SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka II. Č 1.

Boje v rámci 2.sv.války

Moderátor: Pátrač

Odpovědět
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka II. Č 1.

Příspěvek od michan »

Mapa Finska - území, která muselo Finsko odevzdat po Zimní válce SSSR.


Obrázek



SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka II. Č 1.

Díl II.

Část 1.

O diplomatickém sbližování Německa a Finska přes německo – ruský pakt jsme si řekli v Díl I.
Jak došlo k sbližování generálních štábů Německa a Finska?
Z pověření maršála Mannerheima navštíví generálmajor Talvela na podzim a dokonce roku 1940 čtyřikrát Berlín.
Nejprve jedná o nákupu zbraní a přesunech vojsk přes Finsko. Dne 20. listopadu 1940 Talvela navrhuje náčelníku štábu německého válečného námořnictva viceadmirálu Otto Schniewindovi, aby německé námořnictvo obsadilo Alandy. Dne 10. prosince 1940 se Talvela, při čtvrté návštěvě, společně s generálporučíkem Östermanem setká v Berlíně s představiteli vrchního velení německé branné moci generálem Kurtem von Tippelskirchem, generálem Waldemarem Erfurthem a šéfem oddělení Fremde Heere Ost (pro Východ) generálního štábu podplukovníkem Eberhardem Kinzlem. Porady se zúčastní i zprostředkovatel schůzky finský vojenský přidělenec plukovník Horn. Plukovník Horn, z jehož deníku čerpáme, si zapsal, cituji: „Pro generály to byla dobrá příležitost k rozhovoru o důležitých věcech.“
Že to byl rozhovor plodný, o tom svědčí i to, že se čtyři dny po této schůzce objevují ve směrnici číslo 21 (operace Barbarossa) změny, které se týkají obsazení Petsama a zajištění silnice k Severnímu ledovému oceánu.
Dne 16. prosince 1940 požaduje generál Halder od generála Talvela zprávu – za jaký čas je schopna finská armáda zaujmout nenápadnou pohotovost k útoku ve směru jih – východ. Halder trvá na tom, aby byl maršál Mannerheim o této žádosti informován jen ústně. Stejně však je to nevyslovený náznak, že se Němci chystají k útoku na východ, směrem k sovětským hranicím a to za účasti finské armády.
Objevují se pro Finy i nové náznaky. Když Finové hovoří o velkých materiálních ztrátách za Zimní války, Halder říká cituji: „S materiálními ztrátami si nemusíte dělat žádné starosti, pokud jimi není dotčena vaše bojeschopnost. Vy dostanete ještě všechno zpátky. Německo také ztratilo Versailleskou smlouvou nesmírné materiální hodnoty, které se nám však nyní mnohonásobně vracejí.“ Stejným způsobem hovoří říšský maršál Göring dne 18. a 19. prosince 1940 s Talvelou když mu říká, cituji: „Malé nezdary a ztráty teď nic neznamenají, protože budoucnost je v každém případě jasná.“
Při této poradě naopak generálmajor Talvela ubezpečuje Göringa, že Finsko je nejbližší a přirozený spojenec Německa. Dále, že ze severních oblastí Finska je možno vést významné údery proti důležitým místům severního Ruska. Připomíná též Göringovi, aby Německo nezapomnělo, že Finsko v Zimní válce vázalo na své frontě 45 sovětských divizí.
Právě při této poradě dospějí říšský maršál Göring, Halder a Talvela k tomu, že je již čas k navázání kontaktů, mezi generálním štábem Německa a generálním štábem Finska. Také by se mělo umožnit vyšším finským důstojníkům, seznámit se ve školících kurzech, s nejnovější válečnou technikou.
Takže tedy právě Talvelova mise v Berlíně do konce roku 1940 je tím počátkem spolupráce obou generálních štábů.
Když se Talvela vrátil z Berlína do Helsinek a seznámil s výsledky jednání maršála Mannerheima, začíná se v operačním oddělení finské armády zpracovávat studie finských útočných možností proti východnímu sousedu.
Dne 7. ledna 1941 odesílá maršál Mannerheim říšskému maršálu Göringovi dopis, ve kterém mu děkuje za jeho postoj v době Zimní války a za jeho nynější kladný vztah k finským záležitostem.
Je třeba mít stále na zřeteli, že Finsko nevědělo koncem roku 1940, že Německo již pracuje na směrnici číslo 21 operace Barbarossa. Finsko si stále myslelo, že se jedná o německý postoj k pomoci Finsku v případě, že by bylo napadeno SSSR.

