Mezikontinentální balistická ŘS RT-23 / SS-24 Scalpel

Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Mezikontinentální balistická ŘS RT-23 / SS-24 Scalpel

Příspěvek od redboy »

Mezikontinentální balistická řízená střela RT-23
Obrázek

Úvod

Pro dnešní pokračování je na řadě raketa s jistě zajímavou konstrukcí, ale ještě zajímavější historií. Její vývoj totiž sahá až do doby mnou popsaného sporu (v článku o UR-100) o budoucím osudu pozemních strategických raket v Sovětském svazu a směřování jejich vývoje. Tam byla stanovena cesta k moderním raketám MR UR-100, UR-100N a R-36M. Jenže nejen k nim. Jedním z hlavních (spíš hlavní) motivů sporu byla schopnost RVSN zachovat dostatečný jaderný potenciál k odvetnému útoku na protivníka. Co protivníka, samozřejmě se jednalo o Spojené státy, nikdo jiný to pochopitelně nebyl. V Sovětském svazu platná jaderná doktrína zadržování (доктрине сдерживания), která prostě předpokládala přežití prostředků jaderného napadení byla pod vlivem neustále rostoucí kvality prostředků na straně Spojených států. Základním vyústěním byla výstavba odolných sil pro umístnění vlastních raket, ale už v době tohoto sporu bylo rozhodnuto o vývoji pohyblivých odpalovacích zařízení.

To sice nebylo nic zas tak nového, již projekt rakety RT-2 kterou od 20.listopadu 1959 vyvíjel na základě usnesení vlády S.P.Koroljov v OKB-1, počítal s umístněním těchto raket na železniční vagony, což ovšem neskončilo dál, jak úvodní projekt. Jednalo se pravděpodobně o reakci na podobný projekt ve Spojených státech, SM-80D Minuteman, kdy měly být MBŘS na železničním podvozku. Tento projekt sice došel dál, ale přesto k realizaci nedošlo. Raketa RT-2 (8K98) sice do výzbroje přišla, ale po dlouhém vývoji, který dokončil až v roce 1968 kdy byla přijata jako první Sovětská MBŘS s motory na TPH. Pouze ve verzi pro start z podzemního sila. Pokračováním jejího vývoje byl dále pověřeno KB závodu Arsenal v Leningradě, bývalé CKB-7 pod vedením hlavního konstruktéra Petra Alexandroviče Tjurina (Петр Александрович Тюрин) a vznikla zní v 70tých letech MBŘS RT-2P. Nebyl to ovšem kdovíjaký úspěch, potíže s motory na TPH a malá nosnost rakety zapříčinily, že k jejímu rozšíření nedošlo a její počet nepřevýšil 60 kusů. Tuto raketu je nutno si připomenout nejen z důvodu, že byla první u které se uvažovalo s mobilní variantou, ale také díky motorům na TPH, ale zpátky.


Mobilní odpalovací zařízení pro MBŘS by jistě řešily spoustu potíží s přežitím prostředků, konec konců jak by je protivník v obrovských rozlohách Sovětského svaru taky hledal, ale přinášelo to i spoustu potíží. Podmínkou v podstatě byly motory na TPH. Rakety s nádržemi KPH cestující po zemi nebyly dost dobře realizovatelné. Všeobecně byly raketové motory na TPH v Sovětském svazu potíž, to se dlouho neslo celým vývojem raket v Sovětském svazu a zdaleka nejen strategických. Je těžké jednoznačně říci, co byl hlavní problém, jestli palivo (životnost, výroba, stabilita), nebo motory a jejich řízení, ale já bych řek že oboje. Na rozdíl, od raket na KPH, kde byla Sovětská konstrukční škola na špičkové úrovni, tady to neplatilo.

Nedařilo, ale neznamená, že se na tom nepracovalo. Ještě dlouho před zmíněným sporem, v době kdy probíhal vývoj RT-2 a kdy se uvažovalo o její mobilní variantě vznikl u Jangela v OKB-586 koncept rakety, jejichž vývoj VPK potvrdila v říjnu 1964, RT-20P (8K99). Její vývoj probíhal souběžně s vývojem R-36. Mělo se od počátku jednat o mobilní variantu, umístněná v transportně startovacím kontejneru a startující pomocí „minometného“ startu. ( souběžně se uvažovalo i o variantě odpalované ze sila) Byla to dvoustupňová raketa o hmotnosti cca 30t, délce 17m a průměru 1,6m. Pozorní čtenáři si zmínky o ní všimli v článku o R-36M. V prosinci 1964 byl hotov úvodní projekt s raketou na pásovém podvozku. Raketa měla motor na TPH v prvním stupni s řízením pomocí hydraulicky ovládaných trysek. Zkoušky raketového motoru prvního stupně (15D15) započaly v dubnu 1965. V druhém stupni byl kapalinový motor s řízením pomocí trysek na plyn z turbíny v jedné rovině a v rovině druhé bylo řízení vháněním vzduchu do trysky a tím změna vektoru tahu nosného motoru. Jedná se o systém celkem jednoduchý a spolehlivý. Vháněný plyn do nadzvukové části trysky expanduje a tvoří rázovou vlnu která pak v trysce způsobí vyklonění tahu v opačném směru. Motor byl poháněn pro Jangela typickou kombinací paliv s dlouhou dobou skladování. Oddělování stupňů bylo prováděno horkým způsobem (start motoru druhého stupně proběhl ještě před oddělením stupně prvního) za pomocí pyrozámků. Podvozek na bázi tanku T-10M navrhl Žozef Jakovlevič Kotin z OKB Kirovova Leningradského závodu, známý konstrukcí těžkých tanků v době Velké Vlastenecké Války. Naváděcí soustava byla inerciální. Raketa měla mít s „těžkou“ hlavicí o táži 1-1,5Mt dolet 6000-8000km, s „lehkou“ o ráži 500kt pak 11000km. Ta se oddělovala za letu pomocí brzdících motorů, které přibrzdily druhý stupeň. Součástí hlavice byly prostředky boje proti PRO. Jednalo se tedy o první MBŘS na mobilním podvozku od počátku tak vyvíjenou, na světě.

Právě pro zkoušky MBŘS na TPH vznikl nový polygon u města Pleseck v Archangelské oblasti. Tento pozdější kosmodrom pod názvem objekt Angara vznikl na základě rozhodnutí Rady ministrů 2.ledna 1963. Oficiální označení je 53. NIIP (vědecko výzkumný zkušební polygon) a v součastné době 1-GIK MO RF. Od počátku byl polygon určen i ke startům kosmických nosičů na polární a heliosynchronní dráhy. Právě v této oblasti byly v letech 1969-1961 postaveny bojové startovací komplexy raket R-7, které slouží ke kosmickým účelům dodnes. Od roku 1966 do současnosti z něj startovalo 1550 kosmických nosičů, z toho 1497 úspěšně a další stovky vojenských raket.

ObrázekObrázekObrázek

RT-20P, raketa, pochodová poloha a její jediné "bojové" nasazení, přehlídka v roce 1967

Letové zkoušky RT-20P započaly v únoru 1968 a z celkových 7 startů proběhly celkem úspěšně jen tři. Důvodů havárií bylo víc, do startovacího zařízení, přes motory, systém řízení…. Mezitím byla postupně zahájena zkušební sériová výroba jak rakety, tak OZ. Ovšem 6.ledna 1969 bylo rozhodnuto o ukončení výroby a v říjnu bylo definitivně rozhodnuto o ukončení projektu výnosem vlády. Testy ovšem ještě pokračovaly v roce 1969. Důvodů bylo víc. Jednak použít raketu v jednom stupni na KPH bylo nevhodné a riskantní, přes všechno úsilí to byl asi nerealizovatelný úkol, jednak v té době se již pracovalo na perspektivnějších projektech raket pouze na TPH. Každopádně 7.listopadu 1967 byly dvě odpalovací zařízení představeny na přehlídce v Moskvě a raketa dostala kod NATO SS-15 Scrooge, ovšem dlouho poté ještě západní specialisté nevěřili, že měla raketa mezikontinentální dolet……..

