Mezikontinentální balistická řízená střela Peacekeeper

Odpovědět
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Mezikontinentální balistická řízená střela Peacekeeper

Příspěvek od redboy »

Mezikontinentální balistická řízená střela Peacekeeper

Obrázek

Úvod:

Po úspěšném dokončení vývoje MBŘS Minuteman a Titan II a v průběhu jejich zavádění do výzbroje se postupně začalo USAF poohlížet o potencionální náhradě, případně doplňku. Oficiální zadání na vývoj těžké rakety se od SAC dostalo 23.října 1963, o dva roky později, 13.července 1965 byla zadána změna projektu a novým požadavkem se stala raketa, schopná startu jak z mobilních OZ, tak z podzemních sil. Na základě tohoto plánu bylo v dubnu 1966 vydáno zadání nové MBŘS. Dostalo označení Advanced ICBM. A postupně se z něj vyklubala raketa, která měla označení BGM-75 AICBM. Jenže než se program stačil rozvinout do nějakého hmatatelného stavu, došlo k jeho zrušení. A to brzy, už 4.října 1967 jej zrušil rozkazem ministr obrany administrativy presidenta Lyndona B. Johnsona, Robert S. McNamara. Důvody byly dva, jednak se zdařil projekt rakety Minuteman a jednak se zdálo, že je počet MBŘS USAF dostatečný a probíhal ambiciózní program námořnictva s raketonosnými ponorkami, a jednak se také ukázalo, že počty MBŘS v Sovětském svazu nejsou tak vysoké, jak se předpokládalo.

Postupně síla mezikontinentálních raket Spojených států jak víme dosáhla 1054 kusů a tvořily tak hlavní údernou část jaderné triády ozbrojených sil.

To bylo ovšem předčasné. Už začátkem 70tých let se začalo o nové raketě uvažovat znovu. V tom období se totiž ukázalo, že vývoj v Sovětském svazu je rychlejší, než si odborníci Spojených států předpokládali. V Sovětském svazu se začaly objevovat nové verze MBŘS R-36 a UR-100 o výrazně vyšší přesnosti a zároveň započal vývoj nových. Těmi se později staly R-36M,
MR UR-100 a
UR-100N a ve Spojených státech vznikla obava, že bude protivník schopen bodovými zásahy zničit v té době již rozmístněné rakety Spojených států. 2.listopadu 1971 v tomto směru informoval velitel USAF ministerstvo obrany. Ve zprávě bylo požadováno zavedení moderní MBŘS se zvýšenou odolností proti zásahu protivníka (myšleno mobilní OZ), s vysokou přesností, silnou hlavicí a s možností velmi rychlé změny cíle.

Vývoj a koncepce a tápání:

Ministr obrany, tentokrát už administrativy presidenta Richarda M. Nixona, Melvin R. Laure na požadavek reagoval zprávou Required Operational Capability 16-17 ze dne 4.dubna 1972, ve které se zabýval požadavky a plány strategických sil a ve které byl poprvé použit název programu Missile X (MX), jako nové mobilní mezikontinentální střely, která má v budoucnu nahradit rakety Minuteman. 22.prosince 1972 vydalo velení USAF požadavky na novou raketu se zaměřením na mobilitu a tím s omezením hmotnosti, aby bylo možné raketu na mobilním OZ provozovat. Tady se v podstatě stává to, že omezení hmotnosti raketu dostalo z kategorie těžkých níže, ale vývoj byl teprve v počátku. V roce 1973 se objevují námitky SAC proti mobilnímu systému z důvodů vysokých nákladů, menší přesnosti a dlouhé době reakce, ale přesto se hledají řešení problému dál. Práce na koncepci nové rakety skončily do dubna 1974 a termínovány byly zahájením letových zkoušek v roce 1978 a zavedením do výzbroje do roku 1983. Ministerstvo obrany termín zavedení do výzbroje posunulo na termín pozdější a to 1985.

V průběhu roku 1974 byl zahájen projekt možného nasazení raket z létajících OZ, respektive z letounu C-5A Galaxy. My už víme, že ke zkušebnímu odpalu rakety Minuteman z paluby letounu došlo 24.října 1974 a projekt nasazení raket tímto způsobem byl zvažován, ale pro použití raket MX u něj bylo brzy opuštěno. Důvodů bylo víc, jak technické, raketa byla na hranici nosnosti letounu a v případě navýšení hmotnosti by se dostala mimo nosnost. Tak strategické, držení letounů s MBŘS na palubě ve vzduchu po dobu úderu protivníka nemá smysl a v případě startu před dopadem protivníkových raket, což je z důvodu toho, že letiště by se jistě staly cílem nutné, je pružnější použít jiný způsob nasazení.