My však víme, že Němci již dávno pracují na směrnici číslo 21. Právě na přelomu roku 1940/41 vrcholí přípravy Německa v této směrnici číslo 21 – Operace Barbarossa. Tam Němci přisuzují spojeneckému Finsku tuto úlohu, cituji:
„Masa finské armády musí v souladu se skupinou armád Nord operující přes Baltik zaútočit na velké sovětské síly východně nebo západně od Ladožského jezera, podle možnosti však východně a společně s německou skupinou armád je rozdrtit. Vedle zvláštního úkolu vyřazení sovětského opěrného bodu Hanko musí finské svazky krýt postup německých sil do severního Finska a operačně je podporovat. Jinak forma součinnosti a podřízenost finských jednotek podléhá německému vrchnímu velení.“
Je jasné, že nejseverněji se v operaci Barbarossa počítalo s nasazením německých jednotek skupiny armád Nord. Ty měly odstínit případné britské útoky, nebo pokusy o vylodění. Německé svazky, které budou přivedeny z oblasti Kirkenesu, především horský sbor „Dietl“ má jako první úkol v den zahájení operace, nebo i dřív proniknout do oblasti Petsamo, zde zajistit niklové doly. Ty jsou důležité pro německou zbrojní výrobu. Potom má horský sbor Dietl společně s finskou armádou zaútočit na Murmanskou železnici a znemožnit tak zásobování Sovětům v murmanské oblasti po souši.
Německý sbor měl spolu s Finy nejprve blokovat a pokud bude mít dost sil k útoku, dobýt Murmansk. Murmansk byl velmi důležitý pro sovětské pozemní, námořní a letecké síly.
V severní části Finska se pak již od prosince 1940 vytváří podmínky pro přijetí silného uskupení vojsk. To má z prostoru Rovaniemi postupovat přes Kuloajärvi na východ a dobytím Kandalakši dosáhnout pobřeží Bílého moře – to má být první operační cíl. Pro tuto operaci se snaží Němci získat souhlas od Švédska, aby mohli využít jejich železniční síť, pro přesun 2 až 3 divizí z jižního Norska do severofinského prostoru soustředění.
Finové jsou se záměry Němců seznamováni postupně, stále jakoby se jednalo jen o pomoc Němců v případě napadení Finska SSSR.
Od října 1940 do ledna 1941 je to první etapa, v té německé štáby zkoumají podmínky pro rozvíjení operací v prostoru mezi Východním mořem a Barentsovým mořem. Vše Němci presentují jako aktivní zapojení Finů s německými jednotkami při odrážení sovětského útoku.
Kontakty štábů se uskutečňují jen na místních úrovních.

Mějme stále na paměti, že skutečně dle zpráv z finské rozvědky a i ze sdělovacích prostředků SSSR v měsících – říjen, listopad a prosinec 1940, dále leden, únor, březen 1941, hrozilo, že SSSR Finsko obsadí ( tak jako se to stalo v Lotyšsku, Litevsku a Estonsku), že SSSR vyvolá ve Finsku puč a přijde „pracujícímu lidu Finska na pomoc“!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka II. Č 2.

Díl II.

Část 2.

