud jde o samotnou bitvu u Schönbergu (1504), tak velice zajímavě popisuje Václav Vlček z Čenova boj českých žoldnéřů se švýcarskými, německými pěšáky i jezdectvem. "A zavrúliť se Švajcaři nebo Němci kteříkolivěk pěšky v své šiky, nechť tak stojí, takéť žádného neztepú, stojíc na jednom místě. A vy třete jedno vždy před se na jízdné, když jste již nad nimi silni, a uzříte, že je od pěších odtržete a bohdá ztepete i polámete; a potom s pěšími naložíte, jakž sami chcete, svezúce děla na ně."

Čeští žoldnéři jsou zmiňováni roku 1450 spolu s německými a švýcarskými, v norimberském vojsku, kterému velel švýcar Heinrich von Malters. Toto vojsko bylo postaveno proti braniborskému markrabímu Albrechtu Achillovi. Norimberské vojsko sice mělo vozovou hradbu, ale vojsko bylo cvičeno pro boj ve švýcarském stylu. Vojsko tak bylo mnohem pohyblivější, ale v německých zemích je vozové hradbě přikládán stále dosti velký význam. Předpisy o vybavení a šikování vozů vydávají zemské sněmy, městské rady i soudobí vojevůdci zvučných jmen: markrabí Albrecht Achilles Braniborský (1462, 1477, 1478), Filip Seldeneck (1480), Filip de Cleve (1498), Ludwig von Eybe (1502) a další. Z instrukcí těchto autorů vyplývá, že se jednalo o využití vozů ke stavbě opevněného ležení, ve kterém se dalo dobře odolat útoku nepřítele. Opět docházelo k patům, kdy se obě strany uzavřely za vozovými hradbami a probíhaly pouze dělostřelecké přestřelky. Roku 1460, takto bojovala po celých 10 týdnů, vojska Albrechta Achilla a bavorského vévody Ludwiga. Zajímavostí je, že na Západě se ve vozech vezly rovněž sedla pro tažné koně, které měly v případě potřeby rozšířit řady jezdectva. Vozy tak primárně sloužily pro zabezpečení samotného tábora a hlavní síly pěšího vojska se obvykle sešikovaly po švýcarském způsobu mimo tento tábor, neboť byly schopny odolat útokům těžké jízdy i bez krytí vozy.

Koncem 15.století sice češi i nadále používají vozovou hradbu, ale ta postupně ztrácí smysl a nepřátelská pěchota je schopna ji překonat (Thomaswaldau). Pěchota tedy přebírá švýcarský způsob boje a zvyšuje se úloha jezdectva. Vozová hradba je opět formována kolem tábora tak jako v Německu. Pokud jde o pěchtu, tak zde je zajímavé doplnění šiku pavézníky, kteří zesilovali formaci a chránili ji zejména před střelbou z ručních zbraní. Zmiňme že vévoda Bavorský má v roce 1491 pouze jednoho muže s pavézou na 10 pěšáků. Za pavézníky stáli sudličníci a mezi nimi muži s dlouhými kopími, která byla nachýlena přes pavézníky a druhým koncem pevně zaražena do země na ochranu před jízdou. Za nimi stáli střelci, kteří tvořili až polovinu šiku. Sudličníci v prvních řadách byli oděni do plátové zbroje, někdy i s ochranou nohou, a mezi tyto jednotky spadali i muži s cepy, řemdihy a bojovými kladivy. Samotná plátová zbroj se k vojákům dostávala často z obecní zbrojnice od zřizovatele vojska, nebo jako kořist na bitevním poli (pouze ale adekvátní jejich postavení). Ve vojsku se vyskytovala pestrá škála nejrůznějšího ochranného odění počínaje starými kroužkovými košilemi, různými kyrysy, brigantinami atd. velitelé byli oděni do zbrojí dle poslední módy. Václav Vlček požaduje ke každému vozu 16 resp. 20 pěších. Dle usnesení českého zemského sněmu z roku 1470 jsou požadováni 4 pavézníci na 18 mužů, tj. na počet obvyklý k jednomu vozu (dříve postačovaly dvě pavézy). Při boji bez vozů byli pak tito pavézníci využíváni pro zakrytí čela pěší formace. Tato taktika je krásně vidět ve zmíněné bitvě u Schönbergu.

České vojsko se již stahovalo a čeští vrchní velitelé vyrazili s jízdou, všemi děly a částí vozů napřed směrem na Cham. Za nimi pomalu postupovalo přes 3000 pěšáků a 180 vozů pod velením Matyáše Libáka z Radovesic. Maxmilián měl k dispozici 4 000 landsknechtů a 1200 jezdců, dále vojska města Norimberka a braniborského markrabího Friedricha. Pro přepad kolony vyslal Maxmilián ráno 12. září oddíl 400 jezdců, které vedl Kasimir Braniborský. Češi se rychle sešikovali za pavézami a útok jízdy odrazili. Všichni muži, které bylo možné postrádat u vozů (asi 2300), následně vytvořili velmi odolnou formaci. Posílit pozici vozovou hradbou se zřejmě nepodařilo, protože hlavní útok přišel vzápětí. Maxmiliánova těžká jízda nedokázala český šik rozrazit. Sám král byl stržen s koně a české kopí prorazilo i zbroj knížete Ericha von Braunschweig, vyvázl jen zázrakem. Následoval útok Landsknechtů a střelců, je však doloženo, že kule z tehdejší ručnice pavézu většinou neprostřelila. Nevídaná řež trvala asi hodinu, teprve pak byly české řady rozvráceny. Na bojišti zůstalo ležet 1600 (!) českých žoldnéřů. Matyáš Libák z Radovesic přeci jen ještě dokázal z části vozů vytvořit vozovou hradbu, ale Maxmilián byl spokojen a další zbytečný útok odvolal. České vojsko čítající cca 700 mužů nebylo pronásledováno a stáhlo se do Čech. Maxmilián zajatce propustil bez výkupného.
Samotná formace pěchoty krytá za pavézami tedy nevznikla živelně, jak je často popisována, ale jednalo se o nejmodernější tehdejší taktiku a čeští vojáci k tomu byli i patřičně vycvičeni a vyzbrojeni. Zvláště důležitý byl dostatek dlouhých kopí proti jezdcům. Překvapivě se ale takto využívalo pavéz pouze v českém vojsku a ani později jejich nasazení, způsobem jako u Schönbergu, není znám a jiná vojska jej nepřevzala.