20.ledna 1976 bylo znovu vydáno upravené rozhodnutí a to, že raketa musí být použitelná k umístnění ve stávajících silech raket Minuteman, což dost zredukovalo rozměry rakety. Sila pro Minutemany byla větší, s rezervou, ale přece jenom ne zase tak moc. Definitivní rozhodnutí o umístnění raket ve stávajících silech padlo 9.března 1976.

Raketa musela díky použití stávajících sil splňovat jak omezení v průměru tak v délce. Musela být proto koncepce rakety třístupňové, o jednotném průměru stupňů a profilu co nejlépe využívajícím prostor sila. Z důvodu délky bylo rozhodnuto co nejvíce eliminovat mezistupňové přechodové díly a ty jsou závislé na délce trysky motoru. Trysky druhého a třetího stupně, tedy stupňů jejichž chod probíhá ve velkých výškách musí mít pro zvýšení účinnosti větší úhel rozšíření a délku. Jelikož oba tyto požadavky jdou proti sobě, řešením bylo trysky udělat rozkládací, teleskopické, s tím, že se rozloží až za letu po oddělení stupňů. V konstrukci se také vyplatily zkušenosti s konstrukce rakety Atlas. Sice tu nebylo nutno jít k tak extrémnímu odlehčení konstrukce, ale použití hliníkových slitin a konstrukce celků umožnila konstrukci odlehčit a tím snížit její velikost. Pro vnější části spalovacích komor byl použit kevlar a vůbec kompozitní materiály, které krom nízké váhy umožňují dosáhnout vysoké pevnosti, která byla nutná pro případ nasazení v mobilní variantě.
Další novinkou bylo použití „studeného startu“ (Cold Lunch), což je ve Spojených státech u MBŘS novinka, ale v podstatě se jedná o totéž, co je „minometný start“ v ruské terminologii a co jsme si popsaly v případě rakety R-36M. Důvod byl prozaický. Průměr sila rakety Minuteman nebyl dostatečně velký, aby při startu mohly plyny prvního stupně rakety proudit mezi raketou a vnitřní stěnou sila jako u předchůdce. Navíc výkon motoru byl výrazně vyšší a i stávající profil by nestačil. Takže bylo zvoleno řešení, které pomocí chemického plynového generátoru vytvoří pod raketou tlak, který ji vymrští na povrch. Pro start byl použit startovací kontejner, který sloužil i k přepravě. Sice nebyl tak jak jsme si psali u Sovětských raket hermetizovaným a raketa v něm nebyla klimatizována, o to se staraly podobně jako u Minutemanů systémy sila a v celém silu je udržována teplota a vlhkost, ale jedná se o podobný princip jako u protivníka. Raketa je pak vymrštěna ze sila do výšky cca 30m a teprve tam následuje start motorů prvního stupně.

ObrázekObrázekObrázek
První pokusný test "studeného startu", to vče bez motorů. Nevada, leden 1982

Ve Spojených státech se navíc objevila ještě jedna výhoda. Tou je možnost rychlého přebití sila novou raketou. Může se to dnes zdát divné, ale uvažovalo se o tom. Vycházelo to totiž z jaderné strategie Spojených států, Flexibile Response, ta totiž umožňovala jaderné síly na rozdíl od předchozí strategie použít pouze omezeně, k jednotlivým omezeným úderům. V tom případě by bylo teoreticky možné, po odpálení první salvy silo přebýt, protože nutně nemusel následovat odvetný úder na prázdné silo. Podle mého názoru to byla teorie, ale faktem je, že celý systém nabíjení, startu a vybavení sila byl tomuto cíly uzpůsoben. V případě, že raketa startuje ze sila pomocí motorů, tlak a tepelné zatížení poškodí konstrukci sila. U rakety Minuteman trvala oprava sila, výměna poškozených částí a přebití 17 dní s dvěma skupinami deseti pracovníků ve 12ti hodinových směnách. U nové koncepce by doba přípravy nepřesáhla maximálně dvou dnů při 2-3 členech obsluhy. Můžeme si o této variantě myslet co chceme, ale vzhledem k tomu, že se o tom uvažovalo a vzhledem k tomu, že nasazení bylo jistě v souladu s koncepcí nasazení strategických sil, je prostě faktem takováhle možnost.