Vůbec první návštěva vrchního velitelství Wehrmachtu v Berlíně, kterou provede náčelník finského generálního štábu generálporučík Heinrichs se uskuteční tajně dne 17. ledna 1941. Aby byla jeho cesta co nejvíce utajena, ale i z bezpečnostních důvodů, cestuje generálporučík Heinrichs do Německa lodí přes Štětín.
Nejprve hovoří v Berlíně s německým šéfem generálního štábu generálem Halderem za účasti generálporučíka Friedricha Pauluse a vojenských přidělenců.
Ve svých pamětech maršál Mannerheim říká, cituji: „Neprojednávalo se nic konkrétního.“ Dále hovoří o tom, že to byly jen všeobecné řeči o společném boji Finů a Němců, jako v roce 1918. A když prý Halder řekl, že by mohl připadnout finské armádě i úkol postupovat na Leningrad, generál Heinrichs to rezolutně odmítl. Generál Heinrichs hovořil o tom, že finská vláda a vrchní velení finské armády by k takové operaci nikdy nedalo souhlas. To by prý totiž potvrdilo to, co Rusové stále říkají, že Finové ohrožují Leningrad.
Německé prameny však hovoří o tom, že tato porada nebyla tak neurčitá, jako jí popisuje maršál Mannerheim. Zápis, který se zachoval hovoří o tom o čem porada byla a jak jí Halder zahájil, cituji: „Nikdo sice zatím neví jak se věci vyvinou, nutno však brát v úvahu možnost německo – sovětské konfrontace. Ta se přirozeně velice dotýká osudu Finska. Jestli se Finsko toho střetu vůbec zúčastní a za jakých předpokladů a podmínek, je v dané chvíli otázka, jejíž vyjasnění přísluší politickému vedení. Já jsem však přesvědčen, že by se vojenští velitelé měli na takovou situaci včas a důkladně připravit. Se zřetelem k německým možnostem a nástupním prostorům je předpoklad, že takový možný ozbrojený konflikt by se dal řešit ofenzivně.“ Dále dle zápisu položí Halder Heinrichsovi otázku zda je připraven říci, jak se na některé otázky zajímající německou stranu dívá finský generální štáb?
Generál Heinrichs odpoví: „Kvůli tomu jsem právě přijel do Berlína. Doufám jen, že budu schopen vám poskytnout požadované informace.“
Halder se potom ptá na operační možnosti finských ozbrojených sil v případě německo – finské koaliční války proti SSSR. Na bojovou sílu finské armády. dobu potřebnou k mobilizaci a nástupu polní armády a možnost skryté mobilizace. Nasazení sil a směrů finských útoků, za předpokladu německého postupu přes Baltik směrem na Leningrad. Dále na útok horských jednotek rozmístěných v severním Norsku proti Kandalakšskému zálivu.
Na jasné otázky jasně odpovídá finský náčelník štábu generálporučík Heinrichs, cituji ze zápisu: „Síla finské armády se rovná přibližně 16ti divizím, z nichž 5 může být nasazeno na Karelskou šíji, 3 východně od Ladožského jezera proti Petrozavodsku ve směru na Svir a 2 další proti Hanko.
Prvním operačním cílem by bylo dobytí sovětských námořních základen. Vzhledem k tomu, že jsme nedostatečně vybaveni těžkým dělostřelectvem a máme slabší letectvo je žádoucí, aby akci předcházelo německé obsazení Alandských ostrovů, odkud by bylo možné útok na Hanko podpořit německým letectvem. Zároveň by německá okupace Aland, byla vhodnou záminkou pro finskou mobilizaci…“

Generálporučík Heinrichs se ještě zastaví v Zosenu, zde se uskuteční na shromáždění důstojníků generálního štábu Wehrmachtu přednáška.
Za nebývalé pozornosti vysokých německých důstojníků hovoří o zkušenostech finské armády v době Zimní války proti Rudé armádě. Asi Rudou armádu moc nechválil!