Souběžně s RT-20P měl podobný rozsah a osud projekt RT-15 (8K98) který vznikl v CKB-7 u Tjurina, šlo o raketu středního doletu (2000-2500km), délce 12m a hmotnosti 16t. Podvozek podobný ze stejné kanceláře jako u RT-20 a raketa byla dvoustupňová s oběma stupni na TPH. Projekt byl také ukončen v roce 1969 a opět se dostal na seznamy NATO jako SS-14 Scapegoat, ovšem opět trochu zbytečně.

ObrázekObrázekObrázek

RT-15, sice ne MBŘS "pouze" středního doletu, ale za to na TPH ve všech stupních.


Významných výsledků v oblasti raket na TPH dosáhla další konstrukční kancelář. Tou je Moskevský Institut Teplotechniky (MIT) s generálním konstruktérem Aleksandrem Davidovičem Nadiradze (Александр Давидович Hадирадзе). Bývalý NII-1. S touto konstrukční a výzkumnou firmou se ještě setkáme později, ale dnes je nutno si připomenout jejich práce z období o kterém mluvíme. V roce 1965 byl přijat do výzbroje komplex Temp S (9K76) o doletu 900km s raketou na TPH na podvozku MAZ-543, což je i u nás později dobře známá raketa v kodu NATO SS-12 Scaleboard rozmístněná v 80tých letech u Hranic na Moravě. Její vývoj byl pokračováním vývoje rakety Temp (9K71) o doletu caa. 500km.



Nyní se dostáváme do roku 1966, tehdy byly zahájeny práce na nových strategických raketách se zaměřením na použití mobilních odpalovacích zařízeních. Od roku 1966 vyhlásilo USAF studii na novou MBŘS, jako náhradu za Minuteman. Mělo jít o raketu na TPH, s MIRV hlavicí a s možností jak nasazení v silech tak na pohyblivých železničních podvozcích. Projekt dostal označení Advanced ICBM (AICBM) a později dostal index BGM-75. koncem 60tých let byl projekt zrušen a přešel do požadavků které vyústily v projekt Missile X.
V roce 1966 se v KB Južnoe začalo pracovat na studií rakety RT-21 (15Ž41), Raketa na TPH se startovací hmotností 36t s výhledem na nasazení jak z podzemních sil, tak železničních tak mobilních OZ. Vzhledem k vývoji ve Spojených státech se jednalo o celkem logickou reakci. Raketa měla mít motory na TPH, konstrukce ze sklolaminátu s koncovými částmi motorů z oceli a titanu. V roce 1967 byl hotový úvodní projekt. Souběžně s ním probíhal projekt rakety Temp-2S (15Ž42) v MIT a projektovány byly na konkurenci vůči sobě. Výsledkem konzultací expertní komise a VPK projekty později vyústily v následující rozvrh. MIT bude pokračovat ve vývoji Temp-2S s tím, že půjde o mobilní variantu na kolovém podvozku. I když byla hmotnost rakety postupně překročena, bylo v programu úspěšně pokračováno. Vývojem verze železniční a šachtové bylo pověřeno KB Južnoe, tam došlo ke změně projektu. Nebylo se totiž nutno řídit již tak přísnými hmotnostními limity, jelikož raketa pro železniční podvozek mohla být těžší. Výsledkem byl projekt RT-22 (15Ž43) o hmotnosti 70-80t a doletem 11000km. Třístupňová raketa na TPH. VPK projekt schválila 27.prosince 1968 pro variantu pro start ze sila a 31.prosince 1969 pro železniční komplex s raketou 15Ž43. Postupně probíhaly projekční práce na jednotlivých komponentách a koncepcích rakety. RT-22 ale nebylo souzeno dotažení do konečného stádia.


RT-23

Ve Spojených státech mezitím po ukončení projektu BGM-75 AICBM vznikl projekt nový. Byl zahájen v listopadu 1971 a v dubnu 1972 USAF oficiálně vydalo požadavky na projekt označený Missile X, později spíše známý pod označením MX. Výsledkem měla být nová, výkonná a moderní raketa na TPH s možností použití jak ve variante startující ze sila, tak na železničním podvozku tak případně pro nasazení z létajících OZ. Tento velmi ambiciózní projekt nemohl zůstat v Sovětském svazu bez povšimnutí.
VPK 22.února 1973 KB Južnoe nařídila vypracování návrhu rakety nové. Mělo jít o raketu s jednotnou i MIRV hlavicí na TPH. Projekt dostal označení RT-23 s raketou 15Ž44. Předpoklad byl vyvinutý první stupeň rakety použít i pro ponorkovou raketu vyvíjenou u Viktora Petroviče Makeeva (Виктор Петрович Макеев) v KB Mašinostrojenija, bývalém CKB-385, (Pozor, nezaměňovat s KB Mašinostrojenija, býv CKB-4 Šavyrina a Nepobedimeho) co by hlavního producenta projektů ponorkových strategických raket.
V březnu 1973 byly ministerstvem obrany vydány technické požadavky a toto je vlastně okamžikem zahájení vývoje rakety které se dnes chci věnovat, rakety jenž vyústí v raketu Molodec, ovšem ještě to potrvá.
Pro vývoj rakety RT-23 měly být použity zkušenosti z projektů RT-21 a RT-22. Motory na TPH, se stěnami z použitím skelných vláken, řízení mělo být prováděno vháněním plynu (vzduchu) do pevné trysky. Využití prostředků ochrany proti PRO, digitální systém řízení. Raketa měla startovat pomocí minometného startu. Na konci roku 1973 byl schválený úvodní projekt 15Ž44 v konstrukční kanceláři, ale 7.února bylo za účasti zástupců zákazníka rozhodnuto o zvýšení požadavků a v červenci 1974 byly schváleny nové charakteristiky. Výsledek tedy byla koncepce rakety o hmotnosti cca 100t, s nosností nákladu cca 3t. Díky požadavkům na zvýšené výkony bylo nutno zlepšit energetické charakteristiky komplexu, včetně použití nových materiálů na bázi uhlíkových vláken, motory s tryskami vestavěnými uvnitř motoru a další. Po všech upřesňováních a studiích došlo tedy k tomu co projekt definitivně odstartovalo.

Usnesením vlády 23.června 1976 vyšel výnos o vývoji raketového komplexu RT-23 v KB Južnoe s raketou 15Ž44 vybavenou jednotnou bojovou hlavicí s podzemním silem jako OZ a také zahájení práce na železniční variantě komplexu s raketou 15Ž52 vytvořenou na základě 15Ž44. pro raketu vznikl hmotnostní limit 106t ( v souvislosti se smlouvou SALT II) a délka 21,9m (což bylo dáno délkou standardního vagonu). Pro raketu bylo uvažováno s řízením motorů pomocí plynu vháněného do trysky. Bylo jasné, že nejlepším způsobem bylo naklánění trysek pomocí hydrauliky, ale tam šlo o hmotnost. Navíc systém naklánění trysek raketových motorů na TPH nebyl v Sovětském svazu dostatečně zvládnut. Další a hlavní problém vznikl u motorů druhého a třetího stupně. V době rozdělení stupňů v případě, že není provedeno horkým způsobem dochází k určité době, kdy raketa není řízena. Díky tomu, že výkon motorů na TPH nejde účinně řídit, nárůst výkonu je velmi rychlý, docházelo k nestabilitě stupňů, především po oddělení stupně prvního. Řešením by bylo zmíněné použití výklopných trysek motorů, ale to nebylo hotovo a navíc by to řešilo jen částečně. Opravdové řešení by bylo řízení po celou dobu letu bez přerušení, ale to jde aerodynamickými plochami, navíc dost velkými díky letu v řídké atmosféře, kde se plochy nemají o co opřít. Jenže aerodynamické plochy by musely být skládací a i tak by vadily pro použití minometného startu a jak plochy, tak jejich výkonové prvky by neúnosně zvedly hmotnost… co teď? Již nějakou dobu před tím v jednom konstrukčním oddělení KB skupina nadšenců pracovalo na dost revolučním systému řízení. Byl to dost možná pozůstatek po RT-21, kde se řešil podobný problém. O co šlo?