Vzápětí opět ovšem došlo ke změně koncepce nasazení. V tomhle programu to bylo už poněkolikáté a jak uvidíme rozhodně ne naposled. V roce 1977 se v důsledku dost bouřlivé debaty v kongresu rozhodlo o tom, že letové zkoušky prvních prototypů, plánované na duben roku 1978 budou minimálně o rok posunuty a mezitím se zvolí konečný způsob nasazení. Vznikla totiž obava, že použití raket ve stávajících OZ, která nejsou schopna odolat blízké explozi protivníkových raket by mohlo dojít v případě Sovětského prvního úderu k zničení prakticky všech raket na pozemních OZ. Technicky je toto označováno jako odzbrojovací úder. V roce 1975 začaly přicházet do výzbroje RVSN Sovětského svazu rakety nové generace vybavené hlavicemi MIRV s výrazně vyšší přesností. Byly to rakety MR UR-100 a R-36M a především UR-100N. Tím se zvedal i počet hlavic na těchto raketách. V roce 1975 jich bylo 1800, což bylo méně než ve Spojených státech, ale v roce 1978 už 3000 a o rok později už 4000. Tento nárůst počtu spolu s nárůstem kvality mohl dosáhnout brzy úrovně, kdy bude smazán náskok Spojených států. Jediným možným způsobem jak zareagovat, bylo zvednout ochranu svých jaderných prostředků. Ovšem díky nárůstu hmotnosti nebylo možná raketu znovu použít na mobilním odpalovacím zařízení. 12.června 1979 prezident James E. Carter rozhodl o pokračování programu Missile X a 9.září velení USAF představilo jeden z nejbizardnějších plánů, MPS (Mobile Protective Shelters). V té době také raketa dostala konečné označení MGM-118A Peacekeeper. Pravdou ale je, že název projektu, MX, je s touto raketou spojen i poté a v podstatě do dneška je minimálně stejně tak často používané jako její oficiální označení. Proč MGM?? Protože mělo jít o mobilní variantu. 200 raket mělo být v lehkých horizontálních krytech pod betonovým víkem rozmístněno v horizontální poloze a po odklopení víka mělo být vztyčeno a startovat vzápětí poté. Princip byl ne nepodobný principu nasazení raket PGM-16E Atlas E. Odpalovací zařízení mělo být lehké, jednoduché. Ochranu měl zajistit princip nasazení. OZ mělo být postaveno 4600! a zbývajících 4400 mělo být vybaveno maketou rakety v kontejneru. Po obrovské kruhové komunikaci měly být neustále přepravovány a tímto způsobem by protivník neměl reálnou šanci zjistit kde rakety jsou. V případě, že by chtěl protivník rakety zničit, musel by postřelovat všechny kryty. Celá tato sranda měla stát 37 miliard dolarů z toho 33 ve fiskálním roce 1980. 6.května 1980 ministr obrany Herold Brown rozhodl o zrušení okruhu a vytvoření sítě komunikací s OZ v několika lineárních řadách, což mělo projekt zlevnit o 2 miliardy. Nepodařilo se mi zjistit v jakých vzdálenostech od sebe měly být OZ, ale i s minimální ochranou měly přežít jakýkoli jaderný výbuch nad sousedním krytem. Celý projekt předpokládal následující spotřebu materiálu: 600000 tun cementu, 32-48 milionu tun písku, 210 milionů galonů tekutého asfaltu, 125 milionu galonu pohonných hmot, 17.9 miliard galonů vody. Plocha bude 5000 čtverečních mil země a bude potřeba postavit 8000 mil vozovek. Inflace v 80tých letech mohla náklady natáhnout na 50 miliard dolarů. Kritici, kteří se našli všude pro projekt nelitovaly slov jako pitomý, šílený, bláznivý.. začaly se objevovat otázky, jestli vůbec program MX Spojené státy potřebují? No, upřímně, proč asi? Téměř jakýkoli způsob nasazení musel být levnější a nebyla to jediná nevýhoda. V případě jakýchkoli odzbrojovacích dohod se Sovětským svazem by systém nebyl udržitelný, jelikož nebylo možné Sověty přesvědčit, že těch raket je 200, nikoli 4000. V té době byla již připravována smlouva LALT II a osobně mě nenapadá, jak by na ni mohli sověti kývnout.
Na konci roku 1980 celý problém zasáhl i do presidentské kampaně ve Spojených státech. Carterův rival republikán Ronald W.Reagan prohlásil, že pokud bude zvolen, celý nesmyslný program zruší. A tak se taky stalo a nově zvolený president to také v listopadu 1981 udělal. Tak, a plánovači měli po žížalkách a mohlo se začít hledat znovu. Už poněkolikáté. Při pohledu zvenčí se může zdát, že vlastně měli raketu a nevěděli co s ní a hledaly nejsložitější možné řešení. Toho si všimli i karikaturisté v americkém tisku, ale ono to tak nebylo. Hledalo se prostě efektivní řešení a jak víme efektivní není nejjednodušší, teda ne vždy.