Cesta generálporučíka Heinrichse a generálmajora Talvela v Německu ujasnila a připravila spolupráci finské a německé armády. To naplňovalo finský generální štáb přesvědčením, že Německo Finsku pomůže s vojenským zákrokem proti SSSR, ke kterému se ze strany SSSR schylovalo.
Do Helsinek přijede koncem února 1941 náčelník štábu německých vojsk v Norsku plukovník Buschenhagen. Jede se seznámit se všemi otázkami přepravy německých vojsk přes Finsko a jen tak mimochodem si přeje, aby byl seznámen s finskými operačními plány pro Laponsko a dopravními a spojovacími podmínkami na severu Finska. Při hovoru se jasně vyjádří, že Německo v případě útoku na Finsko ze strany Rusů rozhodně nezůstane pasivní.
Maršál Mannerheim hosta seznámí s dopravními otázkami v Laponsku, které spadají do rámce tranzitní smlouvy mezi Německem a Finskem. Maršál však plukovníka odmítne seznámit s operačními plány Finska a odmítá i hovořit o německo – finské operační součinnosti. Finské velení totiž nemá žádné zprávy o plánu Barbarossa a tak řeči pana plukovníka jsou nad rámec, který jsou Finové ochotni sdělit a které jsou součástí smlouvy.

V únoru 1941 již začínají být vojenské kontakty Finska a Německa velmi hluboké. Již se dá hovořit o vojenském spojenectví. Vždyť jen v Německu je 70 finských důstojníků různých druhů zbraní. V Německu procházejí různými kurzy a instruktážemi. Ještě větší počet německých důstojníků přijíždí do Finska bez pasových formalit. Zařizují předběžné přípravy nástupních prostorů pro útok. Především je to v prostoru Murmanska, Petsama a Leningradu. Náčelník štábu německých vojsk v Norsku plukovník Buschenhagen projednává s finským náčelníkem štábu generálem Heinrichsem a šéfem operačního oddělení generálem Airo konkrétní operace ze středního a severního Finska. Jedná se zvláště o prostory Kuusamo a Rovaniemi a prostoru Petsamo. Shodnou se na všem.
Plukovník Buschenhagen se pak osobně vydá do severního Finska, kde si chce se členy štábu prohlédnout terén ve výchozím prostoru budoucích operací.
Velitel horského sboru generál Dietl spolu s velitelem 2. horské divize generálem Schlemmrem a se skupinou zpravodajců, spolu s finskými důstojníky, v civilních šatech, jako turisté zkoumají terén ve finsko – sovětském severním pohraničí. Finské velitelství v Rovaniemi jim na cestu poskytne veškeré mapy a písemné informační podklady.
Když si vše Dietl a doprovod prohlédne, získá o všem informace, uskuteční štáb horského sboru v dubnu 1941 štábní cvičení v tomto prostoru.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka II. Č 3.

Díl II.

Část 3.

V březnu 1941 se začíná situace v Evropě opět přiostřovat. Dochází k dalšímu zhoršení německo – sovětských vztahů. Dne 3. března 1941 SSSR ostře protestuje proti připojení Bulharska k „Paktu tří“ (Německo, Japonsko, Itálie).
Začíná se hrát o Balkán!
Nejprve jugoslávská vláda, která je nakloněna Německu 25. března 1941 oznamuje připojení k ose Berlín – Řím – Tokio. V Jugoslávii vypukne protifašistické povstání a to svrhne proněmeckou vládu. Nová jugoslávská vláda, která se ujme moci, podepíše dne 5. dubna 1941 se SSSR spojeneckou smlouvu. Okamžitě dne 6. dubna 1941 vtrhnou do Jugoslávie jednotky Wehrmachtu a v krátké době zemi obsadí. Wehrmacht zároveň bleskovým polním tažením ovládne i Řecko, o které se neúspěšně pokoušela fašistická Itálie.
Během měsíce dubna 1941 se celý Balkán, včetně spojeneckého Bulharska a Rumunska dostane pod německou kontrolu.
Moskvě nezbývá nic jiného, než dát jenom nabídku Turecku, aby zůstalo neutrální a tím jej pacifikovat.