Princip je celou přední část, to znamená bojová část až po předěl třetího stupně a systémů řízení umístnit kyvně na kloubu. Nakláněním této několik tun těžké části za letu pak dojde ke klonění celé rakety. Na příď přidané aerodynamické plochy pak pomáhají po dobu letu v husté atmosféře, změna těžiště způsobená nakloněním přídě pak po dobu letu vně atmosféry. Výkyv byl v rozsahu do 2 stupňů. Výhodou bylo mimo jiné to, že druhý a třetí stupeň nepotřeboval žádný systém řízení, žádná hydraulika, žádné agregáty a řízení obou vykonával tento systém bez ohledu na to, jestli řídí jeden či oba. Další výhodou byla možnost změnit motor a nikterak to nezasáhlo do systémů řízení. To se ve vývoji RT-23 také vyplatilo. Jistou nevýhodou byla nutnost těžkého a složitého kloubu, vyžadujícího vysokou pevnost. Jakkoli to zní divoce, fungovat to mělo a systém brzy dostal název „kývání hlavou“. Princip byl relativně jednoduchý z principu, ovšem náročným na vývoj a řešení si vyžádalo čas.
V.F.Utkin, zastánce tohoto systému pro vývoj uvolnil lidi a vytvořil speciální tým. Tým řídil I.N.Igdalov a A.D.Gordienko, autor nápadu. Výsledky sledoval osobně Utkin. Na vývoji se podílela pracoviště AV SSSR s Dnětropetrovskou univerzitou.

I při vývoji železniční varianty rakety 15Ž44 bylo třeba řešit specifické úkoly, například součástí byl nafukovací aerodynamický kryt bojové části. Na rozdíl od MR UR-100 kde byl z důvodu zkrácení rakety skládací ze dvou částí, tady konstruktéři sáhli k nafouknutí části krytu plynem v prvních sekundách letu rakety.
Po celou dobu vývoje raketa byla srovnávána s raketou projektu MX. Prakticky na všech úrovních a požadavek byl vyrovnat se jí. To nebylo zdaleka jednoduché, ve Spojených státech byly jak zkušenosti, tak špičkové řešení. Ale po desetiletém vývoji se Sovětským konstruktérům podařilo nikterak za svým vzorem po technických parametrech nezaostat, přes všechny problémy s motory na TPH v Sovětských podmínkách. Byly vyvinuty nové materiály, konstrukce motorů byly vytvářeny konstrukcí z uhlíkových vláken. Uhlí byl použit při výrobě trysek, včetně jejich vstupní části. U motorů druhého a třetího stupně byla použita teleskopická tryska měnící profil v době letu s výsledkem zvýšení impulzu motoru podle výšky letu.

Usnesením vlády z 1.června 1979 bylo rozhodnuto o zakončení vývoje jednotné hlavice a bylo rozhodnuto o vývoji pouze varianty s hlavicí MIRV obsahující 8-10 bojových bloků. (V tomhle usnesení vlády ale byly i jiné důležité věci pro vývoj RT-23, ale ty si necháme na další kapitolu). Později se vývoj ustálil jen u desetinásobné hlavici. Pro řízení platformy nesoucí hlavice bylo navrženo použít motor na KPH. To se setkalo s námitkami. Zákazník nechtěl mít na raketě, která měla být vozena tisíce kilometrů po železnicích kapalné složky. Výhody použití kapalinového motoru se podaří V.F.Utkinovi obhájit. Ony sou výhody zřejmé, právě možnost měnit výkon a čas chodu umožňuje navedení jednotlivých hlavic přesněji na cíl. Celková doba chodu motoru mohla být až 300 sekund. Motor pocházel od OKB-4 pod vedením A.V.Klimova.
V červenci roku 1980 byl hotový úvodní projekt rakety 15Ž52 pro železniční OZ. Krom zmíněného rozdílu v aerodynamickém krytu byla raketa od pozemní verze rozdílná ve více celcích se snahou snížit hmotnost a rozměry železniční verze. Jiný byl způsob dělení stupňů, řízení prvního stupně, kdy pro pozemní variantu byl použit motor c nakláněnou tryskou s pružným kloubem a pro železniční byla tryska pevná s řízením vháněním vzduchu do trysky….

Letové zkoušky začaly v Plesecku 26.října 1982. První proběhly zkoušky raketa 15Ž44 a první start skončil neúspěchem, leč jen částečným. Vše proběhlo normálně do oddělení třetího stupně rakety. Pak sice selhalo řízení platformy MIRV, ale i tak to byl úspěch. Ukázalo se totiž, že šest let trvající práce na systému řízení „kýváním hlavou“ funguje jak má, bylo to jistě ocenění práce lidí, kteří se na tomto nezvyklém a zcela novém způsobu řízení podílely. Druhý start proběhl naprosto v pořádku, bylo to 28.prosince 1982 a pak se úspěch střídaly a z osmi provedených letů čtyři byly úspěšné, čtyři ne. Dobré na tom bylo to, že nedošlo k žádné havárii v důsledku chyby nosné rakety. To ovšem byla labutí píseň rakety RT-23. Už v době projekce bylo jasné, že se nepodaří splnit zadání v parametru maximálního doletu, takže bylo rozhodnuto o vývoji nové verze. Letové zkoušky rakety 15Ž52 už neproběhly a zkoušky 15Ž44 byly na rozhodnutí výboru obrany ukončeny 10.února 1983.
Naposledy upravil(a) redboy dne 28/6/2008, 12:00, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

RT-23UTTCh

Takže znovu? No , nesplnění doletu je velký problém. Na straně druhé především s vývojem nové desetinásobné hlavice se požadavky na nosnost zvedaly a raketa zůstala původní. Právě v usnesení z 1.června 1979 kdy bylo rozhodnuto o nové hlavici bylo rozhodnuto i o úpravě rakety. Stávající raketa se zvýšenou hmotností nákladu nemohla dolet splnit. Těch změn bylo ale víc. Možná se ptáte proč tedy nebyl vývoj RT-23 ukončen už v roce 1979 a pokračovalo se do letových zkoušek. Abych pravdu řek nevím, ale ve zmíněném usnesení vlády se hovořilo o vývoji rakety RT-23 UTTCh ve třech provedeních na základě raket RT-23 (15Ž44 a 15Ž52) a jelikož raketa RT-23 spolu nesla spoustu technických řešení, které byly nové, bylo rozumné pokračovat souběžně, i když se mohlo lecos změnit. Tento výnos určuje další důležitou věc a to, že raketa bude vyvíjena ve třech variantách. V pozemní (15Ž60) a v železniční (15Ž61) v KB Južnoue u Utkina a ve variantě na kolovém podvozku (15Ž61) v MIT u Nadiradzeho.

Jek vlastně mělo být dosaženo vyšších výkonů rakety. Co se výkonů týče, řešením bylo použití nových motorů, respektive motorů modernizovaných pomocí nového paliva, ještě větším odlehčením konstrukce, hledáním nových řešení a materiálů. Jenže nešlo jen o výkon jako takový. Požadavky byly další, zvýšení odolnosti proti vlivům jaderného výbuchu (podobně jako v té době vyvíjené verzeR-36M), zvýšení přesnosti navedení, modernizace systémů řízení a velení… prostě zvýšení takticko technických charakteristik jako celek.