Vše se tvářilo, že nakonec se vrátí realizace předchozího plánu a rakety skončí v původních silech. Jenže opět začaly nekonečné a divoké diskuse na půdě Kongresu. Jednoduchý argument, že letectvo chtělo nové rakety především proto, aby zvýšilo odolnost svých jaderných prostředků a nyní od tohoto základního požadavku samo ustupuje, měl logiku. To nelze než potvrdit, jenže jak na to?
22.listopadu 1982 specialisti USAF představili další smělý plán pod označením Dense Pack, něco jako hustý, nebo kompaktní balík. Rakety měly být umístněny na jedné základně s minimálními rozestupy od sebe ve vzdálenosti 600m v podstatě v jednom komplexu. Rakety měly být v silech s extrémní odolností se schopností přežít tlak větší jak 700 atmosfér. Pro porovnání i nejnovější sila pro rakety Minuteman měly odolnost 140 atmosfér a nejlepší zavedená sila pro UR-100N 450 atmosfér. Tohle zařízení mělo odolat přímému zásahu silné protivníkovi hlavice a na principu „bratrovraždy“ ochránit komplex, jelikož technicky bylo nereálné postřelovat tak blízké cíle součastně. Výbuch jedné hlavice by zničil hlavice přilétávající a nebo by je odklonil. To by v podstatě znemožnilo protivníkovi umožnit použít hlavice MIRV a i kdyby byl systém postřelován jednotnými hlavicemi musely by vzniknout přestávky umožňující výbuch další v podstatě na stejném místě. Dá se předpokládat, že by to bylo velmi obtížně technologicky řešitelné. Mohlo to fungovat. I kdyby došlo ke zničení některé rakety v sile, neohrozilo by to vedlejší a v nutných přestávkách v postřelování by mohl být proveden start raket vlastních. I když se jedná opět o trochu extravaganci, jevila se reálná. 22.listopadu 1982 to dostal návrh na stůl kongres a zároveň raketa dostala označení LGM-118 Peacekeeper, jelikož M bylo mimo hru. V lednu vznikl speciální výbor na posouzení a o tři měsíce později vyšlo jeho rozhodnutí. Rakety LGM-118 budou rozmístněny v silech po raketách Minuteman. Důvodem pro nepřijetí Dense Pack byla obava, že tento, ne zrovna levný princip Sovětský svaz obejde a problém vyřeší. Specialisté se už poučili, že náskok technologie, je protivník schopen za výrazně menších nákladů vyřešit dříve, než se obvykle předpokládá. Mohlo se podařit systémem velení RVSN změnit taktiku nasazení vlastních raket, případně šáhnout k extrémním rážím termonukleárních hlavic, což jak víme v Sovětském svazu uměli. Ať tak či onak, rozhodnutí padlo a mělo být realizováno nové jednodušší. Potvrzeno bylo 26.května 1983. Byl nejvyšší čas, rakety měly zpoždění v podstatě pět let.

Obrázek
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Raketa:

Od počátku byla raketa Peacekeeper koncipována jako třístupňová raketa s motory na tuhé pohonné hmoty (TPH) a hlavicí MIRV. Požadavkem byla vysoká přesnost, schopnost práce v oblastech postřelovaných protivníkem, řídící systémem s rychlou změnou cíle. Ještě do začátku je třeba si vysvětlit jeden rozpor literatury. Setkáte se s informací, že jde o koncepci čtyřstupňovou, ale to je v podstatě nepochopení. Tím čtvrtým stupněm je motor platformy MIRV, čili anglicky Post Boost Vehicle, což je ovšem součást hlavice a nikoli nosné rakety, i když v anglické literatuře je označován jako samostatný stupeň, stage. My pochopitelně zůstaneme u standardní terminologie, jelikož každá raketa s hlavicí MIRV (a někdy nejen ta) musí tento motor mít.

ObrázekObrázekObrázek
Výroba motoru prvního stupně a stupeň druhů i při zkoušče na stendu.

ObrázekObrázek
Hotový první stupeň a sériová montáž "čtvrtého" PBV. Žluté koule jsou nádrže KPH pro manévrovací motory.