Dne 4. března 1941 proběhne úspěšné vylodění britského komanda na Lofotách. To ukáže špatnou připravenost německé pobřežní obrany. Pro německý štáb vyvstanou obavy před ohrožením severní Skandinávie, před britskou invazí.
Dne 17. března 1941 svolá Hitler poradu, které se účastní náčelník generálního štábu, šéf zpravodajského oddělení a generálquartiermeistr (náčelník pro ubytování a obsazené prostory). Na poradě se upřesňují operační cíle útoku ze severofinského prostoru a obrana severního křídla proti invazi Britů. Při této poradě je také rozhodnuto, že Murmansk jako důležitý ruský opěrný bod, nebude jen obklíčen, ale přímo dobyt. Musí se tak zabránit jeho přeměně v úporně bráněný obranný uzel. Zároveň se tím znemožní Angličanům, aby se vylodili na Murmanském pobřeží. Němci zde také udělají jednostranné rozhodnutí bez konzultace s Finy. Rozhodnou, že Finové nebudou jen podporovat, ale přímo se zúčastní bojové činnosti ve směru na Rovaniemi – Kuolajärvi – Kandalakša. Na poradě je zároveň rozhodnuto, že budoucí severofinské bojiště bude přímo podřízeno vrchnímu velitelství Wehrmachtu.

Ke čtyřdenním rozhovorům s admirálem Canarisem odjíždí do Berlína v polovině března 1941, šéf finské zpravodajské služby. V dalším týdnu je pak ve Finsku šéf německého oddělení Fremde Heere Ost podplukovník Eberhard Kinzl (cizí armády Východ). Ten se zde seznamuje se zpravodajskými informacemi o Rudé armádě.
Během měsíců březen a duben 1941 se na finském území, v zájmových oblastech, zřizují sklady munice, materiálu a budují se komunikace.

Všech těchto aktivit si samozřejmě všimne, přes své zpravodajské služby britská a americká vláda. Obě vlády z Londýna a Washingtonu mají na Finsko dotaz, cituji: „Jaké politické postoje hodlá finská vláda v nejbližší době zaujmout.“
Finský ministr zahraničí Vitting odpovídá, cituji: „Finsko je malá, klidná země, která se hodlá držet své dosavadní linie.“
Aktivit si přes své zpravodajské služby všimne i SSSR. Zaregistruje „turistické pochody“ okolo finsko – sovětských hranic, a samozřejmě zaregistruje i přelety německých pozorovacích letadel. A tak v dubnu 1941 sovětské orgány vznáší jen protest proti přeletům německých letadel přes finské území do sovětského vzdušného prostoru (turisty musí ignorovat, prozradila by své zpravodajské kanály).
Mezi koncem dubna a na začátku května 1941 se postupně přesouvají 2. a 3. horská divize do výchozích pozic, do Varangerského fjordu, aby byly připraveny k obsazení oblasti Petsama (akce Rentiér) a k postupu na Murmansk (akce Polární liška). V Oslu a Štětíně se soustřeďují k lodnímu transportu do Finska (akce Modrá liška) německé jednotky. Ty budou podle operačního plánu společně s finským 5. armádním sborem postupovat k Bílému moři. Pak zaútočí částí sil na sever a v prostoru Murmanska pak mají navázat styk s jednotkami horského sboru.
Blíží se datum zahájení „Velké operace“, štáby chtějí, aby byl projednán detailní plán.

Dne 30. dubna 1941 konečně dává Hitler souhlas, aby byly zahájeny rozhovory se zástupci Maďarska, Finska a Rumunska o útoku na SSSR (operace Barbarossa).