https://livinghistory.cz/node/368

[Rase]

Kolega sepsal v roce 2016 práci na téma: Organizace a vybavení vojska v 15. století: paralelní vývoj ve Francii, Burgundsku a střední Evropě
dá se stáhnout z odkazu úplně dole. Doporučuju i posudek od oponentů (primárně Petr Čornej)

[Rase]

Sepsal Clary Aldringen na skupině Český středověk:

"Bylo tehdy, když se tábořilo před Waldshutem, z říše od vévody posláno asi šestnáct set Čechů na pomoc panstvu; a když přišli, přesto se z jejich strany proti Spříseženectví nejednalo válečně, neboť způsobili více škody přátelům než Spříseženectví."

Čechy ve Švýcarsku asi provázela jejich (nejen) jejich vojenská pověst, když Dieboldu Schillingovi stálo za to zmínit i přes malý počet jejich vojenskou "nevýhru". Doprovodná iluminace se pak nese zcela v duchu veřejného mínění své doby a vyobrazuje Čechy jako ty nejhorší kacíře.

A co se před tím Waldshutem stalo? V polovině 15. století byla jihoněmecká města sužována okolní šlechtou, která často padala na úroveň loupeživých rytířů. Města Schaffhausen, Rottweil a Mülhausen se tomu rozhodla čelit uzavřením spojenectví s některými švýcarskými kantony. Mülhausen na základě důvěry ve spojeneckou smlouvu přešel do ofenzivy a v dubnu 1468 přepadli mülhausenští vesnice Rixheim a Sausheim, které patřily šlechtě. Stavy Předních Rakous chtěly tento útok potrestat a 15. května 1468 vytáhly s 4000 muži před Mülhausen a zpustošily jeho okolí. Dne 18. června 1468 pak vyhlásily Bern, Solothurn a Freiburg im Üechtland válku vévodovi Zikmundovi Habsburskému zvanému Bohatý či Plný měšec, tehdejšímu vládci Tyrolska a Předních Rakous, a brzy nato je následovala i ostatní města švýcarského spříseženectví. Švýcaři vpadli ze směru od Basileje do oblasti Sundgau, 6. července 1468 se tři švýcarské sledy setkaly mezi Thannem a Mülhausenem na planině zvané Ochsenfeld a očekávaly, že se s nimi vojska Předních Rakous střetnou v otevřené bitvě, k čemuž však nedošlo.

Ve stejný čas podnikli Švýcaři další loupeživý nájezd, tentokrát do Schwarzwaldu. 19. července se hlavní oddíly Švýcarů, které se účastnily tažení v Sundgau, shromáždily na Rafzerfeldu. 20. července pak Spříseženci na sněmu v Lucernu rozhodli o vojenském tažení proti Waldshutu. Na toto nebezpečí už musel Zikmund a jeho šlechta reagovat a tak kromě navýšení obránců Waldshutu na 800 mužů obsadil také celý Schwarzwald, protože panovala obava, aby se celá oblast nepřipojila ke Švýcarsku. K tomu použil mj. i 1600 Čechů, které mu poslal Ludvík IX. Bavorský. Ludvík se netoužil v této válce nijak zásadně angažovat, ale měl se Zikmundem spojeneckou smlouvu, kterou splnil právě vysláním malého počtu českých žoldnéřů. Jakékoli bavorské válečné úsilí ve 2. pol. 15. století bylo na žoldnéřích a zejména těch českých, zcela závislé a Ludvík je již s úspěchem využil v tzv. Bavorské válce (1459 - 1463), která byla ukončena Pražským mírem.

Curych měl k Waldshutu obchodní i rodinné vazby a nepřál si aby si Bern prostřednictvím dobytého Waldshutu zajistil vliv v této oblasti. To vedlo k rozporům ve švýcarském táboře a tak 14. srpna začala v Dogernu mírová jednání a 28. srpna 1468 bylo obléhání ukončeno. Byla uzavřená mírová smlouva tzv. Waldshuter Richtung, podle které se Zikmund zavázal do 24. června 1469 vyplatit válečné odškodnění ve výši 10 000 zlatých. Jako záruku poskytl Spřísežencům město Waldshut a předněrakouskou část Schwarzwaldu. Waldshutská válka vedla jen k minimálním územním změnám. Jedinou výjimkou bylo panství Wessenberg jižně od Rýna s vesnicemi Hottwil a Mandach, které dobyl Bern a připojil je ke své zemské správě Schenkenberg.

Koho by zajímaly podrobnosti, najde je zde:
https://tyrovsti.cz/prehled-vojenskych- ... huterkrieg