Ve Spojených státech byly rozsáhlé zkušenosti s motory na TPH, program Minuteman je pro to jasným důkazem a proto vývoj nebyl brzděn vývojem v tomhle směru. Raketa se ovšem požadavkem na umístnění do stávajících sil na základě rozhodnutí z roku 1976 dostala do omezení ve velikosti. Vývoj byl proto zaměřen na odlehčení konstrukce a tím dosáhnutí menší velikosti. Systém vývoje byl ale jiný než u předchozích raket. Za vývoj celé rakety nebyl vybrán jeden dodavatel, ale velkou část vývoje a i zkoušek na sebe vzalo USAF. Smlouva o montáži rakety byla podepsána s firmou Martin Marietta, v jejichž výrobním závodě měla proběhnout konečná montáž komponentů dodaných od různých výrobců. Motor prvního stupně měl pocházet od firmy Thiokol Corporation, vývoj druhého stupně dostal Aerojet General Inc., třetí stupeň pak Herkules a kapalinový motor Post Boost Vehicle pak divize Rockwell Internacional, Rocketdyne Division. Naváděcí soustavu byla svěřena firmě Northrop Electronics Division a gyroskopickou stabilizovanou plošinu Rockwell Autonetics IRS. Pochopitelně i mnohé další, ale tohle bylo jádro vývojového týmu. Kontrakt byl zmíněným firmám podepsán počátkem roku 1978, čili v době, kdy Kongres rozhodl o vývoji, ještě před rozhodnutím o MPS. V konstrukci motorů byly použity díly z kompozitních materiálů včetně částí spalovacích komor, trysky druhého a třetího stupně byly teleskopické, za účelem snížení délky rakety a přechodových dílů a zvýšení specifického impulsu motorů. Ve všech stupních byla raketa řízena pomocí naklápěných trysk motorů, čili ve Spojených státech velmi dobře zvládnutým principem s výhodnými parametry. První stupeń o tahu 2192kN měl hmotnost 48 t, druhý stupeň s motorem o tahu 1225kN měl hmotnost 27,3t a třetí stupeň při hmotnosti 7550kg poháněl tah 285kN. Motory stupně Post Boost Vehicle měl celkem osm restartovatelných manévrovacích motorů na KPH s dlouhou dobou skladování. Tyto motory byly zodpovědné za pohon a přesné navedení platformy před oddělením bojových hlavic. Celá platforma měla hmotnost 1180kg a užitečné zatížení pak bylo 2131kg.

ObrázekObrázekObrázek
Koncept hlavice s bloky Mk-12A a MK-21 a montáž.

Hlavice, teda její složení bylo také výsledkem složitějšího vývoje. Původně měla být vybavena až 12 hlavicemi Mk-12A s bojovou částí W78 o ráži až 350kt které známe z modernizované verze rakety Minuteman III. Postupně byla přednost dána hlavicím novým. Byly vyvinuty speciálně pro projekt MX. Hlavice Mk-21 s jadernou částí W87 o ráži až 475kt (ráže je dodnes dohadována a uvádí se od 350 do 500kt), kterých se na PBV vejde až 11 mají také větší přesnost navedení a modernější bojovou část. Hmotnost hlavice je 164kg, průměr 0,55m a délka 1,75m. Hlavice je vyrobena za vývoje moderních technologií, proti předchůdci je přesnější, se zvýšenou bezpečností a zvýšenou odolností proti vlivům jaderného výbuchu. Celkem jich bylo vyrobeno 525 kusů. Z důvodu omezení smlouvou SALT II, kterou sice Spojené státy neratifikovaly, ale dodržovaly byl maximální počet hlavic MIRV MBŘS omezen na 10. přesto ovšem byla hmotnost hlavice větší, než původní verze, proto došlo k omezení doletu rakety podobně jako u raket Minuteman III s hlavicí Mk-12A a dolet nebyl dostatečný k pokrytí nejižnějších cílů v Sovětském svazu. Dolet s deseti hlavicemi byl 9600km, což bylo možno vyřešit sejmutím jedné hlavice. I přes návrhy v tomto směru k tomu nedošlo a celou dobu raketa LGM-118 Peacekkeper sloužila s 10 x Mk-21. Jednotlivé hlavice mohly být na značně odlehlé cíle a odstup cílů mohl přesáhnout 100km.

ObrázekObrázek
Srdce naváděcího systému, gyroskopy.

Naváděcí a řídící systém byl od počátku v centru pozornosti. Základem je stabilizovaná plošina která přinesla velkou novinku. Obvykle jsou gyroskopy uloženy tak, že se na kloubu mohou natáčet ve všech stupních volnosti, tady vznikl poprvé systém kde klouby chyběly, tedy gyroskopy se mohly volně otáčet bez ohraničení mechanickým uložením. Celý naváděcí systém byl postaven na digitálních počítačových systémech. Data do palubního počítače o poloze cílů mohly být předávány velmi rychle a to jak z velitelského stanoviště, tak z vyšších stupňů velení a například poprvé mohl být měněn cíl a dán pokyn ke startu přímo z paluby velitelského létajícího stanoviště bez zásahu obsluhy velitelského stanoviště na základně.