V těchto dobách se SSSR snaží získat čas a je zaměstnáno jednáním o Balkánu a neutralitě Turecka. Tedy nejspíš až konec dubna 1941 přinutí SSSR, aby odložilo chystaný zákrok proti Finsku a aby získalo čas před „Velkou konfrontací“.
Když takto pozorujeme vývoj událostí, je nám víc pochopitelné, proč se velkému počtu Finů jeví Německo jako velký strůjce naděje do budoucnosti Finska. Dokonce určitá část Finů považuje Německo za zachránce Evropy před bolševizmem.
Tato určitá část Finska, jsou obdivovatelé Hitlera a začínají ve Finsku organizovat dobrovolnický prapor finských SS. Ten se dožaduje na jaře 1941 přesunu do Německa. Finská vláda se obává žádosti nevyhovět, Finsko má zájem o spolupráci s Německem a nechce jí ohrozit. Maršál Mannerheim, který s tím nesouhlasil o tom říká, cituji: „Tento krok nebezpečným způsobem vtahuje Finsko do německé velmocenské a rasové politiky.“ Dále prohlašuje, že by Finsko potřebovalo všechny vojáky doma.
Maršálovi se nepodařilo zabránit, aby tento dobrovolnický prapor SS neodjel do Německa. V Německu pak museli tito dobrovolníci SS podepsat závazek ke dvouleté vojenské službě.
Maršálu Mannerheimovi se jen podařilo, že docílil omezení na další nábor. V budoucnu směli být dobrovolníky jen ti, kteří nepodléhali odvodní povinnosti pro zařazení do finské armády.
Dne 20. května 1941 přijíždí do Helsinek z pověření Adolfa Hitlera německý ministr Schnurre, k rozhovorům. Při té příležitosti navštíví finského prezidenta Rytiho. Řekne mu o tom, jak Molotov v listopadu, v Berlíně, žádal volnou ruku ve Finsku a že se ptal na stanovisko Německa. Německý ministr Schnurre žádal z pověření Hitlera, aby byl vyslán jeden, nebo více finských vojenských odborníků do Německa, kde by se informovali o zneklidňující situaci ve světě. Zároveň mu říkal i o tom, že je možnost, že SSSR napadne Finsko a Balkán.
Prezident Ryti odpovídá, cituji: „Finsko za žádných okolností nebude útočit na Sovětský svaz. Nepřeje si ani být zataženo do války velmocí. Když budeme muset čelit útoku, odpovíme na úder úderem. Pomoc v takovém případě samozřejmě uvítáme.“
Prezident Ryti se potom zeptal německého ministra zda by Německo ruský útok na Finsko považovalo za důvod k válce. Zde se prezident odpovědi nedočkal.
Později po slavnostní večeři se členové finské vlády spolu maršálem Mannerheimem dohodli, že do Německa delegaci svých důstojníků pošlou, aby naznačené informace přivezla
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

SSSR a Finsko 1941-45 Pokračovací válka II. Č 4.

Díl II.

Část 4.