Termíny byly celkem krkolomné, IV.Q 1982 dořešit technické řešení a IV.Q1984 letové zkoušky a v dubnu 1980 vydalo ministerstvo obrany nové technické zadání. Nyní tedy musel Utkin a Nadiradze sednout a dohodnout se jakou cestou se půjde. MIT s Nadiradzem včele navrhoval víc zásadnějších změn. Jednak změnit systém řízení všech stupňů na systém s pohyblivou tryskou (sám na tomto systému intenzivně pracoval v souvislosti se svými raketami) a nahradit motor na KPH v řízení bojové části motory na TPH. Výhoda použití systému naklápěcích trysek motorů všech stupňů, proti systému s „kývající hlavou“ a vháněním vzduchu do trysek ke změně vektoru tahu byla cca 50kg užitečného zatížení a vzhledem k tomu, že systém Utkinův na RT-23 byl již hotov, byl pro další vývoj vybrán tento. U motoru na TPH v systému navádění bojové části ovšem ztrácelo proti stávajícímu Utkinovu řešení 400kg užitečného zatížení a tudíž už se o něm rozhovory nevedly. Výsledkem tedy bylo pro rozvoj RT-23 UTTCh použít stávající koncepci KB Južnoe.

Na začátku dubna 1983 se rozhodnutí dostalo na ministerstvo a na VPK. Z VPK se ozvalo proč nebyl do projektu přizván MIT? Raketa má být společná a tudiž se na ní musí podílet oba. Vladimír Fedoroviš Utkin na následných jednáních v Moskvě jednak vysvětlil výsledky jednání expertní skupiny KB Južnoe a MIT a navíc se na jednáních objevil názor zpochybňující možnost realizace systému založeném na mobilním systému s raketou RT-23 na kolovém podvozku. Něco v tom smyslu, že i když se podaří vytvořit mobilní OZ bude to něco jiného než Topol pohybující se v lesích Běloruska. Podobný systém bude možné umístnit snad jen v Kazachstánu. Byla odhlasována strategie kterou nabízelo KB Južnoe:
Vyvinout rakety 15Ž61 a 15Ž62 na základě rakety 15Ž52 s modernizací a systémy odolnosti proti vlivům jaderného výbuchu na úrovni odpovídající požadavkům na mobilní OZ.
Pro raketu 15Ž60 využít zkušenosti a s raketou 15Ž44 a systém odolnosti proti vlivům jaderného výbuchu u ní dotáhnout do maximální míry.
Velmi důležité bylo věnovat pozornost systému velení a řízení především u mobilních systémů, jejich bojové pohotovosti a odolnosti proti vlivům jaderného výbuchu ve velké výšce s úmyslem vyřadit mobilní systémy z provozu na značné ploše rozmístnění pomocí EMI.

V dubnu 1984 byly dokončeny projekční práce na změnu paliv raketových motorů a byly dokončeny práce na maketě rakety a započala výroba prvních zkušebních kusů. První start rakety pro mobilní železniční systém proběhl 27.února 1985 a byl úspěšná, ovšem už druhý start 25.dubna skončil neúspěchem po výbuchu prvního stupně za letu. Z toho důvodu byly letové zkoušky pozastaveny a problém se hledal, na to by ale muselo dojít k novým stendovým zkouškám a na to nebyl čas. Bylo tedy rozhodnuto vrátit se k původnímu motoru z rakety 15Ž52. K tomu bylo ovšem nutno upravit raketu, protože motor měl, i když ne o moc, méně výhodné energetické charakteristiky. Po pětiměsíčním přerušení testů tyto znovu začaly v září a 10.října proběhl třetí start. Ten a další tři provedené do konce roku byly úspěšné. Celkem proběhlo 16 startů, z toho 6 raket pocházejících ze započaté sériové výroby a v výsledky byly povzbuzující. Zároveň probíhaly testy systémů určených k ochraně proti vlivům jaderné exploze v rámci programů Sjanie a Zdvih.
Výsledkem bylo usnesení vlády Sovětského svazu o zařazení systému RT-23UTTCh Molodec s raketou 15Ž61 na železničním podvozku do výzbroje RVSN Sovětského svazu. Tento výnos vyšel 28.listopadu 1989, ale v té době již byla část jednotek v bojové pohotovosti.

ObrázekObrázekObrázek

Montáž raket u výrobce a muzeální kus jedné původně Ukrajinské RT-23


V té době již byl ukončen vývoj systému s mobilním OZ u MIT. Ukončen byl z důvodu neperspektivnosti. Byly tak potvrzeny názory vojáků, totiž ministerstva obrany, které na rozdíl od VPK považovalo projekt za nepotřebný. Mimochodem, samotného by mě zajímalo, jak si v MIT představovali nasazení mobilního prostředku s raketou o hmotnosti 100t? Je dost možné, že se to už nedovíme.

Souběžně s testy systému na železničním podvozku, probíhaly testy pozemní varianty. Na konci roku 1984 byly hotovy všechny projekční práce na systému s raketou 15Ž60 a započala výroba zkušebních kusů rakety. Od roku 1985 probíhaly konstrukční práce na pozemním segmentu komplexu, včetně systémů velení a řízení a způsobu nasazení. Právě odolnosti proti vlivům jaderného výbuchu byla věnována maximální pozornost. Start rakety měl proběhnout bez zdržení i v okamžiku postřelování sousedního sila a v případě vlivů výškových explozí protivníkových hlavic.
Vysoká odolnost systému RT-23UTTCh s raketou 15Ž60 proti vlivům jaderného výbuchu zajišťovaly jak pozemní systémy, mechanická odolnost sil (pro rozmístnění byly použity sila po UR-100N, už tak velmi odolná) kdy došlo k navýšení stávajících parametrů, ale byly posíleny kryty a odolnost kabelových vedení, systémů komunikace, technického zabezpečení komplexu. Raketa byla podobně jako R-36M2 vybavena prostředky detekce a ochrany jednotlivých celků, byly provedeny opatření pro zvýšení mechanické a tepelné odolnosti povrchu a raketa měla speciální programové vybavení a řídící systém pro provedení průletu oblakem vzniklých po jaderném výbuchu.

Samostatné testy jednotlivých komponent probíhaly v růžných výzkumných ústavech. Část přímo KB Južnoe, kde byl experimentální úsek, V MCRI v Litkarinu v Moskevské oblasti probíhaly zkoušky odolnosti proti pronikavé radiaci, ve VNII EF ( bývalý Arzamas-16) probíhaly testy ochrany proti pronikavé radiaci a rentgenovému záření, v NIPKI Molnija v Charkově testy ochrany proti EMI, na raketových drahách v VVA a v NII Geodezija v Krasnoarmejsku u Moskvy zkoušky odolnosti proti rázové vlně a nárazům větších částí půdy vyvržených výbuchem, v CNII Mašinostrojenija mechanická odolnost proti mechanickým a tepelným účinkům tlakové vlny a měkkému záření….
Značná část zkoušek proběhla na Semipalatinském polygonu, např. odolnost jednotlivých stupňů a jejich řízení proti tvrdému záření, neutronům a gama záření,
řídících systémů, nosných motorů a letových agregátů proti pronikavé radiaci,
OZ, systému velení a řízení proti seismické vlně.
Velké cvičení a zkoušky proběhly v Plesecku, kde byl polygon na imitaci silného EMI.

Letové zkoušky proběhly v Plesecku. První start rakety 15Ž60 proběhl 31.července 1986 a úspěšně. Druhý tradičně neúspěšný z důvodů poruchy řízení, neúspěšný byl i čtvrtý kdy došlo k mechanické závadě na motoru. Pátý start, opět chyby řízení v letu. To byl také poslední neúspěšný start 15Ž60. Poslední zkouška, šestnáctá, zakončila letové testy 1.listopadu 1989.

Sériová výroba běžela v Dnetropetrovsku od poloviny roku 1988 a systém RT-23UTTCh s raketou 15Ž60 byl oficiálně přijat do výzbroje stejným výnosem jako mobilní kolega, tedy 28.listopadu 1989.