Teprve po potvrzení koncepce nasazení 26.května 1983 bylo presidentem povoleno zahájení letových zkoušek. Prototyp byl již dávno hotov a možná rozsáhlé zkoušky rakety na stendech na které byl čas stály za úspěchem v letových zkouškách. V té době již byly hotové testy studeného startu. Po různých zkouškách došlo k prvnímu odpálení makety rakety v reálných hodnotách velikosti a hmotnosti z kontejneru na zkušebním stendu v Nevadě 26.ledna 1982. Brzy po rozhodnutí následoval první ostrý start z kontejneru na pozemním zkušebním OZ . K němu došlo 18.června 1983 a raketa odpálená z Vandenberg AFB přenesla na vzdálenost 6704km šest maket hlavic na Kwajalein Missile Test Range. 23.srpna 1985 proběhl první start z podzemního sila a byl to již devátý úspěšný test. 21.června 1986 proběhl první test kompletní rakety s deseti hlavicemi a 23.srpna téhož roku byly dvě hlavice navedeny na cíle 110km vzdálené od sebe. V březnu 1989 došlo ke startu rakety zadaného z paluby letounu bez zásahu pozemní obsluhy. Zkrátka a dobře, testy běžely jak měly a je obrovským úspěchem, že k první havárii nosiče (a poslední z vojenských verzí) došlo až dlouho po zavedení, 27.července 2001 a to byl 48 start z celkově 51 provedených!!

ObrázekObrázekObrázek
Fotografie ze zkušebních startů, dobře je vidět opadávání vodících prvků

Pro operační rozmístnění raket byly vybrány dvě operační základny. 10.října 1983 ministr obrany Herold Brown oznámil že 50 řízených střel LGM-118 Peacekeeper bude rozmístněno na F.E. Warren AFB ve Wyomingu u 400. SMS kde nahradí rakety Minuteman III a druhá bude pro opět 50 MBŘS u 319. SMS na téže základně. Pro rakety byly použity stejná sila i infrastruktura po předchůdcích. Musela být pochopitelně upravena, ale jednalo se v podstatě o drobnosti. Raketa byla v sile umístněna ve startovacím kontejneru z něhož startovala a ten byl umístněn na amortizátorech uvnitř sila. Raketa byla v kontejneru vymezena spoustou měkkých plastových prvků které raketu v kontejneru vedly. Ty po startu náporem vzduch odpadly a jejich „opadávání“ bylo charakteristickým znakem startující rakety Peacekeeper.V únoru 1984 byla zahájena sériová výroba která postupně dala 114 sériových raket. V říjnu 1986 byly první čtyři rakety umístněny v silech na operační základně a po testech dosáhly operační způsobilosti 22.prosince 1986 a jejich počet se postupně zvedal. Jenže nastal problém. Přes léta práce a značného zdržení se firmě Northorp, tedy její Electronic Division nepodařilo dosáhnout uspokojivého stavu ve funkčnosti inerciálního naváděcího systému a podobu dvou let nebyla firma schopna dodat dostatečný počet funkčních jednotek. Byly období kdy nebyly k dispozici funkční jednotky i pro třetinu raket. V lednu 1988 bylo v operačním nasazení jen 20 kompletních raket a teprve v prosinci 1988 byly všechny rakety v operačním nasazení i s INS moduly.

ObrázekObrázekObrázek
Rakety Peacekeeper převzaly logistiku a sila od svého předchůdce a následovníka Minuteman.

Teda všechny, prvních 50, ale v podstatě všechny, jelikož už 19.prosince 1986, ještě před uvedením prvních raket do bojové pohotovosti president Reagan oznámil, že 400. SMS bude jedinou jednotkou s raketami v silech. U tohoto projektu už to byla asi tradice. Důvod byl jednoduchý. Zbývajících 50 ŘS bude operovat z mobilních OZ na železničním podvozku. Znovu se tedy objevilo označení MGM-118A Peacekeeper. Rakety měly být rozmístněny po dvou v soupravě a celkem tedy mělo být postaveno 25 vlakových souprav. Ty měly být rozmístněny na šesti dalších operačních základnách v Barksdale AFB v Louisianě, Little Rock AFB v Arkansasu, Grand Forks AFB v Severní Dakotě, Dyess AFB v Texasu, Wurtsmith AFB v Michiganu a Fairchild AFB ve státe Washington. Každá ze souprav tažená dvěma diesel elektrickými lokomotivami s vagonem s palivem pro lokomotivy, se dvěma OZ, velitelským stanovištěm a dvěma voz s ochranou, měla tvořit samostatnou palebnou jednotku, Na základně měly být v zodolněných úkrytech a v případě zhoršení bezpečnostní situace Spojených států měly být přemístěny na předem připravené palebné pozice. 22.května 1988 dostala kontrakt na vývoj společnost Westinghouse. V květnu 1989 ale bylo rozhodnuto o tom, že operačních zůstane jen oněch 50 raket, ale budou přemístěny na železniční OZ. A V roce 1991 byl projekt Peacekeeper Rail Garrison definitivně zrušen a vše zůstalo jak bylo. Důvodem byl rozpad komunistických režimů ve východní Evropě. Ale to už se pomalu blížil konec raket jako takových.
ObrázekObrázek
ObrázekObrázek
Nakonec nerealizovaný Peacekeeper Rail Garrison, železniční systém.