Do Německa odjede dne 25. května 1941 finská vojenská delegace v tomto složení: náčelník generálního štábu Heinrichs, náčelník operačního oddělení plukovník Kuusty Tapola, náčelník mobilizačního oddělení plukovník Einar Mäkinen, náčelník zásobovacího oddělení plukovník Harald Roose a náčelník štábu válečného námořnictva komodor Svanta Sundman. V Salzburgu je přijme generál polní maršál Keitl a generál Jodl.
Nejprve je pozdraví generál polní maršál Keitl a v úvodu jim řekne, že Německo čeká „nová významná akce“, která vyžaduje důkladnou přípravu, a až začne musíme všichni jednat rychle. Pak se ujme slova generál Jodl, který vyloží problematiku ozbrojeného konfliktu se SSSR a jak říká, tomu se asi Finsko nemůže vyhnout. Dále hovoří o tom, že Rusové v průběhu zimy a jara zesílili posádky na západě. Prý nyní mají na západě v pohotovosti 118 pěších divizí, 20 jezdeckých divizí, 5 tankových divizí a 25 tankových brigád. To prý nutí Němce ke stejným opatřením. Německo prý dává přednost mírovému řešení, ale neví kam SSSR zajde. Zatím prý SSSR smlouvy plní, dodává suroviny a spotřební zboží. Dále říká, cituji:
„Jestliže vypukne válka, promění se v zápas, který vyvrcholí zničením bolševického panství. Válka bude mít rychlý průběh. Nejsem takový optimista, abych počítal, že skončí za několik týdnů, ale stejně tak nevěřím, že bude trvat řadu měsíců.“ Nadutě pak znějí další jeho slova, která nemají reálný základ, cituji: „Jak by mohl stát, jehož morální základ je tak narušen, čelit takovému náporu.“
Dále se pak dozví důstojníci finského generálního štábu, že v očekávané válce bude nejprve Finsko vázat ruské jednotky na svých hranicích. Pak, že přichází v úvahu, že se Finsko bude podílet na ofenzívě proti Leningradu, která bude součástí německého úderného klínu, který bude nasazený jižně od Leningradu. Německo prý především očekává od Finska, že bude poutat Sověty na jihovýchodě. Dále, že podpoří plánované německé operace proti Murmansku a malou skupinou proti Salle. A jedna divize se po dobytí Sally zastaví na dřívějších finských hranicích.
Odpověď přednese generálporučík Heinrichs, cituji:
„Naše delegace se zájmem vyslechla přednesené informace a vzala je na vědomí. Nemá však zplnomocnění jednat o politických ani vojenských otázkách. Proti ruskému útoku by se Finsko jistě bránilo, ale delegace se nemůže pro tento případ zavazovat žádnými přísliby.“
Na večerní recepci se zeptá generál Heinrichs, zda se Němci nebojí, že budou bojovat na dvou frontách? Sebejistý Jodl odpoví, cituji:
„Německo už nemá žádnou západní frontu. Válka na západě je už prakticky ukončena!“
Delegace je přijata dne 27. května 1941 v Berlíně náčelníkem generálního štábu generálplukovníkem Halderem. Nejprve vyslechne stručný přehled o vojenské situaci a poté Halder hovoří o otázce finsko – německé součinnosti. Zde řekne Halder něco co v dané chvíli neměl. Řekl, že Německo počítá najisto s Finskem, že se zúčastní operací proti Leningradu. Generál Heinrichs zopakuje, jako již předtím Jodlovi, že nemá právo o této záležitosti diskutovat, a že Finsko si přeje zachovat neutralitu, pokud nebude ruskou agresí donuceno se jí vzdát.
Momentální situaci Finska nejlépe shrnul pan Karel Richter v knize – Hranice placená krví – Sovětsko – Finské války, když říká a já cituji:
„Finové tedy byli ochotni bojovat po boku Německa, ale jen za předpokladu, že budou napadeni a Němci jim přijdou na pomoc. Když se konečně dozvěděli, že v německých plánech se s nimi najisto počítá, stále věřili tomu, že jde o plány pro případ sovětské agrese. Nikdo jim neprozradil, že agresorem v tomto případě bude Německo. Vedení finského státu přes sebezáchovný příklon k Německu nemělo zájem na útočné válce pro německé cíle. Dostalo se však do obtížné situace, neboť bylo vklíněno mezi dvě totalitní velmoci, z nichž každá si usmyslela Finska využít pro své plány. Ze sovětské strany mu hrozilo zničení samostatné existence, z německé zavlečení do války daleko přesahující jeho zájmy a cíle. Přitom pro Finsko bylo krajně nesnadné křížit Hitlerovu Německu jeho plány nějakým zdráháním, natož pak odmítáním úkolů, které mu byly bez jeho vědomí v německých plánech přiděleny.“