ObrázekObrázekObrázek

Nabíjení rakety do sila, raketa v sile v kontejneru a konec sil na Ukrajině.


Rozmistňování raket ale pochopitelně započalo již dříve a 19.října 1988 byl v bojové pohotovosti první pluk v Prvomajsku na Ukrajině. Celkem jich na přelomu let 1989/1990 bylo ve výzbroji 56. Z toho 46 v Prvomajském a 10 v Rusku v Tatiščevu. Pro rakety byly modernizovány OZ postupně vyřazovaných raket UR-100N. Sila byly modernizovány, nové byly komunikace, systém velení a řízení. Postupně se měly rakety RT-23 stát hlavní silou RVSN. V přesnosti dosáhly úrovně moderních raket Spojených států a jejich hlavice 10x MIRV o ráži po 550kt byly značnou silou. Rozmistňování raket ukončila politická krize a pozdější rozpad Sovětského svazu.

V roce 1992 po rozpadu Sovětského svazu byly rakety na území teď už samostatné Ukrajiny staženy z bojové pohotovosti a jaderné hlavice byly předány do Ruska. Samotné rakety byly uskladněny na Ukrajině a sila byla postupně zničena. Na pozdější likvidaci raket se podílel původní výrobce. KB Južnoe bylo zodpovědné za vývoj technologie na jejich likvidaci. Ta probíhala od 8.července 1998 a poslední 46. ŘS byla rozebrána 26.dubna 2001.
Ruský pluk deseti raket byl z bojové pohotovosti stažen na počátku roku 2000 v souvislosti se smlouvou START II.

Tím končí vývoj velmi zajímavé a výkonné rakety RT-23 ve verzi pro použití z podzemních sil. Nebyla to ale verze jediná a i rozhodně ne nejzajímavější.

TTD:
Typ………………………………….............RT-23 UTTCh
……………………………………...............15Ž60/15Ž61
Rok zavedení………………………........1988/1987
Označení pro odzbrojovací smlouvy..RS-22A/RS-22B
Kod NATO………………………….............SS-24 Skalpel
Hmotnost……………………………...........104,5t
Délka……………………………….............21,9/23,3m
Průměr……………………………..............2,4m
Dolet max…………………………...........10100km
Hlavice……………………………............10x550kt MIRV

ObrázekObrázek

Raketa Rt-23UTTCh v nákresu a vedle řez raketou:

1. Nafukovací aerodinamický kryt
2. Aerodinamické plochy řízení
3. Hlavice
4. Platforma MIRV
5. Přechodový díl, v tomto místě je kývací kloub
6. Motor III. stpně
7. Úsek druhého stupně
8. Motor II. stupně
9. "Skládací" tryska s měnitelným profilem
10. Úsek prvního stupně
11. Motor I. stupně
12. Koncový díl I. stupně
13. Prachová výmetná slož pro start
14. Kontejner.
Naposledy upravil(a) redboy dne 6/3/2007, 19:57, celkem upraveno 1 x.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Strategický vlak


Celý projekt MBŘS RT-23 se točí kolem varianty umístněné na pohyblivém OZ. Umístnit strategickou raketu na železniční podvozek nebylo nic nového. Ve Spojených státech a projektu rakety Minuteman jsem psal. Již v 60tých letech při zahájení vývoje rakety podle projektu AICBM se o této variantě uvažovalo, později v 70tých letech dosáhl projekt v programu MX značného rozpracování. V Sovětském svazu o těchto aktivitách pochopitelně věděli a dotáhnout své projekty do závěrečného stádia bylo jen otázkou času. Ono nejen ve strategických zbraních platilo, že čím se zabývala jedna strana, to na sebe u potencionálních protivníků nedalo dlouho čekat. Koneckonců, co kdyby „kolegovi“ generálové měli lepší hračku, že? Pravdou ale je, že umístnit strategické zbraně na mobilní platformu je opravdu řešením, jak je zachovat pro odvetný úder a v podstatě nedat protivníkovi šanci je najít a zničit, což se také později potvrdilo. V momentě, kdy souprava s raketami opustila základnu, byla pro sledovací prostředky Spojených států ztracena… nepříjemné.
V projektu RT-23 vznikl požadavek aby byla souprava maskována jako standardní vlaková, civilní. Jako obyčejný vlak složený z osobních, nebo chladících, případně nákladních vagonů, jakých se po Sovětských železnicích pohybovaly stovky a tisíce. Proto jako OZ byl zvolen železniční vagon standardních rozměrů a s nosnosti podvozku 135t. Vůz s raketou měl osmiosý podvozek, ostatní vagony soupravy byly čtyřosé.

ObrázekObrázekObrázek

Právě vagon omezoval délku rakety a jestli délka byla omezující hmotnost hlavně. RT-23 se musela do 106t vejít už z důvodu mezinárodních smluv, ale při instalaci na OZ nejde jen o raketu. Spolu s kontejnerem jsme na cca 125t a kde je vagon samotný a nutné technické prostředky?

Vývoj celého systému dopravy a OZ byl svěřen nám známému CKB-34, později KBSM a dnes AOA KB Speciálního Strojírenství (KBSM). Původně KB pod vedením V.G.Rudjaka o němž sem se zmínil u více MBŘS bylo zodpovědné za vývoj šachet pro strategické ŘS nejen z KB Južnoe, ale tady byla ještě jedna souvislost. Možná si vzpomenete, v článku o R-36M sem se zmínil o bratrovi Vladimíra Fedoroviče Utkina, Alexejovi. Napsal sem, že pracoval v CKB-34. Právě u projektu RT-23 spolu mohli sourozenci spolupracovat. Alexej Fedoroviš Utkin (Алексей Федорович Уткин) byl totiž jmenován hlavním konstruktérem projektu.

ObrázekObrázekObrázek

Specifika OZ, čtyři z osmi os vozu, hydraulické zajištění a spoj pro přenos hmotnosti na vedlejší vůz

Takže úkol zněl jasně, vlak, který bude moci odpalovat mezikontinentální balistické ŘS. Problém délky ŘS se díky nafukovacímu nástavci aerodynamickému krytu, co nejkratším úsekům dělení stupňů a pevné trysky motoru prvního stupně „vmáčknuté“ do motoru podařilo vyřešit. Ono opravdu nešlo přes délku 21,9m i kontejnerem jít. Problém ale byla hmotnost. To bylo horší. Vagon musel být schopen normálního pohybu po železnici a dostat se do potřebné hmotnosti se prostě nepodařilo. Jenže když to nejde tak, tak to půjde onak, koneckonců dobrý inženýr se pozná podle toho, že si ví rady a když je nutno i nestandardním způsobem. Byl vymyšlen způsob, jak část hmotnosti vagonu s OZ přenést na sousední. Vznikla tak palebná jednotka. Tou se stala souprava ze tří vagonů. V prostředním byla vlastní raketa a dva zbývající s tímto vozem byly spojeny a pomocí závěsů se na ně přenášela část hmotnosti. V jednom bylo velitelské stanoviště s prostředky spojení, velení a řízení, odkud mohl být proveden start. Zbývající vůz nesl technické zajištění, elektrické zdroje, hydraulické agregáty a podobně. Do problematiky muselo být zavlečeno i ministerstvo železniční dopravy. Část tratí musela být z důvodu přepravy a případného startu raket přestavěna na silnější kolejový svršek.