3.ledna 1993 byla podepsána smlouva START II a ta vylučovala hlavice MIRV u pozemních mezikontinentálních raket. Předpokládané datum vyřazení bylo stanoveno na rok 2004. 28.června 2001 ministr obrany D H. Rumsfeld oznámil, že jsou rakety Peacekeeper, MX, nepotřebné a 1.října 2002 byla první raketa odvezena na Hill AFB. Zbývající rakety zůstávaly v pohotovosti a jejich počet klesal rychlostí jedné za 17 dní a definitivně byly všechny rakety a tím i 400. SMS vyřazeny v říjnu 2005. Hlavice raket byly sejmuty a budou použity pro raketu Minuteman III, jelikož i ta přichází o svou MIRV hlavici. Postupně už nahrazují vyřazované Mk-12A.

Obrázek

Toto je definitivní konec nejmodernější MBŘS ve výzbroji letectva Spojených států.


TTD:
Typ………………………………….....LGM-118
Rok zavedení………………………1986
Hmotnost…………………………….87t
Délka………………………………. ..21,47m
Průměr……………………………....2,34m
Dolet max…………………………..9600km
Hlavice……………………………..10 x 475kt MIRV

Obrázek
Řez raketou
Naposledy upravil(a) redboy dne 17/3/2007, 10:33, celkem upraveno 2 x.
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

MX a kosmos:

Na základě prvků rakety Peacekeeper byly vyvinuty i kosmické nosiče. Nejednalo se sice o rakety jako takové, ale jejich prvky.
První stupeň rakety Peacekeeper byl použit u nosičů Taurus. Z rakety je použit první stupeň a ostatní pochází z rakety Pegasus. Vznikl tak nosič Taurus 1110 s nosností cca 1200kg na nízkou dráhu.Taurus 2110 je větší varianta o nosnosti 1250kg s upraveným prvním stupněm označovaným jako Castor 120. A Taurus 3110 o nosnosti 1450kg. Od roku 1994 startovalo 7 těchto raket s jednou havárií.

ObrázekObrázek
Taurus 1110 a Athena-1

Druhým směrem jsou nosiče Athena. Jsou soukromou akcí Lockhead-Martin a celý projekt nese označení LMLV (Lockheed-Martin Launch Vehicle). Athena 1 má první stupeň Castor 120 a nosnost 820kg. Ze čtyř startů se jeden nezdařil. Athena 2 používá motory Castor 120 v prvním a druhém stupni a to zvýšilo nosnost na 2050kg. Ze tří startů se opět jeden nezdařil. Největší verzí měl být nosič Athena 3 o nosnosti 3650kg, ovšem tento projekt se asi neuskuteční.


Nerealizovaný projekt:

Když bylo 26.května 1983 potvrzeno Kongresem rozmístnění raket LGM-118 Peacekeeper v silech po raketách Minuteman III, a tím upuštěno od varianty rakety se zvýšenou odolností bylo také rozhodnuto o vývoji rakety nové. Moderní, malé, mobilní MBŘS, která měla velkou MX doplnit. Mělo jít o raketu o hmotnosti okolo 15 tun, postavené na základě nejmodernějších technologií, s lehkou hlavicí se kterou by dosáhla doletu 11000km.
Celý projekt dostal označení Small Intercontinental Ballistic Missile (SICBM). Některé technologie měl převzít od většího předchůdce. Třístupňové schéma s teleskopickými tryskami ve druhém a třetím stupni. Naváděcí systém měl pocházet také od projektu MX. Jednotná hlavice měla nést náplň W87. Raketa měla také startovat pomocí studeného startu z mobilního OZ na silničním podvozku. Tím měl být závěsový tahač o minimální výšce z důvodu ochrany před tlakovou vlnou a měl být opancéřovaný. Dostal označení Hard Mobile Launcher (HML) a vývoj dostal na starosti Boeing Defense and Space Group a Goodyear. Před startem měl být návěs pomocí hydrauliky položen na zem a po vztyčení měla raketa startovat pomocí studeného startu.