Nyní si řekneme co finská vojenská delegace z Berlína a Salzburgu odváží:
1) Přenesení úplné velitelské pravomoci nad 5. finským armádním sborem v síle dvou divizí a Petsamským oddílem v síle tří rot a jedné baterie na velitelství armády (AOK) Norwegen od okamžiku vyhlášení mobilizace do obsazení Kandalakši. Finský vrchní velitel vyslovil při tom souhlas s účastí německému velení podřízených vojsk v útoku i za starou státní hranicí.
2) Vymezení operačních a velitelských pravomocí mezi finským vrchním velením a velitelstvím armády Norwegen na směru Oulu – Lentiira – Bělomorsk.
3) Zasazení šesti finských divizí v první útočné vlně na jihovýchodní hranici s eventualitou zasazení dalších sedmi divizí. Nástup těchto sil měl proběhnout tak, aby mohly podle požadavků německého vrchního velení vést hlavní úder západně nebo východně od Ladožského jezera.
4) Obsazení Alandských ostrovů a odříznutí ostrova Hanko provedou výlučně finské jednotky. K dobytí sovětské námořní základny bude nasazena německá 163. divize přisunutá přes Švédsko z Norska.
5) Německé letectvo bude mít k dispozici finské letecké základny pro podporu pozemních operací a pro zaminování Něvy a Stalinova kanálu.
6) Mobilizace pohraničních a pevnostních útvarů a petsamského oddílu proběhne v době od 10. do 13. června 1941, úderné skupiny Hanko, letecké jednotky Kemi a námořnictva od 15. do 20. června 1941, 5. sboru od 15. do 25. června 1941. Den pohotovosti pro údernou skupinu Ladožské jezero 28. červen 1941.
7) Přesun svazků hlavního velitelství z Norska a Německa do určených nástupních prostorů v oblasti Rovaniemi v první polovině června 1941.
8) Německý styčný štáb u finského vrchního velitelství zahájí činnost 15. června 1941.
9) Finské straně byl k zásadnímu schválení odevzdán seznam německých přání v ubytovací oblasti, využívání finské zpravodajské sítě, na úseku kontrarozvědných opatření a v oblasti právního statutu německých jednotek na finském výsostném území.
10) V separátním jednání se zástupcem námořnictva dohodnuto, že v noci před zahájením války budou k blokování hlavních sil sovětského Baltského loďstva ve Finském zálivu umístěny 2 minové uzávěry.
Ujednání proběhla ústně, protokoly se pořizovaly až dodatečně. Němci měli dojem, že Finové se vyhýbají pevným závazkům. Německé velení však nepochybovalo, že se Finové podřídí.
Začátkem června 1941 bylo vše vyjasněno, co se týkalo nástupu, rozmístění sil a operačních směrů společné německo – finské válečné akce proti SSSR. Finsku nezbylo, než splnit přijatá rozhodnutí.
Čekalo se jen na signál útoku.



Zdroje :
Karel Richter - Hranice placená krví.
Velká vlastenecká válka.
Donald Sommerville - Druhá světová válka - Den za dnem.
Christopher Andrew, Vasilij Mitrochin - Neznámé špionážní operace KGB Mitrochinův archiv.
Mannerheim - memoáry.
Mé letité zápisky a mapy.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
hornet
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 261
Registrován: 16/6/2006, 10:57
Bydliště: Hradec Králové

Příspěvek od hornet »

Pro Finy to musel být tanec po vejcích! Tyhle diplomatické "hrátky" si svojí dramatičností nezadají popisem lítých bojů.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6814
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Dobré přirovnání, taky mě to občas napadne, že to byly tanečky, ve kterých dlouho nevěděli Finové za koho tancujou.
Je také třeba říct a já to tam příště, nebo přespříště řeknu - Finové měli na Rusy strášný vztek a pifku za Zimní válku. Do boje s Rusy šli s ohromnou nenávistí a vztekem!!! Hraničilo to u některých primitivnějších povah až se sadismem, a určitě hrozně všichni Finové toužili po odvetě!!! Pokusím se to tam někde vtěstnat. Ze začátku při studiu Pokračovací války nenarážím moc na ruské zajatce a když narazím, tak přes rozkaz, aby ho odvedli na velitelství, ho voják, když zajde opodál zastřelí!!!

No a ty boje, ty už budou s mnohem modernějšími zbraněmi, než Fini bojovali v Zimní válce ( co kdo dal). Prakticky v průběhu celé 1941 - 44 měli vše ( né v takovém počtu), jako Němci - až do 44 byli modernizováni.
Fin byl jeden z nejlepších bojovníků v obraně a útoku ve ww2.
Boje 1941 až 44 byly stejně hrozné jako v Zimní válce, byly jen strašnější v útoku a obraně o to, že se použily na obou stranách modernější zbraně.
ObrázekObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Finsko-Ruský konflikt“