Od 9.srpna 1984 začalo řešení železničního komplexu s raketou 15Ž61 komplexu RT-23UTTCh. Mohlo navázat na výsledky testů s původní raketou 15Ž52 RT-23. Součástí vývoje bylo jak zajištění systému ŘS, tak železniční část. Celý systém musel být autonomní, takže v soupravě musely být systémy komunikace, jak radiové, tak družicové. Navigační prostředky pro přesné zjištění polohy komplexu, start totiž musel proběhnout z jakéhokoli místa trati, po které se komplex pohyboval, i když byly vytvořeny předem připravené palebné pozice. Součástí musel být systém pro zjištění meteorologické situace, systémy protipožární, systémy ochrany proti případnému útoku a pokusu získat nad soupravou moc neautorizovaným osobám. Souprava se měla celé týdny pohybovat samostatně, takže musela být možnost provést běžné drobné opravy i zajistit pohodlí a životní podmínky osádky. Všechny systémy musely být elektricky kompatibilní, i když je vyráběly různé výrobní závody. Bylo toho spousta nového, co se do té doby řešit nemuselo. Testy celé soupravy obnášely i zkoušky systémů za běžného železničního provozu. Státní zkoušky požadovaly převoz rakety s najetím 50 tisíc kilometrů a v roce 1986 na okruhu simulovaly nepřetržitý provoz soupravy na vzdálenost 300000km, jak s raketou tak její maketou. Za tuto vzdálenost nedošlo v poruše rakety. V roce 1988 započal tři roky trvající projekt komplexních zkoušek jejichž součástí byl provoz při teplotách až -30 stupňů a naopak +38 stupňů. V roce 1988 v Semipalatinsku proběhly testy odolnosti systému proti účinkům EMI a blesku. V roce 1991 proběhly testy odolnosti proti vlivům tlakové vlny se silou 1t TNT ze vzdálenosti 850 a 450m neovlivnila práci systému a rakety. Součástí byly i testy proti účinkům rentgenového záření a ostatních vlivů jaderného výbuchu, požadavky ovšem byly nižší, než u systémů stabilních.



Letové zkoušky jak jsme si řekly začaly 27.února 1987 a celkem proběhlo 18 startů rakety 15Ž61 včetně dvou skupinových. A od 20.prosince 1987 byl první pluk v bojové pohotovosti na základně u města Kostromoj. V té době ještě probíhaly zkoušky a testy, ovšem projekt už byl ve stádiu bojových možností. Všechny zkoušky skončili v roce 1989 a jak jsme si již řekli 28.listopadu 1989 byl výnosem vláda systém oficiálně přijat do výzbroje RVSN jako první železniční raketový systém vůbec.

ObrázekObrázekObrázek

Tři vozy palebné jednotky, Otevřená střecha OZ a zařízení na odstranění trolejí.

Jak to tedy fungovalo? Základní jednotkou byl pluk, tedy jedna souprava se třemi ŘS. Krom devíti vagonů s palebnými jednotkami, které byly autonomní a mohly být odpojeny a splnit úkol samostatně, bylo součástí šest vagónů velitelského oddílu kde krom ubikací, jídelny, zásob a vůbec všeho potřebného pro život osádky byly i technické prostředky spojení a podobně. Další vůz byl zásobou paliva a ND pro lokomotivy. Ty byly obvykle tři, dieselelektrické typu DM-62 o výkonu 2000 koní. Souprava byla vybavena na 60 dní samostatného provozu, ale obvyklá doba bojových akcí byla 45 dní. Po tu dobu se souprava potloukala po železničních trasách i 1500-2000km od základny.
V případě vyhlášení bojové pohotovosti, případně rozkazu k startu souprava zastavila kdekoli na trati, pokud se nenalézala přímo na palebné pozici. V případě startu z předem zaměřené polohy odpadalo zjištění přesné polohy pomocí navigačních systémů, pokud bylo místo náhodné musela být navigačním systémem zjištěna přesná poloha, která se přehrála do řídícího systému rakety. Vagony palebné jednotky se zapatkovaly na kolejnicích, hydraulické systémy vyřadily systém odpružení vagonů. Pokud byla souprava na trati vybavené trolejovým vedením bylo vedení pomocí speciálních teleskopických ramen umístněných na střeše prvního a posledního vozu palebné jednotky pozvednuto a odsunuto bokem mimo profil vozu s raketou. Otevřela se střecha vozu s raketou, startovací kontejner se pomocí hydraulických vzpěr vztyčil do svislé polohy a ihned následoval start. Byl to rychlý děj, jednak z důvodu zkrácení doby kdy byla souprava se vztyčenou raketou zranitelná, jednak poté následoval tentýž postup u další rakety. Do dvaceti minut se souprava zbavila nákladu.
Raketa po startu, kdy byla plynovým generátorem vymrštěna z kontejneru a před tím než následovalo nahození motoru prvního stupně malý raketový motor raketu naklonil tak, aby tlakový impulz po startu motorů nepoškodil OZ. Po startu následovalo vyrovnání letu pomocí řízení motoru prvního stupně a již normální let MBŘS k cíli.

ObrázekObrázekObrázek

Raketa v palebné poloze, její zdvih a start z vlaku.

Do výzbroje se postupně dostaly tři divize raket RT-23UTTCh na železničních podvozcích na základnách Kostromoj, (která byla první a dočasně tam bylo umístněno víc systémů), Beršeť a Gladkoe. V každé divizi byly čtyři pluky a stav se tak ustálil na čtyřech soupravách s 12 ŘS v divizi. Pozice jednotlivých souprav byly od sebe vzdáleny cca 4km a součástí základny byly prostředky zajištění a servisu. Součástí byla i budova, kde bylo možné vztyčit raketu do startovací pozice. Celkem tedy bylo ve výzbroji RVSN Ruska 36 OZ raket RT-23 UTTCh na železničních podvozcích. Jejich služba ale neměla trvat dlouho.

Od roku 1991 soupravy na základě dohody se Spojenými státy nesměly opouštět oblast domovské základny a jejich případný pohyb se musel hlásit. Byla de facto likvidace raket, jelikož jejich bojová hodnota tímto klesla pod úroveň stabilní dislokace v podzemních OZ. Všechny soupravy měly být zlikvidovány a rakety zničeny do konce roku 2003 v souladu se smlouvou START 2. K tomu nakonec nedošlo, v podstatě v době přípravy likvidace bylo výnosem prezidenta RF rozhodnuto o prodloužení jejich provozu. Po nejasnostech okolo osudu smlouvy START a jednostranném vypovězení smlouvy o omezení prostředků PRO ze strany Spojených států bylo rozhodnuto jejich provoz prodloužit do ukončení životnosti raket. K vyřazení poslední došlo v roce 2006. Tím skončila historie raket RT-23 jako takových.
Pro zájemce je tu ale jedna dobrá zpráva, jedna souprava komplexu zůstala zachována pro muzeální účely a stojí na Varšavském nádraží v Sankt Peterburgu (velká část fotografií v tomto článku je právě z této soupravy díky Pegeuckovi, který je na palbu před časem pohodil)

Šlo o jediný, do konce dotažený projekt mobilní balistické rakety na železničním podvozku a dá se předpokládat, že i poslední. Zajímavá část historie strategických zbraní.


Závěr

Jde také o poslední MBŘS z konstrukční kanceláře KB Juznoe zavedená do výzbroje. My jsme si v tomto a předcházejících dílech řekli v podstatě o všech MBŘS pocházejících z tohoto KB a alespoň zmínili ty, co nakonec dokončeny nebyly. Zbývá se zmínit o raketě pod názvem Albatros. Usnesení vlády 9.února 1987 zadal vývoj rakety určené k překonání perspektivních systémů PRO na niž se pracovalo v souvislosti s programem SDI ve Spojených státech. Mělo jít o raketu pro všechny tři verze exploatace a její bojová část měla být vybavena křídlem a hlavice v podobě vztlakového tělesa měla klouzáním v atmosféře dosahovat cíle letem v nízkých výškách. Prioritou byla ochrana proti vlivům jaderného výbuchu a prostředkům PRO včetně laserových. Úvodní projekt ale nebyl přijat zákazníkem a v roce 1989 bylo už jasné, že se uskutečnění nedočká. Definitivní konec za projektem udělala smlouva START 31.července 1991 ze které vyplynulo, že Sovětský svaz bude moci pracovat pouze na jedné lehké MBŘS s jednotnou hlavicí.
Ta byla také dělána v KB Južnoe. Její vývoj byl zahájen stejným výnosem vláda, tedy 9.února 1987. Šlo o rozvoj projektu RT-2PM Topol z MIT s tím, že dojde k zavedení mobilní a šachtové verze. Na projektu pracoval MIT a KB Južnoe s tím, že si mobilní verzi a verzi pro odpálení ze sila rozdělili. Raketa dostala označení RT-2PM2 a i když v roce 1991 byla první raketa předána do Plesecka na testy, byl po rozpadu Sovětského svazu projekt ukončen. S.N.Konjuchov se ještě později s požehnáním Ukrajinské vlády pokoušel dohodnout s prezidentem Jelcinem podíl na pokračování projektu, ale k dohodě už nedošlo a 14.ledna 1995 na základě mezivládní dohody mezi Ruskou federací a Ukrajinskou republikou došlo k předání technické dokumentace do Ruska. O osudu této dokumentace až někdy příště, ale to bude o jiných konstrukčních kancelářích a jiných projektech, ovšem tímto, tj. RT-2PM
Topol M skončíme. Tím skončila historie mezikontinentálních raket v tomto Dnětropetrovském KB definitivně.