ObrázekObrázek
Mobilní odpalovací zařízení v pochodové poloze a položené na zemi

V roce 1985 byl hotov úvodní projekt a raketa dostala označení XMGM-134 Mingetman. Jenže už v roce 1988 se blížil konec komunistického impéria a projekt byl zpomalen. Za tím, že nebyl zastaven byl ekonomický výpočet který říkal, že zničení cíle pomocí rakety Mingetman je o 60% levnější, než ho zničit jednou z deseti hlavic rakety Peacekeeper.

ObrázekObrázek
Start rakety a opět položený návěs s OZ.

První zkušební start rakety byl proveden v květnu 1989, ale byl neúspěšný, raketa explodovala, druhý v dubnu 1991 byl už úspěšný. Plánováno bylo 22 zkušebních startů, první z vozidla HML v roce 1996 a vyrobeno mělo být 200-300 operačních raket jako náhrada Minuteman II.
K plánům ale nedošlo, v roce 1992 byl projekt bez náhrady zrušen jako výsledek rozpadu Sovětského svazu.

TTD:
Typ…………………………………XMGM-134
Rok zavedení……………………….------
Hmotnost……………………………16,8t
Délka………………………………. 14,2m
Průměr……………………………..1,17m
Dolet max…………………………..11000km
Hlavice……………………………. 475kt ??


Tímto projektem zatím skončil vývoj mezikontinentálních raket ve Spojených státech amerických. V součastné době je ve výzbroji 500 raket Minuteman III a postupně jsou vybavovány jednotnou hlavicí Mk-21. Sejmuté hlavice Mk-12A jsou uskladněny.

Berte na vědomí, že se jedná o strategické zbraně a v některých údajích se zdroje dost různí.


Děkuji za pozornost

redboy




Na ftp://81.19.45.134/
Je ke stažení soubor Minuteman.kmz a ten vám po spuštění natáhne do Google Earth natáhne pozice všech operačních OZ Minuteman a mezi nimi i ty kde byly umístněny rakety Peacekeeper (fialové na Warren AFB).

http://www.youtube.com/watch?v=zCSoN1tqmgU
Video startu rakety.

Zdroje:

Nowa Technika Wojskowa 1997
Nuclear Weapons Databook
(Vol.1 U.S. Nuclear Forces and Capabilities) Cambridge, Massachusetts 1984
Internet
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
sa58
1. Armádní generál
1. Armádní generál
Příspěvky: 3477
Registrován: 4/2/2005, 12:43
Bydliště: Zlínsko
Kontaktovat uživatele:

Příspěvek od sa58 »

Díky za článek, mám jen jeden dotaz. Kolik USD asi stála celá tato sranda? Dokázal to někdo za ty roky spočítat?

Jelikož si ještě pamatuju dobu, kdy se uváděla srovnání jako ... "kolik by šlo postavit škol za jednou letadlovou loď "... zajímalo by mě na kolik tento projekt přišel US daňové poplatníku (to je ale otřepaná fráze :D ).
ObrázekObrázekObrázekObrázek

"Nachystejte květináče, na vánoce sem zpátky!"
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Jistě to zjistit jde, ale já nevím kde. Pokud by to mělo být objektivní musely by se asi sečíst peníze vyčleněné na projekt v jednotlivých FY. Nemyslím si, že je to nedostupné, ale chce to anglofila. Program ale nebyl drahý, nasadit rakety ve stávajících objektech bylo rozhodně nejlevnější a ty nejdražší, trochu extravagantní plány realizovány nebyly. Je otázkou jestli to projekt trochu nedeklasovalo, to neumím posoudit. Asi nejdražším projektem ve strategických zbraních USA byl po 55 roce vyhlášený program Polaris, ale také jeden z jejůspěšnějších, v jeho období na startegické zbraně padlo až 27% rozpočtu MO. MPS v navrženém rozsahu měl být podobný a díky nárůstu na MO neměl být procentuelně vyšší. Na druhou stranu v 50tých letech se sešlo víc věcí součastně, nejen Polaris, ale i Titan, Atlas, Minuteman, B-52.......
ObrázekObrázek
Uživatelský avatar
redboy
4. Brigádní generál
4. Brigádní generál
Příspěvky: 1313
Registrován: 3/2/2006, 12:02

Příspěvek od redboy »

Při svém obvyklém kolečku po netu sem zakop o odkaz:

http://www.archive.org/details/BoeingAi ... leLauncher

Video ze zkoušek OZ pro MGM-134 Mingetman, zajímavé... pěkné až velmi pěkné.
ObrázekObrázek
Odpovědět

Zpět na „Katalog balistických raket“