Stanislav Nikolaevič Konjuchov (Станислав Николаевич Конюхов ) převzal po odchodu Utkina místo generálního konstruktéra KB Južnoe. Tento dlouholetá Utkinův spolupracovník, pracoval od mládí v KB Južnoe, tehdy ještě OKB-586 pod vedením M.K.Jangela. Pracoval na většině projektech o kterých jsme si zde psali a nejen to. Jako hlavní konstruktér se podílel na projektech R-36M, Zenit, RT-23…. To pracoval jako Utkinův nástupce a byl přirozeným nástupcem práce M.K.Jangela a V.F.Utkina a stal se po něm generálním konstruktérem KB Južnoe a v této funkci je dodnes a pokračuje v práce a vedení tohoto dnes už legendárního konstrukčního kolektivu.

Obrázek
Станислав Николаевич Конюхов

Berte na vědomí, že se jedná o strategickou zbraň a v některých údajích se zdroje různí.


Děkuji za pozornost

redboy




Zdroje:
P.A.Podviga - Strategičeskoe jadernoe vooruženie Rossii (Moskva 1998)
Oružie Rossii IV díl katalogu Vojennyj parad (Moskva 1997)
Nowa Technika Wojskowa 1997
Internet

Doplňky:
Gogole Earth souřadnice divizí s RT-23 BŽRK
Kostromoj: 57°51'3.43"N 41°14'25.59"E
Beršeť: 57°41'46.33"N 56°18'4.38"E
Gladkoe: 56° 7'24.50"N 92°14'39.81"E

A obligátní videa:
ftp://81.19.45.134/ jméno: redboy

soubor:
RT-23 6,6MB
RT-23_1 20MB zajímavé pohledy na detaily, včetně nafukovacího krytu, trysek s měnitelným profilem a pro všímavé navíjení „kokonu“ motoru z uhlikových vláken….
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Redboy - opět technická a čtivá paráda. Díky za mne.
Prosba, pro Tebe to není problém, mohl bys sem dát.
KPH - je toto
TPH - je toto
Jen rozklíčování těch zkratek.
Další prosba. Protože těch MBŘSje opravdu na obou stranách ( USA, SSSR a pak Rusko) hodně dát pod sebe, třeba podle roku zavedení do operačního nasazení jednotlivé typy - stačí jednotlivé značky, ostatní si dohledáme? Nemusíš hned, ale aby byl celkový pohled co vše ty země měly.
Mě osobně zde potěšila jedna věc. Někde si svou poznámkou, třeba nevědomky, řekl, že ty rakety na vagonech byla trochu bublina. Skutečnost - tu jsi nyní skvěle osvětlil!
Byla to velmi nebezpečná zbraň, takřka nezjistitelná, nebo nezjistitelná zbraň pomocí průzkumných satelitů, ale i dalším průzkumem.
Jsem rád, že jsi to vzal i s popisem - zpevnění kolejových svršků, vybavení vagonů, akčním rádiem vlaků a dobou operačního nasazení v turnusech.
Pochopiteně i celkově jsou články zajímavé, v problémech konstruktérů při vývoji.
To množství problému s kterými se museli konstruktéři vyrovnat - od motorů, přes paliva a materiály. Kloubové vychylování a další a další. Zaujala mě i navigace na neznámém místě. Velmi dobrý počítač musel vypočítat polohu a dostat jí do povelového zařízení rakety - určitě to byl další problém - raketa je zabezpečována a tak se musely přes kody dávat údaje nové polohy.
Prostě paráda.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

veľmi dobré, pomerne čítavé a celkom presné, aj keď pre mňa osobne skoro nič nové - ale to je môj problém. Až sa prehrabem zálohami na DVD (v januári mi odišiel disk), tak skúsim pridať nejaké ďalšie obrázky.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
cayman
podpraporčík
podpraporčík
Příspěvky: 276
Registrován: 2/6/2005, 22:56
Bydliště: Bratislava

Příspěvek od cayman »

michan píše:...Další prosba. Protože těch MBŘSje opravdu na obou stranách ( USA, SSSR a pak Rusko) hodně dát pod sebe, třeba podle roku zavedení do operačního nasazení jednotlivé typy - stačí jednotlivé značky, ostatní si dohledáme? Nemusíš hned, ale aby byl celkový pohled co vše ty země měly.
....
pekne v grafoch zobrazene, i ked tie ruske bohuzial iba kody NATO:

Rusko
http://www.fas.org/nuke/guide/russia/ic ... bm_rus.gif

USA
http://www.fas.org/nuke/guide/usa/icbm/hist_icbm_us.gif

pozeram ze tych ruskych bolo podstatne viac.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

michan, dík,

TPH-Tuhé Pohonné Hmoty
KPH- Kapalné Pohonné Hmoty

Já zkusím vytvořit tabulku s počty raket a hlavicemi v jednotlivých letech a na závěr to hodit sem.

"Někde si svou poznámkou, třeba nevědomky, řekl, že ty rakety na vagonech byla trochu bublina." To snad ne.. tohle je docela známé. U američanů nebyl nakonec projekt s železničními podvozky u Peacekeeper realizován.. ale o tom snad příště.

Alchyk: To je Tvůj problém.. to je fakt :D :P, což vo to fotky, okolo BŽRK je jich dost, ale verze v sile není, po ní mrkni. Fantastický věci sou v tom katalogu Oružie Rossii, jenže to je nepublikovatelné díky kvalitě, z toho sou dobré perovky a schemata, ale fotky na nic. Mam jen kopii :(, ale zase tahat sem detaily , to není mým záměrem.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

to je práve to - silo nemám asi ani ja - ono sa to ani dosť dobre nepozná, kryty sú skoro rovnaké a rakety v kontajneroch, nejaké krátke zábery štartov sú v niektorom z dielov udarnaja sila - lenže kvalita je dosť biedna (640x480 v lepšom prípade). ale skúsim, uvidím.
Oružie rossii - závidím aj tú kópiu.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Pozná, to silo je stejného typu jako pro UR-100N. V tom sile pokud je tam UR-100 jsou patrné žaluzie pro odvod plynů, pokud tam nejsou, jde buď o RT-23 a nebo RT-2PM2. A jelikož mám obrázek v katalogu, tak bych si tipnul, že to půjde poznat. Když tak mrkni.... sakra, šak to ti Ukrajinci přece museli nafotit ne?
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Redboy, ta poznámka - vlaky z raketami a bublina tak to není vůbec důležité.
Tuším to zaznělo v souvislosti s tím jak jsme mluvily o japonských vagonech, které dopravovaly do SSSR komerční zboží a na popud USA měly ve vagonech namontována čidla. Ta čidla měla odhalovat, kde se právě nachází ruské vlaky s MBŘS, podívám - li se na roky, kdy šly první pluky do operační způsobilosti ( je to asi těch tvých 1987), tak já myslel stejně, že se jednalo o konec 70tých let a ty jsi osvětlil druhá polovina 80tých let.
To je důležité!!! Tedy o 10 let později než jsem měl já utkvělou představu. Já jsem se dokonce mohl vyjádřit 70tá leta a to by si musel správně odmítnout né!!!
Jen pro ujasnění.
Ještě jednou děkuji, že jsi vše vyjasnil a nečil se!
Dík za zkratky, čte to víc lidí.
A až budeš mít čas dej tam ty rachejtle jak slibuješ ajak jsem Tě o ně prosil. :D
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

Test nafukovania kužela RT-23 na stende
Obrázek Obrázek Obrázek

Skladanie kužela RT-23 po štarte zo sila
Obrázek Obrázek Obrázek Obrázek
Obrázek

animácia
Obrázek
Naposledy upravil(a) Alchymista dne 8/3/2007, 00:28, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

JJo ja už vim, http://www.palba.cz/viewtopic.php?t=1812

Já to myslel tak, že si myslím, že ty kontejnery tam posílali kvůli jiným věcem. Oni Sověti neměli jak přepravovat rakety, takže se přepravovaly po železnici všechny, v kontejnerech, klimatizovaných vagonech.... Takže si myslím, že úkolem bylo sledovat pohyb jako takový, že nešlo specielně o RT-23.
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Vidíš chlape, tak tohle je úplně celé dovysvětlení toho problému.
Jasně, byla to přeprava raket.
Díky, teď všechna kolečka problému zapadla do sebe.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

Podľa jedného zdroja mala byť aféra s prieskumnou aparatúrou vo vagónoch v apríli 1991 - takže ono to najskôr bude "ano aj". Nemusí to byť jediný prípad, ktorý KGB odhalila.
ObrázekObrázek

Оптимисты изучают английский язык, пессимисты - китайский. А реалисты - автомат Калашникова
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Alchymista, pokud bys ten zdroj našel, byl bych Ti vděčen, kdybys to sem dal.
Byla by to zajímavá "část" do mozaiky, kterou se pokoušíme složit.
Ten duben 1991 by mě fakt zajímal.
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
Alchymista
5. Plukovník
5. Plukovník
Příspěvky: 4883
Registrován: 25/2/2007, 04:00

Příspěvek od Alchymista »

michan - tým začína dokumentárny film udarnaja sila 100 - vlaky zvláštneho určenia. (poezda osobennovo naznačeňja) - nasleduje pár záberov na aparatúru a pokec. sekvencia má nejakých tridsať sekúnd.
Uživatelský avatar
michan
2. Generálporučík
2. Generálporučík
Příspěvky: 6811
Registrován: 28/10/2005, 13:43

Příspěvek od michan »

Film! To je právě to!
Jakýkoliv instruktážní, seznamovací a propagační film je méně věrohodný dokument. Pohrává si se situací, která se mohla stát kdykoliv předtím, nebo která může nastat. Zachovává to o čem je, ale použít k tomu může i jen myšlenky, nebo události staré.
Tady by pomohlo jen to, že to vydává oficiélní instituce nejlépe pod MNO ( Ministerstvo národní obrany), s tím, že tam jasně uvede, že se to v tomto období stalo.
Je - li tomu tak, může se ten zdroj připustit. Jinak to může být jen hra za nějakým účelem ( potřebuji finanční prostředky, např pro zjišťování, detekci). Nebo finanční prostředky vůbec, a nebo je to "Maskirovka", která má ukázat, že jsem připraven a o všem vím! Nebo chci potenciálního nepřítele zmást, nebo něco zakrývám!
ObrázekObrázekObrázek
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Když sem do článku psal :“ Mimochodem, samotného by mě zajímalo, jak si v MIT představovali nasazení mobilního prostředku s raketou o hmotnosti 100t? Je dost možné, že se to už nedovíme.“, tak sem nevěděl, že to nebude zase tak pravda. Po nějaké době čekání mám v rukou knihu Otečestvennye strategičeskie raketnye komplexy z pera autorů A.V Karpenka, A.F.Utkina (to není shoda jmen) a A.D.Popova. Vydal ji v roce 1999 Něvskyj Bastion. No a vní krom spousty informací perovek a fotografií, kterými je možno doplnit co sem nevěděl a nenašel jinde i o jiných komplexech. Ovšem se znalostí typového označení podvozku už je maličkost dodat i fotografie.

Takže pro pozemní mobilní variantu byly v CKB MAZ (Minskyj Avtomobilnyj Závod) pod vedením B.L.Šapošnika vyvinuty hned dva podvozky o nosnosti 140t na nichž měly být rakety umístněny. OZ je jednou částí komplexu a velitelská stanoviště a pomocné prostředky byly umístněny na poněkud konvenčnějších podvozcích. Podvozky byly vyvíjeny v programu Celina-2 což bylo označení mobilní verze RT-23 na kolovém podvozku. proběhly zkoušky obou podvozků vyrobených v roce 1984, ale jak vímě, do výzbroje systém přijat nebyl.

MAZ-7906 byl podvozek o délce 28m, výšce 5-5,5m a šířce 3,2m. Nosnost byla 140t a poháněn byl pravděpodobně dieselovým motorem o výkonu cca 1200 hp. Princip pohonu byl diesel elektrický s motory v kolech podvozku a poháněny bylo všech 16 kol, takže schéma 16x16.

ObrázekObrázek

MAZ-7907 byl druhou zkoušenou variantou, měl schéma 24x24 a za pohon podvozku o délce 29m, výšce 5-5,5m a šíšce 3,2m se starala plynová turbína GTD-1250A, kterou jako militaristi známe z pohonu tanku T-80. Podobně jako u předchozího byla transmise vyřešena pomocí elektromotorů v kolech podvozku. Hmotnost i s nákladem dosahovala 240t.

Obrázek
ObrázekObrázek


S RT-23 to už nesouvisí, ale pokud se Vám zdá nosnost 140t málo, je zde ještě podvozek MAZ-7904. Nosnost 200t a celková hmotnost 360t !!!! Délka 32,2m, výška 3,45 a šířka 6,8m. Pohon o výkonu 1500 hp zajišťoval Dieselový lodní motor a druhý o výkonu 330 hp jako pomocný. Hydromechanická transmise poháněla podvozkové schéma 12x12. Vývoj byl ukončen v roce 1982 a vozidlo podniklo zkoušky na Bajkonuru, ale vyráběn nebyl. Možná nebylo na co.

ObrázekObrázek
ObrázekObrázek
Nelson
nadporučík
nadporučík
Příspěvky: 857
Registrován: 11/6/2005, 10:25
Bydliště: Většinou doma

Příspěvek od Nelson »

Pěkný monstra.
Nepíšou tam ještě jakou rychlostí dokázaly tyhle "supersporty" uhánět?
ObrázekObrázek

Z Palby jsem odešel, dotazy už na mě nesměrujte.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

"uhánět" :)

norade, nepíšou, F-1 to jistě nebudou. MAZ-547 (12x12) pro RSD-10 Pionyr má podle zmíněné publikace napsáno max rychlost při hmotnosti 83t a 746hp 40km/h.
MAZ-7917 pro RT-2PM Topol (14x12) 710hp má psáno také "více jak 40km/h" to vše při hmotnosti přes 100t. Ovšem to je klasický diesel a hydromechanická transmise.
Nevím, ale myslím si, že naložené to přes tuhle hodnotu nebude a to asi i na slušném terénu, respektive pěkné polňačce. Ono právě provozní možnosti byly důležitým důvodem toho, že se projekt nerealizoval. Poloměr zatášení musel být obrovský i při všech řízených kolech a po "normálních" cestách to asi nemělo šanci. Proto ta Utkinova poznámka o Kazachstánu. Asi jedině tam na nekonečné rovné stepi :)
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Katalog balistických raket“